R.A.F. - Král je predátor

Red vyskakuje z Draka a rovnou mizí v temnotě asi zásobovacího doku. Nevím. Není tu nic vidět. Jen je cítit silný zápach hnijících zbytků maretča.

„Fuj!“

Měl bych být potichu, ale nedokážu se ubránit. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl, jak odporné je pojídat tohle koniskertí žrádlo.

Zavírám průlez a raději zapínám Drakovo maskování. Chvíli stojím a nemůžu pobrat, že se nic neděje. Čekal jsem rotu koniskertů, která nás bude chtít rovnou zneškodnit, nebo eskortovat do velína.

„Rexi, kde jsi? Dělej!“ ozývá se ze tmy přede mnou.

Ostřím zrak Redovým směrem. Díky alfaktoru, který mi v absolutní tmě, pomocí tenkého světélkujícího opáskování, zvýrazňuje obrysy všeho v mém okolí, vidím několik transportních beden, válejících se u stěny, a Reda, který poslepu nahmatává otevírací páku těžkého průchodu.

„Neotví…!“ snažím se ho zastavit. Ale pozdě.

V mezeře mezi futrem a pomalu se sunoucími vraty se kromě ostrého světla objevuje i zatnutá koniskertí pracka. Red její úder chytá přímo do čela a padá bezvládně k zemi. Uskakuji za jednu z beden. Sice se, řádně nevybaven, neubráním dlouho, ale bez boje se nevzdám.

Jenže najednou od vrat slyším známý hlas, který v koniskerštině nařizuje, aby odvedli zajatce. Slyším, jak se vrata zavírají, ale vím, že v doku nejsem sám.

„Rexi? Jsi tu?“

Sice ho poznávám, jenže nemůžu uvěřit.

„No tak! Jsi tu?“ nevzdávám se, „vím, že ano. Draka bys nikomu nepůjčil a bez tebe neletí.“

Je to on. Je. Proto pomalu vylézám z úkrytu:

„Alare?“
„Já to věděl,“ ozývá se jeho nádherný sametový hlas do tmy koniskertího doku, který se pozvolna začíná prosvětlovat. V mihotajícím se mlhovinovém oparu fluorenscentních výparů Kardatiriánských světlušek se mi do očí pomalu zadírá obraz tváře, na kterou jsem dodnes nezapomněl. Do nejmenšího detailu si pamatuji na každou jizvičku i pihu a malé vrásky kolem pusy, když se usmíval. Smál se na mě ve chvílích, kdy jsme spolu byli šťastní, a směje se tak i nyní.

„Co…? Pro boha, jak…? Kde…?“ blekotám a nejsem schopný vůbec ničeho.
„To jsem netušil, že dnes je tak strašně lehké tě odzbrojit. Bývalo to mnohem těžší.“

Pomalým krokem se k němu blížím. Upřeně si mlčky koukáme do očí a v těch jeho se mi promítá téměř všechno, co jsme spolu zažili. Tak moc mi to chybělo!

Až příliš na to, abych zůstal klidný. PRÁSK!

Tak silnou facku jsem snad ještě nikdy a nikomu nedal.

On se sbírá z ulepené podlahy, mne si tvář a staví se přímo přede mě:

„To je můj Rex! Takhle si tě pamatuji!“
„Škoda jen, že sis na mě nevzpomněl dřív!“
„Nešlo to, zlato. Věř mi!“
„Jak?! Jak ti mám věřit?! Aspoň si mi mohl přes alfu poslat šeren, abych věděl, že si v pořádku!“ křičím na něho z bezprostřední blízkosti, až mě z toho začíná bolet v krku.
„To by pokazilo celý plán.“
„Plán?! Čeho? A čí?“
„Na to teď není čas! Podařilo se mi přesvědčit hlídku, že ten tvůj kolouch přiletěl sám. Ale nevím, jak dlouho jim to vydrží. Musíš zatím někam zalézt!“

***

„Tady se ztratíš,“ povídá hned, jak jsme se dostali z dlouhé úzké větrací šachty, kterou jsme se obtížně plazili zhruba dvacet minut.

Seskakuji z výšky asi dvou metrů a po dopadu se nestačím divit. A to nejenom tomu, že se Alar chová, jako by si jenom nedávno odskočil pro svačinu, a ne tak, že zmizel na několik let, a to i z dosahu mojí alfy.

Rozhlížím se totiž po obří hale, kompletně vyplněné prapodivnou několika patrovou konstrukcí. Na každé úrovni je v několika řadách spousta závěsných drapáku, kdy každý z nich nese nahého mladíka. Kluci jsou fixováni zády nahoru a v umělém spánku. Na obličejích mají dýchací masky, v tepnách zavedené umělé vyživování a na penisech nasazeny průhledné futrály připomínající vakuové pumpy. Přesně takové, jakou jsem na ohonu měl i já, když jsem se probral v emzáckém korábu ještě na Europě.

Každá je zakončena tenkou hadičkou, která ústí do silnější centrální a ta vede kamsi ke stropu ve spleti s ostatními, které obsluhují ostatní řady i další patra.

„Nasadím ti to samé, ale nezapojím. Bude to jenom proto, aby ses tu schoval. Až to bude bezpečnější, přijdu si pro tebe,“ popisuje Alar a pomalu mě u toho svléká.
„Nebylo by to jistější někde v nějakém kumbálu?!“ zkouším nadhodit i jinou možnost, protože se mi do toho ptáka strkat moc nechce.
„To si nemyslím. Koniskerti nepotřebují systém vyhledávání živých organismů na lodi, proto pokud pojmou podezření, že vás v Drakovi bylo víc, začnou bombardér prohledávat po svém. A to by tě našli kdekoliv.“
„Ale, proč…?“
„Rexi, na vysvětlování opravdu není čas. Musím se co nejrychleji vrátit na můstek.“

To už jsem úplně nahý. Alar mi pravou dlaní přidržuje varlata a levou honí péro. Netrvá dlouho a je totálně ztopořené, tak mi na něj nasazuje gelový nástavec. Tvrdý klacek do něj zajíždí jako po másle, špička se mi natlačuje do hebkého zaoblení, až mnou projela nepopsatelná rozkoš, a cítím, že jsem vnitřek té věci pořádně zmáčel.

„Bože, tak moc jsi mi chyběl,“ šeptá mi do ucha, k čemuž dostávám hloubkové políbení. Než se ale stíhám vzpamatovat, ruce mám spoutané za zády, přes pusu i nos respirátor a do kůže na prsou a na břichu se mi zatlačují ramena jednoho z volných drapáků, který je za mnou.

Ten se po chvilce napojuje do vodící kolejnice a stoupá i se mnou do útrob prostorové konstrukce, kde se připojuji k ostatním naháčům.

„Neboj, manuálně jsem nastavil, že se tvoje odvodní trubička nenapojí do centrální. Proto cákej, zlato, jak je ti libo,“ posílá mi Alar telepaticky přes alfu a už mizí ve vratech, která se na ním zavírají.

Zná mě. Moc dobře ví, že už nyní jsem vybuzený na maximum a že mi k výstřiku stačí už jenom ten hebounký a měkoučký materiál, který jemně vibruje a v pravidelných intervalech se mi obepíná kolem žaludu.

Ohon sebou škube, v trubici mě začíná pálit a varlaty mi projíždí návaly horka.

Je to peklo, pohnout se nemohu, a přitom bych honil jako o život.

Další milosrdná vlna vibrujícího chvění, které mi laská kládu, ukončuje moje trápení.

Blahem vřískám do náhubku, celé tělo se mi šponuje extází a rozkrokem přirážím do gelového futrálu, který mi dopřává další a další sací sekvence. Každá z nich ze mě vyždímává kvanta semene, která se nenapojenou odpadní trubičkou dostávají do volného prostoru pode mnou. Mohutné cákance mojí rozpálené mrdky tak vždy s pořádným mlasknutím končí na matné černé podlaze.

Snažím se trochu sebou mrskat a ještě víc si třít klacek, abych koulím dopřál důkladnějšího vyprázdnění. Semenná salva končí, její dozvuky ještě trochu odkapávají z konce hadičky a já si slastně funím do dýchátka. Mírně jsem u toho rozkmital celou konstrukci.

A možná právě to dovnitř přilákalo jednoho koniskerta, který asi venku držel hlídku.

Už jsem zapomněl, jak moc jsou tyhle šelmy odporné, a to nejenom proto, čím se živí.

Tenhle navíc vypadá, že si maretča dopřával víc než ostatní. Funí, slintá a za sebou zanechává mazlavou stopu, jak se plazí s čenichem u podlahy, kterou ještě drásá ostrými páracími kly. Pátrá na ní po pachových stopách, protože nevidí důvod, proč by tady měl koukat nahoru.

Jenže i to, že hledá jen na podlaze, se mu vyplatilo. Chlemtá louži mého spermatu, na kterou už narazil. Nemůže se nabažit. Oběma jazyky vytírá do sucha, aby ani kapka nepřišla nazmar.

A už je to tady – slizové vaky pod každým z bočních očí se mu vydouvají, límec z masitých štětin se staví do pozoru, čtyři přední oči se rozsvěcují pod náporem alfácké energie a mezi zadními pařáty a pářícími ploutvemi vidím lesknoucí se žlázy, které začínají vypouštět to, co jsou, jako jediní tvorové v celém vesmíru, schopny bez úhony vdechnout jenom koniskertí samice, a dokonce to na ně působí vábivě.

Obří příděl mojí alfašťávy, kterou právě slízal z podlahy, z něho na pár okamžiků dělá šukací mlátičku. Díky jejich DNA opravdu jenom na několik málo, které velmi brzo odeznívají a on vyčerpáním kolabuje, u čehož ještě stíhá typicky odpudivě zachrochtat.

Do haly se nasouvá odporný ksicht druhého hlídače. Ten rovnou zaostřuje na bezvládný pytel koniskertích vnitřností, válící se hluboko pode mnou, a spouští poplach.

„A sakra!“ hulákám si do hlavy. Na tuhle Mohorovskou pryskyřici, ze které jsou drapák i celá konstrukce vyrobeny, mi ani alfafaktor nestačí. Jsem bezbranný. Silné přepážky bombardéru nedovolují, abych se přes alfu spojil s Alarem. Proto tak nějak zatím nevím, jak z toho ven, a mozek se mi začíná lehce zavařovat.

Najednou ale vnitřní stěny mizejí, nebo lépe řečeno se stávají průhlednými, až jsem schopný dohlédnout na záď, skrz všechny paluby a kajuty bombardéru. A nejen to – každého ze členů posádky mám v zorném poli a vnímám jeho mozek. Jako bychom se naráz stali jednou bytostí.

Kromě Reda, kterého registruje v samotce na nejspodnější palubě, a Alara, jehož přítomnost zaznamenávám na velícím můstku, kde stojí vedle koniskertího kapitána. Toho poznávám podle záložního mozku.

Je to divné. Mám pocit, jako bych je mohl všechny ovládat. Pocit, který mi ale není úplně cizí. Přesto si neuvědomuji, že bych ho už někdy zažil.

Nyní ale už naplno cítím, že můj alfaktor nabírá další novou dimenzi. A já ji hodlám beze zbytku využít.

Celkem bez problémů se mi daří ovládat konání všech koniskertů na palubě. Kapitán se pod mým vedením loguje do řídící jednotky Draka, z níž do centrálního počítače nahrává souřadnice džusáckého oreta.

Obsluha dojící linky ode mě dostává pokyn, díky kterému zakrátko stojím u své kombinézy, oblékám ji a vybíhám ven. Ostatní ždímaní samečci jsou rovněž postupně osvobozování z jednotlivých drapáků a s pomocí koniskertů šikováni ke zbrojnicím.

Jsem už dokonce i schopný se přes alfu spojit s Alarem.

Proto se za nedlouho potkáváme na spodku plavidla, abychom ze samotky vyzvedli Reda, ale taky aby mi oba pomohli pochopit…

„Co na tom chceš chápat?! Buď rád, že máš takové schopnosti!“ uzemňuje mě Red, jen co jsem jim popsal situaci a svěřil se, že nevidím smysl toho všeho.
„Je na čase mu to říct,“ peskuje ho Alar.
„Fajn! Tak začni! Jsi vyšší šarže.“
„To mi nemusíš připomínat!“
„Bezva, já jsem na to už dneska stejně dost unavenej,“ držkuje zpátky Red.

Nestíhám jejich slovní přestřelku ani sledovat, natož do ní zasahovat. Red se po chvilce otáčí přímo na mě:

„Hele, výsosti, já bych se s dovolením odporoučel zpátky do pelechu.“

A rovnou, s ukázkově provedeným čelem vzad, mizí zpátky v cele.

„Jen mě tu už nezamykejte, jo!“ ozývá se ještě z její temnoty.

Alar mě bere za ruku a celou dobu mlčky táhne o tři paluby výš do jeho kajuty.

„Zlato, tu facku jsem si zasloužil. Já vím. A nezlobím se na tebe. Neboj!“ povídá hned, jak se za námi zavřely její dveře.
„Ale já se nezlobím a nejradši bych ti teď vrazil ještě jednu. Kde si sakra celou tu dobu byl a proč ses mi neozval?!“
„Všechno ti vynahradím. Slibuji.“

Oči se mu u toho lesknou a hřbetem pravé ruky mě hladí po strništi na tváři.

„Myslíš?“
„Jo.“

A už se zmocňuje mých rtů, jazyka a levou dlaní mě dominantně přidržuje za zátylek. To je můj Alar. Tak si ho pamatuji. Stejně jako moje kláda. Je v pozoru, připravená se pářit. A to divoce, intenzivně, chlapsky, ale se vší něhou, jakou je mužský do milování schopný vložit. Pravou rukou mě hladí po bradě, krku, rozepíná mi kombinézu a sjíždí přes prsa až na břicho a pořád dál…

Laskám ho v jeho nádherných hustých vlasech, které už nejsou ostříhány na kraťoučku, jako tomu vždy bývalo. Chytám je pevně a tisknu si jeho rty ještě víc na své a oplácím mu zamilované polibky. Pomalu se přesouvám níž a hladím ho po zádech, přejíždím mu po zadku a začínám se dobývat do jeho poklopce. Cítím, že neztratil nic ze své extrémní vzrušivosti a pořád dokáže rozepínání kalhot vypružit k prasknutí. Ležíme nazí vedle sebe a mazlení je tak vášnivé, až je nám postel malá.

Alar se ale najednou zastavuje. Tiskne se břichem na má záda a ztopořenou kládu mi zasouvám jenom mezi stehna:

„Já nemůžu,“ šeptá mi do ucha.
„Proč?“
„Nejde to. Už ne.“
„Ale mně by to šlo.“
„Jenže já patřím mezi tvé rytíře a ti s tebou sexovat nemohou.“

Natáčím obličej lehce dozadu k němu:

„Tak proč jsi před chvílí sliboval, že mi všechno vynahradíš?!“
„Myslel jsem, že bychom to mohli porušovat. Ale teď cítím, že to opravdu nelze. Brání mi moje alfa.“
„Nevadí, lásko! Hlavně, že jsi v pořádku a u mě,“ snažím se ho uklidnit, protože se po celém těle nepřirozeně chvěje.

***

Několik minut, desítek minut, jsme museli počkat, až naše vzrušení opadne, abychom se mohli v klidu a nerušeně posadit naproti sobě ke stolu, protože Alar zavelel, že bude lepší, když mi už konečně všechno pořádně vysvětlí:

„Na!“ podává mi malý tenounký oválný předmět, který modře problikává a je připnutý na celkem robustním řetězu.
„Co to je?“
„Sentrenálium.“
„Dobrá! Zeptám se ještě jednou. Co to je?“
„Veškeré vědění a zkušenosti tvých předků.“
„V tomhle trpaslíkovi?!“
„Jenom proto, že je něco malé, neznamená, že je to bezvýznamné. Což je moudro ode mě!“ přísně se kaboní.
„A odkudpak to víš? Zrovna ty s obřím utahovákem?“ přihlouple vtipkuji a ještě připitomněleji se u toho pochechtávám.

Alar nereaguje a jen ke mně neustále natahuje ruku se sentrenáliovým náhrdelníkem.

„Fajn, promiň,“ beru si ho, „co s tím mám dělat?“
„Hádej, chytrolíne!“

Nasazuji si řetěz na krk a světélkující oválek mi hladce přistává na obnaženém hrudníku, přímo na srdci.

„A co dá…?“ chtěl jsem se zeptat, ale ani to nestíhám doříct a onen modře zářící kousek čehosi se mi samovolně vpíjí pod kůži, z řetězu se stává pevný límec a já cítím – všechno možné. Vnímám, jak se mi sentrenálium v těle propojuje s veškerými mými vzpomínkami, prožitky a vědomostmi, které obohacuje o gigantickou nálož nových:

Jsem jedním z mála alfáčů, kteří jsou předurčeni opravdu vládnout. Všichni s alfou jsou sice potomci královského rodu Ata Feazi, ale ne každý unese tíhu, moc a odpovědnost královského límce. Proto se díky evolučnímu procesu začali rodit jedinci, jejichž alfa je silnější, mocnější a především variabilnější, se spoustou nových schopností. Ostatní s alfafaktorem pak tvoří něco jako rytířskou gardu, chránící přímo osobu krále.

Jednou z výsadových dovedností je telepatické ovládání veškerých zvířecích dravců, šelem a nižších predátorů. Tím si nejsilnější alfa může vytvořit poslušnou armádu, umožňující mu buďto nově získat nebo udržet stávající vrchol lidské společenské struktury.

Tohle zjištění se slévá s mým vlastním prožitkem z Bola Ata Feazi. Tam nás s Redem pronásledovalo něco obřího a já měl tehdy pocit, že jsem to já. Dokážu si to vysvětlit až nyní. Stejně jako začátečnickou neznalost mých nových možností. Až s Redem jsem poprvé v životě dorazil na Ata Feazi. A rovněž poprvé jsem se až tady, v koniskertím bombardéru, cítil bezbranný.

To, že bych posledním přeživším vyvoleným mohl být já, se prý tušilo už dlouho. Jenomže ani v pubertě jsem nevykazoval všechny znaky privilegovaného alfy, proto mě ostatní jen hlídali a zaučovali. Až v době mého plného dozrání se tento předpoklad potvrdil a věci kolem mě se začaly pozvolna měnit a některým i vyjasňovat.

Jako například to, že masakr, který zdecimoval celou civilizaci v hvězdné soustavě Ata feazi, nevyvolali džusáci, jak jsme se všichni v OPMD donedávna domnívali.

Masakr má na svědomí původní král, který se zpronevěřil síle královského límce i svému lidu. Džusáci a jejich útoky na lidskou civilizaci, žijící v rámci a v blízkém okolí Mléčné dráhy, byly jenom zástěrkou a odváděním pozornosti od skutečných nepřátelských aktivit. Ty ve skutečnosti inicioval starý král z exilu. On totiž jako další jediný z královských rodů onen masakr samozřejmě přežil.

Ostatní alfáči, kteří mi byli po celý život nablízku, se zachránili jenom proto, že v době masakru byli už dávno považování za oběti vzdálených bojových misí, z nichž se po masakru vraceli v utajení a rovnou do ochranného programu OPMD. Nebylo a není jich mnoho, ale i to stačilo, abychom se opět zformovali.

Sentrenálium mi rovněž vysvětluje, proč Alar tehdy tak náhle a záhadně zmizel.

Koukám se mu přímo do očí. Nemůžu se jich nabažit. Tak moc mi chyběly. A on povídá:

„Tak už chápeš, proč jsem odešel bez rozloučení a nemohl se ozvat?“

Mlčky přikyvuji, proto pokračuje:

„To je dobře. A věř, že to pro mě bylo možná těžší než pro tebe! Ale musel jsem.“
„Já vím. Teď už to vím.“
„Dobře, výsosti,“ zvedá se od stolu, „musím tě opustit. Nemůžu tady s tebou být, už jsem ti vysvětlil proč. Budu vedle v kajutě, kdybys něco potřeboval.“

Ve stoje mi dává už jenom pusu na čelo a zakrátko mizí za dveřmi.

„Dobrou!“ posílám do nich a musím se opět smířit s tím, že všechno v mém životě má sice svůj význam, ale také to něco stojí.

Dnes asi neusnu, proto sedím u protáhlého průzoru, který mě odděluje od vesmírné prázdnoty tam venku a pozoruji všechny ty miliardy sluncí kolem nás. Královský límec jim dodává další rozměry chápaní, které mi před tím byly utajeny.

Mlčky, s obrovskou haldou vnitřních procesů, vnímám i to, jak se koniskertí bombardér pomalu sune kosmickým prostorem, vstříc džusáckému oretu.