Viki: čtyři – online

Tak tu zase klečím, na betonový podlaze v garáži rodinnýho domku. Čekám na Něj. Mám alespoň čas přemejšlet a snažit se urovnat si poslední hodiny. Až doteď šlo všechno podle plánu. No, plánu… spíš podle instrukcí. Jakej je plán, ví asi jenom On.

***

Ráno, po tom co mě tak parádně nakrmil, jsem si celej nedočkavej nemoh odpustit zkontrolovat obsah tašky. Třesoucíma se rukama jsem vyndal nejdřív čtvery pouta. Vlastně to nebyly tak úplně pouta – kožený řemínky na přezku a každá měla karabinku. Takže na zápěstí i na kotníky. Musel jsem si přivonět. Nebyly nový, ale ta kůže prostě voněla. Ještě tam byl pátej řemínek. Větší. Jo, přesně. Obojek. S parádní těžkou karabinou. Ach jo, už se zase celej klepu vzrušením. Samozřejmě jsem viděl, že to není všechno. To největší překvápko na mě teprve čekalo. Tak nějak jsem tušil podle obrysu. Jenže nikdy si nechci přiznat, že se mi splnilo přání, dokud to není stoprocentně jistý. Pomalu jsem vytáhnul to, na co už delší dobu potají a pokradmu myslím. Přistihuju se při myšlence, že jsem vlastně poslušná čubka. Nebo háravá fena, záleží, z jakýho konce se to vezme. Přesně tahle stránka mý duše najednou vyskočila a v plný síle dala najevo, že tu byla odjakživa. Takže psí kukla a ocásek, který na mě z tašky vykoukly, mě totálně rozebraly. V tu chvíli to bylo, jako když složíš poslední dílek do puzzle. Jako něco, co podvědomě vím, ale dosud jsem to neviděl. Strašně mě to odbouralo. Já, jak jsem byl vkleče, jsem se sesunul na podlahu. Nějakou dobu jsem tam jen tak ležel. Z očí mi tekly slzy a doteď neumím říct, jestli radostí nebo pláčem. Prostě jsem tam tak ležel, slzy odkapávaly na podlahu, nebo zasychaly přímo na tváři. Když jsem se konečně sebral, cejtil jsem se jak zmačkanej hadr. Přesto ale vlastně v nitru šťastnej. Jako kdybych s velkou námahou fakt našel sám sebe. Teď už to bylo venku a nešlo s tím nic dělat.

Naposledy jsem sáhl do tašky a z posledních propriet už jsem takový nadšení necejtil. Poměrně těžký kovový kroužek – závaží na koule a dva skřipce na bradavky spojený řetízkem. Přesně tyhle věci nemám rád. Zbytečně a bezúčelně bolestivý. Když do tebe borec narve kládu, zprvu cejtíš, jako by tě měl rozervat. Pálí to, před tou bolestí neuhneš. Ale vydržíš to. Protože za chvíli, jen co se přizpůsobíš, přijde slast. A taky víš, že ta slast je oboustranná. Má smysl chvíli vydržet a budeš odměněnej nejen pro sebe, ale i vod tvýho partnera. K čemu je ale snášet bolest jen tak? Skřipec ti zmáčkne bradavky, závaží tlačí na koule. Ale to je asi tak celý. Tomuhle jsem zatím na chuť nepřišel. Navíc jak bradavky tak koule mám extrémně citlivý. Málokdy snesu, aby mi je někdo třeba jen hnětl. Nebo intenzivně sál. A teď si na ně mám připnout závaží. No tvl. Navíc, jak už mám několik dní půst, mám koule naběhlý a šourkem pořádně přitažený k tělu. Tohle si fakt nedokážu představit.

No nic. Bylo mi jasný, že tohle se musí nejdřív vyzkoušet. Jednak bych do večera stejně nevydržel a musel na to pořád myslet, jednak si jsem si nedokázal představit, že ty mučící věci si navleču večer bez přípravy. Nejdřív mail do práce, že je mi blbě a že nepřijdu. Miláčkovi zavolám až po obědě. Je mi jasný, že jakákoliv výmluva bude znít nevěrohodně. Nebudu doma druhej večer, to je fakt jasný. Naštěstí nešťoural v detailech. Nakonec, nebylo to ode mě poprvé a on nejspíš ví, že až se uklidním, zase se vrátím. Já už si tím ale tak jistej nebyl. To, co se o svém nitru dozvídám, nebude s naším společným životem úplně kompatibilní.

Přistihl jsem se, že stojím před zrcadlem a prohlížím, jak mi nová výbavička sluší. Pouta, obojek, kukla i ocásek. Po chvilce sprchování koulí vlažnou vodou se povedlo nasadit i to závaží. Dá se to snést. Je to něco, o čem pořád víš. Nemůžeš se ani na chvilku odprostit od toho tlaku. Na to, že jsi takhle ocejchovanej, musíš myslet prostě pořád. Na chasity se dá zvyknout. Když nejsi zrovna vzrušenej, ani ti nepřijde, že ho máš. Nakonec můžeš celý den normálně fungovat. To si ale s tímhle představit nedokážu. Stejný je to s bradavkama. Nejdřív ostrá štiplavá bolest, která po nějaký chvíli přešla do tupýho vystřelování. Ale nakonec, když se člověk moc nehejbe, dá se to přežít. Jak jsem se tak nakrucoval před zrcadlem a všechno to pro mě bylo nové a vzrušující, neodolal jsem a musel udělat pár fotek. Když jsem si jima pak vklidu listoval, zabzučel Grindr.

„co děláš“

Nemohl jsem si pomoct. Prostě nemohl. Chtěl jsem ho potěšit. Udělat mu radost, že s dárkama se fakt trefil. Vybral jsem tu nejlascivnější fotku, kterou jsem ze všech těch póz našel, a místo odpovědi mu ji hned poslal.

„si delas prdel zes to otevrel bez dovoleni mělo to byt na vecer tvl“

To jako vážně? Měl jsem sto chutí s telefonem prásknout o zeď. Jemu se nezavděčím asi nikdy.

„to si vyřídíme potom“

„navlikni si všechno kdyz uz to mas na sobe tak se mi ukazes přes whatsapp“

Asi minutu mi trvalo odlepit oči od tý zprávy. Poslední dobou zažívám pořád něco nového. Hrátky přes kameru budou další věc, co si vyzkouším. Svrbí mě konečky prstů a naskakuje husina. Asi další dvě minuty trvalo si vše obléct. Zkus si levačkou zapnout řemínek, když se ti třese jak parkinsnovi. Zkus si nasadit závaží na koule, když je máš teště přitažený k tělu. Bál jsem se, že zavolá hned a já nebudu připravenej. V tý zbklosti jsem si zmáčknul koule víc, než by mi bylo milý. Zatmělo se mi před očima. Alespoň ustal tlak ztvrdlýho péra v kleci. Zaujal jsem na posteli pozici v kleče. V rukou držel mobil a čekal, až zavolá. Nakonec si dal načas. Možná ani tolik ne, ale mě to tak připadalo. Když klečíš, težknou ti koule a bradavky jsou ještě pořád v jednom ohni, každá vteřina se vleče.

Konečně vyzvání WhatsApp. Neznámé číslo, přijmout, odmítnout nebo blokovat? Není nad čím přemýšlet. Na přemýšlení není čas. Na přemýšlení není ani chuť, když jsi navlečenej v postroji, ve kterým se cejtíš bytostně dobře. Když máš péro nalitý k prasknutí a v mozku už ti žádná krev nezbývá. Navíc tě při tom k nesnesení tlačí koule a tupou bolest na bradavkách přerušuje jenom ostré vystřelování a štípání ve zpomalující frekvenci.

„Tak se mi nejdřív hezky celej ukaž.“

„No vidíš, sluší ti to. Měl bys ale vědět, že slušnej čokl na postel neleze. Ale nevadí, moje postel to není.“

„Ukaž pěkně prdelku, ocásek… jo.“

„Lehni na záda, nohy nahoru, to je ono. Trošku si pohraj s ocáskem. Pěkně tam a zpátky… jo, pořádně se s ním mrdej. Přidej. Pořádně tvrdě, stejně jsi jenom čubka tak co.“

Tohle bolelo. Nejen obrazně. Vypadá to, že pro něj nejsem ani trochu dobrej. Fakt jen jako ta čubka na hraní. Není to to, co se mi tak moc zamlouvalo? Navíc, abych stíhal, nepromazal jsem pořádně ani dírku, ani dildo. Jen jsem ho naslinil a šup. Nenapadlo mě, že budu dělat takovýhle orgie. Aniž bych si to uvědomil, začal jsem sténat.

„No jasně, že se ti to líbí…, tak hezky zpátky na kolena a ukaž mi řetízky…, pasujou ti, viď? Přišponuj ten řetízek…, no neboj se. Pořádně. Jojo a povol. A našponuj.“

Do očí se mi draly slzičky. Tohle fakt bolí a žádnou radost mi to nepřináší. Zato se zdá, že On u toho spokojeně brouká. Když chvíli nic neříkal, přestal jsem s napínáním řetízku a začal si hrát jen tak s tělem. Hladil jsem se na prsou, po bocích, přejížděl prsty tam a zpět po bříšku. Neprotestoval. Tak jsem pokračoval. Jemně a opatrně po celém trupu. Přejížděl jsem do podpaždí a zase dolů. Vzepjal jsem se v kolenou a vystrčil břicho dopředu. Zajel dlaní na třísla a mnul jsem si je. Jenom třísla. Péro, i když se snažilo o erekci, tak zavřené v kleci a koule rozbolavěné do fialova tak citlivé, že jsem se neodvážil se jich dotknout.

„No vidíš, kurvičko, jak se umíš snažit… šikovnej… i to želizko ti pěkně sluší. Tak si ty koule hezky promni, ať vidím, že jsi fakt spokojenej.“

Toho jsem se bál, ale neodvážil jsem se odporovat. Ani trochu. Takže jen zlehka, špičky prstů jsem si pohladil pytlík. Přejel jsem hezky od dírky směrem k péru.

„Pořádně ho vem do ruky, ty voe. Promnout.“

Mířil jsem s mobilem do rozkroku, takže nemohl vidět utrpení ve tváři. Ale odporovat jsem nemohl. Vzdychal nebo možná i víc, silné steny se mi draly z hrdla. Přesto jsem pokračoval a poctivě si mnul koulema.

„Tak a teď pěkně zády k zrcadlu a ukaž mi, jak se umíš postarat o díru rukou.“

Neměl jsem odvahu jít si teď někam pro gel. Prostě jsem si naslinil prsty a zasouval. Nikdy jsem neměl potřebu hrát si s vlastní dírou. Rád cítím blízkost toho druhého. Když jsme nalepení jeden na druhém, je přirozený, že se mu otevřu. Nebo on mně. Tak to k sobě nějak patří. Nikdy mě ale anál neuspokojoval sám o sobě.

„Hm, pěkně si to umíš udělat, je vidět, že čubka jako ty má kundu připravenou pořád. Určitě si ji roztahuješ pravidelně, viď, co ty mrdko…, ukaž, kolik se ti jich tam vejde. Hezky aspoň tři ne? A přidej na tempu, jako když tě mrdá nadržený péro.“

Měl jsem pocit, že si ho u toho honí. To mi dodávalo odvahu zajít dál. Aby se mu to líbilo, aby se u toho divadla aspoň hezky udělal. Zrychloval jsem tempo. Prdel mě už docela pálila, protože jsem jel uč celkem na sucho. Když po delší době nezazněl žádnej další povel, trochu jsem polevil. Pak mi v ruce lehce zabrněl telefon. Aha, on už se odpojil a poslal mi zprávu. No já sem fakt magor, jak dlouho jsem si to dělal bez jeho přítomnosti?

„tohle bylo dobry, pozdejc poslu odkaz na video“

„instrukce na vecer taky jeste dostanes, neboj cubinko“

On to celou dobu nahrával? Třeba to jen tak píše, možná to ani nejde. Poslední, co bych potřeboval, abych se našel na nějakým amaterským webu.

Další instrukce přišly celkem brzy a byly strohý.

Adresa.

Budeš čekat u garáže. Až ti zvednu vrata, vejdeš dovnitř, vysvlečeš se do naha. Na sobě budeš mít jen to, co bylo v tašce. Na hlavě masku. Klekneš a počkáš, až si pro tebe přijdu. Hlavně buď připravený na vše.

***

A to jsem. Klečím, veškeré oblečení, které jsem měl na sobě, jsem úhledně složil do komínku a dal na hromádku vedle sebe. Ještě ráno jsem si myslel, jak pomalu se vleče čas, když klečíš na posteli s nataženým pytlíkem a zmáčklejma bradavkama. Teď vím, že to není nic oproti tomu, když v tý samý pozici klečíš na studeným betonu uprostřed potemnělý místnosti.

Snažím se nastražit uši. Snad zaslechnu alespoň nějaký hlas, kroky, cokoliv. Ale nic. Dnešek a včerejšek jsem si v hlavě přehrál snad už stokrát. Přesto nejsem o nic moudřejší. Možná za to může několikadenní půst a hromadící se nadženost, ale když jsem podlézal napůl vytažený vrata garáže, hodil jsem za hlavu všechny pochybnosti. Všechny obavy a nejistoty. Rozhodl jsem se vydat se a úplně podřídit neznámýmu týpkovi. Budu mu dělat čubku, splním každý jeho přání. Ani nebudu mít jinou možnost. Dobrovolně spoutanej nemám šanci uniknout, ať se bude dít cokoliv.

Nemůžu se dočkat.