Samuel – 11. Podezření

Samovi se vstávat nechtělo. Po tom krátkém a přitom úžasném víkendu by raději zůstal celý den v posteli. Sice v ní byl sám, protože by se u Romana nejspíš bezpečně nevyspal, ale dne předtím nelitoval. Když Roman mluvil o výletu, myslel si, že to bude jen nějaká ta procházka růžovou zahradou, to se ale šíleně spletl. Jeho drahouška nenapadlo nic lepšího než si udělat výšlap na Pustevny, zakončený obědem v jednom z místních pohostinství a následným kocháním se přírodou na vyhlídce. Ještěže Samův vyděšený výraz z toho, že by s tím částečně rozbolavělým zadkem musel absolvovat pochod od spodního parkoviště, jeho parťáka přemluvil vyjet na parkoviště kousek od vrcholu a těch pár kroků pak teda dojít pěšky. Sice se to bez vzájemného pošťuchování neobešlo, ale to ani jednomu nevadilo. Byli rádi, že mají aspoň chvilku pro sebe, daleko od zvědavých policejních očí. Avšak Romanova předpověď toho, že se moc lidem ven chtít nebude, se nakonec nevyplnila.

I když bylo po dešti, sluníčko vytáhlo na Pustevny dost lidí, jenže jim to nevadilo. Kdyby je z dálky někdo viděl, myslel by si, že jde o dobré kamarády. Aspoň tenhle pohled se snažili vůči všem ostatním lidem zachovat. Intimnější náznaky si nechávali na místa, kde nebylo vidět živáčka. I tak se odvážili maximálně k rychlé puse nebo letmému dotyku dlaní.

Sam byl nadšený z výhledu, kterého se jim dostalo. On v L.A. do přírody moc nechodil, neměl na to čas, protože většinu věnoval práci. Byl ale rád za to, že aspoň tady mu to vyšlo. Cesta mu pomohla si utřídit myšlenky, přestože ho Roman nenechával v klidu. Nelitoval však. Byl šťastný, kde je a s kým. Nechtěl, aby to někdy skončilo, proto mu cesta zpátky přišla o něco smutnější. Věděl, že další den oba budou muset do práce a on ještě ten večer zpátky do hotelu.

Roman si Samova rozpoložení všiml, ale dlouho mu smutnit nedovolil. Celou dobu si ho užíval, a když to bylo možné, věnoval mu co nejvíc pozornosti. Potřeboval ho ujistit, že ať se stane cokoliv, stále tu pro něj bude. Proto, když se pak vrátili zpátky, přitáhl si ho do náruče a rozhodl se mu ukázat svou lásku v celé své kráse.

Sotva překročili práh domu, vrhl se Roman na Samova ústa vášnivěji než kdy předtím. Už ve dveřích do koupelny začaly létat svršky, dokud nebyli oba nazí pod tekoucí vodou. Roman Sama otočil zády k sobě a mydlil a laskal každou část jeho těla.

Nad tím, co následovalo pak, už radši nepřemýšlel. To byl včerejšek. Teď byl sám ve své posteli. Zasténal a promnul si toho zdivočelého zrádce v trenýrkách a doufal, že když vstane, rozchodí to dřív, než dojede do práce. Vzpomínat na tu divočinu během víkendu mu najednou nepřišlo jako dobrý nápad. Avšak ta noc ho upevnila v rozhodnutí jakoukoliv spojitost Viktora se smrtí dívek držet zatím pod pokličkou, dokud nepřijde na to, kdo zabil jeho.

Po rychlé horké sprše a snídani konečně nasedl do auta a rozjel se směr oddělení. Byl však nervózní. Po tom, co se dozvěděl předešlý týden, doufal, že konečně bude moct případ brzo uzavřít. Jenže obavy z toho, v jakém duchu se to může stát, ho vyváděly z míry. Na jednu stranu musel najít vraha, ale na tu druhou zas nesmí odhalit větší spojitost s Romanem. Sam nebyl hloupý a věděl, že nějaká spojitost tady je. I když Roman tvrdil, že nikomu se o vině bratra ani nezmínil, tušil, že to nebude až taková pravda. Věděl, že někoho kryje. Věděl, že kryje někoho, z koho má nejspíš trochu strach, jinak by mu určitě řekl, kdo to je, a nedělal kolem toho takové tajnosti.

Když přijel do práce, kancelář byla prázdná. Schválně vyjel dřív, protože věděl, že před sedmou se tam nikdo z kolegů neukáže, a on potřeboval mít složky k případům aspoň na chvíli jen pro sebe. Chtěl si v klidu projít všechny informace o mrtvých mladých dívkách s vírou, že vraha Viktora Škáry najde. Procházel spis po spise, fotku po fotce, informaci po informaci, ale nic nenašel.

„Sakra!“ odhodil frustrovaně na stůl složku a promnul si obličej. Kávu, kterou si při příchodu uvařil a jen z ní upil, měl už studenou. Vzal proto hrnek a na jeden nádech obsah do sebe doslova nalil. Prošel se sem tam po kanceláři, než se zhluboka několikrát nadechl a vydechl. Znovu se zahleděl na tabuli před sebou. Byly na ní fotky všech mrtvých dívek a pod nimi jejich pozůstalých příbuzných. Dvě z pěti dívek měly celkem vlivné nebo finančně dobře zajištěné rodiče. Nic ale neukazovalo na to, že by někdo z nich měl jakoukoliv možnost Viktora zabít. Všichni do jednoho měli potvrzené alibi. Byl v koncích. Jeho kolegové prošli i známé všech rodin obětí a nic nezjistili, všichni byli čistí.

Podíval se na hodiny visící nad dveřmi a zkusil vytočit jedinou osobu, která by mu mohla nezávazně pomoct. Doufal jen, že ho Rick nepošle k šípku za tu dobu, co se mu nebyl schopný ozvat.

Ozvalo se pár pípnutí hovoru, než to jeho kolega vzal a na první dobrou ho, jak se patří, pěkně zdrbal. Udělal mu sáhodlouhý proslov o tom, jak na své bývalé kolegy kašle a že si to za rámeček nedá. Stálo ho to dost omluv a úsměvů, jakou měl radost, že se jeho vztah s kolegou nezměnil. Po další asi pětiminutové Rickově přednášce ho konečně kolega pustil ke slovu.

„Takže, povídej, mladej. Co potřebuješ, že sis na mě najednou vzpomněl?“ ozvalo se už klidnějším hlasem. Sam se musel znovu pousmát. Znal ho moc dobře, takže obalamutit by ho výmluvami po té scéně nedokázal.

„Potřebuju poradit s jedním případem,“ zašeptal nejistě Sam s pohledem na tabuli.

„Tak mluv,“ neztrácel Rick čas a vyslechl si následně všechno, co Sam věděl. Nestyděl se říct ani to, co věděl od Romana. Vysypal ze sebe plně všechno, co za celou dobu zjistili, a čekal, co na to jeho kolega na druhé straně.

„Zní to zajímavě. Tajemná vražda, bratr oběti, který nejspíš vraha kryje, žádné stopy ani důkazy. Opravdu jste vyhledali všechny příbuzné a známé?“ zeptal se Rick.

„No, mě z toho případu stáhli dřív, než jsem to mohl udělat, ale chlapi tvrdili, že ano,“ zaskuhral Sam a znovu zkontroloval hodiny. Zbývalo mu patnáct minut, než se kancelář začne plnit policisty.

„Připomíná mi to jeden případ, který jsem řešil, ještě než jsi nastoupil. Taky tu byla záhadná oběť v jednom malém městě. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Nebyly žádné stopy a přitom tu ten mrtvý byl. Tenkrát to byl nějaký dealer, který prodával děckám ve městě nějaké drogy, než ho našli mrtvého v příkopě. Několik z těch mladých skončilo ve špitále a dva myslím umřeli. Dlouho jsme nevěděli, kdo může být vrah toho kluka,“ vyprávěl Rick a Sam se zájmem poslouchal.

„A přišli jste na to?“

„Jasně, že přišli. Brácha jednoho z těch děcek toho chlapa viděl, ale odmítal mluvit. Policie v tom městě ho vyslýchala, ale nic z něj nedostali. Jenže já jsem si všiml něčeho, co ostatní ne.“

„A čeho?“ skočil Rickovi do řeči Sam.

„Viděl jsem, jak se napnul, když do kanceláře vešel jeden ze strážníků. Nejdřív jsem si myslel, že s ním měl někdy snad nějakou potyčku, sám to nebyl žádný svatoušek, jenže pak, když ho vyváděli z budovy, jsem viděl, jak ho ten strážník zastavil a na něco se ho ptal. Ten kluk byl z toho poldy vyděšenej. Když jsem pak za ním přišel a zeptal se ho na to, jestli je ten strážník ten, co zabil toho kluka, jeho pohled mluvil za vše. A jeho pusa u výslechu nakonec taky.“

„Policajt? Ten policajt zabil toho kluka? Tomu nevěřím,“ zakroutil Sam hlavou a všechno mu začalo v hlavě šrotovat.

„Jo, nakonec se po několikahodinovém výslechu přiznal. Jedna z těch holek, co skončily v nemocnici, byla jeho vzdálená příbuzná a on ze vzteku na toho kluka vyletěl a umlátil ho k smrti,“ dokončil Rick a poslouchal ticho na druhém konci. Musel párkrát Sama okřiknout, aby ho začal vnímat.

Sam byl ponořen v myšlenkách a nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Znovu se podíval na tabuli a vzpomněl si na Romanovo chování po dobu vyšetřování a na ty narážky, které měl. Vzpomněl si na to, jak mu Roman řekl, že možná je to někdo, kdo má vliv, a zároveň to vypadalo, že jeho rodinu znal, nebo zná. Navíc, musel to být někdo, kdo věděl, co dělá, jinak by nějakou stopu našli. Ale oni neměli nic, vůbec nic. Místo činu bylo dokonale čisté. Z přemýšlení ho vytrhl hlas nejen z mobilu, ale také ode dveří.

„Zdravím, Same, nečekal bych, že vás tu najdu tak brzo ráno,“ pozdravil Sama major Novák s úsměvem na rtech. Sam se rychle rozloučil s Rickem a Petra pozdravil. Byl překvapený, že ho vidí, po tom, co jeho otec tvrdil, že je na dlouhodobé nemocenské. Najednou mu došlo, že byl na neschopence ode dne, kdy… Sam zůstal stát jako přikovaný a snažil se sám sebe přemluvit, že to je jen blbá náhoda a on začíná být po rozhovoru s Rickem paranoidní.

„V pořádku?“ zeptal se Petr překvapený Samovou reakcí.

„Jo, jsem. Jen jsem vás tady nečekal. Honza říkal, že se vám stala nějaká nehoda a ani doktoři nevědí, jak dlouho budete pryč. Už je vám líp?“ zeptal se s pousmáním. Petr jen přikývl a s uchechtnutím mu poradil, aby si při vylézání z vany dával pozor na mokré dlaždičky, na kterých uklouzl, zvrtl si kotník a pohmoždil zápěstí. Pak se zeptal, jak se mu u nich líbí a na případ, než se obrátil a nechal ho tam stát.

Ani nevěděl, že zadržuje dech, když se jeho nadřízený uráčil odejít. Byl napnutý jak struna a ztěžka se posadil na židli. Běhaly mu hlavou informace, které měl, a zároveň rozhovor s Rickem. Oba případy si byly až na pár věcí docela podobné. Myslí mu proběhl jeho brouček a našeptával mu, aby si majora Nováka prověřil, protože jeho neschopenka den po tom, co někdo zabil Viktora, se mu zdála nějaká… Nevěděl, jak to přesně nazvat. Proto sám sebe aspoň na chvíli přesvědčil myslet na něco jiného, než mu pípla na mobilu zpráva od Romana, nad níž se musel zakřenit. Přál mu v ní dobré ráno a různými obrázky mu naznačil, jak moc se mu po něm v noci stýskalo. Rychle mu odepsal něco o nemravech a nadržencích, když se ve dveřích začali objevovat jeho kolegové. Bylo těsně před sedmou a kancelář byla plná. Všichni se podivili tomu, že nejmladší z nich už je v práci, ale neměli moc času to řešit, protože je čekala v zasedačce ranní porada.

Jaké překvapení pro všechny byla přítomnost jejich hlavního šéfa. Jen Honza si konečně neskutečně oddechl nad tím, že se zbaví povinností, které musel po Petrovi na ten čas převzít. Jenže tahle porada měla i stinné stránky. Než se Honza vydal s Novákem do zasedačky, volala jim žena z personálního oddělení a taky jejich hlavní šéf informaci o zkrácení výměny policistů ČR a USA z půl roku na tři měsíce. To znamenalo jediné. Samovi zbývá měsíc a pár dní, než se bude muset zase vrátit do L.A., a on o tom ještě netušil. Nad tím, že Honza se Samem jsou příbuzní, personální oddělení mávlo rukou s varováním, že jakékoliv ovlivňování po zbytek spolupráce z jedné nebo druhé strany se bude řešit přeřazením. Proto Honza čestně odpřisáhl, že se nic takového nestane.

Informace o zkrácení výměny všechny přítomné překvapila, hlavně Sama. Zatímco ostatní nadávali na to, že to tak přece nejde, protože si na nováčka zvykli, Sam se podíval s šokem v očích na Honzu, ale pak jen smutně přikývl, že rozumí. Neměl z toho radost. Nečekal, že se to stane a on bude muset zpátky dřív, než něco stačí vyřídit ohledně možného přeřazení. Aspoň že mu Honzu nechali jako jeho parťáka a on si nemusel zase zvykat na jinou společnost. Přispěl k tomu i ubrblaný Mirek, který sám majoru Novákovi řekl do očí, že by byla blbost zas k mladýmu házet někoho jiného.

Jakmile se všechny prvotní emoce z novinek vstřebaly, přišly na řadu případy. Očividně majoru Novákovi bylo proti srsti, když slyšel, že se s případy nepohnulo, ale zároveň jako by byl i rád. Aspoň to Sam vyčetl z jeho úlevného pohledu a ušklíbnutí k vyšetřování Viktorovy vraždy.

„No, nejspíš náš vrah nechce být nalezen, když za sebou nic nenechal,“ odvětil jen a pobídl kolegy víc se na práci soustředit.

Honza se Samem seděli u stolu a znovu a znovu procházeli složky. Aniž by svému otci něco řekl, vzal si složku, v níž byly vypsány detaily rodiny Škárových, a začal zároveň hledat i v záznamech v počítači. Honza tomu nejdřív nevěnoval pozornost, zvědavost ho však přemohla a syna se zeptal, po čem tak úpěnlivě pátrá. Ten však jen neurčitě odpověděl, že se dívá na Viktorovy příbuzné a známé, ale víc ani ťuk. Honzovi se odpověď moc nelíbila, ale ten pohled, jímž jeho syn přejel po místnosti, ho utvrdil o opaku Samova tvrzení.

Sam procházel dál všechno o Romanově rodině a frustrace z nevědomosti ho pomalu doháněla. Honzova otázka mu na klidu nepřidala. Doufal v to, že něco najde, ale zatím se neměl čeho chytit. Jakou radost pak měl, když padla jedenáctá hodina a oni mohli konečně na chvilku zmizet z oddělení. Jako vždy jeli s Honzou na oběd do nějaké restaurace s oznámením Petrovi, že znovu objedou Viktorovy známé.

Seděli u oběda v naprosté tichosti. Oběma bylo hrozně líto to předčasné ukončení té výměny. Možná, že jednoho to zasáhlo více. Sam seděl nad svou porcí jídla a spíš si s ní hrál, než ji jedl. Sem tam si nabral na vidličku trochu brambor a masa, aby se neřeklo, jinak zůstalo jídlo skoro netknuté. Srdce ho bolelo z vědomí brzkého odjezdu. Možná měl ještě měsíc čas, ale i tak věděl, jak dokáže rychle utéct. Myšlenkami byl u Romana a otázky, jak mu to říct.

„Sedíš tu jak boží umučení,“ houknul po něm Honza, který měl svou porci skoro spořádanou. Sam se nad tím jen ušklíbl a téměř s nechutí vložil do pusy další sousto. Nebylo mu zrovna dvakrát do zpěvu. Raději by teď sedl do auta, jel za Romanem třeba i do práce a vklouzl mu do té hřejivé laskavé náruče. Když dožvýkal jídlo, napil se vody a opřel se o opěrku židle.

„Štve mě to. Já… ani jsem se nestačil pomalu rozkoukat a užít si čas s tebou a mám zase odjet. Sotva jsem si nakoupil všechno do bytu a teď… Sakra, doufal jsem, že tu budu moct zůstat,“ dořekl sklesle, opřel se lokty o stůl a schoval obličej do dlaní. Honza se na něj jen soucitně podíval, protože chápal, jak mu musí být. Ani jemu to nebylo zrovna dvakrát po vůli.

„Já vím, Same. Taky mě to štve. Všichni jsme s tebou počítali na celého půl roku…,“ nedořekl Honza.

„Nemyslím jen na půl roku, tati. Chtěl jsem tady zůstat kvůli tobě a kvůli —“ Sam se podíval na otce a cítil, jak mu vlhnou oči.

„Kvůli Romanovi?“ zeptal se Honza na rovinu a čekal, co bude. Sam na něj vytřeštil oči, ale hned se snažil smáznout překvapení ze své tváře. Jenže Honzovi bylo v ten moment všechno jasné. Konečně si potvrdil to, co si dlouho myslel, ale nechtěl to říct nahlas.

„Myslel sis, že na to nepřijdu? Že mi nebude divné, kam neustále mizíš a proč pořád hypnotizuješ mobil? Několikrát jsem tě hledal v hotelu, když jsem se ti nemohl o víkendu dovolat, ale na recepci mi řekli, že tě tam viděli jen odcházet jeden den a vracet se až následující. Bože, Same, co tě to napadlo?! Vždyť je to zatraceně bratr toho mrtvého!“ vyprskl Honza, ale následně se rychle ztišil, protože nebyli v restauraci sami a neměl v úmyslu na sebe přitahovat pozornost.

„Mrzí mě to, ano?! Prostě se to stalo. Neplánoval jsem to. Já… s tím nepočítal, že se do něj zamiluju!“ vyhrkl ze sebe Sam a propíchl otce pohledem. Pak ale pohled sklopil a znovu se otci omluvil. Honza zůstal sedět naprosto bez výrazu. Sice tušil, že mezi Romanem a Samem něco je, ale že to zašlo až takhle daleko, si nemyslel. Ne, že by mu to úplně vadilo, jen věděl, jaké problémy by to mohlo způsobit, kdyby to vyšlo na povrch dřív, než bylo vhodné. Najednou nevěděl, co na to synovi říct. Vyčítat mu, že se zamiloval, nechtěl. Každý má přece nárok na lásku. A ta si nevybírá, koho s kým spojí a kdy, ale prostě to udělá.

Seděli chvilku v tichosti a uvažovali, co říct. Ani jeden nevěděl, co se tomu druhému honilo hlavou. Když se ukázala servírka, Honza ji pobídl, aby přinesla účet, který opět zaplatil za ně za oba. Spolu se pak vydali směrem, kde bydleli Viktorovi přátelé.

Sam byl z té situace nešťastný. Nevěděl, co si myslet. Sice byl Honza docela kousavý, když se dozvěděl o něm a Romanovi, avšak i přesto mu neudělal větší přednášku. A to ho děsilo stejně tak jako jeho mlčení. Sám sebe se ptal, jak moc se na něj jeho otec asi zlobí. Musel se zlobit, vždyť je proti předpisům udržovat vztah s bratrem oběti a zároveň hlavním podezřelým.

„Nahlásíš to?“ zeptal se smutně do toho ničivého ticha Sam. Honza se na něj koutkem oka podíval a v duchu uvažoval nad tím, jak by se on zachoval na jeho místě. Nejspíš úplně stejně, povzdechl si pro sebe. Když z jeho úst nevyšla odpověď, Sam to nevydržel a znovu se otci omluvil. Zpytoval svědomí za to, jak lehkovážně se zachoval.

„Myslíš si, že jsem takový hajzl? Neříkám, že jsem z toho nadšený, ale máme před sebou jeden nedořešený případ, který potřebuje dotáhnout do konce. Byl bych sám proti sobě, kdybych tě nahlásil. Navíc… věřím, že se to určitě nebude opakovat, pokud k němu opravdu cítíš to, co říkáš. Mám ale jednu podmínku,“ zastavil se Honza a pohlédl na syna. Ten seděl zaražený do sedačky s překvapením v očích. Nedoufal v něco takového a byl z toho skoro naměkko.

Věděl, že je jeho otec hodný chlap a skvělý policista, ale že bude až tak hodný, to by ho v životě nenapadlo. Pak mu ale došlo, co dodal: „Jakou podmínku?“ zeptal se, jenže nedokončil, protože se mu rozezvonil mobil, který chvatně přijal. Osoba na druhém konci se mu představila jako jeden z policistů frýdeckého oddělení vražd, jenž s ním procházel místo, kde nalezli Viktorovo tělo.

„Co potřebujete?“ zeptal se Sam a zapnul mobil na handsfree. To, že mu volali z Frýdku, ho dost zarazilo, protože si byl jistý tím, že s nimi si sdělili vše, co potřebovali.

„Mám pro vás nějaké nové informace k těm vašim dvěma případům. Děláte na nich pořád, ne?“ zeptal se policista na druhé straně.

„Ano, ale jeden z nich mají na starost moji kolegové. Takže bych volal spíš jim,“ odbyl ho Sam a čekal, co bude.

„Můžeme se sejít? Nechci to řešit po telefonu,“ ozval se zase policista.

Po té větě, kterou slyšeli, se po sobě s Honzou překvapeně podívali. Co by asi tak mohli jejich kolegové z frýdeckého oddělení mít, že je nutná jejich přítomnost? Ta otázka běhala hlavami obou mužů, než Sam odpověděl, že za chvilku dorazí, a Honza na dálnici víc šlápl na plyn.

Bylo to zvláštní, hodně zvláštní. Oba je sice v jednu chvíli napadlo, že by ty případy mohly mít něco společného, ale nic na to neukazovalo. Až teď si začali být jistější. Bez jakýchkoliv dalších debat dojeli na smluvené místo a skoro klusem doběhli do kanceláře policisty, který jim volal. Oba byli napnutí a zvědaví, co pro ně kolega má. Jaké bylo překvapení, co se dozvěděli, a Samovy dílky skládačky konečně začaly zapadat do sebe.

Policista jim začal vyprávět o případu nalezených dvou mrtvých dívek, které našli asi čtrnáct dní předtím, než se začaly objevovat mrtvé dívky v Ostravě. Nikdo z nich si případy nespojil, protože první dvě dívky zemřely úplně jiným způsobem než těch dalších pět. Jedna se utopila při nočním koupání u jednoho splávku k tomu určenému a druhou našli o pár dní později utopenou v přehradě. U obou dívek byla jejich smrt považována za nehodu beze svědků. Obě dívky zemřely v místech a časech, kde se v té době nikdo nepohyboval. Cizí zavinění bylo neprůkazné, protože obě dívky měly na těle modřiny a škrábance od kamení, o něž se musely poranit.

Honza se Samem vůbec nechápali, jak by tohle mohlo s jejich případy souviset. Nechali však policistu pokračovat v dovysvětlení toho, co zjistil pak.

„Nedávno jsem potkal kamarádku jedné z těch holek a ta mi řekla, že si vzpomněla na to, že prý se ta první měla u řeky sejít s jedním klukem. Osobně ho neznala, ale párkrát ho zahlídla, jak čeká na její kamarádku. Když jsem se jí ptal na to, jak vypadal, popsala mi kluka, který se dost jistě podobal tomu vašemu mrtvému,“ zastavil se a pohlédl na muže před sebou.

Ti se snažili mezitím zpracovat to, co jim jejich kolega právě sdělil. Sam o něco víc po informacích, které mu Roman dal. Vzpomněl si, jak mu před dvěma dny řekl o fotkách sedmi dívek, z nichž pět našla policie mrtvých na ostravské cyklostezce. A teď jim ten policista do očí řekne to, co on se snažil skrýt, že Viktor má s vraždami dívek něco společného. Avšak potěšilo ho, že je ihned zavolali.

„Proč nám to říkáte až teď? Kdy jste se dozvěděl o spojitosti mezi oběma případy? Vždyť tohle je něco, co nám je může pomoct uzavřít oba!“ začal se rozčilovat Honza.

„No, já mluvil s tím vaším nadřízeným… Novák se myslím jmenoval, a ten říkal, že až budu vědět víc, mám ho informovat. Zavolal jsem vám s vědomím, že o tom od něj budete vědět, když je to přímo váš případ,“ smýkl rameny a sledoval nechápavé obličeje.

‚Petr? Vždyť ten byl na neschopence, tak proč?‘ ptal se Honza sám sebe a snažil se pochopit. „Proč máte informovat jeho? On byl na neschopence,“ vylétlo z něj nahlas.

„No, tak jedna z těch našich holek byla prý něco z jeho rodiny a on chtěl vědět o čemkoliv, co bych zjistil,“ podivil se policista a sjel pohledem jak Sama, tak Honzu. Honza zůstal stát jako v mrákotách. Věděl, že se v Petrově rodině stala nějaká tragédie, ale nikdo detaily neznal. Když slyšel o spojitosti smrti dívky s Viktorem Škárou a teď k tomu i s Petrem, pohlédl na Sama a snažil se číst z jeho tváře. To, že se stýkal s Romanem, určitě nebylo jen tak, stejně jako jeho tajnůstkaření během procházení spisů k případům. Z jeho pohledu se utvrdil v tom, že o tom Sam určitě něco věděl, a ať se to synáčkovi bude líbit, nebo ne, dostane to z něj.

Sam začal chápat a utvrzovat se v tom, co ho v ten den ráno tak bezděčně napadlo. Nevěřil vlastním uším a očím. Zároveň věděl, že teď už si pravdu jeho otec nenechá uniknout. Určitě bude chtít vědět vše, co ví on od Romana, teď ho nedokáže před pravdou držet dál. Potvrdil mu to ten pohled, který po něm jeho otec hodil. Nebo spíš ho pohledem doslova probodl. A Sam se vyděsil. Věděl, že je naprosto a dokonale v háji a výslechu neunikne.

Z jejich zamyšlení je vyrušil hlas policisty, který se zeptal, zda si ten případ budou chtít převzít hned, nebo počkají, než vyřeší všechno papírování s tím spojené.

Pokud však má jejich nadřízený Petr s těmi případy opravdu společného něco víc než jen mrtvou dívku, věděli oba, že tímhle by to jen pokazili. Policistovi zakázali sdělit majoru Novákovi cokoliv o tom, že je informoval, vyfotili si mobilem jména a fotky obou dívek a spěšně se vydali k autu, kam Sama Honza popohnal. Ani se na syna nepodíval a zamířil tam, kde se dozví víc… K Romanovi.