Samuel – 4. První krůčky

Bylo už docela pozdě večer, když se konečně Sam vrátil do hotelového pokoje a zmoženě padl na postel. Se zavřenýma očima si v hlavě procházel všechno, co se v ten den stalo. Nalezení mrtvého mladíka u přehrady. Pak návštěva Viktorova bratra Romana a sdělení mu, že mladší bratr už není. Oběd s otcem, při němž celá pravda o něm vyšla najevo. Pak prohlédnutí počítače oběti a neustupující mravenčení v podbřišku. Jo, to bylo od něj opravdu profesionální rozplývat se nad bratrem oběti. Kdo to kdy viděl?! Jenže on byl tak… tak… Sam vzal s hlasitým zasténáním polštář a schoval pod ním hlavu. Pak ho položil vedle sebe a promnul si obličej. „Na co to myslíš, sakra?! Vzpamatuj se, Same! Je to bratr oběti vraždy, kterou vyšetřuješ!“ mumlal si pro sebe, zatímco si prsty zarýval do vlasů.

Snažil se zhluboka dýchat a urovnat si své myšlenky zpátky na místo. Bratr oběti. Viktorovi přátelé, kteří nic o jeho smrti nevědí. Jediné, co jim prozradil druhý z nich, byl model telefonu, který Viktor měl, a oni ho nenašli. Pak dívka, kvůli níž opustil Viktor zaměstnání a začal pracovat jinde. Kdo byla ta dívka a jak ji najít? Pak spor mezi Viktorem a jeho bratrem, když… si začal s Milanem. V hlavě ho bodnul malý osten žárlivosti, který ho vyděsil tak, že okamžitě vyletěl z postele, svlékl ze sebe všechno oblečení a zalezl do koupelny. Po chvilce se z ní ozval zvuk tekoucí vody a zaúpění z teplotního šoku. Co s ním ten chlap jedním pohledem provedl?! Stál pod proudem studené vody ještě chvíli, než se splašené srdce zklidnilo, a potom přetočil kohoutek na teplejší vodu, kterou se pokusil zahřát a smýt ze sebe všechnu špínu a pot toho dne.

Několik následujících dní se neslo ve formě výslechů příbuzných a návštěvy rodičů mrtvého mladíka. Při ní museli být oba detektivové zvlášť opatrní, protože otec bratrů Škárových na tom se zdravím nebyl zrovna nejlíp a rozruch kolem smrti jeho mladšího syna mu na jeho nemocné srdce a plíce nedělal dobře. Jak se policisté dozvěděli, pracoval jako vedoucí horníků v dole a toto místo si na mnohých z nich vybralo svou daň.

Opatrně kladli své otázky, jenže podle všech informací byli oba bratři slušní lidé, co si navzájem většinou rozuměli a pomáhali. Občas se sice pohádali, ale to tak mezi sourozenci chodí. O Romanovi pěli samou chválu, když došlo na jeho zaměstnání. Při zmínce o jeho orientaci nad tím oba rodiče mávli rukou.

Jen Viktor měl tedy problém s ustálením svých osobních vztahů. Nechtěl se tak brzy uvázat a snažil se užívat si života. Nazval to nepodařenými pokusy o vztah. Vždycky na dívkách hledal něco, co prostě bylo těžké najít, a oni sami nevěděli, oč se jednalo. Pracant to byl také poctivý, jen poslední dva měsíce se v něm něco změnilo. V práci byl nespokojený a mluvil o dívce, která si nárokovala víc, než jí mohl dát. Radili mu, aby na ni zapomněl a našel si nějakou hodnější, ale jako by syn rady rodičů neslyšel. Jak vypadala nebo se jmenovala, se však nedozvěděli. Byla to pro ně TA tajemná dívka, o které nakonec týden před smrtí syn přestal mluvit.

Sam s Petrem věděli, že ji bude těžké najít, když o ní nemají žádné informace. Nejasně tušili, že může mít se smrtí mladíka něco společného. Doufali proto v nějaký zázrak. Jenže místo zázraku se tak akorát dočkali hledání další jehly v kupce sena.

Když jim patolog oznámil, že dokončil pitvu, potvrdilo se jim to, co si celou dobu mysleli. Viktorova smrt nebyla nehoda. Ránu na hlavě by žádný dopad na kámen nezpůsobil, pokud by vyloženě nespadl z velké výšky, ale ani při tom pádu by neměl tak čistou ránu na hlavě. Proto došli k závěru, že kluka někdo nejdřív omráčil a pak ho utopil. To, že se mladíkovo tělo nacházelo tváří vzhůru, znamenalo jen to, že ten, kdo mu to udělal, se snažil najít něco, co u kluka nejspíš našel. Nikdo totiž neměl ani ponětí, kde se nacházel Viktorův telefon. Během procházení Viktorova notebooku se technici dostali přes prohlížeč a díky výpisu od mobilního operátora k informaci, kdy byl naposled telefon aktivní a taky kde. Místo a čas odpovídaly místu činu. Proto nebylo pochyb, že vrah musí mít Viktorův mobil u sebe. Otázka je, proč? Proč vzal jen mobil, a ne peněženku? Samovi došlo skoro okamžitě, že to nebyla jen tak obyčejná vražda. Už z toho, co jim bylo známo, se domníval, že v tom mobilu muselo být něco, co se nesmělo dostat na světlo. A když jim nepomohl ani seznam hovorů, který podle čísla získali, zoufalost se začala projevovat snad v každém z nich.

Viktor byl tajemný jako hrad v Karpatech. I když se nakonec za těch pár následujících dní dostali k pár dívkám, se kterými Viktor spal, nic se nedozvěděli. Žádná spojitost mezi nimi nebyla. Jednoduše si užili a šli dál.

Sam nechápal, co se děje. Vždycky, když řešili nějaký složitý případ, už v tuhle dobu nějakou stopu měl. Ale teď nemá nic. Ani náznak, který by se dal použít. Proto se utvrdil v tom, že se muselo stát něco, čím Viktor svého vraha naštval. Ale co? Byla v tom ta jejich neznámá, nebo snad provedl něco, co neměl?

A pak tu byl Roman. Viktorův bratr, jehož už stačili za těch pár dní několikrát navštívit, a on pak s bušícím srdcem musel odběhnout na toalety a upustit trochu páry. Věděl, že jedná iracionálně, ale nemohl si pomoct. Ty medově zlaté oči ho okouzlily a rozvibrovaly každý kousek jeho těla. Navíc těch pár letmých nenápadných doteků, které mu Roman věnoval třeba při tom, jak mu u sebe v kanceláři podával hrnek s kávou. Nebo dotyk Romanovy dlaně na jeho zádech, když ho provázel přes práh. Věděl, že ta gesta znamenají víc, než by si jeden myslel. Gesta, jež mu rozechvívala tělo a způsobila, že se mu krev nahrnula do tváří. A nejen do nich.

Bylo mu jasné, že Roman si je vědom toho, co dělá. Několikrát se na Sama potutelně usmál, když se na jeho rudnoucí tváře zadíval. Nebo když s ním mluvil i o něčem jiném, než je případ. Třeba o jeho práci manažera, která mu skvěle vynášela. Všechno tohle se dělo ve chvílích, kdy poblíž nebyl Samův kolega Petr. Občas si totiž práci rozdělili a zašli za Viktorovými známými každý zvlášť, a pak si informace v kanceláři vyměnili. Jelikož Petrovi Romanova přítomnost nebyla zrovna příjemná, posílal za ním Sama, kterému to nejspíš nevadilo. Nebo možná i vadilo, protože pak musel bojovat se sebezapřením a profesionalitou, která měla chuť poslat všechno do zaječích a nechat ho vrhnout se na Romana se zvířecí živelností.

Byl tak zabraný sám do sebe, že opět přeslechl zvolání Honzy, aby se okamžitě všichni přesunuli do zasedačky. Honza už Sama za těch pár dní trochu poznal a věděl, že se občas zamyslí víc než ostatní a je třeba do něj trochu šťouchnout. Jenže teď byl mimo víc než obvykle a Honza začínal mít o syna starost.

„Přijď za mnou po poradě do kanceláře. Promluvíme si,“ sdělil Samovi, sotva si všiml, že má konečně jeho plnou pozornost. Sam jen neznatelně přikývl a odebral se s otcem do zasedačky.

„Zdravím vás, pánové. Máme opravdu velký problém. Jestli jste si stačili všimnout, máme tu dva otevřené případy, ale ani jeden možný podezřelý. Co se to sakra děje?! Usnuli jste snad všichni na vavřínech, či co?! Pavle, Mirku? Jak jste na tom?“ vztekal se, opíraje se o stůl před ním.

„Nijak zvlášť, Honzo. Jako by se nám vrah propadl do země. Rodiny ani přátelé nic nevědí. Jsme na mrtvém bodě. Jediné, co víme, je to, s čím přišla Tereza. Že by mohlo jít o mladšího pachatele, protože dvě z obětí se našly na těžko přístupných místech, tudíž pachatel musel být v dobré fyzické kondici. A pokud to tak je, nejspíš si na svých obětech vybíjí nějaké své zklamání nebo nenávist. A to, že nemáme žádnou novou oběť, může znamenat cokoliv. Odjel, dostal po těch článcích v novinách strach, nebo nasytil své potřeby. Otázka je, na jak dlouho,“ odpověděl Pavel s jistou dávkou frustrace v hlase. Jenže tohle se Honzovi nelíbilo. Takových kluků po Ostravě mohly běhat stovky.

„Přesně tak, Honzo. Ten, kdo ty dívky zabil, si snažil na nich vybít svou frustraci. Když se podíváte na profily dívek, všechny jsou si podobné. Výška, věk, barva vlasů, typ postavy. Proč se zaměřoval na stejný typ dívek? Když se zamyslíte, šlo nejspíš o vztek vůči nějaké konkrétní dívce. Vůči ní neměl odvahu si svou frustraci vybít, proto vyhledával jí podobné. Trestal je za něco, co mu ona provedla,“ přednesla Tereza a zahleděla se na kolegy před sebou. Po chvilce hodila letmý pohled na Honzu, jenž se na ni mile usmál. Tohle drobné gesto neušlo Samovi, který doposud bedlivě poslouchal její výklad. Už od pohledu věděl, že mezi Honzou a ní se muselo něco odehrát. Jeho detektivní mysl se aspoň na chvíli obrátila od případu a Romana a zkoumala ty dva lidi před sebou. ‚Tatínku, tatínku, ty jsi teda ďábel,‘ pomyslel si a usmál se s povytaženým obočím.

Tohle ale tentokrát neušlo Honzovi a svého syna zpražil pohledem. Věděl, že zájem, který o Terezu má, bystrému oku jeho syna neunikne. Vždyť si byli tak podobní. A teď se mu naservíroval přímo pod nos. Stejně tak věděl, že si to od syna vyslechne. Poznal totiž krom jeho zamyšlené stránky i tu provokativní, na kterou si ještě tolik nezvykl. Tu bezprostřední, co způsobovala jejich vzájemné výbuchy smíchu a mnohokrát i pohlavek.

Aby trošku synovi srazil hřebínek, pobídl ho, aby je informovali o tom, jak pokročili oni. Jenže ani tady se to nedočkalo nadšené reakce, když sdělili, že celý ten týden na nic, co by jim pomohlo, nepřišli. A po souhlasu sdělil svou teorii, nad níž i Tereza přikývla.

Ten, kdo zabil Viktora Škáru, chtěl zahladit stopy po něčem, co nejspíš klučina provedl, nebo byl Viktor svědkem něčeho, co nesměl vidět. Proč by mu vzal vrah jen mobil a peněženku u něj nechal, kdyby šlo o loupežnou vraždu? Ano, tahle možnost bylo to jediné, co Sam věděl určitě. To, že zmizel Viktorův mobil, byl jasný důkaz zahlazování stop. Tady rozhodně nešlo o náhodu.

Poté, co je Honza propustil s pohrůžkou, že budou dělat celý další měsíc přesčasy, když na něco do konce týdne nepřijdou, vydal se Sam za ním do kanceláře. Honza otevřel dveře a vpustil syna dovnitř. Oba se posadili na židli, každý na jiné straně stolu, a zkoumavě se prohlíželi.

„Děje se něco? Nějaký problém?“ zeptal se Sam první.

„Jen chci vědět, jestli jsi v pohodě. Poslední dobou… teda od chvíle, co vyšetřujete s Petrem případ toho mrtvého Škáry, se mi zdáš čím dál… zamyšlenější. Několikrát, když jsem kolem tebe prošel a mluvil na tebe, vůbec jsi nereagoval. Je něco, o čem bych měl vědět?“ Honza se opřel lokty o stůl a sjel Sama nekompromisním pohledem. Sam nejdřív nereagoval a jen se podíval svému otci do očí. Jenže po chvilce už to nevydržel a znervózněl. Pravdu o tom, jak moc ho přitahuje bratr jejich oběti, říct nemohl. Věděl, že by se nesetkal s pochopením a dostal by kázání o neprofesionálním chování. Nejspíš by mu otec pohrozil i stažením z případu, kdyby řekl pravdu. Musel si proto něco vymyslet.

„Asi toho je na mě poslední dobou trošku moc. Moc jsem se nevyspal. A vím, že to bude měsíc, co jsem tady, ale všechno je to pro mě jiné, než jak tomu bylo ve Státech. Navíc se mi pořád nedaří sehnat nějaký normální byt. Neříkám, že ten hotel je špatný. To zas ne. Jen prostě…,“ myšlenku nedokončil. Jen si prohrábl neposedné vlasy a na židli se uvolnil s pohledem k oknu.

„Proč jsi mi nic neřekl? Dal bych ti pár dní volna a pomohl ti něco sehnat. Nebo bych tě vzal k sobě, boha. Je vidět, že jsi po mně. Raději držet pusu a krok a nechat se drtit ze všech stran. Ale chlapče, takhle to nejde. Už jsem ti několikrát řekl, že ti s čímkoliv pomůžu,“ ohradil se Honza na svého syna, který se okamžitě zadíval na zem.

„Já vím, tati. Jenže byl jsi teď tak zaměstnaný něčím jiným, že jsem se nechtěl vtírat,“ mrknul na Honzu Sam a hned zase sklopil pohled.

„A čím, prosím tě? Si myslíš, že je pro mě práce přednější než štěstí vlastního syna? Ses zbláznil.“ Honza zakroutil hlavou a zadíval se na tu hromádku neštěstí před sebou, které se začaly zvedat koutky úst v úsměvu. ‚Já věděl, že si to slíznu,‘ pomyslel si Honza, když mu došlo, co přijde.

„No, tak práce ne, ale Terezka by mohla, ne? Co s ní máš? Máš s ní něco, že jo? Proč by jinak ty cukrbliky a zamilované pohledy?“ Teď už se začal uchechtávat naplno.

„Tak dost! Do toho, s kým co mám, ti nic není, smrade jeden. Tě máma asi málo valila, že máš tak prořízlou pusu!“ rozčiloval se Honza naoko.

„Ale, tati, nevztekej se. Neboj, valila. Proč si myslíš, že jsem pak šel k policii?“ smykl Sam rameny a sledoval, jak tvář jeho otce začíná rudnout od zadržovaného smíchu. Ten kluk ho jednou dostane do hrobu.

„A víš co? Stejně tak bych se mohl ptát já tebe, kdy ze mě uděláš šťastného dědu?“ Takovou otázku Sam nečekal a zůstal s otevřenou pusou sedět a zírat na muže naproti. Pak pusu zavřel a jako spráskaný pes opět hlavu sklopil. Honza se tomu výrazu nejdřív zasmál, jenže když bylo chvíli ticho, syn se neměl k protiútoku a jen zrudnul a sklopil hanbou hlavu, začalo mu to v hlavě ‚šrotovat‘.

„Tati… promiň,“ omluvil se a zahanbeně zvedl tvář na otce. Honza přivřel oči a syna si prohlédl pečlivěji. Nejdřív jeho reakci nechápal. Jenže pak začal mít podezření a chtěl si to hned ujasnit. Tahle situace se mu zdála povědomá. Připomněla mu, jak zrudnul i jeho synovec, když se chystal přiznat, že je…

„Ty děti asi mít nikdy nebudeš, co?“ zeptal se Honza.

Sam se kousl do rtu a zakroutil hlavou. Věděl, že Honza pochopil. Teď však ovládal jeho mysl strach z reakce. Honza se s hlasitým povzdechnutím víc opřel do židle, lokty opřel o opěradlo a spojil prsty na rukou, o něž se opřel bradou.

Byl to pro něj trošku šok. Jenže svého syna miloval a nechtěl ho ztratit jen proto, že má jiné preference. Po chvilce mlčení se vzepjal na židli, postavil se, obešel stůl a pobídl Sama, aby se postavil. Ten se na něj podíval s pochybným výrazem ve tváři. Jenže pak se stalo něco, co nečekal. Myslel si, že mu otec dá facku, nebo ho třeba vyhodí z kanceláře nebo rovnou z oddělení. Jenže toho se nedočkal. Honza mu položil dlaň na krk, zatímco palcem mu přejel po tváři. Pak ho vtáhl do objetí. Jen tak beze slov. Párkrát ho poplácal po zádech.

Sama okamžitě strach z toho, co bude, opustil. Věděl, že všechno bude dobré. Nebo aspoň tohle. Na moment zavřel oči a víc se k otci přitiskl, než ho zase pustil. Na Honzově tváři hrál malý úsměv.

„Nikdo na oddělení se to ode mě nedozví. Kluci sice nejsou žádní omezenci, ale nikdy nevíš, co jim rupne v hlavě.“ Sam k tomuto vyjádření přikývl.

„A tobě to nevadí, že jsem…?“ zeptal se Sam nejistým hlasem.

„No, co. Tak děda nebudu. Svět se nezboří. A mám tě rád, ať jsi, jaký jsi. To si zapamatuj! Ale pokud budeš koukat chlapům z oddělení na zadky, počítej s tím, že pak dostaneš stůl otočený čelem ke zdi. Navíc to je nejspíš v rodině. Tvůj bratránek Dan je taky na kluky,“ zasmál se Honza a tím pobavil i svého syna.

„Vážně?“ zeptal se Sam Honzy. Ten mu jen přikývl.

„A co se Terky týče, pokud uslyším, že to ví i někdo jiný z oddělení, vypiješ si to.“ Sam jen prsty naznačil slib mlčení a upozornil otce, že po sobě s Terezou nesmí tak okatě koukat, když chce, aby se to utajilo. Následně se rozešel ven z kanceláře, protože Honzovi se rozezvonil telefon a nechtěl být při hovoru nikým rušen.

Tak to by bylo. Další věc, co otec prokoukl bez jakéhokoliv slova. Jen z pocitu, že o zbytku toho, co se mu honí hlavou, otci lhal, Samovi nebylo dobře. I když je fakt, že to s tím bytem byla pravda. Tak dlouho tam byl a žádné bydlení zatím nesehnal. Byl totiž tak zabraný kolikrát do práce, že přeslechl volání z realitek. Když jim pak volal zpátky, bylo mu řečeno, že volá pozdě a byt dali někomu jinému. Ale Honzovo ujištění, že mu s tím pomůže, ho potěšilo. Byl moc rád za to, jak se jeho vztah s otcem za tak krátkou dobu upevnil. Stačilo si párkrát sednout a popovídat si a bylo vše, jako by se nikdy nerozdělili. Dokonce se dozvěděl o dalších členech své rodiny, jichž se musel jako dítě vzdát. Překvapení, že jeho bratránek Dan je taky gay, ho uzemnilo víc než zjištění, že starší z bratrů taky pracuje u policie.

Sam procházel po oddělení ke svému stolu s větším klidem než předtím. Teda až do chvíle, kdy se mu najednou rozezvonil mobil, který měl v kapse kalhot. Vytáhl ho a zadíval se na displej. Trochu ho překvapilo, že volá osoba, kvůli níž skoro nespí. S divoce tlukoucím srdcem hovor přijal a snažil se znít co nejklidněji, když odpovídal Romanovi, že je za chvíli u něj.

Petr se za Samem se zájmem otočil a snažil se ujistit, zda se něco nestalo. Jenže Sam sám nevěděl, jak odpovědět. Romanův hlas zněl klidně. Když svému kolegovi oznámil, kam jede, a zeptal se, zda jede s ním, odfrkl Petr, že má své práce víc než dost, ale má zkusit od pana Škáry zjistit něco víc. Třeba na něco předtím zapomněl. Aspoň v to Petr doufal, protože dnešní Honzova pohrůžka měsícem přesčasů se mu naprosto nezamlouvala a sám se jal znovu projít všechny hovory a maily mrtvého Viktora.

Sam nasedl do svého auta. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne. Za chvíli by mu stejně končila směna, takže si starost o to, zda ho pak bude někdo hledat, nedělal. Zkontroloval tašku na zadním sedadle, v níž měl sportovní tričko, boty a kraťasy, a vyjel ze svého místa směrem k domu Romana Škáry.

Zatímco na stanici se řešil Samův osobní život, Roman neklidným krokem pochodoval po bytě. Už týden se mu mladý detektiv zjevoval ve snech a touha dotknout se ho intimněji přidala na intenzitě. Navíc vždy, když se setkali, nebylo pochyb o tom, že druhý muž na tom musel být podobně. Hlavně po jeho letmých dotecích, jež si Roman nemohl odpustit. Věděl, že by to neměl dělat. Nebyl to dobrý nápad, zavolat mu, ale už to dál v sobě držet nemohl. Jako by mu smrt bratra byla najednou úplně jedno. Jako by se vykašlal na všechno, co za všechny ty roky prožil. Chtěl riskovat. V práci měl už předtím nahlášených čtrnáct dní dovolené a po smrti Viktora se rozhodl je nerušit. Sice požádal svou asistentku, aby mu všechny dokumenty, které potřebovaly jeho pozornost, poslala mailem, nedokázal se ale soustředit. Jeho mysl nenacházela klid. Nejen kvůli smrti bratra. Vždy, když zavřel oči, se mu zjevila opálená tvář s hnědýma očima.

Ještě jednou zkontroloval telefon, když došel do kuchyně ověřit si, že má mladému detektivovi co nabídnout. „Přinejhorším ho vezmu někam na jídlo,“ řekl si nahlas a rozešel se ke dveřím na terasu. Potřeboval na vzduch, jinak by se doma udusil. Cestou zabloudil očima ke dveřím od bratrova pokoje. I když nebyl žádná plačící dáma, strávil v něm předtím pár chvil se slzami v očích. Netušil, že to bude tak bolet, ale bolelo. Jenže pak se vždy několikrát nadechl a na tváři se usadil tvrdý pohled manažera.

Neuběhlo ani deset minut, když zaslechl, že před domem zastavilo auto. Obešel proto dům a vydal se rovnou k vrátkům.

Když Sam vystoupil z auta a viděl, že Roman pomalu prochází kolem domu směrem k plotu, musel se několikrát zhluboka nadechnout. V tom odpoledním slunci se jeho opálená kůže víc třpytila a Sam doufal, že při dalším jejich doteku neztratí ten poslední kousek sebekontroly, který mu ještě zbyl. Pomalu vydechl a zdálky se s ním pozdravil. Roman ho automaticky navedl přes zahradu na terasu.

„Nevím, co jste potřeboval, tak jsem raději přijel hned,“ začal Sam jejich rozhovor poté, co se usadil na židli a objevil se před ním hrnek s kouřící kávou.

„Já… jen jsem chtěl vědět, zda jste pokročili ve vyšetřování. Je to už týden od smrti bratra a děsí mě představa, že někde běhá člověk, co ho… Chápete mě, ne?“

„Ano, chápu. Ale bohužel víte, že o tom s vámi nemůžu mluvit. Teda nijak podrobně. Ale vidím, že nejspíš to není jediná věc, co vás zajímá,“ zakroutil Sam hlavou a zadíval se do těch medových očí, co mu poslední dny kradly spánek. Roman se jen smutně pousmál.

„Rozumím,“ přikývl Roman. „Ještě jsem se chtěl zeptat. Já tam totiž ještě nebyl. Sice chodívám na přehradu běhat, ale po tom, co se stalo, jsem se tam neodvážil. Bylo to hodně čerstvé. Můžete mě doprovodit na místo, kde našli mého bratra? Chci tam dát svíčku.“ Zadíval se na Sama prosebně. Sice Samovi ten pohled nebyl moc příjemný už kvůli tomu, co se odehrávalo v jeho mysli a srdci, a taky kvůli faktu, že vyšetřuje smrt Romanova bratra, nakonec jen mlčky přikývl. Těm zlatavým očím se nedalo říct ne. A pak ho napadlo ještě něco jiného, když Roman zmínil běh.

„Když si vezmete věci, můžeme si tam i zaběhat. Stejně jsem se k tomu chystal, jakmile od vás odjedu,“ navrhl Sam po chvilce ticha a svého hostitele tím překvapil. Vlastně i sebe. Ale proč to nespojit, když kolem přehrady vede okruh k takovým aktivitám určený.

„Dobře, pokud mě omluvíte, zajdu se převléct. Vy… chcete něco půjčit, nebo půjdete v tomhle?“ ukázal Roman prstem na Sama, jemuž se koutky úst roztáhly do širokého úsměvu.

„Mám věci v autě. Ale jestli můžu poprosit, mohl bych se u vás…?“ Sam se postavil a nejistě přešlápl, schovávaje ruce v kapsách u kalhot. Romanovo ujištění, že v tom nevidí problém, přijal a zašel si pro tašku položenou na zadním sedadle svého auta. Sotva se vrátil, ukázal mu majitel domu místo, kde se mohl v klidu převléct, a sám se raději zavřel do ložnice.

Ve sportovním se pak setkali v obývacím pokoji. Roman měl na sobě tmavě modré volné kraťasy a tílko ve stejné barvě. I když bylo Romanovo tílko volnější, neubránil se Sam hlasitému polknutí, jak v něm byl ten chlap sexy. Sjel ho pohledem od hlavy až k patě a snažil se rozdýchat zakňourání deroucí se mu přes rty. Musel trochu zatřepat hlavou, aby se vzpamatoval a mohl si všimnout pohledu, co po něm Roman vrhl. Očividně nebyl jediný, komu se pohled na toho druhého zamlouval. Jen o něco starší muž před ním svou masku tvrdého šéfa nesundal a prohlédl si ho s jistou odtažitostí.

Teda to si Sam aspoň myslel. Jenže Roman na tom nebyl o nic líp než on. Vidět mladého detektiva v černých šortkách a zeleném tričku, které jen lehce obepínalo jeho trup, bylo k zbláznění. Dřív, než by udělal šílenost, pobídl Sama k pohybu a nasměroval ho ven z domu k jejich autům.