Prales

V shopu s outdoorovym vybavenim mě přivítá typickej mix smradů z novýho, eště nepoužitýho zboží. A důrazný štěknutí zpoza kasy.

„Nechali ti to tu na povel, jo?“ naklonim se přes ni a mrknu na něj.

Ridž se ve svym pelechu hozenym na zemi postaví na přední a hypnotizuje mě nedočkavym pohledem. Dokonce tak, že pustí z huby svoji zamilovanou voranžovou kost. Voběhnu to k němu. Hodí sebou na záda – drbání na břiše ho dostává do extáze. Vod chvíle, kdy jsme si ho pustili do života, nebyl den, kdy bych z něho nebyl hotovej. Různym způsobem teda – třeba když nám leze do postele ve chvílích, kdy se to uplně nehodí… Ale stejně je to nej kámoš.

Na druhym konci krámu Kevin sundavá z poličky vystavenou botu. Podává ji trojici zákazníků a něco jim vykládá. Zmerčí nás, jak si hrajem, a zaculí se.

Ze skladu vychází vysoká černovlasá Nikča.

„Čauves,“ zdravíme se.

„Nedělal binec, co?“ směju se.

„Skoro vůůůbec,“ mrkne Nikča na Ridže, „jenom ho zaujala tadlec fešná bunda, viď?“

Vočima sjedu na červenou zimní bundu vod Fjälrävenu hozenou přes židli. Z trhliny lezou chomáčky výplně.

„A do pr…,“ vydechnu, když si představim, co je asi napsáno na tý cenovce. Která je naštěstí stydlivě votočená rubem ke mně. Ridž se drbe packou za uchem a dělá, jakože neposlouchá. Jako by se mu to dalo věřit.

„Výrobní vada, nee?“ nahodí Nikča jakože samozřejmej výraz.

„Jestli vám todle projde, tak jste hustý,“ zakřenim se.

***

„Jsem tady za kasou a prej: ‚Poradil byste nám s pohorkama?‘“ Kev se mezitim vobjeví u nás. „Řikám ‚jasňačka, dem na to‘ a vyjedu. A teď najednou ty pohledy jakože – ‚seriously?!‘,“ gebí se, „tak jim řikám, že už je mám prochozený, tak teďka testuju pneu.“

Vyprsknu taky. Baví mě, jak si z toho furt dělá ňáký džouky. Btw, jestli si vod něj nechali poradit, tak chybu neudělali, bych řek’.

Na pozdrav mi hmátne na prdel a já pomasíruju pružný šlachy na jeho pihovatym krku. Tydle malý kontakty! Už po půl dni mám regulérní absťák. Jsem jak zabouchnutej teen, co?

„Čapneš ty krabice? Potřebuju je hodit dozadu. Hlídej chvíli, Ridži, kej?“ Dvě si bere na klín a projede za závěs do skladu. Vezmu zbejvající a mířim za nim. Nikča se zahihňá za fakturou.

„Yep, semka nahoru že bysme je šoupli,“ Kev zastaví u jedný ze zadních řad plechovejch regálů vosvícenejch slabou a trochu blikavou zářivkou. Podává mi jednu krabici po druhý a já je skládám na nejvyšší polici, kam nedošáhne. Vrazí mi do náruče poslední a jeho ruce se z ní plynule přesunou ke knoflíku mejch kaťat. Než tam tu krabici usadim a pořádně vstřebám, vo co go, mám je skasaný i s trenclema a von zapojí svůj dlouhej drsnej jazyk.

„Máš ho slanej jak Laysky,“ uchichtne se jenom, „voklepeš si ho taky někdy?“

„Hm, a na co bych tě pak, mlsoune, asi chytil?“ – tudle chvilku po celodennim pařáku si vybral von. Ale to už mi ho vezme svejma strong čelistma.

„Ty vole, Keve, pojď!“ svět se se mnou rozvlní jako rozbouřenej voceán.

Bere to klasicky do hloubky a na plný koule. Moje! Mozek vypíná a posílá všecko tam dolů, překonávám jeho pevnej skus a přirážim mu ho tam, až si musí zabrzdit kola. Tadle láska fakt nebude dlouhá a něžná, navopak se divim sám sobě, že ji zvládám držet tak dlouho, než mu ji konečně posílám v plný palbě do krku. Dravě polyká a ještě mě u toho kousancema nutí docáknout to všecko až do dna.

Padám mu na ramena totálka hotovej.

Sahám si instinktivně do kapsy.

„Nemáš kapesníky?“ vydechnu.

„Nope. Řekni si Nikče.“

„Vole!“ udejchanej se zakuckám a zajedu mu rukou do sepnutejch dredů. Sem prostě tak happy, že mám vedle sebe zrovna tohodle člověka… Musim dodávat, že vo tu kuřbu tu fakt nejde?

Ale stejně chci taky cejtit v puse jeho tvrdnoucí vercajk a vrátit mu to i s úrokama.

„Nech na doma, draku,“ zazdí to a líbne mě přes triko na prsa, „Rodézák už žárlivostí určitě stačil rozervat dalších pár bund.“

Naštěstí si tentokrát vystačil s tou voranžovou kostí, teda aspoň do chvíle, než se vracíme zpátky. To pak vystřelí k nám a dává dost hlasitě najevo, že je čas už to tady balit.

„Ridž spočítal, že padla,“ krčí Kevin vosvalenejma ramenama.

„Šak jasan a běž, já už to tu pofackuju. A zejtra je to na tobě,“ mrkne Nikča a zaměří Keva ukazovákem. Vědoucně se na mě usměje, já se malinko začervenám, z rozpaků se poškrábu na nose a úsměv jí voplatim.

Ridž, kterej čeká nastartovanej u dveří, to samozřejmě vezme sprintem ven do velkýho světa hned, jak mu je Kev votevře.

Řidič toho Volkswagenu to zadupne v poslední chvíli. Mi z nich hrábne, z vobou. Z Keva teda, ne z toho řidiče, co dodržoval pade. Klika neskutečná.

Na povel přiletí zpátky hned, to jo, ale dát přitom bacha, jestli zas něco nejede, to ne. Musim moment počkat na mezeru v provozu.

„Takhle fakt ne, Ridži, never ever,“ Kev nasadí trochu provinilej výraz a konec Ridžova vodítka si cvakne k rámu svýho vozejku.

„Se netvař jako ten rozumnější. Jste voba dva stejný, víš to, že jo?“ ujišťuju se.

„Slyšels, Ridži? Máme přesilu. Takže klídek.“

„Jedinej rozdíl je, že Ridž z těch nejvíc psích nápadů pomalu vodrůstá,“ vopřu se mu vo lopatky a dám mu pusu do vlasů. Ne, tendle z těch svejch nevyroste nikdy. Naštěstí.

Ridž na nás hází jaký jiný než psí voči. Samozřejmě si v krámu tu svoji kost zapomenul.

Sorry, Ridži, za tenhle kousek, cos předved, se vracet vážně nebudem.

***

Za rohem mě do nosu praští narkoticky sladká vůně. Zvednu hlavu. Kvetou akáty.

„Jé, udělám kosmatice!“ vejsknu.

„What?“

„Akátový řízky. Na sladko. Bombová žranice,“ vysvětluju. I když Kev před chvilkou znova prokázal, že je spíš na slaný…

Přítel se zatváří nedůvěřivě. „Neni to náhodou tak trochu toxic?“ překvapí mě svojí znalostí.

„Jasně že jo! Akorát ty květy ne.“

„Keej, rozumim, chceš nás votrávit… Ridži, povohlídni se po novejch kámoších.“

„Jak chceš,“ vykročim dál.

„Waaait, lásko, jasan že chci!“ sápe se po nejspodnější větvi, „třeba z toho bude ňáká jízda!“ rozzářej se mu kukadla.

„Tak na to si budeš asi muset najít jiný bejlí, junkie!“ tlemim se. „Ale jestli ty akáty i tak chcem, tak je možná spíš můžem jít narvat do Pralesa, tam jich budou mraky a míň vyuzený,“ rozhlídnu se po rušný ulici, kde stojíme.

„Yess, dem! Dáme tam pivko.“

O pár set metrů dál vybetonovaný koryto potoka vodděluje vypíglovanej a zametenej park vod divočiny. Přejdeš lávku a seš v Pralese. Jo, cíp mezi potokem, železniční tratí a bejvalou tovární čtvrtí, kterej jako by nikomu nepatřil, a tak si moh’ v klídku vegetit svym originálnim životem. Samý houští, stromy rostoucí a lámající se jeden přes druhej, v nich vobčas stan nebo chajda některýho z místních bezďáků, a mezi tim spousta stezek a trejlů, vyšlapanejch vod divokejch prasat, srnek a poslední dobou hlavně bajkerů. Kdysi dávno tu snad byla armádní střelnice nebo něco takovýho, každopádně všecky ty díry a hrby v lese jsou super terény pro blbnutí na kolech. Nebo na vozejku.

Ňáký místa jsou eště pořád dost zaneřáděný, jak sem generace debilů vozily vodpadky (dotáhnout doprostřed lesa třeba půlku keramický mísy vod hajzlu nebo rezavej sporák? Jako pochopíš to?!), ale po pár jarních brigoškách to už docela prokouklo. Jo, taky jsme si tu párkrát mákli.

A několik větších palouků jsou místa jako stvořený pro pikniky a grilování trochu víc nadivoko, než uprostřed zastřiženýho parkovýho trávníku. A na jednom má dokonce týpek (je věčně high a nikdo mu neřekne jinak než Weedy) přistavenou maringotku a kolem sezení z dřevěnejch palet, kde vo víkendech točí piva z minipivovarů žíznivejm bajkerům a dalšim pralesním dobrodruhům. A to je taky náš cíl.

Ridž je tu z toho docela perplex, všecky ty lesní pachy a zvuky v něm probouzej stopařský instinkty.

„Ne že přitáhneš králíka nebo někoho takovýho. Sou to kámoši, jasný?!“ chytne ho Kev pod bradou, než ho vodepne.

„To víš, určitě si na tebe vzpomene, až zavětří,“ vrtim hlavou a podrbu Keva za trikem.

„Trochu důvěry, brouku,“ zašklebí se na mě, „někdy s tim vysvětlovánim začít musíme. Přece ho na trecích nebudem tahat na lajně.“

Hned je příležitost to vyzkoušet. Zpozorní, napřímí se a proletí skrz křoví.

„Ridži, zpátky!“ houknu rázně.

Celej zjančenej se vrací k nám. V hubě místo mláděte… svítivě na voranžovo nastříkanej dřevěnej kůl.

Prostě něco jako: zapomeneš mi moji voranžovou kost?! Nemysli si, že se z toho vyvlíkneš, seženu si náhradu!

„Tendle ti nevěřil,“ práskne to na mě Kev, potahá se s nim vo to dřevo a velkym vobloukem ho háže směrem po stezce. Rodézák švihá za nim.

„Wow, docela kalup, že už začínaj kolíkovat průzkum!“ hvízdnu překvapenim.

„Wait,“ nechápavě na mě koukne, „jakej průzkum?“

„Má tudy víst ten vobchvat,“ povzdechnu si, „zrovna minulej tejden se nám ten projekt motal na stole. Bude mi tady po tom docela i smutno.“

Zastaví se a upře na mě ty svý velký, hnědomodrý, doširoka rozevřený vočiska: „A to nic neřekneš?“

„Jako co? Začlo tě zajímat, co řešim v práci?“ pobaveně na něj mrknu. Todle nikdy moc neprožíval.

„Jako co, že zas místo dalšího kusu přírody bude fucking beton?“ švihne rukama, jako by vo zem vztekle vodrážel imaginární míč.

„Keve, a víš, že to v územnim plánu je už slušnejch pár desítek let, že jo? Že je na to už dávno územko a všecko?“

„Územko my ass,“ vodflusne si, „prostě super no. Půjde do prdele místo, který má svoji komunitu, který nikoho nesralo, který si jelo po svym, aby tu místo toho mohly smrdět vejfuky.“

„Který zatím smrděj uprostřed města pod voknama lidem, co tam žijou,“ nemůžu nepřipomenout, že se už nevim, jak dlouho řeší, že to tak dál nejde.

„Jo, fakt geniální řešení to tady kvůli tomu rozbagrovat!“ podrážděně vodfrkne. „Tebe nesere, že se na takovejch věcech podílíš?“ Ne, nesměje se u toho. Tentokrát vůbec. S tou vystrčenou naježenou bradou vypadá dost serious.

Najednou vůbec nevim, jak na to mám reagovat. Doprdele a to si jako myslí, že jsem ňák nadšenej, že to vodsere zrovna todle místo?!? Jako bych si to asi vymyslel nebo na tom moh’ v subdodavatelský firmě cokoli změnit?! Ale jak jinak to teda chce řešit?! Pokud nechce probourat koridor skrz půl města?!

Což mu taky pěkně vod plic řeknu. Samozřejmě se žádný logický vodpovědi nedočkám. Jenom je víc a víc agresivní a napruzenej a já taky. Zhádat se kvůli takový kravině!

Aspoň že je zpátky Rodézák. Těká pohledem z jednoho na druhýho. Neni blbej, to dusno hned cejtí, akorát ho prostě mezi náma nezná. Jo, je to furt u nás zelenáč.

„Asi už pudem, Ridži, promiň,“ pohladim protisměrnou vlnku na jeho hrubym kožichu a cvaknu ho zas ke Kevovi na vodítko.

„Yep.“

***

Cestou domů toho moc nenakecáme. V bytě si Kev u stolu votevře noťas a začne tam něco ťukat.

Uvelebim se na pohovce; řešim vlastní nedodělky a slíbený věci, není jich zrovna málo. Zvednu hlavu, až když mi začne nevodbytně kručet v břiše. Kev furt na něčem soustředěně maká. Pohupuje hlavou, má nasazený sluchátka a z nich je slyšet něco dost rozjetýho. Žere u toho banán. Vyřešim večeři podobně.

Až když už je venku dávno tma, najednou někdo hupne vedle mě na gauč. Neni to Ridž, ale Kev, překvapuje mě.

Tváří se poťouchle a nadšeně.

„Čum,“ vezme mě rukou kolem ramen a vrazí mi svůj noťas před vobličej, „co ty na to?“

Čtu. „Necháme si zničit Prales?“ zní nadpis toho plakátu a pak už to jde přímo k věci. Evidentně už k tomu existuje i fejsbuková skupina, bude asi i web.

„Můžu?“ Vopravim mu tam jednu moc vokatou hrubici.

„Domluvim s Weedym, že se u něj budou sbírat podpisy na petici. U nás v šopu taky,“ Kev přede uspokojenim.

„Ale víš, že teď už je to skoro bez šance, že jo?“ cejtim povinnost mu nelhat.

„Stahuješ kaťata před brodem,“ vlepí mi pusu do strniště. Ráznou, ale něžnou.

Přitisknu se ramenem k jeho hrudníku. Je to bojovník a nevzdává se.

Mám ho rád. Nejde ho nemít, prostě.

***

„Možná bych měl pár nápadů,“ prohodim, „i když by fungovaly spíš tak před pěti lety, kdy se s tim eště dalo něco dělat.“

„Řekneš mi je zejtra, jo?“ jemně mi vykroutí svůj notebook z ruky a položí ho na stolek vedle mýho, kterej taky zaklapne.

Vleze si na můj klín a tlačí mě svym trupem na pohovku. Vychutnávám si jeho rozehřátou tíhu. Jeho ruce se začnou přehrabovat v mý vejbavě.

Naklonim se k jeho uchu zarudlýmu vod sluníčka. Vezmu do pusy kovovej kroužek, co ho má v horní části boltce. A pak černou pecku připíchnutou k lalůčku. Decentní, žádná extravagance. „Teďka já, platí?“ zašeptám.

Protáhnu ruce mezi těma jeho a mejma bokama. Zabránim mu v pokračování a vlezu mu podél třísel do trenek. V jedný hrsti jeho těžký horký koule, v druhý hladká kůže penisu, co se nesměle probouzí.

Párkrát povibruju a cejtim, že se chytá.

Zavrtí se na mym toužícím těle a nadechne se.

„Sssst,“ mírně syknu a dám mu zas polibek na pihovatý ucho s těma dvěma vozdobama. Akceptuje a už mě nechá.

Měnim rychlost a styl, palcem kloužu po žaludu vydávajícím kapky mazlavý tekutiny.

Když zatne ty svaly, který může, a zachvěje se, zpomaluju a vodkládám to. Do dalšího kola. A dalšího.

A mezitim ani jediný slovo. Jen šustivej zvuk měnícího se rytmu a vobčas spontánní sten uniklej z úst někoho z nás.

Na chvilku přestanu. Prstama levačky ho šimrám na močový trubici a v druhý rozcvičuju křeč. Pohledem se potkám s Ridžem. Leží na zemi na dece, hlavu položenou na packách. Sleduje nás. Trochu ustaranej, ale vyklidněnej. Je to možný? Jako by to dneska chápal. Že teď potřebujem chvilku sami pro sebe. Volízat si rány, který jsme si rozdali. Usměju se na něj. Bude to dobrý, Ridži. Přejede si nos tlapkou. Ne, tendle svědek mi vážně nevadí.

Přimáčknu Keva víc k sobě a zapracuju na jeho pinďouru ukazovákem a prostředníčkem. Drobnejma polibkama mu vokusuju čelistní kloub skrytej pod kartáčem fousů. Dejchá rychlejc, jeho výraznej vohryzek mu jezdí po krku, jak nasucho polyká.

Zas ty nepravidelný škubance v jeho podbřišku i pohublejch nohách. A pak to pustí ven. Chrstne svůj rozehřátej genetickej materiál do mý dlaně, protejká mi mezi prstama, kape na pohovku, z ní na podlahu. Je nám to fuk, teďka. Zavrní mi v objetí. Položim si hlavu na jeho široký záda.

Nechce se mi hned letět do sprchy. A von to má asi podobně. Jsem rád. Voní mi, utahanej a ulepenej. Natáhnem se vedle sebe na boku.

„Uděláš nám ty kosatce?“ mlsně mi zmáčkne pěst.

„Kosmatice. Nenatrhali jsme je,“ vyslovim obvious věc.

„Zejtra po práci tam pro ně zaskočim,“ nenechá se vodbejt.

„Kvetou vždycky až na vyšších větvích. Nedošáhneš na ně!“ popichuju ho a šimrám v podpaží.

„Vyšplhám si pro ně,“ rošťácky vycení zuby.

„Po trnovníku. Seš magor,“ dávám mu pusu.

„Ty seš. Protože nevěříš, že můžeš všecko, když chceš. Skoro,“ dodá a zatahá mě za fousky na mý bradě.

Třeba začít s para basketem. Týmový sporty nikdy moc nedělal, ale hned mu to jde. Řikal.

Chvíli jsme zticha.

Ridž usoudí, že jsme toho intimča už měli dost, a přesune se k nám na pohovku. Je ho pořádnej kus. Trochu se mu posunem. Položí si hlavu na mý stehno.

„Zejtra mám pracovní večírek. Vážně nemůžu,“ pohladim pokérovanou kůži namakaný paže svýho kluka. Vlahej společnej večer v Pralese by mě lákal xkrát víc.

„Vim, workholiku,“ rejpne si, „a pozejtří mám to první utkání.“

„Těšim se,“ přiznám se a trošičku se i začervenám. Na baskeťáky. Na svýho novýho baskeťáka. Jako zdravouš by se k tomudle sportu asi nedostal, zas tak vysokej není.

„Vážně?“ povotevře pusu.

Přivřu voči a přikejvnu.

„Já taky. Baví mě to!“ prohodí nadšeně. Podrbe mě za uchem.

„Tak zajdem do Pralesa v pátek? A potom si tam dáme pivko,“ navrhnu a nechci teď myslet na to, jak dlouho to tam bude eště možný. „S Ridžem.“

„Nebo něco víc funny, u Weedyho,“ Kevova pusa se roztáhne.

„Nebo.“ Dotknem se nosama. Vzpomenu si, jak mě Kev překecal k prvnímu jointu a musim se začít řehnit. Hodně vtipný to pak bylo. Jsou lidi, co maj hned jasno, že kluk s dredama rovná se zhulenec. Hovadina. Vychutnáme si to párkrát za léto. Když nastane ta správná atmosféra.

„A předtim si někde v křoví zašukáme,“ zamyslí se. Vlastně na to myslí v jednom kuse.

„Bez Ridže,“ doplnim pro jistotu.

„Už buď radši zticha, jo?“ A zahájí to dlouhatánský vykusování.