Parťák

„V půl třetí se uvolnil slot na squashi, hodim nám tam rezervačku, ne?“ mrkne Kev do mobilu, když dobaštíme naše aglio olio.

„A co jednou strávit nedělní vodpoledne jako normální lidi?“ zhoupnu se se založenejma rukama v židli a zašklebim se. Dopoledne jsme řádili na lezecký stěně (ne, jasněže se Kev lezení nevzdal, v hnátech má dračí sílu, takže si poradí) a já mám teďka pocit, jako by mý paže prodělaly skřipec. Ne uplně nepříjemnej, ale uhnat se i vodpoledne ve fitku neni uplně plán, po kterym bych prahnul ze všeho nejvíc. Na rozdíl tady vod Kevina, že jo.

„A jak podle tebe trávěj nedělní vodpoledne normální lidi?“ můj kluk tázavě protáhne koutky.

„Nevim, třeba se jdou jenom tak cournout do parku, prostě klídek, a pak si zalezou pod deku a něco si čtou, anebo se na něco koukaj, anebo si to…“

„Yawn,“ Kev votráveně zívne. „Normální lidi musej bejt dost boring. Eště, že žádnýho takovýho neznám,“ vycení na mě zuby.

Von je dovopravdy tele. Rádoby se na něj zamračim a začnu sklízet nádobí.

„Vážně fakt, honey?“ zachytí mě rukou kolem pasu, když kolem něj procházim se špinavejma talířema. Votočim hlavu přes rameno.

„Víš co,“ bezdůvodně se začervenám, „napadlo mě, že bych zkusil zprovoznit ten foťák vod strejdy. Podařilo se mi sehnat do něj ten správnej černobílej film.“ Venku suprově přituhlo, jasno, tenká vrstva sněhu a všecko vobalený jiskřivym povlakem jinovatky. Připadá mi to fotogenický.

„Ale vyrazíme hned, kej?“ vlepí mi přes džíny pusu na zadek. Von prostoje vážně nedává.

***

Těch mínus deset udělalo svý, skoro nikde nikdo, i když je azuro. Samozřejmě mi do pár vteřin přistává za krkem dobře mířená sněhová nálož. Rozveselenej ze svý trefy si hned chystá další. Tu už vykreju, naberu svoji munici a vracim mu to. Zrovna se trochu sehne, takže ji chytne přímo do čenichu.

Vyplivne sníh a dojede mě: „Šreďácký póčo. Ale prašan by to eště chtělo!“

No jo, snowboarďák se nezapře. V zimě na horách jsme spolu eště nebyli. Rád bych někdy, fun si tam určitě najdem. Kev by hodně chtěl zkusit twinrider, což je vlastě snowboard, na kterym napůl sedíš, napůl klečíš, jenomže je zatim strašně málo dostupnej a pekelně drahej.

Vytáhnu z brašny tu Leicu, její kov pěkně studí do prstů. Zkoušim si hrát s expozimetrem a zkomponovat ňákej snímek se sněhobílejma kostrama stromů, jejichž propletený větve vobtěžkaný námrazou vytvářej nad cestou gotický brány.

„Japonče, s tebou tu akorát zmrznu na rampouch, du roztát na sluníčko,“ houkne na mě Kev.

Tak jasně, von chodí vždycky totál na lehko, ale v týdle kose to jenom s tou tenkou frískou asi trochu přehnal.

Dlouhatánskou přímou álejí se mi rychle vzdaluje směrem ke sluncem zalitýmu plácku na konci. Když na rovině pořádně zabere, je s těma jeho sportovně zešikmenejma kolama vo dost rychlejší než chodec. Vidim ho v hledáčku, s nim a jeho širokejma ramenama má to stromořadí konečně trochu šmrnc.

Tam v dálce na konci, na vyhlídce na město, si překecne na nízkou zídku.

„Yaay! Tom s Adél maj malý!“ rozjařeně na mě křičí, když se konečně taky blížim.

Uplně cejtim, jak se mi roztáhly voči. To je tak moc super! A že nic neřekli! Dám se do poklusu, abych tu novinku viděl co nejdřív na vlastní voči. Dost se vo to pořád snažili, ale furt nic. Jak jednou řekla Adél, eště se nám nakonec s Kevem zadaří dřív, vzhledem k naší frekvenci.

Takže přece jenom? Mám za ně dovopravdy radost!

„Ukaž!“ přisedávám si vedle svýho dredaře na plechem pobitej betonovej sokl.

„Do hajzlu, to je ledový!“ zakleju a zas vyskočim, „ti tu musely umrznout koule!“

Jemu se mezitim podaří znova se dostat do founu, přihlašování fingerprintem je s jeho mozůlkama věčnej problém.

Well… na Adélinym fejsbuku visí krabice se štěňatama.

„Řikals malý, ne???“

„Mladý, ty vole,“ kření se, „nejsou cute?“

Jsou a děsně. Ty sametový hnědočernobíle flekatý klubka.

„Nechcem doga?“ zpříma se na mě koukne, krčí nos s roztomilejma drobnejma pižkama a zubí se u toho. Z pusy mu stoupaj voblaky páry a v zakrácenym porostu fousů se mu lámou paprsky sluníčka. Dělaj mu je rezavější, než dovopravdy jsou.

„Tyjo.“ Zarazim se. Potřebujou je, samo že až u mámy trochu vodrostou, rozdat. Fajnovejm lidem, píše.

„A to sme my, ne?“ Kev mě nedočkavě chytne za prdel. „Takže teda?“ Kukadla mu hrajou tim jeho nakažlivym optimistickym nadšenim.

Zapřu se mu dlaněma vo klíční kosti. „Počkej eště!“ Já nedokážu bejt do všeho tak strašně moc hrrr jak von!

Cestou domů probíráme pros & cons a vychází nám z toho, že ňák vopravdu neni důvod, proč ne. Jasně že přibudou ňáký ty povinnosti, ale hlavně kopec srandy a radosti. Na to, že bígla utaháme, si při našem outdoorovym lifestylu věříme.

Těšíme se prostě na novej společnej projekt.

***

Hned jak doma vrazim klíče do zámku, nadechnu se a mrknu na Keva: „Takže, písneš tý Adél?“

Začne jí ťukat zprávu dřív, než si votře kola. Vjíždí do bytu a nechává za sebou dvě šmouhy sraček z tajícího sněhu.

„Errr,“ zaúpim, „a já včera vytíral!“ Roztlemíme se voba. Ale za moment Kevin najednou přestane.

„Fuck, už jsou všecky zabuklý!“ nevěřícně civí do mobilu. „Adél píše, že si s nima tak trochu mysleli přesně na nás, ale okamžitě dostali spoustu zpráv a nevěděli, jestli vo něčem takovym vůbec uvažujem… Jenomže než to ta tvoje kebule vždycky celý sešrotuje a rozmyslí se, no.“

Čumíme na sebe, rozpačitě krčim ramenama. Asi měl pravdu, vážně jsme do toho měli jít hned. Tváří se trochu zklamaně a pak se na mě usměje.

„Ty vole, je mi furt kosa,“ přerušim to za chvilku a přiznám se. Vezme mi do mozolnatejch dlaní moje prsty, zledovatělý z mačkání spouště.

„Padej do postele. Udělám nám horký jabko,“ rozehřejvá mě jeho pobavenej, rozhodnej baryton.

Za chvilku se v ložnici vobjeví na klíně s táckem. Se dvěma kouřícíma a vonícíma sklenicema na něm. Podává mi je a zatim se svlíká z tenkýho svetru, ve kterym byl venku. Tak komu tu má bejt zima.

Vodhaluje ty svý širokánský vypracovaný prsa a hupsne za mnou. „Todle tě zahřeje víc,“ sevřou mě pokérovaný tlapy, proti kterejm nemám šanci, a nenechá mě, ani abych se napil.

Hovim si zádama přitulenej k němu. Bradavky má skvěle ztvrdlý, nevim, jestli eště z chladu venku, nebo už ze mě.

Dá mi zezadu ráznou pusu pod čelist. „Vomrdáš mě?“ rošťácky zavrčí a dostane mě. Poslední dobou jsem si většinou v sobě vychutnával spíš já jeho než von mě.

„Seš ready?“ ptám se spíš tak řečnicky, přetočim se a vrátim mu pusu do vousků.

„Překvápko nechystám.“ Ale i kdyby. Dobře víme, že ty pocuchaný míšní spoje, co by měly vovládat jeho spodek, maj svý limity, se všim všudy, takže nic neni stopro. Todle voba dávno berem uplně sportovně.

Nerad se vodtáhnu vod toho výhřevnýho těla k lubrikáči ve stolku. Cestou si cucnu z rozžhavený sklenice. Dělá ho super, s pořádnou hrstí pomerančový kůry a hřebíčku a kapkou whisky.

A pak už se mý sliny s toudle příchutí rozpatlávaj kolem jeho narůžovělý díry. Kolem na půlkách si všímám pořádnejch červenejch fleků, někde s potrhanou kůží.

„Jsi mezek,“ dám mu tam lehkej polibek a zmáčknu mu koule, „jsem ti řikal, že ti tam ta prdel přimrzne.“ Jasný, von to moc necejtí. Ale dojít by mu to mohlo, ne?

„Neser, lásko, a come on,“ prohrábne mý krátce střižený vlasy kolem uší.

„A jak asi?! Rozedřu ti zadek do krve.“

„Poradíš si, draku, ne asi,“ pomalu se mu zvedá čurák. Tudle se mi Kev vysmál, že nevim, co je to „grower“ a „shower“. Dva typy péra prej, prostě. Von má ten druhej, co je pořádný a silný, i když je soft a oflajn. V erekci (když se teda jeho tělo zrovna uráčí spolupracovat) se mu postaví a ztvrdne, ale vo moc víc do dýlky už nejde. Groweři to maj navopak, logicky. Tak nevim, já jsem asi tak někde mezi. Ale vo kousek delší než von ho mám, to zas jo.

Uchopim ho svejma rtama, projedu mu jazykem ráfek a pořádim po škvíře širokýho žaludu. Chuť kořeněnýho moštu se mi v puse mění na slanou a živočišnou, jeho, eště víc tejsty. Pak se vrátim dozadu, nejdřív prstama, který uvnitř něho definitivně roztávaj, než tam protlačim to, co se patří. Brněj mě prsty v nohou z toho, jakou chuť mám teď začít pudově a zvířecky přirážet, jenomže to je přesně to, co nesmim. Takže se snažim jenom se v něm pohupovat společně s jeho zadkem a minimalizovat tření. Je to najednou trochu jinej, pomalejší prožitek. Cejtim návaly horka a tlaku přicházející a zas ustupující jak vlnobití, aniž bych jim pomáhal. Derou se mi při nich z krku horký vzdechy, který se prolínaj s těma Kevovejma. Nechávám tomu dole trochu volnej průběh a víc se soustředim na to, jak se s Kevem muchlujem a prožíváme voba zároveň to samý.

Vracim se rukou k jeho silnýmu pinďouru, masíruju ho a cejtim v něm rostoucí chlapský pnutí, než exploduje, vohodí si břicho a mě ve svejch útrobách sevře do svěráku. Jakýkoliv zbytky sebekontroly jsou v hajzlu, párkrát tam drsně zajedu, škubu se v něm a tryskám, co to dá. To už regulérně řvu, než mi dojde hlas, zničenej se schoulim v jeho náručí a špičkou jazyka ho bezděčně šimrám po voschlejch rtech. Chvíli se nechá, než s nima po mně chňapne.

Sevřenej v bezpečí na jeho nadouvajících se plecích přemejšlim, jestli je na světě něco lepšího, než tendle společnej čas „po“.

Jenomže. Zaškrundá mu v břiše. Pak znova.

„Máš fuckin’ projímavou mrdku,“ usměje se a vlepí mi pusu na čelo, „musim.“ Bleskově mě vopustí a zmizí. Řikám, nervy tam u něj dole se chovaj někdy dost weird, takže neni na co čekat. A je to furt lepší než zácpa. Ta k tomu totiž taky patří, musí zobat tabletky s vlákninou. Když už to teda potřebujete vědět.

Dám mu dost času a pak vlezu za nim. Akorát se chystá do sprchy. Přidávám se.

„Keve? A co se povohlídnout v ňákym útulku?“ napadne mě tak najednou, když mi mydlí zadek.

„Tě to furt nepustilo?“ překřikuje proud vody. „Fajn, mě taky ne! Jestli teda bude ňákej teďka eště votevřenej,“ dá mi pěstí do tý prdele, vošplíchne ze mě pěnu a zavře kohoutek.

„Myslel jsem někdy, nemusí to bejt dneska přece,“ trpělivě se pousměju, votočim se čelem k němu a prstem mu přejedu po jeho mokrý ježatý tváři. Zamyšleně hmouří voči, sedí na sprchový štokrli s hlavou akorát nad mym rozkrokem, kape z něj voda – a já to hned dole cejtim. Vůbec by mi nevadilo, kdyby mě teď eště vzal do tý svý nedbale povotevřený pusy. Vnímám na žaludu jeho rytmickej dech, z těch pár cenťáků. Jenomže von se místo toho natáhne ven ze sprchy k hromadě našich svlečenejch hadrů. Při tom se mi vo něj votře bradou, škrábne to.

Ťuká mokrou rukou do mobilu: „Jo hele, do pěti! Dem!“ Vrazí mi do náruče moji vosušku. Kterou předtim celou zmáčel. Prostě Kev, no.

***

Štěkot a vytí nás už z dálky celkem jasně naváděj, za kterou z vohrad v bejvalý průmyslový zóně na kraji města najdem útulek pro vopuštěný psy.

Hned u vchodu se nás ujímá vochotná holka v potrhanejch riflích a bere nás dozadu ke kotcům. Všecky vypadaj prostorně a čistě, dělá to tu dobrej dojem. Hnedka jí radši řikáme, že jsme přišli spíš se tak porozhlídnout a pobavit se vo tom.

Fenka jorkšíra, se kterou se seznamujem jako s první, by s náma teda nejspíš chtěla vodejít hned, podle toho, jak se k nám má, ale ani si s Kevem nemusíme nic řikat, abysme se shodli, že tadle chlupatá koule není uplně typ, kterej hledáme. A na ňáký vícedenní túře by se na nás asi už tak nadšeně netvářila. Sorry, Maggie. To německej pinč Larry na nás nasazuje trochu podezřívavej pohled už teď. I když podle mě je to teda hustej fešák. Kevovi se nezdá. „Je moc creepy,“ shrne to.

„A ty seš kdo?“ kejvne Kev na kotec, kterej míjíme po pár dalších seznámeních. Zuřivě z něj na nás vrčí a štěká vyšší, krátkosrstej, lískově hnědej hafan se světlou skvrnkou mezi předníma nohama.

„Kříženec rhodéskýho ridgebacka. To je už ale hodně aktivní plemeno, takže… Jestli byste chtěli takovýho ňákýho většího, ukážu vám Lexe, labrador, kliďas a mazel, na doma, procházky super.“

Kev mezitim tomudle rošťákovi přes mříž voplácí jeho výrazy. „No ale jestli chcete, tak se na něj jako podívat můžem, no,“ slečna ne moc nadšeně připustí, když se nemáme k posunu dál.

Jakmile povotevře dvířka, pesan se hbitě prosmekne ven, zapře se předníma Kevovi vo kolena a halasně se mu rozštěká do ksichtu.

„Ježiši, šíleně se omlouvám!“ slečna ho hned vyděšeně stahuje. „Jste v pořádku???“ starostlivě zírá na Keva.

„Dyť právě pohoda, ne?“ nemůže Kev spustit rozzářený voči z rozjařenýho rodézáka a drbe ho na čenichu. Ten sebou hodí všema čtyrma do vzduchu a začne si zvědavě vočuchávat mě.

„Řikám, je to osmiměsíční pometlo, máme ho tu pár dní,“ sype ze sebe slečna, „pro vás bych to fakt viděla na ňákýho jinýho, tenhle bude potřebovat pořád spoustu aktivit a pohybu, takže…“

„… přesně něco jako my,“ zagebí se Kev na mě. Slečna se zatváří trochu zmateně.

„Jo a asi se někde dost porval,“ skepticky pokračuje a vezme do ruky jeho levý ucho. Má ho celý potrhaný, nejmíň půlka mu ho chybí. „Neni to zrovna rasa pro začátečníky.“ Chytá pesana za vobojek, aby ho zas zavřela. Nespokojeně kňučí a dost ukřivděně se po ní i po nás dívá.

Jako když se to vezme s rozumem, asi má pravdu, neřikám, že tam ňáká ta chemie neni, ale…

Kev mě sleduje se založenejma rukama a s takovym neznatelně pobavenym pohledem jako „rozhodni se jednou ty, lásko“.

„No, a nemůžem si ho jít vyvenčit?“ vypadne ze mě tak trochu bezděčně.

„Mno, tak můžete to zkusit,“ dočkám se pochybovačnýho vzdychnutí, „když máte pocit, že tomu rozumíte líp.“

Sotva vystrčí nos z branky útulku, vyrazí ven jak na cracku a škubne vodítkem tak, že Kev, kterej při tom zrovna přejíždí zledovatělej schod, chytí smyk a vyklopí se.

„Držim!“ směje se rozmázlej na ledovatý zemi, „vem ho!“

Přebírám vodítko, zatimco se Kev sbírá zpátky do svýho vozíku. Klouže to fest.

Nakonec i toho čtyrnohýho to asi trochu vykolejilo, protože se dobrovolně vrátí zpátky k nám a Keva si důkladně vočenichá, dokud sedí na zemi.

„Jestli to chceš táhnout s náma, bro,“ Kev si ho pevně přidrží za hřbet, po kterym probíhá proužek protisměrně vorientovaný srsti, a zpříma se mu zakouká do chytrejch jantarovejch vočí, „budeš se muset hodit trochu do pohody, jasný?!“

***

Vracíme se za dvě a půl hodiny, už v podstatě za tmy. Vyřízený všichni tři. A máme jasno. Všichni tři. Dostanem trochu sprďana, už je po zavíračce. Mysleli, že nám prostě zdrhnul.

„Jo, a jasně, chcem ho,“ Kev se doširoka zazubí.

„Je to na vás,“ slečna z útulku to rezignovaně akceptuje. Ale myslim, že už začíná chápat, že s náma se hafan nudit rozhodně nebude. Zbejvá podepsat pár papírů.

„A na koho z vás bude?“ strčí je před nás.

„No na voba přece,“ Kev na ni překvapeně mrkne, jestli jí to jako eště nedocvaklo, „jsme pár, ne?“

„A-ha,“ poklesne jí čelist. Všecky tim, nevim proč, vždycky překvapíme. „A máte na to ňáký potvrzení?“ vyhrkne bezmyšlenkovitě.

Dostanem výtlem. Všichni. I vona, když jí to dojde. Si vybavim naši společnou kérku. Máme ji předvíst místo průkazky? Rodézák do toho rozjíveně poštěkává.

„Jsem už zblblá z těch očkováků a tak, promiňte,“ slečna si protře voči zaslzený smíchem a zas se zatváří nejistě. „Jenomže nevim, jestli je to podle pravidel možný…“

„Určitě jo, bude prostě náš,“ samozřejmě vodtuší Kev a začne nás tam voba vyplňovat.

„Máte na něj vodítko?“ slečna se mezitim vobrací ke mně. Podíváme se s Kevinem po sobě. „No, ne no, my to brali tak, že to sem jdem jenom tak vomrknout…“

„Máme to na webu, je potřeba vlastní vodítko,“ vzdychne z nás zase, „tak si půjčte to, co má teď, ale přineste nám ho vrátit… A budu doufat, že bez něj,“ dodá a podrbe pesana za jeho porvanym uchem.

***

Za náma do bytu náš novej parťák vleze až jako poslední, trochu nedůvěřivě, ale víc asi zvědavě. Nejdřív musí samozřejmě nakouknout do každý z místností a načuchat si naše smrady. Nakonec se postaví před nás a párkrát důrazně štěkne. Asi jako že to bere, nebo co.

„Chceš popřát dobrou i sousedům, co?“ podrbu ho mezi ušima. „Todle se budem muset taky ňák naučit.“ Některý partaje jsou tu na noční klid až moc vysazený. Ne že bysme jim ho z naší ložnice pokaždý uplně dopřávali.

„Ho pochop,“ Kev ho veme za tlamu, „musíš bejt děsně hladovej, right?“ Sebere z linky jednu z našich misek a sype mu do ní granule, pro který jsme se cestou stavili.

No a já nemám chuť nic spešl řešit, a tak to prostě vezmu podobně, vyklopim nám do mísy naše voblíbený zeleninový křupky a plácnu sebou na gauč. Kev si za moment přisedne vedle mě, nabere si hrst, schroustá je a pak jako že si rozpustí ten uzel, do kterýho má svázaný dredy. Ale! Jak je měl navlhlý z tý sprchy, zmrzly mu venku totálně na šutr!

„Uka, draku,“ zkusim to taky. Fakt že ne, ani smykem! Směju se mu.

Rodézák to samozřejmě zmerčí, přiletí k nám na gauč a zahryzne se mu do nich. Drdol zamrzlejch dredloků je tu přece přesně pro pesana na hraní, ne? Na zubech mu zůstávaj chuchvalce vlasový plstě. „Se mu v nich ňák líbí,“ bavim se, „asi ti chce říct, že by sis je měl mejt častějc.“

Kev se mu vysmekne, čapne ho za plece a posadí si ho na klín.

„Počítej s tim, že si začnem vytyčovat ňáký ty lajny. Yep, hned vod teďka, Ridži.“

Řek’ bych, že jméno mu už vymejšlet taky nemusíme.

Pelech mu schystáme v kuchyni, padne na to naše gaučová deka.

A my se do toho našeho zavrtáme taky.

„Dávám budík vo hoďku dřív, dem venčit,“ prohlašuje Kev. „To ti nesecvaklo včas, co?“ dodává vítězně, když postřehne moje rozmrzelý vydechnutí.

Sotva zhasnem, vozve se tlapkání. Pak chvíli nic, a pak skok a dupání po peřině. Neomylně zakotví uprostřed mezi náma. Složí si čumes na přední a dělá, že to tady je zrovna takhle zařízený vodjakživa.

Tak a teď přesně přišel čas, kdy se musíme rozhodnout, jak to budem mít nastavený.

„Jasně, Rodézáku, a jak asi myslíš, že se přes tebe budu muchlovat se svym klukem?“ rozsekne to Kev.

Chvíli dělá, že nerozumí, než se teda nevochotně zvedne na všecky čtyry.

„Co, u nohou nám ale vadit nebude, ne?“

„Mně ne a ty to stejně nepoznáš,“ dobírám si ho, prostrčim ruku mezi Ridžiho tlapkama a poškrábu svýho dreďáka na žebrech.

„Tak slyšels, ne, flek máš tady,“ přiděluje Kev Ridžovi místo na protější straně postele. A trochu ho tam dostrká.

„A teď to muchlování,“ probere mě, jak Kev zavrčí, překulí se na mě a zatlačí mě do matrace, zatimco já se okamžitě začal propadat zpátky do spánku. Nezdrženlivě vochutnává moje rty: „Aby si vo nás nemyslel, že to byla jenom výmluva.“