• Michal
Stylklasika
Datum publikace12. 2. 2018
Počet zobrazení1637×
Hodnocení4.03
Počet komentářů11

Jo! Tak tohle je přesně ta chvíle, kterou zbožňuji.

Ne, že by to, co se tu odehrávalo před ní, nebylo super, ale pohled na krásného mladého kluka, který třeští oči, protože takovou dávku nečekal, se prostě nedá ničím nahradit.

A tenhle se přesně tak tváří. Cucák, je tu nový, proto doteď netušil, s kým má tu čest.

Moje mrdkovníky jsou extrémně výkonné, proto kvanta semene, která při každém orgasmu vycákám, nikdo najednou nepojme. Což je pro většinu pasivek nepřekonatelným lákadlem, a já tím pádem oblíbeným objektem jejich podbízení se.

A tak sebou i tahle dohola ostříhaná hlava mrská, jak se kluk snaží slízat všechno, co nepobral hned, když jsem mu to nastříkal do pusy.

Ovládá mě božská rozkoš, proto s každým vzedmutím varlat hulákám blahem jako utržený ze řetězu. To klučinu stimuluje a jazykem pobízí můj ohon k dalším výronům, které jsou tak slastnější. Nestíhá polykat nové přívaly žhavé mrdky a přesto se urputně snaží, aby nepřišel ani o jedinou kapku, které mi stékají po ohonu i spermozásobníku a jemu po rtech, krku a hrudníku.

Šponuje vypracované tělíčko a je u toho rozkošný, což mě ještě víc rajcuje. Koule se mi mrskají a dál se mu vylévají do krku.

„Už dost! Už dost!“ křičí po posledním gejzíru, který už chytil jenom rukama a roztírá si ho po břiše, kam přistál.
„To byla jenom zahřívačka. Teď je řada na tobě, a až tě uvidím stříkat, budu znova.“
„Ale… Já… Já už se udělal,“ oznamuje mi opatrně a masíruje si klacek i kulky, po kterých si rozmazává směsku našich semen.
„Nevadí. Tak si to dáme za chvíli. Mám na tebe celou noc, sloužím až ráno.“
„Jindy, samče! Já se musím vrátit na základnu do desíti.“
„Znám tvého velitele, takže jestli chceš, zařídím ti prodloužení propustky.“
„Nejsem na opušťáku, ale užívám si jen předvýsadkový volno. Jsem v dnešním jedenáctkovým.“

A to mě uzemňuje, protože z nočních výsadků se vrátí většinou sotva polovina kadetů, ale já si tohohle hezounka ani pořádně neosedlal, přestože má luxusní prdelku, ve které bych mohl být v pozoru klidně i celou noc a pumpovat tak do něj mrdkodávky na několikrát.

„Škoda,“ proto jen zklamaně povídám, „z výsadku tě ani já nevysekám.“
„Já vím. Proto jsem chtěl, abys právě ty byl ten možná poslední. Hned po přijímači jsem si tě všimnul, dělals nám tehdy instruktora u nakladačů a já z tebe byl hotovej už tam.“
„V trenažéru?!“
„Jo. Pořád ses přese mě natahoval, abys mi ukázal, co kterej čudl znamená a umí, a já tě cejtil, krásněs voněl.“
„To asi neee! V těch starých krámech je klimatizace na hadry, hrozné vedro, že už tam chodím jen v kraťasech a naostro.“
„No právě!“ šeptá a culí se u toho tak, až mi jde nářadí opět do pozoru. „Krásnej. Je krásnej a ty taky,“ vzdychá, sklání se k němu a ze špičky olizuje, co se z ní právě vyklubalo, „a taky neskutečně chutnej. Polykal bych tě do skonání světa.“

Ještě jednou si mě naráží až na mandle, vysává mi z ohonu kapky touhy, která škube mou mužností… Pak se zvedá, mlčky a rychle obléká kadeťáckou soupravu a mizí na chodbě.

„Sakra! Jméno!“ hulákám si do hlavy a ženu se do dveří, ze kterých křičím už nahlas: „Počkej! Jak se jmenuješ?“

Jenže on je pryč a chodba prázdná, jen displej výtahu prozrazuje, že se koloušek přesouvá do spodních sekcí Britky, ke shromaždištím a startovacím rampám.

Vracím se do pokoje a i přes odkrvený mozek se snažím přemýšlet, proč mě zrovna u tohohle týpka zajímá, jak se jmenuje. U žádného, co před ním prošel touto místností, jsem se podobnými podružnostmi nezabýval. Už dávno jsem sám sebe zapřísahal, že dalšímu nepodlehnu a v myšlenkách budu mít jen to jedno jméno.

U tohohle to bude asi jenom kvůli jeho bezbřehé touze vrhnout se do boje jen za podmínky, že u toho bude postříkaný a naplněný mnou.

Na další uvažování už nemám dostatečně okysličenou centrální jednotku. Nedá se svítit, musím se znova vymlasknout, protože to pne až k nevydržení. Pomyšlení na koloucha mi pulzuje klackem a z něho vytéká kontinuální nitka předmrdky. Rozmatlávám si ji po žaludu, levačkou masíruji varlata, a přidávám tak na jejich napruženosti. Pro zvlhčení stačí, zajištění pořádného odpalu také, tak beru lesknoucího se macka do dlaně a jemně krouživě přejíždím po uzdičce, štěrbince i do ní. Přívaly mazadla mi mlaskají v dlani a mezi prsty, kolík pulzuje, koule se přitahují k tělu a jdu do finiše…

Silné provazce šťávy mi skrápějí bradu, krk, prsa, až jí mám plné břicho. Zůstávám ležet na posteli s pohledem do stropu a pomyšlením, že by se to kadeťáčkovi líbilo…

„Jsem rád, že ti to pořád takhle jde!“ ozývá se najednou z pravého rohu, kde se objevuje komunikační hologram jednoho z mých bývalých velitelů.
„Sakra, Jamesi! Co…? Co tady…?“ blekotám a snažím se rychle zakrýt prostěradlem.
„Ha, ha, ha! Snad ses nezačal nakonec i stydět?“ chechtá se a popadá za břicho, „já ti milionkrát říkal, ať si svůj profil zakóduješ. Ale to by pak bylo moc pracné rozdávat přístup všem těm tvým obdivovatelům, že?“
„Vtipné! Opravdu, moc!“ Utírám se do povlečení, lezu z pelechu a natahuji trenýrky, které ležely pohozené vedle, „co potřebuješ?“
„Rafe…!“
„Tisíckrát jsem tě prosil, ať mi tak neříkáš!“
„Já vím! Já vím. Ale tvého otce jsem uctíval, a proto i všechno, co tu zanechal. A s ohledem na veškeré okolnosti věřím, že ti zrovna ona jména tvých předků dal, protože věděl, že jim budeš dělat čest. No a vidíš, vyšlo mu to.“ Potutelně se u toho šklebí, zacíleně na můj rozkrok, ale jeho holografické ztvárnění se začíná ztrácet.
„Jamesi! Jamesi, co se děje?!“ Trochu mě to zneklidňuje, protože při spojení mezi našimi sektory jsem to ještě nezažil.

Obraz se znovu vykresluje do nejvyššího prostorového rozlišení.

„Rafe! Rafe, slyšíš mě?“
„Ano! Už je to dobré, slyším tě i vidím. Povídej!“ uklidňuji ho a stavím se přímo k hologramu.

James je ale najednou nějaký zjihlý:

„Z tebe vyrostl krásný mužský, táta by z tebe měl radost, Rexi. Rexíčku, já tě tak rád vidím!“
„No vidíš, jak ti to jde hezky z pusy! Ale k věci, Jamesi, ať mi toho mého Rexíčka moc neošoupeš!“
„Promiň! Já jen, že je to možná naše poslední setkání.“
„Co?!“

Lehce mě děsí. A to nejsem žádný strašpytel! Jenže James byl vždycky tvrďák, parťák mého táty, se kterým vítězně vymetli každou bitvu, takže pro strach měl vždycky uděláno, ale teď se mi tu hroutí jako stará bába.

„Ano! Vypadá to, že už nebudeme mít příležitost. Museli jsme operativně ustoupit do sektoru šest. A jak víš…“
„Jamesi!“ Stíhám jenom křiknout na rozpouštějící se video, které natotata mizí úplně.

Interkomem se spojuji s můstkem:

„Třetí důstojník Rex Alroy Fuller číslo 7117 žádá hovor s hlavním velitelem Britaniky.“

Žádost je obratem kladně vyřízena, jenže se nedozvídám žádné informace o tom, co se děje v sektoru 5 a proč se James, velitel naší sesterské kosmické lodi Europa, musel raději s tak obrovským a nedobytným kolosem rychle přemístit na jinou pozici, i když to je nestabilní prostor téhle galaxie. Jenom jsme prý zachytili jejich S.O.S.

Proto našemu velitelství předávám hlášení o uskutečněném soukromém, ale podezřelém hovoru s jejich prvním důstojníkem a sápu se po uniformě, protože ve vzduchu cítím, že pyžama si dnes moc neužiji, i když jindy tomu není většinou jinak.

„Rexi! Rex…!“ objevuje se uprostřed místnosti zase James, ale už jen v polovičním zobrazení, „…těl jsem tě jen varo…, …z galaxie Mo se na nás…, …udeš pravděpodobně v první lini…, …měl čas se rozlouči…“

Hologram ještě párkrát přeskakuje, ale už se dostatečně nenačítá, až vzápětí úplně mizí. Jenomže s ním zhasínají i ostatní světla.

Přiskakuji k multimediálnímu panelu, který se po výpadku energie automaticky přepnul do programu – čiré sklo, a ze své kajuty tak vidím na potemnělé výcvikové atrium, velín i přistávací plošiny. Všechno je absolutně beze světel a loď se začíná pozvolna nepřirozeně naklánět.

„Třetí důstojník, číslo 7117, okamžitý nástup na můstek!“ ozývá se mi v komunikačním implantátu, „Rexi, ostatní mají nařízeno zůstat ve svých ubikacích, tak švihej!“

„Rozkaz!“ vyštěkávám zpátky a konečně dooblékám uniformu, kterou mám zatím jen tak napůl.

Na spojovacích koridorech je pusto, záložní mechanická stabilizace už vrátila plavidlo do vodoroviny a bionické nouzovky ho zalily slabým prosvícením, proto mi nic nebrání v tom, abych před řídící důstojníky nastoupil do minuty od obdržení povelu.

Instrukce přijaty, tak se zase rychle vracím do kajuty. Shazuji důstojnický mundůr, včetně spoďárů, protože v letecké kombinéze radno býti raději bez nich. Soukám se do ní, ale trochu mi to komplikuje napružený ohon. Vždycky mě vzrušovala její výstelka, která je neskutečně příjemná na dotyk a až příliš bradavky stimulující. Stejně tak mě ale pokaždé nabuzuje akce v terénu.

Miluji napětí, nebezpečí i přítomnost smrti a vrhám se po hlavě i pohlavně do všeho, kde můžu bojovat s mými kluky a prát se za ně. Jsem proto ideálním stvořením pro službu v těchto jednotkách, protože ony jsou založeny na principu – ochotně se obětovat pro objekt touhy nebo dokonce milovaného spolubojovníka. Na strategii odkoukané od armád již dávno zaniklých a přesto i dnes inspirativních. Žádná řežba totiž není krvavá natolik, abyste se do ní nevrhli pro, nebo místo někoho, kdo ve vás vyvolává mocnější pocity, než je strach.

A přesně tyto emoce mě i nyní ženou do kokpitu mého Draka. Tak jsem si označkoval svůj bitevní modul, modernizovaný typ GAL-12. Sexy stroj nadupaný vychytávkami, mezi kterými nechybí třeba gelový interiér, cellplazmové náboje, triádový pohon, inteligentní rozbočovače flexigenerátoru a ani v zatím žádné jiné verzi nepoužité částečné mindwave ovládání… No, prostě bomba hračička pro velké kluky, ale pro mě zároveň nástroj pomsty, a to i za všechno, co jsme ještě nepoznali a teprve nás čeká.

Centruji se s Drakem na odpalovací rošt, kotvím startovací háky a celá konstrukce se začíná naklánět… Do hledí se mi dostává nekonečnost vesmírné pláně rozprostírající se všude kolem a do těla pocit jako těsně před výstřikem – v podbřišku to lechtá, klackem pulzuje touha samce a varlata se cukají, kvůli neochotě zůstávat jen tak nečinně vsedě.

Drak zahajuje startovací sekvenci, začíná se, stejně jako už dávno já, chvět a celý můj svět se zahaluje do dunění mikroreaktoru, který mám pod zadkem.

James měl pravdu. Jsem v první linii tohohle útoku, a dokonce v té nejprvnější. Ale v jednom se zmýlil. Čas na loučení mi dopřán nebyl, proto jsem rád, že by ani nebylo s kým.

„3 – 2 – 1 – START,“ posílá mě moje mateřská loď Britanika do širých dálek rozpínající se černoty. Tam někde na mě čeká něco, u čeho přesně nevíme, jaký cíl sleduje. Jen jsme zatím poznali nepřátelství a krutost jeho předvojů, které po stovkách berou do zajetí naše mladé kadety, jejichž těla se čas od času pak objevují ve volném prostoru.

A to je něco, co se v civilizované bitvě se zajatci nedělá.

Pádný důvod k tomu, abych jako jeden, možná poslední z nejzkušenějších průzkumníků obdařených Alfafaktorem, uháněl vesmírem vstříc něčemu, co se vynořilo z galaxie Mo a zřejmě hodlá bojovat za to, aby se naše společenství ochranného prstence Mléčné dráhy rozpadlo.

Na rozdíl od předešlých misí, letím sám, a i když může být mojí poslední, třeba se mi díky ní podaří zabránit novým výsadkům kadetů, u nichž si už nyní myslíme, že to neznámé z Mo nás k nim pouze vyprovokovávalo. Proto mi záda kryjí jenom dvě ozbrojené dronjednotky, držící se v těsném závěsu za mnou.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoMichal Reho
Věk41
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

-1 #11 Odp.: R.A.F. - Útokzmetek 2018-04-03 19:16
Promiň, už to neudělám... :cry:
Citovat
+1 #10 Umělé hvězdičky nechci! Nesvítí jako ty opravdové.Michal 2018-04-03 16:47
Zmetku, to je přesně to, co nechci - aby se bezhlavě, uměle na jiných počítačích přidávaly hvězdičky. Hvězdičky jsou pro mě pouze indikátorem, jak moc daná povídka, téma, příběh čtenáře strhly. A pokud jim nestojí za to, aby dali svoje nadšení najevo, pak... udělali soudruzi ze Sovětského svazu někde chybu! A srazit se také jen tak nenechám, protože: holt všechno se nepovede ke spokojenosti většiny. Ale menšiny jsou také důležité a je třeba jim dopřát. Přesto - díky Ti za nadšení, i toho si vážím.
Citovat
-3 #9 Odp.: R.A.F. - Útokzmetek 2018-04-02 22:43
Počítač je mrcha, nepustí mne znova na plný počet hvězdiček. Budu to muset zkusit z jiného,
Citovat
0 #8 Odp.: R.A.F. - Útokzmetek 2018-04-02 19:59
Spousta lidí (viz počet shlédnutí) si to přečte, líbí se to, ale nemají potřebu to dát najevo. Škoda. Já tedy tohle podpořit chci. Drž se a nenech se srážet. :-)
Citovat
0 #7 pokračování...Michal 2018-04-02 17:45
...je v redakci a omlouvám se, že jste museli čekat. Ale jak už bylo obsahem mého minulého komentu: některým vesmírným zákonitostem se prostě holt nedá poroučet. A pak také - počet hvězdiček nenaznačuje, že by zrovna tento příběh čtenáře nadchl. Ale z úcty i třeba jen k jedinému příznivci se Rex probojuje až k finále. Nebojte! Trochu ho přibržďuje i fakt, že jsem v závěrečné fázi před knižním vydání mého prvního románu. Což pochopitelně není omluva, pouze jeden z mnoha vesmírných faktorů, o kterých jsem před chvílí psal, protože většina z nich platí i tady na Zemi.
Citovat
-1 #6 Odp.: R.A.F. - Útokzmetek 2018-03-31 21:21
Takže - pokračování bude? Kdy? Mně se to fakt líbilo...Já při vícedílném příběhu už mám (nebo se snažím) mít jasný směr a nenechat čekat. Fakt začínáš napínat fest.
Citovat
0 #5 pokračování...Michal 2018-03-17 18:23
...bude. Nebojte! Ale všichni musíme respektovat zákonitosti vesmíru, a protože tam je všechno mnooohem větší, bude ještě chvíli trvat, než se Rexovi povede doletět tam, kam potřebuje. Ale určitě s ním ještě pár akcí zažijete a možná se budete i bát.
Citovat
0 #4 Odp.: R.A.F. - Útokzmetek 2018-03-14 18:47
Cituji Aga:
...stojím o pokračování. Jsem tu po 3 měsících a nechápu, že tohle má jen dva komentáře.

Máš pravdu. Taky stojím o pokračování.
Citovat
+3 #3 TakyAga 2018-03-14 14:33
...stojím o pokračování. Jsem tu po 3 měsících a nechápu, že tohle má jen dva komentáře.
Citovat
+4 #2 R.A.F. - Útokkikiris53 2018-02-14 17:29
Už teď čekám na další díl. Pokračuj prosím. Díky, naprosto skvělé sci-fi. :P
Citovat
+2 #1 Moc povedenéFicklip 2018-02-14 09:00
Stojím určitě o další díly. (-;
Citovat