Poušť

I.

Zabořil ruce do písku, ještě hřál, i když už padala noc. Bosé nohy se taky těšily z tepla pouště, mezi prsty mu protékal jemný písek jako voda. Pozvedl pohled k hvězdné obloze, byla nádherná. Usmál se, věděl, že zemře. Nejedl mnoho dní, voda mu došla ráno, ale byl svobodný. Položil se na záda, víčka se mu únavou a vyčerpáním zavřela. Umíral.

Štval svého koně, jak nejrychleji mohl. Noc už převzala vládu, den byl dávno pryč. Oáza nebyla daleko, spěchal. Když něco zahlédl, zpomalil koně. Seskočil. Kráčel pozvolna, ale jakmile pochopil, že je to bezvládná postava, vyběhl k ní. Udiveně se na mladíka díval. Byl vyhublý, kosti se rýsovaly pod napjatou kůží. Neobvykle světlé vlasy, propadlé tváře, na rukou a nohou známky okovů. Vzal chlapce do náruče, kůň ho klidně následoval.

Otevřel oči, slyšel odfrknutí koně, příjemný vánek, nad hlavou se mu třepotalo několik zelených listů. Skoro si myslel, že zemřel, když mu na tvář padl stín. Podíval se dobře na jeho původce a sevřelo se mu hrdlo. Válečník. Málem se pozvracel, zachránilo ho jenom to, že nebylo co.

„Neboj se, neublížím ti.“

Muž mu podával sáček sušeného ovoce s vakem naplněným vodou. Roztřesenou rukou si od něho vše vzal. Muž byl spokojený, otočil se a v blízké tůňce si omýval ruce. Byl svlečený jen do lehkých kalhot. Odhalená záda a ruce, svaly se mu pod kůží vlnily. Chlapec se opatrně doplížil k jeho věcem, viděl nůž, zahnutý meč a dýku. Než se rozhodl, kterou zbraň si vezme, ozvalo se:

„Jsi hodně zesláblý, pokud můžu radit, vem si dýku.“

Vyděšeně odskočil, setkal se pohledem s černýma očima.

„Viděl jsem tvoje záda, někdo tě opakovaně bičoval. Zápěstí a kotníky máš rozedrané. Na těle máš známky krutého mučení.“

Konstatoval holá fakta.

„Jsem Nire, jen projíždím. Jestli chceš, můžeš se mnou. Nabízím jídlo, pití a ochranu, než se ti zhojí zranění a najdeš místo, kde budeš chtít zůstat.“

„Já nemám jméno, říkali mi…“

„Nevyslovuj to! Slyšel jsi někdy jméno, které se ti líbilo, chtěl by si ho nosit?“

Hlavou zavrtěl na znamení, že ne.

„Já ano, líbí se mi jméno Kirem, pokud tedy chceš?“

„Kirem,“ zašeptal a pak se usmál.

II.

Nire opravdu projížděl, nejen pouští, ale i městy, která se mu postavila do cesty. Nejdříve Kiremovi nabízel, že může v daném městě zůstat. Ten ale vždy odmítl. Zůstali spolu. Chlapec se ukázal jako dobrý společník. Moc nemluvil a to válečníkovi vyhovovalo. Byl vynikajícím kuchařem. Nire se ho neptal na minulost. Pokud by mu něco chtěl říct, udělá to, více to neřešil. Kirem za půl roku společného cestování zesílil. Vyhublé tělo se díky dobré stravě a pohybu změnilo. Byl štíhlý, pevné svaly se napínaly pod opálenou pokožkou, vlasy mu slunce zesvětlilo ještě o několik odstínů. Podle náznaků v chlapcově chování pochopil, že byl zavřený někde uvnitř bez přístupu k dennímu světlu. Ze začátku se slunečními paprsky hodně bojoval i jeho oči si na sluneční svit těžko zvykaly.

Prošli notný kus země, když se začalo ochlazovat, zima se hlásila o slovo. Pohybovali se v krajině s nízkou trávou a vysokými horami. Byl první opravdu chladný den. Utábořili se v malé jeskyni. Konům se ulevilo, když jejich těla unikla na čas studenému větru. Ostatně muži s chlapcem taky. Oheň jeskyni neprohřál, schoulili se do kožešin.

Nire usnul téměř okamžitě. Probudil ho nějaký zvuk. Uvědomil si, že Kirem se klepe zimou. Natáhl ruku, dotkl se chlapcova ramene.

„Je ti zima?“

Mezi drkotáním zubů zaslechl: „Ano.“ Přitáhl si hocha k sobě.

„Neboj se, neublížím ti,“ ujišťoval ho o svých dobrých úmyslech. Rozhrnul jeho kožešinu a přitáhl si chvějící tělo do náruče. Nechal Kirema zabaleného v jeho kožešině a ještě přes něho přehodil kus svojí. On sám měl na sobě jen lehkou halenu, na něho ještě nebyla tak velká zima. Mladé tělo se k němu přitisklo, Kirem se opřel tváří o jeho rameno, dechem mu ovíval krk. Najednou mu bylo velké horko, narůstající touha se projevila nejen v jeho mysli. Se zavřenýma očima se snažil alespoň předstírat spánek. Kirem ale opravdu usnul. To muži sice nepomohlo, ale i tak byl rád.

Ráno byl unavený. Chlapec naopak hýřil energií, nic ale nenaznačil. Alespoň tak, myslel si muž. Večer se chystali spát každý ve své kožešině, Nire už se nemohl spánku dočkat. Oheň dohoříval, když se Kirem zeptal:

„Můžu zase k tobě?“

V duchu se dovolával všech bohů, ale kývnul na souhlas. Za chvíli už měl chlapce v náruči. Jeho tělo opět zareagovalo. Hoch se k němu přitiskl silněji. Nire otevřel oči, chlapec se mu díval do tváře.

„Děje se něco?“ nevinná otázka, ale muž tušil, co je za ní.

Nadechl se k odpovědi, ale ve stejné chvíli ho objal Kirem kolem krku a přiblížil svou tvář těsně k jeho.

„Nemusíš to dělat,“ řekl muž zastřeným hlasem.

„Já vím,“ špitl chlapec a jemně přitiskl svoje rty na jeho.

„Kireme,“ udiveně hlesl, ale nedokázal odolat, polibek se prohloubil. Svíral mladíka v náruči, hladil ho po zádech, bocích a ramenou. Laskal štíhlé paže. Neodvažoval se dotknout níž. Už dávno znal všechny jizvy na jeho těle. Kolikrát se spolu koupali a on spatřil důkazy krutého zacházení. Dech se jim zrychloval, ale Kirem muže zdaleka nešetřil. Jeho ruce byly daleko všetečnější. Zvědavost ho popoháněla a touha vedla. Odvážil se přejet i po Nireho rozkroku. To už na muže bylo moc.

„Nespěchej, nechci ti ublížit. Máš času, kolik chceš,“ měl hrubý, chraplavý hlas.

„Nikdo se mne nedotkl. Byl jsem hrozně bit, potrestali mne i bičováním, nejednou. Ale byl jsem…,“ v očích byl najednou smutek i bolest. Muž ho sevřel ještě pevněji, položil do kožešin na záda a políbil ho. Přestal přemýšlet a řešit vše kolem, soustředil se na jediné. Po sladkém polibku se věnoval mladíkově krku. Jazykem zkoumal rozpálenou pokožku, když pohladil špičkou jazyka ztvrdlou bradavku, chlapec zasténal a prohnul se v zádech. Našel jeho citlivé místo. Podebral Kirema pod lopatkama, až mu dlaně zajely do jemných vlasů. Kolenem mu roztáhl nohy, třel se svou touhou o jeho a při tom olizoval, sál a lehce tiskl zuby jeho bradavky.

Mladík nemohl myslet. Muž, o kterém snil už mnoho nocí, ho teď přiváděl k naprostému šílenství. Cítil mezi nohama to, co si jen představoval. Nemohl se ale soustředit, když mu Nire sladce mučil bradavky. Vůbec netušil, že to v něm může vyvolat takové reakce. Svíjel se, sténal, rukama se držel svalnatých ramen. Pak se jedna mužova ruka přesunula k jeho vztyčené touze, to, co mu prováděl, strhlo chlapce do extáze. Stahy těla ho katapultovaly do neznáma, jeho rty byly uzamčeny polibkem. Jazyk milence mu naplnil ústa, zatímco skrápěl svoje i jeho tělo.

Nire mladíka líbal ve chvíli, kdy došel na vrchol, i pak, když se pomalu zklidňoval. Trvalo dlouho, než se jejich rty oddálily. Muž se díval do planoucích, světle modrých očí, usmíval se. Znovu se jazykem vydal po mladíkově těle, vyhnul se bradavkám a poprvé ho ochutnal, slízával nadílku z pevného břicha.

„Co to děláš?“ zašeptal chlapec.

„Chci vědět, jak chutnáš,“ zavrněl Nire.

Kirem zvrátil hlavu a zavřel oči. Vnímal Nirův jazyk, vzrušovalo ho, jak si to muž vychutnává. Když sevřel mezi rty jeho znovu stojící ocas, chraplavě zasténal. Netušil, že je možné něco takového, a zkušený milenec přivedl hocha brzo k druhému výstřiku.

Jen těžko se mu zklidňoval dech. Na stehně cítil Nirovo vzrušení. Do mysli se mu vkrádala obava, co všechno po něm bude chtít on. Nire ale chlapce k ničemu nenutil. Vycítil obavu, která ho zaplavila. Vyžádal si dlouhý polibek, kdy se k němu Kirem přitiskl celým těle. Svíral levou rukou štíhlý pas a pravou si dopřál potřebné uvolnění.

Kirem sledoval mužovu tvář, když sám sebe přivedl k vrcholu. Fascinovala ho vlna napětí následovaná absolutním uvolněním. Přilepili se k sobě, doslova, a usnuli.

III.

Muž se probudil, zachumlaný v kožešinách, sám. Usmál se. Kirem šel určitě pro vodu. Vždycky se vzbudil dřív, připravil koně, za sedla připevnil jejich vybavení. Chlapec nešel už dlouho, to se mu nelíbilo. Vzal uzdy obou koní a vyrazil mu naproti. Pořád ještě doufal, že se jen zdržel, ale obava se mu pomalu vkrádala do srdce. Brzo našel místo, kam Kirem šel nabrat vodu. Prázdný vak a stopy všude kolem ho nenechaly na pochybách. Strach a vztek ho hnaly vpřed. Jak nejrychleji mohl, jel po stopách únosců. K večeru našel jejich tábořiště. Byl to vlastně jeden velký stan, u něhož stálo šest koní. Dva muži před vstupem do stanu a v plné zbroji. Žádní nováčci. Vysocí, ošlehaní válečníci, na které se nemůže vyřítit jen tak. Než si rozmyslel, jak se k nim dostat a neupoutat jejich pozornost, proťal vzduch zvuk svistu biče a bolestný výkřik. Další rána a znovu křik.

„Kireme,“ představil si chlapcova zjizvená záda, do nichž se zakusuje bič. Nemohl čekat, co nejrychleji se přesunul na dosah stanu. Každá další rána mu cukala celým tělem.

„Bohové, stůjte při nás,“ zašeptal.

Pevně sevřel meč, rozmáchl se a vyrazil. Ostří hladce prošlo hrudí prvního strážce, než z něho meč vytáhl, druhý muž se rozeřval a zaútočil. Cinkot kovu o kov přerušil bičování. „Alespoň to,“ blesklo mu hlavou. Na nic víc neměl čas. Jeho protivník byl víc než dobrý a další tři se vyřítili ze stanu. Podařilo se mu jednoho zranit, další ležel na zemi s hlavou daleko od něho. Nire měl ošklivě poraněnou levou ruku, hodně krvácel. Odolával dvěma soupeřům, jen strach o Kirema ho teď držel při smyslech. Kolem hlavy mu prosvištěl šíp, našel si cíl v oku jednoho z mužů. Šok a úlek druhého stačil, aby mu vrazil meč do hrudi. Jak tělo padlo k zemi, zjevil se maskovaný neznámý a dokončil, co Nire začal. Pak se na Nireho podíval.

„Běž, tebe zabít nechci.“ Byl to ženský hlas, ale Nire o tom nepřemýšlel. Vrazil do stanu, hned spatřil zuboženou postavu v tratolišti krve.

„Kiremeee,“ zařval a padl na kolena. Otočil bezvládné tělo. I přes slzy okamžitě poznal, že to není jeho milý. Rychle vyskočil, rozhlížel se kolem dokola, musí tu být. Ale kde, kde je? Pak spatřil hromadu kůží, začal ji zuřivě rozhrabovat. Svázaný, uslzený chlapec na něho hleděl psíma očima. Opatrně ho zbavil roubíku a pout.

„Kireme, Kireme, jsi v pořádku? Mluv se mnou…?“ dožadoval se ujištění, že je hoch v pořádku. Ten mu padl kolem krku. Sevřel ho v náruči, rukama kontroloval chvějící se tělo.

„Ublížili ti?“

„Ne, ne moc.“

Nire držel jeho tvář v dlaních, díval se do ještě stále vyplašených očí.

„Co ti udělali?“

„Jak mne chytli, bránil jsem se. Pár ran a kopanců, jinak nic. Slyšel jsem, jak toho druhého kluka bičovali…,“ rozklepal se a slzy mu kanuly po tvářích. Muž ho pevně držel v náruči, líbal chlapce do vlasů.

„Jsem u tebe, jsem u tebe.“

Až po chvíli si uvědomil, že za jeho zády se ozývá pláč, ženský pláč. Otočil se. Dívka si sundala masku, čelem se opírala o mrtvé tělo. Po chvíli pohlédla na Nireho:

„Běžte odtud, utečte, nebo vás najdou.“

„Kam?“

Rukou naznačila směr.

„Jeďte tudy, za den jízdy dosáhnete pobřeží. Naloďte se.“ Sáhla do záňadří a vytáhla dva velké, kulaté penízky.

„Dej je kapitánovi, zaplatila jsem hodně za tyhle propustky na loď. Ale teď už jsou mi k ničemu. Najdu co nejvíc těch, co nesou vinu na smrti mého bratra.“

Muž si propustky na loď vzal.

„Běžte už!“ vyštěkla dívka.

Pomohl chlapci, napůl ho podpíral, bál se, aby neupadl. Posadil ho na koně, vyrazili směrem, který jim dívka určila.

IV.

Tak jak řekla, za necelý den byli na pobřeží. Koně v přístavu prodali a nalodili se.

Nire ležel na pohodlné posteli, měl zavřené oči. Celou dobu, co štvali nebohá zvířata, cítil v zádech mrazení. Strach, který nikdy nezažil. Ne o sebe, o Kirema. A teď si konečně mohl oddechnout. Byli na lodi.

Chlapec si k němu lehl, položil hlavu na rozložitou, nahou hruď. Voněl po koupeli, kterou si před naloděním v hostinci dopřáli. Hladil Nireho po hrudi, pak jemně přejel bříškem prstu po bradavce. Muž se napnul, ale oči nechával zavřené. Hoch se pozvedl a nahradil prst jazykem, to už se Nire musel podívat. To, co cítil a viděl, vyvolalo reakci jeho těla, na kterou asi Kirem čekal. Rukou mu zajel do rozkroku, tentokrát se chtěl seznámit s každým kouskem jeho kůže.

„Kireme.“

To už mu ale hoch osvobodil ocas ze sevření kalhot a vzal ho ihned do pusy. Muž ho sledoval jak hypnotizovaný. Chlapec měl co dělat a evidentně si to užíval. Nire nevydržel moc dlouho tuhle sladkou hru. Rukama bloudil po mladíkově těle a pak ho stáhl k sobě. Položil Kirema pod sebe, pak splynuli v dlouhém polibku. Nire si nebyl jistý, ale když mu chlapec do ucha pošeptal rozechvělým hlasem, po čem touží, nebylo cesty zpět. Na lodi, při cestě do neznáma, se poprvé milovali, a Kirem se s důvěrou a láskou dával muži, kterého miloval. A Nire mu nezůstal nic dlužen. Odevzdání bylo oboustranné.