Pětadvacátej

Volný sequel předchozích povídek bez přímé dějové návaznosti

Vykrystalizovalo to vlastně uplně narychlo, když jsme si včera přáli pohodový Vánoce nebo slunovrat nebo prostě těch pár zaslouženejch volnejch dnů na závěr roku, jak to kdo cejtí. A vyšlo z toho, že na pětadvacátýho stejně nikdo nemáme žádnej fixní program, tak proč bysme si ho nemohli užít spolu. Dorazí Glen s přítelkyní a dětma, Sabča, která se zrovna rozešla, a na chvíli se stavěj i Tom s Adele, který tak jako tak mířej do města za ňákejma rodinnejma povinnostma. Klára to má trochu z ruky, našla si na Zélandu frajera, chovaj tam teď v horách ovce a k tomu dělaj fyzioterapie a masáže… Takže s ní jsme si brnkli po Instáči, co ho má plnej těch neskutečnejch záběrů novozélandský přírody.

Dopoledne je teda trochu hurry, chcem udělat bramborovej salát (jasněěě, víme, že by měl pár dní ležet, nemusíš to vopakovat) a upíct krůtí paličky. Klika, že aspoň jedna rozvážková služba funguje i dneska. No a navíc potřebuju eště mrknout na jeden projekt. Jo, dneska, protože vod zejtřka do Silvestra vyrážíme dobít baterky na hory a tam si práci fakt tahat nechci. To je holt tak, když si dovolenou vybereš na poslední chvíli.

„Vytáhnu Ridže ven, jestli to tu už dál pofackuješ sám,“ Kevin mi podá mísu voloupanejch brambor a podrbe na hřbetě našeho rodézáka, kterej nadšeně vyrazil z pelechu.

„Cajk, myslim, že se potřebujete vyřádit voba.“

Dám ty brambory vařit, taky celer a mrkev, no a mezitim, když za tou naspídovanou dvojkou klaply dveře, bude chvilka času na home office. Než dorazí nákup.

U noťasu rychle zjišťuju, že to vypadá na eště větší voser, než jsem myslel. Někdo si asi před svátkama trochu ušetřil práci, takže mám docela co dělat.

Vodtrhne mě vod toho až podezřelý syčení. A hned potom mě to praští do nosu. No doprčic. Letim k plotně. Bych přísahal, že jsem tam tu minutku nastavil. Tak evidentně ne.

„Jauvajs,“ spálim se vo uši hrnce. Jednou rukou beru utěrku, druhou votvírám koš. Může to tam letět rovnou celý. Digestoř naplno (což je v jejim případě pořád docela slabota) a vokno dokořán, rachna ze spálenejch brambor se zatim stačila rozlízt po celym bytě.

Můžu začít vod znova, teď se ten celej pětikilovej pytel, ze kterýho si Kev utahoval, bude docela hodit. Loupu zběsile, chvílema teda spíš kůži na prstech, do toho mobil.

„Už jste to přivezli? Letim dolů,“ houknu do něj.

„Waaait, lásko, klídek, to jsem já,“ usadí mě Kevův baryton.

„A-ha. Já myslel, že seš ta krůta.“

„Disappointing, co? Hele, draku, to, jsme v lese, v bahňáku, moh’ bys za náma zaběhnout?“

„Jako teď?“

„Yep, jako teď.“

„No Keve, nevim hele, jestli je to best nápad, mám tu docela fofr. V půl jedný maj přijít přece,“ připomenu, „děje se něco?“

„Ridž něco našel.“

„Jo tak. A co?“ moc to celý nepobírám.

„No to právě nevim, je to v tom děsnym krpálu, se tam nedostanu,“ zasměje se.

„A Ridž ti to nemůže přinýst?“

„Mám mu řikat, ať grabne do tlamy něco, co nevíme, co je?? Skáče tam kolem jak cvok, hrabe do sněhu a může se uštěkat,“ vodtuší a přepne foun na hlasitej vodposlech, „ho slyšíš, ne?“

„Keve, honestly, trochu se ztrácim v tom, vo co tam běží, ale možná bysme tam mohli po vobědě dát procházku i s celou bandou a mrknout se na to? Myslim, že se stejně všichni budou chtít jít trochu vyvětrat.“

„Bych to radši zjistil right now.“

„Že tam vyhrabal třeba noru myší? Keve, brambory jsou na uhel. Jo, smradu, jak kdyby tu asfaltovali, to jsem trochu zvoral, musim udělat nový.“

„Ser na brambory, vem frísku a zaběhni, seš tu hned, sprintere.“

Vo tom „hned“ by se dalo diskutovat, jsou to nejmíň tři kiláky, ale Kevin zní, že mu na tom z ňákýho důvodu záleží. A že mě tam potřebuje. A jestli mě tam potřebuje, tak je to no-brainer. Stejně jako když já potřebuju jeho. Jedno kvůli čemu. Když je to tak, tak je tu von pro mě a já pro něj a cokoliv jinýho jde z cesty. Vo tom jsme nikdy nemluvili, neni potřeba. To je nám prostě jasný jak den, to si řikáme každou ranní pusou, kterou si dáme.

„Potkáme se na rozcestí před bahňákem, oukej?“ strkám si do kapsy klíče.

Ridž ke mně vystřelí hnedka, jak mě zmerčí, eště rozlítanější než normálka. Vezme to kolem mě smykem a rozprskne mi po kalhotách směsku tajícího sněhu a řídkýho bláta.

Proto tomu tady řikáme bahňák. Když je mokro, ze svahů týhle strmý rokle stečou na cestu kvanta mazlavýho světlýho bláta. Je to pain in the ass dostávat ho pak z bot (mejch), kol (Kevovejch) a tlapek (Ridžovejch).

„Devatenáct padesát sedum, měřim ti to,“ zazubí se na mě můj dredatej kluk. Cvok má jenom krátký merino triko a k tomu kompresní navlíkací rukávy. Jako jo, svaly se mu pod tim pěkně rýsujou, ale jejich jemný chvění mi nezapře, že i jemu z čekání v tomhle ďolíku začla bejt pěkná klendra.

„Ridži, dem, běž nám to ukázat,“ Kev prudkym záběrem za levý kolo udělá se svym sportovnim vozejkem votočku na místě a vohodí mě další dávkou tý břečky.

Po pár desítkách metrů to Ridž najednou vezme strmou, řídce zarostlou strání direkt nahoru, směrem ke sloupům elektrickýho vedení na jejím vrcholu. Asi ve dvou třetinách se ale zastaví, hází svejma plandavejma ušima a zadkem do vzduchu a rozštěká se. Sletí celej ten krpál zpátky k nám na cestu a znova nahoru, jako kdyby vylemtal energeťák.

Pustim se za nim.

„Do pr…,“ ujede mi pod tenkou vrstvou sněhu namrzlej jíl. Plácnu to do něj čenichem. Kdyby někdo chtěl pleťovou masku zadarmiko, můžu doporučit.

Přitáhnu se za ten trnitej akát, nebo co to tu roste, a se střídavejma úspěchama se škrábu dál. Ne, hladká podrážka běžeckejch bot na to fakt neni to pravý vořechový.

Fajn, takže Ridž tu prostě ze sněhu vyhrabal hnědej vodpadkovej pytel, který sem ňáký prase skulilo z vršku toho svahu, bleskne mi hlavou, když se konečně vydrápu tam, kde náš pesan tak trojčí.

Pak si konečně protřu voči vod toho vazkýho sajrajtu a dojde mi, že vodpadkáče většinou nejsou voblepený peřim.

Ridž poděšeně uskočí, jak se po něm ta načepejřená věc vožene zahnutym žlutym pařátem.

„Ty vole, Keve, to je ňákej dravec! Ale teda mega…,“ houknu dolů. „A vypadá to, že živej! – Seš borec, Ridži,“ poplácám ho po plecích, „kámoše tu v těžký chvíli jen tak nenecháme, ne?“

Jenomže budu mít plný kecky toho, abych se vocaď zpátky na cestu dostal sám. S někym v náručí? Mission impossible.

Než dolů víc sklouznu po prdeli než slezu, Kev už ze všech sil maká pryč, dál po cestě pomalu stoupající údolim.

„Hej, kam letíš?!“ dobíhám ho.

„Dole neni fuckin’ signál,“ vodflusne, „musíme do prdele zavolat na záchrannou stanici.“

Na plácku, kde se cesta vynořuje ze zalesněný rokle, se konečně zastavuje. Pod elastickym textilem kopírujícim profil jeho namakaný hrudi i s bradavkama v erekci z adrenalínu mu svalnatý prsa pulzujou v rychlym pravidelnym rytmu:

„Vocaď jsem ti předtim brnknul, tak snad to někdo vezme.“

Zvoní to dlouho a Kevův ksicht, s fousama i pihovatym nosem stříknutym dávkou bahnitejch skvrnek navíc, nabírá soustředěnej výraz.

Ten najednou roztaje a Kev podle svýho zvyku povotevře pusu. Někdo to vzal.

„Potřebujem splašit fuckin’ papírovou krabici,“ polohlasně na mě kejvne, zatimco s nima furt mluví.

„Na Vánoce jich kolem tříďáků budou mraky,“ dojde mi, „letim se po ňáký porozhlídnout.“

Na dohled přes pole začíná zástavba příměstskejch řadovek. Na papírovej kontejner narazim hned v druhý ulici, popadnu jeden box vod kávovaru a beru to přes strniště zpátky.

Kev s Ridžákem se mezitim vrátili pod místo nálezu.

„Perfekt,“ luskne prstem směrem k mý kartónový kořisti. „Takže, máme ho zabalit do ňáký látky, aby si neublížil,“ už si přetahuje triko přes uzel svech dlouhejch dredů, „dáme ho do krabice a bleskem domů. Na tý stanici teď nikoho nemaj, ale vrátěj se tam hned vodpo.“

„Oukej, já jdu na to.“

„Vydrápu se tam za váma taky,“ Kev, kromě těch návleků na předloktích už teďka do půl těla nahej, si vodpoutává řemínky, kterejma má nohy fixlý k vozejku.

„Vole, vikingu, zvaž to, je to uplná klouzačka,“ tušim, že navzdory jeho vodhodlání todle jen tak nepude, „a to triko si doprčic nech, mám mikinu. Ridže zatim radši cvakni, jo?“

S tou krabicí to nahoru ani pro mě neni taková brnkačka. Nakonec mi přijde nejlepčí narazit si ji přes hlavu. Sice prd vidim, ale aspoň mám vobě ruce volný, což se při lezení po všech čtyřech docela hodí.

„Seru na to, čekáme dole,“ volá ně mě přítel zespoda, „všecko cajk u tebe?“ Pár metrů nahoru se po zadku fakt vyškrábal, ale pak to musel vodpískat, dostat se přes tu nejstrmější část by bylo mimo realitu.

„Dobrý, půjde to! Vohánět se teda umí,“ sotva uhnu rukou jeho nabroušenýmu zobanu. Svlíknu mikinu a opatrně ji přes něj přehodim. Začne třepat křídlama. Co nejšetrnějc ho sevřu a přenesu do krabice. Co je to doprčic za ptáka, je to neskutečnej kusanec!

Jenomže tim ta tricky fáze teprv začíná. Jak s nim dolů? Jestli mi ta krabice ujede, podrandí jak namydlený sáně až do potoka nebo se rozstřelí vo první pařez. Tudy cesta asi nevede. Zbejvá pokračovat dál nahoru, až k průseku pod drátama. Akátovej les je tam hustější a sklon mírnější, tak ji tam snad vystrkám.

„Vezmu to podél horního vokraje, potkáme se tam, cos telefonoval,“ zavolám na partnera.

Na rovince pod vedenim vysokýho napětí to pak už jde snadno, čapnu krabici do náruče a metelim na místo srazu.

„Ukaž,“ prohodí Kev něžně a natáhne svý strong tlapy pro krabici.

Položim mu ji na klín. Jemně, skoro bázlivě povodhrne mikinu a jeho voříškový voči s modrejma skvrnkama se rozevřou ještě víc do široka než normálka.

„Je to krasavec,“ zatají dech a zdvihne užaslej pohled zas ke mně. Září jak letní sluníčko.

„… a drsnej warrior,“ prudce v krabici ucukne rukou před útokem hákovitýho zobáku a zagebí se. „Asi’s mu zachránil život, draku, je ti to jasný?“ Kev se mi dlouze kouká zpříma do vočí.

„Ty, Keve. Kdybys nebyl tak paličatej, tak doma dál připaluju brambory,“ křenim se, „no a Ridž je prostě profi záchranář, celý to jde vlastně za nim.“

Kev mi podá krabici zpátky a pomuchluje se s našim ridžbekem:

„Kdybys tam neblbnul jak magor a nevyštěkal si to, tak tam tendle borec zmrzne.“

Ještě chvilku na sebe rozpačitě koukáme, jako by to chtělo eště něco dodat. Kevovy prokřehlý prsty se dotknou mejch. Sklonim se k němu. Naše pusy se potkaj, pak jazyky. A pak se vodtáhne, zprudka kejchne a protře si nos.

„Soráč,“ zamžourá a jde to na něj znova.

„Asi vyrazíme, ne?“ kejvnu.

Domů berem Bolta. Sleduju, jak se řidičův pohled, když u nás zastavuje, postupně mění ze znuděnýho v překvapenej a z překvapenýho v nefalšovaně zděšenej.

„Ne, sorry, ale to fakt ne,“ nesouhlasně mává rukama, hned když vylejzá z auta, „předevčírem jsem luxoval. To tak možná na traktoru…“

„Máme pytle a kartóny!“ vpadnu mu do řeči, připravenej na to, co muselo přijít. Vypadáme, jako kdybysme se právě vyváleli v rochništi… teda vono taky skoro jo. Akorát na Ridžovi to není tak vidět, to bláto má barvu skoro jako jeho srst. U těch kontejnerů jsme pak cestou preventivně nabrali vochrannej equipment.

„A máme pacienta!“ upozorní Kevin na krabici.

„Co tam je?“ nakoukne do ní řidič nedůvěřivě.

„Poraněnej dravec, je to akutní.“

Zaváhá.

„No tak teda nastupte.“

Pořádně to na sedačkách vystelu, a Kevův totál zablácenej vozejk šoupnem složenej do kufru do extra velkýho igelitu. Klika, že si někdo k Vánocům přál matraci do postele.

Před našim barákem se akorát srazíme s Kevovym pokérovanym dávnym lezeckym parťákem Glenem, jeho přítelkyní Miou a jejich dvěma dětma.

„Jste tu krůtu lovili v močálu?“ řehní se Glen a sjíždí nás nevěřícnym pohledem. „Tak fajn, jsme hladoví jak stádo kobylek.“

„Kdepak, máme jinýho vopeřence,“ sklánim se, aby do krabice viděl i malej Sam.

„Jůů, má drápy jak dinosaurus!“

Mia vytřeští voči:

„To jako… ho chcete sníst?!“

„Vysvětlíme nahoře,“ tlemíme se, „ať už je v teple.“

Dopřejem mu zatim trochu soukromí v naší ložnici. Ne teda přímo v naší posteli, že jo, ale aby byl v klídku a v šeru. A na rozdíl vod Ridže taky asi nemá uplně náladu na jeho střelený hry.

Sabča, Adél i Tom dorazej vzápětí.

„Nemáš šajn, co to může bejt za druh?“ ptám se Adél.

„Na káně je to trochu velký, ne?“ vodtuší. „Tip bych měla, ale tyjo, nevim, jestli to tady vůbec žije…“

Místo krůty s bramborovym salátem vytahuju z mrazáku ravioli. Parmezánu je naštěstí hafec, tak jsou všichni happy. Sam a dvouletá Lil zvlášť.

„Huh, jsem docela ráda, že voběd dopadnul takhle, upřimně, čeká nás eště rodinná večeře,“ protočí Adél voči a rozesměje se.

Neni to fajn mít kámoše a kámošky, co z toho nedělaj drama?

„Tak že už tam můžem dorazit,“ čte Kev esemesku, sotva to zblajznem, „ne že bysme vás už chtěli vypakovat!“

„Jdem s váma a cournem se kolem. Děti by to celý vodpoledne uvnitř stejně nedaly,“ směje se Mia.

„Ale pak párty dál pokračuje, jasan?“ mrknu na naši grupu.

Sama zaujme zvlášť obrovskej výr hned v první kleci u vstupu do areálu záchranný stanice. Zbytek bandy vokukuje další místní svěřence, zatimco my s Kevem a krabicí míříme k montovanýmu přízemnímu baráku.

„Pobíhal mi po zahradě úplně zmatenej…“

Nejsme tu první. Pán ve flanelový košili vytahuje ježka z košíku starší baculatý paní:

„Musíme ho zvážit.“

Zvedne hlavu a zamžourá na nás přes brejle s kostěnejma vobroučkama:

„Aha, to bude ten urgentnější případ. Můžete to postavit sem na stůl?“

Nahlídne do krabice a hvízdne:

„Tak to se teda pojď podívat!“

Z vedlejší místnosti vstoupí jeho kolegyně, drobná padesátnice s trochu ustaranou tváří a vlnitejma vlasama, co se jí kroutěj po ramenou. Vopatrně našeho nalezence přendá na hladkou plochu stolu.

„Haliaeetus albicilla, orel mořský.“

„Toho tu teda každej den nemáme,“ zavrtí pán prošedivělou fousatou hlavou, „kde jste ho našli?“

Vysvětlujem nesouvisle jeden přes druhýho.

„Říkal jste dráty?“ skočí mi do řeči.

„Až nahoře, nad tim svahem,“ vybavuju si to elektrický vedení.

„Podívej na to pravý křídlo, úplně spálený,“ vobrátí se k němu jeho kolegyně s vážnym výrazem, „skoro půlka chybí úplně.“

„No tak,“ muž vykryje jeho šermující drápy a roztáhne mu křídlo, „dostal pořádnou šlehu. Zázrak, že to přežil.“

„Vyhráno ještě nemá…,“ zachmuří se žena.

„Myslim, že to zvládne, víš, jakej maj kořínek,“ muž zvedne hlavu zas k nám, „ale určitě už si nezalítá.“

„Chudinka malej, takhle zmrzačenej napořád, to by pro něj asi bylo lepší, kdyby to vyřešila příroda a už se nemusel dál trápit,“ ustrne se paní, co přišla s ježkem. Celou dobu má voči navrch hlavy.

„Já nevim,“ zakření se Kev, „mně přišlo docela fajn ho v tom nenechat.“

Paní se něj nedůvěřivě podívá, pak se začervená a naprázdno votevře a zas zavře pusu, jak jí to dojde.

„Neboj, brouku, budou zas lepčí dny, znám to,“ usměje se Kevin na vopeřenýho pacienta.

Položim Kevovi ruku na jeho vosvalený rameno. Vopře se mi o ni svojí ježatou tváří.

„Díky, že jste se postarali,“ sundá si pán brejle, „tuhle noc by už určitě nepřežil.“

„Čeká ho operace a už u nás asi zůstane,“ dodá jeho kolegyně, „tak se na něj pak můžete přijít podívat.“

To si piš, že přijdem, viď, ujišťujem se pak znova večer v posteli.

„Ten nejhezčí dárek nám vlastně dal Ridž,“ hovim si v Kevově náruči. Zas kejchne.

„Si představ, kdyby ho nevyčmuchal, kdybych ho měl, já nevim, zrovna na řemeni…,“ zavrtí se a poškrábe mě na hrudníku ježatou bradou. Jeho vezme máloco, ale todle jo.

„Už je z nejhoršího venku.“

Na tváři mi přistane pusa.

Na párty s dětma a řidičema je fajn, že se toho moc nevypije. Takže potom večer hned nevodpadneš…

Má je plný lásky, cejtim dole jeho horký tenisáky.

Za ucho vopatřený černym cvočkem si založí dred, co mu vyklouz z drdolu, a začne mě vokusovat.

Je plnej něhy a stejně furt dravec.