• nebi
Stylromantika
Datum publikace25. 10. 2019
Počet zobrazení834×
Hodnocení4.91
Počet komentářů3

V.

Vylodili se u neznámých břehů. Z peněz za prodané koně si zde nekoupili nic. Tady nebyly mince, které měli ve váčku, k ničemu. Naštěstí se jim brzo podařilo nalézt někoho, kdo jim sice se značnou ztrátou, ale přece jen peníze vyměnil. Pořídili si dva koně se vším potřebným. A velice rychle se vydali na cestu. Nire si brzo všiml, že nevšední vzhled jeho milého je zde naopak běžný. Jeho světlá pleť, i když Kirem byl pouštním sluncem opálený, světlé vlasy, světle modré oči. Zato Nire vyčníval. Rozložitá, vysoká, svalnatá postava, do hněda opálená kůže. Černé vlasy a temně černé oči. I proto se snažili co nejrychleji zmizet. Cítili úlevu, když vjeli do lesa. Vysoké stromy jim poskytly stín, ale Nire se nemohl zbavit nepříjemného pocitu v zádech. Byl zpět, stejný jako na jejich útěku k lodi. Přesto byl zaskočen, když je obklíčila dvacítka mužů v plné zbroji.

„Jste ti dva, co se před pár hodinama vylodili?“ otázal se muž, který byl asi velitelem téhle hordy.

„Ano,“ odpověděl Nire.

Jeho si ale nikdo moc nevšímal, oči všech se upírali na Kirema.

„Půjdete s námi.“

„Kam?“

„Ke králi.“ To byla poslední slova.

V tichu, obklíčeni, jeli na koních vedle sebe. Cesta je vyvedla z lesa, kolem luk a polí k městu. Jejich příjezd ani nevzbudil moc velkou pozornost. Až za hradbami, když už byli vyzváni, aby sesedli, přilákala jejich přítomnost zraky mnohých. Bez okolků byli předvedeni před krále.

Ve velkém sále nebylo živé duše. Šest mužů zůstalo u Nireho, zabránili mu pokračovat. Dalších šest vedlo Kirema před krále. Chlapec se vyplašeně otočil. Nire se pohnul směrem k němu, ale byl zadržen, a jakmile byl hoch dostatečně daleko, také sražen k zemi ranou do hlavy. Zatmělo se mu před očima a ztratil vědomí. Probral se v kobce, v řetězech a nahý. Kamenná cela bez oken, nikde živá duše, byl sám.

 

Kirem byl předveden před krále. Mramorová podlaha i sloupoví, trůn na vysokém podstavci, hoch se ohlédl po svém milém a nikde nikdo. Zaplavila ho panika.

„Je to on, můj syn se mi vrátil. Chlapče.“

Otočil se po hlase, před ním stál muž a chlapec v něm spatřoval svou podobu. Strach ho ale neopouštěl.

„Synu,“ král ho objal.

„Doprovoďte následníka do jeho komnat. Svolejte nejvyšší radu a také prince Carala.“

Kirem se jako v mrákotách nechal odvést do pokojů, kde ho uvítalo deset služebníků. Hned je poslal pryč. Když se zavřely dveře a byl opravdu sám, znovu ho ovládl strach. Než si mohl srovnat myšlenky, dostalo se mu první návštěvy. Po zaklepání, zjevně jen formálním, protože na povolení ke vstupu nečekal, vstoupil k němu neznámý mladík. Ano mladík, byl mladší nebo stejně starý, dost nedůvěřivě na něho civěl.

„Když jsem zařídil tvůj únos za moře, myslel jsem, že v otroctví zemřeš. A ty se sem vrátíš?“

To byla slova, která se zabodla do Kiremova srdce.

„Jsi můj bratr? Ty jsi mne nechal poslat do otroctví? O co tu jde?“ Jak mu běžely myšlenky hlavou, ve stejném sledu pokládal otázky.

„Jsme bratři, ale každý máme jinou matku. Otec si ale usmyslel, že tebe ustanoví dědicem trůnu. Moje matka byla ze vznešeného rodu. Od malička mne připravovala na to, že se jednou stanu králem. Byl si nepříjemná překážka, které jsem se musel zbavit. A teď tě budu muset zabít.“

Mluvil o tom všem, jako by to byla samozřejmost.

„To nemůže být pravda. Pamatuju se, že mne někdo hlídá na lodi, jak jsem byl prodán, ale tohle tady,“ rozmáchl se rukama kolem sebe, „z toho si nic nepamatuju.“

„Zařídila to matka, nejdřív lektvar, kterým tě uspala, ten byl hodně silný, asi proto si nic nepamatuješ. A pak tě prodala, za ty peníze jsem od ní dostal novou dýku.“

Kiremovi se dělalo špatně od žaludku. Nevěděl, co na to říct. Chvěl se po celém těle…, zaklepání na dveře jejich pochmurný rozhovor přerušilo.

„Vstupte,“ zavolal chlapec, na svého nezvaného hosta se raději nepodíval.

Vstoupila žena kolem třiceti let. Její zjev působil v těchto zdech nepatřičně. Nebyla to dáma v róbě, ale bojovnice v plné zbroji. Kirema si nevšímala, zabodla pohled do jeho hosta.

„Vypadni, okamžitě se odtud kliď, nebo se neznám.“

Mladík se na ni nenávistně podíval, ale rychle odešel. Teprve teď se na Kirema otočila.

„Jsi hodně podobný svému otci, ale je v tobě i něco po tvé matce. Byla to moje teta, neboj se, já ti neblížím, Fineli.“

Říkala mu jménem, jménem které neznal. Byl otrokem beze jména, až Nire…

„Kde je? Kde je Nire?“ zoufale ji chytil za ruku.

„Ten válečník, co přijel s tebou? Král ho přikázal zavřít do hladomorny.“

„Ne.“ Oči se mu zalily slzami.

„Kdo je to?“

„Můj přítel,“ zašeptal chlapec, „zachránil mi život, chránil mne.“ V duchu dodal: „Miloval.“

„Na to teď nemáš čas, nevíš, co tvůj příchod způsobil. Caral se jen tak nevzdá a ty musíš vznést nárok na trůn a shromáždit ty, kteří budou bojovat po tvém boku.“

Hlavou mu její slova prošla bez toho, aby jim věnoval pozornost. Nire je někde ve vězení, má umřít hlady. Sevřelo se mu srdce strachy.

„Kde je? Musím ho najít.“

„Koho?“ nechápala žena.

„Nire, kde je Nire?“

Uchopila ho za ramena, zatřásla s ním.

„Posloucháš vůbec, co ti říkám? Jsi král, Fineli.“

„Ne, jsem Kirem. Patřím k muži jménem Nire. Patřím jen jemu, miluju ho,“ křičel na ni.

„Takhle je to tedy. Ty jsi nepřišel převzít trůn, uplatnit svá práva.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „byla to náhoda, že jsme se dostali sem.“ Přistoupil k ní blíž.

„Říkáš, že moje matka, kterou jsem nikdy nepoznal, nebo si ji nepamatuju, byla tvoje teta. Tedy jsi moje rodina. Prosím tě, pomoz mi. Pomoz mi najít Nireho a utéct odtud, nechci být král. Celý život jsem otrok, svobodu mám pár měsíců, jak bych mohl vládnout?“

„Právě pro to, co říkáš, bys měl a mohl. Ale pomůžu ti. Nutit tě stát se, kým nejsi a být nechceš, by nebylo k ničemu. Možná by to šlo, ale…,“ zatřepala hlavou, jako by v ní rovnala myšlenky.

„Přede dveřmi jsou dva spolehliví muži, nikoho nepustí dovnitř ani tebe ven. Jídlo ti přinesu já. Co si nevezmeš z mých rukou, to nejez! Může to chvíli trvat, než se k tomu tvému Niremu dostanu.“

Chlapec na ni hleděl. V její tváři byl smutek, naděje, že by mohl být králem, byla pryč.

„Promiň,“ zašeptal.

„Neomlouvej se…,“ zarazila se, „Kireme,“ a vyšla z komnaty.

Za malou chvíli se vrátila, donesla karafu vody a druhou s vínem. Ovoce, maso a chléb.

„Nikam nechoď!“ pak se zamyslela. „Co mu mám říct, aby věřil, že mu chceme pomoct?“

„Řekni mu, že v tom stanu jsem se bál a myslel jen na něho.“

„Dobře.“

 

Nire se snažil narovnat se, trochu pohnout, byl v okovech napnutý, alespoň že nestojí na špičkách. Už podobně svázané vězně viděl a moc dobře si pamatoval, jak je po pár hodinách bolest svírala až do konce jejich dnů. Věděl, kde je. V místě, kam už nikdo nepřijde, bude umírat pomalou smrtí hlady. Zavřel oči: „Bohové stůjte při něm, prosím vás, jako jsem nikdy neprosil, ať přežije.“ Před sebou viděl Kiremovu tvář, když se usmíval a když se milovali. Cítil jeho chuť v ústech i vůni. Rozplakal se. Bez zábran a studu dovolil svému strachu i smutku, aby ho ovládly.

Uplynul skoro celý den, když se dveře jeho cely otevřely. Vstoupili čtyři muži. Díval se na ně, byli maskovaní, ale našlapovali opatrně, aby nevydali jediný zvuk. To ho zaujalo. Kdyby ho šli zabít, něčím takovým se nezdržují. Jestli ho ale chtějí odvést na mučidla, lacino se jim nevzdá. Vyčkával. Jeden z mužů mu přikryl ústa, cukal se, ale pouta mu moc pohybu nedovolovala.

„Jsem tu na rozkaz paní Jelien, máme za úkol tě odtud dostat.“

Nevěřil jim ani slovo. Pak ale jeden z nich stáhl masku. Díval se do jeho tváře, když na něho promluvil.

„Máme tě vyvést z hradu. A máme ti říct, že ten, který tam na tebe čeká, se ve stanu bál a celou dobu myslel jen na tebe.“

„Kirem,“ žije, nebo je to léčka. Jestli žije, možná, jen možná by mohli… A pokud ho zabili, jeho vlastní život nemá smysl, pak ať ho zabijí co nejrychleji. Přestal se bránit. Ruka z jeho úst zmizela. Odpoutali ho a dali mu dlouhý plášť s kapucí.

„Nasaď si ji,“ doporučil mu jeden z maskovaných.

Spletité chodby mu připomínaly spíš bludiště. Jeho průvodci, nebo kati, mlčeli. Po dlouhé chvíli spatřil v ústí chodby tlumené světlo. Sevřelo se mu hrdlo. Popraviště, mučírna, nebo svoboda? Neodvažoval se doufat, život ho naučil čekat vždy to horší. Vyšli na malou loučku, měsíc ji ozařoval svými paprsky. Několik postav v pláštích s kápí stálo u koní. Jedna z nich se rozběhla směrem k němu, cestou se svezla kápě z hlavy.

„Kireme,“ vykřikl ve chvíli, kdy mu hoch skočil do náruče. Sevřel ho, tisknul k sobě. Po tvářích mu stékaly slzy, hladil světlé vlasy, pak políbil Kirema na ústa. Něžný polibek byl víc než jakákoliv slova. Hoch oddálil svou tvář od jeho.

„Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?“

„Ne. Mám hlad a žízeň, ale den se dá bez vody a jídla vydržet.“ Nepouštěl ho z objetí.

„Jsem tak rád, že ti nic není. Strašně jsem se bál. Jelien mi nedovolila odejít z komnat, to čekání bylo…“

„Miluju tě.“ Ta slova zastavila chlapcovu řeč. „Když jsem tam visel v poutech, myslel jsem jen na tebe. Na to abys žil, nic se ti nestalo. Miluju tě…“

„Taky tě miluju. Bál jsem se ti to říct,“ sklopil plaše pohled.

„Kireme, musíte jet,“ ozval se jim za zády ženský hlas.

Oba se otočili. Jelien jim pokynula ke koním.

„Doprovodíme vás k lodi. K mojí lodi. Vyplujete hned.“

„Kam?“ zeptal se chlapec. Nechtělo se mu vracet do míst, kde jim hrozila smrt. Tady to ale nebylo o moc lepší.

„Loď je určená pro dlouhé plavby. Vracet se do míst, odkud jste utíkali, asi nechcete. Poplují s vámi zkušení mořeplavci, kteří vám pomohou. Snad se vám podaří nalézt klid.“

„Jestli se vydáváme na plavbu za novou zemí, ti muži se už nejspíš nikdy nevrátí,“ ozval se Nire.

Žena se na něho usmála. „Zde jim je půda horká, ale jsou to spolehliví, věrní bojovníci.“

Po celou dobu se chlapec choulil v jeho náruči. A přes všechno, co zažili a co se teď odehrávalo, cítil, jak moc po svém milém touží. Neodolal a políbil ho na krku. Černé oči se střetly s jeho.

„Kireme,“ pousmál se.

Pak už se nezdržovali, nasedli na koně a vyrazili. Nire dostal pečené maso, chléb a vodu. Nespěchal, po malých kouscích jedl a po doušcích pil. Celou noc jeli bez zastávky.

„Přes den se utáboříme v lese. Nesmí nás nikdo spatřit. Loď se skrývá v zálivu.“

„Nebyl čas na zorganizování tohohle všeho, jak je možné, že loď čeká?“ obrátil se Nire s otázkou na Jelien.

„Byl plánovaný útěk pro někoho jiného, situace se ale změnila.“ Víc mu k tomu neřekla.

Velmi rychle byly postaveny dva stany, jeden pro Nireho s Kiremem, druhý pro ostatní. Jelien jim ukázala, kde protéká malý potůček, aby se mohli vykoupat.

 

Mladík se díval na svlečeného muže, pomalu k němu přišel, objal rukama jeho pas, tvář přitiskl k zádům. Muž se k němu otočil, vzal mu tvář do dlaní a chlapce políbil. Studená voda je obtékala, hladila unavená těla. Jazyky si našly cestu k sobě.

„Chci tě,“ zašeptal hoch rozechvělým hlasem.

„Tady? Někdo nás uvidí.“

„Jsou daleko,“ přesvědčoval ho a tiskl se k němu. Letmý polibek na bradu a krk, ale pak už sevřel mezi zuby ztvrdlou bradavku. Nire okamžitě zajel rukou do jeho vlasů.

„Provokuješ?“ mnohoslibně se usmál a přetočil Kirema zády k sobě. Ten tak ucítil Nireho ocas, jeho už držel Nire v ruce. Odhalil žalud, po kterém přejížděl palcem. Chlapec se chvěl, rukama se zachytil svalnatých stehen.

„Nire.“

„Copak, lásko?“

Jednou rukou si s ním hrál, druhou laskal hrudník, břicho a boky. Hoch trhaně dýchal, poddával se sladkému mučení, ale tentokrát chtěl i on uspokojit Nireho. Toužil udělat to, k čemu do dnešního dne nenašel odvahu. Lehce se muži vysmekl, vzal ho za ruku. Kráčel ke břehu, Nire se nechal vést, netušil, o co Kiremu jde. Byl zvědavý. Mladík muže nasměroval k travnatému ostrůvku, skrytému v rákosí. Položil ho na záda a obkročmo si na něho sedl. Políbil Nireho, jazykem útočil na jeho. Sklouzl k mohutné šíji, přes hrudník až k jeho tepající chloubě. To už muž tušil, k čemu se chystá, nikdy to po chlapci nežádal, nechtěl ho nutit k ničemu, co on sám nebude chtít, ale teď byl vzrušený na nejvyšší míru jen z představy, že ho vezme do úst. Když to pak Kirem skutečně udělal, zamručel a rukama se zachytil trávy.

Hoch si užíval všechno. Jeho chuť i vůni. Když pozvedl oči, viděl mužovy reakce, svaly na břiše se mu zatínaly, hrdelní zvuky, které se mu draly ze rtů. Všechno to, co mu Nire dělal, když ho přiváděl na vrchol slasti, mu chtěl vrátit. Zavřel oči, opakoval doteky a pohyby, klouzal po jeho ocasu nahoru dolů svými rty.

Nireho svět se koncentroval v jednom bodě. Zatínal ruce a bezděčně vycházel chlapci vstříc. Kirem se přes lehké zkoumavé doteky rychle přenesl k dráždění jazykem. Muž ztratil pojem o čase, a když chlapci plnil pusu, nekontrolovaně křičel.

Mladík se mu rozložil na hrudi, olizoval se a s velkou radostí se pásl pohledem na Nireho tvář. Ten ho prudce povalil na zem, zalehl a hned mu rukou sklouznul mezi nohy.

„Teď ty.“ Chlapcovy oči hořely touhou.

 

Když se vrátili, nikdo v táboře nedal nic znát. Ve stanu se schoulili k sobě. Kirem zašeptal:

„Myslíš, že nás slyšeli?“

Muž se usmál. „To nevím, ale teď je to asi jedno.“

Brzo usnuli.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #3 Odp.: Poušť II.nebi 2019-10-28 23:05
Vždycky to říkám, ale je to tak. Jsem ráda že se příběh líbí, děkuju moc za vaše milá slova i za hvězdičky. Zahřeje a potěší to, díky.
Citovat
+11 #2 Odp.: Poušť II.zmetek 2019-10-26 21:49
Pohádka moc hezká, souhlasím s Williamem.
Citovat
+12 #1 Poušť IIWilliam 2019-10-26 06:26
Nádhera, no som zvedavý ako to dopadne
Citovat