• Michal
Stylklasika
Datum publikace28. 11. 2018
Počet zobrazení439×
Hodnocení4.70
Počet komentářů1

Sentrenálium mi do hlavy tlačí další a další nálože nového poznání i zkušeností mých předků. Všechno to vstřebávám v klidu, potichu a bez jakýchkoliv obtíží.
Takovou pohodu jsem snad v životě ještě nezažil. Bombardér se sune vesmírem a já k tomu všemu zvládám i telepaticky manipulovat každým členem koniskertí posádky na jeho palubě. To jim nedovoluje nic víc, než mlčky udržovat kurz a plavidlo v pohybu.
Neovládám jenom Alara, který chrní ve vedlejší kajutě, a Reda. Ten už se vyhajal a já vnímám jeho pohyb po palubách težkotonážního superbitevníku.
Proto ho hlasitě pobízím ke vstupu a to ještě dřív, než by stihnul, přejetím dlaně přes konstenční tečky na orientačním panelu na chodbě, zjistit, kde jsem ubytovaný. Kajutu jsem mu otevřel už, když byl o dvě paluby níž, a posadil jsem se zpátky k oknu.
„Výsosti!“ Skoro se až uklání.
„Dej už pokoj s tou výsostí! Prozatím si moc respektu neprojevoval.“
„Teď je to ale jiný.“
„Ale já ne. Jsem pořád stejný. Stejně jako moje chuť na tvoje krásné tělo.“ Trochu mi už sexuálně vyhládlo a potřeboval bych dobít královské baterky.
Jenomže v tom mi naskakuje myšlenka, která mě rovnou i trochu děsí:
„Tedy, jestli nejsi taky jedním z rytířů.“ Otazníkově na něj upírám všechno, co mám k dispozici.
„Žádnej strach. Rozdat si to můžeme. Klidně hned. Já jsem opravdu jenom kadet.“ Začíná si pomalu svlékat kombinézu, kterou jsem mu dal v Drakovi po našem posledním splynutí.
Přitahuji si ho blíž.
Pomalým rozepínáním odhaluje krásně vyrýsovaná prsa s hebkou mladickou kůží, která láká moje rty, stejně jako jeho pevné bradavky, a tak jim dopřávám nadílku jemných polibků.
Nemůžu se nabažit jeho chuti. Jazykem mu sjíždím přes bok na břicho, zatnuté extází, která se mu pne i v rozkroku.
V mém je už také plno.
Drakoočko bere mou hlavu do dlaní a líbá mě se zuřivostí mladého samečka. Rozepíná mi oblečení a já rázem sedím v kombinéze rozhalené až ke stehnům. Klacek mi rovnou vyjel ven a teď první kapkou touhy žadoní, aby si Red nasednul.
A on neváhá ani chvíli.
Koule mi podebírá stažená kombinéza a dosednutí Redova zadku na ně přináší blaženost, která mi do ohonu a rovnou i do drakoočka posílá další mohutnou dávku předmrdky.
Mlaďoch se prohýbá a chvíli si na mě zvyká. Vzdychá, kňučí a zavírá u toho oči s takovou náruživostí, až to ve mně probouzí dravost.
Objímám ho pevně oběma rukama kolem trupu. Tisknu se k němu a jazyk mu rvu hluboko do pusy. Silou svých paží ho lehce celého tlačím ještě o trošku níž, abych v něm byl co nejhlouběji a on cítil moji dominanci a pulzování mého ocasu.
Daří se mi to. Vidím jeho vzrušení i utrpení, což mě rajcuje ještě víc.
Red zhluboka dýchá a pomalu začíná kroužit pánví a trochu se nadzvedávat, aby si mě zase mohl rychle zasunout do sebe.
Ve chvílích, kdy se divoce nelíbáme, vykřikuje svoji extázi do stropu a ztopořeným mackem se mi intenzivně tře o břicho, které mám pěkně omazané jeho touhou.
Přidává na tempu a rajtuje mi na kládě jako o život. Pevně se mě drží za vlasy, až to bolí.
Oči má zavřené a plně se soustředí na všechno to blaho. Na chvilku je přivírám také.
V tom ve vlasech cítím další ruku. Hladí mě a pomalu mi sjíždí po krku na ramena.
Otevírám oči a za Redem stojí Alar.
Je nahý a hladí i drakoočka, který na okamžik přestává sjíždět můj ohon.
„Ale…“ nemůžu popadnout dech, „já… já myslel, že se mnou nesmíš to…“
„To nebude s tebou. Ale s ním.“
Red se vzpíná bolestí. Alar do něho zezadu zabořil, a přidal se tak ke mně.
Lehce se mu zakousnul do krku a začíná se třít o všechno, co má uvnitř Reda k dispozici.
Netrvá dlouho a moje hadice k nim oběma posílá mohutné cákance, které Alarovi pomáhají dostat se ještě o trošku dál.
Jsem šťastný. Sice naše těla už nikdy nesplynou v jedno, ale zabejčit si můžeme tímhle způsobem. Cítím jeho vůni, která mě láká pořád stejně.
Z Reda po krátké chvíli vytéká i Alarova šťáva a on mi tu svoji posílá v táhlých provazcích na krk, prsa a břicho. Tam je roztírá, jak se snaží uspokojit se co nejintenzivněji o moji pokožku.
Upřeně mi u toho kouká do očí a já vidím v těch jeho drobnou změnu.
Pigmentace bělma v podobě draka, která je většinou až skoro neviditelná, je nyní zářivě oranžová a třpytí se.
Byl to ale jenom mžik, přerušený Alarem, který Reda sundává z mého klína a rovnou ho odnáší na chodbu:
„Jdi se umýt! Dospělí si musejí promluvit,“ posílá za ním.
A já vidím, že i drak na jeho zádech září a je viditelnější než kdy před tím.
Soustředění na to mi přerušuje Redův hlas, přicházející zpoza dveří:
„Já taky!“
Alar ale zevnitř zavírá moji kajutu, a než bych stihnul se jenom pohnout, už stojí nade mnou. Opírá se jednou rukou o vedlejší stůl a před obličejem mi mává ještě stojícím a tekoucím plenitelem. Užívám si pohled na jeho krásné vypracované svalnaté tělo, které voní přesně tak, jak si pamatuji.
„Jaký máš plán?“ rozbíjí mi postejakulační výpadek mysli.
„Pokořit oranžovým oreto.“
„Myslíš, že to bude stačit?“
„Zatím mě nic jiného nenapadá,“ rukama se u toho chytám královského límce, „protože tohle mi o nich moc neprozradilo.“
„Ale mělo by!“ tváří se zaraženě.
Což mě probírá naplno:
„Hele, kdepak tys k němu přišel? A vůbec, kdes k sakru celý roky byl a jak to, žes tady na bombardéru nebyl taky zajatec?!“
„Všechny tři otázky ti zodpovím jediným slovem.“
Tu chviličku jeho mlčení nabourává jenom moje stejně tiché pozvednutí obočí.
On mi pokládá dlaň na temeno a opravdu říká jen jedno slovo. Jenomže mu nerozumím. Zní to podobně jako povel toho džusáka na Europě.
Najednou se propadám kamsi mimo tuhle dimenzi a jako všemi ignorovaný svědek se ocitám v jiné.
Přede mnou se tak v přímém přenosu odehrává něco, co se pravděpodobně událo už dávno.
Vidím mladíka, hodně podobného Alarovi. Je ale mnohem mladší, než bych si ho kdy mohl pamatovat já, a oblečený jenom do několika málo kožených pásků, které téměř nic nezakrývají. Leží na lůžku ze žlutého proutí a k němu se po chvilce přidává zhruba stejně starý boreček. Kolem krku a ramen se mu pne stejný límec, jaký mám nyní já.
Interdimenziální promítání mě strhává pryč a vyplivuje u stěny oranžové oválné místnosti. V jejím středu leží na podlaze ten s límcem, ze kterého je už vyzrálý chlapík, oblečený v čemsi, co připomíná bojové brnění. V něm má na hrudníku proraženou díru, z níž mu po prsním plátu stéká pramínek krve. Jeho hlavu bere do dlaní mužský, podobný Alarovi, a drží ji, dokud v očích zraněného nevyhasnou poslední záblesky života.
Opět jsem přemístěn do jiné scény, v níž tenhle muž předává sentrenálium i s královským řetězem do nastavených velkých oranžových dlaní.
Dalším dějovým skokem se dostávám do okamžiku, který už si pamatuji. Stejně jako tehdy i tentokrát nevěřícně zírám na jednu z malých černých děr, ve které během návratu z naší společné akce zmizel Alarův bitevník.
V kratinkém záblesku ho v další sekvenci rozpoznávám mezi několika bojovníky, zápasícími v jakémsi výcvikovém táboře.
A opět ony oranžové pracky, které nyní sentrenálium Alarovi vracejí.
Ten s ním v následujícím obraze mává před velitelem koniskertího bombardéru, který je nyní pod mým telepatickým řízením.
„Chápeš?“ ptá se mě s uhrančivým pohledem zaraženým přímo do mých očí, hned po tom, co mi sundal dlaň z hlavy.
„Myslím, že ano.“
„Byli jsme milenci už dávno před tím, než jsme se narodili do těchto těl.“
„Takže jsi s džusákama?“
„Vždy jsem byl a budu pouze na tvé straně. Jakým směrem se vydáme, už záleží jenom na tobě.“
Zvedá se od stolu:
„Tak fajn. Jdu do velína,“ povídá, sklání se ke mně blíž a dává mi dlouhý intenzivní polibek, „ale miluji tě pořád stejně.“ A už se jen otáčí a odchází z kajuty.
V jejích dveřích se místo něho objevuje Red:
„Můžu?“
„Jasně! Kdyby bylo po mém, ani bys neodešel.“
Red za sebou zavírá těžká poklopová vrátka, rychlým krokem se dostává přímo ke mně a nastavuje mi tvář:
„Koukej mi do očí!“
Chvíli mi trvá… Ale už to vidím. Nepoznávám je. Dráčci v jeho bělmu zmizely a panenky mají jinou barvu. Jenomže mi nejsou úplně cizí.
„Jsem rád, že tě zase vidím, Rafe!“ povídá najednou hlasem, který se až moc nápadně podobá…
„Jamesi?!“ Konsternovaně mu brejlím do duhovek, jako by to byly průhledy do jiného světa.
A ony opravdu jsou.
Red si opatrně sedá na protější židli a tváří se přesně tak, jak má. Jako tělo bez duše.
Pro tuto chvíli se stal médiem, skrze které mě přišel pozdravit můj opatrovník a věrný přítel mého otce, James. Tedy vlastně jeho nehmotné já.
Předběhl tak sentrenálium, které se v záplavě novinek zatím nestačilo dostat k tomu, že alfafaktor svému nositeli umožňuje během umírání oddělit duševní stránku od fyzické a následnou reinkarnaci. Schopnost dědičně získanou od jedné z princezen ze souhvězdí draka. Pokud se ale převtělení nepodaří, vědomí takového alfáče zůstává uloženo v derifikačních sférách sentrenália a je připraveno ke spojení s králem, a to prostřednictvím těla někoho jiného.
„Ale proč o tom dávno nevím?!“ podivuji se.
„To nikdo z pozemšťanů s alfafaktorem během života, protože nesmí. Kromě krále. Ostatní to zjistí jenom na okamžik, v tu správnou chvíli.“
„Jaké to tam je?“ Nenapadá mě nic originálnějšího.
„Osvobozující ode všeho. Uvědomuješ si tu, že nemůžeš nic změnit.“
„Ale ovlivnit ano.“
„To je možné. Jenže ve spojení můžu být jen s panovníkem a tobě už jsem řekl všechno, co vím, při našem posledním setkání na Europě.“
„Odpusť mi! Já musel.“
„Ale já to přece vím. Tím se vůbec netrap! Neměl jsi jinou možnost. Já bych se zachoval úplně stejně.“
„Přesto…“
„Žádné pochybování! Dostál jsi své povinnosti. Jsem na tebe hrdý. Stejně jako by byl…“
„Je teď s tebou?“
„Ano i ne. A věřím, že velice rychle přijdeš na to, jak to myslím.“
„To si nejsem úplně jistý. Zatím mám ve všem tak trochu zmatek.“
„To se usadí. Uvidíš. Věřím ti, jako by ti věřil i tvůj otec.“
„Jasně. On přeci musel také být potomkem královských z Ata Feazi.“
„Nebyl,“ překvapuje mě a rovnou pokračuje:
„Víš, Rafe,“ a pro tentokrát mu to oslovení odpustím, „nebyli jste pokrevně spříznění. On při masakru na Bola Ata Feazi zachránil tvoji těhotnou matku, která pak při porodu zemřela, a tebe jako syna pouze vychoval.“
Měl bych být silný, neoblomný a neukazovat nikomu slabost. Ale nedokážu to. Na tohle mi ani alfafaktor nestačí a do očí se mi začínají tlačit slzy.
„Nechám tě samotného. Vidím, že to potřebuješ vstřebat. Opatruj se a vše čiň s rozvahou!“ vycházejí z Redových úst poslední Jamesova slova, kterými náš rozhovor ukončuje.
„Co řveš?!“ utrhuje se na mě už zase drakoočko.
„Aaaale! Málem jsi mi před chvílí vyšukal mozek z hlavy, tak mě to trochu dojalo.“
„Aaaa! Pán je najednou s tím královským límcem za vtipálka!“
„Tak trochu. Teď už se běž připravit, z velína mám zprávy, že jsme zaznamenali další bombardéry, mířící stejným směrem jako my. Oreto nebude daleko.“ Snažím se u toho sice tvářit přísně a vladařsky, ale jsem moc rád, že se Red vůči mně stále nebojí použít tu svoji odrzlost.

***

Asi padesátka koniskertích bombardérů se řadí na přistání. Ten náš je zhruba uprostřed a všichni pomalu míříme k obří žhnoucí oranžové kouli.
Není to slunce, ani planeta. Monstzrózní mlžný oranžový kulatý obal je ochranným štítem džusáckého oreta. To se usadilo uprostřed galaxie Mo a teď polyká jednu posluhovačskou loď za druhou, aby uvnitř vyložily své úlovky. Konstrukce plné našich nahých kadetů, kterým je v pravidelných intervalech odebíráno semeno.
Zajatci na našem plavidle byli dávno osvobozeni a já jim byl před chvílí v hlavním nákladovém doku představen jako jejich nový admirál, abych je vzápětí seznámil s novými rozkazy.
Koniskerty pořád ovládám myslí a řekl bych, že s postupem času mi to jde čím dál lépe a začíná se mi to i líbit.
Stejně jako Redovi jeho nová role komandéra. První důstojník Alar je nepřetržitě pevně sesynchronizovaný s řídící jednotkou bombardéru, protože ta začíná komunikovat s obsluhou kontrolní věže oreta.

Dostat se tajně dovnitř k oranžovým by pro mě nebylo nic složitého. Můj bitevníček Drakouš disponuje vším, co bych potřeboval k nepozorovanému přistání u jedné z jejich zásobovacích vpustí.

Plán je ale jiný.
Chapadla jednoho z drapáků se mi opět zatínají do nahého těla a za pár okamžiků se ocitám obličejem dolů jako jeden ze zajatců dojící konstrukce.
A námi zkonfiskovaný bombardér nezadržitelně zahajuje přistávací sekvenci.
Stará rachotina se chvěje a kvílí, jak se její robustní trup snaží překonat paprsky ochranného štítu oreta. Džusáci očividně zůstávají opatrní a nevypnuli všechny jeho složky. Po několika sekundách jsme ale úspěšně v manipulačním prostoru qadraticiánského centra oranžových.
„Oreto, oreto,“ pochybovačně si v duchu přeříkávám, protože mi tohle označení pro tak bestiální záležitost, jakou je qadraticiánské centrum, zní až příliš poeticky a nevinně.
Už jsem jich navštívil několik. Nejrůznější rasy je vždy používají odlišným způsobem, proto jsem ve většině z nich nebyl zvaným hostem. Tuhle oranžovou příšeru si ale vychutnám nejvíc ze všech.
Jenomže po citelném dosednutí plavidla na dosedovou plošinu a následném slyšitelném zafixování jeho podvozkového čipu se děje něco, s čím jsem nepočítal.
Všichni nazí kadeti kolem mě v křečích upadají do kómatu, ve kterém byli po celou dobu plavby před naším příchodem na bombardér.
Jsem jediný, kdo zůstává při vědomí.
V tom se ale otevírají vrata úložného doku a v nich stojí Alar:
„Jsi v pohodě?“
„Jo, dobrý!“ hlásím ze shora, „dej mě dolů! Tenhle plán nevyjde. Budeme to muset zvládnout jenom my alfáči.“
Jenomže to nestíhám skoro ani doříct a za jeho zády se objevuje Red:
„Chlapi, co to bylo?“
To už jsem dole a chvíli na něho nevěřícně zírám přes rameno Alara, který kouká podobně.
„Proč nechrníš jako ostatní?!“ Pravačkou ukazuji nahoru do dojící konstrukce na uspaný zbytek lidské posádky.
Red tam kouká s jasným výrazem, že mu na jeho uvítací dotaz nemusím odpovídat:
„Jo, takhle…,“ klopí po chvíli oči do podlahy, „tak to ti musím teda něco vysvětlit.“
„Už chvíli na to čekáme,“ popoháním ho.
„Ale řytířskej to ví! On to ví!“ vykřikuje a prstem zběsile ukazuje na Alara.
„Má pravdu. To jsem ti zapomněl říct,“ přiznává sklesle.
„Tak dozvím se už konečně…!“

Netrvá dlouho a zůstávám stát s otevřenou pusou.
Od Redmineuse jsem se totiž právě dozvěděl, že je reinkarnací mého táty. Tedy muže, o kterém jsem si až dodnes myslel, že je i mým biologickým otcem. Po smrti duševní část z taktických důvodů poslal do novorozeněte jednoho z izolovaných lidských kmenů, o němž věděl, že neváhá své mladé poslat do boje, pokud někdo ohrozí jejich domov.
A to, co se začalo šířit z galaxie Mo, tato miniaturní civilizace vyhodnotila jako nebezpečí. Proto několik pubertálních mladíků vyslala do intergalaktického výcvikového tábora, aby se pak připojili k větším mezirasovým armádním celkům. Byl mezi nimi i Red a během výcviku ho našel Alar. Díky němu se drakoočko následně dostal až ke mně, abych měl nablízku někoho se zvláštními schopnostmi, než ke mně dorazí sentrenálium.
Což se mělo odehrát mimo struktury OPMD, protože v nich byla až moc reálná přítomnost nějakého zrádce. Někoho, kdo by se pokusil překazit můj nástup na trůn, z něhož královští z Ata Feazi už po milióny let, ke spokojenosti všech, ovládali tisíce galaxií a civilizací, žijících v jejich hranicích. Jednou z nich byla i ta Redova. Díky její izolovaně se vyvíjející evoluci byl už za života schopný si uvědomit, že je něčí reinkarnací. Podrobnosti o něm se však dozvěděl až ve výcvikovém táboře od Alara.
Tátův alfafaktor mi tak pomohl obdržet mnohem víc, než bylo původně v plánu.

Pusu dovírám, protože posledních pár týdnů ukázalo, že na mě tam venku čeká ještě spousta novinek. Nemá tedy cenu se zdržovat podivováním se zrovna nad touhle.

Mým dvěma už dávno spřízněným samečkům proto velím k nezvyklému útoku na vedení oranžových. K opuštění bombardéru musíme neplánovaně využít zásobovací tubus, který se na něj po přistání napojil.

Ano. Pouze ve třech a jako zbabělé krysy se plazíme stísněnými klimatizačními rozvody až k samotnému prostředku oreta. Každá takováhle vraždící zrůda má totiž přímo ve svém středu centrální mozek, na který jsou napojeni nejmocnější jedinci dané rasy, jenž konkrétní oreto využívá.
Je mi jasné, že ani kdybychom spojili síly všech tří našich alfafaktorů, nemůžeme džusáky v jejich qadraticiánském centru porazit. Jejich útoky, prováděné z galaxie Mo, jsme s Alarem odrážely hodně dlouho na to, abychom oba věděli, že je to velice silný protivník. Natož tady uvnitř.
Taktika útoku proto bude muset spočívat v momentu překvapení a v odlišném stylu, než by se asi předpokládalo.
Bezchybné navigování k centrálnímu mozku mi umožňuje moje nová schopnost prohlédnout cokoliv. Díky ní mám i přehled o počtech a pohybu jednotlivých džusáků.
Centrální nervový systém oreta je nedobytný a pro nevyvolené jedince zcela nepřístupný. Džusáci si ho přetvořili do podoby oranžové slizové koule. V ní jsou čtyři největší a nejmocnější z nich dokonale ochráněni od jakýchkoliv vlivů okolního světa, ve kterém přesto telepaticky ovládají vše, co chtějí. Celé tohle gelové jádro levituje uprostřed větší místnosti, do které v pravidelných intervalech vstupuje jeden z džusáků oblečený do jakéhosi skafandru. Pravděpodobně je jedinou spojkou pro ony čtyři velitele.
„Jsou tam jak v aspiku,“ chechtá se Red ještě v průběhu toho, když jim popisuji, co vidím.
„To jo, ale až k němu se nedostaneme,“ tlumím jeho rozjaření, „kolem je sontilizační pole.“
„Takže musíme získat ten oblek,“ hlásí Alar.
„Chytrý kluk!“
„Taky proto ses do mě zamiloval, ne?“
„Byl to jeden z důvo…,“ odpovídám mu, ale moje soustředění se už plně upíná na úzký podlouhlý krcálek plný ovládacích pultů. V něm má onen džusák v ochranném obleku základnu a vstupuje z něho přímo do sontilizačního pole.
Jsme přímo nad pultovnou. Spojka se do ní právě vrací. To bude ta pravá chvíle. Synchronizovaně prokopáváme strop pod námi, abychom dopadli přímo před něj.
Jenomže on okamžitě přikládá dlaně k sobě. Vychází ohlušující rána. Neslyším nic a vidím jen ostré oslepující světlo. Vnímám tlakovou vlnu, která mě odhazuje dozadu…

***

„Tak, a to by pro dnešek stačilo. Je čas spát.“
„Neee! Ještě neee, Jensi! Vždyť už je skoro konec. Dovyprávěj nám to! Ty to umíš tak autenticky, jako kdybys u toho byl. Prosíííím!“ žadoní jeden z kadetů.
„Ale vždyť tu legendu všichni dobře znáte a zítra máte důležitou přehlídku před králem.“
„No tak, Jensi! Moc dobře víš, že po tomhle spát stejně jen tak nepůjdeme,“ přidává se druhý, který stojí polonahý u postele toho prvního.
„I vy nadrženci! Dobrá tedy.“
Zbylých asi deset mladičkých vojenských noviců se na svých lůžkách posunuje blíž. A to nejenom proto, aby lépe slyšeli, ale také ulevili dávno vzedmutým rozkrokům. Vzrušilo je jak napětí Jensova vyprávění o bájném králi, tak i Rexova sexuální dominance, která byla neméně pověstná. Nejeden z nich by si tak přál být v kůži Alara, nebo Reda nejenom v době, kdy se odehrává Jensovo vyprávění, ale i v následných letech, ve kterých Raf úspěšně panoval.
Všichni tak s napětím poslouchají svého trenéra Jensa, který pozvolna vplouvá do závěru legendy o nástupu Rexe Alroy Fullera na obnovený trůn Ata Feazi.
Mohutná denotace oranžových dlaní vytvořila telekomunikační port mezi Rexem a čtyřmi ovladači oreta. Od těchto vůdců Xótí rasy se dozvěděl, že jejich civilizace kdysi stála po boku Dréta, krále Ata Feazi. Ten ale postupem času zradil vše dobré, co mu královský límec nabízel, a začala ho sžírat neukojitelná touha po násilí. Marné byly veškeré diplomatické snahy. Xótové se proto ve fázi, když už stejně nebylo co ztratit, pokusili o nemožné. O útok na králův dvůr a jeho vraždu. Došlo při tom k několikadennímu masakru, ale Dréta se stále nechtěl svého vlivu na celé mnoha galaktické království vzdát. Nechal Ata Feazi svému osudu a uprchl v záchranné lodi se svým milencem a spřízněnou družinou mocných bojovníků.
Netušil však, že jeho milý už rovněž se způsobem takové vlády nesouhlasil. V příhodnou chvíli proto proklál Drétovo brnění, zmocnil se královského řetězu se sentrenáliem a odevzdal ho Xótím vůdcům. Ti mu za to přislíbili, že zajistí, aby se Drétova duše reinkarnovala do někoho, kdo bude lepším králem.
A postarali se.
Jeden z Drétových rytířů zachránil při masakru na Ata Feazi těhotnou princeznu a bezpečně ji ukryl v tehdy vznikající komunitě Ochranného prstence Mléčné dráhy. Její nenarozené dítě bylo ideálním následovníkem, kterého po smrti novorodičky vychovával jeho alfazachránce. A pokračoval v tom i po úspěšné reinkarnaci do Reda.
Dalším pomocníkem byl se svým novým životem Alar, bývalý Drétův milenec. Ten měl u Rexe dohlédnout na to, aby v jeho charakteru nikdy nepřevládlo zlo a bezohledná touha po moci. Za tím účelem bylo Alarovo tělo obdařeno některými xótími schopnostmi, které mu například umožňovaly, aby si uvědomoval, kým oba byli, jsou a měli by být.
Toto uvědomění ale i v něm zpočátku dřímalo. A díky tomu, že OPMD velice brzo po svém vzniku disponovalo nejkvalitnějšími filtračními štíty, se jak on, tak Drétova reinkarnace na dlouhá léta ztratili z dohledu Xótů. Proto se uchýlili k řízeným provokačním útokům z galaxie Mo, při nichž doufali, že je oba vylákají z úkrytu, aby se mohla rychle obnovit Rexova vláda nad Ata Feazi. Její absence totiž napomáhala k další civilizační destabilizaci celého prostoru.
A že oba byli těmi správnými, se potvrdilo i v závěrečné fázi Rexova útoku na vůdce oranžového oreta.
Ti už totiž s předstihem věděli, že se k nim Rex klimatizačním systémem přibližuje s úmyslem vyjednávat. Že jím zvoleným prvkem překvapení byla diplomacie, a nikoliv násilí. K takovému rozhodnutí mu dopomohly útržky Alarových vzpomínek a fakt, že jako král Ata Feazi byl jednou z mála kosmických nejmocnější bytostí. Xótové by případnou bitvu stejně prohráli. Nejúčinnějším vyjednávání je totiž vždy diplomacie podpořená silou, která se však použije jen v nezbytných případech.
Rex tak potvrdil i své státnické kvality a R.A.F. již na vždy znamená jenom zkratku pro královský titul „Rex Ata Feazi“.
Od Rexe Alroy Fullera, služební číslo 7117, ji převzali i následní panovníci, kteří tím pokračovali v jím znovu nastoleném způsobu vládnutí. Všechny galaxie a civilizace v jeho dosahu tak žijí dodnes pod vladařem spravedlivým, ohleduplným a mírumilovným, však schopným ubránit svůj lid, a to nejenom před hrozbami z venčí, ale i těmi domácími.

Trenér Jens končí své vyprávění a odchází. Za zavírajícími dveřmi společné ložnice čerstvě osmnáctiletých kadetů se už jenom rozeznívá koncert slastných vzdechů. Kluci se v jejich zajetí snaží vyzkoušet vše, co si právě vyslechli o králi Rexovi.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoMichal Reho
Věk41
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #1 R.A.F. - AŤ ŽIJE KRÁL!nebi 2018-11-28 21:24
Jsem ráda, že i když ve vesmíru čas neznamená to, co na téhle planetě, je konec čekání. :-) Moc se mi to líbí. Příběh, nápad, to jak píšeš.. super 5x5
Citovat