R.A.F. - Sedm týdnů po útoku

Vnitřek helmy mám zafuněný, až skoro nevidím na krok. Ventilaci pouštět nechci ani nemůžu, protože bych na sebe upoutal pozornost těch dvou. Budu to muset zmáknout i bez ní.

Alar pere klacek do kluka pod tlakem a přidává na tempu. Kadet se kroutí rozkoší, ale poslušně nastavuje a rytmicky přiráží, aby z mrdajícího borce vydojil co nejvíc.

Nemůžu se vynadívat a hlavně uvěřit vlastním očím, protože bych ani neměl, ale… Je to už tak dávno a já ho až příliš miloval na to, abych si ještě jeden pohled na jeho krásné tělo nevychutnal a nenechal se alespoň na mžik unést krásným pocitem jeho přítomnosti.

A tak namáčknutý na protější stěnu sleduji akci plnou vášně, rozkoše a intenzivního sexu dvou nádherných samců.

Kombinéza v rozkroku už nemá dostatek elastanu, který by pobral a vykompenzoval můj vzdouvající se ohon.

Mám pocit, jako by mě něco chytlo za temeno. Hlavou sice hýbat můžu, ale nasouvají se mi do ní už dávno archivované obrázky. Vzpomínky na Alara. Na mého Alara, se kterým jsem prožil ty nejkrásnější roky života, a dokonce poslední dva v páru. A přestože nyní přede mnou pígluje mlaďocha, já znova prožívám tu romantiku a slast, jakou mi vztah s ním přinášel.

Existovali jsme jen pro sebe. Jako dva z posledních alfa bojovníků jsme si byli souzeni, a to nejenom v ložnici. V ní nás dokonalá souhra našich těl dováděla k šíleným extázím a nekontrolovatelným erupcím semene, na bojišti zase k epochálním vítězstvím, postaveným na základech lásky, ochoty obětovat se pro druhého, ale především nechuti ztratit ho jenom proto, že se občas některá z kosmických ras rozhodla, že Mléčná dráha by se dala vydrancovat a její obyvatelstvo zotročit.

Táhli jsme tímhle stylem vesmírem, kam nás velitelství ochranného prstence Mléčné dráhy poslalo, s naprostou jistotou, že žádný tvor z temných hlubin nás nemůže srazit na kolena. Že naše mužnost, síla, odvaha a testosteron alfasamců budou vždy dostatečnou oporou.

Až do okamžiku, kdy se v jedné ze vzdálenějších galaxií bez jediného signálu S.O.S. začaly ztrácet průzkumné moduly, pak i ty záchranné a nakonec jsme se odtamtud dočkali loveckých paprsků, které i za galaktickou hranicí zachytávaly lidské stroje a vtahovaly je do nenasytných hrdel tisícovky černých děr zákeřné Mo.

A to byla přesně jedna z těch správných chvil, kdy povolat do akce nás dva. Průlety touhle galaxií byly již zakázány, ale my museli zajistit i bezpečný přelet našich lodí kolem ní, protože to byla do té doby jediná bezpečná trasa do Driartu.

S Alarem jsem se tak stali stálými lodivody, kteří v obranné formaci propašovali tisíce osobních i nákladních modulů přes zrádné pásmo kolem hranice Mo.

Jednoho dne ale byly lovecké paprsky tak agresivní a jejich síť neobvykle hustá, že jsme museli porušit zákaz průletu galaxií Mo a jeden z průzkumnických labotů byl námi protažen skrze ni, hustou soustavou černých děr. Znáte to – černá díra je černá díra a většina pilotů se na něco takového nechce podívat ani přes deslux, ale když máte po ruce dva nejzkušenější alfáče? Nikdy před tím jsem ani netušil, že se mašina může třást strachy, ale věřte, nebo ne – ten labot si tenkrát i ucvrknul trochu lagninu.

Oba jsme se tomu řehtali ještě na zpáteční cestě.

Jenže před jejím koncem mi úsměv zatuhnul.

„Vidíš to, co já?!“ řval na mě ze svého bitevního modulu Alar.

„Co?! Kde?!“

„Pět hodin! Pět hod…!“

„Alare!“

Jeho vysílačka ale ztichla.

„Alare! Neblbni! To jsou blbé fóry! Slyšíš?!“

Jenže na druhé straně našeho předchozího spojení se neozývalo vůbec nic. Stočil jsem Draka k místu Alarovy poslední lokace. Nikde nic. Jen se na mě z nevelké dálky šklebila jedna z miniděr. Nevykazovala ale žádné vyexponování, které vždy po jakékoliv aktivitě ještě chvíli rezonuje v jejím okruží.

Tahle ho měla jasně oranžové, zcela bez odezvy, až bych řekl, že uklidňující.

Ale já v klidu být nemohl. Můj Alar zmizel a já neměl ani páru kam, jak a proč nezafungoval je alfafaktor, který nás před něčím takovým dokáže varovat.

Z mateřské lodi jsem vzápětí nato dostal rozkaz urychleného návratu na základnu, který byl přes mé protesty opakován stále dokola.

Vím, byla to pošetilost, protože co bych tam dělal, kde bych ho hledal. Lokátor mlčel jako kdysi Alar, když jsem mu poprvé řekl, že ho miluji. Párkrát jsem do displeje praštil dlaní, ale ani to nepomohlo a on dál hlásil bohapusté vzduchoprázdno všude kolem, kam jen byl schopný dohlédnout. Nechtěně jsem proto zadal Drakovi kurz Britaniky, zapnul automatiku a nevěřícně zíral do černa přede mnou, protože takový pocit jsem ještě nikdy nezažil. Nikdy mě ani nenapadlo, že o něj můžu přijít. Byl mnohem lepší, silnější i samcoidnější než já. Byl jsem připravený, že ho občas zláká jiný hřebec, se kterým si divoce zajezdí, ale pak se vždycky vrátí.

Ale teď se nevracel. Nesčetněkrát jsem se otočil k místu, odkud se naposledy ozval jeho hlas, ale marně.

Drak za pomocí mindwave svižně prokličkoval nebezpečnou zónou a přistál na ranveji Britky. Jenže já ne. Já duchem zůstal tam nahoře s Alarem a to mě degradovalo na obyčejného výcvikáře, o kterém si kluci už jenom vyprávějí legendy. Což mi jich sice stovky nahnalo přímo do postele, ale já se celou tu dobu myslí pořád vracel za Alarem a k té oranžové bestii, u které zmizel.

Proto si funím do helmy jako smyslů zbavený, když opět zírám na jeho nádherný pevný zadek a to, jak mrdá mlaďocha pod ním, jako kdyby se nikdy nestalo to, co se stalo ve spleti černých děr, a on si jen odskočil od nedělního oběda ulevit varlatům, protože tomu kolouchovi se prostě nedalo odolat.

„Halucinace! Halucinace!“ vřískám si do mozku a nenápadně soukám zbraň z opasku.

V tom mi praská hledí tak, že přes vlásčitou pavučinu nevidím. Musím si přilbu sundat.

James sice před něčím takovým varoval, nejsem ale začátečník, abych…

***

Oranžová mlha se rozpouští a já rozpoznávám strop transportního koridoru. Pozvolna přicházím k sobě, ale nemůžu se hnout. Ležím přikurtovaný k pojízdnému lehátku a jak se tak rozhlížím kolem, co mi připáskovaná hlava dovoluje, vidím zástup kadetů. Jdou krokem, s nepřítomným pohledem a pomalu tak štrádují kolem. Nevšímají si mě. A vlastně ničeho, jen jdou. Zakláním čelo, abych se podíval kam.

Sice vzhůru nohama, ale vidím emzáckou loď ve tvaru disku. Neznámý model, který jsem ještě nikdy neviděl, proto nedokážu identifikovat rasu posádky ani odhadnout planety, ze kterých pochází.

Září celá oranžově, jen vstupní doky problikávají modrými paprsky a v nich také mizí štrúdl lidských mladíků.

Talíř je ukotvený k přistávací ranveji, ale pohon slyším, takže nebude trvat dlouho a poletí.

Vím, že musím zasáhnout. To je taky jediný důvod, proč mě sem poslali.

Moji věznitelé nikde v dohledu a s těmihle pouty si poradím. Musím ale obezřetně. Netuším, co jsou zač, ale už mám představu, čeho všeho jsou schopni. Nesmím ohrozit ostatní vojáky!

Fixace je nastavena na sílu a schopnosti průměrného člověka, proto hned první pokus o škubnutí pravým zápěstím je úspěšný a pásek praská, povoluje a ruku mám uvolněnou.

Jenže v tom se vedle mě objevuje nádherné stvoření. Štíhlá postava, sice bez konkrétních tvarů, ale vyzařující mužskou smyslnost, sex a touhu pářit se.

Pokládá mi protáhlou dlaň, zakončenou čtyřmi prsty, přes obličej a já cítím vanilku, čokoládu a sperma. Rozkrok se mi vzdouvá, protože celkové fluidum téhle bytosti je tak moc dráždivě stimulační, že by mě celkem bez potíží i jediného pohybu přivedla velice rychle k ejakulaci.

Místo ní se mi ale před očima opět rozprostírá oranžová tma…

***

„Rafe! Rafe!“ probírá mě známý hlas. Otevírám oči a nade mnou se sklání můj poslední úlovek, kterému jsem na Britanice vystříkal pusu.

„Co…? Co tady děláš?! A neříkej mi Rafe!“ je to jediné, co jsem schopný ze sebe vysypat.

„To neřeš!“ vyštěkává kluk, odskakuje vzad a zařazuje se tak zpátky do řady ostatních vojínů, která lemuje stěnu po mé pravé ruce.

Moje lehátko míjí dvojice emzáků a po jejich zmizení se ke mně hezounek vrací: „Podrobnosti později. Jen ti chci říct, abys zůstal přivázaný a neodporoval jim. Já už mám plán!“

„Co?! Ty?! Co to meleš?!“

„To nebudu komentovat. Ale podívej se mi pořádně do očí!“

„Pro…?“ nejsem schopný tu otázku ani doříct. Vidím to. Zírám do šedomodrozelených duhovek kluka, kterého jsem viděl jedinkrát a ani nevím, jak se jmenuje, a přitom mám pocit, že ho znám celý život. Žíhání kolem obou jeho čoček totiž vytváří obrazec vlnícího se hada, přesně takového, jaký má na zádech Alar. A mně dochází, proč mě už na Britanice tenhle boreček zaujal víc než kterýkoliv z těch zástupů milenců před ním. Tehdy jsem to nedokázal rozšifrovat, ale Alara mám teď opět v oživených vzpomínkách a dráždí mě vše, co ho jen třeba i jen vzdáleně napodobuje.

„Vidíš to?“ třeští na mě oči ještě víc.

„Jo! Ale…?“

„Žádný ale! Prostě mi věř!“

Přikyvuji na souhlas a on se řadí mezi ostatní. Teprve nyní se soustředím na to, kde to vlastně ležím v doprovodu fronty našich kadetů, kteří se s nepřítomným pohledem posunují otrockým krokem kupředu.

Jsem v posledním filtračním poli transportního koridoru, za kterým je už jenom nástupní plošina s rampou vysunutou k jednomu z doků emzáckého talíře. Do jeho ústí se všichni pomalu suneme. Předpokládám, že uvnitř dochází ke kryogenizaci, a proto trvá tak pomalu, než se tam všichni nasoukají. Nechápu ale, proč já nejsem mezi ostatními. Proč jsem zrovna já jako jediný přivázaný k pojízdnému lehátku, protože jsem zahlédnul i několik důstojníků Europy, kterým se podobného „privilegia“ nedostalo. Určitě v tom bude mít prsty alfafaktor. Jestli však o něm tyhle bytosti vědí, pak taky musejí vědět, že právě ten by mi velice snadno pomohl dostat se z tohohle sešněrování a utéct jim. Spousta neznámých, které nejsem schopný ihned rozklíčovat, což mě trochu zneklidňuje, protože bych měl.

Jedna z nich mně ale vrtá hlavou víc než ty ostatní: „Co tady dělá ten kluk?! Jak se sem vůbec dostal, když jeho výsadek byl kvůli mé misi odložen?“ Přemýšlím si v duchu, protože i když bych se neměl fixovat pouze na jednoho spolubojovníka, v jeho případě to nejde. A obzvlášť po tom, co jsem zahlédl hady v jeho očích.

On už před chvílí zmizel za naloďovací branou, kterou musí projít každý, kdo opouští tenhle koridor, aby se dostal dál na nástupní plošinu. Nemám ho už ani v zorném poli, ale můj sedmý smysl mi velí důvěřovat mu, proto…

Moje přemítání ale končí s ostrým cuknutím, po kterém se lehátko i se mnou řítí do jednoho z tmavých ramen koridoru.

Zastavuje se. Všude kolem je tma.

„A dost! Věřit musím hlavně sám sobě!“ okamžitě si šeptám a oba popruhy na bocích lehátka trhám a uvolňuji si ruce, chodidla za chvilku také a v tom za hlavou slyším zlostné vrčení.

Sedám si a pravou rukou chvatem prozkoumám v temnotě místo, odkud se ten zvuk ozývá, a levou si poslepu sahám pro zbraň. Jenže ta je pryč.

Přede mnou se náhle pozvolna objevují obrysy postavy, které se pomalu prosvětlují oranžovým luminiscečním paprskem a v něm poznávám stejnou emzáckou bytost, jaká mě omráčila v koridoru. Oči téhle jsou ale rozrušené až hladové, což je výrazné i v ponurosti tohohle místa.

Okamžitě se jednou ze čtyř dlouhých horních končetin sápe po mém rozkroku. Její čtyři protáhlé prsty se sice nedotýkají přímo látky, zůstávají několik milimetrů nad ní, ale i tak mi jde ohon vmžiku do pozoru. Celým tělem mi projíždí tak slastný výboj, až mě na chvilinku zbavuje obranyschopnosti a já cítím žár, který se mi prodírá z varlat do trubice a míří k žaludu. Zbylými končetinami v těsné blízkosti mé kombinézy gestikuluje tak, že ji bezdotykově trhá, a ztopořený klacek se mi prodírá vzniklou dírou ven.

Ruka, která zaútočila jako první, si nyní pohrává s mými varlaty. Tak intenzivní rozkoš jsem ještě nezažil a paralyzuje mě. Něco, co připomíná ústa toho tvora, se naklání ke špičce mého klacku a já z nich cítím teplo i mráz a díky fosforeskujícímu světélkování vidím mohutné výtoky předmrdky, které se mi řinou ze štěrbinky.

Prohýbám se v zádech, roztahuji stehna víc od sebe a jsem připravený zcákat to stvoření našponovaným kladivem, které by nejraději i udeřilo a vylilo tak všechno, co mám v koulích.

Emzák se ani moc nesnaží, ale pod jeho doteky mnou projíždí tak mohutné tenzní vlny, až mám pocit, že víc mrdky se ve mně nikdy k výronu neburcovalo.

Na čemsi, co by se dalo nazvat žábronozdrami, je rozpoznatelná touha nasávat co nejintezivněji vůni mého rozkroku, klacku a výtoků.

„Bláchů!“ ozývá se najednou z dálky, z transportního koridoru, a emzák přede mnou, který už téměř ochutnal moji šťávu, zhasíná a já ve tmě slyším, jak se vzdaluje. Za krátko se přede mnou objevuje podobně zářící postava, která mě okamžitě jediným dotykem posílá do mrákot.

***

Probouzí mě zvuk poplachu. Otevírám oči. Jsem úplně nahý, nohy doširoka roztažené, na péru mám navlečené zařízení připomínající dojící nátrubek a koule položené ve vibrační formě. Bolí mě. Ty potvory v tmavém tunelu mi nedovolily vycákat se, a tak v nich mám přetlak.

Ležím opět přivázaný na lehátku uprostřed oválné místnosti, ve které jsem sám. Ani nestíhám třeba jen pomyslet na to, že chci uvolnit ruku, sundat si tu bizarnost z macka, párkrát po něm potáhnout a dopřát mu úlevu.

V jasně oranžově osvětlené místnosti totiž nevidím nic jiného než vypoulený strop s jedním otvorem uprostřed, ze kterého se na mě sypou střepy něčeho, co vypadá jako velice pevný a ostrý včelí vosk. To mě probírá naplno a ve vodopádu těch úlomků poznávám mého kadeta, který se ke mně spouští po instantním lanku.

Sirény ječí na celou emzáckou loď a on do toho kraválu, jen co dopadl na podlahu vedle lehátka, křičí:

„Tak dělej! Slízt snad dokážeš sám, ne?! Musíme vypadnout.“