Šutrem do vokna II

„Co to sakra…“

Pouštíme se. Kevova tvrdost mizí někde v dáli a mě v týdle situaci taky ňák přechází chuť pokračovat. Ach jo. Todle ráno nám prostě není souzený.

„Neviděls někoho?“ votáčim se na Keva.

„Myslíš, lásko, že při sexu s tebou čumim z vokna?“ kření se.

„Oukej, čeknu, kde tu je ňáký sklenářství,“ pokrčim ramenama a natáhnu se pro foun ležící na stolku.

„Na co,“ Kev hmátne po mý ruce, aby ji zastavil, „se vsaď, že tu někde v těch stodolách ňáký skleněný tabulky určitě budou zabordelený.“

„Ne že bych věděl, co pak s nima,“ jen tak mezi řečí drbu Keva na koulích.

„Nech na mně,“ vodtuší Kev a zkušenym grifem se z postele přehoupne do vozejku zaparkovanýho vedle ní.

V těch snad staletejch krámech v bejvalym prasečim chlívku proměněnym v dílnu je asi fakt všecko. I ty skleněný tabulky, celý zapletený do pavučin. I diamantovej řezák. Akorát tmel je fest zatuhlej. Kevin mě poslal někde si vo něj říct, prej že ho tu bude mít každej.

Na návsi se div nesrazim s Robem vod koňů.

„Sklářskej tmél, a na có??“ pošklebuje se s přehnanym údivem a divně mu blejskne ve vočích.

Táhne mě do kůlny u nejzchátralejšího domu na návsi.

„Tady ho máme, ale kolik, chlape???“ nepouští ho ten potutelnej výraz.

„No, totiž…“ To mi Kev jaksi neřek‘, že jo.

„Kápni božskou, ženskou děláš ty jemu, co?“ Rob se svitnutim v podlitejch vočích nakloní ksicht do těsný blízkosti mýho, až mě vovane dech plnej cibule a chlastu. „Nebo se snad pletu? Že by v posteli dělal holku von tobě?“ tlačí mě loktama do rohu.

„Kdyby někdo z nás chtěl holku, tak asi nežijem spolu,“ vodpálim ho, „jo, a ty máš ženskou kde??“ vodstrčim ho vod sebe a rozhlídnu se po jeho dvorku totálně zabordelenym krámama a vychlastanejma flaškama.

Škubne mu zornice. „Klídek, jenom sranda, néé,“ zarazí se na vokamžik a pak se hurónsky chraplavě rozesměje, „si to vemte třeba celý a napatlejte si to, kam chcete,“ vrazí mi do ruky plechovku s tmelem.

Rázuju do kopce k našemu statku nechápavě nasranej sám na sebe. Měl jsem mu prostě fláknout bombu mezi voči, takovej kořala by si ze mě ani nestačil usrat. Místo toho si vod něj ten podělanej tmel eště beru.

Na prahu naší dílny se zarazim a na všecko v ten moment zapomínám.

Si zkuste představit ten výjev!

Na ponku sedí kluk svlečenej do půl těla a v předklonu diamantovym nožem vobjíždí skleněnou tabulku, ve který se vodráží jeho soustředěněj výraz. Ve vostrejch paprscích dopoledního sluníčka proudících votevřenejma dveřma kontrastuje mezi černejma linkama kérek světlá kůže jeho udělanejch paží a zad. Dredy svázaný do velkýho a pořádně rozcuchanýho uzle, aby nepřekážely. A na stěně za nim se leskne pověšený nářadí, prostě takovej industriál. Zbytek se topí v šeru. Někde na instáči by nikdo neuvěřil, že to není studiovka, a holky (a kluci) by se mohli uslintat. Ale todle neni ňákej pitomej instáč, tohle je fucking real, a jenom pro mě! Vytahuju mobil. Cvak.

„Co blbneš?“ všimne si mě až teďka Kevin, a evidentně mu ani nedochází, jakej je tam z něj model, „sehnals ten tmel? Grejt! Dáme se do toho.“

---

První vyjížďku na koních venku na louce si dopřáváme ten den vodpoledne. Jsou to zlatý zvířata a s Adél už jsme na nich párkrát jezdili, ale stejně jsou ty začátky takový rozpačitý. Ale pokroky děláme rychle – jo, dost díky Danovi a jeho trpělivejm radám starýho mazáka. Za pár dní si už troufáme vyrazit ven do krajiny. Tendle druh pohybu si prostě čim dál víc zamilováváme. Je to najednou něco trochu jinýho. Pohybujem se ve stejný vejšce, kořeny nebo třeba i potok přes cestu najednou nejsou žádnej problém. Další kus svobody.

„Tyjo,“ nechávám se houpat svojí Montanou a usmívám se na ten supr svět, „todle mi asi bude docela chybět.“

„Neřeš pořád, co bude pak,“ prohodí měkce Kevin, „a užívej.“ Napřáhne ke mně ruku, naše prsty se propojej.

V ten moment mi něco hvízdne kolem ucha a Montana jak potrefená vyrazí dopředu. Naše spojený ruce se roztrhnou, Kev ztrácí rovnováhu a jen tak tak se drapne Kiri za hřívatej krk. Sletěl by ze sedla, kdyby k němu nebyl přifestovanej popruhem, jak to spolu s Danem vymysleli.

„Keve? Řek‘ bych, že po nás ňákej sráč střílel z praku nebo tak něco,“ překotně se votáčim dozadu, jenom co se mi podaří trochu uklidnit Montanu. Skoro bych přísahal, že jsem na ten mžik viděl postavu mizící v křoví.

„Hovadina, proč by to někdo dělal?“ Kev zavrtí vlasatou hlavou. „Se prostě něčeho lekla. A ty seš taky plašan, lásko.“

Jenomže postupně začíná bejt až moc jasný, že tu fakt někomu ležíme v žaludku.

Ten sklářskej tmel, zapomenutej venku, napatlanej do zámku, Kevův vozejk, kterej jsme po návratu z jedný vyjížďky na koních našli na zápraží plnej koblih (koňskejch!), takže pak smrděl hnojem snad eště tři měsíce, balíky slámy skutálený z louky na cestu před barákem, kterou se pak nedalo projet…

Jedna věc sou ňáký ty kanadský žertíky na měšťáky, co si hrajou na vidláky, ale když nám šutr znova vletí do toho nově zasklenýho vokna u postele (jo, a zase když zrovna šukáme), už je to docela k nasrání.

Řešíme to večer v sadu za stodolou. Ležíme vedle sebe v trávě a plnejma douškama nasáváme letní večer, jenom měsíc vznášející se jako zahradní lampión na inkoustově černý vobloze nás šmíruje. A tisíce, milióny hvězdiček. Ty ve městě nemáme.

„Ale vo co tu doprdele go! Jakej problém by tu s náma někdo moh‘ mít?!“ Kev nechápavě přemítá nad všema těma divnostma, co se v posledních dnech dějou.

Jako vždycky mě dojme ta Kevova úžasně roztomilá optimistická naivita, nevim jak to jinak říct.

„No, já bych možná tušil…,“ začnu neochotně. I v tý tmě cejtim, jak na mě soustředil svůj pohled. Jeho chladný prsty se zlehka dotknou mejch žeber.

Vysypu mu celou tu příhodu s Robem, když jsem k němu šel pro tmel.

Kev se zprudka převalí na mý tělo a zatlačí mi ramena dlaněma do země. „Proč‘s mi to neřek‘ hned, lásko?“ prohodí trochu podrážděně a asi i malinko smutně.

„Já… vlastně nevim,“ pokrčil bych popravdě ramenama, kdyby mi je Kev nesvíral. Řikáme si totiž jinak skoro všecko, svěřujem se, mluvíme spolu, někdy i beze slov. Ale taky se nám to vždycky uplně nedaří. Je to vlastně pro mě pořád dost nový… Nikdy jsem v takhle moc intimnim vztahu nebyl.

„… asi jsem nechtěl, abys pak s Robem šel do ňákýho konfliktu,“ přemítám.

„Jo, to bych teda šel. Nikdo se do tebe navážet nebude! Znáš mě, viď, kočičáku?“ položí se na mě. Obepnu ho rukama a hladim ho po páteři. Zlomený.

„Nechci, aby se nám někdo sral do života, jasný?!“ vztyčí se na rukou.

„Já taky ne,“ zašeptám a snažim se Keva přitáhnout zpátky na sebe. Já zas nechci, aby se oddaloval.

Podvolí se a zase mě zalehne: „Tak to tak nenecháme, viď.“

Jeho ruka hmatá někde vedle mě v trávě. Pak z pusy vyplivne něco vlhkýho a tvrdýho, trefí mě to do čela. Jeho rty se přiblížej k mejm a… vtlačí mi jazykem do pusy zralou švestku, už s vykousnutou peckou.

Jo, v sadu začly dozrávat švestky. Tim byl náš program na pár dní danej, protože všecko spadnout přece nenecháme, ne? Takže já nahoru do korun a Kev dole přebírá ty, který snad na Toma s Adél v chládku ve sklepě počkaj, vod těch, se kterejma bude potřeba akutně něco dělat. No, jenomže co? Naštěstí si aspoň pár bedýnek vzala paní Pařízková. A na nás asi bude, abychom se naučili, jak na povidla. A kdyby, nepochybuju, že garáže a stodoly místňáků ukrejvaj nejednu pálenici.

Ráno – teda, podle jinejch kritérií by to asi bylo dopoledne, ale koho by zajímaly hodiny, když do toho bušíš s takovym drakem – se vozve ťukání na naše podruhý zasklený vokno.

Tentokrát ale žádnej šutr.

„Jéje, doufám, že jsem vás, kluci, nevzbudila.“ Mžourám trochu splavenej do culícího se vobličeje paní Pařízkový.

„Vůbec, zrovna se…,“ vyletí ze mě a v ten moment rudnu až po uši, „totiž, jasně, jsme vzhůru,“ dokoktám ze sebe. Ale že jsme vzhůru, a jak moc, to jí muselo bejt jasný, nejsou to žádný plasťáky, přes ty dřevěný vokna je slyšet leccos.

„Tak tady máte aspoň něco na doplnění energie,“ mrkne a podává mi do vokna velikánskej švestkovej koláč! Parádní snídaně, dali jsme ho celej. Však si to zas vodmáknem. Zbejvá vočesat eště dobrou půlku sadu a to nepochybuju, že mě pak večer Kev eště vytáhne na projížďku na koních, zafinišujem náloží kliků a sklapovaček, a když nám po tom všem zbyde aspoň kapka šťávy, mohli bysme na to dneska eště jednou vletět.

Nebo že bysme to vzali vod konce?

Přehazuju Kevovi, kerej u dřezu meje nádobí, ruce kolem krku, a vopírám si bradu vo jeho messy drdol.

Zakloní se. Koukáme na sebe. Já kolmo dolů, von kolmo nahoru. Jeho tváří kmitne úsměv. Přejedu palcema jeho ztopořený bradavky, který mu vytvářej hrbolky na triku. Zase se zaksichtí a chápavě přivře voči.

„Musí nám zůstat ňáká motivačka na večer, ne, dravečku?“ dejchne mi do tváře.

Trošku se z vozíku přizvedne rukama, abysme si byli blíž, a rychle mě líbne.

„Achjo, Keve,“ jen tak nezávazně vrnim, svůj ksicht vopřenej vo jeho čelo, ruce vomotaný kolem jeho trupu. Nasvalenej hrudník se mu nadouvá klidnym dechem, vychutnávám energii proudící tim nastartovanym tělem.

Je mi takhle prostě dokonale a nic mi nechybí, jenom se ho vůbec nechci pouštět.

Ale Kevova pusa mě znova lehce vokousne. S citem, ale nesmlouvavě se vyprostí z mýho sevření.

„Let‘s go,“ usměje se.

Balancuju na štaflích. Sluníčko dneska praží jak v nevadský poušti. Stává se to, že i takhle po půlce srpna chytne druhej dech a snaží se nás všecky usmažit na škvarek. Kevin vozí plný bedýnky dolů na barák. Vodpoledne se někam ztratí. Jenom doufám, že se šel třeba vosvěžit k tomu rybníčku u lesa za Pařízkovejma, zkoušeli jsme ho včera a není marnej (i když seš z něj pak celej zelenej vod řas), a né se v tomhle pařáku někam usportovat. Ale nedělám si iluze. Snad se aspoň máznul krémem, napadá mě, ale ani vo tom nemám přehnaný iluze. Kev je (špinavej) blonďák a má vod přírody jemnou a světlou pleť – skoro žádný chlupy a spousta pih. No co, jeho boj, musim se donutit si uvědomit. Nemůžem se vo sebe starat jak ňáký manželé po stříbrný svatbě, ne?

K večeru už toho mám plný kecky a pro dnešek to taky balim.

Cestou strčim hlavu do sudu. Aaah! Užívám si pramínky studený vody stejkající po krku. Světnice samozřejmě nechaná vodemčená, ach jo, no jak jinak, pousměju se. Ale vevnitř překvápko, na stole čeká novej švestkovej koláč, eště teplej. To nám bodne!

Venku klapne prkno, který má Kev hozený před prahem, aby se mu líp najíždělo dovnitř. „Keve? Už jsi zpátky? Bomba! Pařízková zase pekla, vona je fakt boží,“ houknu.

Vobjeví se v místnosti. „Maybe,“ šklebí se.

Házim pohled na zapatlaný nádobí u pece a zpátky na něj a zas na to nádobí a…

„Ty vole, Keve!“ zavrtim hlavou s nevěřícim úsměvem. Pokaždý mě něčim dostane. „Vochutnám, jo?“

„No jestli máš tu vodvahu,“ tlemí se Kev. Z rozpaků si přemotává drdol těch jeho dredů.

Zakousnu se. „Teda… skvělý…,“ zakuckám se a huhlám s plnou pusou, „jenom… jenom… trochu tvrdý… Nechals to vůbec vykynout?“ kouknem se na sebe a rozesmějem se současně.

„Víš co?“ plácne mě Kev po prdeli, „zejtra pečeš ty, borče, oukej?“

Rádoby drsňácky se vraždíme vočima. „Oukej!“ přijímám tu challenge.

Sedám Kevovi na klín a vlepim mu švestkovou pusu na tvář, že se mu drobky přilepěj do narezlejch fousků.

„Miluju tě,“ vypadne ze mě tak ňák bezděčně a najednou. Potichu. Choulim se pod jeho počmáranym bicákem.

Přivine mě. Pevně. Strništěm svý vostře řezaný brady mi rejdí po krku. Drápe mě s nim v zátylku i z vobou stran. Jeden z jeho způsobů, kterejch nikdy nemám dost.

„I když tě zrovna chytim do pasti na vylomení zubů, co se tváří jako koláč, brouku?“ Kev potutelně provokuje. Jeho tlumenej a nadrženej maskulinní baryton se mi zblízka dere do ucha a rozpouští mě zevnitř. Vibruju jak struna vod kytary a mám co dělat, abych nabral dech.

„Jo,“ vodsekávám v ataku upřímnosti a přetlačuju se zádama s jeho nahejma prsama, s jeho chladnejma bradavkama, „miluju tě přesně proto!

A taky tě miluju, jak mě sereš, když jsem večer down a chci mít konečně chvíli klid a tobě je to uplně u prdele a stejně mě urveš jít si spolu eště zamakat.

A taky miluju, jak po celym dnu smrdíš.

A miluju, jak mě máš v ignoru, když ti něco duní do sluchátek, a pak děláš překvapenýho, že na tebe mluvim.

A miluju, jak mám ráno plnou pusu vlasů, jak celou noc cucám ty tvý dreadlocky.

A miluju, když se bez ptaní utřeš do mýho ručníku a celej mi ho zmáčíš,“ nekontrolovaně ze sebe valim a vyznávám se. A Kev mě do toho čim dál dojatějc cucá po krku a já vim, že sakra dobře ví, že to nemyslim ani trochu ironicky, že to řikám, jak to prostě je. Protože ho prostě miluju celýho přesně takovýho, jakej je! A kvůli tomu.

„A miluju to tvoje péro, co si dělá, co chce, i když se to totálně nehodí, a neni ready, když to chcem my,“ narážim na to, že se to nezlepšuje, spíš navopak, za posledního půl roku určitě navopak, a nikdo neví, co s tim. Vjíždim mu rukama do kalhot pod svým zadkem a něžně hladim jeho krásnej vercajk, relaxující v objetí nafouklejch koulí. I tak je to pořád zázrak, po tom, čim prošel.

Máme voba vzrušenim husinu.

„Myslim… myslim, že jsem z těch tvejch keců ready zrovna teď,“ dostane ze sebe měkce a bříška jeho šlachovitejch prstů se propletou na mym pupíku. Zas mě nedočkavě hryže do tváře.

Jeho ruce se z mýho břicha pomaličku a šimravě, jako by musel překonávat neviditelnej magnetizmus, stáhnou ke kolům. Veze mě na klíně k posteli a přehoupne se za mnou do pravejch péřovejch peřin, vod rána neustlanejch. A jdem do toho po hlavě a nešetříme se a nevnímáme nic než nás dva. A pak už v sobě cejtim celej jeho objem, cejtim jeho živočišnou touhu dát mi, co se do mě vejde. Když se ve mně rozleje dárek vod něj, neustojim to a normálně mi začnou týct slzy naprostý euforie. A von pořád zůstává, jenom ten tlak trochu povoluje, vovíjí mě kolem krku a dlaněma mi trochu tvrdě protírá voči. „Bulíš, jak kdybysme to vzali na sucho,“ šeptá mi, dělá si ze mě prdel a mně je naprosto nadpozemsky krásně.

Další den si hned po snídani připravim pec, aby byla na můj koláčovej pokus pěkně roztopená. Vymetu kamna vod včerejšího popela, naložim třísky a pár polínek a za chvíli to v nich už tajemně hučí. Zaklapnu popelník, přihodim víc dřeva. Rozdělám těsto (yes, s vajíčkama od našich, teda spíš Tomovejch a Adélinejch, slepic!) podle receptu, kterej se mi baj voko tak nejvíc pozdával, a s trochou nejistoty to nechám kynout. Jdu zatim s Kevem ven natírat zahradní lavičky, vo kterejch jsme měli pocit, že by si to docela zasloužily. A pak taky posekat trávu, to je na mně, Kev mezitim štípe ňáký polena na topení (jasně, i to se s trochou grifu z kriplkáry dá), nakrmí zvířata a trochu pokydá ve stáji, nakonec se tam k němu přidávám.

Zapíchnu vidle do hnoje, lokty na ně a dávám si chvilku voraz. Kevin mě zezadu chytá kolem pasu a zaboří vobličej mezi mý půlky v našpiněnejch džínách.

Vopřu se vo něj a chvíli relaxujem v týdle symbióze.

Nahmatám za sebou tvrdej biceps mýho parťáka a podrbu ho. „Tak co, máš už taky hlad?“ Yep, promítám si do něj svůj vlastní pocit.

„Well… asi mě spíš honí mlsná, honey,“ zamumlá Kev do mejch kalhot. Pobaveně mě táhne za pásek, až si mě přetočí kolem dokola k sobě. Rozkrok v nebezpečný blízkosti jeho zubícího se úsměvu mi začíná ňák tuhnout.

„A na co bys měl, dreďáku, dneska chuť?“ snažim se nasadit ten nejnaivnější výraz vůbec.

„Jako, dost jsem nažhavenej na ten tvůj koláč,“ Kevin se upřímně zaculí a vopře si bradu vo bouli nafukující se v mejch riflích, „ale eště předtim…,“ uchopí kovovej jezdec mýho poklopce mezi zuby.

„Ksakru, ten koláč!“ jako kdyby do mě střelili. Upřu na Keva tentokrát zas ty nejvíc vomluvný voči, jakejch jsem schopnej. „Draku, jsem bleskem zpátky, přísahám!“ děsně nerad se mu vytrhnu.

„Jo, ale eště předtim ho musíš dát píct, to jsem přesně chtěl říct,“ mrkne Kev a volízne si pihu skrytou ve strništi nad koutkem pusy.

Jenže mezitim mi kamna už určitě vyhasly a těsto překynulo. Jsem blbej, měl jsem si dát stopky na mobil, letim přes dvůr do světnice. Votvírám dvířka kamen, cpu tam pár klacíků a foukám na pár uhlíků žhnoucích ve tmě. A kamna mi to vrátěj. Ksicht mám plnej sazí a popela. Přihodim trochu papíru, chvojí a třísek, jenže se na mě akorát valí čím dál hustší čoud. Za chvíli nevidim pomalu ani svatej vobrázek na protější stěně a se záchvatem kašle a nadávek vybíhám ven na zápraží. A za mnou voblaka kouře.

„Lásko, jak de cooking?“ tlemí se můj kluk vod vchodu do stájí.

„To má bej zas co za džouk?“ protírám si štípající voči a tázavě kouknu na dobře se bavícího Kevina, kterej pro změnu civí někam na střechu.

Jako nic proti Kevovi, ale jak tam taky mrknu, je jasný, že v tomdle asi těžko moh’ mít prsty. Z komína totiž nestoupá ani závan kouře. Za to je přes něj položená cihla!

„Čum, ty vole,“ sykne Kev. V tom vokamžiku se totiž zpoza hřebenu střechy zvedne postava a dlouhejma krokama letí po taškách. Dlouhym skokem to vezme na střechu zadního křídla – a zmizí. S drásavym praskotem. Prostě se propadne. Zůstává po něm jenom zející ďuzna.

Pelášíme ke starýmu seníku. Kev roztahuje vrzající vrata zavěšený na rezatý kolejnici.

Na zemi, v hromadě uhlí, tam vosvětlenej dírou ve střeše sedí Albert, ten kluk vod Pařízků, co nám první den dával klíče. S ksichtem zkřivenym bolestí.

„Do hajzlu, chlape, jsi celej?“ sprintuje k němu v káře Kev a já za nim.

„V klidu seď, pohneš rukou, nohou?“

Kluk zkusmo zakroutí zápěstím. „Jo, v pohodě, asi jsem si jenom vyrazil dech,“ zamumlá.

Kev slejzá ze svýho vozíčku k němu na zem.

„Todle cejtíš? A tady?“ chytá ho různě za kotník.

Kluk nepřítomně kejvne. „Měl jsem kliku, že tu bylo to uhlí.“

„To teda. No hlavně že sis nepřerazil hřbet jak já,“ úlevně vodfrkne Kevin a vodhrne si dred, co mu spad‘ do čela. „Takže jestli jsi v pohodě, můžem jít k vám domů říct si, co se tu vlastně doprdele dělo.“

Albert poprvý zvedne voči a sjede pohledem z Keva na mě a zase zpátky, a nadejchne se, jako by chtěl něco říct. Ale nic.

„Nebo si to snad chceš radši vyřešit tady mezi náma?“ koukne mu Kev zpříma do vočí.

„Předpokládám, že ty šutry do voken a tak byly taky tvůj džob,“ vodtušim.

Albert se nadejchne. Světlou tváří mu prchavě proběhne temně rudej ruměnec. A pak znova. „Jo, a vim, že je to trapný,“ pomalu ze sebe dostane.

„No docela dost, ale proč, doprčic?“ vopáčim.

„No…,“ nadejchne se zas, ale pak zavrtí svojí černou rozcuchanou kšticí. „Já… chci říct, mrzí mě to, jo, bylo to fakt trapný. Ale, já vim, že bych to neměl takhle říkat, ale je to všecko kvůli vám.“ Sevře voči do štěrbin. „Ale to už je jedno,“ zavrtí hlavou.

„Wait, tomu ňák nerozumim, todle dořekni,“ votočí se na něj Kev a hraje si s pramínkem, co mu stahuje dredy. Ty se uvolněj a napůl rozpustěj.

„Když to je těžký…,“ zavrtí Albert zase hlavou. „Bylo to všecko v klidu, než jste se tu tak najednou objevili. Jenomže pak… já už to prostě nevydržel, mít vás furt před vočima,“ prohodí nešťastně. „Myslel jsem… myslel jsem, že vás to třeba tady přestane bavit a zas mi zmizíte ze života…“

Idiot, fakt by snad už moh‘ mít rozum, ne? A ne nápady jak vod pětiletýho fakana.

„Hele, a co takhle si místo šmírování vostatních najít babu, co?“ protáhnu vobočí.

„Jenže vy jste dva kluci, vo tom to je!“ tlumeně zařve a zapíchne do mě blesky svejch vočí, lesknoucích se vod slz. „A já…,“ zlomí se mu hlas. Tos to nepochopil? jako by se mlčky ptal.

Skloní hlavu do dlaní, asi překvapenej, že to z něj tak najednou vyletělo.

„Choval jsem se k vám docela hnusně, vím, ale myslíte, že byste, no že byste to hned nemuseli říkat mý mámě?“ prohodí po chvíli úplnýho ticha. Najednou věcně.

„Připadáme ti jako takový kreténi? Jasně, že todle zůstane mezi náma, dokud ty budeš chtít,“ vodpoví klidnej Kevinův hlas.

Albert se vopře zádama vo hromádku uhlí. „Dík,“ kraťoučce se plaše usměje. „Nenapadlo by mě, že to někdy budu s někým takhle řešit… Vpadli jste sem jak uragán.“

„Chtěls to držet v sobě?“ prohodim a chápu.

Albert neurčitě přikejvne hlavou. „Celý jsem si to uvědomil vlastně docela nedávno… Myslel jsem, že mám jasno… a všecko je jinak… Pořád nechápu, co se to děje.“

„Já, kdyby mě loni tendle dredař prostě nesbalil, bych neměl pořádnej šajn doteď,“ usměju se a zasnim.

Albertovy zorničky zas vobživnou, asi překvapenim z toho, že není jedinej, koho překvapilo vlastní srdce.

A tak sedíme všichni tři na tý slámě černý vod uhelnýho mouru a kecáme. Vo svejch životech, vo vztazích v nich.

„Ty vole, už je fakt dost pozdě,“ kejvne Kev na Albera. Musely nám tu uběhnout hodiny.

Zvedne se a vopráší si kalhoty. Rozpačitě přešlápne na místě.

„Nemáte náhodou ňákou práci ve stáji nebo tak, co by bylo potřeba? Víte co, kvůli tamtomu všemu…“

„Každá ruka se hodí. Takže zejtra v devět?“

„Zejtra v devět,“ usměje se s úlevou.

„Jo, a ještě něco,“ dodá Kevin, „někdy to sám třeba ani nevidíš, ale chci ti říct, že tvoje máma je super ženská a předsudky nemá, to bysme poznali. Ale dál už je to na tobě. A kdyby něco, jsme tady. A až nebudem tady, máš mejl, telefon, cokoli, kdykoli.“

---

Někdy začátkem října se s Tomem a Adél dohodnem na společnym víkendu u nich. Jo, docela nám to tam přirostlo k srdci. A taky Kiri s Montanou. Určitě si dáme ňákou dlouhou vyjížďku krajinou plnou probarvenýho listí. Snad na nás teda ty jejich velký koňský hlavy nezapomněly a nebudou se tvářit, že se neznáme. Melem vo tom celou cestu tam.

„Bacha sakra!“ zařvu na poslední chvíli na rozveselenýho Keva za volantem. Poslední serpentýnu v lese před vesnicí vezmem smykem a v protisměru k tomu. Dvojice v našem pruhu uskakuje do příkopu.

„To bylo vo fous.“

„Ty vole! Musej lízt doprostředka silnice!“

„Dva kluci spolu za ruce, no co chceš, podzim, lásky čas,“ usměju se.

„Alberta bych teda sundal fakt nerad,“ pokračuje Kev.

„Uh, šli spolu za ruce?!“

„Cože, to byl Albert?!“ Vyrazíme ze sebe jeden přes druhýho.

Vítězoslavně se na sebe podíváme. Asi bysme si hned dali high five, kdyby Kev nemusel k ručnímu řízení používat vobě ruce. Bleskem zastavujem na vodbočce nejbližší lesní cesty.

„Co, dem je pozdravit?“ hrnu se ven, abych z kufru vytáhnul wheelchair.

Ale Kevinova tygří packa mě zachytí a zatáhne zpátky do auta.

„Přece jim nebudem kazit intimčo,“ mrkne Kev.

„Tak proč jsi zasta…,“ ale to už se Kev ze svýho sedadla dere nad to mý a zacpává mi pusu jazykem. Divoce se pokouší si přelízt na mě, jeho ruka mi trhá poklopec.

„Nejdřív to spolu voslavíme a prohodit s nima pár slov můžem pak ve vesnici. Jestli teda teď budou zvědavý na někoho dalšího kromě nich.“ Kouše mě do vobličeje, že ze mě za chvíli zbyde jenom vohlodanej vohryzek.

„Keve, jo!!“ je to jediný, na co se vzmůžu. Snažim se přetáhnout ho celýho k sobě. Jak já tudle jeho nezřízenost můžu!

Nebylo z toho nic. Teda, rukama jsme si pak navzájem pomohli, to jo, ale anatomicky to v tom autě prostě asi nedáme.

„Stejně to stálo za to.“

„Myslíš jako todle, jo?“ ušklíbne se skepticky a drbe mě za uchem.

„To všecko tady. A pak, že střepy nepřinášej štěstí. Takže stálo, stojí a bude stát,“ pohladim ho tam u něj dole.

„Bude,“ rošťácky mi slíbí a já v dlani cejtim, že se nepletem.