Viki: den nekončí

Ležim hezky nataženej ve vaně. Vodu mám pod bradu. Pěna už skoro vyprchala, a abych moh ještě zůstat, nechám dopouštět horkou. Pohodlně zakláním hlavu a opírám ji o ručník složenej o hranu vany. Venku je už šero. Nebo tu mám jen páru jak v sauně? Nevadí, tím víc to umocňuje relaxační atmosféru. Na svíčky a plátky růží mě stejně zrovna neužije. Zavírám oči a zas si přehrávám poslední hodiny dneška.

Takhle paradní neplánovanou akci jsem totiž nezažil fakt hoodně dlouho. Navíc korunovanou setkaním s Vikim, na kterýho jsem zase myslel už dávno.

Po tom, co jsem vypadnul z wecka, jsem hned zapnul grindr, jestli ho tam neuvidim. Nebyl tam, takže jsem mu samozřejmě rovnou napsal na WA, že jasně že dorazim a kdo je ten jeho kámoš a jestli si mám vzít něco s sebou. Jak je Vikiho zvykem, tak neodepsal. No jo, no někdy je to s nim na depku.

Jak mi tak před očima přebíhaj obrazy z nákupáku, bezděky si přejíždim pravačkou po těle. Hladim si šíji, přes ramena sjedu na ztuhlý bradavky. Obkoužim a lehce zmáčknu. Sjedu do podpaží a prsty a dlaní třu kůži směrem dolů podél žeber, ke slabinám boku. Přes vzrušením stažený bříško. Promnu tříslo a stehno. Z myšlenek a vzpomínek mě vytrhne až tlak holý dlaně na naběhlým žaludu. Nechybí málo a už bych cákal. Mám to teď docela na vlásku.

Radši vypustim vodu. Stejně už mezitim zase vystydla. Posunu se víc nazad, hlavou až na dno vany. Nohy roztáhnu, pokrčim v kolenou a lýtka opřu o hrany vany. Naslinim si prsty a lehce začnu roztahovat dirku. Přes vodou zvlhlou kůži to moc nejde, slin to potřebuje hodně víc. Nikam ale nechvátám a pomalu stupňuju tlak. Zlehka kroužim prsem kolem růžice svěrače. Druhou rukou se přitom hladim po těle. Ramena, šíje, prsa, břísko, boky, stehna. Všude, kam dosáhnu si pevně promačkávám svaly a přejíždim po kůži.

Svěrač oproti tlaku nakonec povoluje a já můžu krouživejma pohybama prostředníku pokračovat v jeho dráždění. Teď už to netrvá dlouho a přidávám i ukazováček. Pohybuju prstama sice trochu namáhavě, o to víc slasti mi pohyb přináší. Podvědomě vyhledám lehkou bulku uvnitř a zaměřuju se na ni. Kroužim okolo, poklepávam a přejíždim. Z hrdla se mi derou steny a celjtim, že prostata se začíná stahovat sama.

To mě probere ze sna. Nechám toho dřív, než bude pozdě. Tuhle siestu už zakončim jen ledovou sprchou a mizim z koupelny.

V obejváku se svalim na pohovku. Sedim a vejrám do prázdna. To se mi teď stává často. Prostě tu na mě padá samota. Nikdy by mě nenapadlo, jak těžký je bejt sám. Nemyslim běžnej život, tam si člověk dycky poradí. Myslim nemít vedle sebe nikoho. Nikoho, komu se můžeš svěřit, komu důvěřuješ, na koho se můžeš spolehnout. Nikoho, kdo s tebou počítá v každý situaci, pro koho bys tu musel být ty. S vědomím, že tě potřebuje a bez tebe to taky sám nezvládne.

Život umí bejt krutej. A sarkastickej. Jak dlouhá je cesta k tomu zůstat tu opuštěnej a sám? Může bejt celkem dlouhá. Nevážíš si partnera, bereš ho jako samozřejmost. Ačkoliv se milujete, snadno uvíznete ve spirále stereotypu, kterej jenom ubližuje oběma. Cesta ze spirály ven je buď rozchod, nebo jako v našem případě odpuštění a touha být zase spolu jako jeden.

Cesta k totální opuštěnosti může bejt taky kurevsky kratká. Konkrétně 3 vteřiny mikrospánku řidiče kamionu.

Nebylo nám souzeno užívat si společnej vztah a návrat k sobě samým dlouho. Pár měsíců. Teď tu sedim jak tělo bez duše. Vyždímanej jak citrón. Kam se podívám, tam ho vidim. Každej zasranej detail v tomhle domě mi Ráďu připomíná. I ten debilní umělohmotnej kobereček, kterej sem chtěl už tolikrát vyhodit. Ale byl jeho. První věc, kterou do našeho novýho domu přines.

Nebudu bulet. Nebudu se tu utápět v smutku za něčím, co se nevrátí. Musim odtud pryč. Řek bych, že nechat si vyšukat mozek z hlavy je to nejlepší, co můžu udělat. Je. Pomáhá to. Už přes půl roku.

Chytnu telefon. Pět zpráv od Vikiho, poslední před hodinou. No snad si nenašli někoho jinýho.

Viki: nebud zvedavej uvidis a bude se ti to libit

Viki: brat si nemusis nic to poctatny mame 🍌🍌🍌

Viki: ale jestli mas este ty svy postroje a klicku nebo ponozky a jocksy tak vem

Viki: prid v 9 poslu lolaci

Hm, nenašli a počítaj se mnou. Aspoň nemusim na večer shánět nic jinýho. A mam bejt za pul hodiny na Smíchově, budu to mít tak tak.

Já: oka, trochu se dam do kupy a vyrazim. Mozna budu malinko pozdejc

Viki: tak hlvne delej uz sme tady a nemame do ceho pichnout

Jestli mám nějakej postroj? Cha, zrovna nedávno jsem si udělal radost a zatim neotestoval. Krasný bílý jocksy s černejma proužkama. K nim se hodí harness od Bulldoga. Taky bílej. S černym prošívánim a cvočkama, řetízkem propojenej s obojkem. Samotnej dotyk kůže elektrizuje. Co teprv, až mě v tom budou mrdat? Až si mě při přirážení přitáhne za obojek blíž k sobě, trochu přidusí? Mmmmm. Možná bych moh přidat i novou hračku. Kolík. Takovej trochu vylepšenej. O dalkový ovládání. Umí pěkně vrnět. Taky umí i krapet rychlejší pohyby, ale ty jsem eště nezkoušel. Dalkáč i klíčky od klícky připnu na karabinku na obojek. Už jen ten pocit, že jim budu takhle vydanej napospas přináší šimraní v podbřišku. A husinu. Už jen natáhnout fusky a pořádně se oblíct, protože venku je fakt kosa.

Na tágo počkám radši v předsíni. Nervózně se rozhlížím kolem. Na stěnách tu dycky visívaly naše fotky. Až do předvánočního úklidu. To sem se rozhod, že takhle už to dál nejde a že potřebuju restart. Všechny jsem vzal a vyhodil. Jizvy z pořezanejch rukou mi zůstaly asi ještě tejden, jak jsem rozmlácený obrázky ve dvě ráno po tmě tahal z popelnice. Teď je mám v krabici v garáži. Víc se s nima nemám sílu zabejvat. Stačí, že když okolo nich projdu, začnu se Ráďovi omlouvat a rozprávim s nim třeba hodiny.

Takže už zas bůhvíjak dlouho vejrám na prázdný stěny s vybledlejma obrysama kdysi pověšenejch rámečků. Jen hřebíčky čněj blbě do prostoru jak ostny bodající do duše pokaždý, když jdu kolem.

Kde je do hajzlu ten řidič? Už tu měl bejt. Nic, počkám venku. Radši tam umrznu, než tady vzpomínat.

Činžák kousek od Anděla. Hluboký nádech a výdech u domovních dveří.

Já: uz sem tu u dveri

Viki: konecne

Počítám vteřiny, pak i minuty. Nikde nikdo. Je kolem půl desátý a mráz začíná přituhovat. Čekaní mi zatim nevadí. Představuju si, co mě asi tak může čekat. Z různejch představ se mi krev hrne do rozkroku, kde šimrání v podbřišku nahradí tupej tlak na koule. To nalitý a pár dní nevycákaný péro odtahuje klícku i s kulkama od těla. Najednou mi probleskne hlavou, že jsem si na karabinku na obojku připnul celou sadu klíčků k chasity. No pane jo, jeden bych si měl co nejrychlejc sundat. Jako nevim, jestli chci zůstat takhle napospas.

Světlo na chodbě a po pár vteřinách se otvíraj domovní dveře. V nich klučina… mladej. Jakože hooodně mladej. Voe, má snad vobčanku, doufám?!

Hubenej, vysokej. Nejspíš o něco vyšší než já, takže stopro metr devadesát. Světlý tepláky, mikina s kapucí. Delší špinavě blond vlasy. Rukou se snaží urovnat si ofinu. Zbytečně, lehce zakurdnacený vlasy si dělaj, co chtěj, a jeho neposlouchaj. Pronikavý, vnímavý oči. Barvu si nevybavim, protože mě okamžitě zaujme něco jinýho. Úsměv. Od ucha k uchu širokej, naprosto nenucenej a bezstarostnej úsměv.

"Čaaaau. Dost že deš. Pojď dál," pokyne mi rukou, abych šel před nim rovně chodbou. Asi směrem k výtahu. Když ho míjim, tak mi dojde, že ten klíček už si sundat nestihnu. A taky mě zamrzí, že jsem mu nechecknul rozkrok. Kluci v teplákách a boule obecně mě dost berou. Rád se koukám a odhaduju, co asi schovávaj.

Někdy tenká látka kalhot poodhalí jen vystouplou bouli. Řikám si pak, že má asi ptáka namáčklýho na koule v těsnejch boxerkách nebo slipech. Někdy dává tušit obrys celýho péra nebo dokonce i třeba vystouplou hranu žaludu. V takovejch případech mívám nutkání borcovi do rozkroku prostě hrábnout. Kort když se mu tam rýsuje napůl gumovej a pořádně tlustej dick.

Každopádně teda nic z takovýho jsem tentokrát nestihnul. Místo toho se nechám navést rovnou do výtahu. Skoro až dvorně mi podrží dveře a nechá projít. Celou dobu bez dalších slov jen s tim jeho úsměvem.

Než stihnou zaklapnout dveře, střetnou se naše pohledy. Šedozelený. Ty oči… si teď uvědomuju. Takhle zbílzka, z očí do očí vidim, že občanku už rozhodně má. Dvacet mu teda odhadem určitě bylo.

Čekám, že zmáčkne čudlík. Nebo řekne jaký patro, abych ho zmáčknul já.

"Ty seš prej nejradši na kolenou, co?"

Co na to říct?

Než se snesu na bobek, těšim se, jak si jeho bouli prohlídnu. Jenže frajer stáhne tepláky i s boxerkama pod koule dřív, než dosednu. Vyskočí na mě krásnej klacek tvrdej jak kamen. Není nijak obrovskej, tak akorát dlouhej a spíš tenčí. Ale s velikým žaludem, aspoň v poměru ke zbytku péra. Navíc je zahnutej doprava a nahoru. Taková křivá větev :)

Ještě se na něj podívám nahoru. Z tváří mu jeho širokej úsměv pořád nevymyzel, asi ho tam má přišitej.

S chutí bych ho rovnou spolknul, nejdřív ale zabořím nos do lehce zastřiženýho chřípí. Nasávám jeho vůni z plných plic. Mám to místo popíku. Zavíraj se mi oči a zatočí hlava. Voní mi nadherně. Určitě právě nevylezl ze sprchy, přesto v jeho odéru není nic, co by působilo dráždivě. Naopak mě přitahuje. S přivřenými víčky se lehce odtáhnu. Ne moc, stačí tak 18 nebo 19 cenťáků, abych ucítil na pootevřených rtech žaluda. Vypláznu jazyk, chytnu ho u kořene a nasměruju si ho pěkně do pusy.

Rty nejdřív obemknu celej žalud a jazykem ho masíruju. Lehce přitom saju. On se malinko zavrní a z úst mu unikne vydechnutí. Znovu se podívám nahoru a jazykem teď přejíždim po uzdičce. Úsměv, kterej se před chvílí zdál tak samozřejmej, mu začíná tuhnout. Ještě chvíli takhle pokračuju v jemným laskání a sání žaludu a cejtim lehce slanou chuť na jazyku. Moje snažení začíná přinášet plody. Teda spíš šťávu.

Druhou rukou zajedu pod mikinu, nahmatám pevný bříško. Popojedu do strany, promačkám boky. O něco výš nahmatám bradavku a promnu ji pěkně mezi palcem a ukazovákem. Slyšim, jak už ztěžka oddechuje. Moc rád bych se teď na něj zase podíval, jestli mu ten rošťáckej úsměv drží, ale chci se pořádně věnovat tomu, proč tu jsem. Přeci jenom jsme ve výtahu a bůhví, kdy nás někdo vyruší.

Zůstávám na bobku, opíram se o něj jednou rukou na prsou a druhou u kořene jeho ptáka. Začínám pohybovat hlavou dopředu a dozadu. Na strídačku mu hnětu koule a mačkám prso a bradavku. Na střídačku, protože koordinovat kouření s pohybama obou rukou bych naráz nezvlád :)

Moc rád bych si ho nacpal co nejhloub do krku, ale zakřivenej tvar to moc nedovoluje. Vždycky se mi natlačí na horní patro. Musim se naštelovat jakoby z boku a trochu se přizvednout v kolenech. Je to sice vratká poloha, ale po menším přitlačení hezky vklouzne pěkně dozadu na mandle. Nosem zabrzdím zase až v jemnejch chloupkách podbřišku. Hezky tak chvíli zůstanu bez pohybu, tenhle pocit mě zaručeně nažhaví a nažene krev, kam nemá. Odměnou mi je tlak na koule a nacpaná klícka.

Hulim ho teď už celkem slušnym tempem. Rychlý kmity se snažim střídat s hlubokejma zásunama, který mu podle stenů dělaj hooodně dobře. Už se neubránim a kouknu nahoru, těšim se na jeho úsměv.

Úsměv tam není. Poprvý, co vidim jeho obličej s koutkama jinak než nahoru. I když, úplně s jistotou to říct nemůžu. Kouká se nahoru jako ke stropu kabiny. Má tam zvedlou ruku, vyměňuje žárovku nebo co? Jo, ne… vole, von si dělá selfíčko. Druhou rukou drží mikinu vyhrnutou už k bradě, chlubí se svejma břicháčema. Dole já, hubou nabodnutej na kopí.

Teda… to si nejsem úplně jistej, jestli se mi to líbí…, přeci jenom v záři reflektorů se ocitám poprvý. Nerad bych skončil s profláklym ksichtem někde mezi POV pornem na Xku. Z rozjímání mě vyruší jeho pohyb. Všiml si, že jsem ztratil tempo. Najednou na mě kouká, proč jsem přestal hulit. Pouští mikinu a bere mě za vlasy. Půl kroku vpřed mu stačí na to, abych ztratil stabilitu a dřepnul si do břečky sněhu, ledu a soli na podlaze. Zádama a temenem se zastavim až o stěnu. Sedim napresovanej v rohu kabiny a hlavou nemůžu ani dopředu, ani do strany. Zhoupne se v kolenou a na jeden zátah mi ho nasouká do krku po koule. Teď teprv začíná rodeo. Aniž by ho pořádně vytáh, začíná přirážet.

Přiráží jak nadrženej čokl. Rychlý a prudký tahy. Určitě udělám hlavou důlek do plechu. Ale nemám jinou možnost než držet. Neni kam uhnout. Ale vlastně uhnout ani nechci. Líbí se mi jeho živočišná nadrženost. Moje huba a i krk jsou tady teď pro něj. Jeho uspokojení a já můžu bejt rád, že jsem to zrovna já, kdo se tu zkroucenej dusí. Pomalu už to na mě bude moc. Nejsem žádný vořezávátko, normálně zvládnu hodně. Hodně dlouho, hodně hluboko, hodně rychle. Cejtim, jak se mi svírá žaludek. Sliny mi tečou z huby. Že dochází vzduch se dá ještě chvíli vydržet, ale dávicí reflex je reflex. Snažim se na to nemyslet, z krku, pokud to jde, vydávám huhlavý steny, že už je to moc. Rukama ho chytám za boky, ale nenechá se vodstčit. Jede si svoji. Teda poznal sem už pár borců, co si mě opakovaně dávali nadoraz, tenhle mě ale fakt drtí. Nevim, jestli to je z nezkušenosti. Nebo ho prostě fakt nezajímá nic kromě vysypání písku?

Nedá se nic dělat, on nepovolí. Z posledních sil stáhnu rty kolem kořene a doufám, že když ho trochu přisaju, snad se udělá rychlejc. Příraz, další a další. Razantní, že mi hlava musí projít kabinou skrz. Najednou stojí. Cuká mu v péru a jeho dávky se rovnou utápěj v mym jícnu. Na bradě cejtim, jak mu koule pulzujou a stahujou se. Pod rukama, který pořád marně držim na jeho bocích, mu naskakuje husina. Konečně ho ze mě vytahuje. Nádech. Výdech. Rozkašlu se jak starej tuberák a jsem šťastnej, že sem to zvlád. Ještě chvíli se válim na podlaze. Vydejchávám kyslíkovej deficit a hlavně dávivý reflexy.

"Tak a můžem si tykat, já sem Dom… Teda jako Dominik," dodává vzápětí, když vidí, jak na něj nechápavě čumim. Podá mi ruku a pomáhá na nohy. Na tváři nechybí připnutej úsměv. Nebo výtlem. Teď, když se udělal, je eště o něco uvolněnější a bezstarostnější.

"M-Mar-tin," vykoktám ze sebe. Mluvení mi eště zadrhává. Pohled mi sklouzne na zrcadlo naproti. Je to teda žalostnější pohled, než bych se nadál. Pod očima potoky slz, od brady dolů jsem celej zadělanej asi od slin nebo od bůhvíčeho. Z nosu až na bradu mi stejkaj soply jak švihadla. Celej umorousanej a ulepenej.

Ještě před hodinkou jsem si přál, aby mi někdo vyšukal mozek z hlavy. No, zatím je to, zdá se na dobrý cestě.

Ráďo, promiň. Ale neměls mě tu nechávat.

"Tak dem, ne? Kluci čekaj," otvírá dveře od výtahu a ukazuje směrem na byt vpravo.

Mýmu vyšukanýmu mozku až teď docvaklo, že Dom žadnej čudlík nezmáčkl a že jsme furt v přízemí.

Vyjdu z výtahu a najednou mi dojde, jak jsem celej zaprasenej a že doufám, že mě takhle nikdo neuvidí. Sklopim hlavu a rychlýma krokama jsem u vstupu do bytu, rudej jak rak. Jak Dom odemkne, vpluju bez zaváhání dovnitř a jsem kurevsky rád, že žádnej soused nebyl svědkem našeho setkání a teda mýho ksichtu plnýho následků toho setkání. Dom mě zezadu uchopí za ramena a nasměruje do koupelny… máš pravdu, tu teď fakt potřebuju…