Viki: poslední lekce

Klečím na surovém betonu chladné garáže. Přestože se do mě pomalu začíná dávat zima, čekám vzpřímeně, poslušně prohnutý v zádech. Lehkého úsměvu na rtech by si přes masku nikdo všimnout nemohl, mě však zahřívá a s pocitem očekávání rozechvívá po celém těle. Psí masku, nárameníky ani obojek a ocas vlastně nevnímám. Jediné, co mě skrz štiplavou bolest nutí uvědomovat si realitu, jsou svorky na bradavkách a samozřejmě tupá bolest v rozkroku, když se zasním o něco víc, než dovoluje těsná klícka.

Ačkoliv je v místnosti šero, za tu dobu už si oči uvykly. Stejně, místo abych se rozhlížel po okolí, tak spíše hypnotizuji dveře naproti sobě. Jsem vděčnej, že tentokrát nemám přes oči pásku. Jak natěšená čuba, která doma čeká na páníčka. Čumím na dveře a těším se, až se otevřou. Láká mě myšlenka, že pak proti němu vyběhnu. Poskákám ho a olížu mu boty a obličej. Když se ale objeví škvírka světla a dveře se otevřou, zůstanu jak vychovanej čokl čekat, až mně dovolí cokoliv udělat. Když se ve dveřích objeví Viki, ještě víc se vyprsím a prohnu v páteři. Samou radostí začnu kňučet a vrtět zadečkem a s ním ocáskem. Jeho jsem tu fakt nečekal a jsem tu za něj rád. Poslední společná akce byla supr a byla začátkem celého tohoto dobrodružství, takže jsem si jistej, že pokračování nás všechny rozhodně nezklame. Už samotný pohled na Vikiho mě dostává. Do půli těla vysvlečenej. Osvetlenej světlem z chodby, stojící v přítmí garáže vypadá jak antickej bůžek. Na sobě jen uplý modrý rifle, koženej pásek a těžký boty. Většinou když jsme se potkali, měl péro jen tak napůl ztvrdlý a k plný erekci jsem ho přivedl až pusou a krkem. Když se přiblížil až ke mně, tak vidím, že se mu pod látkou rýsuje celý to jeho ohromný dělo. Snad i pulzovalo, jak bylo naběhlý a tvrdý na maximum. Mám chuť ho hned vzít do tlamy.

Jako by mi mou nadrženost četl z očí. Zas ten jeho povýšenecký, samolibý úšklebek.

„Odkdy čokli chodí vzpřímeně? Maximálně tak panáčkujou a i to nevydrží dlouho. Zpátky na čtyři! Takhle by z tebe Marek neměl radost… Tak dělej! Nebo ti mám to vodítko připnout mezi svorky?“

Všechna moje štěněcí radost je rázem tatam. Sesunu se i na přední a poslušně nastavím krk k připnutí karabiny. Jako bez zájmu si mě připoutá ke krátkému vodítku, otočí se na patě a vede ven. Projdeme krátkou chodbou a jsme venku na terase za barákem. V křesle naproti je už pohodlně usazenej On. Do tváře mu nevidím. Na hlavě má masku Darth Vader. Jinak je celej nahej. Takže si ho konečně po všech těch útrapách a představách můžu prohlédnout naživo. V celé kráse. První, co mě zaujme, je široká hruď. A ohromný bicáky. Viki podle něj vypadá jak benjamínek. Je to pořádnej chlap a má i chlapskou výbavu. Péro mu trčí mezi doširoka roztáhlými stehny. Hladce oholenej a určitě voňavej jako vždycky. Viki mě dovede až k němu. Bere si do ruky vodítko a přitáhne blíž. Blíž k němu. Blíž k jeho ocasu. Sedám si na bobek a přední tlapy nechávám na zemi mezi jeho nohama. Čurák zahnutej dopředu mi míří přesně do tlamy.

„Dělej, čubko!“

Ani by to nemusel říkat. Došlo by mi to i tak a vrhl jsem se na něj rád. V tu chvíli mi ale došlo i něco jiného a přiznám se, trochu jsem tím znejistěl. Měl lehce zastřený hlas a táhl z něj chlast. Periferně vidím, že v druhé ruce má rozpitý pivo. Nechci si s tím ale lámat hlavu. Pták mu stojí kurevsky a je třeba toho využít. Zhltnu jeho prohnutej klacek a na první dobrou zasunu hluboko do krku. Tenhle pocit miluju a jsem ve svým živlu. Pěknej masitej čurák hluboko v krku. Užívám si to a zůstanu chvíli jen tak nabodnutej bez jakýhokoliv pohybu. Jemu se to evidentně líbí, protože si mě vodítkem přitáhne ještě blíž. Pak ale vodítko pouští, bere mě za obojek a naznačuje, že bych se měl začít trochu hejbat. To je OK, už mi stejně dochází dech. Začnu se rytmicky pohupovat na předních dopředu a dozadu. Nikdy ho nevysunu úplně z mordy. Žalud si dycky nechám v puse a celou dobu saju jako kompresor. Přesouvá ruku z obojku na temeno, tím lépe ovládá jak hluboko zasune do krku a jak dlouho tam zůstane.

Když saju žalud, cítím silnou hořkoslanou chuť a jak se mi pusa plní. Zároveň vší silou zatlačí ptáka hluboko do krku. Tohle je pro mě úplně něco nového. Mysl se vzpouzí myšlence, že mi týpek chčije do huby a sune se až do krku. Že mě nutí to rovnou polykat. Zapřu přední o sedačku a podvědomě se vysmeknu ze sevření. Měl jsem strach, že by mě to třeba nakoplo. Nečekal to. Uvolnil jsem se až moc snadno. Než proud moči zastavil, pokropil mě celého. Vzhlédnul jsem k němu. Kdybych mu mohl vidět do očí, poznal bych, co vzápětí udělá. Jen zachrčel. Přestal močit a prudce vstal. Ztratil jsem rovnováhu a svalil jsem se na bok.

„To není čokl, ale prase… Si myslíš, že mi tu budeš dělat bordel? Kurva. Se podívej kolem sebe, zmrde!“

V tu ránu mi bez varování vyrve ocásek. Jen zajíknu. Hned na to sejme masku.

„Si to nezaslouží, buzna,“ pronáší k Vikimu. Já jako bych mu ani nestál za to mluvit ke mně napřímo. S artikulaci má už lehký problémy. Jednak si myslím, že v sobě má víc než jen pár piv, jednak je fakt nasranej. Neodvazuju se odhadnout, co udělá. Tak tam jen ležím v klubíčku na prknech terasy a kradmo ho pozoruju. Moje netečnost ho ale vydráždí ještě víc. Chytne mě za obojek a přehodí přes nízký stolek u sedačky. Nedá mu to moc práce. Adrenalin s ním lomcuje, navíc z obav před následky mu to usnadním a pomáhám předníma i zadníma.

Když tam tak ležím přehozenej jak pytel brambor, přední i zadní mi splývají podél nohou stolku. Okamžitě k nim připevní pouta a jsem najednou zafixovanej bez možnosti pořádnýho pohybu.

Vidím, že přede mnou stojí Viky. Brejlím na jeho boty. Těžký, kožený, klasický farmářky. Zakloním hlavu. Rozepíná si pásek. Jako vždy nadrženě otevřu hubu a snad podvědomě i vypláznu jazyk. Zas ten jeho povýšený úšklebek. V očích mu blikají plamínky. Rozepnul pásek, ale poklopec nechal tak. Pták mu hrozí roztrhnout těsné, upnuté kalhoty. Nedbá na to, pouze vytáhne celý pásek a předá ho Jemu, který stojí někde za mnou. Celé se to seběhlo strašně rychle a neměl jsem čas připravit se na první ránu.

„Aaaa!“

„Neřvi, ty vole!“

Cítím, jak se mi ostré hrany pásku zařezávají do kůže. Hned v krátkém sledu přistane druhá rána. Třetí, čtvrtá, pátá.

Chvíle na oddych, než si vymění ruce. Údery nijak nešetří. Vždy se rozmáchne a plnou silou udeří. Já jen přerývaně chrčím. Zhluboka dýchám a vzdechy přerušujou jen máchnutí páskem. Následuje dalších pět. Aspoň myslím. Klidně bych řekl, že jich bylo sto. Vnímám jen ostrou řezavou bolest. Mám pocit, jako by mi stékaly pramínky krve v místech, kde pásek dopadl hranou na kůži. Ta bolest snad nikdy nepřejde. Bože, co je tohle za magora? Takhle jsem si to nepředstavoval!!!

Nakonec vůbec nevnímám, že mě odepl. Ruce i nohy visí podél stolu a já se nevzmůžu na sebemenší pohyb. To, že hrudníkem plnou vahou přitěžuju svorky na bradavkách, mi teď vážně vrásky nedělá. Nahne se ke mně:

„Jsi tu jen zmrd, kterej udělá, co se mu řekne. Kdybych se chtěl trmácet na hajzl, tak tam dojdu. Tady ale nemáš větší cenu, tak kurva vodevři tu hubu a polykej!“

Zakývám hlavou, jako že rozumím, otočím ji na stranu směrem k němu a otevřu pusu. Nemám sílu vzdorovat.

Postaví se nade mnou a spustí proud. Naštěstí už není schopen pořádně mířit, a tak spousta toho skončí ve vlasech nebo na obličeji nebo prostě na zemi. Neodmlouvám a polykám, co jde. Musím uznat, že dávka to byla pořádná a šetřil si to tam určitě celej večer. Celou dobu mám zavřený oči. Nechci zkoušet, jestli moč v očích pálí stejně jako mrdka. I tak budu mít co dělat, abych to v sobě udržel. Teplý chcanky nejsou nic pro mě, jak zjišťuju.

Nakloní se nade mě zpátky a medovým, evidentně o dost uklidněným hlasem povídá: „Vidíš, ani to nebolelo. Možná tě přece jen pasujeme zpátky na čubinku.“

V tu chvíli mi došly dvě věci. Zaprvé, chcát potřeboval fakt fest. A za druhý vím, proč se mi doteď neukázal. Je to kolega z práce Marek. Myslel jsem si, počkat – vím, že má manželku a děti. Dvě. Ty vole, na co si tu hraje? Tak jen doufám, že v pondělí v práci mu to vrátím i s úrokama. Má ještě pořád nějaký nesplněný milníky, chlapeček. Kontrolu nad situací tady má ale On a otěže drží pevně a nekompromisně.

„K noze!“ z letargie mě probral rázný povel. Sesunu se ze stolu. Zpátky na všechny čtyři k jeho noze. „Budeš nám aspoň chodit pro pivo, ať si užitečnej zmrd. Pojď!“

Jdu. Vracím se s ním do garáže. V rohu jsou sudy, basy s lahváčema. Na řetízek mezi svorkama připne votvírák. Moje povinnost je vzít lahvoně do pusy, po čtyřech donést pánovi. Vrtět u toho prdelí, jako bych v ní měl ještě ocásek. Čekám, až si ho vezme a načne. To je bolavá chvilka, vůbec se neobtěžuje dělat to opatrně. Ani jeden z nich. Mezitím poslušně klečím a čekám. Páníčkové mezitím popíjejí. Pivo občas proloží asi slivovici. Baví se o běžných věcech. Občas se pohladí, zajedou si rukama do rozkroku, pomazlí se. To jsou pro mě ta největší muka. Musím se ovládnout a jen tak tam klečet opodál. Nejraději bych se na ně vrhnul. Psa taky vždycky neuhlídáš, ne? Vrhnul bych se na ty jejich klacky. Jak je možný, že i po tolika alkoholu je maj furt jak skála? Vypít to, co oni, už bych byl k.o. A ti dva navíc řeší naprosto antierotický věci.

Viky vstane, vezme klacek a hodí ho do zahrady.

„Aport!“

Nemusí mě pobízet dvakrát. Je to přeci jen příjemné zpestření. Rád se proběhnu, zaštěkám, zakňučím. Alespoň nemusím sledovat ty dva borce, jak se k sobě mají. Při tom pohledu mi často tvrdlo pero a tísnilo se v kleci. Běžím, co mi to poloha na všech čtyřech dovolí. A závaží na koulích. Není to moc pohodlné, stehnama narážím do přecitlivělých a nalitých varlat. Každý přískok intenzivně cítím. Dávno už padla rosa. Jsem celej mokrej a bořím čumák do studený trávy, abych se zakousl do…, počkat, tohle není klacek. To je regulérní dildo. Prostě ho skousnu a běžím zpátky k Vikimu. Jeho to evidentně baví. Hraje si se mnou. Dělá, jako že ho hodil, ale má ho pořád v ruce. Vím to. Ale jako správnej pejsek běžím směrem, kterej naznačil a jako že ho tam hledám. Poskakuju a nesměle se vracím a panáčkuju, když vidím, že Viki má hračku pořád v ruce.

Oba se smějou jak pominutý. Tahle hra je fakt super a já si konečně za celý večer říkám, že jsem rád, že tu jsem. S nima. S nima oběma.

„To je hovno…, koukni, jak se tam plouží. Jak ta lemra.“

Jeden z páníčků se začíná nudit.

„Chtělo by to ňákou motivaci.“

„He, myslíš jako třeba Timma, jo?“

Na ta slova se Viki vypařil a zmizel někam dovnitř. Mě napadá jen jediný: Kdo je kurva Timm??? Odpověď přijde vzápětí. Na verandě se objeví Viky a v ruce má vodítko. U nohy vedle něj poklusává další pes. Celkem vysportovanej kluk kolem pětadvaceti. Odhaduju, že postavou jsme si celkem podobný. On naproti mně má latexovej čumák a obojek s kovovejma bodlinama. Na předních rukavice ve tvaru tlapek, to samý i na kolenech. Jinak je celej nahej. Ocas má červenej a mohutnej. Jsem z toho na rozpacích. Nevím, co si mám o tom myslet. Jak dlouho tu asi tak je? To jako čekal, až si se mnou ti dva vyhrajou, a teď si budem hrát jakože spolu? Timm se na mě upřeně dívá. Uvědomuju si, že mám v hubě nejspíš jeho oblíbenou hračku. Takže ji upustím. Zas ten samolibý úšklebek Vikiho. Sehne se a hodí uměláka do trávy. Než se stačím vzpamatovat, Timm už ho aportuje zpátky.

„Takhle z tebe pes nebude.“

„Trochu života do toho umírání.“

Nechci se nechat zahanbit. Další aport už beru sprintem. Přeci jenom ale mi to jde o poznání pomalejc. Je vidět, že s páníčkama trénuje častějc. Vždycky doběhnu tak do půlky trasy, když Timm už se s aportem vrací. Dost mě to štve, že jsem takovej pomalej, a i páníčkové na to mají svůj názor.

„Vidíš, že je fakt k ničemu.“

„Mmm, jen blbá buzna, z toho pes nebude nikdy.“

O to víc se při každým hodu snažím. Hekám u toho jak blázen a nedbám palčivé bolesti třepotajících svorek a mezi nimi připnutýho otvíráku na pivo. Nakonec už nemám ani sílu dobíhat až zpátky na zápraží. Na další aport čekám v půlce zahrady. To mi dá dostatečný náskok, abych alespoň jednou byl u dilda první. Jo, povedlo se mi to. Jsem dobrej. Lepší než ňákej blbej čokl, co umí jen aportovat. Ušetřil jsem si práci a byl u ptáka dřív. Za odměnu teď hrdě vyťapkávám směrem k páníčkům. Jak se tak k nim nesu, žaluda v hubě, ani mi nevadí, že jsem celej urousanej od mokrý trávy. Ani si nevšimnu, že Timm vůbec není unavenej. A rozhodně nemá v úmyslu dělit se o svou hračku. A už vůbec nemá v úmyslu mi přenechat slávu a bejt poplácanej místo něj. Předeběhne mě a vyzívavě si přede mne stoupne. Stojím, dívám se mu do očí. Vidím nevraživost. Přesto neuhnu. Ani pohledem, ani o tlapku zpět. Zavrčí. Hluboce, dlouze. Postoj napoví, že je připraven skočit a o uměláka se porvat. Podívám se na pány. Nic. Nechají to na nás. Ať se ukáže, kdo z těch dvou je opravdovej pes. Vůdce smečky, alfa samec. Ne. Nebudu se tu rvát s někým, koho vůbec neznám. Pouštím ho a smutně se dívám, jak Timm po svém úlovku chňapne a už je v trapu.

„Hej, ty, pojď sem!“

„Hned! K noze!“

Povely slyším, ale nevnímám. Jdou úplně mimo mě. Když jsem slyšel, jak se oba řechtaj, že se nedokážu o vítězství porvat, a k tomu ještě dost nevybíravejch poznámek o ubohosti „toho buzerantskýho rádoby čokla“, schoulil jsem se do klubíčka. Stočil jsem se do studený, mokrý trávy. Chtělo se mi brečet. Nebejt tady. Další povely jsem ignoroval. To byla ale chyba. Nasral jsem Marka a to už doopravdy. Byla to záminka a on nechal volný průchod veškerýmu vzteku a zlobě, kterou v sobě v tu chvíli měl. Stačilo mu jen pár dlouhých kroků a byl u mě.

Zvednu hlavu a vidím, jak tam stojí. Tyčí se nade mnou jak vápencová skála. Pevné tělo. Svaly zatnuté vzteky. Přes všechen ten alkohol tvrdé péro trčící mezi stehny. Moc mě mrzí, že jsem ho rozčílil. Přes to všechno bych ho pořád rád potěšil, nebyl jen zklamáním. Začnu mu zkroušeně lízat nohy. To ho ale neobměkčí. Chytne mě za obojek a lomcuje se mnou, jako bych byl jen kus hadru.

„Zmrde, nevíš, jak se máš chovat nebo co?“ poslední slova pronáší s takovým důrazem, že se málem počůrám strachy. Ještě více se přikrčím. Nadzvedne mě tou obrovskou tlapou a táhne mě směrem k terase. Alkohol způsobuje, že se mu už špatně artikuluje, takže nerozumím všemu, co říká. Zachycují jen útržky.

„Tě naučím, ty hovado…, nejsi pes…, jen zmrdeček…, silnější pes mrdá…, poslouchat se musí…“

Nějak nevím, co dalšího tak řval. Ani nevím, jestli tam byl ještě Viki. Jenom koukám do země a nechám ho dělat se sebou, co chce. Snad ho to přejde.

Hodí se mnou zas na ten stolek. Jsem přes něj nataženej jak na koze. Přední i zadní splývaj podél nohou toho stolu. Zas mě k nim připoutává. Je mi jasný, že teď dostanu další výprask. Nebo mě možná potrestaj jinak. Třeba mě konečně ošukaji. Marně natahuju krk a snažím se najít třeba Vikiho, kterej by mi mohl nacpat tu krásnou kládu do huby. Nevidím ale nikoho. Oba teda stojí za mnou. Otočit se neodvážim. Nechci je naštvat ještě víc. Místo toho se připravuju, že přijde ten výprask. Říkám si, kolik ran asi dostanu? A kolik snesu než začnu řvát?

Na odpověď nemusím čekat dlouho. Marek byl jak v tranzu a bylo by zbytečný rány počítat. Koupil jsem jich dost na to, abych nedokázal bejt zticha. A ne jen na zadek. Pálí mě stehna i boky a záda. Nedokážu si představit, jak tohle vysvětlim doma. Konečně přestal a úděry pásku vystřídá další proud moči. Zkrápí mi celý tělo a tipuju, že těch proudů je víc. Jestli dva nebo tři ale nevím. Když skončí, nedostanu moc času na uklidnění. Hned cejtím, jak na mě Timm zezadu hupne. Předníma tlapama se mi opře o lopatky a tlamou se zakousne do krku. Fakt to bolí. A jako každej čokl začne rovnou přizážet. Zběsile a rychle. Jako každej jinej čokl u toho zapomene zasunout, takže mi tvrdym pérem jen naráží do bolavejch koulí.

„Počkej Timmíku, takhle si neužiješ.“ Marek mu zezadu nasměřuje ptáka do mojí díry. Timm během toho manévru ani nepřestane kopulovat a stejnou vervou jako předtím mi ho tam rve na sílu. Naštestí není tak velkej jako maj páníčkové. Štípe to, protože jsem se promazával naposledy odpoledne, ale dá se to vydržet. Buší do mě tak zběsile a nemotorně, že se s náma stolek převrhne. Ležim teď teda na boku, tlapy natažený podél stolu a cejtim, jak mi po stehně stéká teplá mrdka. Timm se udělal a je toho taková dávka, že chápu jeho zběsilý mrdání. Ten kluk měl půst asi celkem dlouho.

Úplně nedokážu popsat, co se dělo dál. Pamatuju si, až když mi vedle obličeje žuchnul na podlahu polštář. Ti dva ani neměli snahu dostat mě zpátky do původní polohy. Ležím tam jak kus hadru na boku, ruce a nohy před sebe připoutaný k nohám stolku. Na polštář si kleká Viki. Je konečně celej nahej. Palcem mi rozevře pusu a přitlačí do koutku, abych tlamu votevřel co nejvíc. Zasune mi ho do krku a rovnou tvrdé přiráží. Nemá ani zájem, abych ho vyhulil. Prostě jen mrdá do krku. Tvrdě a rychle. Díky bohu to netrvá dlouho. Je za celej večer pořádně nadrženej, tak se vycáká celkem brzy a já mám co dělat tu dávku spolykat. Většinou si ho nechá pěkně očistit. Dnes ne.

„Ty vole, mi furt tvrdne.“

Na to mi uvolní pouta a stolek odkopne pryč. Převalí mě na břicho. Neprotestuju. Jsem domlácenej a nemám chuť si to ještě víc posrat. Ležim tam teda na prkený podlaze na břiše jak mrcha bez života. Zase si začínám uvědomovat svorky na bradavkách, jak mě tlačí, takže se opřu alespoň o lokty. Viki si stoupne mezi moje nohy a lehkým kopnutím do stehen naznačí, že je mám dát víc od sebe. Roztáhnu nohy doširoka a snažím se připravit, co přijde. Viki se natáhne pro polštářek a hodí si ho za mě. Klekne si, rukama se mi opře o lopatky a pánví zatlačí proti zadku. Není přesně na díře, ale tlačí dál, jako by větší síla mohla vytlačit důlek, kde se mu zachce. Péro je ale ještě vlhký od slin a zbytků mrdky, takže stačí, aby se lehce zavrtěl v bocích, a péro se smýklo rovnou na díru. Tak prudkýmu tlaku neodolala a už byl ve mně. Myslel jsem, že mě roztrhl. Jako by mě řezal pilou, byl jsem sice pečlivě protaženej od Timma, ale na takhle rychlej zásun jsem se připravit nemohl. Navíc Vikiho péro je fakt jinej kalibr než tohohle Timma. Do očí mi hrknou slzy a z hrdla se vyloudí silný vzdech. Na víc se stejně nevzmůžu. Jsem mu vděčnej, že ho vyndá a flusne na díru hustej chrchel. Mám chvilku se uvolnit od palčivý bolesti. Tím ale veškerá ohleduplnost končí. Znovu se mi rukama zapře o ramena a znovu zatlačí pánvi proti dírce. Teď už ale bez dalších okolků po proražení rovnou přiráží. Ještě chvíli hlasitě sténám, ale pak už jen hluboce funím. O co rychleji mi vycákal krk, o to déle mu trvá udělat se znovu. Buší mi do zadku, přiráží jak zběsilej. Když největší bolest pomine, začnu mu lehce vycházet vstříc. Steny se mění ve slastný vzdychání. Přes všechnu bolest mu vycházím vstříc a cítím, jak je mi zase klička těsná.

„Vole, čum, jak se to tý děvce líbí…, takhle z tebe mít respekt nebude.“

Viki se nenechá zahanbit, že by snad byl na svoji kurvičku měkkej. Vstane, chytí mě za obojek a stáhne z terasy na trávu. Obě ruce mi zkroutí za zádama a zapře se do nich. Ležím tak na chladný, tvrdý zemi bez opory. Klícka i svorky tvrdě tlačí oproti trávníku. Bez dalších slov se do mě zaboří a pokračuje. Mrdá a nekompromisně si jde za svým. Jak do mě buší, uvolní se svorka z bradavky. Vykřiknu bolesti, když se do ní nahrne zpátky krev. Pálí, pak svědí a pak už jen lehce brní. Nakonec už jen tlačí, protože zem pode mnou je tvrdá.

Když se udělá, svalí se na mě. Líbí se mi ten pocit, fyzická blízkost jeho těla. Rád bych, aby takhle vydržel co nejdéle. Jen co si odpočine, zvedne se na loktech a chvíli tak zůstane. Nejdřív je mi divný, že se tak uchechtává. Pak pochopím, co je mu k smíchu. Cítím tlak v podbřišku, jak se mi plní útroby. Když ho vyndavá, řekne jen:

„Drrrrž…, hodneeej.“ Zvedne se nade mě. „Můůůžeš.“

Povolím a řine se ze mě proud moči. Nevím, kolik mi tam nachcal, ale musela to být zásoba. Tohle jsem nečekal a cejtím se jakože hodně poníženě. Jestli se mi před chvílí draly slzičky bolestí, tak teď studem. Jsem jen hračka. Míň, než ten jejich čokl.

„Je tvůj, trochu jsem ti ho vyčistil, he…, abys neřikal, že lezeš do plný díry…, jako víš co…, tý mrdky sem měl našetřeno hromadu,“ to byly poslední slova, co jsem od Vikiho slyšel. Pak se asi sebral a šel pryč. Nechal mě s tím vzteklým magorem samotnýho.

„Dybys… ne…kecal, vole…, na nic ji…nýho stejně není do…brej.“

Chlast dělal svoje a divil jsem se, že dal dohromady srozumitelnou větu. Akorát ta artikulace. Stoupl si nade mě a nemusím se dívat, abych věděl, že se na nohou sotva drží. Kejvá se ze strany na stranu. Pouští na mě proud moči a zkrápí mě od hlavy k patě. Alespoň vím, k čemu jsem teda dobrej. Moč stéká po čerstvých ranách a pálí a štípe. Skoro jako koupit dávku mrdky do oka, jen po celém těle. Jen se svíjím, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Tu radost mu neudělám.

Dochčije. Lehce mě kopne zespoda do boku.

„Klekni.“

Položí přede mě poleno a na něj milostivě hodí polštářek. Je to ten, že kterýho mě Viki mrdal a kterej je teď celej mokrej a nasáklej jeho močí. Přehnu se a břichem položím na nevábnou podpěru. Držkou se zabořím do trávy, ale zadeček mám pěkně vystrčenej. Vím, že to přijde a že si s dírou nebude brát servítky, takže se jen snažim maximálně uvolnit a bejt připravenej.

„Ukaž, jak umíš držet…, nebo dostaneš nářez, kterejs nezažil!“

Je mi to jasný. Ležím a držím.

Pořád stojí z boku. Rukou mi poplácá kousek nad prdeli.

„Jak ři…kám…, na nic jinýho dobrej ne…jseš.“

„Tim…míku, tady.“

Tim se nenechal dlouho pobízet. Hupnul mi tlapama na záda. Jen zaúpim, jak mi tlapama počechrá čerstvý šrámy. Ihned si vzpomenu, co by následovalo, pokud bych ho shodil. Zase vezme Timmovo čuráka do ruky, cejtím, jak mu ho chce nahonit. Zavede ho k díře a zbytek nechá na něm. Projíždí mě jako čubku z ulice. Přitom se tlapama a občas i zubama boří do zmučený kůže. Slintá na záda. Občas mu vyjede a Marek ho musí zase nasměrovat. Snažím se nemyslet na to, co se děje. Přijdu si totálně poníženej. Před očima se mi zatmívá a celej se klepu. Zlosti sám na sebe, že se nedokážu vzepřít.

Konečně se udělá. Sleze ze mě a lehne si na zápraží, Markovi k nohám. Já se jen sesunu ze špalku, stočim do klubíčka. Třesu se chladem, studem, vztekem. Nevím už, jak dlouho jsem se tam v agónii válel v trávě. Když zvednu oči, On leží na pohovce a chrápe. Zvednu se. Jde to ztuha. Nedokážu stát na nohách a musím se opřít. Pomalu, krůček po krůčku, odcházím. Projdu nejkratší cestou ven. Chodbou ke vstupním dveřím. Nepřemejšlim nad tím, že jsem nahej. Pryč odsud. Pryč od těch dvou sadistů a alfy, co v ožralství neovládají svý pudy. Až venku mi dojde, že klíčky od auta mám v garáži u oblečení. Otočím se. Musím holt zpátky. Než třesoucí se rukou vezmu za kliku, dveře se otevřou. Je v nich Viki. Široký úsměv na rtech. Proč jen je tak krásnej? V rukou má hromádku šatů a batůžek s klíčky a doklady.

„Líbilo? Byla to jízda, co? Seš parádní děvka, fakt.“

Jako by to měla bejt nějaká pochvala. Nemám sílu cokoliv říkat. Beru si věci a jedu domu.

***

Sedím ve svý oblíbený kavárně. Naší oblíbený kavárně. Koukám prosklenou stěnou na ulici. I když svítí sluníčko, je už dávno podzim a vlhká zima nutí lidi venku pospíchat a choulit se do šál a zvednutých límců kabátu. Sleduju dění venku. Každej z těch lidí tam má svoje problémy. Svoje bolístky a tajemství. To moje vyšlo napovrch nedávno. Lidi venku nesleduju proto, že bych chtěl nahlédnout jejich problémům. Hledám jednoho konkrétního člověka. Sleduju tváře venku a s nadějí čekám, jestli zahlédnu tu Radkovu. Když jsem přišel domů, dobitej jak pes, nešlo už dál zapírat. Všechno to ze mě vypadlo. Byl to pro něj šok. Pomohl mi dát se dohromady a odstěhoval se. Na dnes jsme byli domluvení už dávno. Vlastně se tu scházíme pravidelně. Doufám, věřím, že naši tradici neporuší.

Konečně ho zahlédnu. Opatrně mi zamává. Vidím, že než vezme za kliku, zhluboka se nadechne. Je to pro něj pořád těžké.

„Měls mi to říct… říct všechno. Tyhle tajemství nás zabíjí. Jak ti mám ještě věřit?“

Pláčeme. Oba. Ještě spousta slov a pak objetí. Polibek.

„Už nikdy nezradím, nikdy. Byla to lekce.“