Kus papíru II

V předsálí to hučí jak někde v úle, zástup lidí vobtěžkanejch kytkama a foťákama se vydává po schodech nahoru. Čekuju hodiny. Za pět minut to má začínat a von furt nikde. Klasika no. Jenomže už je taky nejvyšší čas, abych se vrátil do patra, spolužáci se už určitě začínaj řadit k nástupu.

V ten moment vjíždí do vchodu. Vyndavá si z uší sluchátka a rozhlíží se. Navazujem voční kontakt.

„Hustý, to je záclona?“ dostává Kevin výtlem z hábitu, do kterýho mě navlíkli.

Jo, Kev je teda vážně ten pravej, kdo tu má něco takovýho řikat. Von, ve svítivě zelenym outdoorovym triku s krátkym rukávem, mezi těma všema nažehlenejma kravaťákama.

Výtlem dostávám pro změnu já, ale vážně už neni moc času.

„Tak mákni,“ mířim k výtahu.

Kde se bere, tu se bere pani s jestřábím výrazem.

„Omlouvám se, ale s tímto do vyšších pater nemůžete,“ stáhne pusu, takže připomíná dravýho ptáka ještě víc než předtim.

„Co jak…,“ valim na ni voči, „dyť tu je výtah,“ šklebim se naprosto nechápavě.

„Ano, ale není schválen jako evakuační,“ vítězoslavně mi skáče do řeči, jako by čekala dobrejch padesát let přesně na tu chvíli, až bude moct použít tudlectu frázi. „V případě požáru není zajištěna evakuace osob na vozíku,“ staví se Kevinovi do cesty s rukama sepnutejma za zádama.

Kev se smíchem rozhodí rukama. „Hah oukej, vypadám, že jsem to sem přišel podpálit, jo?“

„Mohu vám přinést k nahlédnutí požární a poplachovou směrnici, tam je vše uvedeno.“

„Hele, jestli fakt de jenom vo tendle bullshit, tak tydlecty schody,“ Kevin kejvne směrem k širokýmu hlavnímu schodišti, který se zatím uplně vyprázdnilo, protože všichni už se usazujou nahoře v aule, „sjedu baj voko za dvacet vteřin?“ V reakci na nesouhlasný vrtění hlavou se roztlemí. „Jestli je to podle vás impossible, tak to teda musim vyřídit klukům ve skejtparku, budou asi dost vejrat.“

„Je mi líto, pane, zde nejste v žádném skiparku. V příštím kalendářním roce by měla být uskutečněna rekonstrukce objektu, při níž budou řešeny i otázky bezbariérovosti,“ blahosklonně pokyne hlavou.

„Najs, tak to nám bude fakt hodně platný. Víš co, na tydle hovna už asi nemám argument,“ votočí se Kev ke mně, „zvládni to a enjoy, sejdem se pak venku,“ bleskově se natáhne, abysme si dali pusu, a zabere směrem k východu.

„Moment,“ vzpamatovávám se z týdle absurdní scény, „běžte laskavě nahoru vyřídit, ať na mě nečekaj a ať si to za mě vodkecá někdo jinej,“ soukám se z toho jejich debilního taláru a je mi uplně ukradený, že na mě tam měl zbejt ten absolventskej projev. Civí na mě jak na naprostýho mimozemšťana a těžko říct, jestli víc kvůli tomu, že jsem jí ten zmuchlanej černej hadr vrazil do náruče, nebo kvůli tý naší puse předtim.

„Tak potáhneš jim to tam aspoň kváknout?“ už se vůbec nebrzdim a řvu na ni. Mám sto chutí po tý vyschlý píče skočit.

Tvář se jí vodkrví uplně do bíla. Beze slova couvá ke schodům a není schopná vode mě vodlepit svůj konsternovanej pohled. Vypadá to, že jsem první, kdo jí vod narození tykal. Pak se bleskem votočí a překvapivě svižně vodcupitá vzhůru.

„Dobrej tah ty,“ Kev to sleduje a evidentně se dobře baví, „hysterku umíš hrát parádně… Takže jedem, ne?“ drandí zas k výtahu.

Tak todle jsem nečekal zas já. Já to myslel vážně, že se jim na celou tu šaškárnu vyseru!

„Sorry, lásko,“ špitnu ještě v kabině. Z toho, jakym způsobem s Kevem jednali, se to ve mně vaří jak v papiňáku. Cejtim se neskutečně trapně, že jsem ho do týdle situace vlastně zatáhnul.

„A co zas? Máme to v kabeli, ne?“ nechápe, co pořád řešim. Se svojí sebedůvěrou má takovýdle situace dost u prdele. Na rozdíl vode mě.

„Ah, tak tady jste,“ hrne se ke mně baculatá šedesátnice v kostýmku, sotva se vo patro vejš votevřou dveře výtahu. „Už jsem vás všude hledala, jako byste se nám propadnul do země! A vy, alou dovnitř,“ usměje se na Keva a přidrží otevřený dveře auly.

„Dobře, že to nesete,“ obrací se na kolegyni, která s mým pláštěm v ruce právě vystoupala schody. Jestřábí výraz se při pohledu na Keva vjíždějícího do sálu mění na supí a podle brunátnýho zášlehu, kterej jí najednou projede tim bezbarvym vobličejem, to vypadá, že dá v cukuletu zastavit celou promoci.

„Rychle se navlečte,“ přidržuje mi baculatá paní talár, „no a můžeme jít na to!“ Vesele mrkne na kolegyni, co se ztěžka a v naprostym rozporu se svojí prkennou pózou rozplácla zádama vo zeď.

***

Za chvíli už za zvuků varhan husím pochodem procházíme středem sálu a řadíme se v jeho čele.

Přejedu ten prostor pohledem. Všichni se snažej tvářit vážně, von se na mě samozřejmě doširoka zubí a ukazuje zdviženej palec. Zaparkovanej vedle jedný z předních řad, s vohonem dredů nedbale hozenym přes rameno dopředu a kérkama lezoucíma mu z krátkýho rukávu trika je mezi vostatníma dost nepřehlídnutelnej. Jenom tak nevědomky se podrbe v rozkroku a pak si ty namakaný packy založí na hrudi. Který mě pak chytnou a… a ne, todle teď vážně ne, s úděsem cejtim, jak mi zareagoval v trenclích. Přelaďuju pohledem na řady cizích mamek a taťků a babiček a dědů, soustředim se na rozložitou paní v až neskutečně nařasenejch ohnivě červenejch šatech a usilovně se snažim potlačit vědomí, že tu mám taky doprovod. Jenomže tim víc cejtim jeho pobavenej pohled zavostřenej na sebe. A jeho vousky a láskychtivej dech šimrající mě za krkem. V břiše mi řádí hejno mravenců a tejden potlačovaná chlapská touha se uplně bez vokolků dožaduje pozornosti. Ouch, to byl teda hodně kravskej nápad! Ve chvíli, kdy se mi na taláru začíná zdvihat regulérní stan, se opět rozezní hudba a přetáčíme se zády k hostům. Uff!

Ze zbytku ceremoniálu si vybavuju hlavně svý usilovný vzpomínání na různý nechutnosti a trapasy, kterym jsem se snažil vodpumpovat trochu krve vodtamtud zdola, než zazní moje jméno a já vykročim k žezlu a pro tubus. Takže když dovopravdy zaznělo, byl jsem zrovna myšlenkama někde u zkaženýho segedýnu, ze kterýho jsem se na základce zeblil přímo ve třídě před učitelkou. Napodruhý jsem už teda slyšel a… pak už zbejvalo jenom ze sebe za všecky vymáčknout ten děkovnej proslov. A z něj už mám vokno uplný. Snad to byly ty řeči, co se řikaj pokaždý, jak to pro nás byly důležitý léta a jakej cejtíme závazek… Nevim. Všecky moje představy, že se pokusim bejt aspoň trochu vtipnej a originální, zahučely v urputný snaze nedat průchod těm nebezpečnejm reflexům. Ale nikdo na sobě nic znát nedal, tak snad ok. Jasně že potom, když jsem se zařadil zpátky, už jsem se neuhlídal a mrknul tam a von na mě… a všecko to bylo zpátky. Ale to už mi to bylo jedno, už zase důležitě hrály varhany a my do toho na sebe házeli ksichty jak dva puberťáci.

***

„A to mělo bejt jako všecko, jo?“ ušklíbne se, když nás konečně vypustěj a propletem se k sobě mezi fotícíma se hloučkama. Významně mi prohmátne poklopec, takže je mi až moc jasný, že před nim jsem neutajil nic, ale než stačim jakkoli zareagovat, už mě vykusuje tim slíbenym francouzákem. Dlouhym a hodně hlubokym.

Trochu vomámenej z něj slejzám a rozhlížim se kolem. Támhle, vychází ze sálu.

Nepatrně na Keva kejvnu, jestli je jako ready? Jenomže von to má na háku, to jenom já jsem trochu zpocenej na prdeli. A zas tak trochu z ničeho.

„Strejdo? Slíbil jsem ti, že tě seznámím s někým, kdo je pro mě moc důležitej. Chtěl bych ti představit Kevina – mýho přítele,“ snažim se vychrlit to na jeden nádech a přitom se tvářit jakž takž klidně. „Partnera,“ dodám a usměju se, i když jak to myslim, je asi dost jasný. Cejtim se strašně happy a hrdej, že něco takovýho můžu říct zrovna vo tom člověku, jehož packu u toho mačkám. A přitom, jo, napnutej a nejistej. Protože by bylo super, kdyby to dopadlo. Protože mi na nich záleží. Na nich vobou. A protože jsem to pořád vodkládal, z čehož jsem se sám před sebou cejtil blbě, a čekal na příležitost, kdy to půjde províst jednim řezem a naživo. Protože mám pocit, že todle se asi na dálku jen tak vysvětlit nedá. Teda mýmu strejdovi.

Aby to bylo kapku jasnější, strejda je ve skutečnosti můj prastrejda. Jeho vo dost staršího bráchu, svýho dědu, jsem nepoznal. Takže ani nevim, jestli se dá říct, že mi ho nahrazoval. Ale vod mala mi byl blízkej jak málokdo. A postupně asi čim dál tim víc. Jako malej jsem miloval jeho vyprávění vo dalekejch zemích nebo vo vesmíru, jako klukovi mi imponovalo, že se mnou jedná jak s dospělym a věří mi. Že ve mně něco je a že von vo tom ani na moment nepochybuje. No a já takovýho skvělýho vědce a děsně chytrýho člověka prostě bral vážně jako sotvakoho, i když legrace s nim vždycky byla, to jo. No a zároveň je strejda úplnej prototyp takový tý klasický starý školy. V neděli nikdy nevynechá mši v kostele, a vůbec, prostě v sobě nezapře toho paličatýho potomka celejch generací sedláků, co vorali na jeho rodnym statku. Je mi taky jasný, že teď to bude postupně čim dál tim víc vo tom, že bude potřebovat von mě. A já se teda zapírat rozhodně nebudu. Takže je nejvyšší čas.

„Keve, rád bych ti představil strýčka Archibalda,“ pokračuju.

„Dobrej nebo čaau, jestli si můžem tykat?“ zazubí se Kev širokánskym úsměvem a napřáhne k vo ňáký to půlstoletí staršímu strejdovi ruku.

Pár zlomků vteřiny mu to trvá. Než po epizodě totálně nechápavýho výrazu zkrabatí čelo a přimhouří voči. Bezděčně mu povolí brada, aby ji hned rázně přiklapnul. Krátce, ale tvrdě si s Kevem drtěj ruce.

Votočí se ke mně, pak zpátky, změří si Keva nevěřícnym pohledem, a zas zírá na mě.

„Tak tohle bych do tebe neřekl, ne,“ prudce ze sebe vyrazí. „Nechápu! Překvapuješ mě!“ zatřese hlavou, jako by zoufale chtěl, abych mu hodil ňáký záchranný lano.

Který mu nehodim. Todle už je na něm. Jenom mě to trochu zamrzí a bodne. Stejně jsem prostě doufal, že to ňák vezme. Tak jasně, že jsem si uvědomoval, že to pro něj budou kapky. Nejvíc, že jsem s klukem, samozřejmě. Ale i že ten vychillenej pokérovanej dredatej kluk je tak moc jinej, než jeho prasynovec a než jeho stereotypní představa vo spořádanym mladym gentlemanovi. Musí bejt ten jeho geniální mozek zároveň tak zabedněnej, ksakru?! Zas jsem si do někoho něco projektoval? Asi jo.

„Něco je wrong?“ prohodí Kev, kterej se na rozdíl vode mě asi začíná celkem i bavit.

„Cože?“ povotočí se strejda zas k němu. „Ale…,“ mávne rukou, „jenom se zdá, že má vážně naši krev, takže když si usmyslí nějakou bláznovinu, tak z ní jen tak neuhne.“

„Yeah, tak v tom jsme asi dva,“ vodtuší Kevin.

„… nebo možná spíš tři,“ vydechnu a podívám se svýmu tvrdolebýmu strýci do vočí, jestli je to teda pro něj vážně timhle hotový. Jako bláznovina.

„Snad víš, co děláš.“

„Nevim, Keve, jestli ty,“ položim ruku na Kevovo rameno, „ale já teda tak ňák vim,“ vodtušim. „A promiň, strejdo, ale taky se tě tentokrát na nic neptám. Jenom ti oznamuju, co si myslim, že bys měl vědět.“ Asi to nemá cenu. Nechci vo tom dál diskutovat.

„A já ti také nic neradím. A za tvou důvěru ti,“ voplatí mi pevnej pohled a pak ho přesune na Keva, „vám oběma, děkuji. Myslel jsem, že víš, že ti věřím. I když po mně nemůžeš chtít, abych ti vždycky rozuměl.“

Pak po krátký vodmlce pokračuje. „Takže bych ti nyní rád konečně poblahopřál… k tvému studijnímu úspěchu. Překvapení chystáš dnes spíš ty pro mě než já pro tebe, ale…,“ vytáhne z brašny kožený pouzdro, „ještě pořád fotografuješ?“ No, popravdě už zdaleka ne tolik, co dřív. Svoji zrcadlovku už s sebou tahám jenom málokdy.

„Už dlouho jsem si říkal, že ti má patřit. Třeba pro ni najdeš lepší využití než sedání prachu.“

Vyndá tu krásnou starou chromovanou Leicu.

Dobře ji poznávám, vždycky stála ve vitríně jak nějaká relikvie a já poslouchal strejdovo vyprávění o ní a dětská fantazie jela naplno.

„Jeden z našich předků s ní před válkou vobjel půl světa. Prostě se sebral z rodnýho gruntu na zkušenou, vodjel do Hamburku, za všecky svý peníze koupil tendle foťák, nechal se najmout na loď a jelo se. Pak vydal cestopis a byl z toho v tý době celkem bestseller. Chtěl vyrazit zas a dotáhnout to dokola, ale přišla do toho válka. Hustý, co?“ uvádim Keva do souvislostí.

„Wow, to teda. Jestli se na ni nemá prášit, tak škoda, že jsme ji neměli s sebou na Zélandu, mohlo bejt pokračování. Jestli ho teda nezvládnul před náma taky.“

„Nový Zéland? Ten ne. Vy ano?! Zato toho hodně viděl naproti přes Pacifik, na Aljašce,“ vysvětluje strejda.

„Aljaška je paráda,“ zasvítěj Kevovi voči, „pár treků bych si tam někdy prošlápnul rád, co ty na to?“ mrkne na mě.

„Aha, prošlápnul pár treků?“ strýc vožije viditelnou úlevou a kejvne na Keva. „A na jak dlouho ještě máte tohle? Víte, jsem rád, že to není…“

„Strejdo…“

„Jako můj vozejk? Jakože yep, ten by jel s náma, no,“ zatlemí se Kev a předběhne mě. Strejda po něm hodí nechápavej pohled.

„Je to držák, trochu slušný trejly s nim fakt nejsou takovej problém,“ Kev brnkne vo drátěnej výplet svejch kol. „Prachy a čas jsou větší, co?“ zazubí se a vezme mě rukou kolem zadku.

„Ale překonatelný, když je proč, hádám!“ strejda s Kevem na sebe mrknou. A magor má spojence (i když tu tykačku mu teda nevzal). Tušim, že místo nový kuchyňský linky budem zas šetřit na něco jinýho.

Bavíme se vo těch našich cestách.

„Máme tu knihu?“ Kevin na mě koukne. „Bych se někdy docela rád mrknul, co tam tenkrát všecko viděli.“ Zavrtim hlavou, myslim, že ne.

„Musíte někdy přijet k nám,“ vpadne do toho strejda, „je k tomu samozřejmě i mnoho nikdy neuveřejněného materiálu z těch cest. Došli na mulách až pod Mount McKinley.“

„Yea, Denali,“ zamumlá Kev a přes ksicht se mu kraťoučce mihne zvláštně zvážnělej a zasněnej výraz.

„Ale hlavně mi musíte o těch vašich výpravách povyprávět pořádně,“ strejda se tváří už úplně nedočkavě. „Ale teď už bych vás asi měl nechat slavit.“

„Máme co a čim, viď?“ zakření se na mě Kev a mně zčervenaj tváře.

***

„Kevi, já bych teď asi potřeboval frťana,“ rezignovaně mu hodim ruce kolem krku, když se rozloučíme.

„Heh, originál týpek, ten tvůj strejda,“ tlemí se.

Jo, originály, to jsou voba, jenom rozdílnější si asi nedovedu představit. Jsem z toho teďka trochu perplex. Asi si s nima užiju eště spoustu srandy.

„Jo a,“ přítel se votáčí k batohu, co mu plandá pověšenej pod nízkou zádovou vopěrkou, „taky pro tebe teda něco mám. Vomrkni to,“ podává mi s širokánskym vyzubenym úsměvem složenej list papíru. Čuchám ňákou Kevovinu.

No jasně že jo.

Černym fixem načrtnutý linky se proplejtaj mezi sebou. Vypadá to hodně dobře, nemůžu z toho spustit voči.

Akorát že…

„Ty kráso, tos mě dostal,“ řikám mu, jak to je. Protože jemu ty potetovaný části těla vážně děsně seknou, ale sám jsem vlastně nikdy vo ničem takovym neuvažoval.

„Nelíbí? Jako be honest.“

„Je to paráda,“ sedám si mu na klín, „jenom se ti povedlo dost překvápko,“ líbnu ho do strniště na jeho tváři.

„Nemusíš to mít hned někde, kde ti to každej vokoukne,“ objímá mě kolem pasu a tak trochu mi bere z jazyka nevyslovený námitky. Jo, nejsem moc jako von, jsem trochu stydlín.

„Můžem to hodit někam, kam chodim jenom já,“ projíždí mi prstama za gumou mejch trenek, „aspoň teda myslim,“ jeho pusa mi přistane na zátylku. „Anebo,“ jeho ukazovák mi pohladí vnitřní stranu paže, „tady to máš taky v soukromí. Ale stačí ji zvednout a…,“ zdvihne mi ruku do vejšky, „bude to cool.“

Je mi fakt zvláštně.

„Věř mi, budeš rád,“ Kev s klasickou samozřejmostí vodpinkává moje rozpaky, který s neskrejvanym pobavenim sleduje. Von to snad stejně spískal kvůli nim, aby si je teď moh vychutnávat.

A já vim, že mě zas dostal. Že to prostě v hloubi sebe chci, jenom to nedovedu nahlas připustit, protože jsem doteď žil v tom, že todle není pro mě. Asi na svym těle chci nosit takový naše malý společný tajemství. Ve kterym je napsaná jeho láska. Přesně v jeho stylu.

Ale když už, tak už.

„To, Keve…,“ podrbu se za ušima. S trochu pootevřenou pusou ukazující pěkně bílý zuby mě sleduje. Ale já prostě musim, usměju se, secvaklo mi to uplně najednou.

Vstanu z něj a votočim mu pravačku za hlavu. Shrnu mu krátkej rukáv do podpaží. Nechápavě na mě civí. Kůže na vnitřní straně jeho tricepsu je bílá a hladká, teda kromě pár pih. Levačku má nahoře vopásanou inkem kolem dokola, ale tady na pravý ruce mu bleskovitej klikyhák zdobí jenom tu vnější stranu na bicáku.

„Někdy neni plagiát, když se stejnej vzor použije dvakrát, ne?“ Slyšim se jakoby zdálky. Radši se sklonim a na tu čistou kůži mu lípnu lehkej polibek.

„Really?“ upře na mě doširoka rozevřený voči a pevně mě chytne za prdel. Trochu mi rudnou uši. Nejde vůbec vo nic, nebudou tam žádný jména, žádný slova, žádný stupidní srdce s Amorkovym šípem, nic explicitního. Jenom by se nám v podpaží pnuly stejný šlahouny černomodrýho pigmentu. Blbost, ne? To, co je mezi náma, už je stejně vyrytý daleko hloubš než někde v podkoží. Jenomže na co si hrát, jsme stejně pořád divoši, co v noci tančej kolem totemu. Chcem a potřebujem rituály a viditelný symboly a neni důvod, proč si to nepřipustit. A já jsem neskutečně šťastnej, že jsem si vo ten společnej symbol řek. I kdyby mě teďka s tim měl poslat do hajzlu a mělo na tom všecko ztroskotat, tak to bylo asi správný. Cejtim se najednou hrozně pevnej a přesvědčenej.

A von na mě pořád bez slov kouká s klasicky mírně pootevřenou pusou, která se roztahuje do čim dál širšího úsměvu, a já vim, že to vidíme uplně stejně. Kde to máme mít napsaný, na kusu papíru někde v šuplíku, nebo na našich vlastních tělech? Konečně si mě přitáhne, chytí mě za ramena a pak už se jenom bezmyšlenkovitě vychutnáváme.

„Máš tip, kde to podniknem?“ po několika pokusech se mi konečně podaří najít v krku ztracenej hlas.

„U Glena, je to kámoš a umí.“ Neujde mi, jak mi Kev radostně sevřel boky. „Neskočíme tam hned, lásko?“ nadhodí a kření se.

Kejvnu. Přece když už, tak už, ne?

***

A tak jsem získal svůj první ink. Zvonek cinknul, jak jsme votevřeli dveře, Kev zkušeně zvládnul ten hodně vysokej schod z ulice a mě praštila do nosu aromatická vůně zelenýho mejdla. Z Glena se vyklubal vážně přátelskej kluk, voba nás vobjal, a když pochopil, vo co tu gou, dalo nám dost práce přesvědčit ho, aby si za to aspoň něco vzal. Ukecali mě, ať jdu první. Trochu to štípalo, místama i víc, ale endorfíny zařídily, že vlastně příjemně. Rozhlížel jsem se kolem a podle výzdoby v podobě fotek skalisek a zasněženejch vrcholků, kterou bych tu uplně nečekal, mi bylo ňák tak jasný, proč si s Kevem tak rozuměj. Pak mě Glen vod ramene po loket zafačoval do průhledný fólie a pustil se do Keva. A prej že mám super kůži na tetování a mám se určitě stavit zas, že něco vymyslíme. Tak třeba, ale skončit zmalovanej jako von teda asi uplně nechci. To i Kevovo tělo je v porovnání s tim jeho nepopsaný jak záškoláckej sešit (a doufám, že mu to v týdle fajn míře vydrží).

***

Cestou domů mi Kev vykládá, kolik toho s Glenem na laně slezli a jak to byl super parťák.

„A pak jsem žuchnul a přerazil si ten hřbet a Glen měl ňák tou dobou vobdobí, kdy se mu trošku vymknul z rukou fet, takže tim nám to trochu haslo. Hej, má holku a s ní dva malý haranty, takže klídek, jasný?“ vysměje se mi, když má pocit, že jsem na moment znejistěl.

„Seš blbej,“ plácnu ho po zádech.

Ale vzápětí si musim připustit… no, že jo, že mi to hlavou zrovna nepatrně zavrtalo.

***

To první, po čem toužim, když dorazíme do bytu a já ze sebe konečně shodim to černý sako, je – no já nevim, co jsi čekal, ale pořádná sprcha. Pravda, nejlíp ve dvou a s tim, co nám tejden chybělo.

„To neni zrovna best nápad. Máš čerstvou kérku,“ usadí mě Kev.

Nojodoprčic, Glen vo tom koupání něco řikal. Ale aspoň v umyvadle se prostě vošplíchnout po tom dnešku musim.

Když s ručníkem kolem pasu vylezu, sedí v tureckym sedu zádama vopřenej vo francouzský vokno v obejváku. Nahatej. Čumí do founu.

„Kde furt seš?“ zvedne hlavu a zašklebí se, jako kdyby těch pár minut bylo půl roku.

Pomalu se k němu blížim a hrudník se mi může rozskočit, jak mi to v něm buší. Tejden je nečekaně dlouhá doba…, skoro jako by to mělo bejt znova poprvý. Našlapuju pomalu, jako bych hledal cestu mezi žhavejma uhlíkama. Tak moc mě to táhne k tomu sportem vysekanýmu tělu svítícímu proti tmavnoucí obloze nad městem, a tak moc chci protáhnout ten vokamžik před prvnim dotekem.

Když jsem mu na dosah, hmátne po mně – a pak si mě nečekaně jemně přitáhne za půlky blíž. Nepřestává mi zdola koukat do vočí, pomalu a nekevovsky rozvážně u toho rozváže uzel na mym ručníku a nechá mi ho spadnout k nohám. Pousměje se, když vidí, jak zoufale horny pod nim jsem. Máme problém. Když sedí na zemi, nedosáhne pusou na mýho čuráka. Když tak zkameněle trčí kolmo nahoru.

Jeho svalnatej jazyk polechtá a zvlhčí pár jemnejch chloupků na mejch koulích. Šimrá to. A bláznivě vzrušuje. Vyrazim ze sebe šťastnej sten. A ozvěna Kevova vyzrálýho hlasu mi ho voplatí spokojenym „yeah“. Hladí mě přes hráz k pytli, kulky se mi nafukujou v jeho dlaních. Má je vod kol uplně mozolnatý, rukavice používá málokdy. Pak ty touhou naběhlý varlata zkusí zubama. Vykřiknu bolestí, spíš nečekanou než silnou, a v péru mi nebezpečně zaškube. Zas se v hrudníku neznatelně zasměje, pochopí riziko, čapne mě kolem beder a stáhne dolů k sobě. Konečně zmizel metrovej rozdíl mezi náma, z pár cenťáků si prohlížim roztomilý pižky na jeho nose. Nasávám feromonama přeplněnou vůni jeho slin, dotknu se jeho rtů a dlaněma se vopřu vo jeho svalnatý prsa. Zakloní hlavu, dredovej drdol zapře vo chladný sklo za nim a stejně jako já zamhouří voči. Pár minut na něm takhle sedim, naše pusy se vobčas setkaj, ale vo nic hlubšího se nepokoušej. Hltáme ozón načatýho sexu. Můj spodek neúprosně dychtí po cestě k vrcholu, mravenčí a teče, zato hlava by v tomdle nepochopitelnym mezistavu mohla zůstat nafurt.

Kevinovy prsty, vopatlaný studenym gelem, jenom postupně začínaj jevit zájem vo můj konečník a probouzet mě z tý nadržený hibernace. Jak to dokázal vydržet von, nechápu, ale pro mě je to ten nejsladší dárek tohodle dne. Chytim se ho kolem krku a začnu zuřivě líbat, s jeho prstama vzádu ponořenejma hluboko ve mně.

„Budeš se muset zvednout, lásko,“ mrkne.

Vodlepim se vod něj, mý pohlaví vyhřátý dotekem jeho těla najednou vovane chladnější vzduch táhnoucí kolem rámů vokna. Nepatrně se stáhne.

Roztahuje si nohy a skládá si je pod zadek tak, abych k němu moh. Prohlížim si ho a propadám se do totální euforie. Z toho, že todle sympatický nádobíčko, patřící tak cool a vtipnýmu a milujícímu člověku s tak badass sexy tělem, tu teď stojí ztuhlý ze mě a kvůli mně.

„V poho?“ vyprskne Kev při pohledu na můj výraz.

„Jo, Keve, snad jo,“ voddechnu dost hotovej, „co ty?“

„Seš fakt k nakousnutí, puso,“ přivře voči a pár tahama si ho eště víc zpevní.

Sedám na bobek, vobemkne mě kolem zad a bez váhání natlačí proti sobě. Prodejchávám v sobě jeho do šířky vyvinutej penis, zarejvám mu nehty do ramen a snažim se ignorovat ten svůj, abych se neudělal instantly. Když už mám dojem, že mě prošpikuje, napětí v jeho pažích povolí a já couvám ven. Aby zas zabral proti a já se zalknul dalšim měkkym rázem v místech, který používáme jenom já a von. Podruhý, potřetí, nevim, nic nepočítám, nechávám naše těla spolupracovat, propojovat se a z plnejch plic se projevovat. Když do mě vytryskne svoji horkou lásku, je to nekonečný. Neskutečný, kolik jí jeho koule za ten tejden nashromáždily, a stejně je mi to málo. Pohupuju se, abych vyždímal každou kapku, a zároveň ani jednu nechci ztratit. Jenom narkotickej pocit v hlavě a úlevný uvolnění tam dole mě upozorňuje, že jsem mu taky slušně vohodil hrudník. A trochu i fousy.

Sedim s nim v sobě, neprotestuje. Mazlíme se rukama, beze slov, fólie pod našima ramenama vo sebe neznatelně šustěj. Položim se na něj, zaposlouchám se do jeho voddechování a tlumenejch nárazů větru do skla, a rozmlženym zrakem koukám ven. Za jeho zádama, studeně zpocenejma vod vokna, vo který se celou dobu vopíral, se do tmy rozsvěcej světýlka města pod náma. A von mě hřeje. Je to krásný.

„Pojď, nejvyšší čas vyrazit na tu vaši párty,“ foukne mi do ucha.

Mý teďka už bejvalý spolužáci v Baltimorce jsou teda ty poslední, na koho teď myslim, mně tady nic nechybí, ale Kev, už polozvadlej, se ze mě vyprostí a votře se do mýho ručníku, co se tu válí na zemi.

***

Zpátky domů se dostáváme až někdy nad ránem a rozhodně ne ve stavu, kterej by si řikal vo ňáký jiný akce než padnout do peřin. Plácne sebou na záda a chrní.

Natáhnu se vedle něj.

Celej večer jsem naschvál posedával napravo vod Keva, naše paže vedle sebe, zawrepovaný do fólie na stejnym místě. Lidi většinou pochopili a usmívali se na nás.

A já jsem tim teď nakaženej a usmívám se jen tak do tmy. Levačka mě nad loktem trochu svědí a je nateklá. Položim ji přes jeho pravačku, která je na tom asi podobně, a stisknu jeho pěst. Něco nesrozumitelnýho zavrní a proplete svý prsty mezi mejma.