Šutrem do vokna I

Tato povídka tvoří volný sequel série Dredař na treku, avšak bez přímé dějové návaznosti

„Zasel jsem na workout, stavis se? Neco pro nas mam XD“ pípne mi esemeska.

Vezmu to cestou. Neuškodí mi, když se taky trochu protáhnu, tudle letošní figuru, fakt se za ni nemusim uplně stydět, bych docela rád i udržel. Mávnu kartičkou na holku v recepci a vlezu na plac plnej mašin z naleštěnýho kovu a vzduchu nasáklýho potem. Popravdě? Můj biotop to uplně neni, většinou si radši jdu zaběhat, ale trochu anaerobka potřebuješ taky. Naštěstí je tu dneska aspoň celkem mrtvo. Mrknu na hodinky, nojo, taky sotva půl čtvrtý, a víc se to tu začíná plnit většinou tak vod pěti dál.

Jenom u těch velkejch prosklenejch voken do ulice ňákej vyčouhlej týpek zápasí s činkama. Má dost, uplně se z něj leje. To pude, chlape, vydrž. Zato na vopačný straně s vo poznání většim přehledem benchuje hora boulících se svalů, vysmahnutá do barvy dobře vopečený klobásy. Jako jo, někdo je z takovýho nadupanýho bejka možná hotovej, ale na mě je to trochu moc, trochu hodně moc… Ani bych se moc nedivil, kdyby do sebe sypal ňáký ty bobule. No a uprostřed gymu maká kluk vsedě na stroji. Pevný bicáky vobkroužený kérkama s lehkostí tahaj kladku k přirozeně vysportovanýmu trupu, trochu posetýmu pihama. Přes posilující trapézy, pěkně vyrýslý, visí snop volně svázanejch dredů. Jenom tak mimoděk je prohrábne těma svejma namáklejma hnátama, než se bez cavyků pustí do další rundy. Ty vole, hvízdnu si sám pro sebe a pusa mi sama vyloudí nevěřící úsměv, furt vlastně nepobírám, čim jsem si to celý zasloužil.

„Čau divochu,“ sedám čelem k němu na stroj.

S řachnutim pouští štangli, co měl přitaženou za ramenama, a jeho ruce se pevně spojej za mejma bedrama.

„Něco pro tebe mám,“ Kevinova strništěm zarostlá pusa se místo vočekávanýho polibku zazubí. „Tom s Adele mizej na měsíc někam na Kavkaz a potřebujou, aby jim ten jejich dvorek někdo pohlídal.“

„Uh, to jako really? Připadáme ti fakt my dva jako ňáký farmáři?“ vykulim na toho šílence voči.

Tom s Adélou jsou Kevinovi, nebo spíš už naši společný, kámoši, takový dost přírodní lidi, fakt pohodáři. Krysí závod v korporátu už je tak moc sral, že se jednoho dne prostě sebrali, pořídili rozpadající se statek a teď žijou z toho, co jim tam vyraší ze země… No teda ne tak uplně, voba si furt držej džob onlajn, ale takový menší hospodářství tam prostě maj.

„Dyť je to jenom pár slepic,“ klasicky to zlehčuje vytlemenej Kev.

„Jo, a taky koz a králíků.“

„No vidiš,“ mrkne Kevin a přisune se vo píď blíž ke mně, „a pak už zbejvaj jenom ty jejich koně.“

No jo, ty vole, jak mi todle mohlo hned nesecvaknout. Pořídili si dvě klisničky, párkrát jsme se už na nich projeli. Adél je super lektorka a voběma nám to docela šlo. Jenže to je něco jinýho. Tykráso, koně, samozřejmě nemám ani trochu šajna, co všecko je kolem nich potřeba! A vůbec!

„Tak to teda bude prdel,“ vydechnu.

„Najs, takže teda platí,“ bere to Kev automaticky jako můj souhlas, „stejně už jsem si s Nikčou v práci dohodnul směny, vona zas chce někam zmizet na podzim, tak se vyčendžujem… A co u tebe, dáš to v práci ňák?“ razantně, ale s citem mě chytá za ramena a hypnotizuje mě, teď už vážnějc, těma jeho sexy vočima s hnědym i modrym pigmentem. Žádný podobný neznám. Topim se v nich. Beznadějně.

„Mm, hehe, to pude. Musí,“ kejvnu po pár vteřinách. Protože měsíc v létě spolu někde na statku… na to prostě nejde říct ne!

Kevinova pichlavýho líbance se dočkávám až teď. A bez varování.

---

A šlo to, a šlo to hopem.

Tom s Adele si dokonce zmizeli za svejma zážitkama dřív, než nám to svý malý panství vůbec stihli předat. Prej že klíč máme u sousedů, ňákejch Pařízků.

No tak jo. Takže stojíme tady, před nedávno nabílenejma dřevěnejma vratama, a čumíme na ten statek jak kráva. Zajímavý, jak ti najednou přijde daleko větší, než když seš tu jen tak jako návštěva. 

Pusu na to.

„To vy jste vy… co tu maj teď bydlet??“ vozve se za náma trochu vyjukanej hlas. Dlouhejma krokama k nám míří rozcuchanej klučina, tak středoškolák, vo pět deset let mladší než my. Hmouří voči do srpnovýho sluníčka a točí šňůrkou s mohutnym kovanym klíčem.

„Joo, to jsme my, no,“ křeníme se, „a ty budeš někdo vod Pařízků, viď?“

„Čaau,“ voba se mu představujem.

Ale kluk na nás vejrá, jak kdyby zrovna dorazila návštěva z Marsu.

„Jo, totiž… dobrý den,“ vzpamatuje se za moment a drbe se na nose.

„Si tykáme, ne?“ nadhazuje Kev, ale kluk tvrdošíjně předstírá, že zápasí se zámkem ve vratech.

„Tak těmahle dveřma se dostanete dovnitř, kde bydlej, naproti je stáj, jo a králíkům nedávejte moc zelenýho, ať se nenafouknou,“ bleskurychle na nás vychrlí, když se konečně ocitáme ve dvoře, „jinak prý máte od nich všecko vevnitř napsaný, jo? Voda teče trochu rezavá, ale nic to není, pijem ji tu všichni odjakživa,“ couvá směrem k bráně.

„Se klidně zas někdy stav, městský kluci si možná rádi někdy nechaj poradit, co a jak,“ zkoušim na něj eště houknout, když peláší pryč. Jenom se vytřeštěně vohlídne, jak krapet bezradně stojíme na zápraží, a zmizí venku.

„No… tak asi nic?“ vodtušim.

„Heh, to dáme sami, lásko, ne?“ směje se Kev a pohladí mě po zadku.

Dáme se do průzkumu, co nám to vlastně bylo svěřený. Uvnitř v chodbě vydlážděný velkejma placatejma šutrákama je i teď v létě překvapivej chlad. Vedou z ní dveře do prostorný světnice, který vévoděj zelený kachlový kamna. Vítá nás tam tikot kukaček a na vyřezávanym stole dopis s instrukcema. Není toho uplně málo, ale prej si to tu máme hlavně pořádně užít, a eště hlavnějc sníst co nejvíc těch marmelád a zavařenin, co jsou tu rozmístěný všude kolem. V kredenci, na stole, nahoře na skříni, prostě všude. Malou úrodou tu asi netrpěj.

Dál do hlavní vobytný části v podkroví pokračujou úzký dřevěný schody, takže nám nezbejvá, než se upelešit tady dole.

Jo, to jsem totiž tady asi zatim nezmínil… Kev je totiž na vozejku. Jo, to jakože nechodí. Vůbec. Blbej pád při volnym lezení, no… Ale mně už to přijde skoro tak samozřejmý, jako kdyby třeba nosil brejle? Prostě to, jak to jenom jde, neřešíme a nenecháváme se tim votravovat.

Takže patro je pro nás no-go zóna. Neva! Zůstanem tady v týdle parádní světnici vonící dřevem, Tom s Adél na to samozřejmě mysleli a dali nám sem dolů postel. A z ní budem koukat přímo ven na louku. Přesně tak ňák jsme si tu venkovskou pohodu představovali.

Dáme rychlej lunch a jdem se mrknout do stáje. Z přítmí se vozývá tlumený řehtání. Takže jsme tu asi správně. Dvě klisny nedůvěřivě poulej svoje velký voči na ty divný strangers. Pak tu menší z nich přece jenom zláká zvědavost a jde se podívat blíž. Jenom vo pár kroků, radši.

„Hej, Kiri, no tak, ty nás nepoznáváš?“ vozývá se přítel.

Kiri párkrát nedůvěřivě potáhne chřípim. A pak se pomalu vydá ke Kevovi.

„No jasně, to jsem zas já,“ dává jí Kevin pusu na kaštanovou srst jejího dlouhýho skloněnýho čela, kterym ho na voplátku jemně drká do hrudníku.

„Já na vás snad začnu žárlit,“ vodkašlu si, ale fakt je to jak z ňákýho dojáku.

„Helpneš mi?“ koukne na mě rozzářenej Kev.

Sedláme Kiri tak, jak nám to minule ukazovala Adele. Chvilku se dohadujem, jak je to správně, no tak snad.

Pak Kevin nahmatá hrušku a vopačnej kraj sedla a přitáhne se. Pomáhám mu vyhoupnout se spodkem nahoru, ale se sílou, co má nacpanou v těch jeho svalech, to ani neni moc potřeba, takže hlavně přidržuju to sedlo, aby se ňák nesesmeklo. A Kiri je neskutečně trpělivá.

Když se Kev nahoře jakžtakž usadí, polechtá Kiri násadou bičíku na boku. A nic.

„No táák, Kiri,“ přemlouvá ji.

A vona si dá říct. Pochopí, že vod tohodle jezdce se klasickýho pobídnutí nedočká. Rozejde se nejdřív trochu rozpačitě, ale po pár dýlkách stáje si spolu začínaj rozumět.

„Zejtra spolu vyrazíme ven na louku, jasný?“ ujišťuje Kevin svoji klisničku, když se spustí zpátky do vozíku.

„Paráda, co?“ votočí se na mě Kevův nadšenej ksicht. „Pojď, musíš si Montanu taky znova vochočit,“ hodí pohledem na druhou, grošovanou klisnu.

Ale já si nejdřív dřepnu a Kevin si mě přitáhne. Koukáme si z vočí do vočí, hezky zblízka si navzájem skenujem kukadla. Zálibu v týdle hře sdílíme voba. A pak se mi jeho svalnatej jazyk nekompromisně probojuje do pusy.

Jenže s koňma to bude hlavně rachota. Naštěstí nám support poskytnou dva chlapi tady z vesnice, se kterejma to Adél s Tomem dohodli. Nejdřív se vobjevuje Dan, tak pětapadesátiletej týpek v rádiovce a vždycky se žvárem v hubě, který mu nijak nepřekáží v tom, aby ze sebe hrnul nekonečnej příval fórků a storek. Po něm se přiloudá vo něco mladší Rob. Střelí po nás svejma trnkovejma vočima. Ujišťujou nás, že každej den jeden z nich přijde a zařídí všecko potřebný kolem koní, že je to tak domluvený. My se ale nedáme jen tak vodbejt a jako správný měšťáci chceme, aby nám taky ukázali, co a jak. Se přece nenecháme zahanbit, ne? Rob si sice nejdřív něco pro sebe brblá, ale myslim, že nakonec taky musí docela civět, jak si to Kev s vidlema a lopatou dává z vozejku jak nic. Jo, já se na ty vidle teda nejdřív málem napích’.

Když pak venku na mezi trhám ňáký ty pampelišky pro ty naše ušáky (jasňačka, pamatuju si, nesmí se jim toho dávat moc), sleduju, jak se Dan s Robem vracej vod nás dolů do vesnice a klábosej.

„Dyť sou docela v pohodě, nee? Bych do nich vůbec neřek‘, že sou teplí,“ řehtá se Dan. Ale Rob jenom něco vodsekne. Něco vo zasranejch buzerantech. Je to slyšet až sem.

Domů nás zažene až šero černající v letní noc. Naši první tady.

Celý vodpoledne se nemůžu dočkat, jak se budem poprvý milovat v našem novym azylu, jenže večer jsem tak vyšťávlej, že usnu, sotva se schoulim na přítelovejch pevnejch prsou.

Ráno se budim dřív než von. Častějc to bejvá navopak. Takže příležitost, abych mu jednou přichystal romantickej budíček, jakej většinou dopřává von mně. Rozhrnuju dlouhý blonďatý dredy, který se mu válej po zádech rozšiřujících se do tvaru V, a projíždim prstem nekonečnym labyrintem kérek vodhalenejch na jeho lopatkách. Ale Kev dál spokojeně voddychuje. Dotýkám se pusou tý kůže nasycený modročernym inkoustem a pokračuju přes svaly jeho krku k lalůčku. Usnul i s náušnicí, asi musel bejt včera taky docela mrtvej. Beru tu černou pecku do pusy, ale to už mě zpod víček sleduje jeho pobavenej pohled.

Mym tělem projede pronikavej pocit potřeby se k němu co nejvíc přitisknout, přilepit, splynout do sebe navzájem. Poddávám se tomu. Napadá mě, jak je ta láska vlastně nevysvětlitelná a weird věc. Ještě nedávno dva úplně cizí lidi se k sobě tulej v peřinách a nemyslej na nic jinýho, než že maj jeden druhýho. A vůbec mi nepřijde blbý, že do toho eště nedávno uplně cizího kluka vložim kus svýho těla a vypustim milióny spermií do jeho zadku zpocenýho po teplý letní noci. Navopak, je to teď ta nejvíc automatická věc na světě. Protože cejtíme, že to tak má bejt. Protože nebudem spojený jenom tam dole, ale protože jsme spojený totálně všim, i když jsme každej uplně jinej. Protože cejtíme, že to máme stejně. Dal bych za tohodle eště nedávno uplně cizího člověka všecko, fakt všecko, a von za mě, jo, myslim si to a jsem si tim jistej. Poznám to z doteků jeho chlapskýho těla, z jeho vočí, kterejma mě vobjímá, z jeho dechu, kterym mě rozpouští.

„Můžu?“ zašeptám. I když Kev by se neptal a rovnou si mě bral.

Místo vodpovědi mi rošťácky volízne nos.

To mi stačí. Vjíždim mu rukama do trenek a kontaktuju místa, který vim, že cejtí. Kevovy nedočkavý rty ale chtěj pracovat na mym těle. Votáčí se na záda, přivíjí mě na svůj trup. Vochutnáváme se vzájemně. Cejtim jeho sebevědomý hryzance a voplácim mu je, hltám jeho hladkou pružnou kůži, napínanou vyklenutou muskulaturou. Naše rozkroky vo sebe mlátěj jak divokej příboj vo útesy, jeho pinďour, po úraze trochu váhavej, se chytá a sílí, pocit lásky a vítězství z toho mě skoro složí.

Do mýho nitra vjedou jeho horolezecký prsty, jako by hledaly chyt na skále. Pánev i plíce se mi sevřou přívalem horkýho mravenčení, naplňuju místnost svym vzdechem. Podhrábnu jeho výbavu, abych… a řach!

„Kurvadrát!“

„Doprdeletyvole!“

Na hrubejch prknech podlahy se ve střepech rozsypaný vokenní tabulky válí jako pěst velkej špinavej šutrák z pole.