Kus papíru

„Keve? V ten čtvrtek potom, zajdem pak do tý Baltimorky?“

„Čtvrtek? Ve čtvrtek s klukama jedem vomrknout ty downhillový trejly,“ prohodí a nepřestává ťukat do noťasu.

„Čkej, jak jako?“

Zůstanu zírat s votevřenou hubou. Asi ho ten můj šoklej pohled ňák triggne do ksichtu, protože si poškrábe bradu, konečně zvedne hlavu a aspoň z pravýho ucha si vyndá bezdrátový sluchátko.

„Super, že mi to teda tejden dopředu řikáš, když vo tý mý podělaný promoci víš asi čtvrt roku,“ podaří se mi konečně procedit.

Co se mi nepodaří, je vodložit hrnek zpátky na stůl bez třísknutí. Protože todle fakt… A dobře si to pamatuju, tenkrát mi na to řek něco jako „congrats“ a vlepil mi pusu, a vod tý doby se vo tom nejmíň dvakrát mluvilo.

„A jak mám ty vole asi vědět, že máš ňáký společný plány?“ podrážděně rozhodí rukama. „Víš, že mně tydlecty akce nic neřikaj, tak nevim, co kolem toho zas děláš za fucking issues.“

Jo, jasný, jak má vědět, že na mojí promoci máme společný plány, ne asi. Jako doprdele já to chápu, že pro něj je to děsná nuda nebo já nevim, ale to mu to fakt nestojí ani za to říct mi dopředu, že ne?

A tak sedíme naproti sobě a jeden na druhýho nevěřícně civíme. Ze sluchátek položenejch na stole se tlumeně linou zvuky klipu jejich kapely, kterej zrovna stříhal.

Z týdle awkward scény nás zachraňuje až zapípání myčky, co nám určitě jako pokaždý nechala spoustu zaschlejch zbytků. Vypadala jako výhodnej kauf z druhý ruky, no…

Jsem vlastně docela vděčnej, že můžu vstát a jít ji vykrámovat, protože tak ňák netušim, co víc na to celý říct. Kev si za chvíli hodí pod zadek podsedák – vlastně je to jenom taková kostka z polystyrenu, ale těch patnáct cenťáků navíc mu helpne – a beze slova zakotví vedle mě u dřezu, aby to domyl. Zatim to řeší takhle, potřebovali bysme trochu nižší linku, ideálně takovou, pod kterou se dá zajet, ale to je teď vážně mimo naše aktuální možnosti, máme jiný priority. Třeba se zas podívat někam do světa, ale honestly, teďka ani nemám chuť na to moc myslet. Sakra, jo, nemá cenu zapírat, že mě docela nasral.

Jako nemá cenu dělat problém z kraviny, jenomže teď máme asi voba pocit, že se ten druhej přesně kvůli takový ňáký kravině chová jak debil. No ale jako nechová snad, to je to vážně pro něj timhle hotový?!

Ne, nehrajem si na uražený, to ani jeden nemá moc v povaze (nebo jsem si to vo sobě aspoň myslel) – ale už vůbec ne přetvařování se před sebou. A ta nálada je prostě dneska už ňák tak pryč. Takže při večeři prohodíme pár slov, po jídle cejtíme, že asi voba voceníme spíš klid na dodělání restů a tak než společný zkouknutí seriálu. I tu sprchu si hodíme každej zvlášť (a to je teda co říct, jsme do společnýho sprchování jinak dost ujetý).

No aspoň mám v posteli chvíli možnost soustředit se na něco jinýho než… No prostě konečně vodpovim na ty mejly, co se mi tu posledních pár dní hromaděj, jsem v tom děsnej a vždycky se pak cejtim jak blbec. Fakt to ty lidi berou tak vosobně, že vodpovim, já nevim, za tři dny? Mno, nemá cenu řešit kraviny. Tak to už nech bejt. Oukej. Anebo… si na rovinu připustim, že mi to vážně docela vzalo náladu. A že to není jenom kvůli tomu, že se mi ten mezek nevobtěžoval ani nic říct, ale asi i kvůli samotnýmu faktu, že tam nebude. Že jsem se na to docela těšil, jenomže vlastně hlavně kvůli tomu, že tam budem spolu. Yep, prostě jako pár. Že když dostanu ten zkurvenej červenej diplom, tak se u toho někdo bude dívat a udělá mu to třeba radost. Jsem si tak naivně myslel. A mně zas udělá radost, že mu to udělá radost. Že na mě může bejt taky jednou… já nevim, hrdej?

Jasný, zní to vážně trapně, kvůli kusu srolovanýho papíru, ale nakonec se to taky počítá, no ne? Jo, taky jsem soutěživej jako Kev, a i když mě sport baví, v něm si většinou moc na stupínek nevylezu, ne že by vo něj tak moc šlo, ale ta naše chlapská potřeba se předvádět, no. A asi jsem nebyl uplně připravenej na to, že to tomu druhýmu bude (budu?) tak moc u zadku. A… dost. Rejpáš si v sebelítosti kvůli úplný blbosti, projektuješ si do druhýho vlastní přání a požaduješ, aby všecko cejtil stejně jako ty. Ne, vážně ne, nejste jedno tělo a jeden mozek, to ti sice hodně sugestivně nakecává zamilovanost, ale tos to eště fakt nepobral? Realitu partnerskýho života? Tak dobře, realisto. Nechtěls napsat ty mejly?

Chjo, zaklapnu ten noťas.

„Dobrou, honey.“

„Dobrou, Keve.“

Votočíme se každej na bok, zádama k sobě.

Ráno se nutim ke vstávání snad eště dýl než jindy, ale jinak to vypadá na klasickou ranní rutinu. Která je tim, co mě pokaždý motivuje vylízt z pelechu a vyjít pak z domu culící se na svět jak sjetej, i když dřív ranní vstávačka pro mě vážně nebyla nic, na co se těšit.

Kafe už nám dávno kouří na stole, já se zívající vopírám vo futro v kuchyni, zatimco Kev jenom v boxerkách zkušeně loupe mango.

„To už dozrálo?“

„Jasňačka,“ vycení na mě Kev bílý zuby v tom jeho typical širokánskym úsměvu.

„Mám na něj chuť,“ uculim se taky, položim mu ruku na rameno vobalený svalstvem a zobnu si z prkýnka.

„Bacha, týpku, přijdeš vo prsty,“ bleskem ho krájí na proužky.

Skoro pokaždý je rychlejší než já, takže mu tendle snídaňovej servis, kterej mi v rozespalosti připadá děsně cute, málokdy voplácim (vo to větší je to pak překvápko). Přitom hygiena a tydle věci mu logicky zaberou trochu dýl, to je asi jasný, jenomže vono to nejspíš bude právě i tim. Prostě se musel naučit mendžovat čas trochu efektivnějc než já.

Tadle snídaňová atmosféra, kdy toho moc nenakecáme a jenom se po sobě koukáme a prohlížíme se navzájem, jak kdybysme se viděli poprvý, v tom je vždycky něco elektrizujícího. Jako když se probudíš z euforickýho snu a pomalu ti dochází, že vona je to realita. Že jsme na to vážně dva. My dva.

„Vodpoledne jsme domluvený na to frisbíčko, počítáš s tim, jo?“ houkne na mě Kev eště vod dveří, než vypadne.

Vodpolední frisbíčko je fajn. Je to příležitost vidět se po ňáký době s lidma, který máme rádi, a na čerstvym vzduchu k tomu. Jsem rád, že si tu dneska můžu vyčistit hlavu, v práci byl docela fofr, takže dorážim skoro jako poslední. Navíc Dejv přitáhnul skvělej cajdr, takže je prča eště víc jak jindy. A když už nám frisbíčko začíná až moc často prolítávat kolem ruky, nevim, jestli víc díky tomu cajdru nebo narůstajícímu šeru, tak prostě posedáme do trávy a klábosíme dál.

„Ahooj,“ objímám se konečně se Sabi. Zrovna s ní jsem se nepotkal snad půl roku, letí to! Z vedlejší skupinky k nám přikoluje další láhev, dáváme si pořádnýho loka.

„Takže ty už seš taky hotovej? A já furt nic! Kdy máš promoci?“

Skoro ten cajdr vyprsknu a rozkašlu se. „Příští tejden.“

„Waaau, to je super! A můžem se na tebe přijít podívat?“ bere to Sabi s nadšenim.

„No,“ drbu se na nose, „rád bych tě tam měl,“ řikám popravdě, Sabi je super kámoška, „ale můžem brát jen dva lidi, jinak bysme se tam ani nevešli…“

Dochází mi, že by vlastně tim pádem Sabča klidně mohla přijít. Protože jedno místo je evidentně volný. Jenomže: „Já to stejně tak neberu. Prostě dostanu kus papíru, ne?“ dodávám.

Protože jo, celá ta akce mě přestala zajímat a celkem úspěšně jsem ji dneska vypustil z hlavy (teda až doteď), a hodlám u toho zůstat. Fakt by bylo pošahaný se v tý absurditě dál pitvat. Stejně je to spíš šou pro přehnaně dojatý příbuzenstvo, ze kterýho já tu, pár set kilometrů vod rodnejch krajin, budu mít akorát… A jo, to se tim taky řeší, vlastně můžu bejt rád, že kousnutí do tohodle jabka můžu zas vodložit někam na neurčito.

„Uu, seš tady, kámo?“ zasměje se Sabi a zatřese se mnou. „Dobrý?“ Usmívá se, kouká na mě zblízka svejma velkejma hnědejma vočima.

„Jo,“ pousměju se taky a poposednu si trochu blíž k ní. „Jenom toho na mě tendle tejden je docela dost.“ Bezděčně kejvnu do tmy směrem ke Kevovi, co tam vo kus dál něco vykládá a směje se.

„Chápu, teda asi trochu,“ obejme mě Sabi kolem ramen. „Na mě taky. Ale todle bude dobrý, uvidíš,“ řekne upřímně a přesvědčeně. Sedíme vedle sebe vopřený hlavama a nic dále neřikáme, není potřeba. Chápem se, teda myslim. Jsem rád, že ji mám. Je to dobrá kamarádka. Doufám, že já pro ni taky.

Docela se to protáhne, těch flašek se točí dost různejch, takže už mám docela hladinu v hlavě.

Nejen v ní, teda. Jdu vo kus dál do křoví chcát.

Zapraskaj za mnou větvičky, což ignoruju.

„Nech ho venku, kočičáku.“ Na mym penisu se vocitne další ruka.

Moment to tak nechám, než udělám krok dopředu do počůraný trávy. Pinďoura strčim zpátky do trenek.

„Jsem vážně utahanej, Keve,“ votočim se.

„Po tom frisbíčku?“ protáhne vobočí a uchichtne se. „Máš krámy or what?“

„Chm.“ Jo, to je jako říct jo. Jindy z našich vobčasnejch láskyplnejch aktivit na takovejch místech tvrdnu vokamžitě na šutr. Ta drzost toho, že si dovolujem mít se rádi i jinde než pod peřinou ve zhasnutý ložnici, mě vždycky nabudí.

„Tak proč seš furt tak annoyed?“ nechápe. A kdo by nebyl, s takovejma dotazama?

„Půjdem?“ Vážně se mi teď nechce nic řešit v prochcanym křoví.

„Zrovna jsem načal plechovku.“

„Zejtra musim vstávat dřív. Vyrazim.“

„Kej no. Tak brou.“

„Čau.“

Někdy pozdějc akorát cejtim žuchnutí vedle mě na postel. Jsem rád, že nerozsvěcí.

Jako by uběhnul mžik, začne mi mobil vyřvávat u ucha melodii. Proč si sakra jako tón budíku nastavuju svý oblíbený písničky? Okamžitě je začnu nesnášet. Zamáčknu ho s tim, že mám max. deset minut k dobru.

„Už vstáváš?“ mžourá na mě rozespalej Kev z hnízda dredů, co se mu neuspořádaně povalujou kolem hlavy. „Pojď ke mně eště,“ přitáhne si mě zádama ke svý hrudi a zkříží mi svý packy na prsou. Je to narkotická poloha, takhle bych klíďo proležel celej den.

„Chci tam bejt s tebou,“ zívne za chvíli.

Co zas… ne, to ne, doufal jsem, že už je todle trapný téma mezi náma někde pohřbený.

„Nepochopils to! Já ale nechci, abys tam chodil, když se ti tam nechce. Já doprdele nejvíc ze všeho nechci, aby to bylo tak, že si jeden z nás na tom druhym něco vytrucuje, takhle to mezi náma fungovat nemůže! Fakt už na to zapomeň!“ protestuju. Jsem napruženej a nejistej. Nevim, co si vo tom mám myslet. Tadle nesmyslná záležitost už mě totálně sere.

„Hovno, chci tam prostě se svym přítelem jít a pak mu dát pusu, chápeš?!?“

Řiká to tak bezelstně a naléhavě, a jestli jsem si něčim na Kevovi jistej, tak že je až kouzelně nezáludnej. Nemám sílu se dál bránit tomu, co stejně vim, že mu prostě můžu věřit. Pomalu se mu uvolňuju v náručí, který toho svym stiskem stejně řiká ze všeho nejvíc.

„Někdy nad věcma málo přemejšlim,“ zavrní mi do vlasů, „a ty zas až moc, nemáš ten pocit?“

Jo, mám přesně ten pocit, a taky mám zas a znova pocit, že dovede vyhmátnout v jedný jednoduchý větě to, s čim si lámu hlavu dva dny.

Jenom ho podrbu na jeho hnátě.

Na tváři mi přistane jemná, netypicky nesmělá pusa.

Zavrtám se zadkem do jeho teplýho klína.

Za chvíli mě kousne do ucha: „Ale do kvádra mě nedostaneš!“ Nic mi nemůže bejt víc u prdele! Ale nejvíc mě dostává, jak i z jeho hrudníku cejtim takový to uspokojený předení.

„Stejně to děláš jenom proto, abych ti konečně podržel,“ mám pocit, že je čas na malou provokačku.

Jeho pařáty mi sevřou trup, až to zabolí. „Tak todle si vo mně myslíš?!“ vohradí se jakože dotčeně. „Well, řek sis vo to, bro, dokud ti nevrazej ten diplom, nebude nothing,“ sjede mi do trenek, ukazovákem a prsteníčkem mi přetáhne předkožku přes žalud, takže mi ztvrdne eště víc, a pak to tak nechá.

Aaah, a to se schylovalo k rychlýmu masturbu, kterej bych teď potřeboval víc jak ranní kafe!

„No, já to ňák dám, zato ty je budeš mít nalitý jak broskve, draku!“

„Kdo řikal, že to platí i pro mě?“ dejchne mi do ucha.

„Zaplatíš si eskort?“

„Ty seš takovej vůl, lásko,“ hraje si s mojí bradavkou, „zrovna ruce mi fungujou, to sis asi nevšim, co.“

„To neni moc fér, co?“

„Neni, no.“

„To neuděláš.“

„Mno… uvidim!“

„A pusť. Potřebuju jít do práce.“

„A já se tu s tebou potřebuju takhle válet a líbat tě za krk.“

„Tak jo! Vomrdáš mě?“ Zakejvám na něm pánví. Já bych ho tam zrovna teď tak moc chtěl! Aby se do mě bez vokolků vecpal a naplnil mě svojí horkou slanou šťávou, jak to má bejt!

„Jeez, já to ale myslim fucking seriously,“ moje tvář se ocitne mezi jeho dlaněma, pomalu, ale nezdrženlivě mě líbá, „že do promoce zapomeň. Takže máš recht, radši vystřel… Anebo se tu eště pět minut hřej. Schystám snídani.“