Poušť VI.

Proplouvala svým palácem, jeho klid a odlehlost ji vyhovovali. Stále častěji se uchylovala do soukromí, vyhýbala se dvoru a všemu, co s ním souvisí. Vládce byl více než spokojen. Překvapilo ji tak, když spatřila muže na prahu svého příbytku.

„Má paní, omlouvám se za vyrušení, ale musím vám sdělit něco důležitého.“

Odpovědí mu bylo mlčení a neprostupná tvář ženy, která ho upřeně pozorovala.

„Váš ostrov, chtějí poznat ty, které chráníte. Vládce trvá na tom, že má nárok na vše i váš majetek, i když jste dcera…“

„Kdy?“

„Dnes v noci.“ Sklonil pohled.

Dcera minulého vládce, která přišla o manžela ve válce o moc. Válce, jejíž počátek byl v den její svatby. V jednom dni zemřel otec i manžel ženy, jež měla vládnout jejich lidu. Zrada těch, kteří přísahali věrnost, dokonala vše. Myslel na všechny tyto události, na Memu, vládkyni, již by si nyní přáli i ti, kteří jí dopomohly k pádu.

„Proč mne varuješ, není nic, co bych mohla, nebo chtěla nabídnout.“

Pohlédl na ni, zelené oči, jasné jak mořský mech, zářící i bez paprsku slunce, ji objaly.

„Jsi má královna, v mé duši to nebylo nikdy jinak. Nastává doba tvého návratu na trůn, máš stále své věrné. Je čas nastolit pořádek a klid.“

Nespouštěl z ní pohled, jen sjel trochu níž po jejím těle. Překvapeně couvla, voda chladila její kůži, pod níž se rozhořel dávno zapomenutý plamen. Touha mít partnera, být… Zavřela oči, za víčky viděla Kiremovu tvář, Nireho jak ho drží kolem pasu, něžně se ho dotýká. Nemůže je nechat napospas. Nešlo o ostrov, ale demonstraci moci, to nedovolí. Kirem je s ní spojen, ať už to znamená cokoliv.

„Kdo je na mé straně?“

„Jmenuji se Salum, prosím, pojď se mnou, tvá armáda tě čeká.“

Pomalu vyplul, svaly se mu pod modro hnědou kůží napínaly. Patřil k jednomu z nejstarších rodů a Mema se přistihla, že si ho zálibně prohlíží. Když se potkala s Kiremem, cítila, že s ním k ní přichází změny. Převrat ale nečekala. Salum ji vedl starými, mořem poničenými domy, vyhýbali se setkání s nechtěnými pohledy. Dopluli k náměstí, sochy bez ocasů a rukou, sloupy poznamenané mořskými bouřemi. Bylo zaplněno do posledního místečka, muži a ženy v plné zbroji. Nebylo to pár věrných, byla to armáda, odhodlaná, ozbrojená a s úctou se sklonila při jejím příchodu. Oči jí padly na ostří zbraní, v mysli rezonovalo jediné slovo, válka.

Nire zaslechl zvuk, nepatřičný v tichu ostrova. Instinkt mu napověděl, doběhl do domu, probudil Kirema.

„Vezmi si meč!“

„Cože? Nire, co jsi viděl, co se děje?“

Muž spočinul na nahém mladíkově těle. Dva roky, už dva roky byli spolu sami, tady v jejich soukromém ráji. Čas si krátili cvičením v boji se zbraní i beze zbraně. Znali se do nejmenších detailů, duši i tělo.

„Něco jsem zaslechl, nikoho neviděl, ale skoro jako když se opatrně přibližují ozbrojenci. Mohla se tu vylodit neznámá posádka, s lodí na břehu. Nerad bych nějaké překvapení a ve dvou se nemůžeme postavit hordě námořníků.“

Kirem přikývl, rychle se oblékl a ozbrojil. Pomalu se vydali ke skále, zametali stopy, nastražili uši, jestli ještě něco nezaslechnou.

Zůstali skryti za porostem keřů, za zády skálu, za níž se ozývaly vlny, narážející do jejího úpatí. Málem tak přeslechli šustot, blíží se k nim. První původce zvuku spatřil Kirem. Na malou chvíli ztuhl, pak opatrně položil ruku na Nireho rameno. Muž se otočil, zrak zaostřil na místo, které mu mladík ukázal. Plazil se k nim had. Tělo neznámého plaza by neobjali ani oni dva dohromady, šedé šupiny se na slunci nepřirozeně leskly. Délku těla nebylo možné odhadnout. Byl obrovský. Blížil se neomylně k jejich úkrytu, nebyl čas, tasili meče. Nire se podíval na Kiremovu soustředěnou tvář, a než ho stačil zadržet, vrhnul se mladík vpřed. Nevydal ani hlásku, v rozběhu skočil hadovi na záda, rozmáchl se a ťal do jeho těla. Ozval se kovový zvuk, meč se po šupinách svezl. Mladík seskočil a octl se v tváří tvář hadovi. Nire mu hned spěchal na pomoc, cestu mu zastoupilo několik mužů, s nimiž se srdnatě bil. V srdci obavu a strach o Kirema.

Mema byla odhodlaná za každou cenu ochránit obyvatele svého ostrova. Byl to její jediný cíl, přestože přesně tak to vojákům, kteří ji následovali, neřekla. Potřebovala jejich sílu a zbraně, využila ochotu k boji, která se zračila ve všech tvářích, pro své účely. Břehy ostrova byly střeženy vládcovou stráží, zkřížili meče a nejen to.

Ve chvíli, kdy vstupovali na břeh, dozvěděla se od jednoho z mužů, že na Kirema a Nireho byl poslán vládcův had. Nic už ji nemohlo zadržet, běžela beze zbraní, hnána vztekem smíseným s obavou. Jen zbraně mořského rodu ho mohly poranit nebo zabít. Při běhu si vyžádala tesák, který měl jeden z mužů u pasu, a nůž. Když vpadli na místo střetu, hledala pohledem Kirema a Nireho. Mladík se bránil přesile, na těle několik hlubokých poranění od hada. Rychle slábl.

Nire s hrůzou v očích, hnán obavou o milého, drtil své nepřátele. Vykřikla několik povelů, pak už směřovala ke Kiremovi. Salum jí stál po boku.

„Postarej se o něho, v žilách mu koluje krev mého rodu!“ přikázala mu, při tom ukázala na Kirema, který už padl k zemi. Několik jejích bojovníků odrazilo ty, jež na něho útočili, a střetli se s nimi.

Salum byl zaskočený, ale ihned se vrhl k mladíkovi. Jeho nepřátele už prořídli a další těla padala k zemi. Nemálo těch, co bojovali ve jménu nové vládkyně, zaplatilo svým životem. Had se svíjel a kroutil. Zuby zatínal do těl kolem sebe, ve snaze co nejvíce svých nepřítel zabít. Mema se prosmýkla podél jeho těla a vyšvihla se mu na krk, rychle se škrábala nahoru. Ucítila seknutí meče, levá noha ochabla, bolest pulzovala jejím tělem. Vykřikla, ale nezastavila, pomocí rukou a zdravé nohy se vydrápala k zátylku zvířete. Had si uvědomil hrozící nebezpečí pozdě, švihl hlavou ve snaze odhodit Memu stranou. Držela se pevně i díky noži, kterým se zasekla do jeho kůže, tesák připravený v druhé ruce. Ztrácela sílu, mlžil se jí zrak. Objala rukou krk hada, zdálo se, že jí ruka sklouzla a s posledních sil se snaží zachytit hlavy hada. Ten sebou začal nekontrolovaně škubat, několik záchvěvů a byl mrtev. Mema se svezla bezvládně na zem vedle něho. Hrdlo zvířete bylo rozšklebeno hlubokou ránou, způsobenou tesákem, který hadovi zabodnutý po rukojeť trčel z čela.

Boj nebyl u konce, ztráty na straně vládcových bojovníků byly vysoké, nakonec se všichni stáhli do moře. Salum předal Kirema do péče Niremu, sám rychle vyhledal Memu.

Noha byla téměř přeseknuta ve dví, opatrně poléval ránu mořskou vodou z mušle, jíž si už při péči o mladíka sundal. Vzácná voda z podmořského léčivého pramene, kterou po kapkách ronil, sloužila jako nejvzácnější lék mořského národa. Omýval Meminu nohu, jakmile se tělo uzdravilo, objevil se ocas a nohy se vytratily.

„Potřebuje do moře.“

„Nemůžeme, ne teď,“ odpověděl mu někdo.

Vstal s Memou v náruči, kousek od něho se vztyčil Nire, v jeho rukou bezvládně spočíval Kirem. Muž sám byl hodně poznamenán bojem, nemyslel na to. Neviděl na mladíkově těle zranění, věděl ale, že na něho had několikrát zaútočil, ne bez úspěšně.

„Musí oba do mořské vody, trval na svém Salum.“

„Do moře se nedostane nikdo dřív, než se Mema vzdá svých nároků, navždy. A ostrov se nestane mým majetkem.“

Vládce se s úšklebkem díval na bezradného muže.

„Pane, takový slib může dát jen Mema, ne já, ani nikdo jiný z nás. Dovol nám vrátit se do moře, na chvíli. Až procitne, všechny tvé nároky zváží. Dá ti odpověď.“

„Jen ty a ona, ti dva, co tu žijí, zůstanou.“

„Vládče…"

„Jen ty a ona, nebo nikdo.“

Salum spolkl slova, rychle přikývl a v mžiku byl pod hladinou. Nad sebou viděl ty, s nimiž před chvílí zkřížili meče. Žena v jeho rukou se po chvíli probrala, ladně se mu vymanila, obeplula ho.

„Mluv.“

Nebyl to rozkaz, jen potřebovala vědět, k čemu došlo, když byla mimo sebe. Muž jí vše podrobně popsal.

„Naber vodu pro Kirema, i jemu pomůže obnovit síly. Musíme se vrátit.“

Nire se rozhlížel kolem sebe. Rychle rozpoznal spojence od nepřátel. Podíval se Kiremovi do tváře, poklekl, hladil rozcuchané vlasy.

„Kireme, Kireme, prober se,“ letmý dotek rtů, „lásko, prosím,“ zlomeně zašeptal.

Mema k nim se Salumem přicházela. Bolest v Nireho hlase byla téměř hmatatelná. Obešla klečícího muže a předstoupila před vládce. Nikdo si zpočátku neuvědomil, že tím zakryla výhled, čehož Salum využil. Přesně tak, jak mu řekla, omýval mladíkovo tělo a s údivem sledoval, jak na něho mořská voda působí. Teď už chápal a věřil, že mladík je z části jeden z nich.

„Nemůžeme být vedle sebe. Dokud jsi žila mimo dění a nezasahovala mi do pravomocí a rozhodnutí, nechal jsem tě na pokoji. Nyní je situace jiná. Musíš pryč,“ bez okolků ji oslovil vládce moří.

„Kam?“ Stála nehnutě, jen doufala, že Kirem se už zotavuje.

„Ty a tvoji stoupenci se odeberou na pevninu, výběr nechám na tobě. Máš tři dny.“

„Ty tři dny budeme zde na ostrově a v moři kolem něho. Jen na noc se budeme vracet do svých domovů, k rodinám. Připravit se na odchod ode dvora, rozloučit se. Někteří jsou zde jen z důvodu věrnosti k rodině nebo druhovi. Dovolíš jim vrátit se bez újmy zpět?“

Vládce na ni svrchu pohlédl, přimhouřil oči. Nečekal takovou povolnost. Zabila mu hada, živou zbraň, jíž si cenil. Na druhou stranu pokud odejde, bude jeho moc konečně neomezená. Měl nepříjemný pocit, že je v tom skryto něco, o čem neví, špehové nic nezjistili. Rozhodl se.

„Souhlasím,“ pronesl a v doprovodu svých lidí se s co největší důstojností vytratil. V tichosti pověřil dva spolehlivé muže, aby vypátrali, co je důvodem Meminy přístupnosti. Cítil, že mu něco uniká, něco důležitého. Až ta mrcha odtáhne, bude konečně svrchovaným pánem všech moří. Její přítomnost, trpěná a hlídaná, mu byla trnem v oku vždy, nemohl ji s ohledem na její původ odklidit. Vzpoura mu pomohla, co ji k tomu ale vede? Ti dva muži, obyčejní lidé, proč? Musí vyčkat.

Tělo hada svrhli do moře, mrchožrouti se už postarají. Své mrtvé odevzdali rodinám, v souladu s tradicemi se rozloučili. Nire se s Kiremem uchýlili do jejich domu. Mema v doprovodu Saluma je záhy navštívila.

„Jak to, že Kirema léčíte stejně jako sebe? A mne ne. Tuším odpověď, chci ji slyšet od tebe,“ hned na ni válečník zaútočil.

Salumovi se nelíbilo, jak s jeho vládkyní hovoří, ta jej ihned zadržela. Stačilo jí naznačit rukou, mlčel tedy.

„Kirem je s naším lidem spojen krví, se mnou. Cítím v něm krev svých předků. Když se poprvé dotkl vody, byla jsem jen zvědavá. Jakmile se naše pohledy setkaly, cítila jsem pouto. To je možné jen, pokud jsme pokrevně spřízněni. Chtěla jsem se Kirema zeptat, odkud pochází a zda by tam byla příležitost pro nás.“

Nire se otočil na mladíka, který je oba překvapeně sledoval. A najednou věděl, kdo je a co chce. Natáhl k Niremu ruku, tím gestem ho žádal o oporu, pomoc, objetí. Muž nezaváhal, přisedl si k němu. Mladík se mu uvelebil v náruči, propletl prsty s jeho. Zhluboka se nadechl a začal vyprávět svůj příběh, vše, co prožil, kdy, kde, jména a místa, která přímo obýval nebo je s nimi spjat. Mema se Salumem si udělali pohodlí na zemi u jejich nohou. Siréna z Kirema nespouštěla oči, její mysl se už pokoušela najít souvislosti s její minulostí. Kirem šokovaně hleděl do její tváře ve chvíli, kdy popisoval své věznění, mučení, co prožil jako otrok. Temné stíny ji zahalily, nevědomky vycenila ostré zuby, oči plné hněvu.

Když skončil, byl vyčerpaný. Mema rychle vyskočila na nohy, jejichž barva byla stejná jako barva ocasu.

„Děkuju ti za upřímnost. Odpočiňte si, jídlo a vodu vám pošlu. Kolem ostrova budeme hlídkovat, máme tři dny. Zítra se znovu sejdeme.“

Nire nepouštěl mladíka z náruče, ani když osaměli. Kirem si položil hlavu na jeho hruď, mlčel. Muž ticho neporušil, jen něžně hladil chlapce po zádech. Za okamžik jim donesli mísu s ovocem a vodou. Po celou dobu zůstali v objetí, při jídle i po něm, beze slov. Nakonec promluvil Kirem.

„Nire, bylo mi na ostrově nádherně, nikdy jsem se necítil tak dobře, bezpečně. Po tom všem, co se stalo, chci domov, trvalý, pro nás oba.“

„Mám obavu, že tuším, kam směřuješ. I proč. Chceš najít spojení s tou sirénou. Kireme?“

Sklopil zrak, tvář spícího mladíka byla klidná. Pomalu se vysoukal na lůžko, položil Kirema, lehl si vedle něho. Dlouho trvalo než usnul také.

Mema se potajmu vkradla do vládcova sídla. Usmívala se. Být dcerou dřívějšího vladaře mělo nesporné výhody. Znala tajné chodby a skrýše. V otcově pokoji nikdo nebyl, s úctou i smutkem se dotýkala věcí, které dříve patřily jemu. Prohledala ho důkladně, nenašla nic. Buď tu nic nebylo, našel to někdo jiný a nebo… Byla tu nepatrná možnost, kterou ale nechtěla nechat uniknout.

Kirem se probudil první, myšlenka na moře, spojení s ním, mu nedala klid. Došel k pobřeží, několik mužů v plné zbroji a s ocasy jako měla siréna ho se zájmem sledovali. Stud mu nedovolil učinit, co měl v úmyslu. Až se jeden z nich přiblížil.

„Můžeš se vykoupat, neublížíme ti,“ se zájmem na Kirema hleděl.

Ten sklonil hlavu, o krok couvl.

„Bojíš se nás?“

Rychle mu pohlédl do očí. „Ne,“ šeptl.

„Tak proč?“ vystoupil na břeh. Mladík ho sledoval, pořád působilo divně vidět mořský národ s nohama.

Muž pomalu natáhl ruku, začal Kiremovi pomáhat povolovat přesky a spony oděvu. Jakmile byl mladík v kalhotách, zarazil se. Jizvy na jeho těle ho překvapily. Ukázal na modrou hladinu, poklidné vlnky hladící písek. Kirem s jeho pomocí vstoupil do vody, sahala mu k hrudi, když se zastavil. Muž se u něho zdržoval, obeplouval ho, mlčel. Bylo příjemné nechat se omývat vodou, její chlad mu nevadil, měl pocit, že je jemná, hladí jeho kůži. Zavřel oči, rozpažil, v prstech cítil mravenčení, šířilo se mu tělem, rozechvívalo ho a současně zklidňovalo. Silné paže se mu ovinuly kolem boků, Nire. Zaklonil hlavu, opřel ji o rozložitou hruď, tělem se k němu přitiskl.

„Lásko, jsi v pořádku?“ hluboký hlas těsně vedle jeho ucha.

Nire tiskl mladíka k sobě, hledal v jeho klidné tváři odpověď.

„Polib mne,“ zašeptal Kirem.

Muž se sklonil, přitiskl své rty na jeho. Chlapcův jazyk mu vnikl do úst. Ztratili se sami v sobě, nevnímali okolí. Muž, který chlapce doprovodil do moře, stále kroužil kolem nich. Když se od sebe odtrhli, teprve si ho uvědomili. Usmíval se.

„Cítil si vodu ve svém těle, její chvění,“ neptal se, konstatoval.

„Ano,“ odpovědel Kirem.

„Je v tobě něco z nás,“ věnoval jim ještě jeden zářivý úsměv, prudce se otočil a odplul. S ním se vzdálili všichni ostatní.

Osaměli. Svlékli se, omývali, mazlili. Po prožitém boji potřebovali jeden druhého. Nazí vystoupili na břeh, ruku v ruce došli k místu, kde se na ostrově poprvé milovali. Nire se posadil, Kirem si udělal pohodlí mezi jeho nohama. Hlavu položil do Nireho loketní jamky. Prsty mu hladil zápěstí.

„Nač myslíš?“ zeptal se ho Nire. Pohladil mladíka po vlasech, hřbetem ruky polaskal jeho šíji.

„Ostrov byl místem, kde jsme spolu byli nejdéle. Pořád jsme cestovali, utíkali, bojovali. Tady byl náš domov. Doufal jsem, že napořád, nebo alespoň dlouho. Všechno se změnilo tak rychle, a přece. Najednou mám pocit, že sem to všechno směřovalo, k téhle chvíli.“

Políbil loketní jamku. Začal klást jeden polibek k druhému, stoupal k Nireho krku, bradě, rtům. Přetočil se, klečel, k bokům se mu tiskla mužova kolena. Silné paže ho ovinuly, Nire si našel jeho rty, lehl si do písku, Kirema stáhl s sebou. Dlouho se líbali.

Mladík se uvelebil na jeho hrudi, hladil muže po krku a vlasech, zavřel oči. Vnímal nádechy a výdechy tak, jak se Nireho hrudník zvedal a klesal. Pomalu ho začínal hladit, klesal k boku, slabinám, až dlaní objal tyčící se důkaz jeho vzrušení.

Nire nasál vzduch mezi zuby, silněji sevřel Kiremův bok. Mladík se na něho podíval. Měl zavřené oči, pootevřenými rty zrychleně dýchal. Svezl se k jeho klínu, bez okolků ho vzal do úst, oči stále upřené do jeho tváře. Rty, zuby, jazykem i horkým dechem Nireho laskal a dráždil. V Nireho tváři se zračilo odevzdání, uspokojení, láska. Muž Kiremovi zabořil ruce do vlasů, jemně ho hladil, občas při slastném syknutí, vlasy pevněji sevřel. Nechával vše na mladíkovi, tak dlouho, jak to dokázal zvládnout.

„Kireme,“ zavrčel.

Přetočil mladíka pod sebe do pokleku, bez varování do něho vnikl. Rty se přisál k jeho krku.

„Kireme, miluju tě.“

Chlapec vtlačil svůj zadek do jeho klínu. Zaklonil se a podíval se muži do tváře. Provokativně se uculil.

„Dokaž to,“ zapředl.

Víc nebylo třeba.

Zpocení, přilepení k sobě, se zhroutili do písku. Nire Kirema nezalehl plnou vahou, ale pevně se k němu přitiskl.

„Miluju, když jsi takový,“ zašeptal chlapec.

„Jaký?" zeptal se ochraptěle.

„Divoký, dravý, dobyvačný, majetnický, něžný, to a víc.“

„Pro tebe, lásko, všechno. Často říkám, že jsi můj. Kireme, je to přesně obráceně, patřím k tobě, tobě, nikdy to nebude jinak.“

Mladík čelem opřený o písek na sebe muže stáhl. Chtěl Nireho cítit všude, v sobě, na sobě, stejně tak silně jako v duši, ve svém srdci. Po tvářích mu stékaly slzy. Muž ho pevně sevřel, oba to v tu chvíli cítili stejně.

Splynutí je pohltilo, nevnímali čas, zvuky kolem sebe, kde jsou. Jen jeden druhého. Trvalo dlouho, než se odpoutali jejich těla, duše byly stále spolu. Ruku v ruce se došli znovu umýt do moře. Muž, co předtím Kirema na břehu oslovil, při pohledu na ně ztuhl. Viděl jejich spojení, obdivoval jejich lásku, oddanost, odevzdání.

Po koupeli se vrátili do domu, v poklidu se chystali na cestu. Nire se zastavil, jen na Kireme hleděl. Když se k němu mladík otočil, setkali se očima. Úsměv, polibek, pohlazení. Byli spolu, jak jen dvě bytosti mohou být.

Mema se brzo objevila v jejich domě. Byla na řadě, a tak jim o sobě řekla všechno. Pak položila otázku, kterou čekali a také už znali odpověď.

„Můžeme se vrátit na tvou půdu. Já už vládnout nebudu, ne zde a na souši nikdy. Ty ale můžeš,“ oslovila Kirema.

„Myslel jsem na to, ale nevím, jak a jestli něco takového zvládnu.“

„Máš Nireho, mne a všechny ostatní. Když vyplujeme hned, budeme na pevnině do dvou dnů, nejdéle.“

Kirem ucítil pevný stisk Nireho dlaně. Pohlédl do černých očí, jejich teplo mu zahřálo duši.

„Spolu zvládneme vše, co nás čeká,“ řekl mu Nire.

„Připravíme se na odplutí dnes v noci. Souhlasíte?“ nedala se Mema.

Kirem přikývl.

„Už jsme vše zabalili.“

Zkoumala pečlivě dva muže, s nimiž hovořila. Něco se změnilo, nebylo to hmatatelné, jen vnímala drobné náznaky a chvění. Člověku skryté, pro ni a její lid zřejmé signály. Jejich pouto. Kývnutím uzavřela jejich rozhovor. Odešla vše zařídit.