Samuel – 2. Nový případ

První oficiální den strávený mezi novými kolegy byl pro Sama jedno velké peklo. Chápal, že asi jako jeden z nejmladších mužů na oddělení budí víc než dost pozornosti a zájmu. Být ale neustále pod zkoumavými pohledy a otázkami jako zvířátko v ZOO mu také nebylo zrovna moc příjemné. Proč by se měl ale svěřovat lidem, které vůbec nezná, když se skoro nesvěřoval ani těm, které znal? Snahy nových kolegů o zásah do jeho soukromí s ladností přecházel a věnoval se tomu nejdůležitějšímu. Tím bylo prostudování dvou právě řešených případů. Pročítal si důkladně spisy a snažil se udělat si obrázek o pachatelích. Hlavně poté, co se u něj zastavili kolegové, aby ho blíž seznámili s detaily, které ve spisech nemohl najít. Bylo mu však nad slunce jasnější, že i když mu ochotně vše odvykládali, nebyl to jejich nápad za ním přijít. Sice nečekal, že se ho s nadšením hned ujmou, doufal ale aspoň v to, že se budou všichni chovat profesionálně, a ne jako děti ve školce.

A toto se s nimi táhlo i následující dva dny, kdy detektivové z oddělení pokračovali ve vyšetřování sériových vražd mladých dívek za Samovy přítomnosti. Znovu s ním projeli všechna místa činů, aby si mohl udělat detailnější obrázek, a vyslechli možné svědky. K jejich zklamání opět bez výsledků. Alespoň zatím. Sam si totiž z informací, které dostal, začal skládat možný profil pachatele a jeho motiv. Podle různé výšky obětí a sklonu rány na hlavě při jejich omráčení tušil, že pachatel musel být vysoký něco mezi sto sedmdesáti až sto sedmdesáti pěti centimetry. Co se týče věku jeho mladých obětí, bylo pravděpodobné, že půjde o mladšího muže. Jen motiv, který hnal pachatele k těm hrozným činům, Samovi pořád unikal. Proč by mladý kluk zabíjel nevinné dívky? Že by kvůli zklamání? Vzteku?

Ze všeho toho přemýšlení byl opravdu hodně unavený. A vlastně nejen z toho. Ode dne, kdy přijel do Česka, se pořádně nevyspal. Ten časový posun mu dával zabrat a každý den se těšil do postele, kde se mu v hlavě praly všechny informace z případu s myšlenkami na jeho otce. Toužil po tom mu pravdu o sobě vmést do obličeje, když se při srovnání fotky a tváře Honzy ujistil v tom, že to je jeho otec. Strach a nejistota ho však ovládaly a našeptávaly mu, aby o něm zjistil mnohem víc. Další věc, která ho při tom sžírala, byla samota. Ani už přesně nevěděl, jak dlouho byl sám. Klidně by mohl tomu pocitu ulevit trošku intimnějším způsobem, Sam si ale nakonec položil vedle ležící notebook na klín a zavolal svému kolegovi Rickovi, jemuž povykládal všechny novinky. A Rick ho bedlivě poslouchal a ušklíbal se mu do kamery nad jeho provokativním jednáním, které na oddělení předvedl.

„Ty si prostě nedáš pokoj, co?“ uchechtl se Rick a dostalo se mu jen smýknutí rameny a zářivého úsměvu. „A už sis tam aspoň někoho vyhlídl? Tam jsou taky pěkní chlapi, ne?“ vyhrknul následně na svého kolegu, který takový dotaz nečekal. V momentě vyprskl na monitor kávu, které se zrovna napil, a málem se s ní přidusil. S výrazem kocoura, jemuž někdo šlápl na ocas, si prohlédl Rickův smíchem zrudlý obličej na druhé straně videochatu a okamžitě zkoumal, jak a kdy se o jeho tajemství Rick dozvěděl, když mu sám nikdy slůvkem nic nenaznačil.

„Dal jsem si dvě a dvě dohromady právě tím, že o tom nemluvíš. Kdyby ses zajímal o ženy, tak by ses za nějakou otočil, když jsme kolem nich procházeli. Jenže tys po nich ani nemrkl a ani o žádný nemluvil. Proto mě napadla ta druhá možnost. Neřekl jsem ti to narovinu, aby ses necítil nějak zle nebo něco. Ale chci, abys věděl, že mi to je jedno. I tak seš skvělej parťák a přítel,“ dořekl Rick a sledoval Sama, jak si rukama přetřel svůj zaskočený obličej.

Sam netušil, že tím mlčením může prozradit o sobě víc, než sám chce, ale stalo se. A jelikož byl Rick opravdu bystrý parťák, nechtěl mu dál lhát. Všechno ze sebe vysypal a povídal si s přítelem další hodinu, než si Ricka vyžádala jeho manželka. Sam tak zase osaměl se znovu ozývající se myšlenkou na svého otce a nové kolegy. Což nakonec zahnal tím, že nasedl do auta a vyjel do ruchu města.

Samovi kolegové měli z nováčka také docela rozporuplné pocity. Nikdo z nich si nejspíš už neuvědomoval, že na tom byli podobně, když začínali. Byli takovými neznalými články, které měli ostatní problém hned přijmout k sobě. Jen u tohohle mladého je sžíralo něco, co nedokázali popsat. Přišlo jim trochu nepochopitelné, že tak mladý chlap dokázal dojít během krátké chvíle tak daleko. Hlavou se jim honilo, zda nepatří mezi ty jedince, které tak pracně zatýkali. Všechno navíc umocňovala Samova všímavost detailů, o kterých oni nemluvili. Sam byl pro ně jako osmý div světa.

Ale ať už měli na něj oni názor jakýkoliv, byla tu jedna osoba, která z něj nespustila oči asi nejvíc.

Honza Sama pozoroval, když byla možnost, a snažil se přijít na to, zda vážně ten mladý kluk nemá něco společného s jeho synem. Byl mu v hodně věcech neuvěřitelně podobný. A jak se dozvěděl od jedné z kolegyň, je tolik dětí, které se narodily se světle hnědými vlásky a v dospělosti je měly tmavě hnědé. O výšce nemluvě. Mrňavý klučina může časem vyrůst v pořádného chlapa.

Čím dál víc doufal v to, že ten bystrý detektiv je jeho vlastní krev. Proto, aniž by to kdokoliv tušil, zkontaktoval prezídium v hlavním městě a vyžádal si o Samovi bližší informace, včetně důvodu přidělení na jejich oddělení. V té chvíli ani netušil, co se vlastně dozví, a ani to, jaké překvapení to pro něj bude. Kdo by nebyl v šoku z toho, že si detektiv sám vyžádal, aby byl přidělen k němu. Proč? Na to už mu muž z personálního oddělení nepověděl nic krom toho, že měl hodně dobrý důvod a ještě lepší přesvědčovací metody. A brouk v Honzově hlavě nabyl na velikosti. Že by přece jen? Tak nebo tak, bude muset mladého skřípnout.

Mezitím na břehu jedné přehrady

Procházel se kolem přehrady v tmavém oblečení. Nervózní, ale zároveň jisté ruce si promnul a zadíval se na vodní hladinu, která se pohupovala za mírného letního větříku. Dnes je jeho noc. Myšlenky měl rozhozené. Už to bylo pár dní, co ne… Zatřásl hlavou a zkontroloval obsah svých kapes. Byl stejný jako každou jinou noc. Když se po chvilce přemýšlení chystal vydat zpátky na cestu, někdo vyšel ze stínu a… Ozvalo se jen malé šplouchnutí, po kterém nastalo ticho. Postava ze stínu se sklonila nad tělem mladíka, prohrabala mu kapsy, a když našla, co chtěla, nenápadně odkráčela za svitu měsíce zase zpátky, odkud přišla.

Čtrnáct dní uběhlo od prvního dne, co překročil práh svého dočasného pracoviště. A teď tu bylo další pondělí. Další nový týden a naděje, že se kolečka života začnou otáčet správným směrem. Aby se dostali v řešení záhadných vražd dál, přizvalo si jejich oddělení místní policejní psycholožku. Ta svým kolegům začala pomáhat nejen sestavovat profil možného pachatele, ale zároveň se starat i o blaho a dobrou náladu majora Marka. 

Za těch čtrnáct dní, co byl Sam zde, se v Ostravě našly další uškrcené oběti. Nebylo pochyb, že jde o jejich sériového vraha, který za těch pár dní přidal na tempu. Což všem z oddělení přidělalo vrásky ve tvářích.

Slunce krásně hřálo a na Samově tváři vykouzlilo úsměv, když se za zvuku hudby z rádia pomalu ploužil autem do práce poté, co se zastavil do krámku pro něco malého k jídlu a pak do bistra pro kávu. Byl to takový malý rituál, který měli s Rickem, když jeli do práce. Vždy se zastavili pro nějakou svačinku a horkou kávu. Byla to taky jedna z věci, která mu v Česku chyběla. Ale i tím, že ji teď provozuje, měl pocit, že je stále se svým parťákem. Díky tomu měl dobrou náladu, a taky protože se mu konečně podařilo se vyspat a utřídit si v hlavě myšlenky. Byl připraven na všechno, co ho v následujících dnech čeká.

Tedy, on si to myslel. Jenže realita může být zákeřnější, než by čekal.

Když konečně dojel na stanici a došel na své oddělení, začal mít zvláštní pocit. Něco se muselo stát, protože každý, koho potkal, byl roztěkaný a spěchal do zasedačky. Vše se mu pak potvrdilo, když vešel do místnosti za svými kolegy a viděl Honzův mrzutý výraz ve tváři.

„Dobré ráno, dámy a pánové. Než začnu. Petr, major Novák, tu teď ze zdravotních důvodů delší dobu nebude, takže mi hodil oddělení na starost. Nevím, kdy se přesně vrátí, tak se s tím musíme poprat sami. Doufám, že jste si pořádně odpočali, protože máme opravdu hodně práce. Tlačí na nás shora ohledně našeho sériového vraha. Musíme s tím pohnout. Dohromady tady máme už pět známých obětí a žádného možného podezřelého. A ti nahoře to nechápou. Takže, Mirku a Pavle, jelikož máte problém vycházet s naším hostem a potřebujeme to mít co nejdřív z krku, budete na tom pracovat vy dva.“

„Honzo, ale to je můj případ!“ ozval se druhý Petr, který na oddělení byl a který měl s Mirkem případ na starost.

„Já vím, Petře, ale tebe a Sama teď potřebuju mít jinde,“ odporoval Honza s vážnou tváří. „Před chvílí bylo nalezeno tělo mladého muže. Zatím neznáme všechny detaily, ale vypadá to na vraždu,“ dodal a podíval se na Sama, kterého tato informace zaujala. Sotva totiž slyšel slovo „vypadá“, bylo mu jasné, že zde asi něco nehraje.

„Co na tom nehraje, pane?“ zeptal se Sam, když zachytil Honzův pohled.

„Honzo, Same! Žádné ‚pane‘,“ zamračil se na Sama a pokračoval: „To máte za úkol zjistit vy dva. Tady máte adresu a souřadnice, kde se tělo nachází. Technici a patolog jsou už na místě a čekají jen na vás. Doufám, že s tím, Petře, nemáš problém,“ podal Honza Petrovi lístek a okem mrknul k jejich návštěvě. Ten Honzovi s pokojným úsměvem potvrdil, že rozhodně nemá, a zavelel mladému k odchodu, když tu se najednou zastavil.

„Honzo, tady stojí, že se našlo v Místku. Však to by měli mít na starost naši kolegové, ne?“

„Ano, měli. Jenže se jim na mrtvém něco nezdá, a proto zavolali nám. Navíc prý mají málo lidí a požádali nás proto o pomoc.“

Petr na odpověď jen přikývl a znovu se otočil ke dveřím. Sam už stál skoro u Petra, když ho Honza najednou zastavil s tím, že si pak, až bude mít čas, budou muset o něčem promluvit. Sam jen přikývl a vyšel i s Petrem z místnosti.

Sam byl rád, že byl přidělen zrovna k Petrovi. Jako jeden z mála se k němu nechoval jako k exponátu v muzeu nebo k nepříteli, ale jako k sobě rovnému. Když první dny došlo na předávání informací, byl to Petr, kdo k němu přisedl první a vše mu popsal do detailů, zatímco mu ostatní kolegové některé detaily zatajovali. Navíc byl jediný, kdo ho s sebou o polední pauze vytáhl na oběd.

Na druhou stranu mu začalo pomalu šrotovat v hlavě, co po něm Honza může chtít. Vypadal dost zamyšleně a trošku i naštvaně, když mu o jejich rozmluvě řekl. Snad se nedozvěděl něco, co by…

A zatímco Sam uvažoval nad svým otcem, Honza zůstal překvapen Samovým výrazem. Když ho požádal, nebo spíš na něj vyštěkl informaci o pozdější rozmluvě, blýsklo se v Samových očích to, co Honza už dlouho neviděl. Dobrých devatenáct let neviděl ten zaražený pohled a nakloněnou hlavu na stranu, nechápající, co se stalo, nebo zda něco neudělal zle. I když si pořád nebyl stoprocentně jistý, čím dál víc ho utvrzovalo v přesvědčení, že ten kluk je… jeho Sam.

Sam s Petrem šli do garáže pro auto a domlouvali se, kdo bude řídit. Jelikož mladý ještě všechny cesty neznal, ujal se řízení Petr a Sam tak mohl sledovat cestu, kterou jeli.

Když dojeli na místo činu, rozešli se k zapáskovanému místu vysokou trávou, která se táhla od blízké cyklostezky vedoucí kolem celé přehrady, a pozorovali dění okolo. Tak jak to na místě činu bývá, našli se zde zvědavci, kteří se za páskou nakláněli jeden přes druhého, aby líp viděli, co se na břehu vlastně děje. Od cesty ten hlouček zakrývaly keříky, které podél cesty rostly, takže je Sam s Petrem zaregistrovali, až když byli o něco blíž. Celou skupinku sjeli pohledem a pak pokračovali k hloučku policistů a lidí, již zajišťovali stopy. Kousek od nich seděl na skládací židli v zeleném maskáči rybář, který podle všech dostupných informací kluka našel. Při rybáři stál policista a zdravotník ze sanitky. Oba kolegové se domluvili, že pána kolem padesátky vyslechnou později, a vydali se k místu, kde se plachtou přikryté tělo nacházelo.

Detektiv z Místeckého oddělení vyšel proti kolegům z Ostravy a pustil se do doposud zjištěných informací o těle. Kluk, Viktor Škára, věk dvacet tři let, žijící ve vesničce kousek od Místku. Vysoký sto sedmdesát sedm centimetrů. Příbuzní, které podle jména našli, byli jeho rodiče žijící v Opavě a bratr, se kterým žil v domku po prarodičích.

Sam poctivě poslouchal všechny detaily, které jim byly předneseny, když došel k tělu zakrytému plachtou a nechal ji odkrýt patologem, jenž stál hned vedle. Zatímco Petr si zapisoval všechny potřebné detaily do sešitku, který měl vždy po ruce, Sam si nic psát nepotřeboval, protože jeho mozek jel na plné obrátky. Navíc zahlédl do notýsku zapisujícího Petra, který se za ním sice podíval s nečitelným výrazem, ale přidal se k prozkoumání těla. Patolog detektivům okamžitě začal sdělovat všechna fakta, která doposud zjistil.

„Vypadá to, že smrt nastala v nočních hodinách. Někdy mezi desátou hodinou až půlnocí. Rána na hlavě byla způsobená tupým předmětem, možná kamenem, to zjistím až při pitvě. Jestli byla ta příčinou, nebo bylo příčinou utonutí, to vám teď neřeknu. Ale podle toho, že se zde nenašel žádný kámen nebo předmět od krve, vypadá to jasně,“ dokončil doktor svůj prvotní výklad.

„A nějaké jiné stopy násilí?“ zeptal se Sam dřív, než to stihl udělat jeho kolega.

„Zatím to nemůžu potvrdit ani vyvrátit. Víc toho budu vědět až po bližším ohledání a pitvě,“ zakroutil hlavou doktor, když pohlédl na mladého detektiva, který na jeho odpověď jen zamyšleně přikývl a dál si prohlížel tělo.

Zatímco jeho kolega zůstal v podřepu, Sam se zvedl od těla, popošel pár kroků od nich a zkoumal okolí. Poblíž bylo jen menší políčko a kousek dál nějaká restaurace. Až na stromy a keříky, které zakrývaly výhled na vzdálené domky, zelo místo prázdnotou. Vrah tak měl velice dobré únikové cesty, na nichž si ho mohl všimnout maximálně někdo, kdo bydlí vpovzdálí. Co mu však práci neusnadňovalo, bylo, že zde nebyly vidět stopy bot. Nastala vlna veder bez deště, tudíž byla tráva slehlá a ušlapaná a stopy podrážek se do půdy jen těžko otiskly.

Dál Samovi přidělávalo vrásky, že kluka našli ve tmavém sportovním oblečení. Peněženku u sebe sice měl, ale mobil se zatím nenašel. Buď ho nechal doma, což v jeho věku nechápal, nebo mu ho pachatel ukradl.

Byl tak zadumaný do sebe, že málem přeslechl Petra, jenž ho pobízel k výslechu rybáře, od něhož se nakonec stejně nic nedozvěděli.

„Tak, co uděláme teď? Jak bys postupoval?“ zeptal se Petr zadumaného Sama.

„Rozhodně bychom měli navštívit bratra oběti a sdělit mu, co se stalo, když kolegové rodinu zatím nekontaktovali. Možná nám řekne něco, co pomůže vyšetřování. Pak bych zajel za rodiči.“ Petr nad Samovou odpovědí jen přikývl a s rozloučením se s kolegy se vydali k autu. Veškeré záznamy o místě činu jim kolegové měli nakázáno poslat, takže se teď mohli vydat první cestou, kterou znali.

„Tak co, Same, pořád ti nechybí ruch velkoměsta tam od vás?“ zeptal se Petr během řízení auta, které se řítilo po silnici směrem k domu oběti a jeho bratra.

„Ani ne. Tady to je pěkný. Dost se tu toho změnilo od chvíle, kdy jsem tu byl naposled. Ale dost si ten klid užívám, to je fakt.“

„Tys tu žil?“ zeptal se Petr šokovaně.

„Jo… Žil jsem tu osm let, než jsme se s mámou odstěhovali do L.A.“

„Takže tě sem dotáhly vzpomínky na dětství? Nechápu totiž, proč by se do toho programu někdo hnal dobrovolně.“

Sama Petrova otázka zaskočila. Jenže nějak tušil, že od Petra mu nic nehrozí. Jako jediný z kolegů se k němu nechoval arogantně, ale s respektem. Proto neměl problém mu něco málo ze své minulosti sdělit.

„Tak nějak. Máma mi před necelým rokem umřela a s babičkou jsem tam moc nevycházel. Nelíbilo se jí, že jsem…“ Sam se odmlčel dřív, než stačil z úst vyslovit pravdu o svém osobním tajemství. Nemusí to o něm hned každý vědět. Nemusí hned všichni vědět, že mezi sebou mají gaye. Petr na jeho odmlku nijak nereagoval a jen upozornil na to, že se blíží k domu bratra oběti.

„Víme něco o tom bratrovi?“ zeptal se Sam.

„Jmenuje se Roman Škára. Věk třicet dva let. Svobodný. Pracuje jako manažer pro jednu zdejší firmu. Víc mi toho kolegové zatím neposlali.“

Sam si za výkladu svého kolegy prohlížel okolí domu, ve kterém oběť žila, o něco pozorněji než trasu, kterou jeli, a ukládal si všechny informace o bratrovi mrtvého mladíka do paměti. Mezitím si z okýnka všiml, že domek, u něhož se zastavili, byl nízký, se zahradou a bazénem a vpovzdálí byl vidět kousek pole. Okolo jen pár dalších domků, které od sebe byly odděleny ploty, přes něž by oko sousedů nejspíš nic nezahlédlo. Každý si chránil své soukromí, to mu bylo jasné hned.

Sotva Sam vysedl z auta, byl moc rád za to, že si dnes oblékl tričko s krátkým rukávem. Sluníčko začalo pálit a hřát z jasné oblohy bez mráčku. Tak nějak automaticky zkontroloval v kapse zastrčený odznak, udělal první krok k Petrovi stojícímu u branky a s přikývnutím zazvonil na zvonek.

Chvíli se nic nedělo, dokud se zpoza domu nevynořila postava muže v kraťasech a tričku.

„Ano? Přejete si?“ zeptal se dvou mužů za brankou. Ti okamžitě stočili svůj pohled z domu na něj. Jeden dokonce víc upřený než ten druhý.

Když si muž ujasnil, že ani jednoho z těch dvou nezná, na moment se zamračil, než pohlédl svýma zlatavě hnědýma očima na mladšího z nich a došel k plotu.

„Dobrý den, vy jste pan Škára? Roman Škára?“ zeptal se Petr, když muž otevřel branku a octl se naproti nim.

Zpovzdálí si toho Sam moc nevšiml, ale teď měl na muže dobrý výhled a v hlavě mu něco vybouchlo tak, že ani připomínka toho, proč tam vlastně jsou, ten výbuch neutišila. Se zaujetím si bratra jejich oběti prohlížel a to, že mezitím je stačil Petr představit, mu skoro uniklo. Nemohl od Romana odtrhnout oči.

Byl to kus. O pár centimetrů vyšší než on. Jeho tělo bylo štíhlé a očividně lehce udržované. Už od pohledu to nebyl typ muže, co tráví hodiny a dny v posilovně, ale raději se věnuje rekreačnímu využití volného času a sportu. Opálená kůže a ze slunce vybledlé chloupky na rukou a nohou umocnily celý výjev.

Když skončil s okukováním těla, přešel znovu ke tváři. Romanovy světlé, krátce střižené vlasy sedly k jeho ostrým mužným rysům, které podtrhovalo několikadenní tmavší strniště. Když mu Sam pohlédl do zlatavě hnědých očí skrytých za elegantními obroučkami brýlí, málem se v nich ztratil tak, jak ztrácel svůj dech. Byl tak dlouho sám a najednou se před ním objevil pořádný kus chlapa, který byl vrcholem jeho snů a představ. Muž, který ho jedním pohledem vyvedl z rovnováhy a dokázal to, co se dlouho nikomu nepodařilo… Zaujal ho a pobláznil jen jediným pohledem.

Málem by začal slintat, vrnět blahem nad tím výjevem a zároveň zapomněl, proč tam byli, kdyby k němu bratr oběti nenatáhl ruku, aby si s tou jeho potřásl. Petr, který stál vedle něj, si Samova zaražení všiml a lehce si odkašlal, aby svého kolegu probral. Sam okamžitě zpozorněl, a když uviděl kolegovo pozvednuté obočí a výraz, konečně nechal vstoupit do popředí svou policejní část, která měla být namístě. V duchu si musel vyhubovat za to, jak nejspíš vypadal, a stejně tak za svou profesionalitu, která si na těch pár malých chvil vzala dovolenou.

„Takže policie? Co pro vás můžu udělat? Stalo se něco?“ zeptal se Roman s napětím a otázkou ve tváři, mezitím co si prohlížel oba detektivy.

„Myslíte, že bychom si mohli jít promluvit dovnitř? Neradi bychom to rozebírali tady,“ pobídl ho Petr. Roman s přikývnutím ustoupil a vpustil policii do zahrady. V hlavě mu při tom hlodal malý červík ostražitosti, což neušlo, i přes ono zamyšlení, mladému Samovi. Jenže tak to bývalo vždy, když přijeli k rodinám obětí násilných činů, než se dozvěděli, že… I když, tenhle pohled byl v něčem jiný… Nebyl úplně překvapený, byl… zvláštní.

Hostitel na nic nečekal a usadil policisty v obývacím pokoji, kam jim následně donesl sklenice s bezinkovou limonádou na osvěžení a posadil se naproti nim. Sledoval tváře naproti sobě a snažil se udržet výraz v obličeji na neutrální úrovni.

Ani pro Sama a Petra nebyla situace příjemná. Oznámení rodinným příslušníkům, že jim zemřel někdo blízký, bylo vždy velice těžké a musela se pečlivě volit správná slova. Aby Petr ukázal mladému kolegovi, jak se to dělá u nich, ujal se toho. Pomalu, pevným soucitným hlasem oznámil muži děsivou pravdu o úmrtí jeho mladšího bratra.

Sam pak mohl sledovat, jak tvář muže sklesla a ruce se mu začaly třást. Oči těkaly všude po místnosti. Snažil se zahnat slzy bolesti, které se tlačily napovrch.

Když se u Romana před domem objevilo auto, věděl, že je něco špatně. Když viděl stát dva muže před vrátky, věděl určitě, že to je opravdu zlé. Věděl to i ve chvíli, kdy se mu muži představili jako policisté. Jen při pohledu na mladšího z nich se snažil všechny negativní myšlenky zahnat a tvářit se odměřeně. Jenže to chvění v podbřišku při pohledu na štíhlé pevné tělo v riflích a tričku, na mužnou tvář s tmavýma očima zahleděnýma na něj, se nedalo necítit. I když věděl, že to není namístě. A byla to i hodně špatná chvíle.

A teď tu seděli oba policisté proti němu a oznámili mu, že jeho bratr je mrtvý. A nejspíš cizím zaviněním. Když pak ucítil na sobě zkoumavý pohled detektiva, který mu byl představen jako Samuel Davis, znovu ucítil to mravenčení. Musel vstát a odvrátit se od toho pohledu. Na rtech ucítil slanou chuť svých slz. Cítil v hloubi duše bolest a výčitky. Ale za co? Za to, že je jeho bratr mrtvý? Nebo za to, že mu to přišli oznámit a on má neustupující potřebu si prohlížet mladého Samuela?

Samuel na tom nebyl jinak. Od prvního momentu, kdy uviděl Romana, se ztrácel ve své vlastní hlavě. Musel se několikrát v duchu okřiknout, aby se uklidnil a zahnal tu horkost, která mu procházela tělem. Vážně opravdu profesionální chování.

Mimo to se snažil být Petrovi dobrým parťákem a začal se bratra oběti opatrně ptát na základní informace, které znát potřebovali.

„Opravdu je mi vaší ztráty líto, ale můžete nám prosím odpovědět na pár otázek?“ řekl Sam s letmým pohledem na Petra, který přikývl.

„Co potřebujete vědět? Kde jsem večer byl? Kdy naposledy jsem viděl bratra živého?“ zeptal se Roman posmutněle.

„Ano, já vím, že to není vhodná příležitost, ale čím dřív najdeme toho, kdo vašemu bratrovi ublížil, tím dřív budete mít jak on, tak i vy klid,“ řekl Petr mírně podrážděně, protože neměl rád, když se je snažili lidé přechytračit otázkami, které jistě pobrali ze seriálů v televizi.

Roman dosedl zpátky na sedačku a opřel se lokty o kolena. Se svěšenou hlavou začal pomalu promlouvat.

„Byl jsem doma a spal. Bratr je dospělý a neříkal mi, kam chodí. Vždycky se sebral, odešel a vracel se v noci, nebo až ráno. Jak kdy. Nehlídám… nehlídal jsem ho.“

„A jeho přátelé?“ zeptal se Sam.

„Těch měl málo. Vždycky to byl tak trochu samotář. Vím o jednom z Ostravy a druhý bydlel někde v Místku. Víc nevím.“

„Měl váš bratr nějakou přítelkyni?“

„O žádné nevím. V tomhle směru nebyl svatoušek. Sem tam si sem nějakou holku dovedl, ale pak už jsem ji neviděl. Abyste pochopili. My se se svými známostmi navzájem nesvěřovali od chvíle, kdy zjistil, že jsem gay.“

„Aha.“ Zaskočený Petr nevěděl, jak zareagovat, proto se ihned ujal dalšího slova Sam, který ve svém nitru ucítil malý střípek radosti a naděje, dřív než ze sebe vypustil muž proti němu kousavý komentář, který se mu dral přes rty. Zeptal se na pár maličkostí, které potřebovali k tomu, aby si mohli dát pár dalších věcí dohromady. Třeba zda neví, kde je bratrův telefon, na jeho práci a podobně. O mobilu se však nedozvěděli nic. Ani v pokoji, kde kluk žil a kam je následně Roman odvedl se porozhlédnout, nebyl.

To už si Sam opět uvědomoval to, jak klidný, i když smutný, Roman Škára byl. A červík v jeho hlavě hlodal o to dychtivěji. Měl snad Roman s bratrovou smrtí něco společného, nebo k němu fakt, že už svého bratra nikdy neuvidí, ještě nedošel? Podle většiny případů, které kdy řešil, a celkových statistik byli prvními podezřelými příbuzní oběti. Do širšího okruhu pak zahrnovali přátele, bývalé partnerky a partnery, nepřátele, které oběť mohla mít. Až na posledním místě byl náhodný neznámý pachatel, postrach všech vyšetřovatelů. Možností bylo opravdu hodně a bylo jen na nich, aby za pomoci výslechů příbuzných a známých oběti, výsledků pitvy, přezkoumání detailů z místa činu a všech jim dostupných informací, které na ně ještě čekají, přišli vraždě na kloub.

Dřív, než se stačil zeptat na zatím poslední otázku, rozezvonil se mu telefon. Se svolením pomalu došel z pokoje zesnulého zpět do obýváku a vytáhl při tom telefon z kapsy. Na displeji viděl jméno svého nadřízeného. Vůbec nad tím neuvažoval, okamžitě hovor přijal.

„Ano, Honzo?“