Samuel a Vánoce

„Same, běž zezadu. Já to vezmu zepředu,“ rozkázal Rick, když se chystali vejít do domu podezřelého z vraždy, kterou vyšetřovali.

„Už zase mám jít zezadu? Proč si to jednou nezkusíš ty? Víš, jaké to je se prodírat harampádím?“ stěžoval si Sam kolegovi, který se mu jen zasmál a ukázal mu směr, kterým má jít.

S mumláním poslechl, vytáhl zbraň a opatrně si obcházel dům. On i Rick na sobě měli neprůstřelné vesty pro případ, kdyby měl jejich podezřelý zbraň. Když se z domu ozvaly první výstřely, pochopili, že o nich muž, po kterém šli, moc dobře ví.

„Same, dávej pozor. Jdu dovnitř,“ zavelel Rick a vykopl dveře, když výstřely ustaly.

Oba muži ten moment využili a vtrhli do domu. Procházeli místnostmi. Sam si prohlédl obývací pokoj, který byl protkán fotkami obětí vraha, jehož se teď pokoušeli zatknout. Místnosti však byly prázdné, a proto nebylo pochyb, že jejich pachatel bude buď ve sklepě, nebo v prvním patře.

„Rozdělíme se,“ zašeptal Rick, když se se Samem sešel v chodbě. Sam pomalu stoupal po schodech se zbraní pevně sevřenou, zkoumaje prostor kolem sebe. Jeho parťák mezitím sešel do sklepa, kde ho až na to, že se v místnosti nikdo nenacházel, čekala špatná podívaná. Všude byly vyvěšeny fotky dalších obětí a taky jeho a Sama.

„Same, jdu za tebou. Dávej pozor. Myslím, že chtěl, abychom sem přišli. Všude jsou fotky nás a jeho obětí,“ šeptal do vysílačky a spěšně se vydal za svým kolegou.

Sam pomalu procházel místnostmi, které si pořádně prohlédl. Nikde však nic neviděl. Jeho kolega se po chvilce objevil za ním. Dřív, než došli k poslední místnosti, muž v ní ukrytý vystřelil skrz dveře.

„Do hajzlu,“ zakleli oba policisté zároveň. „Čím to střílí a kde jsou ty posily, když je člověk potřebuje?!“ rozčiloval se Rick. Nastalo tíživé ticho, proto se oba policisté rozhodli, že dveře vykopnou. Jenže ani za nimi nic nenašli. Jen otevřené dveře na balkón.

„Sakra,“ zaklel Sam a vyběhl z místnosti, když uslyšel dupnutí na chodbě. Jak špatné rozhodnutí to bylo, pochopil hned poté, co na něj vystřelil šedivý chlap s ďábelským úšklebkem. Sam pod ranou zakolísal a narazil do zdi, než se sesunul k zemi. Rick se k němu okamžitě sehnul. Jejich pozornost však upoutal ten chlap. Oba detektivové sledovali, jak si přikládá zbraň k hlavě. To, co se však chystal udělat, nestihl, protože ho Rick okamžitě srazil k zemi, odzbrojil a spoutal. Zvenku se ozval zvuk zastavujících policejních aut a hned poté dupot kolegů vbíhajících do domu.

„Jsme nahoře,“ zvolal na ně, než přistoupil k Samovi, který se snažil popadnout dech. „Jsi v pohodě, parťáku?“ staral se.

„Jo, asi jo. Málem jsem zapomněl, jak děsně to bolí,“ uchechtl se a se skřípajícími zuby se pokoušel postavit. Na moment se předklonil, aby se nadechl, a pak se narovnal. Tělo ho po tom nárazu bolelo. Opravdu skoro zapomněl, jaké to je.

„To věřím,“ usmál se Rick, než po pohledu na Sama, který si odepl vestu, zbledl. „Same,“ zvolal zděšeně, koukaje na zvětšující se rudý flek na Samově tričku.

Samovi se začala motat hlava. Celou dobu si myslel, že ta bolest břicha, která ho trápila, byla z pouhého nárazu vystřelené kulky. Když však rozepl vestu, bolest se zvětšila a ucítil na břiše cosi vlhkého. Jakmile ho Rick oslovil, podíval se na něj. Nechápavě sklopil pohled k tomu, na co jeho kolega tak vyděšeně třeští oči. Hlava se mu motala a špatně se mu dýchalo. Sáhl si na břicho: „Ricku,“ vyšlo z něj vyděšeným šeptem. Ruce se mu začaly třást a z bolesti se nedokázal udržet na nohou. Tak tak ho Rick stihl zachytit, než se sesunul zpátky na zem.

„Potřebujeme záchranku! Máme tu postřeleného policistu!“ zařval na kolegy, kteří se objevili v jejich blízkosti. „Vydrž, Same. Vydrž,“ mumlal dokola a sledoval bolest v očích svého mladšího kolegy během toho, co se mu snažil rukama zastavit krvácení.

***

Sam se s trhnutím probudil v bílé nemocniční posteli. Rozhlédl se po místnosti a snažil se zklidnit svůj dech. Zezačátku ho noční můry trápily každou noc a přístroje přivolávaly sestřičky. Naštěstí mu pomohlo si promluvit s psychoterapeutem a Romanem, který tam za ním těch necelých čtrnáct dní pravidelně chodil, stejně jako dnes, kdy ho konečně pustí do domácí péče. Nemocnice nesnášel a do vlastní postele se nehorázně těšil. Jen ty blížící se svátky jim to trošku pokazilo.

„Nechci tátu děsit. Přežil jsem, a to je hlavní,“ brblal, když byl vzhůru, a Roman se s ním hádat nehodlal.

Na Vánoce měli letět za Honzou do Česka, ale teď museli plány změnit a Roman zařídil Honzovi a Tereze letenky za nimi do L.A. Důvod jim však neřekl, protože už v první moment, kdy se Sam probral a Roman mu přiznal, že ještě Honzovi nevolal, mu ten mladý tvrdohlavec zakázal Honzovi cokoliv říkat. Na jedné straně to chápal. On sám první dva dny trnul hrůzou, když mu jeho detektiv ležel v bezvědomí na jednotce intenzivní péče. Měl o něj opravdu nepopsatelný strach a nechtěl, aby ho měl i jeho otec. Bylo to od nich sice hloupé, ale tak rychle by nejspíš letenku stejně nesehnali. Nechtěl, aby Honza zažíval to, co on, když byl Sam mimo ohrožení života.

„Máš opravdu všechno?“ zeptal se Roman, pomáhaje Samovi nastoupit do auta. Byl ještě zesláblý a doktoři mu proto nakázali ležet a odpočívat, dokud se plně nezotaví.

„Jo, asi jo,“ oddechl Sam drže se za břicho, sotva dosedl na sedadlo a připoutal se. Opřel hlavu o opěrku a zavřel oči. ‚Konečně domů,‘ pomyslel si.

Roman nasedl do auta a nastartoval. Ohlédl se po svém detektivovi a chytl ho za ruku, aby tím upoutal jeho pozornost. Povedlo se. Sam ruku zmáčknul a nechal se od Romana políbit.

Sotva se za nimi zavřely dveře bytu a Sam vešel do obývacího pokoje, ozval se naštvaný křik.

„Romane! Kde je?! Co jsi s ním udělal?!“

„Same, lásko, já… ti musím něco říct,“ sypal si popel na hlavu a pohlédl na naštvaného Sama opřeného o sedačku. Moc dobře věděl, na co se ptá. Jak mu ale vysvětlit, že to, co se stalo, byla jen hloupá nehoda způsobená jeho nepozorností?

„Nechceš si sednout? Sotva stojíš a víš, co ti říkal doktor,“ chlácholil ho Roman. Sam přikývl a opatrně se posadil.

„Tak, mluv! Co je s ním? Kde je?“

„Donnie už není, miláčku. Promiň. Stala se taková malá nehoda.“ Roman nasadil štěněčí výraz a koukal na rostoucí vztek v Samových očích.

„Tys zabil Donnieho?!“ vyletěl Sam. „Tys zabil mého Donnieho?! Co jsi to za člověka?! Neměl jsem věřit tomu, že se o něj postaráš. A jo, vlastně. Ty ses o něj postaral. Tohle ti neodpustím, slyšíš? Neodpustím!“ zařval na Romana okamžitě po tom, co se zvedl ze sedačky a vydal se kulhavým krokem do ložnice.

„Ale… lásko. No tak. Přece se nenaštveš kvůli…,“ Roman stál s očima a pusou dokořán.

„Kvůli čemu? Hmm?! Donnie byl rodina, víš?! Měl jsem ho rád,“ nadával Sam z ložnice. Roman se vydal za ním. „Měl bych tě zatknout. Jo, měl bych tě zatknout za vraždu, protože jsi ho zabil,“ vztekal se dál. „Dneska spíš na gauči! Nechci tě v ložnici!“

„Přestaň se, lásko, chovat jako malé děcko! Byl to pitomý křeček! Byla to nehoda! A byl starý! Mohl umřít kdykoliv!“ bránil se Roman stojící ve futrech ložnice. V jeho hlavě rostla myšlenka, zda mu Sama doktoři něčím nezdrogovali. Vždyť tohle nebylo normální. Takový výstup kvůli jednomu křečkovi. Odlepil se ze svého místa a posadil se na postel vedle Sama, který se snažil vydýchat přikrytý dekou. Pokusy o jeho pohlazení okamžitě ztroskotaly, stejně jako chlácholení.

„A víš co?! Tak aby ses měl proč vztekat, pozval jsem tvého tátu a Terku na Vánoce k nám. Pozítří přiletí,“ prsknul tentokrát on na Sama a sledoval jeho zděšený výraz, když stáhl deku z obličeje.

„Tos neudělal,“ kroutil hlavou. Jenže se mu dostalo Romanova přikývnutí.

„A-ale… o-on neví, že… Bože můj, děláš mi to schválně?!“

„Lásko, jak jsem to měl asi udělat?! Honza byl neodbytný a málem jsem se s ním pohádal, když jsem mu řekl, že Vánoce nestrávíme u nich, ale doma. Snažil jsem se vymluvit, jenže on si stál za svým. Takže mi nezbylo nic jiného, než naše letenky vrátit a místo nich je koupit jim,“ vysvětlil mu Roman, zatímco Sama hladil ho po noze, která se zdála jako nejbezpečnější místo na jeho těle. Věděl, že z toho nebude mít radost, ale co nadělá. Tajit před jeho otcem nic nechtěl.

Sam zaúpěl a snažil se ztratit v matraci. Věděl, co to znamená, a neměl z toho radost. Nechtěl, aby se to táta dozvěděl, ale raději dostat seřvané dřív nežli později.

„Co se stalo s Donniem, když tvrdíš, že to byla nehoda?“ zaznělo unaveně z jeho úst.

„Napadlo mě jeden den, že si ho vezmu na ruku. Vlastně to ten prcek vyžadoval, když sis ho na to tak pěkně naučil. No, jenže sotva jsem ho vytáhl z klece, zahryzl se mi do prstu a pak skočil na zem. Snažil jsem se ho chytnout, jenže se někam schoval dřív, než se mi to podařilo. No, a když jsem se jeden den vrátil z práce domů, ohřál jsem si oběd a šel si sednout na sedačku… A když jsem dosedl, tak…,“ dokončil Roman a nahodil smutný výraz.

Sam okamžitě vystřelil do sedu a zaúpěl z toho, jak ho rána zabolela. Snažil se vydýchat prvotní šok.

„T-tys ho rozsedl? Děláš si srandu?“ Díval se na Romana a čekal, zda uvidí jen zaváhání nebo cokoliv jiného.

„Ježíš, ne! Necháš mě domluvit?!“ Roman začal pomalu ztrácet trpělivost. Bude se pak muset podívat na léky, které doktoři Samovi napsali. Jestli v nich opravdu nebylo něco, co by vysvětlilo jeho chování.

Sam se po okřiknutí zarazil, vyděšeně vykulil oči a přikývl.

„Sotva jsem si sedl, viděl jsem toho tvého drobka ležet na místě, kde obvykle spolu sedáváte. Řekl jsem si, že ho schovám zpátky do klece, než zase zdrhne. Jenže sotva jsem se ho dotkl, bylo jasné, že už prostě není. Řekl bych, že se mu po tobě stýskalo, a tím, jak starý byl, chtěl umřít někde, kde mu bylo fajn,“ dovyprávěl smutně a sledoval, jak sklesle najednou jeho detektiv vypadal. Přešel na druhou stranu postele, lehl si a opatrně si ho přitáhl do náruče. Jemným hlazením ho ujišťoval v tom, že on by jemu ani nikomu jemu blízkému neublížil. Během pouhých pár minut, co si ho tak k sobě tiskl, se ozvalo klidné pochrupkávání a on věděl, že si aspoň na chvilku může sednout k nedodělané práci, pokud ho to mrtvolné tělo pustí.

Sam byl opravdu utahaný. Když byl vzhůru, byl si vědom toho, jak přehnaně nejspíš reagoval. Jenže byl to Donnie, jeho milovaný křeček a člen rodiny. Vzpomněl si na den, kdy pro něj šel do zverimexu. Pár dní předtím ho Roman honil po bytě s pavoukem na ruce, kterého mu Sam dal za úkol zlikvidovat. Měl z nich hrůzu a občas se Roman divil tomu, že jako detektiv ještě při prolézání některých míst nezkolaboval na pavoučí infarkt. A co teprve, když se tenhle obr objevil těsně u jeho nohy během přípravy večeře. Roman se se smíchem divil tomu, jak rychle z té kuchyně Sam vyletěl se smrtí v očích. O tomhle strachu mu nikdy neřekl a jemu se zdálo velice vtipné vzít toho pavoučka do ruky a zahnat Sama do ložnice, kde ho pak v noci odmítal pustit. Na oplátku si proto pořídil Donnieho. Moc dobře věděl, že se jeho miláček bojí všech malých hlodavců. A Romana málem pak kleplo taky, když uviděl malou klec v obýváku na jedné z menších skříněk a v ní toho maličkého křečka. Byli si kvit.

***

Sam odpočíval na sedačce a sledoval místo, kde ta malá klec byla, zatímco se Roman vydal pro Honzu a Terku na letiště. Byl doma už třetí den a rána po kulce ho stále bolela. Během kontroly, kterou měl den předem, doktor naštěstí nic špatného nenašel, jen odvětil, že bude muset být trpělivý, protože všechno nejde ze dne na den a do práce ho pustí až tak za měsíc dva, až podstoupí další sezení s psychoterapeutem. Kulka nadělala v jeho břiše celkem paseku a on mohl být rád, že to nakonec přežil.

Roman stál u auta před letištní halou a čekal, až uvidí známé tváře. Teploty sahaly k patnácti stupňům. Takové příjemné české podzimní počasí, i přestože bylo jen pár dní před Vánoci. To počasí si užíval, i když tam dost často pršelo.

„Tady ho máme. Ahoj, Romane,“ zvolala Terka a ukázala Honzovi směr. Všichni tři se na sebe usmáli, když konečně stáli u sebe a vítali se podáním ruky nebo objetím.

„Kdes nechal Sama? Snad zase nesedí v práci za stolem?“ podivil se Honza nad nepřítomností svého syna.

„Ne, není v práci. Je doma a odpočívá. Pojďte, všechno vám vysvětlím cestou. Nechtěli jsme to řešit přes chat. Nebo spíš, Sam zakázal to řešit přes chat,“ ušklíbl se Roman udiveným tvářím.

Během cesty jim pak vše opravdu vysvětlil. O nešťastném policejním zátahu a Samově neschopence. Samozřejmě tím Honzu i Terezu vytočil a vyslechl si přednášku, kterou slíbili i nejmladšímu členovi rodiny. Chápali sice, že je nechtěli děsit, ale i tak měl aspoň Honza právo vědět, co se s jeho synem děje. Sám si pomyslel, že se tahle reakce dala čekat, a jen doufal, že na toho tvrdohlavce nebudou moc zlí.

„A je jinak v pořádku? Myslím, nemá z toho nějaké trauma?“ zeptala se Terka.

„No, vypadá to, že je trochu otřesený, ale vždy, když jde na kontrolu k lékaři, jde i k terapeutovi a podle něj to zvládá dobře. No, teda až na ten výstup s křečkem, no.“ Roman si při té vzpomínce uvědomil, že oni o smrti křečka vlastně neví. Celou tu historku musel popsat a způsobil tím, že se samo auto málem začalo klepat od smíchu.

Sam sledoval nějaký pořad v televizi, když se ve dveřích od bytu konečně objevili tři jeho milovaní. Opatrně i za protestů Terky a Honzy vstal a šel se s nimi přivítat. Objali se navzájem, když konečně jeho otec spustil: „Slyšel jsem, co se stalo. To si ze mě děláš ale opravdu srandu, Samueli! Proč jsi zakázal Romanovi nás kontaktovat?! Ty si ležíš na JIPce a my o tom nevíme ani slovo! Je ti aspoň trochu líp?“

Sam se studem začervenal a začal s omluvami. Očividně nebyl moc dobrý nápad něco tajit, ale to už holt nevrátí. Pobídl aspoň členy své rodiny se posadit, zatímco Roman jim odnesl tašky do připraveného náhradního pokoje. Křeček totiž nebylo to jediné, co si ti dva pořídili. Shodli se na tom, že by to pro ně oba chtělo něco většího, našli si tedy větší byteček, který se rozhodli koupit. Sam měl na svém účtu peníze z prodeje domu, které mu Frank dal, a Roman zase peníze z prodeje svého domu a bytu po rodičích. Neměli proto problém si nějaký levnější byt pořídit, a to i s garáží, která k němu patřila. Přece jen, i Roman potřeboval auto a po prodeji toho, co měl v Česku, si okamžitě pořídil nové v L.A.

„Kde máte stromek, kluci? Za dva dny jsou Vánoce a vy ho ještě nemáte,“ divila se Tereza s hrnkem čaje v ruce.

„No, chtěl jsem pro něj jet, ale tenhle ten mi nakázal, že mám počkat na vás. Prý aby to nebyla nějaká opelichaná štětka, či co? Vůbec mi v tomhle nevěří. Loni jsme měli živý a byl pěkný, jenže jemu se nelíbil,“ dušoval se Roman a Sam ho za to praštil do ramene.

„Proč si nepořídíte umělý?“

„Já chci umělý, jenže bych ho musel vybrat já, aby trochu vypadal. Myslíte, že byste mu pomohli s výběrem? Chci mít hezké Vánoce s hezkým stromkem, a ne s větví bez jehličí jako loni. A vy si aspoň i projdete město,“ navrhl Sam a nejspíš se i trefil, protože Tereza vypadala nadšeně z představy, že si projde Los Angeles, zatímco Roman vedle něj bručel, jak vymýšlavý jeho protějšek je.

I když Sam ten vánoční shon neměl rád a svátky by raději proležel v posteli, na stromku si vždy zakládal. A jelikož on nikam nemůže, oni skloubí dvě věci do jedné. Vánoční L.A. bylo vždy nádherné a věřil tomu, že se jim bude líbit. Aspoň nějaký symbol, když u nich se sněhu moc nedočkají. Teda, záleží, kde taky zrovna jsou.

„Myslím, že to nebude problém, akorát si asi ještě odpočinem. Ta cesta byla opravdu dlouhá,“ ozval se Honza a po kratší debatě a domlouvání, kdy vyrazí, se šli s Terkou trochu prospat.

Odpočinout si šel i Sam, který měl za ten den všeho dost. Během doby, co čekal na Romana a zbytek, krom koukání na televizi stihl i uvařit něco dobrého na pozdní oběd. Dostal za to později sice seřváno, že se má šetřit, ale on nechtěl všechno házet Romanovi na hlavu. Už tak musí objet všechny obchody, aby měli co na stůl. Rozhodli se spojit americké a české Vánoce a o to byl nákup složitější. Jenže přece jeho milovaný není žádný amatér za ten rok a kousek, co spolu v L.A. byli, a dokáže si snad představit, jak to má vypadat?! Tedy… aspoň to jídlo, když při výběru vánočního stromku je dle něj naprosto nemožný.

Pro stromek jel Roman nakonec s návštěvou následující den odpoledne. Byl to sice kumšt najít nějaký pěkný, ale povedlo se. Trkla ho do oka jedna bohatá napodobenina kavkazské jedle, o níž věděl, že rozhodně bude vítězem. I Sam byl nakonec spokojený, když ji vytáhli z krabice a umístili k oknu. Okamžitě začal vytahovat ozdoby a hledat pro každou z nich vhodné místo. Honza s Romanem seděli na sedačce a jen se pobaveně usmívali, zatímco Terka se postavila a šla pomoct.

„Co kdybyste tam jen tak neseděli a přidali ruku k dílu?“ ozval se Sam a propálil je pohledem, kterému se nedalo odporovat. Nikomu to však nevadilo a za doprovodu jemných melodií hudby z televize se pustili do zdobení.

„Dá si někdo svařák?“ zvolal Sam po chvíli spolupráce, protože si na chvilku potřeboval sednout a odpočinout. Nechtěl před nimi vypadat jako slaboch, a už vůbec ne, aby si o něj dělali zbytečné starosti. Musel to ještě chvilku vydržet. Ještě chvilku to bude bolet a pak už bude jenom dobře a konečně se pak bude moct vrátit i do práce.

Po souhlasném zvolání všech se odebral do kuchyně, kde se dal do přípravy jak svařeného vína, tak i do ohřátí horkého jablka, které mu předtím nachystala Terka.

Neuběhly ani dvě minuty, co stál u plotny, a jeho mobil začal hrát písničku, kterou měl nastavenou k Rickovu číslu jako vyzvánění.

„Ahoj, copak se děje?“

„Ahoj, Same. Jak víš, že se něco děje?“ ozval se kolega na druhé straně.

„No, jen tak mě to napadlo,“ ušklíbl se, zatímco míchal ohřívající se víno.

„A mě napadlo, když jsou zítra ty Vánoce, že ti zlepším náladu. Vím, že je to sice ještě dost choulostivá situace a vlastně to pro někoho je možná smutné, ale je mi jasné, že ty si oddechneš.“

„Co se stalo?“ zajímal se mladší detektiv.

„Volali mi před chvílí z vězení. Ramiréz, ten chlap, co tě postřelil…, už není mezi námi. Vypadá to, že si udělal ve vězení nějaké nepřátele a stalo se mu to osudným. Je konec, Same. Už nikomu neublíží. Nikdy,“ dokončil Rick pomalu a tak klidně, jak jen mohl.

Sam stál neschopen slova. Od chvíle, co mu to ten chlap udělal, se mu vracely noční můry. Pořád ve snech slyšel ten výstřel. Bezděčně si přejel rukou po místě, kde ještě teď měl krycí gázu, než ho ze zamyšlení probralo zvolání kolegy: „Same? Same? Jsi tam?“

„Jo, jsem. Díky, parťáku, žes mi to zavolal. Nevím, co říct,“ šeptal a vypnul sporák.

„Já vím. Byl jsem na tom stejně, když mi to volali. No, to je asi všechno, co jsem tak chtěl. K Vánocům ti popřeju zítra, takže se zatím měj a pozdrav Romana. Slyšel jsem, že ti přijel otec. Těším se, až ho poznám a pomluvím tě,“ snažil se Rick zavtipkovat, aby odlehčil atmosféru.

„Jo, on tě chce taky poznat. Tak se pak stavte, až budete mít chvilku. Už musím jít.“

Kolegové se rozloučili a hovor ukončili. Sam se s hlubokým výdechem opřel hlavou o skříňku. Byl za to rád, že to všechno skončilo. Sice mu bylo líto každého lidského života, který nedokázali před tím chlapem zachránit, i tak se mu neskutečně ulevilo. Chvilku tam tak ještě stál, než popadl lahvičku s léky na bolest, které mu předepsal doktor, a jeden užil. Rozlil do hrníčků svým milým svařené víno a sobě horké jablko a konečně se vydal zpátky k nim.

Byl po té zprávě o něco šťastnější a víc si začal užívat pocit, že tam má své nejbližší takhle pohromadě. Když nakoukl zpoza futer, ten blažený pocit se jen zvětšil a jakoby zastínil všechnu ostatní bolest, kterou předtím cítil. Zůstal tam ještě chvíli stát s hrníčky v rukou a ještě pár minut si ten pohled užíval, než se přiměl se rozejít a nápoje rozdat.

„Je krásný. Fakt se vám to povedlo,“ pochválil je a ohromeně sledoval rozsvícený strom plný ozdob, kterému chyběla jen poslední maličkost k dokonalosti. „Tati, myslíš, že bys tu hvězdu mohl dát nahoru?“ vzal ze stolu poslední chybějící článek a podal tátovi.

„Myslel jsem, že ji budete dávat vy, ale pokud teda chceš,“ odpověděl synovi a ujal se jejího umístění na špičku.

Roman se posadil na opěrku křesla, které bylo poblíž, stáhl si Sama na klín a objal ho. Jemně ho hladil po propletených rukou. Vkládal mu malé jemné polibky na krk a kam dosáhl. Vánoční nálada na ně začala působit a nikdo se jí nebránil. Zatímco on si držel v náruči svého detektiva, Tereza si přitáhla Honzu, když se sám k ničemu neměl.

„Nevěděl jsem, že chceš taky,“ poznamenal provokativně a hodil hlavou k mladšímu objímajícímu se páru. Vysloužil si za to sice pohlavek, ale stálo mu to za to.

Roman se Samem se po sobě jen letmo podívali a s ušklíbnutím se políbili. Věděli, že tyhle Vánoce budou jedinečné. Měli kolem sebe lidi, které mají rádi. Tohle jediné jim stačilo. Takhle jim bylo nejlíp. Spolu s rodinou po boku. Sice svého otce sem Roman nedostal, ale i tak byl rád za ty, které tam měli.

„Nemůžu dostat dárky už dneska?“ ozval se do ticha Sam.

„Ne!“ zaznělo mu v odpověď sborově, než se byt zaplnil jejich smíchem.

Hezké svátky vánoční, bílou cestu k půlnoční. Do nového roku chci Vám přát štěstí zdraví napořád.

Přeje Aduška