R.A.F. - Predátor je král

Netrvá dlouho a dostáváme se na rozlehlou paseku s hlubokým údolím. Všude po jeho stráních jsou rozeseté díry a úplně dole, na dně je… Základna?

„Naše základna?“ už nahlas a udiveně se obracím na drakoočka.
„A cos jako myslel?! Že tě táhnu do pralesního světa, kde s tebou strávím zbytek života v nepřetržitým sexu, obklopenej jenom klackama a čistou láskou?“
„No… Trochu té něhy bych si taky zasloužil!“ posílám mu už jenom do zad, která se spouštějí dolů.

Sypeme se v závěsu po celkem strmém svahu a míjíme otvory v nažloutlé půdě, kdy ke každému se vine cestička. Asi vstupy do podzemních příbytků. My si to ale svištíme sprintem, chvílemi i po prdeli, níž a níž… Blížíme se k soustavě mobilních a soběstačných ubytovacích i technických jednotek. Taková, na každé planetě sjednocená pod vlajkou OPMD, tvoří a zajišťuje bezpečný přístav pro členy spolupracujících armád. A už cítím, že se dostávám do rádia jejich fungujících vysílaček, protože v komunikačním implantátu slyším praskání, v němž rozpoznávám něčí hlasy. Je to vzdálená přestřelka slov, která se ztrácejí v kolísavém proudu dalších nejrůznějších zvuků a ruchů, proto jim nerozumím. Šponuji sluchovod, ale protože tohle je jedna z planet, které lidstvo už dávno považuje za neexistující, nefunguje zde aktualizování meziplanetární filtrace jednotlivých transcedentů. Nevadí. I tohle je dobré znamení. Uvnitř to bude třeba o trochu čistší.

Ale omyl. Jak se za mnou zabouchla malá kovová dvířka, veškeré zvuky utichly. Drakoočko na mě civí, jako by mě viděl poprvé v životě, a já proto asi zírám stejně. Jenže na můj vkus to trvá už moc dlouho:

„Tak dozvím se konečně, co se děje a kde to jsme?!“
„Jasně. Promiň!“ probírá se z transu, „jsme na Bola Ata Feazi a zrovna teď v bunkru pro krále…“
„Počkat, počkat!“ zastavuji ho, „královské rodiny Ata Feazi byly všechny vyvražděny, tak proč bunkr…“
„Hele, samče, nepřijde ti to trochu na palici?! O týhle planetě sis taky ještě před hodinou myslel, že z ní už dávno někdo udělal černou díru.“

A už se zase stísněným prostorem jedné z buněk základny rozprostírá ticho, trapno a prolítává jím několik nechápavých pohledů. A to především těch mých, který možná ještě trapněji komentuji:

„Hm! Máš pravdu. Mně to poslední dobou nějak nemyslí naplno.“
„To nic. Za to můžou džusáci.“
„Kdo?!“
„Tak říkám těm oranžovejm. Prostě pomeranče, který bych nejradši vymačkal.“
„Ale…!“
„Žádný ale!“ skáče mi do řeči, „teď mě nech mluvit, je to důležitý!“
„Fajn, fajn. Povídej!“
„Královský rody vyvražděný nebyly. Teda ne úplně. Ten, kdo se postaral o devastaci souhvězdí Ata Feazi a o jeho údajný zmizení z kosmickýho prostoru se taky postaral o to, aby nebyli zavražděný mladý borci, co v sobě měli královskou krev. I když v tomhle případě nešlo o ni, ale o semeno. O mrdku. O jejich sperma!“ křičí na mě, jako bych byl hluchý.
„Já to chápu. Co na mě řveš?!“
„Chvíli to vypadalo, že mi nerozumíš.“
„Ale jo, to jo. Jenže nechápu. Proč? K čemu, a hlavně komu by mohla být prospěšná šťáva královských Feazanů?“
„Víš…“ Draoočko klopí pohled do podlahy, „jsou druhy, co mrdku, a to nejenom lidskou, dokážou přetvořit v ener… nebo spíš v kouzlo…“
„Kouzlo?! Hele, tobě v kočárku hodně četli pohádky, viď?“
„Blbče!“ Opět se trochu očima ztrácí v přítmí našeho úkrytu, „to nemá s pohádkama nic společnýho. To je skutečnost. Já… já… totiž…“
„BUM!“ ozývá se najednou zvenku a doprovázené je to praskáním stromů kdesi v okolí kráteru.
„Do prdele! Jak to, že nás našli?! Tohle nás mělo ukrejt!“ křičí Drakoočko, otevírá úzký průlez do sousedního kontejneru a tam se žene k jednomu z miniaturních průhledů, kterým do celého prostoru začíná pronikat ostrý svit obou sluncí.

Už dávno jsem pochopil, že tahle planeta je gravitačně uzamčená – neotáčí se kolem své osy, a proto na tuhle její stranu oba sluneční disky praží nepřetržitě. Což je také důvod, proč je naše základna odříznuta od dosahů satelitů, nezaměřitelná, a tím pádem pro OPMD nepoužitelná.

„Tak to se ti bude líbit!“ huláká na mě od okénka.
„Já vím. My jsme ve spojení.“
„No jo, vlastně. Já zapomněl,“ pobrumlává si a vylézá ven, stejně jako já.
„Tak švihem, mladej! Odlétáme,“ křičím pro změnu já na něho a peláším zase zpátky nahoru, vyhýbající se spoustě vyhrabaných nor ve svahu, až na okraj údolí k místu, kde přistál můj Drak.
„Už jsem zpátky, broučku!“ šeptám mému bitevníku v jeho kokpitu, ve kterém se usazuji a nasávám neopakovatelnou vůni jeho interiéru. Tak moc cákanců rozpálené šťávy jsem poslal do jeho prostoru až nemálo z nich skončilo tam, odkud se nedaly vyčistit:
„Domov, sladký domov!“
„Tak co je?!“ musím ale vítání s Drakem přerušit s rozčileným pohledem na Drakoočka stojícího pořád venku, neochotného nasednout na druhou sedačku za mnou.
„Když… asi bychom měli zůstat radši tady.“
„Ani náhodou! Vrací se mi síla a Drak našel souřadnice polohy jejich oreta.“
„A co tam my dva sami zmůžeme?!“ kluk se stále brání tomu, aby se musel nalodit, „tady přece jenom…!“
„Tady určitě nic. Tak už nezdržuj! To je rozkaz, vojíne!“
„Pane, provedu, pane!“

Při nasedání se kolem mě lehce mihnul, otřel se mi o rameno a já nasál jeho vůni. Ano, vrací se mi všechny síly a já už se nemůžu dočkat, až jim dám volný průchod. Drak se odlepuje od modrého písku, vznáší se nad záplavu žlutého porostu, stoupá a všechno pod námi se zmenšuje a zmenšuje až úplně mizí pod příkrovem mlžné exosféry.

„Tak co chceš dělat v jejich oretu? Sám!“ zezadu se mi na pravé ucho lepí hezounek.
„Sám?! Já přeci nejsem sám!“
„Ale já… já… jsem jenom kadet. Nemám výcvik na akce v oretech!“
„Na to taky žádný výcvik neexistuje. Naučí tě jenom realita,“ posílám mu dozadu klidným hlasem a cítím odtamtud jeho strach, bezbrannost, ale i vzrušení z neznámého. A to zase rozpaluje mě:

„Hele, nedá se svítit. Potřebuji…“

Vtom se mi ale na hrudníku objevují jeho ruce, které mě po něm začínají hladit.

„Já vím. Já tebe taky.“

Přivírám oči, protože přesně tohle míval ve zvyku Alar. Zezadu rukama dorážel na moje mužnosti a pokaždé to skončilo vášnivěji, než jsme na začátku plánovali. Zapínám automatiku a nechávám se unášet jen do víru erotických vzpomínek a hlavně představ, jak je všechny proměním v realitu s tímhle kocourkem. Ten už mi jazykem brouzdá po krku a já slyším jeho zesílené dýchání.

„Hele…!“ chci mu říct, že vzadu bych byl radši já.
„Neříkej mi pořád hele!“
„A jak ti mám tedy říkat? Ještě ses mi nepředstavil.“
„Redmiseu. Ale říkej mi Rede!“
„Rex a Red? To je vtipné!“ snažím se soustředit na to, co mi povídá, ale už to prostě dál nejde.

Proto ho chytám za ruku, kterou se mi probojovává do rozkroku a na panelu před sebou nastavuji konferenční polohu sedaček. Ty se vmžiku přesouvají naproti sobě a my si koukáme do očí. Dráčci v těch jeho jsou najednou nějací zřetelnější stejně jako můj ohon, který se díky plnému ztopoření prodral ven rozepnutým poklopcem.

Red se k němu pomalu sklání, nasává jeho vůni a špičkou jazyku ochutnává první kapky mojí zhmotněné touhy. Půlka klacku mi rázem mizí v hezounově puse a žalud naráží na ústí krku. Red povoluje a pouští mě dál. Rty už se dotýká mých koulí a lehce se dáví pod tlakem tlustého dobyvatele. Vytahuji ho.

„Rád bych…“

Red neříká nic, zvedá se a nasedá si na má roztažená stehna. Hladí mě po tvářích a dopřává mi nadílku roztoužených polibků. Ze sevření kadeťácké kombinézky mu osvobozuji napumpovaného macka, se kterým si začínám pohrávat, masírovat, třít ho a po štěrbince roztírat všechno, co z ní masivně vytéká. Oplácím žhavé polibky, pravou rukou se věnuji dráždění jeho žaludu a levačkou mu lehce prohmatávám pevná varlata, zabalená v hebké kůži, kterou je najednou celý můj svět provoněn.

Jsem roztoužený na maximum a cítím, že alfafaktor je zpět. A nejen on. Jsem alfasamec a v náručí mám rozkošné stvoření toužící po tom, abych se ho zmocnil. To mi dokazuje lehkým přirážením zadečku na špičku mého plenitele. Ta už i chvílemi zajíždí dovnitř a Red s každým proniknutím sténá čím dál tím hlasitěji a intenzivněji. A to už se skutečně nedá vydržet.

Svlékám ho celého a nasouvám se do něho na doraz, abych až na koulích cítil tu malou prdelku. S jeho slastným výkřikem beru Reda do objetí, zvedám se i s ním a na protější sedačce ho pokládám na záda. Zavírá oči, hlavu šponuje do záklonu, za zadek si mě přiráží ještě hlouběji a ruce přesouvá na mé břicho, prsa a intenzivně se věnuje mým bradavkám.

Já se pravou rukou zapírám o kraj sedačky, druhou ho hladím po jeho hedvábné kůži na bocích, stehnech, šourku, pevném bříšku a dlouhými táhlými přírazy do něho pronikám. Cítím, jak přijímá výrony mojí předmrdky a jak se mu to líbí. Jeho teplý a útulný vnitřek mi nabízí totální uvolnění i rozkoš, která nenechává moc dlouho čekat na svoje velkolepé finále. Red se na mě tiskne a nechce dopustit, aby jediná kapka vyklouzla ven.

S každým výronem se ve mně bouří veškerá mužnost a já ji v mohutných gejzírech vstřikuji do mladého těla pode mnou. To se vzpíná v extázi, se kterou nechce jen tak skončit. Svojí volnou dlaní pomáhám vylít i jeho koule a s hladovým pohledem pozoruji, jak si cáká mrdku na břicho. Nadzvedávám mu ohon, aby potřísnil i to moje. Což mi do stříkačky dodává dalších pár nábojů, a tak je do mlaďocha opět naplno láduji. I jemu se to líbí a z ohonu mu vytékají proudy čerstvého semene.

Jejich směs se nám lepí na těla, protože jsem na něho nalehl, a oba si ve vášnivých polibcích užíváme dozvuky všeho, co jsme právě prožili.

„Bože! To byla nádhera. Děkuju!“ šeptá mi do obličeje.
„Tak mě oslovovat opravdu nemusíš! A děkovat už vůbec ne.“

On se jen usmívá a zhluboka oddechuje. Vytahuji z něho náčiní, k čemuž si nedokáže neodpustit ještě jedno roztoužené heknutí.

„Šašku!“ posílám mu už na dálku od přihrádky v zadní stěně, ze které vytahuji čisté kombinézy a speciální utěrky na očistu našich upatlaných, zatím ještě nahých těl.
„To nebylo hraný! Já tě prostě žeru.“
„Já vím, já vím. Já to znám. Takových už jsem měl.“
„Hodně?“ ptá se tak opatrně, jako by to ani nechtěl slyšet nebo si alespoň uvědomovat.
Probouzí tím ve mně pocity, které jsem zažíval jen s Alarem.
„Žárlíš?“

Rošťácky se na mě culí a utírá ze sebe nadílku našich výronů.

„Možná.“
„Škoda, že to nevíš jistě.“

Red se ale už zase jenom zubí. I když takovým způsobem, aby mi bylo jasné, že se za tím jeho „možná“ skrývá úplně něco jiného.

„Tak do práce. Musíme se co nejrychleji dostat k oretu těch tvých džusáků. Drak cestou na Ata Feazi vypátral jeho polohu, takže je můžeme překvapit ze zálohy a třeba alespoň zjistit, o co přesně jim jde. “
„Ale to víme,“ zastavuje mě Red.
„A odkdypak Prstenec ví, jaký mají tihle cíl?!“
„Ale já neřekl, že to víte vy z Prstence!“

To mě na chvilku uzemňuje. On je přeci také z OPMD, tak proč říká – vy z Prstence?! On rovněž mlčí. Je jasné, že neví, jak mi to má vysvětlit, proto čeká až se sám zeptám:

„Ty jsi snad také z Prstence…“

Probouzí se ve mně u toho další stránka alfafaktoru, proto ho chytám pod krkem, přitlačuji na nejbližší boční panel a na něm ho fixuji celou svojí vahou.

„Nebo ne?! Rede!“

Pod sebou cítím třesoucí se nahé tělo mladého kluka, který je občas za hrdinu, jako třeba na Ata Feazi, a nyní zase uzlíčkem roztouženého bezmocného kňučení. Lepím se na něj ještě těsněji a užívám si, jak voní po semenu. Obléknul jsem zatím jen nohavice a zbytek těla mám pořád obnažený, proto se naše tepla míchají, pokožka dotýká a ohony jdou opět nahoru.

„Rexi, neblááázni!“ snaží se i přes mírné přiškrcení bránit.
„Neblázním. A to, že bych tě nejraději znova ojel, tě neuchrání od trestu, pokud jsi zrádce.“
„Já? Zrádce?!“ skoro se směje, k čemuž využívá povolení tlaku sevření mé dlaně, „to, že možná nejsem úplně tak z Prstence přece neznamená, že hned musím bejt podrazák?!“
„A co jiného. Všechny přátelské rasy se k němu přidaly.“
„Ne ty, který s džusákama bojujou tajně. A to už dávno před tím, než jste je objevili vy.“

Pouštím ho. Předklání se, aby popadnul dech, hladí si u toho krk a mě druhou rukou po podbrišku v rozhaleném poklopci, do kterého se mi tlačí už i špička vzdouvajícího se ohonu.

„Neboj, samče můj, tebe bych nikdy nepodtrhl.“

Na podlahu dopadla macatá kapka mé předmrdky a Red jazykem nedovoluje té další, aby to zopakovala. Olizuje mi tekoucí žalud, až ho musím zarazit:

„To nejdřív vysvětlíš!“

Sedíme naproti sobě v sedačkách a Red mi prozrazuje, že patří k lidské rase, která se vyvíjela odděleně od té na Zemi. Proto si během evoluce osvojila dovednosti, které jsou nám pozemšťanům cizí. Jako například to, že při konzumaci semene nejrůznějších živočichů z něho dokáží vytvořit energii, která jim dodává někdy až kouzelné schopnosti. Především je ale dokonale regeneruje a dopřává ochranu před nepříznivými vnějšími vlivy. A mrdka od lidského alfáče je v takovém procesu něco jako svatý grál, který dokáže třeba z černé díry udělat červí.

Jenomže podobnému umění se v nejrůznějších koutech kosmu dokázaly naučit i jiné druhy, které ho však ne vždy využívají v pozitivním smyslu. A mezi ně patří i džusáci, kteří hledají sektory, kde je tento evoluční vývoj zatím neznámý, a v nich si otrocky podmaňují místní populace, nebo z vhodných samců dělají nedobrovolné zdroje potřebného materiálu.

A v rámci této honby primárně hledají ty s alfafaktorem, protože taková šťáva je v kombinaci s agresivitou jejich chromozomů průraznější než Bounetova vodíkovka umocněná jadernou fůzí dvou Monreho náloží. No prostě nepřemožitelná brutální síla, proti které téměř není obrany.

„Takže královské rody na Ata Feazi byly také obdařeny alfou?“
„Přesně tak. Seš chytrej kluk.“

Opět začíná být lehce odrzlý, ale po tom všem, co máme za sebou, mě to už nepobuřuje. Jenže pokračuje něčím, co mě zaráží.

„Akorát vynechej to tvoje – také!“
„Jak to?“
„Oni totiž všichni s alfafaktorem jsou jenom potomci vládnoucích z Ata Feazi, kteří tam bývali vrcholovými predátory.“

A to mě paralyzuje už totálně.

„To je překvápko, viď?“ využívá toho, aby se pobavil na můj vytřeštěný účet.
„Jo! Ty mezi ně taky patříš. Jestli ti právě teď vrtá hlavou tohle.“
„Ale… ale… já… já…“
„To je sice zajímavej alfaefekt, jenže naprosto netuším, jak mě s ním chceš ohromit,“ baví se dál nad mojí neschopností to všechno pobrat, ale hlavně uvěřit mu.
„Ale já se narodil na Zemi!“ vypadává ze mě konečně.
„A to víš jak? Ty si to pamatuješ?! Nóóó, tak to jsi frajer, protože já teda ne. A asi bych si ani cestu na svět pamatovat nechtěl.“

A v tom má vlastně pravdu. Proto opatrně, z obavy z toho, co z něho vyleze, pokračuju:

„Co všechno o tom a o mně víš?“
„Je toho celkem dost, ale myslím, že na klábosení už nemáme dost času. Hele!“

Pravým ukazovákem navádí moji pozornost na čelní monitorovací panel, na kterém se v headup displeji postupně rozsvěcí kontrolky satelitních senzorů hlídajících hluboký vesmír před námi. V ten samý okamžik se kokpitem rozvřískává poplach, kterým mě Drak varuje, že tam někde blízko a v naší trajektorii je nebezpečí a měl bych převzít pilotáž.

S vypnutím autopilota se sedačky vrací do zákrytu a pásy nás k nim pevně fixují. Přesto s námi nárazová vlna cloumá v sedácích, až se bezpečnostní kšíry zařezávají do těla. Drak se divoce točí kolem své osy, a já tak venku nevidím nic, jen čmouhy po jednotlivých hvězdách. A najednou je tma. Černočerná, jakou jsem snad ještě nikdy neviděl.

„Rede, jsi v pohodě?“
„Jo, dobrý. A ty?“
„Taky. Tušíš, co se stalo?“
„Tipoval bych to na Koniskerty. Jenže se radši neodvažuju.“
„Ale ti jsou přeci s námi.“
„Jestli se dozvěděli o útoku džusáků, a já předpokládám, že jo, tak už určitě nejsou.“
„No, tak to je dobrá zpráva. Takže jsme v doku jejich bombardéru,“ posílám mu přes rameno a odepínám se.
„Co chceš dělat? Doufám, že nepolezeš ven?!“
„A co jiného?! Drak jim stejně nezvládne dlouho vzdorovat. Akorát bychom si tu prodlužovali agónii.“
„No tak jo. Třeba se nás chtěj jenom zeptat na cestu.“

Slyším, jak si Red vzadu polohlasně sranduje sám pro sebe a že se i on vysvobozuje ze sezení.

„Jsi připravený?“ ptám se ho v přechodovce.
„Nejsem, ale otevři!“