Samuel – 12. Pravda

Jeli po silnici a v jejich tvářích bylo vidět napětí. V té Samově navíc i trocha obav a výčitky svědomí. Než se rozjeli za Romanem, rozhodl se Honza na poslední chvíli, že zajedou ještě za tou holčinou, o níž jim jejich kolega řekl. Doufal, že jim osvětlí, zda ten kluk, se kterým se měla ta mrtvá u řeky sejít, byl opravdu Viktor.

A ona jim to podle jeho fotky na sto procent potvrdila. Teď už měl i Honza o něco málo jasněji než předtím. Měl však trochu vztek na Sama. Nedokázal pochopit, proč mu celou tu dobu tajil tak podstatné informace, které z něj nakonec při zastávce mimo zvědavé pohledy lidí dostal. To, že Viktor zabil těch pět dívek a Roman to zjistil jako první. Stejně tak i to, že ví, kdo je vrah jeho bratra, akorát tuhle informaci zatvrzele drží v tajnosti. Plus další věci jako strach o Romanova otce, který je nemocný a pravda by ho nejspíš zabila, a obavy o Samovu kariéru a Romanovu svobodu.

Jak si nejdřív myslel, že je jeho syn chytrý, tak se mu teď najednou zdál naivní a hloupý. Takhle riskovat kvůli jednomu chlapovi, jít po vrahovi víceméně na vlastní pěst a nechávat si tohle všechno pro sebe. To, že mu Sam odpřisáhl, že se mu to chystal říct, ho nezajímalo. Teď chtěl vědět jen jediné. Jestli je jeho kolega opravdu jen obyčejný vrah, který se chtěl nejspíš pomstít za smrt své příbuzné. Nechtěl tomu uvěřit. K Petrovi to prostě nesedělo. Nikdy nebyl nijak zvlášť agresivní, když došlo na nějaké větší potyčky, a teď většina věcí ukazuje na to, že za smrt toho kluka byl zodpovědný. Přemýšlel nad tím tak usilovně, že pomalu nevnímal cestu před sebou. V hloubi duše doufal, že jim tohle podezření Roman vyvrátí, i přestože mu Sam sdělil vše, co od Romana věděl.

Sam byl taky ponořen do sebe, s rukou opřenou o dveře, kousaje si nehet na palci své pravačky. Sice to nikdy nedělal, ale teď byla jeho dušička po hádce s Honzou tak malá, že to gesto bylo naprosto automatické. V duchu se mlátil do hlavy, že to otci neřekl hned, jak měl možnost, a nechal to utajování dojít tak daleko. Neseděl by pak vedle jistě hodně naštvaného otce a nadřízeného a nejel by teď vytáhnout z Romana i ten poslední kousek skládačky. Věděl, že tím porušil slib, který Romanovi dal, a věděl, že dneska si to slízne i od něj, až uvidí, s jakou k němu přijeli. Doufal jen, že to jeho milý pochopí a hned ho za to neodsoudí. Sice byl na jedné straně rád, že se nejspíš případy konečně vyřeší, ale obával se toho, že to nedopadne tak dobře, jak by možná všichni chtěli. Možná tím přijde o všechno to, co našel.

Najednou nevěděl, co má dělat. V hlavě měl z toho takový zmatek, že se mu do ní vkrádala i myšlenka na útěk zpátky do L.A. Jenže on nebyl zbabělec. Nechce utíkat, i když věděl, že se tam stejně bude muset zanedlouho vrátit.

Když se před nimi objevil známý dům, celý se napnul a koutkem oka mrknul na svého otce. Přísný výraz, se kterým mu dával kázání, měl ve tváři pořád. Po zaparkování u branky jako spráskaný pes vystoupil z auta a trhaně se nadechl. Tatam byla odvaha a sebejistota.

Roman byl celý den jako spící panna. Na práci skoro nesáhl, jak byl ponořený v myšlenkách na Sama a bratrovu smrt. Když svému detektivovi ráno psal, bylo vše ještě dokonale v pořádku, jenže teď měl ze všeho hrozně divný pocit. Bylo skoro odpoledne, když dojel domů z kanceláře, a od Sama už několik hodin nedostal ani jednu zprávu, natož odpověď na ty, jež mu už poslal. Nepřišla mu žádná odpověď na to, zda po práci dojede k němu, nebo jak to v práci jde. Ani jediného písmenka se mu nedostalo a on začal mít obavy. Zklamal ho snad včera něčím? Byl snad při jejich milování tak drsný, že teď se to snaží Sam nějak rozejít? Nebo se snad stalo něco v práci a on proto neodpověděl? Pořád si kladl tyhle otázky, zatímco neustále kontroloval svůj mobil.

Bylo kolem druhé hodiny, když uslyšel zvuk motoru auta, které zaparkovalo před jeho domem. Zkontroloval z okna, kdo přijel. Zhrozil se při pohledu na muže, který přijel se Samem. ‚To není dobré,‘ pomyslel si, když viděl zmučenou Samovu tvář a to, jak poslušně jde za zcela jistě svým otcem. Opravdu si byli vzhledově podobní. Odlepil se od okna a šel ke dveřím, k nimž mezitím stačili dojít a zazvonit na domovní zvonek. Dveře otevřel, s lehkým pousmáním a pozdravem pustil policisty dál. Honza kolem něj prošel s přísným pohledem, zatímco jeho mladší já svůj hnědý kukuč sklopilo. ‚Ne, to opravdu není dobré,‘ prolétlo mu znovu hlavou, když se za nimi vydal do obývacího pokoje, kam je Sam nasměroval.

Když Honza stál ve dveřích naproti Romanovi, měl smíšené pocity. Na jedné straně si pomyslel něco o tom, že jeho syn má na chlapy vkus, na té druhé zase, že tohle bude bolet nejspíš je všechny, protože on byl policajt tělem i duší, a pokud se prokáže Petrova vina, odnesou to oni všichni. Ta myšlenka ho však bolela, protože nechtěl a nechce svému synovi ublížit.

Sam se Romanovi nedokázal podívat do očí. Prošel kolem něj bez jakékoliv reakce a navedl je všechny do obýváku, kde stáli proti sobě jako tři králové.

„Myslím, že nejspíš necháme všechny formality stranou. Jistě jste pochopil, jak soudím dle vašeho výrazu, že víte, kdo jsem a že zde nejsem na přátelské návštěvě,“ vyhrkl Honza možná trošku podrážděněji, než sám chtěl. Neušlo mu ani to, jak se jeho syn pod tím tónem ošil a pohlédl na Romana koutkem oka.

„Asi by to bylo zbytečné. Jste otec tady Samuela. Akorát tím důvodem návštěvy si nejsem jistý. I když teda, jak já se zase dívám na něj, myslím, že nejspíš půjde o náš vztah,“ přiznal Roman na rovinu a beze studu, ukazuje na Sama, který na něj znovu jen letmo pohlédl.

Honza byl jeho přímočarostí překvapen a mírně se pousmál: „To taky. Je zde však něco jiného, vážnějšího, co mě donutilo se za vámi vydat. Sice by k tomu došlo i tak, ale situace se změnila.“

Honza sledoval oba mladší muže před sebou a snažil se pochytit jakoukoliv komunikaci. Jenže k žádné nedošlo. Romanův pevný zkoumavý postoj, kterým se bezúspěšně snažil upoutat Samovu pozornost, ho překvapil stejně jako Sam, který před svým milým uhýbal pohledem. Sám se ale snažil být v klidu.

Než stačili dojet ke staršímu Škárovi, dal Honza Samovi podmínku. Jejich vztah schválí a bude se snažit ho do konce vyšetřování pomoct utajit, jen když Sam donutí Romana říct celou pravdu. Byl to Samův svědek i případ a vzájemně si s Romanem důvěřovali, proto tuhle věc nechal na něm. Věděl, že Romana a vše, co ví, potřebuje a nemůže si dovolit ho hned zahnat do kouta. To by pak nemluvil, a to on nechtěl. Potřeboval se dozvědět celou pravdu. Proto zvolil cestu menšího odporu jako přísedící. Věděl totiž, že sám by asi neudržel nervy na uzdě, kdyby se mu Roman snažil vykroutit. Sice to od něj bylo zákeřné to přenechat svému dítěti, ale jestli je jejich vztah opravdu tak vážný, jak tvrdí, tohle ho jen tak nerozbije.

Roman jako slušný hostitel oba muže pobídl, aby se posadili, a došel pro sklenice a vodu. Tušil, že tahle návštěva nebude tak úplně krátká, a zároveň se potřeboval nadechnout. To napětí mezi nimi se dalo krájet. Vzduch byl těžký a on se bál toho, co přijde. Netušil nic o tom, že Sam Honzovi řekl vše, co věděl, proto věřil tomu, že na to dojde právě v tuto chvíli.

Honza seděl na pohodlné sedačce a sledoval Sama sedícího na bobku kousek od něj. Hrál si nervózně s rukama a koukal na dveře vedoucí na terasu. Věděl, co bude muset udělat. Honza mu to řekl naprosto jasně, že to je jen a jen na něm. Pořád přemýšlel nad tím, jak Romana donutí říct pravdu. ‚Tak jako posledně,‘ řekl si pro sebe a přejel pohledem po Honzovi. Když se v místnosti objevil ten, kvůli němuž přijeli, narovnal se a napil se vody, jež mu byla nabídnuta, aby zahnal to sucho v ústech, které z té situace měl. Připadal si jako rybka mezi dvěma mlýnskými kameny. Tíživé ticho ho ničilo, jenže mluvení pro něj bylo ještě obtížnější.

„Takže, když nejde tedy jen o můj vztah s vaším synem, tak o co?“ zeptal se Roman, sedaje si na židli kousek od nich.

„Jsme tu kvůli pravdě, Romane. Musíš nám říct pravdu,“ řekl Sam a svůj sklopený pohled přesunul přímo na něj.

„Pravdu? Ale tu už víte, Same. Řekl jsem všechno, co vím,“ nedal se. Nechtěl jít hned s kůží na trh, proto se snažil chvilku mlžit. Jenže to se přepočítal.

„Pravdu? Jakou?“ zeptal se Sam štiplavě a propíchl Romana pohledem. Tomu došlo, že na hry dneska nedojde a on je pěkně v háji. Přeměřil si oba, aby se ujistil v tom, co si nechtěl připustit.

„Ano, táta to ví… všechno,“ přitakal Sam, když si všiml, jak si je prohlédl. Došlo mu, oč Romanovi šlo. Věděl, že bude chtít zjistit, co vlastně jeho otec ví. Sam se pak postavil a přešel po místnosti. Požádal ho tedy znovu o pravdu, pro kterou přišli.

Jenže Roman se nedal. Nechtěl říct pravdu. Věděl, že když se to provalí, na jejich rodinu padne temný stín pochybností lidí okolo, a to nechtěl. Už tak trpěli rodiče zdravotními problémy. Tohle by jim jen přitížilo. Ode dne, co Viktor zemřel, seděl otec u televize a sledoval zprávy, doufaje, že se snad dozví novinky o průběhu vyšetřování, zatímco matka byla stále více nešťastná ze ztráty syna. Oba je milovali z celého srdce, jenže co když se dozví rodiče celou pravdu? Že lhal policii, že on byl ten, kdo požádal jejich vzdáleného známého o pomoc?

Prohlédl si jak Sama, tak Honzu, ale neustoupil ani o krok. Sice toho mladšího z nich miloval, tohle bylo však něco jiného. Teď tu nestál jako jeho milenec a přítel, ale jako bratr oběti proti dvěma vyšetřovatelům.

Uběhla nějaká doba a atmosféra začala opravdu houstnout. Roman zarytě mlčel a oba policisté pomalu přicházeli o trpělivost. Sam si najednou uvědomil jednu věc. Vždyť si vyfotil složky těch předchozích dvou dívek. Vytáhl mobil z kapsy kalhot a najel na jejich fotky. Honza ho mezitím pozorně sledoval, domlouvaje Romanovi důvody, proč by měl mluvit.

A Honza se opravdu snažil. Když viděl, jak je jeho syn sám v nouzi, vložil se do toho. Nevěřil tomu, že by mohl být jeho protějšek tak zatvrzelý. Ale byl. Z postoje mu bylo jasné, že je rád ve vedoucí pozici. Už při seznámení s případem se dočetl o jeho práci manažera. Malinko zabloudil i k myšlence, že si tuhle vůdčí pozici nejspíš udržuje i v posteli s jeho synem. Proč by jinak byl vůči němu tak měkký a trpělivý? Zaplašil nevyžádanou myšlenku, když se ozval Sam.

„Poznáváš je?“ zeptal se bez rozpaků a strčil displej mobilu Romanovi pod nos. Ten se na něj jen nedůvěřivě podíval, než sklopil oči k fotkám pro něj známých dívek. I tak se nechtěl zbavit své nevědoucí masky.

„Měl bych?“ Sam se už se zlostí v očích podíval na svého milého a požádal otce o chvilku soukromí. Honza sledoval scénku před sebou a věděl, že jde do tuhého. Už tu seděli bezmála půl hodiny a Roman se nepoddal. Když slyšel zavrčení z úst syna, zda je nechá o samotě, zhrozil se ještě víc. Mlčel však a odešel do koupelny. Stejně už si potřeboval odskočit, takže smetl dvě mouchy jednou ranou. Potichu však poslouchal kázání, které Sam Romanovi dával, a Romana, jenž se mu bránil.

„Myslíš, že jsme tu oba pro srandu králíkům? Chci, aby už konečně byl konec, aby byl klid, sakra!“ běsnil Sam.

„A já snad ne? Víš, co bych riskoval, kdybych ti řekl celou pravdu? Nechci o tebe přijít, miluju tě!“

„Nechceš? Tak nám řekni pravdu! A víš co? Stejně to je jedno!“ odfrkl Sam zoufale. Nevěděl už kudy kam. Tahle diskuse trvala moc dlouho. Všiml si však, jak Roman zpozorněl.

„Jak myslíš to, stejně to je jedno?“ zeptal se jeho milý a probodl ho pohledem. „Same?“

„Za měsíc se vracím. Zkrátili dobu trvání té mezinárodní akce a já ještě nemám nic dořešené k možnému přestupu. Stejně to bude jedno, protože ty budeš ve vězení za vraždu bratra a mě nejspíš od policie vyhodí za zatajování důkazů, a kdo ví čeho všeho! To je fér, ne?!“ vyprskl Sam jedovatě.

Roman nechápavě pohlédl na svého detektiva a otázkou zopakoval to, co slyšel. Měsíc, vězení, vyhazov. Omílal si v hlavě ta tři slova a snažil se pochopit. Navíc ho překvapil ten jed ze Samových úst. Takový nikdy nebyl. Vždycky byl milý, soucitný. I když se snažil vůči němu tvářit drsně, stejně si tu tvrdou policejní tvář neudržel moc dlouho. Vždycky se mu po nějaké době rozplýval v náruči. Jenže tahle chvilka to nebyla. Teď byl opravdu naštvaný a on věděl, že má vlastně pravdu. Kdyby se někdo přece jen dozvěděl, jak to bylo, oba by takhle nejspíš skončili.

Sam byl opravdu zoufalý a rozhodl se pro přímý útok. Ukázat Romanovi to, co ztratí, když nebude mluvit. Koukal na něj a vyčetl jeho vnitřní boj. Věděl, že nebude chtít přijít o svou svobodu a jeho, jenže si tím zároveň nebyl úplně jistý. Když ani potom nevyšlo z jeho úst jediné slovo, rozhodl se jednat přímo.

„Ty si sakra myslíš, že tě Novák nepotopí? Že to na tebe nehodí?! Sakra, nevím, co s ním máš společného, ale to chceš, aby ti jeden zatracenej policajt zničil život?!“ zařval Sam na celý dům, rudý v obličeji.

„Jak… jak víš…?“ snažil se ze sebe dostat Roman překvapený tím, co slyší.

„Jak vím, že to udělal?“ Na tuhle otázku Samovi jen přikývl hlavou.

„Teď jsi mi to potvrdil! Tati?!“

Sam měl trochu výčitky svědomí, že takhle svého milého obelstil, ale nedalo se nic jiného dělat. Pravdu potřebovali vědět. Srdce ho při pohledu na milovaného muže bolelo. Doufal, že to mezi nimi nic nezmění. Sice měl opravdu v plánu Romana na noc odvést do vězení, aby pochopil, že si srandu nedělá, tohle však vypadalo jako účinnější metoda.

Roman tam stál a koukal na něj jak na zjevení. Nejspíš se snažil pobrat to, co se stalo. Jak to mohl vědět? Vždyť mu nikdy nenaznačil, že by to mohl být on. Jak mohl vědět, že on zabil jeho bratra? Ztěžka dosedl na židli a složil hlavu do dlaní, zatímco se Honza objevil v místnosti.

Honza slyšel vše, co se dělo. Byl překvapený tím, jak se Sam Romanovi postavil a čím. Ale zabralo to, očividně, když po chvíli uslyšel Samovo zavolání. Došel do místnosti a viděl jednu zmučenou tvář u muže sedícího na židli a druhou u muže stojícího kousek dál, opřeného o stůl. Setkali se se synem pohledy, když došel blíž k němu a pobídl Romana říct to, kvůli čemu přijeli. Roman se ho nejdřív zeptal, zda všechno, co mu Sam řekl, je pravda, než začal konečně mluvit.

„Je to pravda. Jak ten odjezd, tak i to s tím vězením. Věřím, že je to pro vás těžké, stejně tak je to těžké i pro mě. Petr, tedy major Novák, je můj přímý nadřízený a vždy jsme spolu skvěle vycházeli. Řešit to, že zabil vašeho bratra, mi příjemné není, když navíc vím, co všechno bude následovat. Jenže bez vás nemáme nic a on může celou vinu hodit klidně na vás, pokud budete mlčet. Věřím, že nechcete ublížit rodičům, ale takhle jim ublížíte daleko víc. To snad nechcete, nebo ano? Vážně tak toužíte jít místo něj do vězení a Samovi zařídit vyhazov, ne-li taky jednu prázdnou celu? Opravdu chcete, aby vaši rodiče žili s vědomím, že bratr zabil bratra? Opravdu vám za to ten člověk stojí víc než můj syn?“ zeptal se Honza a sledoval, jak se Romanův pohled přesunul k Samovi, který k nim zvedl sklopenou hlavu. Překvapila ho otcova přesvědčovací metoda. To, že bere jejich vztah jako, dá se říct, hotovou věc. Nebo se snaží jen hrát na city? Kdo ví?

Sice chtěl Roman protestovat, že to není tak lehké, jak si oba jistě myslí, ale nakonec, po chvilce ticha, konečně začal mluvit. Snad mu ti dva řeknou, jak z toho ven.

„Když jsem si prohlédl Viktorův mobil, bylo mi všechno jasné. Ty fotky holek a ty mrtvé…, jeho chování. Chtěl jsem s ním o tom mluvit. Jenže mě nechtěl poslouchat a utekl. Nevěděl jsem, co mám dělat, proto jsem zkusil dát vědět Petrovi. Kdysi jsme bydleli v jedné ulici, než šel studovat do Prahy. Párkrát jsme se za ta léta potkali a on mi řekl, že vede jedno policejní oddělení. Zkusil jsem ho ohledně Viktora kontaktovat a sejít se s ním. Řekl jsem mu o tom, co můj bratr provedl, jak se chová, a ukázal mu bratrův mobil. Když Petr uviděl ty fotky, slíbil mi, že to zkusí prověřit a zkusí udělat všechno pro to, aby už žádné holce neublížil,“ mluvil Roman potichu a těkal očima z Honzy na Sama.

„A dál?“ zeptal se Honza koukaje na Sama, který zamyšleně studoval podlahu. Tušil, jak ho tahle pravda bolí, ale nechtěl zasahovat dřív, než bude nutné.

„Musel jsem mu slíbit, že tohle zůstane jen mezi námi, ať se stane cokoliv. Tušil jsem, jak to myslel. Nebránil jsem mu. Vlastně jsem s tím možná i počítal. Věděl jsem, že kdyby bratra zavřeli, naše by to zničilo. A co pak, když by ho pustili? Zase by s tím začal! Ano, bolí mě, že jsem poslal bratra na smrt, ale neviděl jsem žádné jiné východisko,“ přiznal Roman a pohlédl na Sama.

Nevěděl, co má dělat nebo říkat. Slova, která vyšla z úst jeho milého, se mu do srdce zabodávala jako jehly. Sice tušil, že nějakou spojitost ti dva mít budou, ale že vlastně Roman byl ten, kdo přišel za Petrem, aby Viktora zastavil, a navíc mu bylo jedno jak, ho dostalo. Další slova, která řekl, skoro nevnímal. Slova o tom, jak ho Petr varoval, že se nesmí nikdo nic dozvědět, jinak to dopadne špatně, mu vysvětlila, proč se tak bál jít s pravdou ven. I přesto z toho měl Sam v hlavě pěkný zmatek.

„A ty dvě holky na fotce teda poznáváš?“ zeptal se nakonec s povzdechnutím a znovu mu ukázal snímky od kolegů z Frýdku.

Roman k němu jen přikývl a potvrdil krutou pravdu o tom, že to jsou zbylé dvě dívky, které měl jeho bratr vyfocené v mobilu. Na další jeho otázku, zda poznává přímo jednu z nich nějak víc, ale nesouhlasně zakroutil hlavou. Honzova další otázka, zda ví, že je to Petrova příbuzná, ho dost překvapila. Zkoušel si vybavit, jak se Petr tenkrát tvářil, když mu ty fotky ukazoval. Všiml si, že u jedné z nich se zadrhl, než mu mobil vrátil zpátky a souhlasil s tím, že to s Viktorem zkusí nějak vyřešit. On sám však nevěděl, která fotka to byla a že ta dívka byla Petrova neteř. Do chvíle, kdy se s ním sešel, ho neviděl x let. Neměl ani důvod. Dělil je víc jak desetiletý věkový rozdíl a on se odstěhoval, když bylo Romanovi nějakých deset let. Věděl o něm jen to, že nejdřív vystudoval psychologii, než se rozhodl jít na policejní školu v Praze.

Napětí v místnosti se dalo krájet. Jak Sam, tak i Honza uvažovali nad tím, jak z toho ven. Jak to vyřešit, aby Roman neskončil ve vězení. Už to, že celou dobu mlčel, by mu mohlo přišít trest za maření spravedlnosti a nabádání k trestnému činu, a oni to věděli. Jen jeho výpověď by ho mohla zachránit před horším trestem, otázkou by bylo, jak tolerantní by k důvodům jeho mlčení soudce byl.

Naprosto zapomněli na čas, takže když Samovi volali z přepravní služby, že jsou na cestě s vybavením do bytu, věděli, že je čas jít. Než ale odešli, domluvili se, že to, co se dozvěděli, spolu ještě pořeší. To ale až po tom, co přijdou na způsob, jak usvědčit Petra. Nebyl to pro ně jednoduchý úkol, protože až k tomu dojde, inspekci a vnitřnímu vyšetřování se nejspíš nevyhnou. A pokud dojde i na to, že Sam celou dobu mlčel o tom, co Roman ví, nejspíš ho jen tak k české policii nepřeřadí. Ledaže by jim pomohli všichni svatí.

Samovi se honilo hlavou všechno možné. Jak se vždycky s Romanem těsně před odchodem láskyplně loučili, teď se nezmohl ani jeden z nich na víc než strohé ahoj. I když ho miloval z hloubi duše, teď ho jeho přítomnost spíš bolela. Nebylo to ani tak proto, že vlastně on dal Petrovi podnět k zabití svého bratra, bylo to proto, že věděl, že tohle je nejspíš na nějakou dobu rozdělí. Honza jim oběma jasně řekl, že než se to vyřeší, měli by si od sebe držet odstup, aby nedali podnět k vyšetřování jejich osobního vztahu. Bolel ho z toho vědomí celý člověk, protože věděl, že má otec pravdu. Najednou mu přišlo, že se mu Bůh za něco mstí a ten společný víkend byl takový dárek na rozloučenou.

Opřený hlavou o ruku na dveřích zavřel oči a zpod řas se mu vykutálela jedna nezbedná slza. Nechtěl brečet, snažil se to zadržet, jen ta jedna potvůrka si dovolila utéct, aby trochu uvolnila tíhu srdce. Nadechl se zhluboka a vydechl s teď už otevřenýma očima. Pohlédl na otce, který vycítil jeho pohled a na moment mu ho opětoval.

Věděl, jak těžké to musí pro něho být.

Před bytovkou na ně čekalo auto s nábytkem. Vpustili muže, kteří ho nanosili do bytu. Celou dobu se snažili tvářit normálně, ale ani jeden se tak necítil. Sotva ale osaměli, přetvářka byla ta tam.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Sam koukaje z okna. Bylo to to jediné, co ho v tu chvíli zajímalo. Honza vydechl všechen vzduch z plic, než se opřel o zeď kousek od svého syna.

„Vím, že chceš Romana a jeho rodinu chránit, ale víš, že to nepůjde. Bude muset svědčit, jinak skončí tak, jak my víme oba, že by skončil. Musíme přimět Petra říct pravdu, jinak to nejde,“ zakroutil Honza hlavou a povzdechl si. Petr byl jeho nadřízený několik let, proto spolu měli docela přátelský vztah. To, že jeho šéf zabil toho kluka jen proto, aby se pomstil, mu nešlo do hlavy. Bylo mu z toho hrozně. Věděl, že vnitřnímu vyšetřování se po jeho odhalení nevyhnou. Ale raději tohle než vědomí, že by se to mohlo stát znovu. Avšak Samova bolest pro něj byla víc. Nechtěl, aby on nebo Roman trpěli za chyby někoho jiného. Na jedné straně Romana chápal, že chtěl svého bratra zastavit, ale na té druhé si pořád opakoval, proč to nenahlásil policii. Vlastně ohlásil, jistým způsobem. Jen to mělo jiný výsledek, než by normálně za jiných okolností mělo.

Sam dobře věděl, jaký je vztah mezi jeho otcem a Petrem, proto věděl, jak to asi musí být pro otce těžké. Překvapilo ho však, že i přesto chce Honza Romana chránit. Věděl, že to dělá kvůli němu. I když si uvědomoval, že vlastně dodržuje pracovní předpisy a vyšetřovací postupy.

„Musíme to nahlásit,“ otočil se pak Sam na otce, který si ho zamyšleně prohlédl. Byl překvapen tím, že to řekl dřív než on.

„To musíme. Jenom mě napadlo…,“ začal Honza a Sam se na něj zkoumavě podíval. „Nejdřív bych to pořešil s klukama. Vím, že to je trochu rána pod pás, ale oni dělají na smrti těch dívek a Petr je nadřízený nás všech. Pak bych sepsal Romanovu výpověď, abychom to měli černé na bílém a mohli sepsat i výpověď našeho frýdeckého kolegy,“ nadiktoval Honza všechno, co bylo třeba.

„A pak informovat hlavu stanice. Ten snad podepíše povolení k prohlídce Petrova domu a předvolání k výslechu, včetně zatykače,“ dokončil Sam a Honza přikývl.

Čekaly je perné časy a oni to věděli. Sam si promnul obličej a rozhlédl se po bytě. Nejspíš se nestačí ani pořádně zabydlet, protože věděl, že ho díky tomuhle pošlou do Států dřív, než by chtěl. Pak si vzpomněl na to, co řekl Roman. Že on byl ten, kdo Petrovi vraha jeho neteře naservíroval přímo pod nos. Že on byl ten, kdo se rozhodl zastavit svého bratra. Nemyslel to zle, chtěl zachránit ty dívky, které si jeho bratr ještě nenašel. Požádal policistu o pomoc, a nakonec se dostal do takových problémů. Hlavou se mu honila jediná otázka: Zvládne mu pomoct, aniž by o sebe přišli? Snad…