Poušť VII.

Vystoupil z loďky, kterou po celou dobu tlačili dva muži. Vzpomínky na odplutí mu vytanuly na mysli ve chvíli, kdy se nohou dotkl pevné půdy. Nire se jemně dotkl jeho ramene.

„V pořádku, nespěchej.“

Kirem na muže pohlédl, světle modré oči se leskly slzami. Stáhl k sobě mladíka tak rychle, že se skoro lekl. Hladil mu ramena, sklonil k němu hlavu, šeptal mu do ucha.

„Nemusíš to dělat, nic z toho, řekni slovo a odplujeme, kamkoliv budeš chtít.“

Zabořil Niremu tvář pod mohutný krk, jemně políbil kůži s dvoudenním strništěm.

„Chci vědět, kdo jsem. Teď, když vím, že v mé krvi je i kousek Meminy krve, jejího lidu. Jediné, co nikdy nebudu, nebudu vládce, nikdy. Mám nápad, jak všechno vyřešit. Záleží, co nalezneme.“

„Jsem tady, u tebe, pro tebe, nehnu se od tebe na krok,“ vtiskl Kiremovi polibek.

Mema je pozorovala, přimhouřila oči. Zdejší slunce bylo jiné, chvíli potrvá, než si zvykne, a bude si muset zvykat na víc věcí.

„Paní, jsi v pořádku?“

Salum se od ní držel na dohled, aby mohl kdykoliv zasáhnout. Uvědomovala si, že ji chrání, i to, proč to dělá. Ještě si nebyla jistá, ale jeho přítomnost ji zvláštně uklidňovala, dodávala sílu i odvahu. Několikrát se přistihla, že mladíkovu přítomnost vyhledává, utvrzuje se o ní.

„Jsem, děkuji za tvou péči,“ zpříma mu pohlédla do těch mechově zelených očí. Teplo se jí usadilo v hrudi, neodolala, usmála se na něho.

Salum nemohl odtrhnout pohled od její tváře. On už věděl, že je ztracen. Přitahovala ho, ještě než se dostal do její blízkosti, snil o ní. Nyní jen uhnul pohledem. Byla dcerou vládce, jak by mohl.

Mema se dívala na svůj lid. Na věrné, kteří ji následovali. Na ty, kteří byli ochotní tolik obětovat.

„V tuto chvíli se musíme rozhodnout, vy se musíte rozhodnout. Je to jen moje přání být zde, moje volba. Většinu času budeme na souši, přizpůsobeni životu na ní. Moře nám bude nablízku, žít budeme ale jinak. Vládce žádá, abych moře opustila navždy. Vy nemusíte. Vraťte se, pokud je to pro vás těžké, přijme vás, můžete prožít život tak jako dříve, jak jste vždy chtěli, jak jste byli zrozeni.“

„Vládkyně,“ promluvila mladá dívka, „zvolila jsem si tebe. Otec mi vyprávěl…,“ hledala slova, „žít je možné různě, volím si svobodu.“

Hlasy ostatních se přidaly. Mema je udiveně sledovala, vzdávali se tolika věcí. Cítila, věděla, že je nesmí zklamat.

„Kireme, Nire, můžeme jít?“ rychle se na ně obrátila.

Oba společně naznačili, že ano. Nemalá skupina mořského národa vystoupila na souš, oblékli šat, který si nesli s sebou. Pak následovali svou vládkyni.

V chodbě hradu, v temném zákoutí, stranou všech, stálo několik mužů. Vážní, ve tváři únavu a smutek.

„Jak dlouho to bude pokračovat? Král si ho připravoval jako nástupce, má školy, výchovu, ale kým se to stal?“ hořekoval nejstarší z nich.

„To, co Caral předvádí, je šílené. Odsoudil každého, kdo byl králi věrný, vězení je plné a kat se chystá na několikadenní popravy,“ přisadil si vysoký štíhlý muž s šedýma očima.

„Jak se mu ale postavit?“ odtušil voják, jediný mezi nimi v plné zbroji.

Hovor přerušily rychlé kroky, jdoucí jejich směrem. Mladík spěchající se zprávou ke králi.

„Stůj!“ zavelel voják, vyšel ze stínu.

Posel ztuhl, měl předat zprávu králi Caralovi, pohled na generála ho zmrazil na místě.

„Co se děje, že jdeš tak pozdě v noci za vládcem?“

Sklopil hlavu, neměl by, ale…

„Na břehu se objevili neznámí bojovníci, jsou zvláštní.“

„Co znamená zvláštní?“

„Barva jejich kůže,“ mladík se nadechl a vše, co věděl, jim řekl.

Voják ho chytl a stáhl z chodby.

„Neopovažuj se to říct králi!“

„Ale…“

„Odteď se ode mne nehneš. Je to jasné? Rozumíš?“

„Ano, pane,“ byl překvapený, ale nechtěl se postavit někomu takovému, muži, o němž už teď, za jeho života, kolovaly legendy.

Poslechl. Byl přítomen, když svolal své věrné a vyslal je, aby našli a přivedli tajně a bezpečně příchozí. Ať už je to kdokoliv, nevzdá se žádné šance na možnost zbavit se Carala. I kdyby to mělo být to poslední, co vykoná.

Byl sám. Ostatní se raději uchýlili do svých komnat. Souhlasili se vzporou, ale přímo se neodvážili být u jejího zrodu. Generál nebyl hloupý, zavázal si je, takže i když teď nebyli po jeho boku, vyvléknout se nemohli. Samozřejmě k němu nenakráčí všichni vojáci, jejichž počet byl ohromující. Mají své vůdce, jak slyšel, bylo jich víc a s nimi může projednat důvod jejich přítomnosti zde a hlavně…

Zaklepání mu přerušilo myšlenky. Mladík, bývalý posel, teď jeho stoupenec vešel. S ním vešli tři muži a žena. Se zájmem si je prohlížel. Vysoký, bojem poznamenaný válečník, síla a odhodlání, po jeho boku mladík. Znal je, dobře si pamatoval na nečekaný návrat králova ztraceného syna a jeho útěk, který zařídila Jelien. Že by se vracel pro trůn, který mu nyní náleží?

Žena a muž ho překvapili, ale jejich podoba mu nebyla zcela neznámá. Mema si to uvědomila ihned.

„Ty už jsi někoho, jako jsem já, dříve viděl,“ konstatovala, neptala se.

Přelétl pohledem z jednoho k druhému: „Ano paní, je to už dávno.“

„Kdo to byl?“ nenechala se jen tak odbýt.

„Nejsem si jistý…“

„Odpověz! Netušíš, s kým mluvíš,“ zasyčel Salum.

Generál se napřímil. „Jsem generál královských vojsk, lord Arten a máš pravdu, netuším. Co se tedy seznámit?“ šlehl pohledem k muži s mladíkem. „Vás si pamatuji, princi, přicházíte v pravou chvíli. Caral se ujal vlády a životy se krátí jen pro křivý pohled,“ naznačil úklonu, opravdu jen naznačil.

Kirem se obával téhle chvíle přesně z těchto důvodů.

„Omlouvám se, nepamatuji si vás, lorde. Ale rovnou říkám, že nejsem vládce a nikdy nebudu. Když jsem odcházel,“ lord ho upřeně sledoval, „dobře, utíkal, nechtěl jsem se nikdy vrátit.“

„Přesto jsi tu,“ odtušil.

„Koho jako já jsi viděl?“ se znovu bez okolků zeptala Mema.

„Pořád nevím, kdo jsi.“

„Koho?“

Líbila se mu, měl rád ženy, silné osobnosti, nebylo to běžné v jeho světě, ale bylo to tak.

„Paní, není vhodná chvíle…“

„Koho?“ její hlas nabral na síle.

Tohle není jen o zdravém sebevědomí, je zvyklá velet. Počítá s tím, že bezodkladně dostane odpověď na své otázky. Chvíli uvažoval, jak reagovat, rozhodl se pro přímost.

„Král má ve svých komnatách několik obrazů, na nichž jsou jeho příbuzní a předci. Na jednom z nich je žena, krásná a velice zvláštní žena. V mnohém je vám, paní, podobná. Nevím, kdo to je. Obrazy jsem viděl jen párkrát a vždy jsem si myslel, že je nějak s králem spřízněna.“

Jeho vysvětlení zjevně udělalo na neznámou dojem, stejně jako na prince.

Nire Kirema pozorně sledoval. Chlapec upíral pohled na Memu, bylo jasné, na co oba myslí. I ona se s Kiremovým pohledem střetla. Stále to vyplouvalo na povrch, vracelo se mezi ně. Jsou pokrevně spřízněni.

„Knihovna, králova knihovna, tam musí být víc informací,“ pokusil se Kirem.

„Jistě, ale na to není čas, princi…“

„Lorde, už to řekl, není tu pro to, aby převzal trůn,“ Nireho hlas, ledový a tvrdý.

Generál nebyl překvapen. Věděl, jak chlapec bojoval o jeho propuštění a utekl s ním. Nebyl hlupák, ale rozladěný byl.

„Co chceš?“ spíš odsekl, než že by se ptal.

„Domluvme se,“ vstoupila mezi ně Mema.

„Já a moji lidé se postaráme o tvého vládce. Kirem se podívá v knihovně po dokumentech, o nichž mluvil.“

„Postaráte se?“

„Neptala bych se, být na tvém místě.“

Líbila se mu čím dál víc, věděla, co chce a jak toho dosáhnout. Její doprovod nebo kým to vlastně byl, muž zjevně stejného původu, mu pohledem dával najevo, že se má držet zpátky. V duchu se tím bavil, protože bylo jasné, že jí to neřekl. Takže to ona ví, tuší nebo nechává být.

„Nechci, aby zemřel, ať teď koná jakékoliv skutky, je královské krve.“

„Ale držet ho tu v domácím vězení je stejně nebezpečné. Vždycky se může najít někdo, kdo bude ochoten pro svržení jednoho vládce osvobodit jiného. Co ho poslat na vzdálený ostrov, kde se může dožít, za příznivých okolností, vysokého věku?“

Lord raději nepřemýšlel, kde a jaké nepříznivé okolnosti by musely nastat, aby Caral nedožil v poklidu. Je to možnost a on ji nepromarní. Rozhodně ne. Jestliže nebude vládnout princ, kdo tedy?

Hodiny běžely jako splašený kůň, každá myšlenka a nápad dostávaly jasnější, zřetelnější obrysy. Nad ránem generál usoudil, že Mema není náhodný doprovod a není ji radno provokovat. Věrnost a oddanost jejích lidí na lorda udělal dojem. Nemálo dobrovolníků přislíbilo doprovodit Carala do jeho vyhnanství. A bylo zřejmé, že to pro ně může znamenat ztrátu života. Nemusí, ale může.

Kirem a Nire, naprosto nerozlučná dvojice, navštívili knihovnu. S pomocí Halmina, vrchního knihovníka, nalezli potřebné dokumenty. Ještěže Caral urazil a pošpinil čest tohoto starého muže. Bez něho by jim vše trvalo mnohem déle. Určitě dny, možná by ani vše potřebné nenalezli. Takto se dostali k hledaným, tušeným dokumentům velice rychle. To, po čem pátrali, našli. Nyní vše připravovali. Co a pro koho bylo jejich tajemstvím.

Poslední, co jim zbývalo, byla návštěva královských komnat. To už ale muselo proběhnout spolu se zajetím Carala, který v nich přebýval. Mema neváhala, lord Arten jí nehodlal bránit. Přišel čas.

Mema, Salum, Arten a několik vojáků mořského národa kráčeli boční chodbou pomalu. Obezřetně se rozhlíželi, zbraně v rukou, mlčeli. Lord dobře věděl, kde potkají první strážné. Než se vydali do králových komnat, vyžádal si od všech slib. Pokud to jen trochu půjde, strážné zajmou, nebudou je hned zabíjet. Nechtěl mrtvé, ne za každou cenu.

Caral spokojeně spal, byl král a mohl si dělat, co chtěl, a to také činil. Vědomí moci a důležitosti ho uspokojovalo. Byl si jist, že ho stráže ochrání, že je v bezpečí. Studená ruka ho přitlačila do polštářů, chladné ostří Carala pošimralo na kůži. Ani nehlesl, s ucpanou pusou to taky moc nešlo. Jen se ze zvuků kolem sebe snažil pochopit, co se děje. Poznal Artenův hlas, to mu způsobilo šok. Jestli se jedná o vzpouru a on se má stát něčím vězněm, Arten je hrozná možnost. Caral se bál o život. Nepřirozeně studené ruce ho pevně držely, svazovaly, do úst dostal roubík.

Místnost byla neosvětlená, v tichu byl spoután, strčen do pytle jako sele připravené na trh. Někdo silný si ho přehodil přes rameno. Nedokázal rozeznat, kudy jde a kam, podle zvuků pochopil, že jeho únosce není sám. Za nečekaně krátkou dobu zaslechl moře. Přístav, jsou v přístavu, kdo se odváží? Která loď ho má odvézt a kam? Někdo jím víc než neopatrně mrsknul na dno loďky, rozpoznal kraje loďky, když se trochu pohnul, ucítil to. Loďka? To ho vypustí na moře jen tak? Vyděsil se, srdce se mu chvělo hrůzou, kdo to je? Proč? Stále s ním bylo víc lidí, nechápal to, ale najednou mu bylo lépe, věděl, že není sám. Možná i na chvíli usnul, když se probral z mlžného snu, bylo mu horko, noční košile se mu lepila na tělo, měl suché, popraskané rty a žízeň. Bylo mu i trochu zle od žaludku, tento způsob plavby mu nedělal dobře. Špatně se mu dýchalo. Začal sebou škubat, nikdo se ani neozval. Jsou tu ještě? Nikoho neslyšel, ale přece… Najednou ho někdo i s pytlem zvedl a znovu nesl. Zabijí ho, první co mu blesklo hlavou. A pak byl z pytle vysypán na horký písek. Zaryl do něj ruce, mrkal a snažil se rychle přivyknout slunci, jehož paprsky ho bodaly do očí. Jen mlhavě viděl postavu odcházející od něho. Sklopil zrak, ležela před ním čutora, rychle ji otevřel, lačně pil. S čutorou v ruce na sobě noční košili, se postavil. Byl na písčitém břehu. V moři na dohled od něho asi dvacet mužů a žen, kteří mu díky obrazu z královských komnat, nebyli úplně neznámými.

„Z rozhodnutí naší paní jsi nebyl popraven. Na tomto ostrově můžeš žít. Je to neobydlené místo, nikdo jiný než ty tu nikdy nebude. Pokusíš se nám ublížit, zemřeš. Budeš chtít utéct, zemřeš. Nedostaneš se pryč. Buď tu dožiješ, nebo si vysloužíš rychlou smrt.“

Tuto řeč k němu pronesl jeden z mužů onoho zvláštního národa, pak se ponořili všichni pod hladinu.

Caral se rozhlédl, ostrov. Padl na kolena, lomcoval jím pláč, nikoliv smutek nebo lítost nad jeho činy. Vztek a zloba mu vehnaly do očí slzy. Několik dnů trvalo, než se s novou situací smířil. Pár let se odhodlával, poznával a zkoumal místo svého pobytu i ty, kteří ho hlídali. Když si byl jist, že našel způsob jak uniknout, uskutečnil svůj plán a za své rozhodnutí zaplatil životem. Ta zpráva se dostala do rukou člověka, který vládl v Caralově království.

„Královno, není možné využít schopností tvých lidí. Při plavbě na moři by nám jistě pomohli…“

„Máte všechny vědomosti našeho národa, které o moři máme. Znáte zátočiny a skryté skály, každý záchvěv moře. Není lepších mořeplavců než vás. Jak jsem ale řekla – ani já, ani nikdo z mého rodu, do moře již nikdy nevstoupí.“

Pokynula mu, muž povstal, pohlédl na svou paní. Pamatoval dny, které změnily jejich svět, jejich životy. Byl u toho, když ráno před lid předstoupil Kirem, už ani neznají jeho dřívější jméno, syn krále, právoplatný následník trůnu. Ten, pro něhož zemřela Jelien. Válečnice, již lid miloval, v dávných dobách i doufal v její vládu. Kirem před zraky všech předal vládu ženě, o níž jim sdělil skutečnosti, jejichž pravdivost potvrdili nemnozí pamětníci. I ona měla pokrevní právo na trůn, kterého se Kirem vzdal. Svou moudrostí i silou svého meče dokázala sjednotit, znovu stvrdit a upevnit spojenectví a úmluvy, prastará práva i pakty. Země rozkvetla, léčitelé jim pomohli od mnohých nemocí, moře se stalo jejich druhou domovinou. Ctili mořského krále, jeho výsostná území. Jinak ale moře brázdili jako žádní jiní námořníci.

To vše si uvědomoval, i pro to ho královnina odpověď ani neurazila, ani nerozhněvala. Jen zkusil, zda by přece jen… Ale pokud to není možné a je nutné dodržet slib, že již nikdo z nich na moře ani do moře nevstoupí… Pokorně sklonil hlavu v úctě ke své královně a odešel.

„Kireme, zastav, to je moc blízko kraje skály. Kireme!“

Nire hnal svého koně, jen se ke Kiremovi dostal, seskočil z věrného zvířete. Uvázal jej u stromu, kde se mohl volně pást, sundal mu sedlo, přes záda hodil lehkou deku. Koník se v klidu věnoval svěží trávě. Nire ráznými kroky došel ke Kiremovi, který se podobně postaral o svého bujného přítele. Chytil ho za rameno, prudce otočil tváří k sobě.

„Málem jsem zešílel strachy, co kdybys spadl, tohle mi nedělej.“

Dvě překrásné, světle modré oči se třpytily, tvář v úsměvu. Pak trochu zvážněl.

„Odpusť, byl jsem…, prostě…, když jedu na koni, je v tom volnost, divokost, krása, nedokázal jsem se ovládnout.“

Nire pevně sevřel jeho koženou vestu, pak mu ji rychle strhl, hned za ní následovala halena.

„Neblázni, tady nás může někdo vidět,“ bránil se Kirem.

„Teď se zase nedokážu ovládat já,“ touhou hořící černé oči mladíka spalovaly.

Kirem věděl, že už Nireho nic nezastaví. A on ho nechtěl zastavit, objal muže kolem pasu, sám začal svlékat jeho oblečení. Na rozdíl od Nireho pomalu, užíval si každý kousek odhalené pokožky, jako by ji snad viděl poprvé. Ale Nire byl plný divoké touhy, nedopřál Kiremovi dlouhé mazlení. Svíral ho ve své náruči, všechny protesty umlčel polibkem, jazykem zkoumal sladkost milencových úst. Když mu Kirem zasténal do úst, položil ho do trávy a zmocnil se ho se vší láskou i dravostí.

„Nikdy už tohle nedělej,“ zavrčel Nire o hodně později, když leželi vedle sebe, drželi se za ruce, pohledy upřené na modrou oblohu.

Kirem se k němu přitulil, vtiskl polibek na krk a skryl svou tvář v jeho náruči. Muž ho něžně hladil ve vlasech, po zádech, ovinul ruku kolem Kiremova pasu.

„Tak moc se zlobíš?“ šeptl, když se zadíval do Nireho zvážnělé tváře.

Muž ho povalil na záda, tyčil se nad mladíkem. Ten bloudil pohledem v napjaté tváři, natáhl ruku, pohladil mužovu tvář.

„Mohl jsi být král.“

Mladík si odfrkl.

„To není legrace, vzdal ses mnohého.“

„Nire, na ostrově jsem byl šťastný jedině proto, že jsem byl s tebou. Mema se za nás postavila, bránila nás a dala všanc svou existenci. Mořský král ji vyhnal a tehdy už jsme přece tušili, jak jsme spolu svázaní – krví. Při souhlasu s cestou zpět sem, na místa, která jsem snad před mnoha lety znal, jsem věděl jediné, nejsem vládce. Mema ano. Jsem šťastný, nepotřebuju k tomu trůn a královské povinnosti, já potřebuju tebe.“

Nireho pohled plný něhy Kirema objal a nepouštěl.

„Když jsem tě tenkrát našel v poušti, nevěřil bych, kam naše kroky povedou. Jsi překrásný mladý muž, krásný uvnitř i navenek…“

„A jen tvůj,“ přerušil ho Kirem, nejdříve slovy pak polibkem.

Tak se uzavřela cesta dvou, kteří se našli a dokázali jeden druhému svou lásku, věrnost i oddanost.

*** KONEC ***