• nebi
Stylromantika
Datum publikace12. 11. 2019
Počet zobrazení585×
Hodnocení4.93
Počet komentářů3

VI.

S příchodem tmy je probudil jeden z mužů z jejich doprovodu. Nikdo nedal nic najevo, jestli věděli, že se u potůčku milovali, nedali jim nic znát. Chovali se k nim stejně. Po rychlé snídani nasedli na koně a vyjeli. Jelien se na koni přiblížila k Niremu. Otočil se na ni, beze slova ji pozoroval.

„Chtěl jsi vědět, jak je možné, že loď i námořníci čekají. Já jsem chtěla uniknout, utéct a už se nevracet. Nebyl důvod zůstávat. Když se roznesla zpráva, že se objevil princ, pravý následník trůnu,“ hořce se usmála, „bylo to jako dar bohů, na chvíli jsem věřila, že se vše změní. Ale Kirem chtěl jediné, tebe a tvou svobodu.“

Nire se dopodrobna vyptal na okolnosti jeho záchrany, ale i na její pohnutky i minulost. Řekla mu vše, zodpověděla každou jeho otázku. Když domluvila, pobídla koně, připojila se k jednomu z mužů v čele skupiny. Nire se díval na mladíka jedoucího před ním. Netušil, co všechno si vytrpěl jako otrok v okovech zavřený v temnotě. Znal ale jizvy na jeho těle, už to mu napovědělo. Když se k tomu přidala historie o princi, kterého se sok s pomocí matky zbavil, cítil obavu o Kiremovo bezpečí. Dokud nebudou na lodi, daleko odtud, nebude mít klid.

Noc jim poskytla ochranu. Bylo něco málo po půlnoci, když spatřili pobřeží a hlavně loď. Srdce Niremu poskočilo radostí. Za chvilku už bude jeho milý v bezpečí, daleko od všeho…

Křik útočících jezdců ho vytrhl ze zamyšlení. Všichni muži včetně Jelien se semkli kolem Kirema, byl zaštítěn jejich koni a těly. Odráželi ozbrojence, koně v brnění i psy, vycvičené k boji.

Kirem se zmateně rozhlížel kolem dokola, snažil se najít ve vřavě, která ho obklopovala, Nireho. Ale nedokázal to. Byla příliš velká tma, nepodařilo se mu ho ani zaslechnout. Doufal, že uslyší, jak volá jeho jméno, a to se nestalo. Jeho kůň byl překvapivě klidný, vřava boje, křik i psi, nic z toho ho neděsilo. Kirem nedokázal odhadnout, co se děje. Byl vyděšený, strach pohltil jeho mysl.

Nevypadalo to dobře, útočníků bylo příliš a ani zkušení válečníci jim nemohli odolávat donekonečna. „Kiremeee,“ křičel Nire. Seskočil z koně a procpal se do středu kruhu. Chlapec se svezl z koně do mužovy náruče.

„Musíme odtud, zkusíme se jim ztratit,“ chytl Kirema za ruku, proplétali se mezi koni. Jelien je zahlédla, usmála se pro sebe. Dobrý nápad.

„Utěsněte kruh, chraňte prince, nikdo se k němu nesmí dostat,“ zavelela. Muži se semkli, viděli, že chrání jen koně bez jezdce. Nebylo ale na nich rozhodovat.

Nire držel Kirema těsně u sebe, pomalu se vzdalovali od chumlu bojovníků. Nebyli ale dost daleko, jeden ze psů na ně zaútočil. Nire ho odrazil, a když si nedal říct, také zabil. To však přitáhlo pozornost ostatních, jeden z útočníků rychle obrátil koně, pobídl ho. Zvíře neudělalo ani pár kroků, když jezdci proletěl tělem šíp. Z okolních lesů se ozval bojový pokřik, dvacet neznámých mužů v maskách se vyřítilo ze tmy. Dlouhé tenké meče se rychle seznámily s krví nepřátel. Společnými silami odrazili a zneškodnili hordu, která přepadla skupinu při cestě k lodi. Kirem se klepal, zuby mu drkotaly, Nire ho objal levou rukou kolem pasu, přitiskl k sobě. V pravé třímal meč.

Po boji si neznámí muži sejmuli masky. Ukázalo se, že to nejsou jen muži, jednu ženu Nire hned poznal. Ona jeho taky, vykročila jejich směrem. Ostří Jelienina meče ji zastavilo.

„Znám ji, zachránila Kirema. Ještě v poušti mi pomohla s jeho únosci. Sama v ten den ztratila jejich rukou bratra,“ ohradil se Nire.

Meč klesl a dívka došla až Niremu, který stále pevně držel Kirema u sebe.

„Jsem ráda, že jste v pořádku.“

„Kde jsi se tu vzala?“

„To je dlouhá historie.“

„Není moc času, ráda bych věděla, kdo nám pomohl, taky že vám můžu věřit. Musíme ale jet, hned!“ zavelela Jelien.

Loď už byla na dosah, zdání klidu a bezpečí se jim vymstilo. Bez varování se z lodi vznesl oštěp, prošel Jelienou hrudí, žena se skácela z koně. Jeden z jejích mužů ji rychle táhl stranou. Nire sledoval, jak oštěp vytáhli, rána krvácela, hodně krvácela. Ležela v tratolišti krve, ztěžka oddechovala. Pohlédla na dívku z pouště, rukou jí naznačila, ať jde blíž. Poklekla vedle Jelien. Ta zachroptěla: „Vím, kdo jste, zahlédla jsem tetování.“

Zachytila se límce její haleny, sevřela lem. Zakuckala se svou vlastní krví. Muž za ní ji lehce pozvedl a v polosedu ji opřel o svou hruď.

„Má paní…,“ v hlase mu zazníval strach.

„Nemáš jméno, je to tak?“ zašeptala Jelien a znovu se začala dávit krví.

Dívka jen lehce kývla.

„Bezejmenní. Myslela jsem, že legendy o vás jsou jen legendy. Až to tetovaní,“ znovu kašel a krev.

Pořád držela dívku za halenu, přitáhla ji k sobě blíž.

„Jsem Jelien, umírám a vím to. Nikdo mi už nepomůže. Dávám ti svou moc i postavení…,“ dívka sebou cukla, ale žena ji držela pevně.

„Dávám ti své jméno, jsi Jelien, velitelka této jízdy, ochraň je. Ochraň je, kvůli nim jsi se vrátila,“ tentokrát byl kašel delší, z očí ji vyhrkly slzy. Muž držící ji v náruči sevřel chvějící se tělo. Chtěla ještě něco říct, ale nevydala ani hlásku. Strnula s vytřeštěnýma očima, všichni do jednoho poklekli.

Pak Jelienina jízda povstala, hleděli na dívku a ta mlčela. Její pohled byl nečitelný, postoj však byl pevný, vyčkávala.

Jeden z mužů před ni předstoupil.

„Má paní ti svěřila velení, byl jsem jí věren mnoho let. Pokud ona rozhodla, její slovo mi je zákonem.“

Poklekl, tasil svou zbraň, kterou volně složil na napřažené ruce, sklonil hlavu.

„Svůj osud vkládám do tvých rukou, Jelien, velitelko jízdy.“ Zůstal tak.

Ostatní muži poklekli, opakovali jeho slova. Pouze tři zůstali stát. K těm promluvila jako k prvním.

„Přijímám osud, který mi byl určen, jsem Jelien a vy jste volní. Máte-li se kam vrátit, jděte. Pokud je vaše cesta spojena s mou, zůstaňte. Dokončete, co vaše paní začala, a pak se rozhodněte, kam budou směřovat vaše kroky.“

Kývnutím přijali její nabídku.

„Nemáme čas. Loď je v rukou nepřátel, nevíme ale, kolik jich je.“ Ukázala na dva muže ze své původní skupiny, se kterou přišla.

„Zjistěte to, když to půjde, obsaďte ji a dejte znamení.“

Pohledem se setkala s vojákem, který přísahal věrnost jako první.

„Vezmi si, kolik mužů potřebuješ, pokuste se v přístavu obsadit ještě dvě lodě.“

„Nejsme piráti,“ ohradil se.

„Vím, na jedné lodi se plavit nemůžeme. Nemáme jinou možnost.“

Přijal ta slova, vybral spolubojovníky a neváhal určit ani její válečníky. Vyrazili bez jediného slova.

Nire s Kiremem užasle sledovali vše, co se před jejich očima odehrálo. Jelien, nová Jelien k nim přistoupila. Naznačila, ať ji následují, ostatní zůstali na stráži.

 

VII.

Když byli dost daleko, sedla si na zem, udělali totéž. Bez vyzvání začala.

„Musím vám vše vysvětlit od začátku. O bezejmenných se vypráví legendy, příběhy. Jsme otroci, původně. Od narození připravováni pro boj. Náš pán pak prodával vojáky za nemalou sumu každému, kdo byl ochoten zaplatit. Je to sedm let, kdy padesát vycvičených bojovníků bylo zakoupeno pro doplnění armády. Přešli jsme pláně i poušť, než jsme doputovali k majiteli. Náš nový pán zemřel, než jsme dorazili, nemoc byla rychlejší než jeho nepřátelé. Po smrti pána, vládnoucího malému národu, se vše rozpadlo. Město, kam jsme s doprovodem ozbrojenců přišli, bylo vydrancováno a v něm ani jedna duše. Velitel ozbrojenců nám nabídl svobodu a rovnou službu s ostatními. Mnozí svobodu nedokázali unést, zvlčili a stala se z nich zvěř, kterou bylo nutné zabít.“ Na chvilku ztichla, její dva posluchači čekali. Cítili, že není prostor pro otázky.

„Přesto nás zbylo dost. Bojovali jsme jako nájemní vojáci, za plat a stravu. To bylo víc, než jsme kdy měli. Chlapec, který dospěl po mém boku, mi byl blízký jako bratr, zůstal se mnou. Naše životy byly chvíli svobodné. Brzo ale jiní dostali chuť znovu si nás podmanit. Rozdělili jsme se na několik skupin podle toho, kam jsme měli namířeno, nebo s kým. Bylo nás deset, kteří jsme zůstali spolu. Já, bratr, dva muži z bezejmenných a šest ozbrojenců. Hned první noc ozbrojenci bratra unesli,“ odmlčela se, zahleděná do tmy, ztracená ve svých myšlenkách.

„Hned jak jsem to zjistila, vyrazila jsem po stopě. A našla tebe,“ pohlédla na Nireho. „Co bylo dál, víte. Odjeli jste a já bratra pohřbila a pomstila, krev zrádců byla prolita. Hned na to jsem se vydala hledat ostatní. Ti, po jejichž boku jsme bojovali, se pokusili nás znovu prodat. Viděli v nás zboží. Zemřeli. Teď jsme znovu spolu, jen bezejmenní. Nebylo kam směřovat, neměli jsme cíl. Rozhodla jsem se vás najít, třeba i pomoct. Ostatní šli se mnou. A teď jsem Jelien.“

„Ale jak je možné…?“ nedokončil otázku Kirem.

„Máme lodě, ale musíme si pospíšit.“

Byl to jeden z vojáků, kteří zůstali na stráži. Rychle se k němu přidali, na břehu byli za chvíli. Než se přístav vůbec probudil do ranního rozbřesku, pluly lodě vlnami daleko, z dosahu práva. Na břehu zůstali mrtví a ranění, kteří podají zprávy o vražedném komandu a rádi si přibarví svoje útrapy a zveličí své skutky.

Kirem stál na zádi, díval se, jak se vzdalují od pevniny. Myslel na vše, co se v tak krátkém čase seběhlo. Loď se vzdalovala a on se v duchu loučil se zemí, kterou nepoznal a přece mohla být, a dokonce i kdysi byla jeho domovem. Domov. Dlouhá léta věřil, že nic takového nemá a nikdy mít nebude. Tak moc chtěl umřít tenkrát na poušti. Nire ho zachránil, dokonce mu dal jméno. Chlapec se usmál, vlastně byl také bezejmenný. Silná paže ho objala kolem pasu, ve vlasech ucítil Nireho dech. Zavřel oči, opřel se o svalnatou hruď.

„Musíš si odpočinout, pojď.“

Drželi se za ruce, sestoupili do podpalubí, Nire ho dovedl do jejich kajuty. Byla menší, ale příjemně zařízená. Loď patřila někomu, kdo nemusel šetřit při jejím vybavování. Kožešiny, vyhlazené dřevo, na zdi zrcadlo s vyřezáváným rámem. Nire dovedl chlapce k lůžku, pomalu ho svlékal. Kirem se díval do černých očí, klouzajícím po jeho těle. Když byl nahý, nehnutě stál. Jen si užíval tu chvíli, že jsou spolu sami. Nireho ruce jemně hladily ramena, krk, sklonil se pro polibek. Chlapec ho stáhl k sobě na postel, muž se nenechal pobízet.

„Kam teď poplujeme? Námořníci byli zavražděni. Teď máme tři lodě, ale kam směřujeme?“ přemýšlel nahlas jeden z bojovníků. Přitom se podíval na Jelien, novou Jelien. Nebyl nadšený z toho, co se stalo, byl jedním ze tří mužů, kteří nepoklekli. Přesto ho přitahovala jak světlo můru. Držel se poblíž ní, prohlížel tvář a tělo. Což mu nakonec vždycky způsobilo dost nepohodlí v kalhotách. I teď se nedokáže ovládnout. Prudce vstal, všichni ho pozorovali, najednou bylo tíživé ticho.

Bojovnice, velitelka, Jelien mu hleděla pevně do očí. Nečitelná tvář, měřila si ho a nebyl to příjemný pocit. Na jeho otázku neodpověděla, otočila se zády a sešla do podpalubí. Nekomentoval to a zase si sednul.

Muž spal, klidným bezesným spánkem, ze kterého ho vytrhl pláč. Otevřel oči, chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Zadíval se na chlapce, ten sténal a prosil o milost, zpod zavřených víček mu stékaly slzy. Začal jím třást.

„Kireme, Kireme, vzbuď se!“

Vystrašené oči se na něho upřely, zamrkal.

„Nire,“ ovinul ruce kolem mužova krku, přitiskl se k němu.

„Kireme?“

„Jen sen,“ zašeptal chlapec.

„To nebyl sen,“ vrčel muž, „to byla vzpomínka.“

Jemně chytil hocha za bradu, zvedl mu tvář tak, aby se dívali do očí.

„Neptám se tě na to, co jsi prožil, nechci ti přivolávat bolest a vzpomínky na ni. Ale nelži mi, prosím, poznám, když lžeš.“

Kirem neodpověděl, jen přiblížil svou tvář k jeho. Světle modré oči, ještě poznamenané pláčem se vpíjely do černých. Pak muže políbil. Nebyl to jemný polibek, byla v něm vášeň, touha. Celým těm se na Nireho tiskl, rukou mu zajel k rozkroku. „Kireme?“

Chlapec se převalil na záda a muže stáhl na sebe. Ten si ho upřeně prohlížel. Cítil, že v Kiremovi ještě doznívá sen, vzpomínka, která ho ve snu týrala a nutila k pláči. Nire věděl, co od něho chce, co potřebuje. Lehl si na bok vedle chlapce, sklonil se k jeho tváři. Lehce přejížděl rty po jeho rtech, bradě, krku. Levou rukou hladil vlasy a tvář, pravou břicho i boky rozechvělého těla. Zrychlený dech, trhané dýchání a steny potvrzovaly, že jde správnou cestou. Nepřestával v něžném mazlení. Až když mu Kirem zajel rukou do vlasů a zašeptal jeho jméno, se k němu přitiskl. Teprve teď rty pohladil ztvrdlou bradavku, lehce ji sevřel mezi zuby a jazykem dráždil její hrot. Chlapec se chvěl. Nire už moc dobře znal jeho citlivá místa a s velkou péčí se jim věnoval. Zanedlouho měl mladíkovy ruce v rozkroku, to už nebyla něžná hra. Kirem se rychle přetočil a vzal Nireho chloubu do pusy. Nire mu laskání oplatil stejně. Muž nechal všechno v rukou milého. Když se chlapec jemně vymanil a poklekl na všechny čtyři, Nire nezaváhal. Tohle byla výzva, které nemohl odolat. Sevřel štíhlé boky, líbal, lízal a jemně kousal rozpálenou kůži. Kirem se chvěl nedočkavostí a touhou.

„Nire.“

Muž se k němu přitiskl celým tělem. „Řekni to,“ zašeptal hochovi do ucha.

Kirem se usmál, otočil se k muži tváří: „Miluju tě.“

Nire ho políbil, ve stejnou chvíli vstoupil do jeho těla, steny a vzdechy zůstaly uzamčeny v polibku.

Kirem spokojeně oddechoval, schoulený v jeho náruči. Spal. Nire ne. Před očima měl obraz mladíkovy tváře, jak ze spaní prosí o smilování, slzy na tvářích. Rostl v něm vztek. Na ty, co Kiremovi ublížili, mučili ho už jako dítě. Hořel touhou po pomstě, vzali chlapci život, alespoň část jeho života. Ten, kdo ho mučil, si to užíval. Nešlo jen o bičování, okovy a hlad. Sada jizev, rovných, jedna vedle druhé. Ten, kdo Kirema řezal, přesně věděl proč. Poprvé je spatřil, když si mladík klekl při rozdělávání ohně. Chodidla posetá tenkými jizvami, stejné měl hoch v dlaních. Srdce mu tlouklo, až dostal strach, že to snad Kirema probudí. Ten ale klidně spal. Muž se na něho díval, srdce mu svírala bolest, kterou nikdy dřív nepoznal. Zavřel oči.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #3 Odp.: Poušť III.nebi 2019-11-13 21:41
Děkuju, je to moc hezký vidět, že se příběh líbí a dělá radost.
Citovat
+6 #2 Odp.: Poušť III.gayděvka 2019-11-13 13:12
Další pěkný díl této krásné pohádky. :-) Jen ta smrt Jelien to kazí. :cry: Ovšem i tak se hodně líbí.
Citovat
+9 #1 Odp.: Poušť III.zmetek 2019-11-12 22:12
Díky za pohádku, palec nahoru! :eek:
Citovat