R.A.F. - Zapomeňte na útok, přichází predátor!

„Tak dělej! Co je s tebou?!“ ječí na mě drakoočko, jenže já nejsem schopný z lehátka slézt. Jako by mě k němu něco fixovalo, přestože jsem úplně nahý bez viditelných pout. Jediné, co na sobě mám, je prapodivný průhledný futrál na ohonu. Ale ten moji paralýzu nezpůsobuje. To jsem si jistý. A stejně tak i můj rádoby zachránce. Přiskakuje ke mně a pravou dlaní zespoda přejíždí po bocích pojízdného lůžka.

„Tady je mrška!“ hlásí po chvíli a vytahuje oranžově zářící oválek, který obratem ruky vyhazuje ven dírou, která zůstala ve stropu po jeho předchozím velkolepém ántré.

„Promiň! Já si to hned neuvědomil. Tohle většinou nepoužívaj. Na lidi jim stačí dlaně.“

Ulevuje se mi, protože se můžu normálně hýbat, zbavit si klacek té bizarnosti, postavit se a jen tak mlčky mávnout dlaní, abych mu naznačil, že se omlouvat nemusí. Jeden ze čtvercových dílců oranžové podlahy je lehce tmavší, a tak jsem se rozhodl ho prokopnout a spustit se do šachty, která pod ním musí být. Nestíhám se ale ani nadechnout, abych kadetovi zavelel a on mě tam následoval, protože mě chytá za ruku, a zastavuje tak v dalším pohybu, ve kterém bych už skoro podlážku rozkopnul:

„Na to zapomeň! Tohle není lidská mašina. Tady věci fungujou trochu jinak.“

„Sakra! To bych přeci měl vědět?!“ letí mi hlavou, ale to už mě klučina táhne za zápěstí do jednoho z oblých koutů. Pravým ukazovákem znakuje na stěnu jakési klikyháky a díky tomu se daná plocha mění na portál v podobě svislé vodní hladiny, kterou okamžitě proskakuje. Tak ho následuji. Jekot poplachu na emzácké lodi se mi pozvolna ztrácí za zády, všechno kolem mě se k nerozpoznání rozmazává a já se za pár okamžiků ocitám v malinkatém evakuačním modulu, hned vedle mlaďocha. Nemám čas zjišťovat, jak to udělal a co je ve skutečnosti zač, protože zapíná startovací sekvenci.

„Co blbneš?! Vždyť nás sestřelí!“

Vzpomínám si okamžitě na jednu ze cvičných situací, na kterou jsem i jeho v trenažéru připravoval.

„Klid! Tady jsem velitelem já. Připoutej se ručně! Tohle nemá automatiku,“ hlásí sebejistě takovým tónem, že přesně ví, co dělá, a že všechno, co jsem ho učil, už dávno znal, a dokonce věděl, že můj způsob není vždy účinný. Proto se mi v mozku na okamžik zachytává jediné – automatika.

„Drak!“ šeptám si pro sebe a ladím se na mindwave ovládání mého bitevníčku, který je snad ještě pořád ukotven na přistávačce i s hlídkujícími ochrannými drony.

Spojení navázáno. Současně s tím se záchranná skořepina i s námi na palubě odpoutává od boku Europy a na jednu z monosiftových trysek se celkem svižně vzdaluje z dosahu mateřského korábu.

„Jak to, že nestřílejí?!“ nevěřícně zírám do bočního miniaturního průzoru na zmenšující se Euro.
„Zatím nezjistili, žes zmizel.“
„A co ten poplach?“
„To nebylo kvůli tobě! A tenhle člun jsem si předem odjistil, takže ho mateřská už dávno nedetekovala.“
„Hele, mladej! Budeme si muset promluvit!“
„To si piš. Starej! Ale až já řeknu. Teď se musím soustředit.“

A teprve tato slova mě poutají k čelnímu oknu, abych se podíval, na co se musí…

„Zbláznil ses?!“ letí ze mě samovolně.
„Asi jo, cukrouši. Ale do tebe!“

Kluk je ve své urputné soustředěnosti lehce odrzlý.

„To neprokličkuješ a zabiješ nás!“ snažím se ho zastavit, protože tenhle krám má jenom jedno řízení, ke kterému je přihlášen on, a to bez možnosti nalogování kopilota.
„Ale já nehodlám kličkovat. Chci jenom trefit tu správnou.“

Pořád se tváří a jedná tak, jako by přesně věděl, co má dělat. Nechce se mi, ale neprotestuji a nechávám to na něm. Já sám jsem průlet černou dírou už jednou uskutečnil a v té době nebyla osobní plavidla o moc modernější, než je tohle. Zavírám oči, všemi provozuschopnými myšlenkovými kanály k sobě přitahuji Draka, zapínám v něm autopilota, kterému zadávám navádění na naši pozici.

„To je ona!“ ozývá se najednou vedle mě a modul se začíná zmítat.

***

Mám dojem, že veškerá síla mého alfafaktoru mě opustila ve chvíli, kdy jsem v temném tunelu na Europě zaslechl onen divný emzácký povel. A zřejmě se nejedná o pouhý pocit. Drakoočko pololeží v sousedním boxu S.O.S. modulu, zamáčknutý do sedačky a obličej se mu křiví pod vlivem tlaků vyvolaných vírem jedné z malých černých děr. A já na tom nejsem o moc lépe. Ale neměl bych. Vždy jsem byl fyzicky odolnější i než ostatní alfáci. Nyní se však tísním v mrňavém nepohodlném sedáku a jsem rád, že můj organismus zvládá udržovat alespoň životní funkce. Dokonce ani neřeším, že jsem úplně nahý a měl by mě vzrušovat bezpečnostní popruhový systém, který se mi tlačí do kůže i svalů. Přetížení při průletu černou dírou je tak obrovské, že některé formy života vůbec nejsou schopny ho zvládnout. A bohužel ta člověčí k nim patří! Proto si podobný kaskadérský kousek mohou dovolit jen vyvolení, obdaření alfafaktorem. Což by pak ale znamenalo, že hezounek musí také být…

BUM! PRÁSK!

To je to jediné, co kolem sebe slyším, a oči toho neregistrují o moc víc. Záchranná skořápka sebou hrcla na tvrdý povrch, trochu luplo v její konstrukci a teď se s námi kutálí po něčem lehce hrbolatém. V úsporných okýnkách jsou proto zevnitř vidět jen míhající se žlutomodré čmouhy. Drakoočko začíná do miniaturního kokpitu vřískat jako smyslů zbavený:

„Jo! Jo! To byla paráda! Já to dokázal! Dokázal a úplně sám!“

Modul se vesele koulí dál a my jsme tak chvíli hlavou dolů, na boku, nahoře a pak zase stranou… Až se po chvíli násilně zastavuje asi o nějakou překážku. Kšíry se mi zařezávají do těla, které je setrvačností nuceno pokračovat kupředu.

„Do prdele!“ střídám proto hezounka v hlasitém projevování výrazem, který ale ve slovníku běžně nemám. „Co to bylo! Jaks to dokázal?! Já myslel, že to neděláš poprvé!“

On se však bez odpovědi vysvobozuje z propletence fixačních pásů, otevírá poklop a vyskakuje ven.

„Tak polez, starouši!“

Je ve své odrzlosti tak moc rajcovní, že by mě ani nemusel pobízet k tomu, abych ho následoval. V živých barvách vidím, jak ho venku doháním, podrážím mu zezadu nohy, on padá na břicho a já do něho zasouvám ztvrdlý klacek. Mozek mám sice odkrvený, ale vždy jsem byl schopný udržet ho v činnosti i v takovýchto situacích. Proto opatrně vystrkuji hlavu z modulu. Kluk nikde. Přede mnou se rozprostírá planina pokrytá modrým pískem a ohraničená z obou stran čímsi, co vypadá jako les žlutých dřevin, podobných – ničemu, co znám. Takové prostředí jsem neviděl na žádné z planet.

Pláň je široká zhruba osmdesát metrů, ale na obzoru nevidím její konec. Vlastně to tady spíš vypadá jako obří přistávací ranvej. Hodně primitivní, ale dalo by se to tak nazvat. Do očí se mi začíná zadírat ostrý a nepříjemný žár dvou sluncí. Jedno z nich se válí těsně nad pravým lesem a druhé trčí vysoko nad tím protilehlým. Z něho se vynořuje skupinka postav. Slunce nad nimi mi nedovoluje zaostřit, ale v popředí rozpoznávám nádhernou sexy postavu mého únosce. Vylézám celý z útrob pomačkaného plavidla a vtom… Jako by se celá planeta zachvěla. Z obou porostů se začíná ozývat vřeštění, pištění, jekot, a hlavně dusot a šustění, které prozrazují, že se hodně živých tvorů dává do pohybu. A někteří z nich pravděpodobně zaberou hodně místa, protože za zády slyším i vnímám, že se tam rozeběhlo něco asi hodně, ale opravdu hodně obrovského.

„Maga! Maga!“ odvádí mou pozornost jeden z těch človíčků, co stojí za drakoočkem.

Mává utrženou větví, kterou drží v pravé pracce a stejně jako zbytek jeho soukmenovců se otáčí a prchá zpátky do houští, v němž se před chvíli objevil. Můj hezounek se vyzbrojil fázovým terletem a běží ke mně. To bude ta správná chvíle, abych se otočil a zjistil, před čím všichni tak panicky utíkají a on se zřejmě rozhodnul mě opět chránit. Vidět není zatím nic, ale hustý porost v dáli za mnou se zmítá, jak si jím klestí cestu něco robustního.

„Na co tam čekáš?!“ křičí na mě kluk a jen, co jsem se pohledem vrátil na něj, mění trajektorii běhu, točí jí doleva a míří rovnou k obzoru. Jeho vypracovaná prdelka tak mizí z mého dosahu, středem modré dráhy. Zapomínám na okolí a v hledáčku mám jenom jeho. Vyskakuji do písku a rovnou se rozebíhám za hezounkem. V hlavě mám pouze předchozí vidinu sexu s ním a doufám, že mě táhne někam do úkrytu, kde budeme v bezpečí před vším, co se tady hýbe, a budeme tam mít klid a prostor na jiné pohyby.

„Maga! Maga! Maga!“ ječí na všechny strany a peláší u toho přede mnou jako zajíc, sotva mu stačím.

A jak se ho snažím dohnat, chytit a ukojit na něm všechno, co mnou pulzuje, pouštím ze zřetele i to, před čím utíkáme. Přesto mi něco tam někde vzadu v hlavě našeptává, abych se zastavil. Jenomže já nechci, koule mám k prasknutí, ohon vyšponovaný na maximum a celým tělem mi projíždí nezvladatelná chuť rozsévat. Moc dlouho jsem varlata nechával bez vyprázdnění a jim se to nelíbí. Ten emzák na Euru mi je vyburcoval, ale nevylil a to není dobré… To není dobré!

Běžím a mám mžitky před očima, které se najednou rozkmitávají pod taktovkou dunivých úderů, které se ke mně zezadu přibližují. Něco obřího je mi v patách. Drakoočko se najednou hbitě zastavuje otočkou, ve které pravou nohu natahuje za sebe, aby získal stabilitu, mohl odložit terlet a zachytit mě, protože já samozřejmě jeho manévr nečekal. Téměř ještě v běhu mě oběma rukama směruje do houštiny napravo, kam za mnou vzápětí opět ozbrojen skáče také. Semlelo se to tak rychle, že jsem už jen zaregistroval mohutný stín, který nás přelétnul, aniž bych si mohl prohlédnout, co ho vrhlo. Masivní dupaní je nyní vystřídáno zlostným chroptěním, vrčením a závěrečným ušitrhajícím řevem, který si vychutnáváme přikrčeni v jednom ze spletenců žlutých větví.

Hezounek se ke mně tiskne a já cítím jeho nádherné hebké tělo, zpocenou rozpálenou kůži i chvění svalů pod ní. Třese se jako bezmocný kolouch schovaný sám v trávě, vydaný na pospas dravcům. A to mě zvláštním způsobem uklidňuje. Koukám mu do očí a dráčci v nich jsou najednou nějací výraznější. Už nemám chuť ho brutálně znásilnit a co nejhlouběji mu vnutit svoje semeno. Chci ho chránit a milovat tak, jako jsme to dělávali s Alarem.

„Jsi v pohodě!“

Odpovídá jenom lehkým kývnutím, proto pokračuji:

„Co to bylo? Megadis?“
„Ty tady nežijou.“
„Tak proč si křičel maga, maga?!“
„Maga je varování před predátorem!“
„Kde to vůbec jsme?“
„Na jedné z Ata Feazi.“
„To není možné! Ty byly přeci…“
„No, jak vidíš, tak nebyly. Ale dost řečí! Já ti všechno vysvětlím, ale jinde. Pojď!“

Bere mě za ruku, vytahuje z větví na druhou stranu od ranveje a už se proplétáme žlutými křovisky dál a ještě dál od ní. Nebráním mu, nechávám se vést a on mě táhne po uzoučké vyšlapané pěšině, která se táhne nikde nekončící záplavou žlutých dřevin. Totálně jsem zklidněl, předchozí vzrušení polevilo a já jsem plně v moci drakoočka. Ten se náhle přikrčuje.

„Pssst!“ špitne a kouká na mě, jestli jsem pochopil.

Nepouští se mé ruky a zatáčíme vlevo, kde zalézáme pod nadzvednutý kus vyvrácených kořenů.

„Teď se jen tiše dívej! To se ti bude líbit,“ šeptá mi do ucha.

Ale na co? By zněla otázka, kterou bych mu okamžitě vlepil zpátky, kdyby se za tou spletí odhalených, nás kryjících kořenů, něco nepohnulo. Nepromyšlená zvědavost byla vždy mojí slabou stránkou, a tak ihned vystrkuji čelo nad naše maskování. Tam se v proužcích světla, kterému sem dovoluje dopadat jen několik škvír mezi větvemi, odehrává něco, co mi opravdu připadá dráždivé a přitahující.

Dva tvorové podobní vlkům, ale s těly připomínající lidská, obdařená vyrýsovaným břišním i prsním svalstvem, namakanými prackami a vypracovanými stehny na krátkých nožkách, které dovolují pohodlnou chůzi po dvou i po čtyřech, se tam navzájem vzrušují, dráždí a pohrávají si se ztopořenými penisy. Ty už nejsou v lidských rozměrech, ale drobátko větší. Odhadem 25 – 30 centimetrů pulzujících žláz, ozdobených nádhernými, pevnými a přitaženými varlaty o velikosti manga. Z ohonů jim vytékají proudy mazadla, prozrazující, že jsou oba vlkodlaci připraveni se pářit. Chlupatá, šlachovitá těla se vzpínají vzrušením a dlouhé jazyky, plandající z doširoka otevřených tlam, se snaží zabránit tomu, aby došlo k přehřátí. Jeden z nich se vší svojí měkkostí začíná věnovat ztopořené nádheře druhého samce a ten to oplácí dvěma prsty jeho pravé tlapy, které zasouvá do milencova análu. Pasivní se na prsty poslušně nabodává. Chvíli v tom pokračují, ale netrvá dlouho a aktivák začíná sténat, prohýbat se v zádech, aby dostal svůj ohon co nejhlouběji do přítulné tlamy. Pro ni to ale znamená, že má s laskáním přešponovaného macka přestat.

Nemůžu se vynadívat. Ohon mi houpnul už dávno, protože se celým tímhle místem rozprostřelo neskutečně dráždivé erotično, ale přeci jen mi nedá, abych nezašeptal:

„Jak to, že tihle neutíkají jako všichni ostatní a klidně si tady to…?“ stáčím pohled dolů na drakoočka. Toho jsem zachytil akorát ve chvíli, když se už skoro dotknul mého nabuzeného nářadí a jen tak se na mě teď zezdola dívá.

„Oni jsou tady jediný, pro koho maga neznamená hrozbu. Říká se jim meldon.“

A rovnou se mi pusou vrhá na klacek, z něhož už ukáplo trochu touhy, kterou si roztírá po prsou.

„Vyplašíme je!“ snažím se nezkazit mrd těm dvěma meldonům.
„Teď už jsou ve fázi, kdy je nezajímá nic jiného než výstřik, a udělají i nemožné, aby k němu došlo co nejdřív, i kdyby na ně koukala celá galaxie.“
„Paráda!“ šeptám před sebe s pohledem namířeným zpět ke chlupáčům a užívám si kuřbu kombinovanou s masáží ohonu a varlat, kterou mi parťák dopřává.

V klacku mi hučí, pálí a pulzuje, protože mě rozpaluje nejenom šikovná hezounkova pusa a jemné dlaně, ale i to, co vidím. Meldoni už mezitím zasunuli a užívají si brutální jízdu. Pasivní je na čtyřech a druhý ho bere zezadu jako o život. Oba u toho mručí rozkoší a tlustý velký ohon zajíždí do pevné, ale hodně roztažené díry čím dál tím zuřivěji. Tmavá kůžička na něm se stahuje v rytmu přírazů a macaté koule se synchronizovaně lepí na svalnatou mrdanou zadnici. Začínám chytat jejich rytmus a lehce přirážet do sající pusy. Šukaný meldon rozevírá hřtán, ze kterého vychází skučivý výkřik doplněný o slastné chrčení, s nímž se mu ze ztvrdlého klacku řinou mohutné výrony nažloutlého spermatu. Ten je rozstříkáván do nejbližšího okolí pod ním, kde se pozvolna vpíjí do žlutavé půdy. Několik cákanců mu zkrápí přední pracky. Aktiváka to rozhicovává ještě víc, chytá ho za břicho a nabodává si ho na klacek. Ten už se viditelně také chystá vyhodit všechno, co má v koulích.

A podobně na tom je i můj. V podbřišku se mi tetelí hejno motýlů, varlata se šponují k palbě a trubicí se mi valí příděl vytouženého orgasmu, který opět končí v hezounkovi. Stejně jako při našem minulém setkání na Britanice není schopný ho pobrat a z pusy mu vytékají přebytky. Je jich stále víc a víc, ale drakoočko se nevzdává a polyká. Nedokážu se ubránit zasténání, které přitahuje pozornost meldonů. Aktivní zrovna vytahuje svůj bodák ven a vypouští na všechno v dosahu ohromné množství semene. Naše oči se setkávají. Chytám hezounka za temeno a přitahuji si jeho hlavu do rozkroku, abych mu dal všechno. Meldon mě nepřestává pozorovat a zasouvá péro zpátky do druhého, jako by se opičil a rovněž nechtěl mrhat svojí šťávou. Nyní na mě zírají už oba a vychutnávají si doznívající cákance. Hezounova pusa nepřestává sát a polykat. Když se meldoni oddělí, pasivní mizí kdesi v křovinách, ale aktivák si to obezřetným našlapováním po čtyřech míří rovnou k nám. Probouzí se ve mně alfa, hladím drakoočka po vlasech, abych ho nenásilně upozornil na skutečnost, že už si mě bude muset přestat vychutnávat, protože se zřejmě budu prát. Jenomže on to nechce chápat a rozloučit se mým stále ještě tekoucím pérem.

„Pusť! Jeden z nich jde sem. Budu nás bránit,“ šeptám proto jeho směrem.
„Není před čím. On je jenom zvědavěj.“

A má pravdu. Vlkodlak se zastavuje před trsem kořenů, za kterým jsme schovaní, a já mu v psích očích nevidím zlost, ale hravost, do které ještě začíná vrtět ocasem. Stavím se, přelézám naše maskování a jdu k němu. Meldon zůstává v pozici psa a rovnou mi jde tlamou po rozkroku, ze kterého olizuje zbytky toho, co nespolykal drakoočko. Je to přátelské setkání, ale krátké. Jen co mě ochutnal, spokojeně přivírá oči a následuje toho prvního, který k tomu asi neměl odvahu.

„Nečekal jsem, že budou takhle ochočení. Jsou podobní rastorům z Driartu, ale ti jsou o poznání nebezpečnější.
„Tady nejsi na Driartu a oni těmi, co by se měli bát,“ hlásí hezounek, který se vypotácel zpod kořenoví a vykračuje si to ke mně, „já ti je chtěl jenom ukázat, abys věděl a taky…“ odmlčuje se.
„Co se stalo?“ snažím se zjistit proč.
„Nezahlídnuls oranžovej záblesk?“
„Nevšimnul jsem si.“
„Hmm, ale stejně radši makej rychle za mnou!“

Obdivuji ho. Tolik mrdky ochotně spolykal, a přesto si to už zase přede mnou uhání, jako by k tomu vůbec nedošlo.

„Nenasyta. S tím se mi bude líbit!“ pochechtávám si v duchu a vyrážím za ním.