Viki: tři

Klečím tu, ani jsem si nestihl uvědomit, že už je docela chladno. Lehký větřík se mi otírá o nahá záda a způsobuje husí kůži po celém těle. Celý se zachvěju, to mě probere z lehké letargie a začínám opět více vnímat okolí. Šelestění větví v korunách stromů, občas nějakej cvrkot v trávě. Rozhodně žádný hlasy ani kroky nebo cokoliv, co by naznačovalo, že tu ještě někdo je. Pořád mám přes hlavu kuklu a pořád se zdráhám ji sejmout. Po krku stékají krůpěje potu a cítím, jak na vzduchu hned osychají. Taky cítím tupý tlak v rozkroku. To budou dozvuky brutálně rozdrcenejch koulí, poslední rozloučení od neznámého. Jen si na to vzpomenu, točí se mi hlava bolestí. Když si ale v hlavě přehrávám, co tomu předcházelo, stěhuje se ten tlak do podbřišku, mění se v šimrání a rozlévá se najednou po celé pánvi. Bezděky vydechnu.

Rukama se opatrně dotknu kukly. Nic, opravdu tu není nikdo, kdo by mi zabránil si ji sundat. Když ji stahuju, ruce se pořád třesou. To byla jízda, nemůžu se ubránit koutkům rtů cukajícím se a směřujícím nahoru.

Mžourám do tmy a snažím se alespoň trochu rozkoukat. Není úplně jasná noc, ale přesto obrysy stromů vidím. No nic, sbalím se a pojedu domů. Byl to výživnej mrd. Ale jestli si ty dva úchylové myslí, že se s nima ještě uvidím, tak se hodně pletou. Ani to nejkrásnější péro nesmaže, jak se ke mně chovali. Zacházeli se mnou jak s kusem hadru. Nezajímalo je, jestli už to není za čárou, jestli to není prostě moc. Rád jsem občas v podřízené roli, ale všechno má svý meze. Stojí mi to za to? O Vikim vím, jak vypadá, kdo to je. Vím, že je zdravý a že to má nakonec v hlavě v pořádku. Ale co ten druhej? Nandal do mě dvě dávky. Bez ptaní a bez rozpaků. Navíc mi pak rozdrtil koule, jako by v rukou neměl žádnej cit. Ty vole furt to cejtim. A pak že zetra si nic neplánuj? Jako kámo, donuť mě!

Zorničky se začínají přizpůsobovat tmě. Rukou si zajedu do rozkroku, chci si ho promnout a ujistit se, že je všechno v pořádku, že mám obě koule na místě a tak.

Co to je? No to snad ne – mám jako něco… navlečený na…, tvl…, to nemůže bejt pravda… Rozhlédnu se okolo sebe, trochu zašmátrám. Někde tu bude batoh s věcma. Už ho mám. Rozepnu kapsičku, vyndám mobil. 21:30, no tak to byla nakonec skoro hodinka. Zapnu baterku a posvítím si mezi…, ty grázli. Fakt mám nasazený chasity.

Nejdřív se mi hrne krev do hlavy a nastupuje panika. Jakože co řeknu doma? Co ve sprše po volejbalu? Dá se s tímhle přežít? Tak proto mi ten bastard tak zmáčknul koule. Tvrdý péro by se do toho nevešlo. Děsím se představy, co se stane, až se vzruším. Což se konkrétně mně teda stává dost často.

Zadívám se směrem k tomu bazmeku dole. Je to jenom plastovej křáp. Kombinačky, možná i jenom pevnější nůžky a bude po trápení. No co už. Dává se do mě zase zima. Radeji se sesbírám, obleču, nasednu do auta a pojedu. Domů? Nejdřív se toho musim zbavit, ne? Znovu otevřu mobil. Whatsapp.

„Ahoj lásko, zdrželi jsme se po volejbale s klukama na pivu. Dneska přespím tady, řídit už nebudu.“ Odpověď přijde v zápětí.

„Dobře, moc se neopij, ať ti není špatně :) Znáš se. Pa“

No jo, nejsem na sebe hrdej. Ale co už. Volejbal a pivo mi dělali alibi už několikrát. Booking, A&O Strašnice, to je jistota.

Nastartuju, pomalu vyjíždím zpátky směr Praha. Prdel mám teda pořádně roztaženou. Doufám, že až dojedu, nebudu mít na kalhotách fleky. Musím se pousmát při představě, že ještě před chvílí jsem chtěl cestou domů sbalit nějakého samečka, kterej by pěkně vykouřil. Jaký by to bylo luxusní zakončení týhle akce. Chtě, něchtě, musím se v myšlenkách znovu vracet k uplynulým chvílím. Nemůžu si pomoct, ale pořád se mi po tváři rozlévá ten blažený úsměv.

Ti kluci mě fakt naštvali, tím jak se chovali. Ale po celou dobu jsem jim držel ochotně. Bylo to neskutečný, nevnímal jsem čas, nic kromě toho, jak do mě bušili a brali si mě, jako bych nebyl víc než kus hadru. Já jsem ale doprdele člověk. Rád si hraju… v různých rolích…, ale je pravda, že tahle role mi… prostě seděla. Jako by to nebyla role. Byl jsem sám sebou. NE, hele odsuď potuď. Mám přece normální život, přítele, se který jsme přes deset let. Solidní práci, kámoše, rodinu a tak. Přece to všechno nezahodím a…?

Ne, tenhle způsob uvažování mě rozčiluje. Jdu na hotel, vyspím se a zítra si sundám tu kravinu z ptáka. A budu si dávat lepší pozor na to, s kým se stýkám.

Ale stejně to byla jízda. Jednomu držet a druhýmu hulit, nechat si mrdat hubu jako kundu, bejt tam jen pro potřebu dvou nadrbanejch kanců. Při tom všem být bez očí a vše vnímat jenom tím jedním okamžikem. Bez očí jako by se citlivost ostatních smyslů znásobila. Vnímal jsem každý dotek na kůži, tření těl, pleskání koulí a kořene ocasu o bradu a díru. Pevné sevření rukou, kterými si přitahovali a oddalovali moje půlky, hlavu, krk. Vůni. Tu nezaměnitelnou vůni Vikiho ocasu i tu krásnou vůni, která obklopovala tělo neznámého jako božská aura. Už se nedá nic dělat. Jsem ztracenej, krev se žene zpátky do péra a já už vím, jaké to je vtěstnat se do tý malý klícky. Nemysli na to. Nemysli na to, jak to bylo krásný. Jak si tě bral, jak do tebe pumpoval svoji jednu dávku za druhou. Nemysli na to, jak chutnal. Jak chutnala jeho ústa, jeho péro a… jeho zadeček.

Ne, tohle fakt nepomáhá. Kdybych mohl, hned mu zavolám a uprosím ho, abych k němu mohl přijet ještě dnes.

Naštěstí už se blížím hotelu. Za chvíli budu na pokoji. Studená sprcha snad pomůže.

***

Ležím v posteli. Čistej, bez jakejchkoliv známek dnešní akce. Teda až na tu jednu. Co šlo smejt, je pryč. Zůstává jen chatrná chasity a mě svrbí ruka a přemejšlim, jak to sundat…, teda jestli… nebo kdy… Nevím. Dnešní večer a posledních několik schůzek s Vikim… Fakt nevim, ale spousta věcí, které by mě dřív ani nenapadly, najednou dávají daleko víc smysl. Láká mě a přitahuje podřízenost, oddanost. Je to až komický. Dalo mi dost práce vyšplhat se ve firemní hierarchii nahoru, dnes mám pod sebou přes 100 lidí, kteří čekají, co řeknu, jaký směr vytyčím. A teď? Dva cápkové nasadí kuklu a já jak poslušná čubka udělám, co chtějí. Tenhle bordel v hlavě si budu muset trochu uspořádat. Ale co si chci uspořádávat? Řešení je tak snadný!

Zavrní mobil. A jo, skoro půlnoc. Nadrženci na Grindru, kterejm to dneska ještě nikdo neudělal. Nechce se mi tu apku teďka otvírat.

Bzzz… Bzzz… Bzzz… Bzzzz

No, někdo trochu neodbytnej. Třeba si aspoň pokecám, ne?

No jasně, novej profil, bez fotky, bez bio, to bude určitě někdo zajímavej.

„Posli fotku chasity“

„Co tam delas“

„TVL budu cekat dlouho?“

„???“

„Asi chces zitra lekci slusnyho chovani“

Ježiš, to je von. Ne no, to mě poser. Píše mi ten grázlík, kterej mi skoro uskřípl koule. Srdce se mi rozbuší. Malá dušička někde uvnitř hrudníku jako by chtěla vyletět. Musím se uklidnit. Přesto ve spáncích tepe krev a přesouvá se rovnou do rozkroku. Jsem jak v tranzu a neumím si pomoct prostě stáhnu deku namířím foťák a cvak. Pošlu.

„To je co“

„Neumis vyfotit cely telo nebo co“

Tak jo, uklidni se, hlavně ať se ti přestanou třepat pracky. Nebo to nevyfotíš ani na potřetí jako tu poslední fotku. Hezky před zrcadlem, celé tělo. Raději i s obličejem, aby byl spokojený.

„kde jsi posli lokaci“

Panebože, to je bolest. Ta plastová klícka už mě fakt drtí. Je obepnutá kolem koulí, a když se mi péro postaví, nejen že tlačí na žalud a zarejvá se do něj, ale taky odtahuje koule od těla. Je to dvojnásobný utrpení, ale co můžu dělat? Proč by asi chtěl lokaci? V hlavě mi zase letí celý předešlý večer, co vše se dělo a jak mi to dělalo dobře i jak mě to ponižovalo, a já z toho tvrdnu a trpím. Trpím a bojím se jít do sprchy a zchladit se. Co kdyby napsal a já se hned neodpověděl? Co kdybych ho zklamal? Co kdybych ho propásl?

Ačkoliv se případného setkání obávám, tak doufám, že se neptal jen tak. V duchu se modlím a toužím po tom, aby přijel. Třeba mě vzal do náručí a pohladil. Chtěl bych ho vidět. Jaký je ve skutečnosti? Je vysoký asi jako já, počítám něco přes 180. Taky má pevný plochý bříško. To vím určitě. Narážel jsem do něj nosem a čelem docela dlouhou dobu. Má velký ruce. Když mě chytal za boky a hlavu, aby mohl pěkně přirážet, myslel jsem si, že jsou snad nekonečný. Ani ne medvědí tlapy, takový ty packy jako lopaty. Spíš delší než široký. A přestože měl docela pevný stisk, představuju si je docela jako jemný ruce. Dál už se v představách musím opírat jen o svou fantazii. Když si mě bral, bez okolků, tvrdě a sebejistě, nutí mě to představovat si ho, jak se na mě dívá. Jeho samolibý až drzý pohled mě provrtává do morku kostí. A já před ním jen stojím, zmenšuju se. Choulím se do klubíčka. Ten sebevědomý pohled nedokážu snést. Uhýbám očima a klekám na zem. Tam je moje místo. Pod ním. Opatrně pozvedávám hlavu a jako myška opatrně, letmo navazuju oční kontakt. Ale tak, jako kdyby jeho pohled bodal a já se mám na pozoru, každým okamžikem jsem připraven pohled odvrátit. Vykrýt blesky z jeho očí a schoulit se zpátky na zem. Tam, kam patřím.

Takové představy mě ukolébávají. Jediné, co přerušuje usínání, je vzrušení bolest v rozkroku. I ty nakonec přemůže únava a já usnu.

***

V sedm ráno mě vzbudí budík. První samozřejmě kontroluju mobil. Kromě pár zoufalejch nadrženců nic. Žádná zpráva. Ach jo. Tahle hra zamrzí.

Bzzz Bzzz

„Doufam ze nespis“

„Jaky mas cislo pokoje“

„1995 prosim“

„za 20 min tam budu tak at mas otevrene dvere a za nima klecis s kuklou na hlave“

Svět se se mnou opět točí. Obrovská euforie a radost, že nezapomněl. Nebyla to jen hra a on opravdu přijde. Celej se rozklepu, jak se mi poslední dobou stává často. Prsty nejsem skoro ani schopnej vyťukat na klávesnici „ano prosim“.

Hned po tom se mě zmocní panika. Mám klečet s kuklou v otevřených dveřích? O tom, že budu jinak celej nahej, vůbec nemusím pochybovat. Jednou jsem tu navštívil týpka, kterej to měl rád podobně. Dveře nechal pootevřené, já vešel dovnitř. On už klečel na posteli s vystrčenou dírou. Jen zasunout, vycákat a jít. Bylo to rajcovní, ale tehdy jsem byl v jiný pozici. Udělám to stejně. Dveře jenom pootevřu. Taky nebudu klečet hned za nima. Raději za rohem, vedle postele. Je to risk, nikdy nevíš, jestli náhodou nezaběhne třeba dítě, uklízečka, nebo prostě někdo JINEJ. Nedej bože někdo, kdo mě může znát. Ale je to zároveň vzrušující. Opět se klepu. Skoro nedýchám a snažím se rozpoznávat zvuky za dveřmi. Moc to ale nejde. Většinou jen ticho. Zaklapnutí dveří. Blížící se kroky. Zastavily se těsně u mě. Srdce buší jako zvon, mám otevřená ústa, nosem bych to napětí jen stěží udýchal.

Strčí mi palec do pusy. Jako nadržená čuba ho bez rozmyslu hned začnu sát. Nemůžu se zbavit pocitu, že se u toho pousmál. Možná jsem ten pošklebkem naplněný výdech uslyšel. Tak to ale nemyslel. Ukazovákem mě chytí pod bradou a pevným sevřením zakývá hlavou tam a zpět. Pak zatlačí dolů a rozevře hubu na maximum. Aniž by palec vyndal, rve mi svoje péro rovnou až do krku. Není ještě úplně tvrdý, lehce zahnutý dolů krásně zajede a koulema se dotkne spodního rtu. Nemám moc možností, co dělat, tak alespoň jazykem kmitám a doufám, že ho to potěší. Nevím, každopádně sevření čelisti nepovolí, jen péro vysune skoro ven. Najednou mu můžu lízat žaluda, uzdičku. Na té je hodně citlivej, takže okamžitě tvrdne a při tom ukapává první slzy. Krásně slané, žádná hořká pachuť. Kdybych neměl v puse i ten palec, obejmul bych mu žalud rty a sál ten precum a krásně si ho vychutnal. Asi ho napadlo to samé. Chvíli mě nechává si s ním hrát, jak se mi zlíbí. Lížu a saju žaluda. Třu ho jazykem. Hlavně po uzdičce. Pokaždé v něm krásně cukne a můžu si slíznout další nával jeho šťávy. Jsem šťastnej, že jsem našel místečko, které na něj působí.

Ač bych si tohle svoje malé vítězství mohl vychutnávat donekonečna, rozhodl se jinak. Jemné laskání ho přestalo bavit. Chytl mě pod krkem a natlačil na stěnu. Ocitám se tak v nepřirozené poloze. Sice v kleče, ale absolutně mimo těžiště a podvědomě se snažím vrátit zpátky směrem dopředu. To se mi ale nechystá umožnit. Pěkně se nade mnou rozkročí, natlačí se celým pérem do huby a přitlačí tělem zpátky ke stěně. Žaludem tak zase přistane na mandlích. Výhoda týhle pozice je, že i když ho vysune, tak se vahou těla budu odtahovat od stěny směrem k němu a čekám, že ho ven jen tak nevytáhne. Výhoda teda pro něj. Moje schopnost dejchat tím pádem bude docela omezená. Ty dlouhý vteřiny, kdy ho mám v krku, cítím, že musí být nalepenej na stěnu pokoje. Úplně stejně, jako když mi mrdal hubu a byl nalepenej na Vikiho.

A začíná rozjíždět svý tempo. Pěkně mrdá hubu, spíš krk. Je zbytečný přemejšlet nad tím, jestli je mi to nepříjemný. Ani na to není v hlavě prostor. Jediný moje soustředění se upíná na dýchání. Tohle prostě nejde a já počítám přírazy a říkám si, že při příštím už určitě zvednu ruku a dám mu najevo, aby se odtáhnul. Ještě jeden, ještě jeden, už už už… Naštěstí to zatím vychytává dobře. Sliny ze mě tečou, jak se dávím, asi ho to dráždí ještě víc, proto prodlužuje přirážení a zkracuje okamžiky k vydýchání. Ale spíš se jen víc a víc blíží k výstřiku, protože teď už hubu mrdá fakt fest a nezdá se, že by se chystal ho vyndat. Tohle fakt nedám, chytnu ho za prdel, ale on moje ruce překryje svými dlaněmi a ještě víc se do mě zaboří. Posílá mi tam svoji nadílku. Alespoň že už nepřiráží. Konečně ho vytáhnul a poslední dva cákance mi skončily na hrudi. Klidně to ale mohly být moje sliny, kdo ví. Slyším, jak přerávavě dýchá. Skoro to přebije moje funění. Přísun vzduchu mi dělá dobře a musím ho nachytat to nejvíc.

Rukou ještě přejíždí po hrudníku. Sbírá to, co tam před chvílí ukáplo. Poslušně olizuju a saju jeho prsty, nakonec jsem si tu nadílku přeci zasloužil, ne? Prsty nahradí povadlý péro. Lehce saju a olizuju. Dočista. Nedá mi to a přejíždím jazykem i po uzdičce. Třeba se ještě postaví? Zase jako by se samolibě uchechtl. Péro vyndá, poplácá mě po tváři a beze slova odejde.

Dveře se zaklaply. Asi bych si měl sundat tu kuklu. Jsem ale celkem vyčerpanej a necítím na to sílu. Když se pak po chvíli seberu, rozhlížím se po pokoji. Celý to proběhlo bez jedinýho slova. Trochu mě to mrzí, hra na poslušnou čubu je jedna věc, ale rád bych věděl, s kým jsem. Prohodit pár slov. Jako lidi. Takhle ani nevím, na čem jsem.

Na posteli leží taška. Nenápadná černá igelitka, jakou dávaj v sexshopu. Lísteček: „příprava na večer prcino“.

Takže dnes večer? Mám vůbec sílu tam jít? Mám sílu jít do práce? TVL a fakt budu muset vymyslet výmluvu, proč nebudu druhý večer doma???