Samuel – 10. Víkend

Ležel mu v náruči a tiše oddechoval. Oba byli zmožení po předešlé noci. Jen ten mladší o něco víc než ten, kterého v poutech takovou dobu trýznil. Roman se nad rychlostí, kterou jeho milý usnul, jen uchechtl. Sam mu dal do těla svým hraním, ale i přesto usnul dřív než Roman.

Ještě než zavřel oči, vstal z postele a šel smýt důkazy jejich počínání. Před ulehnutím pak opatrně stáhl ze Sama kalhoty. Chvilkami měl s tím mrtvolným tělem co dělat, ale nakonec se mu to povedlo a on se k němu mohl konečně přitulit a v klidu usnout.

Po probuzení dost dlouho uvažoval nad tím, co s nimi bude. Věděl, že Sam to teď bude mít o dost těžší. Jasně mu naznačil, že se nikdo o tom, co provedl jeho bratr, nesmí dozvědět. Vyčítal si způsobené komplikace a v duchu Sama prosil, aby ho po tom víkendu nezavrhl. Bylo to od něj nefér ho o mlčení prosit, ale otec na tom nebyl moc dobře. Málem se na Viktorově pohřbu složil jako domeček z karet a on měl o něj strach. Nechtěl přijít o dalšího člena rodiny, když jeho bratr všechno změnil.

Než našel mobil, myslel si, že jejich rodinu nedokáže nic rozbít. Když se ale Viktor začal chovat podivně a vlastní rodině se vyhýbat, věděl, že je něco špatně. Málem ho zlomilo, když se dozvěděl pravdu. Zkusil bratra konfrontovat, jenže ten utekl ven dřív, než Roman vůbec prozradil důvod rozmluvy. Tím pro něho zhasla i poslední jiskřička naděje, že možná Viktor není vrah, že je to jen hloupá náhoda. Musel se aspoň pokusit ho nějak zarazit. Doufal tenkrát, že ten člověk, kterého poprosil o radu, bratra zastaví. Vyčítal si, že za jeho smrt vlastně může on sám. To on ho poslal na smrt a neskutečně ho ten pocit viny užíral. Jen ten muž v jeho objetí mu pomáhá zahojit ty praskliny na jeho srdci. Sice věděl, že se výčitek svědomí do konce života nezbaví, ale blízkost jeho detektiva byla jako náplast na bolavé rány.

Ucítil zavrtění muže ve své náruči a pousmál se. Poslední usnul a první byl vzhůru. Mohl si tak vychutnat pohled na klidnou Samovu tvář. Byl nádherný. Opálená kůže seděla k jeho tmavým vlasům a očím. Hladil Sama po zádech jednou rukou a druhou mu jemně stiskl dlaň položenou na své hrudi. Nepohnul se a dál spánkem oddechoval. A Roman ho miloval. Neznal sice celou jeho minulost, ani moc věcí o něm, na to potřebují přece jen více času, ale i tak ho miloval víc než cokoliv. Trošku zvedl hlavu, aby mohl svého milého políbit aspoň na čelo, a víc ho k sobě přitiskl.

Ráno pro Sama bylo naprosto úžasné. Ze spánku ho v jednu chvíli vyvedlo mírné šimrání na zádech. Poznal dlaň, jež ho hladila, a užíval si ji. Věděl, že se při probuzení mírně zavrtěl, ale snažil se zklidnit dech a předstírat spánek, užívaje si blízkosti svého milého, zatímco se mu do mysli vkrádaly výčitky svědomí.

Věděl, že by měl všechny informace ohlásit, jenže nechtěl muži pod ním ublížit. Možná za to shoří v pekle, ale nedokáže ho jen tak udat. Sice tím ohrožuje svou práci, ale jen představa zmučené Romanovy tváře mu to nechtěla dovolit. Vzpomněl si na to, co říkal jemu o svém otci. Dokázal by něco takového udělat Honzovi, kdyby měl za bratra vraha? Vážně by dokázal předhodit bratra hladovým lvům? Neměl sice žádného pokrevního sourozence, ale ty nevlastní, i přes jejich nevraživost, by nejspíš nedokázal zradit. Všichni, které znal, o něm mluvili jako o skvělém policistovi a detektivovi, ale teď ten pocit neměl. Věděl, že to, co se chystá udělat, vůči práci není správné, ale nedokázal neposlechnout své srdce.

Uvažoval nad tím, zatímco si ho ruka jeho milého víc přitiskla k tělu. Ne, jemu to nemůže udělat. Věděl však, že bez pomoci to nezvládne. Asi si bude muset promluvit se svým otcem.

Byla to poslední myšlenka, která se mu o práci vkradla, když ho políbily na čelo horké rty. Ještě chvilku si užíval nicnedělání, než se i on rozhodl reagovat a jemnými polibky začal putovat po Romanově hrudi, než doputoval k jeho rtům.

„Myslel jsem, že spíš. Vzbudil jsem tě?“ zeptal se Roman potichu, než mu Samovy rty zabránily říct cokoliv dalšího.

„Už jsem chvilku vzhůru,“ ochraptělým hlasem zašeptal Sam Romanovi mezi polibky.

„Dobré ráno, můj detektive,“ políbil ho Roman na nos.

Sam při tom oslovením zavrčel. Neměl rád, když měl volno a někdo vytahoval práci. Roman to poznal a uchechtl se nad tou reakcí. Dřív, než Sam stačil něco říct, přišpendlil ho pod sebou a tím mu vyrazil dech. Nebyl připravený, když se na něj muž položil celou váhou.

„Nejspíš bych ti měl tu včerejší péči oplatit. Byl bych sobec, kdybych to neudělal,“ řekl Roman poté, co ucítil, jak ho něco mírně tlačí do podbřišku, a jeho to určitě nebylo. To svoje měl tvrdnoucí mezi Samovýma nohama. Trošku se proti tělu pod ním pohnul a užíval si to zalapání po dechu, které z něj vyšlo.

Sam nedokázal uvěřit, že ho někdo dokáže pár doteky a přírazy dovést k šílenství, ale bylo to tak. Div si krk nevykloubil, jak se pak pod mužem prohýbal a snažil se nezbláznit z těch příjemných pocitů, jež se mu rozlévaly tělem. Bylo to úžasné, nádherné a nechtěl, aby to někdy skončilo. Nakonec se dokázal obkročmo vyhoupnout na mužův klín a střídáním pomalého a rychlého dosedání dovést oba k tíženému vrcholu.

Na otázku, která po jejich milování následovala, co budou v ten den dělat, se Sam zamyslel. Potřeboval aspoň částečně vybavit byt, který se mu na pár měsíců stane domovem. Věděl však, že s Romanem to nepůjde. Nesmí je vidět spolu, alespoň dokud nevyřeší případ jeho bratra.

„Mám nějaké pochůzky po obchodech s nábytkem, ale nevím, jestli by byl dobrý nápad je podniknout spolu,“ zamumlal Sam a provinile se na Romana podíval. Ten zůstal překvapený tím, co slyší. Proto mu Sam vysvětlil, o co jde, a Roman jen přikývl. Věděl, že to je pravda, proto neprotestoval, jen mu dal jednu jedinou podmínku. Chtěl s ním strávit jeden den, kdy se navzájem lépe poznají. A Sam s tím neměl problém. Sice tušil, že tak či onak se bude muset vrátit zpátky do L.A., než všechno vyřídí, ale poznat milovaného chtěl.

Váleli se spolu v posteli skoro až do oběda. Ani jednomu se nechtělo vstávat. Byl by to pro ně první krůček zpátky do reality, před kterou je postel tak pečlivě chránila. Nemohli se nabažit své blízkosti, avšak hladem kručící břicha zastavit potřebovali. Sam usazený na židli v kuchyni pročítal na telefonu zprávy na messengeru a mailu. Pousmál se, když viděl, že pár mu jich poslal i jeho bývalý parťák Rick. Vztekal se v nich na Sama za jeho mlčení a vyzvídal, zda už konečně rozbalil dárek od něj a dalších kolegů z oddělení. Odpověděl jen krátkou zprávou, že zavolá, než se mu rozezvonil mobil příchozím hovorem. Volal Honza. Zkoumavě si prohlédl Romanovu tvář, pak se omluvil a odběhl přijmout hovor od otce.

Roman pochodoval po kuchyni a připravoval jídlo, když se k němu Sam vrátil s provinilým výrazem ve tváři.

„Copak se stalo? Vypadáš, jako bys něco provedl,“ prohodil Roman a otřel si špinavé ruce do utěrky, opíraje se o kuchyňskou linku.

„Volal táta. Chce se mnou zajet do obchodu s nábytkem,“ zamumlal Sam a opřel se o futra.

„Podle toho, jak stojíš ve dveřích, bych řekl, že dneska zase budu obědvat sám,“ odtušil a pousmál se nad tím provinilým přikývnutím. Nechtěl jíst sám, ale dobře věděl, že by pak Sam stejně odjel. Přistoupil ke svému detektivovi, který se po domě promenádoval jen v boxerkách a půjčeném triku, a objal ho kolem pasu.

Sam se schoulil do Romanovy náruče. Nechtělo se mu od něj, ale nemohl činit jinak, aby to otci nebylo podezřelé víc, než určitě už bylo.

Roman vycítil, co se s jeho milým děje a jaké myšlenky se mu honí hlavou, a víc si ho k sobě přitiskl. Nakonec ho odtlačil do koupelny, kde se měl dát do pořádku, a nechal si znovu slíbit společnou neděli. Pak jen sledoval, jak Sam prošel zahradní brankou ke svému autu a odjíždí. V duchu prosil všechny svaté, aby to mezi nimi dobře dopadlo a neskončil jeden z nich ve vězení a druhý mimo policejní službu. Oběd dodělal už s menší chutí než předtím.

Procházeli se nákupním centrem. Otec se synem mluvící o tom, jaké vybavení bude potřeba. Obchody v Ostravě neznal, proto byl rád za pomoc a radu. Sice Tereza namítala, že pojede s nimi, ale Honza ji zdvořile odmítl, protože tvář jeho syna mu napovídala, že jen o nákupy tady nepůjde. Byl celý nervózní a zamyšlený. Určitě víc než dny předtím. Ve tváři mu vyčetl nevyřčené otázky, na něž potřebuje znát odpověď. Co ho na tom ale zajímalo víc, bylo, zda s tím syn přijde sám, nebo to z něj bude muset páčit.

Sam šel poslušně vedle svého otce a cítil to napětí mezi nimi. Věděl, že Honza o jeho nervozitě ví. Proč by jinak nechával svou novou lásku doma? Už měli za sebou skoro celý obchod a on na papírku napsané vše, co potřebuje kromě věcí, jež se nacházely v nákupní tašce. Nechtěl toho brát zbytečně moc. Výpověď v USA ještě neměl podepsanou, takže stále patřil pod oddělení vražd v L.A. Chtěl proto aspoň něco, kdyby se stalo, že mu nový nadřízený trvalé přiřazení k prvnímu oddělení v Ostravě nepodepíše. Stejně to musí ještě pořešit s personálním oddělením, které to má na starost. Hrozil se, co všechno musí vyřídit. Podat tucet žádostí, pak zas určitě nějaké ty zkoušky, zda je jeho americko-české občanství platné, a další věci.

Frustrovaně se rozvalil na jednu z postelí v oddělení ložnic a zadíval se na strop. Jeho otec se nad něj postavil, se zkříženýma rukama a mírným pousmáním zakroutil hlavou.

„Pohodlná pro tvou těžkou hlavu?“

„Rozhodně lepší než ta, na které jsem spal v L.A.,“ odvětil, jenže se pak zarazil a podíval na otce, který jen pozvedl obočí. Sam vstal, zapsal číslo místa ve skladu, kde postel najde, a rozešel se uličkou dál. „Nečekal bych, že se tady toho stane tolik za tak krátkou dobu. Mám hlavu k prasknutí, jak se snažím si dát všechno dohromady,“ odfouknul, podíval se na seznam a svěsil ruku podél těla.

Nechtěl o tom mluvit. Chtěl si užít dalšího volného dne se svým otcem a pak i s Romanem.

Sám nevěřil tomu, že by si mohli s Honzou hned sednout, když do Česka letěl, ale stalo se. Oba měli radost z toho, že se našli, i přesto, že si některými maličkostmi lezli krkem. Spolupracovat bylo opravdu fajn, ale trošku to Samovi svazovalo ruce. Když pracoval s Petrem, stačilo říct, že jede tam nebo tam a nikdo se nestaral, že jeho cesta vedla za Romanem. Teď měl ale trošku smůlu. Sice to Honza nedával najevo, ale ty pátravé pohledy mu neunikly. Měl pocit, že i jeho detektivní ostražitost klesla, když s ním otec začal spolupracovat, ale na druhou stranu byl rád za jeho zkušenosti. Věřil tomu, že spolu Viktorova vraha najdou dřív, než kdyby dál na případu dělal s Petrem.

Procházeli dál obchodem a vybrali potřebný nábytek. Sam byl rád za to, že byl Frank tak ochotný a peníze z prodeje domu rozdělil mezi ně, čímž mu zajistil dostatek financí na zařízení jak bytu, tak i všeho potřebného.

Když došli na konec obchodu, rozhodli se, že si zaskočí na oběd do místní jídelny, kde hlavní roli hrály masové kuličky s bramborovou kaší a omáčkou. Oba si objednali větší porci, koupili kávu a salát, usedli ke stolu a během rozhovoru o Honzově vztahu s Terezou spořádali úplně vše, co si nabrali. Sam byl rád, že se otec zamiloval, a přál mu to. Terka byla skvělá ženská. Byla vtipná, veselá, a přitom velice rozumná. Honza si vztah s ní užíval plnými doušky. Sama dost překvapil fakt, že otec za Terkou ‚běhal‘ docela dlouho. A ještě víc byl v šoku z informace, že tenhle vztah trvá víc jak rok. Na to, jaký měl čich na lidi, si toho Sam vůbec nevšiml. V práci si udržovali profesionální dekorum. V tu chvíli si vzpomněl na Romana. Znal ho sice krátce, ale už od první chvíle ho přitahoval. Pro něj to byl dokonalý kus chlapa a on ho chtěl a potřeboval mít. Celé jeho tělo po něm toužilo stejně jako jeho láskou poblázněné srdce.

Když šel Honza odnést špinavé nádobí a na toalety, vytáhl mobil z kapsy a napsal krátkou a jasnou zprávu: „Večer jdu sice k tátovi, ale pak bych měl čas. Můžu dojet?“ Ani ne do deseti minut mu přišla souhlasná odpověď s příslibem výborné večeře. Pousmál se a telefon schoval do kapsy. Větší nábytek mu doručí během pár dní a v hotelu se mu samotnému být o víkendu nechtělo. Navíc měl Honza naplánované posezení s rodinou Terezy, takže mu přišlo vhodnější se mezi ně moc neplést. Sice ho táta prosil, aby se připojil, on však toužil po jiné společnosti, proto zamířil do hotelu, kde si vzal vše potřebné a pak vyrazil, kam ho srdce táhlo.

Roman sekal zahradu, když mu přišla zpráva od Sama. Byl moc rád, že mu jeho detektiv večer přijede a stráví s ním zbytek víkendu. Měl v plánu menší výlet, při němž chtěl poznat on Sama, ale chtěl mu i pomoct se seznámit s jeho osobou a vlastně i s místem, kde zatím bydlí, a jeho okolím. Jen doufal, že se předpověď mýlí a nezačne jim při tom poznávání pršet, pak by museli strávit celý den doma. A to on nechtěl. Nechtěl proležet celý den v posteli, když venku je toho tolik zajímavého a pěkného. Sice se i tomu deštivému plánu nebránil, však myšlenka hlubšího poznání Samovy osoby mu přišla o dost lákavější. Milovat se klidně mohou i pak.

Sam dorazil tak akorát, když sluníčko začalo ubírat na intenzitě, a zaparkoval do otevřené garáže, kam ho Roman nasměroval. Nechápal sice, co se děje, ale informace o silné bouřce s ještě silnějším větrem mu přišla jako dobré vysvětlení. Když vylezl z auta s taškou v ruce, ucítil, jak se zvedá vítr. Roman to jen okomentoval tím, že bouřka přijde dřív, než hlásili, takže si dosyta užije jeho přítomnosti. Naposledy pohlédl na oblohu, než zavřel dveře, zul si v předsíni boty a došel za pánem domu do kuchyně.

Našel ho u sporáku promíchávat cosi v hrnci. S rukama v kapsách se opřel o futra, o něž si opřel i hlavu, a sledoval dění před sebou. Sem tam se musel uchechtnout, jak linoucí se pára zamlžila Romanovy brýle tak, že to s nimi jejich majitel brzo vzdal a položil je na bezpečné místo na stole. Při otočce zpátky pohlédl na něj, usmál se a pobídl ho posadit se. Sam úsměv opětoval a pomyslel si něco o tom, že pokud bude jídlo chutnat tak dobře, jak voní, toho chlapa se nevzdá. Sednout si však ještě nehodlal, od futer měl na něj dobrý výhled. Sám uměl uvařit dost jídel, ale českou kuchyni si po těch letech, co byl pryč, znovu zamiloval natolik, že se mu ani po těch amerických nestýskalo.

Roman zeslabil plyn pod svíčkovou omáčkou, kterou měl skoro hotovou, a konečně šel přivítat svého hosta, jak se patří. Došel k postavě opřené bokem o futra, omotal mu ruce kolem pasu a sklonil se pro polibek. Byl rád, že ho měl znovu u sebe. Pak si vzpomněl na jejich předešlý den a sjel dlaněmi níž.

„Dneska bez pout?“ zeptal se s ďábelskými plamínky v očích a sledoval, jak se Samovy tváře červenají a rty drsného poldy se rozšiřují do stydlivého úsměvu.

„No, jo. Dneska se rozhodly zůstat na stanici. Prý aby jejich majitel neskončil připoutaný někde ve sklepě,“ ušklíbl se a schytal za to štípanec do zadku.

„Sklep tu nemám, leda garáž,“ oplatil rýpanec. „Věřím ale tomu, že by na mě poslal tvůj otec kavalérii, kdybych tě u sebe zamknul a on zjistil, kde ses nacházel naposled,“ zamyslel se a pak pohleděl do pobavených tmavě hnědých očí.

Bavil se opravdu hodně. Bylo zvláštní držet ho v náruči a takhle odlehčeně si povídat. Ani jeden nemyslel na to, co je čeká či jak bude případ pokračovat. Teď tu byli pro sebe a chtěli si ty chvilky do sytosti užít. Roman se naklonil a lehce přejel svými rty po těch druhých. Nechtěl se na něj vrhnout hned mezi dveřmi, mohl by si pak myslet, že ho má jen na to jedno, což nebyla pravda. Miloval sice jeho tělo s vášnivou náruživostí, ale ty chvilky, kdy jen plkali o obyčejných věcech, pro něj byly mnohem víc.

Venku se zablesklo a chvíli poté zaduněl hrom. Oba poznali, že bouřka je blízko, a přesunuli se s občerstvením, které měl Roman nachystané v lednici, do obývacího pokoje k televizi, na níž si pustili film.

Seděli vedle sebe, uždibovali z dobrot na stole. Film byl téměř v polovině a venku už řádila buřina, když Sama z toho sezení začal bolet zadek a snažil se najít nějakou vhodnější polohu. Pořád se vrtěl. Chvilku seděl jako slušný člověk s nohama pěkně na zemi, pak se posunul na gauči níž, pak se zase usadil do tureckého sedu. Nejraději by se vyvalil jen tak na gauč, položil muži vedle sebe hlavu do klína a třeba v něm usnul. Koutkem oka pohlédl na Romana, než se znovu svalil do sedačky s jednou nohou položenou na druhé.

Roman ho po očku sledoval a bavil se jeho přesedáním. Sedačka byla sice dost drahá a pohodlná, ale takhle navečer u filmu se přímo nabízela k rozvalení se. On už byl zvyklý na ní sedět, ale jeho detektivovi nejspíš tuhly všechny svaly.

„Prosím tě, lehni si už. Já ti hlavu neukousnu, to přece víš,“ zasmál se a sám Sama na sebe skoro svalil. Ten se na něj jen výmluvně usmál a konečně zaujal pro sebe pohodlnou polohu vleže na boku, hlavu v Romanově klíně otočenou k televizi a jeho ruku volně položenou na své holé paži. Po pár minutách ucítil, jak mu Romanův palec přejíždí sem tam po místě, kde byl položený. Dotyky se ale stávaly čím dál odvážnější, když se dlaň přesunula na jeho břicho a prsty ho začaly škrábat po zahaleném břiše.

Sam si ty jemné doteky užíval a rty se mu pomalu roztahovaly do úsměvu. Očkem zkontroloval muže nad sebou a viděl, jak se na film soustředí. Přetočil se na záda a obrátil pohled k obrazovce. Cítil šimrání v podbřišku a jemně přejel zuby po spodním rtu, když si uvědomil, že ho ten malý dotyk nenechává chladným.

Roman si nemohl pomoct. Za účelem pohodlí položil ruku na Samovu a automaticky ho začal hladit po holé kůži. Chtěl, aby věděl, že je tu pro něj. Nakonec ale zabloudil na jeho břicho. Překvapilo ho, že Sam nemá nic proti, a dokonce se převalil na záda a vyšel tak škrabkání vstříc. Jemnými tahy přejížděl sem tam, než popadl konec detektivova trička a pokračoval dál teď už na holé detektivově kůži pevného bříška.

Najednou už sledování filmu nebylo tak důležité, když se setkali pohledem, který mluvil za vše. Spojili své rty a užívali si svou vlastní soukromou bouřku mezi jejich těly.

Ani nevěděli jak, byli oba bez trika a Romanova dlaň si bez zábran užívala horké kůže pod ní. Hladila a laskala odhalenou kůži, dokud se nerozhodla zajít dál. Nenápadně se vrhla na rozepínání pásku, knoflíku, zipu, a nakonec se jemně vloupala do kalhot své oběti.

Sam se zazubil mezi polibky nad Romanovým počínáním a péči o své tělo si užíval se zrychlujícím se dýcháním.

Z konce filmu nakonec nic moc neměli, jen titulky. Spali spolu stulení na sedačce pod dekou. Mazlení si večer užili, než usnuli vyčerpáním za ustupující bouřky, kterou při svém hraní neslyšeli. Oba leželi na boku, Sam zády přilepený na Romanovu hruď a zadkem v boxerkách v jeho klíně. Muž si ho mezitím majetnicky držel, co nejblíž to šlo.

Jako obvykle se první vzbudil pán domu. Ještě se zavřenými víčky jemně políbil kůži na krku muže ve své náruči, než ho příroda donutila se vyprostit z miniaturního prostoru, do něhož ho mezi svým tělem a opěrkou jeho milý uvěznil. Potichoučku a s opatrností ninji ho přelezl, než se dostal do bezpečné zóny chodby.

Probudil ho chlad v zádech. Pootočil se a zjistil, že zase leží na sedačce sám. Podle zvuků tekoucí vody hned pochopil, kde jeho topení je. Protáhl se v provizorním lůžku jako kočka a stále se usmíval. Myšlenky na případ odpluly někam daleko a on je ani nechtěl vytahovat. Byla neděle a kazit náladu neměl v plánu. Uslyšel kroky a zachumlal se pod deku, jako že spí.

Roman došel z koupelny zpátky do obývacího pokoje a pohlédl na zachumlanou osobu. Tvář měl klidnou, ale víčka se mu podezřele chvěla. Došlo mu to. Ten lump to na něj hraje. Nevěděl, co si na něj připravil, ale sám dostal bláznivý nápad. Rozešel se směrem ke kuchyni. Když se dostal za sedačku, potichu se vrátil zpátky, schoval za její záda a čekal. Chvilku trvalo, než se ozvalo brblání a zašustění. Očividně jeho drahoušek vstal a chystal se jít za ním. On byl však dobře schovaný, takže když na něj z ničeho nic vyskočil, zdálo se, že ho Sam leknutím nakopne.

„Ty pitomče! Vyděsil jsi mě, sakra! Málem mě z tebe kleplo!“ vyčetl Sam Romanovi, šťouchaje ho prstem do hrudníku. Roman stál na místě a pomalu se dusil smíchy nad brunátným Samovým obličejem. Nakonec však po dalším brblání si vtáhl svého drsného policistu do náruče a chlácholil ho polibky a vyznáními, jak moc ho má rád, jen proto, aby se na něj už nezlobil. Pak se ho snažil o odpuštění uprosit výletem, který naplánoval. Venku bylo sice po dešti, ale bylo vidět, že se sluníčko dere skrz mraky a den by si oba mohli opravdu užít.

Pokud se jim podaří nemyslet na nic jiného, než jeden na druhého. A přesně to si oba přáli. Nemyslet, neřešit.