R.A.F. - Šest týdnů po útoku

„7117 hlásí zahájení přistávací sekvence,“ rozespale skřehotám do nanolaserové vysílačky, kterou mám nad hlavou, na sousedním dotykáči vypínám autopilota, bočním servem vysunuji kotvicí háky a už se jen soustředím na hlavní joystick.

Drak po startu nehlásil nic podezřelého, co by křižovalo moji trajektorii, tak jsem ho nechal šoférovat a hodil se do kryospánku.

Ve velínu ještě na Bitce mi totiž byl zadán jasný cíl mojí mise – Europa, protože z ní byla zachycena prapodivná kódovaná depeše.

Jenže Euro se po posledním útoku vychýlila z formace prstence, propadla se hlouběji do sektoru, který měla chránit, a ztratila tak oporu stability jeho hraničního pásu. Vnitřek tohohle zapomenutého venkova Mléčné dráhy je totiž vysoce nestabilní, proto i čas se v něm ohýbá víc, agresivněji a nepředvítalněji než jinde.

Můj let na místo určení byl tak delší oproti těm předchozím, a já v kokpitu bitevního modulu chrněl skoro šest týdnů, protože v nestabilním vzduchoprázdnu nelze použít hyperpohon.

Nyní už jsme vzhůru, Jamesovu loď mám na dohled a jsem připravený se s ní nakontaktovat pomocí přistávacích impulzů. Jestli tam zůstal někdo při smyslech, musí nebo musel zapnout automatiku, která naváděcí výboje přijme a dovolí tak záchranným složkám přistát tak, aby je neodpálkoval kontragravitační štít.

Jenomže odezva zatím žádná.

Někdy to trvá déle, protože v případě napadení či vzpoury řídící jednotka mateřského korábu několikrát vyhodnocuje příchozí žádosti o povolení zakotvit.

Mám proto asi ještě chvilku a taky koule k prasknutí, vyrajcované na maximum. Před usnutím jsem se sice svléknul donaha, protože kůže drážděná hebkou výstelkou kombinézy by mi nedovolovala usnout, ale stejně se mnou cloumá nezvladatelná chuť rozsévat. A to i přesto, že jsem měl několik týdnů všechny tělesné pochody extrémně zpomalené.

Gelová sedačka je pro tenhle účel přijatelná. Vyrobil mi ji na tělo jeden z mých dobrých kamarádů konstruktérů, který moc dobře ví, co prožívá pilot po několikatýdenní cestě samotou, bez sexu a ještě navíc potentní jako já. Proto tahle suprová věcička teď dokonale poslouží i k uspokojení mojí další, aktuální potřeby – vycákat varlata do něčeho měkkého a přítulného.

Stejně na palubu Euro budu muset vstoupit plně soustředěný a ničím nerozptylovaný.

Bruno, tak se jmenuje onen šikovný sedačkový mág, mi pro takovéto chvíle z polstrovacího gelu vyrobil – úlevník.

Stačí jen bezpečnostní pásy nastavit do režimu neúplné fixace, zadní opěradlo vzpřímit, poposednout si trochu dozadu a už můžu pohodlně ztopořený ohon nasunout přímo ke vstupu do šukatelně vypadajícího otvoru, šikovně zaintegrovaného v přední části sedáku.

Bruno přesně ví, jaké pohyby mě nejvíc vzrušují a co má můj klacek rád, proto ani uvnitř mrdákovníku nešetřil na patřičných vibracích a stimulačních materiálech. Všechny jsme je několikrát před zabudováním do Draka spolu vyzkoušeli u mě v ložnici a ještě dnes slyším jeho slastné výkřiky.

I já teď začínám sténat. Péro mám zaražené hluboko v gelové díře a užívám si její teplo, jemné masírování žaludu a slabé elektro výboje, proudící mi až do koulí.

I to by stačilo, abych připravený zásobník za chvíli naplnil svojí šťávou až po okraj.

Ale proč si to trochu neužít, když Europa zatím nechce na moje žádosti o přistání reagovat pozitivně?

Nasedám si na koule, abych je trochu zmáčknul. Slastná bolest mnou projíždí a rozhicovává mě. Cítím, jak do úlevníku vypouštím silnou dávku mazadla a v ocasu mi škube. Gelový sedák je neskutečně příjemný a tvárný. Třu si o něj koule a vibrátor uvnitř sedačky nechávám, aby mi laskal ptáka. Lehce ho povytahuji ven a dopřávám mu další druhy mnutí a hlazení, kterých se na něm dopouštějí gelové svaly v ústí mrdané díry.

„Aaach!“ posílám před sebe s další vlnou rozkoše, která mnou projela, a s ní cítím, že s Brunovým udělátkem už se dlouho mazlit nebudu.

Testosteron ze mě odkapává, zapírám se levou dlaní o palubku, pravou se chytám okraje sedačky a nadzvedávám se tak, abych byl nad objektem mé touhy a pral do něj veškerou mužnost pěkně seshora.

Sedačkové kšíry se mi zařezávají do kůže, klacek mi pulzuje k prasknutí, koule se přitahují k tělu, v podbrišku se rodí energie mocných cákanců, a tak sadomasochisticky mrdám naplno. Ohon vytahuji z mrdákovníku čím dál intenzivněji a pokaždé o trochu víc, až se žaludem dostávám ven, ale znova jím opakovaně zajíždím a narážím na zvlhčující dno. Štěrbinkou se ho při každém zásunu dotýkám a tlačím ji na něj tak, až se doširoka rozevírá a dostává se mi do ní pálivý lubrikant, Brunův nejoblíbenější.

Trubice mě pálí, celým tělem projíždí nepopsatelná říčnost a koule mám jako v ohni.

Levá ruka na palubní desce se mi podlamuje s přicházejícím orgasmem a já končím hrudníkem na krytu přístrojovky.

Nic z toho ale nevnímám. Musím mrdat. Potřebuji to ze sebe všechno vyházet a napumpovat do díry pode mnou. Zcákat ji jako tu poslední děvku, která si nic jiného nezaslouží.

Šest týdnů! To je dlouhá doba. A tomu také odpovídá hustota semene, které se ze mě řine. Čidla úlevníku zapnula sací program a já si tak užívám další přívaly rozkoše, kterou mi to způsobuje, spolu s výrony rozžhavené mrdky.

Mozek se mi dokrvuje a já si teprve teď uvědomuji, že ležím na čelním panelu, třu se bradavkami o jeho elastický dekl a břichem zase o okraj sedačky, ke kterému se takhle dostalo, když jsem ohon shora tlačil co nejvíc do gelové prcky. Uvnitř ní ještě doznívají vibrace a masáže, které mi pomáhají vyždímat koule do sucha.

A už nastupuje oplach, vytahuji nářadí z úlevníku a ten se dezinfikuje.

„Díky, Bruno!“ To už mě ale k sobě pomocí bezpečnostních pásů přitahuje sedačka, protože Drak zaznamenal, že jedna z přistávacích plošin hlásí cosi jako error, a bylo by tedy možné na ni dosednout i bez povolení můstku a rizika, že dojde k automatické obraně mateřské lodi pomocí antigravitace, která by mě i s Drakoušem odmrštila, že bych vesmírem pelášil jako motorová myš bez mezipřistání až k Driartu.

„Jasně, kluku můj, jdeme na to!“ dávám mu proto povel, aby zahájil sestup.

Šlo to celkem hladce. Kotvy zacvakly do žlábků, Drak vypustil zbytek dusíku, což je impuls, abych se nasoukal do průzkumnického skafandru a vylezl ven, ozbrojený Elonovým žihadlem, což je v současnosti nejúčinnější osobní zbraň použitelná i ve volném kosmickém prostoru.

Záložní drony nechávám vznášet se v pohotovosti nad ranvejí a podrážkami dopadám na její povrch.

Přesně jako na Britanice po útoku – hlavní svítidla jsou zhasnutá, v okénkách jen slabě mihotá svit polobiologických lucerniček a hukot záložních generátorů prozrazuje, že Europu udržují při životě a ve vodováze jen mechanické technologie.

Všude je ticho a lidu i robotuprázdno.

Pomocí nouzového otevírání jednoho z vchodů se probojovávám dovnitř.

Hlavní koridor nevykazuje žádné stopy po boji. Jdu dál. Dveře navigačních místnostní jsou otevřené, stejně jako ty od ložnic kadetů a personálu na vyšších palubách, které jsem celkem bez problémů všechny prošel. Mířím na můstek.

Jeho hydraulická vrata jsou zasunuta a dokonce vstupní panel hlásí humanoidní pohyb uvnitř. Na rukávovém displeji kontroluji stav vzduchu a kompatibilitu okolí s životními funkcemi. Nic nenasvědčuje tomu, že by tady člověk nemohl přežít. Ve velínu se tedy asi někdo schoval. Ale před čím?! A kde jsou těla ostatních?!

Do ovládače na stěně zadávám kód pro mechanické otevření vstupu na můstek a odsouvám jeho těžké kovové dveře.

„Jamesi!“ hulákám z helmy, až se mi zamlžilo hledí.

On se na mě otáčí od hlavního počítače. Z jeho pohledu je zřejmé, že ho otevření dveří překvapilo a už nečekal, že k tomu někdy víc dojde. Čtu v něm ale i zděšení.

Deaktivuji skafandr a rukama se sápu po krytu hlavy, že ho sundám, protože bez něj to bude lepší.

James ke mně ale přiskakuje a zastavuje mě. Obě dlaně tiskne na mé a vší silou brání, abych se odhalil.

Chvíli na něho zírám skrz průzor skafandru a on na mě. Z očí mu odezírám všechno možné, ale nerozumím tomu. Nechápu jeho rozzlobení nad tím, že jsem tu, ani proč se mnou nechce mluvit tváří v tvář.

„Jamesi! Jamesi!“ křičím na něj pomocí voperovaného komunikátoru. „To jsem já! Rex!“

On mi ale stále tlačí přilbu do límce a na mém obleku opět zapíná veškeré průzkumnické funkce a aktivuje i ty obranné.

„Zůstaň ve skafandru a zmiz odsud!“

„Ale já vás přišel…“

„Tady už nikoho nezachráníš! Zmiz!“

Nechce se mi věřit. Nikdy nic nevzdával tak snadno. Ale nyní se rozhlíží po velitelském můstku a v očích mu vidím… strach, který i slyším:

„Jsou tu! Vypadni! Dokážou člověku v hlavě udělat pořádný brajgl. A hlavně se nesvlékej! Vadí jim syntetické materiály.“

Jsem voják. Schopný přijmout a splnit rozkaz i v té nejtěžší chvíli. Jenomže on mě pořád pevně drží za skafandr. Proto pohled, který jsem už začal stáčet k východu, abych uposlechl svého bývalého velitele, vracím na něj.

Oči má najednou podlité krví, panenky reflexně oranžové a prsty, kterými mě před chvíli zapínal, se pokouší můj oblek deaktivovat.

A tohle je přesně ta chvíle, kterou by nesnášel asi každý. Jenže já už podobnou zažil, proto vím, že se prostě překonáte, uděláte to, i když vám to v ten samý okamžik rozpárá srdce na kusy, a jdete dál, protože jste… žoldák. Najatý kus ze svalů, šlach a kostí, který nesmí dovolit, aby jeho fyzično ovládaly emoce nebo dokonce city, které se nechtějí smířit s vyšším cílem jeho poslání.

Přesto. Na Jamese, hrdinu těch nejvýznamnějších bitev, nemůžu použít žihadlo a zneškodnit ho jako posledního z posledních. Dopřeji mu rychlý a důstojný konec v útrobách jeho velitelny.

Alfafaktor mi mimo jiného dopřává být o trochu pohotovější, rychlejší i silnější než ostatní smrtelníci, a tak se díky sérii chvatů vymaňuji z Jamesova sevření, odkopávám ho až na centrální řídící pult a vyskakuji z interiéru velína, který pomocí nástěnného panelu zavírám, uzamykám a zapínám samožeh. Lokalizovanou implozi usměrněného gama paprsku, který vše uvnitř spálí během nanosekundy tak, že nezbude ani prach. Poslední z obranných mechanizmů každé důležité místnosti v korábu.

Ležím chvíli na podlaze chodby a vrací se mi vzpomínky…

Ale to si opravdu nemohu dovolit. Europa je infiltrována, přesně jak předpokládal velící důstojník Britaniky, který mě poslal rovnou sem. Proto se rychle zvedám. Musím pokračovat v průzkumu a zajištění všeho, co mi pomůže tuhle bitvu vyhrát.

Jsem v ní sám. A to dokonce i bez spojení s mateřskou lodí. Vím to. Uvědomuji si to a adrenalin se ve mně přímo vaří.

Chodby zejí prázdnotou…

Až na druhé spodní palubě slyším v dáli… hlasy?

„Kapitán Rex Alroy Fuller, důstojník letky ochranného prstence! Identifikujte se!“ posílám do centrálního repro systému, na který jsem napojil.

Ale odezva žádá.

Postupuji dál koridorem, k jeho konci, z něhož ty zvuky přicházejí…

„Alar?! Můj Alar?!“ letí ze mě samovolně s pohledem do otevřených dveří společné ložnice kadetů se zhruba dvaceti lůžky.

Ano, je to on. I když je nyní otočený zády ke mně, ten zadek a široký vypracovaný hrudník bych poznal mezi milióny jiných. Ale především originální pigmentaci kůže, která připomíná tetování v podobě hada, vinoucího se podél páteře.

Pevné půlky se zatínají s každým přírazem. Jeho svalnatá stehna se vzpínají, jak se snaží udržet ve stoje balanc v náklonu nad mladým klukem, který pod ním leží na zádech.

Do obličejů jim nevidím, ale mlaďoch sténá tak, že si dokážu představit tu rozkoš, která se mu promítá i do tváře. Sám na ni nikdy nezapomenu. Stejně jako na Alarovo mužné hekání.

Jeho šlachovité ruce drží mladíka za stehna a nadzvedávají mu zadek do úrovně pasu stojícího samce, přímo k jeho tlustému ohonu, který se agresivně opakovaně probojovává do přítulných svalů kadetova análu.

Každá žíla, šlacha i sval na těle mrdajícího samce se chvěje extází blížícího se výstřiku. Vlhký tlustý ohon zajíždí do hebké prdelky až po macaté koule, které s každým vniknutím mlasknou o jemnou kadetovu pokožku. V synchronizovaném pohybovém duetu tak míří oba k plně prožitým orgasmům a mohutným výronům rozbouřeného semene. Což prozrazuje jejich zrychlující se dýchání, vzrůstající hekání, mručení a roztoužené výkřiky.

„Hloupější vidiny bych už mít nemohl!“ šeptám si do helmy a opatrně vplouvám do ložnice k těm dvěma.