Poušť V.

Kirem seděl na zemi, zkřížené nohy, v rukou držel meč, otáčel jím a sledoval ostří. Sluneční paprsky se na něm třpytily, byl hladký jako sklo. Rukojeť zdobily drobné lístky pro něho neznámé rostlinky. Stvol ji obtáčel, ovíjel se kolem dokola. Zaznamenal drobné kamínky zelené barvy, netušil, co jsou zač. Když se jich dotklo slunce, byly neskutečné. Zvažoval, odkud tato nádherná zbraň může pocházet. Ze zamyšlení ho vytrhl Nireho hluboký hlas.

„Nemysli si, nejdřív budeš cvičit s něčím, čím si neusekneš ruku. A nezmrzačíš se.“

„Vážně mě budeš učit?“ zeptal se mladík.

Muž si pohrával se dvěma kusy dřeva, které se s trochou fantazie mohly podobat mečům. Poklekl vedle mladíka, zajel mu rukou do vlasů, nedokázal odolat, políbil něžně lákavá ústa. Meč i cvičná dřeva padly na zem, Kirem se dobýval pod volnou tuniku. Nire mu oplácel stejně. Přitáhl chlapce k sobě, sevřel pevné, štíhlé tělo, vstal. Došel k posteli, položil chlapce, odpoutal se od jeho rtů. Pomalu líbal krk a hrudník, prohlížel si každou jizvu. Znal je všechny, stále mu pohled na pozůstatky mučení působil fyzickou bolest.

„Nire.“

Zaplašil zlé myšlenky, usmál se na Kirema. Sklonil hlavu, jazykem pohladil stojící ocas, syknutí a vzdech mu byly odpovědí. Vnímal absolutní důvěru, odevzdání, s jakým mu chlapec dával sebe, vše čím byl. Olizoval, zuby přejížděl po jemné kůži, roztoužené tělo v jeho rukou se chvělo, důkaz, že postupuje správně. Ve chvíli kdy vzal celou jeho délku mezi rty, prohnul se Kirem, rukama sevřel pokrývku, trhaně dýchal v očekávání sladkého konce, který muž zkušeně oddaloval. Jeho milý věděl, kde a jak se dotknout, nakonec nekontrolovaně křičel Nireho jméno a plnil mu ústa. Prudce oddechoval a očima hledal tvář muže, kterého bezmezně miloval. Nire se mu uvelebil mezi nohama, mladík vnímal jeho touhu. Stáhl ho k sobě, zajel mu rukama do vlasů, políbil ústa, na nichž cítil svou chuť a rozevřel nohy.

„Kireme, zblázním se z tebe,“ zaskučel mu Nire do pootevřených rtů, pak už neotálel, vnořil se do dychtivého těla. Zapřený na rukou, oči upřené do Kiremovy tváře, zrychloval tempo. Mladík mu vycházel vstříc celou svou bytostí.

Leželi na boku přitisknutí k sobě. Nire svíral mladíka v náruči, ten ho vzal za ruku a dostal polibek do vlasů.

„Chtěl jsi mě učit bojovat s mečem,“ zašeptal.

„Nemohl jsem odolat.“

Chlapec se šťastně usmál.

„Jelien, paní, loď v nebezpečí, poplááách.“

Křik námořníků sílil, za okamžik byli všichni na palubě. Loď se nepřirozeně kymácela, muži stěží drželi rovnováhu. Příčinou nebyly vlny ani bouře, byla to chapadla, která ji pomalu ovíjela.

„Odsekněte je, jinak nás stáhne pod hladinu,“ zakřičela Jelien, sama se k jednomu chapadlu hnala. Na dvě máchnutí mečem je přeťala, druhé ji zezadu srazilo, padla na znak. Rychle vstala, trocha krve na rtech jí byla ukradená. Ihned sekla, do něho ťala, další dva muži se přidali. Vyběhl i Nire s Kiremem v patách. Boj o život jich všech už byl plném proudu.

„Jdi zpátky!“

„Nire.“

„Prosím, Kireme, běž dovnitř.“

Mladík couvl, ale jen tak, aby nebyl zvenku viděn. Sledoval Nireho, jak vběhl mezi ostatní. Občas ho zahlédl mezi bojovníky, pak mu zase zmizel z dohledu. Trup lodi skřípal, dřevo praskalo. Kirem se rychle vrhnul do podpalubí, v kajutě sebral všechny jejich věci, naházel je do tlumoku. Vběhl i do kajuty Jelien, i jí vše rychle zabalil do brašen. Ozvalo se strašlivé křupnutí. Ověšený zavazadly doklusal na palubu, ztuhl. Po palubě se přelévaly vlny zbarvené do ruda krví. Těla válečníků divně pokřivená, zlomená, se kutálela z pravoboku na levobok a zpět.

„Kireme.“

Nire mladíka pevně objal.

„Musíme ke člunu, honem!“ Pohled mu padl na zavazadla. „Vzal jsi naše věci? Skvělý nápad.“ Rychle mu vtiskl polibek.

„Pojď.“

Muži se snažili spustit člun, šlo to ztuha, oba jim hned přispěchali na pomoc. Jelien s pár dalšími srdnatě odráželi útok. Člun se podařilo usadit na hladinu.

„Hotovo, dělejte!“ zakřičel jeden z mužů.

Sešplhali po lanech, pádlovali o život a věděli to. Když byli notný kus daleko, zahleděli se na jejich loď. Něco hodně podobného chobotnici ji právě trhalo na kusy. Obluda si ani nevšimla, že jsou pryč. Chopili se pádel a rychle se vzdalovali. Byli uprostřed moře, někoho napadlo vzít pár čutor s vodou, jídlo neměli.

Nire měl ve svém tlumoku sušené maso, nebylo ho moc. Rozhodl se to zatajit, potřeboval jídlo pro Kirema. Uvědomoval si, že to může být dlouhá plavba, než dosáhnou země. Kirem musí žít za každou cenu. Trpěl skoro celý svůj život, nedovolí, aby teď, když má svobodu, o ni přišel a s ní i o život. Pohledem přejel tváře všech v člunu, střetl se s očima Jelien. Nemusela nic říkat i ona měla stejný cíl. Ulevilo se mu, ale taky si uvědomoval, že je dva nebo Kirema nemůže z pozice, kterou teď zastávala, upřednostňovat.

Uplynuly dva dny a dvě noci. Voda jim skoro došla, i když šetřili, jak to šlo. Třetí den byl poznamenán konflikty a první hádkou. Vše se nakonec urovnalo, nálada tím ale spadla na bod mrazu. Byla už hluboká noc, Kirem nemohl spát, jednou rukou se dotkl hladiny vody, druhou měl stále v Nireho dlani. Náhle ve vodě něco spatřil, záblesk, pohyb. Ucukl. Nire se nevzbudil. Co když je to ta obluda, co jim potopila loď? Srdce mu zběsile tlouklo, trochu se naklonil, a než si to stačil uvědomit, vynořila se před ním tvář mladé dívky. Pleť se v měsíčním světle leskla, byla zelená s nádechem modré. Dlouhé, černé vlasy mizely pod hladinou, kde spatřil její tělo. Žádné nohy, rybí ocas.

„Kdo jsi?“ zašeptal.

„A ty?“ vrátila mu otázku.

„Kirem.“

„Jsi smutný, ubližují ti?“ Chytla se okraje loďky, vytáhla se na jeho úroveň, očima přejela mladíkovo tělo. Měla nečekanou sílu a tvář jí nepříjemně ztvrdla. „Tvoje jizvy, někdo z nich…“

„Ne, oni ne.“ Začínal se jí bát.

Všimla si, že jeho ruka je v Nireho dlani.

„Proč jste tu?“ byla zvědavá.

Všechno jí v krátkosti odvyprávěl.

„Ona vás chtěla vzít na bezpečný ostrov, tak to říkala?“ mluvila o spící Jelien.

„Ano,“ opatrně jí odpověděl.

Přesunula se na záď loďky, začala ji tlačit, měla opravdu neuvěřitelnou sílu. Kirem se nesnažil na nic ptát. Chtěl probudit Nireho, ale co kdyby ji tím odehnal. Možná, že jim pomůže. A pomoc potřebovali, kolik dnů můžou vydržet bez vody se zbytky jídla. Se strachem se díval do tmy, doufal. Náhle se loďka přestala pohybovat, dívka beze slova zmizela. Kirem se nepohnul. Trvalo to ještě asi hodinu, než se rozednilo, spatřil břeh.

„Země, vstávejte, vstávejte, země,“ radostně křičel, budil všechny včetně Nireho. Pádla se dotkla hladiny, za krátko byli na břehu. Bylo uklidňující vyskočit z loďky, zanořit nohy pod hladinu, dotknout se písku, vidět stromy, trávu, pevnou zem. Kirem se opíral o Nireho, který ho hned na břehu zvedl do náruče, donesl do stínu stromů a uložil do svěží trávy.

„Počkej tu, přinesu ti vodu. Hned jsem u tebe zpátky.“ Vydal se se skupinkou hledat jídlo a vodu.

Kirem zavřel oči, usínal, ztratil přehled o času.

„Kireme,“ do ucha mu šeptal Nire. Přiložil mu ke rtům čutoru s čerstvou vodou, dovolil mu ale jen pár loků.

„Nespěchej, lásko, pomalu.“

Vzal chlapce do náruče, omyl mu chladivou vodou tvář, k ústům mu podal čerstvé ovoce. Kirem si vychutnával sladkost ovoce v ústech, ještě víc Nireho péči. Dělil se s ním o sousta, díval se do milované tváře. Najedený, bez žízně, v mužově náruči se nadechl a řekl mu vše o nočním setkání s neznámou dívkou.

„Nire, nevím, kdo to byl, ale zachránila nám život, všem. Mám to říct ostatním?“

„Ne, rozhodně ne, Kireme. Jestli se nemýlím, byla to siréna. Ty nejsou vstřícné a nenabízí svou pomoc jenom tak. Nevím, z jakého důvodu se rozhodla nás zachránit, ale ostatním to neříkej.“

„Dobře.“ Pocítil trochu strach. Proč mu pomohla? Bude za to něco chtít? A když ano, tak co?

Hned první noc záchranný člun zmizel. Ostrov se stal jejich domovem. Nebyl moc velký, rychle ho prozkoumali. Mohutné stromy posloužily ke stavbě dřevěných domů. Jelien, která je požádala, aby ji oslovovali Gabriela, bydlela sama. Ask byl jedním z těch, kteří zemřeli v boji s nestvůrou, pokud jeho odchod oplakala, bylo to skrytě. Jinak na sobě nedala nic znát. Byla také jediná žena na ostrově. Nire s Kiremem zůstali spolu, ostatní každý po svém. Nálada mezi muži byla po několika měsících na bodu mrazu.

Ležel vedle Nireho, který klidně oddechoval. Vzpomenul si na sirénu, něco ho napadlo. Potichu se vykradl z jejich příbytku, došel k moři, ponořil ruku do vody jako tenkrát. Svou mysl soustředil na jedinou věc, na tvář ženy, co jim zachránila život.

„Kireme,“ poznal její hlas.

Díval se na ni, byla na dohled po pás v vodě. Pomalu se přibližovala, vystupovala na břeh, měla nohy. Byl v šoku.

„Když chceme, můžeme vystoupit na břeh. Cítím v tobě naši krev, někdo z tvých předků pochází z našeho rodu. Proto jsem ti pomohla a pomůžu zase.“

„Nemáme loďku, to ty?“

„Ne. Já ne. Chtěl jsi bezpečný ostrov, nelíbí se ti? Někam musíš odplout?“

„Loď,“ vyhrkl a provinile se usmál. „Ostrov je krásný.“

„Jsi zvláštní.“ Rychle zmizela v moři.

Chvíli se díval na hladinu moře, pak se vrátil k Niremu, hlavu těžkou myšlenkami.

Ráno byla na břehu loď. Vypadala nová, vybavená, se zásobami jídla. Všichni se začali chystat k odplutí, byli nadšení, že jim přálo štěstí, neptali se, co se asi stalo s posádkou a kde a jak se u břehu loď objevila ukotvená. Nire šel pro jejich věci, čekal mladíka v jejich domě, ale nenašel ho. Rychle vyběhl, nemusel se namáhat s hledáním, stopy v písku mu ukázaly cestu, za chvilku Kirema spatřil. Stál na kraji malé skalky, díval se na moře. Přišel k němu blíž, viděl slzy v jeho očí.

„Kireme?“

Rychle si slzy otřel, otočil se k němu.

„Už se odplouvá?“ pokusil se o úsměv, nic moc.

„Lásko?“

Přitáhl si chlapce do náruče, něžně ho pohladil po tváři.

„Nic se neděje,“ rychle ho Kirem uklidňoval a raději skryl tvář na jeho hrudi.

„Proč mi neřekneš pravdu? Pořád nemám tvou důvěru?“ pevně ho Nire objal, políbil do vlasů. Kirem mu pohlédl do očí.

„Myslel jsem na to, že zase vyplujeme na moře, na další cestu. Já…“

„Chceš zůstat na ostrově? Budeme tu sami, jen já a ty. Uvědomuješ si to?“

Mladík se usmál.

„Mám se bát být s tebou sám?“

Pohledem pátral v milého tváři, spatřil touhu, něhu, náklonost. V mysli se mu vynořila vzpomínka, ležel na lůžku, loď pomalu plula do neznáma. On tlumil svou bolest a vztek na ty, kteří chlapce, spícího mu v náruči, mučili, týrali jeho tělo i duši. Přísahal si, že mu zajistí bezpečí. Ostrov se zdá být řešením. Kirem muže vytrhl z myšlenek, pohladil ho po tváři.

„Vím, že mi neublížíš, jsi jediný, komu věřím,“ znovu se mu stulil do náruče.

Nire ho pevně držel, sledoval vlny tříštící se o skálu, písečnou pláž, na níž se převalily a znovu zpěněné se vracely zpět. Bylo rozhodnuto.

„Nire, Kireme.“ Gabriela rázně kráčela od jejich domku. Loď byla připravená k odplutí a oni nikde. Stopy i náhoda ji dovedly ke skále. Stáli v objetí na jejím úpatí. Ještě než je oslovila, poznala, že se přišla rozloučit.

„Co tu děláte?“ přistoupila k nim.

Dva páry očí, v nich klid a rozhodnutí, se na ni upřely.

„Takže chcete zůstat. Jediné, co jsem si přála, bylo dostat vás do bezpečí, jste na ostrově. Nechce se mi nechat vás bez pomoci, bez ochrany.“

„Máme jeden druhého, to je víc, než mají jiní. Kirem si toho dříve i v posledních dnech prožil dost. Zvládneme to. Navíc můžeš kdykoliv připlout.“ Nire mluvil klidným, pevným hlasem.

„Návštěva na ostrově. Jaká je pravděpodobnost, že se to stane?“ ve tváři neměla smutek.

Mladík se na ni díval, pak sebou cukl.

„Tvůj meč, musím ti vrátit meč.“ Pohnul se v náznaku odchodu.

„Ne, nech si ho. Už se nikdy neuvidíme, naše cesty se dnes rozejdou. Je tvůj.“

Usmála se na ně. Lehkým skloněním hlavy se rozloučila, beze slova se otočila a odešla. Na lodi nic nevysvětlovala, nikdo se neodvažoval zeptat.

Viděli loď, jak se vzdaluje. Necítili smutek, jen klid. Pomalu se vydali k domovu, jejich domovu. Byla už tma, když vešli, překvapeně se dívali na truhlu, nádobí, poháry, soudky s vínem, ovoce, maso… To vše a další jim nechala Gabriela přinést, nebo i možná sama donesla, než nadobro opustila spolu s muži ostrov. Vedle Kiremova meče byl kožený pás s pochvou, dýky a nože.

Nire přenášel věci, rovnal je, zrovna se sehnul k truhle, když ho Kirem chytl za loket.

„Co…,“ otočil se na chlapce, vyschlo mu v ústech, světle modré oči hořely touhou. Jediným pohybem si mladíka přitáhl k sobě.

Pohladil jemné vlasy, prsty něžně opsal kontury milované tváře. Začali ze sebe strhávat oblečení, Kirem následoval jeho příkladu. Spojeni v polibku se k sobě přitiskli, muž zvedl chlapce do náruče. Svíral pevný zadek, kolem krku se mu ovinuly ruce. Vyšel z domu, položil Kirema do ještě teplého písku, nad hlavami se jim klenula hvězdná obloha. Byli spolu, sami na celém ostrově. Milovali se pomalu a něžně i divoce se vší vášní, touhou a láskou, jež jim hořela v srdcích.

Po pás ve vodě, lehce nadnášena, se dívala na dvě těla spojená v milostné hře.

„To jsou oni?“ ozvalo se vedle ní.

Neotočila se, věděla, kdo je to.

„Ano.“

„Jsi si jistá?“

„Mladší z nich má v sobě naši krev. Ostrov je můj a vše na něm patří jen mně. Nikdo z vás se k němu, k nim, nepřiblíží.“

Tvář ztvrdla, ostré zuby, které vycenila, hrozily. Dívka vedle ní couvla.

„Nikdo by se neodvážil, má paní,“ vyděšeně zašeptala.

„Ráno bude vše, jak jsem řekla, ostatní doufám vědí, co jsem nařídila.“

„Ano,“ ponořila se dívka do temné hlubiny.

Znovu se podívala na milence na pláži. Vše, co ztratila, ty, o které přišla, oplakala. Nyní našla někoho, kdo je spřízněn s jejich rodem a nejen to. Nikomu to neřekla, ale mladík, se kterým mluvila, Kirem, je krví spojen přímo s ní. Dále je už nechala o samotě i ona zmizela pod hladinou.

Kirem se ráno vydal pro vodu a trochu ovoce, při návratu mu padl zrak na břeh. Zůstal udiveně stát.

„Nire, Nire,“ zakřičel.

Muž rychle vyběhl, otočil pohled směrem, kterým se v šoku díval Kirem. Čekal loď, přepadení, nebezpečí. Spatřil hromadu truhlic, lodních kufrů, kožených brašen. Pomalu k tomu nečekanému překvapení došli. Zvedali víka, zkoumali obsah nečekaných darů. Oblečení, zbraně, knihy, svitky, archivní víno, mořské plody neznámé a překvapivě chutné. Nire se zadíval na hladinu moře před nimi, spatřil ji.

„Kireme, podívej,“ ukázal mladíkovi.

„Je to ona?“ zeptal se.

„Ano, myslím, že ano,“ zašeptal mu v odpověď.

„Asi máš ochránkyni, skoro si myslím, že ten ostrov nevybrala jen tak. A budeme tu v bezpečí víc, než bych čekal.“

Kirem sledoval hladinu, náhle siréna zmizela. Objal Nireho, tiskl se k jeho boku.

„Šel jsem do pouště umřít, našel jsi mne, zachránil. Jelien, Gabriela a teď siréna, já jen…“

Silná paže mladíka ovinula, muž ho vzal jemně za bradu, sklonil se pro polibek.

„Je to začátek pro nás oba, dobrý začátek.“

Kirem se k Niremu přivinul. Stáli v objetí na břehu ostrova, jejich nového domova, nového života.