Poušť IV.

Kirem se probouzel, pozvolna si uvědomoval, že jsou na lodi i zážitky posledních dnů. Ležel v Nireho náruči, hlavu na jeho hrudi. Otevřel oči, pohledem vyhledal mužovu tvář. Vypadal, že spí. Začal se vymaňovat z objetí jeho paže, ta se mu ale pevněji ovinula kolem ramen. Usmál se, pohodlně uvelebený v objetí, hleděl do prázdna. Myšlenky si šly svou cestou. Nire se probudil za hodnou chvíli. On věděl, kde je, a hned se podíval na mladíka. Pohledy se setkaly, nemluvili. Až po chvíli.

„Kireme, jak je ti?“

Opatrná otázka, doprovázená něžným pohlazením.

„Dobře, s tebou mi je dobře.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky.“

Vysoukal se Niremu na hruď celým tělem.

„Jsi první člověk v mém životě, kterému věřím a vím, že jsem s ním v bezpečí.“

Muž ho opět pevně sevřel v náruči, líbal do vlasů, zpod víček skanulo několik slz. Miloval Kirema a nevýslovně ho bolela jeho slova. Ne vyznání, ta představa, jak žil. Ve strachu, bolesti. Chlapec se prsty jemně dotkl vlhkých kapek na jeho tvářích. Stíral je a líbal muže na čelo, bradu, nos a nakonec na rty. Nechtěli se od sebe odpoutat jeden od druhého. Nemuseli nic říkat.

Po dlouhé chvíli se muž posadil, hocha držel za ruku. Prsty se propletly a Kirem se celým tělem přitiskl k jeho zádům.

„Jakákoliv budoucnost, v míru, nebo boji. S tebou půjdu, kam budeš chtít.“

Nire sklopil hlavu, pak se na něho obrátil.

„A co chceš ty?“

„Být s tebou.“

Muž se zatvářil nespokojeně.

„Spojíš svou budoucnost se mnou? Přece máš nějakou představu…?“

Chlapec se prosmýkl pod jeho paží a mrštně se vyhoupl do mužova klína. Upřeně se na něho díval. I jeho tvář byla vážná, velmi vážná.

„Všechny vzpomínky i sny, které mám, jsou plné bolesti a mučení. Byl jsem otrok, méně než zvíře, ve tmě a strachu. Nire, celou dobu nás hlídali, pouta sundávali jen výjimečně, pokud bylo třeba odvést nás kvůli práci někam jinam. Nevím proč, možná to bylo tím, že to byl nový strážce. Moc na nás nedohlížel. A jeden muž si všiml možnosti k útěku. Nešlo si zachránit život, to jsme věděli, ale utéct od toho, v čem jsme žili. V tu chvíli jsem nebyl sám, několik se nás rozhodlo v daném okamžiku. Vyrazili jsme. Každý popadl, co bylo po ruce. Vzal jsem čutoru s vodou. Strážce si všiml, ale přece jen pozdě. Střílel z luku, dva z nás zabil, ještě než se jim podařilo vyběhnout. Zemřeli jako otroci. Běželi jsme, nevěděli kam. Nepronásledoval nás. Asi byl sám a nechtěl opustit ostatní. Co s nimi provedl, ani nedomýšlím. Pak už jsme jen šli, a nakonec se i rozdělili. Věděli jsme, že umřeme, a chtěli jsme být sami, se svou chvílí svobody. Tak jsi mne našel, v písku v poušti, čekajícího na smrt. Dal jsi mi jméno. O vše, co jsi měl, si se se mnou rozdělil. Cesty krátil vyprávěním o svém životě, místech, kde jsi byl. S tebou jsem poznal, jaké to je, být milován. Pro mne je to poprvé. I když teď vím, že jsem měl matku. Nire, miluju tě a jsem šťastný. Přes všechno, co nás potkalo a co nás čeká. Chci jediné, být s tebou.“

Nire se pomalu srovnával s tak upřímnou zpovědí. Nečekanou a pro něho silnou. Kirem ho opatrně sledoval, skoro se strachem, jak bude reagovat. Muž ovinul ruce kolem chlapcova pasu, podržel ho v náruči.

„Nejradši bych se sebral a našel ty, co ti způsobili všechnu tvou bolest a utrpení. Ale raději se pokusím dostat tě daleko a postarat se, abys byl v bezpečí.“

Těžko říct, kam by se jejich rozhovor ještě ubíral. Zaklepání na dveře je vyrušilo. Příchozí byla Jelien. Jen pomalu si zvykali na novou situaci. Ona se s tím asi srovnala nejrychleji.

„Neruším?“

Nire měl na jazyku odpověď, chlapec ho předběhl.

„Ne, pojď dál.“

Dívka vešla, posadila se vedle nich.

„Musíme si promluvit,“ řekla, očima se toulala po podlaze kajuty. Oba její obyvatelé čekali.

„Na lodích jsou dobří muži, zdatní válečníci. Nově nabytá svoboda jim dává možnost volby. Než nastane vzpoura, nebo třeba jen zbytečné hádky a rvačky, ráda bych…“

Prudce vstala, začala rázovat sem a tam.

„Prostě to dopadne tak, že asi nepoplujeme společně, ne všichni.“

„Počkej, ne společně, co děje?“ rozčíleně se ozval Nire.

Gestem ruky ho umlčela: „Vrátila jsem se za vámi. Netušila, co všechno se stane. Smrt Jelien, to, že mi jako bezejmenné dala svoje jméno a postavení. Kireme, nehnu se od vás, a budu-li muset, zemřu, abyste vy dva mohli žít. K tomu ale nemůžu nikoho dalšího nutit. Někteří mi věrnost nepřísahali, jiní ano, ale nikdy pro ně nebudu jejich paní. Nutit něco, co nejde přirozeně, nejde.“

Otočila se čelem k nim, ve tváři odhodlání.

„Za tři dny doplujeme k ostrovu, kde nejen doplníme zásoby, ale budeme se muset rozhodnout, jak dál.“

„Co máš v plánu? Ty nás vedeš na konkrétní místo, kam?“ nedal se Nire jen tak odbýt.

Dívala se do rozčílené mužovy tváře. Ještě včera byla bezejmenná, chtěla se mstít za bratra a pomoci těm dvěma, které jí náhoda postavila do cesty. Všechno se ale posunulo jinam, byla v postavení, které nechtěla, ale s tím měla i odpovědnost. Nebyla vůdce, nikdy. Stála po boku spolubojovníků, ale nebyla velitel. Teď je.

„Je to bezpečné území, doufám.“

Muž si odfrkl. Chápala ho, ale jak mu má vysvětlit, kam míří. Ona sama se držela návodu, prozradil jí ho jeden válečník, který byl vězněm jejich velitele a čekalo ho kruté mučení. Viděl umírat svého druha v bolestech několik dnů. Tou informací jí zaplatil za rychlou smrt v podobě jedu podaného ve sklence vody. Nevěděla ani, jestli si vše nevymyslel, ale bylo to její tajemství, možnost úniku, nového života.

„Musíte mi prostě věřit,“ nedala mu prostor pro další otázky.

„Zachránila jsi nám život, dvakrát. Já ti věřím, ale netvrdím, že nemám strach. A nikomu nedůvěřuju tolik jako Niremu,“ ozval se mladík.

„Kireme, měla jsem bratra a ztratila ho. Byl mi jediným blízkým člověkem. To já se rozhodla jít za vámi, co se pak stalo, nebylo v plánu. Ale pořád jsem tu jen kvůli vám.“

Odcházela. Rozhovor skončil.

Ostrov je přivítal s otevřenou náručí. Slunce je hřálo i vysušilo. Šťavnaté ovoce, maso ulovených zvířat, ořechy a čerstvé voda. Po vylodění se několik hodin všichni zabývali doplněním zásob. Jakmile bylo hotovo, vše uskladněno v podpalubí lodí, odpočívali. Upečené čerstvé maso, horko a klid. Mnozí usínali v písku, skryti pod listy palem. Nire se opřel o kmen, Kirema si stáhl do náruče. Hladil ho ve vlasech a pozorně sledoval všechny, kteří v jeho dohledu odpočívali. Chlapec cítil napětí svalů, Nireho nervozitu.

„Pojď,“ vzal Kirem muže za ruku. Vedl ho z dohledu a dosahu všech, někam, kde budou sami.

„Kireme, kam to jdeme?“

„Někam, kde na nás nebude vidět,“ odpověděl hoch ve stejnou chvíli, kdy se zastavil. Všude kolem byly keře, pobřeží zmizelo z jejich dohledu. Políbil Nireho, přitiskl se k němu. Muž nedokázal vzdorovat jeho touze, rychle ho svlékl a položil do písku. Přisál se ke rtům, na břiše cítil chlapcovo vzrušení. Rukou mu zajel do rozkroku, pomalu klesal k bradavkám, které ho lákaly k ochutnání. Kirem se prohnul, nabízel se k laskání, sténal. Zachytil se svalnatých ramen, pohlédl do mužových planoucích očí. Ve stejném okamžiku se ho Nire zmocnil.

Muž se tiskl chvějícímu se chlapci, v němž doznívala prožitá rozkoš. Něžně ho líbal na šíji i jemu se pomalu zklidňoval dech. Nemluvili, vnímali jeden druhého, spojeni pohledy. Síla okamžiku se jim vryla do paměti.

Výkřik, který porušil ticho, je vytrhl z opojení. Rychle se oblékli a spěchali za zvukem, Nire držel Kirema v zákrytu za svým tělem. Chumel bojovníků, kde se hlasitě dohadovali a křičeli jeden přes druhého. Jeden z mužů se zvedal ze země, ve tváři krev a vztek. Mezi nimi Jelien, po jejím boku několik mužů, kteří zjevně byli v pozici strážců, ochránců. A protože je nikdo neurčoval, nejspíš se přeskupili k její ochraně v rámci divoké rozpravy.

„Nebudu riskovat život…“

„Nikdo tě nenutí, ale nejsi tu sám a Jelien je naše velitelka, musíš…“

Zvuk tasených zbraní nepříjemně protnul vzduch.

„Nemusím vůbec nic, nebudu sloužit takové…“

„Mlč, ať nelituješ svých slov,“ postavil se před Jelien muž, který nepřísahal věrnost, ale nemohl se od ní držet dál. Tahle chvíle ho přinutila se rozhodnout. To gesto alespoň na chvíli přerušilo vřavu.

„Nenutím vás jít stejnou cestou. Přestože jsem přijala nové jméno, nejsem ta, kterou jste chránili a po jejímž boku jste bojovali. I přes to, že jste přísahali věrnost, raději budu mít po boku malou skupinu věrných, než abych se musela obávat toho, kdo mi zrovna stojí za zády. Máme tři lodě. Ještě možnost vrátit se zpět, ale nemyslím, že to je cesta, kterou by si kdokoliv z vás zvolil, nebo se pletu?“

Ticho jí bylo odpovědí, vůbec ji to nevyvedlo z míry.

„Dobře. Břehy, kde jsme, vám dávají možnost vyplout směrem k ostrovním královstvím. Za jejich hranicemi naleznete zemi, ze které jsem se já vydala následovat Nireho a Kirema. Jaký osud si tam najdete, je jen na vás. Ostatním můžu nabídnout nejistou cestu s nejistým cílem. Ale mám-li pravdu a já věřím že ano, najdeme klid a nový život.“

Chvíli to vypadalo, že rozum zvítězí, ale jen chvíli. Zbraně se dostaly ke slovu příliš rychle.

„Nehneš se odtud,“ zavrčel Nire na chlapce a vyrazil. Chumel bojovníků se rychle rozdělil na dvě skupiny, k chlapcově radosti, Jelien a její přívrženci tvořili jednoznačně tu větší. Podařilo se jim protivníky zatlačit k moři.

„Lodě jsou naložené zásobami včetně vody, jděte.“

Hlas Jelien jim stačil. Ti, co zůstali, sledovali odplouvající loď. V některých z přihlížejících byl i smutek a bolest. Byla zpřetrhána pouta a přátelství. Teď už nebylo proč setrvávat na ostrově.

Kirem všechno pozoroval, ale nehnul se z místa. Nire se k němu okamžitě po nalodění těch, co se od nich odtrhli a šli svou cestou, vrátil. Mladík ho s napětím sledoval, hledal zranění, ale muž byl v pořádku. Sevřel ho v náruči a s mečem stále v ruce si chlapce tiskl k sobě.

„Odplouváme, pojďte,“ hlas muže za nimi je popohnal. Zanedlouho stáli zas na přídi lodi. Tentokrát myslel Kirem na jejich budoucnost a uvědomil si, že slovem jejich myslí sebe, Nireho a Jelien. V jeho životě se pozvolna objevují lidé, kteří jsou odhodlaní mu pomáhat a chránit jeho život. Měl by jim dát víc než jen důvod o něj pečovat. Měl by jim k něčemu být. Pevněji sevřel Nireho ruku, muž ho celou dobu upřeně pozoroval. Viděl napětí v jeho tváři, zatínající se svaly na čelistech.

„Nire, naučíš mě bojovat s mečem?“ zašeptal, oči stále sledovaly hladinu moře.

„Ano,“ Kirem na muže pohlédl.

„Vážně?“

„Ano,“ usmál se Nire.

„Jsi odvážný, bojoval jsi o svůj i můj život. Máš v sobě sílu. Rád tě naučím vše, co umím.“

„Na to budeš potřebovat meč,“ ozvalo se za nimi. Ohlédli se.

Jelien se usmívala a podávala mu jeden ze svých.

„To nemůžu, nosíš dva…“

„Až budeš mít svůj vlastní, vrátíš mi ho.“

Vzal si od ní meč a s Nirem se odebrali do společné kajuty.

I ona si potřebovala odpočinout. S představou spánku vstoupila a okamžitě tasila meč. Muž, co jí nepřísahal věrnost a před pár dny se jí postavil i když jen slovně, tam stál. Jakmile ji spatřil, poklekl: „Omlouvám se, paní, prosím, vyslechni mě. Pak mě můžeš potrestat za mou opovážlivost. Jen mi prosím dovol vše vysvětlit.“

Zabouchla za sebou: „Mluv!“

„Má paní, nepřísahal jsem ti věrnost, protože jako válečnici jsem Jelien vždy ctil. Nedokázal jsem tě přijmout jako velitelku, ale nedokážu potlačit své city. Když jsem ve tvé blízkosti, ovládá mě touha, nepatřičná možná, ale nechci se tomu bránit,“ pozvedl k ní černé žhnoucí oči.

„Přísahám ti věrnost jako muž ženě. Od dnešního dne jsi vládkyní nad mým srdcem i duší,“ sklopil zrak k zemi.

Jelien sklopila zbraň, odložila ji, pak koženou halenu a opasek. Jen v lehké haleně a kalhotách k němu došla.

„Pokud bezejmenná najde partnera, s nímž spojí svůj život, dostane od něho jméno. Jaké mi dáš ty?“

Bojovník povstal, spojil svůj pohled s jejím.

„Moje jméno je Ask.“

„A moje?“

Pohladil ji po tváři, přejel rukou po dlouhých vlasech, protáčel si pramínky mezi prsty.

„Gabriela.“

Usmála se a on si ji přitáhl do náruče a políbil. Cítil mravenčení na rtech z doteku jejích rtů, šířilo se mu celým tělem. Objal ji a držel tak těsně u sebe, jak jen to bylo možné. Položila si hlavu na jeho hruď. Dlouho tak stáli. Jen se drželi a dotýkali jeden druhého.

„Gabriela, to jméno jsi mi dal ty a jen ty mi tak budeš říkat.“