Královské koláčky / Kráľovské koláčiky 1.

Nebo bolo v ten deň zamračené, akoby sa snažilo predostrieť niečo hrozivé a desivé. Na zem neprekuklo ani pár slnečných lúčov. Z temnej oblohy padali milióny malých, bielych bodiek, ktoré sa kdesi kilometre nad jeho hlavou oddelili od mraku a rútili sa neúprosne dolu. Chladili a zároveň ho pálili na tvári. On tam stál, pozoroval jednu z vločiek opatrne sa znášajúcu k zemi a premýšľal nad jej osudom. Zľahka sa vznášala, trepotala pod drobnými poryvmi vetra. Občas zmenila smer a potom sa zase vrátila. Ako život.

Vietor zafúkal poriadne a strhol úbohú vločku bokom, potom sa ale zase upokojil a nebezpečenstvo prestalo. A vločka sa zase vznášala. Klesala dole, akoby ju ešte pred chvíľou nič tak kruto nevytrhlo z naplánovanej trasy.  Prispôsobila sa a padala ďalej, bolo jej jedno kam.

Nemo natiahol dlaň smerom k tej vločke a ona na ňu dopadla, ako lienka, smietka, pierko. Bola taká ľahučká a nádherná, a pritom taká krehká. Dokonalá, ale nestála. Netrvalo dlho a na prste mu zostala iba kvapka pripomínajúca drobnú ozdobu. Ešte pred chvíľou pôsobila tak nezraniteľne. A nakoniec sa aj kvapka vsiakla a nezostalo jedinej pamiatky.

„Vaša Výsosť? Veličenstvo, kde ste?“ začal sa jeho milovanou záhradou ozývať hlas jedného z jeho sluhov. S povzdychom sa otočil. Biele vločky dopadali na rozrobenú sochu, ktorú dnes už nedokončí, ale nechcelo sa mu odchádzať…

„Výsosť, sú tu poslovia susedného kráľovstva, mocnej Stredoríše,“ poklonil sa mu jeden z jeho najvernejších radcov a kráľ polohlasne zaklial. Úplne na nich zabudol…

„Do frasa,“ vydýchol si, keď utekal smerom do svojej komnaty vyzliecť sa z hrubého kabátu a vysokých zimných topánok prispôsobených do snehu.

“Do šľaka! Do šľaka! Do šľaka!”

Rýchlo si na seba navliekol zdobenú košeľu, nohavice, zapol si honosný hermelínový plášť. Cestou do hlavnej siene ešte rýchlo schmatol korunu, žezlo a jablko, ktoré dotvárali jeho vzhľad . Nebolo múdre vyzerať pred poslami z cudzích krajín, akoby práve pribehol zo záhrady.

Do siene vpadol ako veľká voda, prebiehajúc k trónu, na ktorý sa posadil. Stihol to!

„Výsosť? Smiem?“ prehovoril naňho v tom momente trochu bojazlivo jeden z jeho sluhov a on mu súhlasne pokynul. Chlapec sa preto pohol, jemne, so strachom v očiach, akoby sa obával, že sa kráľ bude hnevať, mu nadvihol korunu a oprášil z hnedých vlasov biele snehové vločky. Potom mu plášť narovnal a upravil vlasy, aby mu v nich koruna lepšie sedela.

Jeho kráľ bol milý, dobrý, bol mladý a nikdy by svojim ľuďom neprial nič zlé. Vládol dobre a ľud ho miloval, bol ale trochu… roztržitý. Asi potreboval niekoho, kto by ho máličko usmerňoval. Nemohol celé dni behať po záhrade, smiať sa a tváriť sa ako neviniatko. Možno by mal byť trochu ráznejší, zodpovednejší…

Nie, to bola hlúposť, nad tým sluha nesmel premýšľať a vedel to. Mali najlepšieho kráľa, akého si mohli priať, robil pre ľud všetko, čo mohol. Oni už nemohli chcieť viac. A rovnako bola pravda, že by mladému kráľovi rozumná nevesta, v jeho prípade teda skôr ženích, pomohol…

Napokon dovnútra vstúpili poslovia, klaňajúc sa kráľovi, a ten im kývol na znamenie, že môžu prehovoriť. Počúval každé slovo nižšieho muža, ktorý k nemu hovoril. Vnímal to do momentu, keď poslovia odhalili obraz, ktorý so sebou viezli, a on sa mohol pozrieť do chladných búrkových očí nádherného princa, toho najkrajšieho človeka, akého kedy videl. Bol… bol úplne dokonalý, tak chladný, a pritom musel mať takú jemnú pleť, vlasy…, aké by asi bolo držať ho za ruku? Bozkávať tie plné, ružové pery a pozerať sa do sivých očí?

Vstal a prešiel k obrazu, naťahujúc ruku, akoby sa chcel dotknúť drobného nosa a jemne ružovkastých líc. Ako princ asi vyzeral, keď spal? Keď sa prebudil? Vlasy mal krátke, upravené, celý pôsobil tak vznešene a nielen to. Kráľ sa cítil, akoby ho ten muž očaroval. Bol úplne dokonalý.

„Prosím,“ začal, ani si neuvedomil, čo vlastne hovorí, napriek tomu ale omámene pokračoval:

„Nechám sa vymaľovať, pošlem svoj vlastný obraz. Vybavte vášmu princovi, že sa kráľ Ondrej Slovenský bude uchádzať o jeho vznešenú ruku…“

***

Ledové oči prince Jindřicha se upřely na tři pitoreskní postavičky, které okolo něj pobíhaly a neustále na něm upravovaly šat.

„Princi, dejte na naše slova, chceme pro vás jen to nejlepší. Král Říše Vycházejícího slunce vás bude jen zneužívat. Jde mu pouze o bohatství naší Země a vy budete v jeho rukou pouhá loutka…,“ pronesl rázně kancléř Vladimír, jeden ze tří dlouholetých rádců princova otce – starého krále.

„A to nepřipustíme…,“ souhlasil mluvčí hradu Jiří.

„Vy jste zrozen k tomu vládnout a král Slovenský je neoblomný a panovačný…,“ přiživoval slova svých dvou kolegů premiér Andrej.

„Krále Slovenského si nesmíte vzít!“ naléhal kancléř.

„Nesmím? Sám rozhodnu! Nezapomínejte, že si mohu dělat co chci!“ opáčil sebejistým hlasem.

„Jistě, Veličenstvo, odpusťte slovo, které mi jenom uklouzlo. Sám rozhodnete o své osudu! Ale posuďte sám, vždycky jsem vám dobře radil… Pokud si však panovačného krále budete chtít vzít, bude to jen vaše volba.“ Kancléř se uklonil skoro až k zemi, a protože věděl, že nyní princ do jeho tváře nevidí, dovolil si proradný úšklebek.

„Odejděte! Chci být sám!“ zahřměl mladý panovník, frustrován nepříliš příjemnými informacemi, kterých se mu nyní dostalo.

Trojice se beze slova otočila a s potutelnými úsměvy odcházela. Rádcové dobře věděli, že princ nyní bude nad svým osudem přemýšlet a nikdy nepřipustí, aby byl jen zlatým přívěskem jiného muže, který by ovládal obě říše.

Mladík zůstal sedět v komnatě a skřípal zuby.

Jak se mohl král sousední říše jen opovážit na něj pomyslet? Pokud chce vládnout, ať si najde jinou oběť, on jí nebude.

To princ Jindřich byl předurčen vládnout, rozhodovat a řídit zemi. Nikoho dalšího k tomu nepotřeboval. Jen muže, který by ho obšťastnil v posteli a jako vzácný skvost jej bude doprovázet, ale do diplomacie se plést nebude.

To byla jeho výsada! Jen jeho! To on bude král velké říše, mnohem větší, než je ta sousední!

Pohodil hlavou, až se mu vlasy černé jako noc, která panovala za okny, rozvlály okolo obličeje a jeden delší pramínek spadl do jeho očí. Vztekle jej odhodil, vysunul bradu a vypnul hruď.

Krále si nevezme! Ani za pohled mu nebude stát!

***

Dni plynuli a mladý kráľ zatiaľ čakal a čakal. Pripadal si ako na ihlách, aj keď ho jeho verní poddaní a priatelia niekoľkokrát takmer napomínali, že podobná netrpezlivosť kráľovi nepristane. Celé dni pobehoval po záhrade, sochy sa mu ale nedarili. Znova a znova v nich videl krásnu tvár princa, nech sa snažil, o čo chcel, myslel na neho vo dne v noci. Keď práve nebol v záhrade, sedel vo svojej komnate pri obraze a vrýval si do pamäti každú drobnú jazvičku a znamienko, každú krivku tej ostro rezanej tváre a znova a znova ju nanášal na čisté plátno.

„Výsosť,“ uklonil sa mu jeho verný radca a zároveň aj priateľ. Keď mu Ondrej kývol, posadil sa vedľa neho.

„Je krásny,“ vydýchol kráľ, oči upierajúc na obraz a mladík po jeho boku si nepočuteľne povzdychol. Jeho kráľ mal horúcu krv a občas bol trochu nezodpovedný – nikdy však ni v tom, čo sa týkalo jeho ríše. S vlastným časom a životom ale nepracoval dvakrát múdro. O kráľovstve, ktoré na západe susedilo s tým ich, kolovalo mnoho povier a nikto nevedel, čo všetko bola pravda. Údajne však svojich poddaných týralo krutými daňami, vládcovia ríše svoju krajinu len sužovali a princ… Princ bol pyšný. Krutý. Zlý…

Lenže Ondrej si nedal povedať od nikoho, v šedých očiach videl niečo, o čom sníval azda už od mladých rokov, keď dospieval. Azda tam videl padať hviezdy, azda budúcnosť, lásku, azda len tú tajomnú búrkovo šedú, ktorá ho uchvátila.

„Môj kráľ, poslovia sa vrátili,“ povedal nakoniec radca. Nechcel byť tým, kto toto svojmu kráľovi oznámi, nemal ale na výber.

„Vážne? Čo hovorili, hovor,“ podnecoval ho nadšene. V ten moment mal Ondrejov priateľ všetku jeho pozornosť a kráľ naňho uprel svoje veľké prosebné zelené oči. Páčil sa krásnemu princovi rovnako, ako on jemu? Dovolí mu stráviť s ním aspoň pár dní, pozerať sa do jeho očí a dvoriť sa mu, ako najlepšie bude vedieť? Dobre, musel uznať, často si, čo sa dvorenia týkalo, pripadal ako poleno, a ak to malo byť na ich úrovni, bolo to ešte horšie, rovnako by ale urobil, čo by len vedel.

„Čo na mňa hovoril princ?“

Sluha len sklopil hlavu. Tejto otázky sa obával, ale musel odpovedať. Jeho kráľ si to prial.

„S kráľom vraj po celý čas nehovorili. Hlavné slovo mali jeho radcovia – spočiatku s nápadom na zasnúbenie princa súhlasili, potom si vás ale nechali popísať. Nikto o vás nepovedal krivého slova, ako by kto tiež mohol. Povedali, že ste dobrý, máte nízke dane a ľudia sú u vás šťastní. A oni otočili, zrazu nechceli, aby sa princ zasnúbil. Samotná Jeho Výsosť tam nebola, až radcovia pre princa šli, a keď prišiel…“

Na moment sa mladík odmlčal, kráľ do neho ale trochu štuchol a uprel naňho zelené oči plné nedočkavosti. Čo bolo ďalej? Čo princ?

„Výsosť, nehnevajte sa. Povedal, že nie ste hoden ani zapnúť mu kabátec. Pritom sa však na váš obraz ani nepozrel,“ dostal zo seba Ondrejov priateľ zúfalo, bolo vidieť, že celému princovmu konaniu nerozumie. Potom sa ale otočil na Ondreja s prosebným výrazom v očiach.

„Prosím vás, Vaša Výsosť, vy viete, že som sa vždy snažil radiť vám dobre. Veľmi vás prosím, nechajte princa tak. Zaslúžite si niekoho, kto s vami bude zaobchádzať oveľa lepšie,“ zopäl mladík ruky a úpenlivo sa na kráľa zadíval. Poznal ho už od detstva, vedel, aký Ondrej bol – často stále ako dieťa, milujúce a švihnuté. Nemohol skončiť s princom, ktorý do neho bude tak akurát kopať, to jednoducho nebolo správne.

Lenže Ondrej iba zvesil hlavu a smutne s ňou pokrútil.

„Nerozumiem tomu,“ vydýchol. Prečo sa na neho čiernovlások ani nepozrel? O vedľajšom kráľovstve kolovalo mnoho povier a Ondrej to vedel, neveril ale, že bol princ obyčajnou kockou ľadu. Kdesi v jeho očiach toho videl oveľa viac, než dokázal rozlúsknuť. Nemohol byť zlý. Toto Ondrej nemienil nechať tak.

„Musím za ním ísť,“ vydýchol. Všimol si zúfalý výraz svojho priateľa, na ten ale nedbal.

„Prosím, viem, že si mi vždy radil dobre. Postaraj sa preto o moju ríšu, kým sa vrátim. Si jediný, komu tu môžem dať takú zodpovednosť a veriť, že všetko dopadne dobre. Urobíš to pre mňa?“ spýtal sa a mladík nakoniec prikývol. Čo mu tiež zostávalo…

A tak ešte to dopoludnie mohol pozorovať svojho kráľa s horúcou krvou, ako pred zámkom nasadá na koňa a vyráža do snehových závejov. Jeho siluetu videl miznúť za kopcami a len si ticho povzdychol. Ondrej bol vášnivý, tvrdohlavý, nespútaný, a azda aj preto sa o neho jeho priateľ bál. Tiež však bola pravda, že ak skutočne existoval niekto, kto s pyšným princom mohol vydržať, bol to jeho kráľ, a to práve pre vyššie spomínané vlastnosti. Ondrej by sa bez svojho vyvoleného vracal len nerád.

***

Kráľ zatiaľ uháňal vpred. Išiel dňom i nocou a míňal mestá i dediny, ktoré tak dobre poznal, ktoré sám navštevoval. Miloval svoju krajinu, nespočetnekrát ju prechádzal. Čím viac sa ale blížil na západ, k horám na hranici so Stredoríšou, tým smutnejšia sa krajina zdala. Bolo to zvláštne.

Keď došiel až k horám a v nich zhruba do polovice Vlárskeho priesmyku, ktorý ríše delil, koňa sa nakoniec rozhodol pustiť. Vedel, že vo vedľajšom kráľovstve by s ním bol až príliš nápadný. Vedel, v akej chudobe miestni ľudia žijú. A tak svojho milovaného druha naposledy potľapkal po krku a otočil sa smerom k novému svetu, do ktorého sa chcel vydať. Tam ho ale tiež čakal princ, ktorého toľko túžil uvidieť a pochopiť, prečo ho vlastne tak rýchlo odsúdil…

***

Slnko bolo práve na vrchole svojej púte, keď mladý kráľ začul tiché kliatie. Zastavil sa teda, počúval a pozoroval výjav, ktorý mu utvoril úsmev na tvári.

Malý obuvník poskakoval pred polorozpadnutou chalúpkou a klial smerom k svojmu obuvníckemu kladivku.

„Ludro jedna stará, to mi musíš vždycky klepnout do prstu?! Tolik let už spolu pracujeme… Himl hergot, potvora jedna proradná!“ nadával nebohému nástroji a vtom si všiml uculujícího se příchozího.

„Co tu okouníš? A kdes ukrad‘ ty šaty? Zlodějská chátro! Hraješ si tu na šlechtice, a ještě se vysmíváš chudákovi, který se živí poctivě a…“

Nestihl už dopovědět, protože uslyšel troubení královských výběrčích daní. Ani se nestihl oklepat a už stáli okolo něj a zlými pohledy jej častovali se hřbetů koní.

„Ševče! Máš zaplacené daně? Nemáš! Tak to máme…,“ zadíval se do dlouhého lejstra, „daň z petroleje – svítíš petrolejkou, ne? A i kdyby ne, jsou i daně ze svíček. Další je daň ze dřeva, beztak ho kradeš z králových lesů… jen co tě chytíme… Ale co to tady vykládám… Stejně nemáš ani pěťák, půjdeš s námi už teď, ona už tě šatlava naučí platit daně,“ zaburácel nad nebohým ševcem jeden z hrubiánů a už už se ho chtěl svými obrovskými tlapami zmocnit.

To už sa ale mladý kráľ konečne zmohol k pohybu a priskočil pred zhrbeného mužíčka snažiaceho sa ubrániť seba samého.

„Čo to robíte? Čo urobil, že máte právo takto s tým chudákom zaobchádzať,“ pýtal sa nechápavo, čím si vyslúžil rad pohŕdavých úškrnov.

„Do toho se nepleť, spratku. Tady švec nemá zaplacený daně, ani na příští rok! Půjde s námi,“ začal se po muži opět sápat výběrčí, král ale v mžiku, bez přemýšlení odepnul z vlastního opasku váček s penězi a hodil jej do mužovy dlaně. Viděl, jak se mu v očích zalesklo, když peníze kontroloval.

„Zatím dobrý, ale vrátíme se, ševče. A pamatuj si, takhle hladce z toho příště nevyklouzneš!“ zaburácel výběrčí, než se otočil a zmizel překvapenému králi kdesi daleko za obzorem.

A on len zatrepal hlavou. Čo len to práve videl?

„Výberca daní? Daň zo sviečok a daň z petroleja? Čo je to za hlúposť?“ nechápavo sa otočil na chudáka.

Švec po jeho boku si jen povzdychl, paži mu přehazuje kolem ramen a jemně jej odváděje pryč, směrem ke své chaloupce. Až když se za nimi zavřely dveře, promluvil:

„Král už v naší zemi dlouho nic nerozhoduje, mladíku. Tady mají všechnu moc tři kriminálníci, které si u sebe sám drží vlastní vůlí. A my ostatní s tím nezmůžeme vůbec nic – smíme jen pozorovat, jak se kdysi silná země rozpadá v prach a jak se kdysi přívětivý a milý princ mění v loutku těch zmetků… Ale to je jedno, nejsi odsud, slyším, že mluvíš řečí krále Slovenského, a tak nemusíš poslouchat o útrapách naší země.“

Zvedl hlavu, pevně se dívaje přímo do Ondřejových očí, dlaň mu pokládaje na rameno.

„Zachránil jsi mne. Je něco, čím bych se ti mohl odvděčit? Cokoli, řekni, a pokud to můžu splnit, udělám to,“ přislíbil muž a Ondřej se pousmál, očima sjížděje svůj drahý kabátec a hned poté ševcovu starou halenu. Měl jasno – potřeboval zde zapadnout.

„Potrebujem šaty. Nechcem sa hrať na šľachtica a pritom pôsobiť ako zlodej, ktorý sa posmieva chudákom živiacim sa poctivou prácou,“ mrkl na muže s úsměvem a ten nad ním pokroutil hlavou. Co tohle bylo za človeka a proč šel dobrovolně zrovna do jejich země, to v ten den neměl sílu pochopit.

***

To popoludnie strávil Ondrej opäť celé na ceste. Na jeho prekvapenie mu nové oblečenie sedelo dokonale a cesta aj bez koňa ubiehala rýchlo. V hlave mu každým ďalším krokom viac a viac svietil obraz, kvôli ktorému sa na svoju púť vydal. Bol istý, že princa skrátka a dobre musí vidieť naživo. A nielen to – chcel ho donútiť, aby mu dal  aspoň maličkú šancu. Chcel, aby sa na neho princ aspoň pozrel, a pokiaľ by v jeho očiach vážne videl odpor, azda by aj odišiel. Dobre poznal ale svoju tvrdohlavú povahu. Jednoducho to musel skúsiť.

A po dlhých kilometroch sa pred jeho očami konečne objavili veže veľkého hradu, ktorý sa stále viac a viac približoval. Po chvíli mohol rozpoznať jednotlivé okienka, brány, ornamenty na mrežiach, a keď prišiel až k nim, všimol si krásne zasnežené záhrady, dokonale čisté, biele pokrývky, a ľad, z ktorého by tak rád vytesal svojho krásneho princa. Hlavou mu preletelo, či má z tohto miesta šancu uvidieť ho aspoň v okne. Napríklad ako pozerá von, do nádhernej záhrady. Prial by si vidieť jeho zasnený výraz…

Princ Jindřich se tou dobou procházel po zahradě. Blížil se podvečer a mráz, který štípal do tváří, zesílil, přesto se mladý šlechtic nevzdal své pravidelné pochůzky po zasněženém bílém sadu. Cosi uvnitř v něm ho sžíralo a trápilo, jen nedokázal odhadnout, co jej pokaždé vyhnalo opustit vyhřáté komnaty a jít přemýšlet do mrazivého počasí. Byl ponořený ve svých zmatených myšlenkách a přemýšlel o posledních slovech svých rádců.

Proč by nemohl jet studovat do vedlejší říše? Proč neměl učitele, kteří by ho naučili víc, nebo mu neumožnili číst knihy, kterých bylo na zámku žalostně málo, a pokud, tak to byly jen romány pro ženské, které přišly večer z pole. Zamračil se – uměly vůbec číst? Jistěže ne, byly to jen prostinké ženy, kterým nebylo dáno se bavit u knih. Někdo přece pracovat musel.

Princ však v hloubi duše toužil po vzdělání, ale ti tři mu to upírali. Tvrdili, že je natolik schopný, že nepotřebuje studovat… měl by jim věřit.

Je přece princ. Chytrý princ, krásný a charismatický!

S drobným úsměvem usoudil, že měli pravdu. Nač se trápit nad knihami a kazit si oči. Dokáže vládnout i beze škol a protivných učitelů!

Najednou si uvědomil, že se zatoulal až na konec zahrady ke zdobené bráně. A za ní stál mladík v prostých šatech a civěl na něj, jako by za to zaplatil. Neměl právo!

Vysunul bradu a přišel až těsně k ní. Beze slov se mu zadíval do očí a ty vzápětí přimhouřil. Neznámý však jen stál a neměl se k tomu, aby se před ním uklonil nebo alespoň sklopil zrak. Stále se mu přímo díval do očí.

Princ za zamračil.

„Co na mě tak zíráš, vandráku?! Nevidíš, že jsem princ? Poklonit by ses měl a pozdravit!“ našpulil ústa a neměl daleko k tomu si dupnout do prachového sněhu.

Mladý kráľ neodolal a rozpustilo sa zazubil, vysekávajúc princovi nemotornú poklonu, pri ktorej sa mu však stále pozeral do očí. Vlastne bola viac provokatívna ako úctivá a on si to veľmi dobre uvedomoval, nemohol ale inak. Celá ich situácia mu pripadala vtipná.

Princ bol krásny, dokonalý, ešte krajší, ako si ho predstavoval. Lenže jeho momentálne správanie bolo zo zvláštnych dôvodov zábavné, azda preto, že sa k Ondrejovi takto nikdy nikto neodvážil správať. Teraz si to takmer užíval, bolo to nové, zvláštne… Mal chuť sa usmievať stále viac. Azda to v ňom vyvolával princ, na ktorom sa mu páčilo úplne všetko, čo mohol uvidieť. Avšak tu ho nikto nepoznal. Tu nebol kráľom.

„Vandrák sa preveľmi ospravedlňuje, drahý princ. Ale zízať bohužiaľ neprestane, prídete mu zábavný, ak má povolenie toto povedať bez toho, aby to jeho Veličenstvo poňalo ako urážku, čo by v žiadnom prípade nechcel,“ znova sa pitoreskne poklonil mladý kráľ. „Teda, mohol by sa pozerať priamo pred seba, čiže nad princovu hlavu, ale to by bolo trochu nezdvorilé,“ zaškeril sa rozpustilo.

Princ naklonil hlavu na stranu a pevně tiskl rty k sobě. Přimhouřené oči a ruce v kapsách kabátce dokazovaly, že se zlobí, hodně…

Udělal ještě dva kroky, až stál přímo u brány a podíval se znova do očí tomu nevychovanci.

„Vandrák by rád poznal naše útulné vězení, mi tak připadne. Aby krysy měly co jíst. I těm by bylo z tebe špatně…,“ odmlčel se, ale po chviličce pootevřel ústa, jako by chtěl něco dál říct, ale rozmyslel si to.

Otevřel bránu a přišel až těsně k pocestnému. Nikterak ho netrápilo, že se na něj musel dívat zezdola, protože byl nejméně o půl hlavy nižší. Jeho pohled dokázal mrazit a on si toho byl dobře vědomý.

„Anebo ne. Budeš můj sluha! Troufáš si na to? Nepochybně ano, když dokážeš být tak drzý! Budeš dělat všechno, co řeknu, a jeden jediný přešlap uděláš a skončíš v rukou kata, souhlasíš?“

Poodstoupil od něj, aby udělal místo a drzý pocestný mohl vstoupit do jeho osidel.

Jaké bylo jeho překvapení, když se nuzný mladík sebevědomě rozešel vstříc svému osudu.

Ešte predtým sa ale stihol veselo zazubiť, v očiach mu iskrilo, keď okolo princa prechádzal. Išiel z neho strach, Ondrej sa ale nebál – na to bol až veľmi nadšený zo všetkého, čo sa okolo dialo. Nehľadiac na to, princ možno potreboval niekoho, kto mu trochu zdvihne tlak. Ako by asi vyzeral, keby sa usmieval? Bože, Ondrej sám miloval, keď sa jeden z jeho priateľov uvoľnil, napriek postaveniu. Chodil s ním vyvádzať do rieky alebo do snehu, do lístia alebo na lúku, podľa počasia. Niežeby mu to neskôr nebolo vyčítané, nehľadiac na to, že kohokoľvek si vybral, vždy sa všetci báli, aby mu neublížili alebo ho akokoľvek nenaštvali, aj tak sa tých chvíľ ale nemohol vzdať. Azda bol v skryte duše ešte dieťa a azda ním ani nikdy nechcel prestať byť. Vládol veľkej krajine, musel byť tou najvážnejšou a najzodpovednejšou verziou seba samého a o to sa skutočne snažil. Len občas, vo chvíľach, keď ho nebolo potrebné, mohol utiecť kamsi preč a smiať sa…

Mal tunajší princ podobné chvíľky, keď sa usmieval a robil bláznovstvá? Ako by asi musel mať nudný život, keby toto všetko vypustil?

Keď prechádzal okolo miesta, kde pod bielou pokrývkou vykukoval ľad, neodolal a na moment sa zastavil, prsty v hrubých rukaviciach sa toho kúsku dotýkajú. Keby mal po ruke svoje náradie…

„Máte rozľahlé záhrady, môj drahý princ. Na jar a v lete musia byť krásne, v zime by ale mohli byť ešte krajšie. Neverili by ste, ako radi sa s ľadom hrajú v miestach, z ktorých pochádzam,“ usmial sa brunet. „Dokonca aj princovia a králi, pane. Hovorí sa, že aj ich Veličenstvá veria v hodnoty, ktoré iní králi bohužiaľ zavrhujú.“

Princ mnoho nechápal, o čem to mladík mluví. Byl však přirozeně zvídavý a začal nad jeho slovy přemýšlet.

„Teď mi uděláš koupel a večer před spaním mi o tom budeš vyprávět,“ pravil panovačně. „A teď už rychle pojď, je mi zima, a poslední, co bych chtěl, by bylo dostat rýmu jenom proto, že se tady vybavuju s jakýmsi vandrákem.“

V zámku bylo příjemně a mladý šlechtic poslal svého nového sluhu za komornými, aby mu ukázali, co a jak.

Mezitím princ Jindřich seděl ve své komnatě a přemítal o drzém mladíkovi.

To, co si k němu dovolil, si nikdo netroufl, a prince to svým způsobem fascinovalo. Začínalo ho frustrovat to podlézání – Ano, jasný princi, jistě Veličenstvo, jak říkáte. Kdyby jim poručil, aby dali ruku do ohně, udělali by to. Začínal si uvědomovat, že toto není správně.

Ale tenhle vandrák byl jiný, nepodlézal, naopak – tropil si z něj žerty. Kdo byl, že se opovážil? Nebyl z jejich království, mluvil o daleké zemi, přesto všechno si až takové bratříčkování dovolit nemohl.

Mračil se, a přesto uvnitř cítil jakési mravenčení, které snad byla předzvěst čehosi nového, zvláštního…

Ze zmatených myšlenek jej však vytrhlo hrubé zabušení na jeho vyřezávané dveře.

Hned na to dostal mladý král za dveřmi drobný pohlavek od postarší ženy, která jej hradem prováděla. Slušně řečeno už jej měla plné zuby.

„Takhle ne! Ty jsi nepoučitelný,“ sykla tiše, a jemně na dveře zaťukala, aby Ondřejovi ukázala, jak na to. To už se ovšem z druhé strany ozvalo rázné „dále,“ a tak brunet vstoupil, na tváři zářivý úsměv, zatímco žena po jeho boku si dlouze povzdychla. Už když jej dostala do péče a viděla, jaký výraz se mu usadil ve tváři, pochopila, že s ním nebude lehké pořízení, jenže to ještě netušila, co přesně ji čeká. Zasloužil by pětadvacet! Tolik otázek měl na jasného prince, snad se ji snažil přimět vyprávět mu o něm, ale nejen ty, on měl i poznámky, za které by měl skončit na špalku. A do toho se neustále smál věcem, o kterých se nesmělo mluvit. Přišel jí jako nedospělé mládě se vším všudy, a i proto o něj vlastně měla i strach, byl jako dítě. A ze všeho, co se kolem dělo, měl náramnou legraci.

Hluboce se svému princi poklonila, když se na ni podíval.

„Velice se za něj omlouvám, Vaše Výsosti,“ řekla a pak se otočila na Ondřeje. „Ukloň se,“ sykla, přes ticho v místnosti to ale dozajista muselo dolehnout až k uším samotného prince. Rozpaky jí rudly tváře.

„Ach, áno, určite,“ zaškeril sa mladý kráľ a vysekol žene rovnakú provokatívnu poklonu ako predtým samotnému princovi. Za to si vyslúžil ďalší pohlavok.

„Ne mně! Chceš snad umřít?!“

Vážně už jí lezl na nervy, jen co byla pravda.

„Prosím, promiňte, Veličenstvo,“ vyhrkla znovu a loktem do Ondřeje šťouchla. Zopakoval proto svou nemotornou poklonu.

„Áno. Preveľmi sa ospravedlňujem, najjasnejší princ,“ napodobnil ženin tón hlasu. Hoci pred princom naozaj nechcela, znova sa neudržala a uštedrila mu výchovnú ranu.

„Au?“ skúsil s veselým úsmevom a ona mu venovala ľadový pohľad, to už jej ale nevenoval pozornosť – oči mal uprené priamo do tých búrkovo sivých, z ktorých momentálne nedokázal vyčítať vôbec nič.

„Váš kúpeľ je pripravený, pane.“

Princ netušil, jestli jeho mladý sluha je tak hloupý, nebo se jen baví a dělá si z něj i z jeho komorné legraci, přikláněl se však ke druhé variantě. Viděl v jeho očích šibalské jiskřičky, které by tam hlupák jistě neměl.

Rozhodl se však protentokrát jeho drzost přejít a mlčet. Prohlédl si jej pouze přimhouřenýma očima ukazujícíma, že příště mu jeho troufalost tak lehce neprojde. Dokonce ignoroval i drobný úšklebek, který se vytvořil na tváři jeho nového komorníka, a prkenným krokem okolo něj prošel, míře směrem ke královským lázním.

Uvnitř chvíli znejistěl, když uviděl, že komorný zůstal v lázních s ním. Velmi rychle však získal zpět svou sebejistotu. Věděl o sobě, že je krásný. Možná neměl svaly jako jeho zbrojnoši, ale alabastrová sněhobílá pleť, rovné nohy a v neposlední řadě i nemalá výbava mezi nohama by okouzlila nejednu princeznu. O ty však on neměl zájem a nijak se tím už léta netajil.

Alespoň bude mít možnost se přesvědčit, jestli ten drzý chlapík je stejný jako on. Nepochyboval totiž o tom, že jakmile se svlékne, uvidí v jeho očích pravdu.

Netušil, proč ji chce znát, mohlo by mu to být jedno, přesto však toužil znát jeho postoj.

„Silien, odejdi! Dnes mne bude svlékat a umývat on,“ ukázal prstem na Ondřeje.

V tej chvíli, hoci sa to snažil nedať poznať. Ondrej by však prisahal, že mu v žilách zamrzla všetka krv.

Do čerta!

Nie, toto nebolo dobré. Kráľ vedel, že je jeho princ prinajmenšom bisexuál, predsa len, keď k nemu prišiel jeho obraz, tvárili sa všetci jeho poddaní, ako že s ideou zohnať princovi priateľa namiesto nevesty sú plne oboznámení. Tiež, keby sa Henrichovi páčili iba ženy, zrejme Ondrejovu žiadosť komentuje skôr niečím na spôsob „Fuj, on je chlap?“ namiesto „zrovna ten by nebol hoden zapnúť mi kabátec.“ To v ten moment ale bolo úplne jedno, pretože tak ako tak, Ondrej sám na sukne, prsia a boky nikdy nebol a veľmi dobre si uvedomoval, že s ním vyzlečené telo krásneho princa urobí svoje.

Na druhú stranu, mal azda na výber? Nie, určite nechcel, aby sa o princa v tomto smere staral niekto iný. Vedel, že keby si ho odviezol k sebe na hrad, ako svojho muža, tiež by si ho umýval a vyzliekal sám. Nikdy by sa o to právo nenechal pripraviť. Vedel by ale, že si smie dovoliť ukázať, čo s ním celý ten pohľad robí. Tu toto právo nemal.

Keď sa za komornou zavreli dvere, podišiel k princovi. Hlavne by to všetko mal urobiť rýchlo, čo najmenej nápadne.

Vôbec ho nezaujímalo, čo pod snehovo bielou košeľou uvidí, bolo mu to úplne jedno…

Jeden po druhom rozopínal gombíky jemnej košele, odhaľujúc tak viac a viac alabastrovej pokožky.

„Ste pekný, môj pane. Smiem vedieť, prečo ste si ešte nenašli peknú princeznú?“ nadhodil. Potreboval o niečom hovoriť, pomáhalo mu to tak sa nesústrediť na práve vykonávanú činnosť, a vedel, že nie úplne vhodná otázka zmierni jeho nápadnosť. „Alebo pekného princa?“ zaškeril sa rozpustilo, neodpúšťajúc si krátky pohľad do Henriho očí, než sa zase vrátil ku košeli. Po rozopnutí posledného gombíka ju z ramien princa stiahol, zložil a odložil nabok. To najľahšie mal za sebou. Zatiaľ všetko zvládal, krv prúdila, ako mala…

Hlavne sa nepozerať. Áno, nepozerať sa… Prečo len to bolo také ťažké?

„Jsi drzý, víš to? Až budu chtít, můžu si ukázat na jakoukoli princeznu…,“ zadíval se upřeně do sytě zelených očí svého společníka, „…nebo prince a ti mi budou ležet u nohou! A ty budeš jen můj poddaný.“

Z jeho pohledu mladý princ věděl, s kým má tu čest. Tenhle mladík byl jako on. A líbil se mu…

Kdyby to nebylo proti konvencím, vzal by si ho. Teď a tady. V jeho zemi však nebylo zvykem udržovat si milence a křesťanská cudnost až do svatby byla alespoň pro šlechtice nezbytnost.

„To iste môžete, najjasnejší princ,“ zazubil sa Ondrej, „lenže ste to ešte neurobili, čo je… fascinujúce. So svojim osudom som zmierený, Vaše Veličenstvo. Vandrák bude k Vašim službám aj za päťdesiat dlhých rokov, keď ešte stále bude vandrákom – alebo potravou pre krysy, to bude záležať na vašom najjasnejšom rozhodnutí,“ usmial sa Ondrej.

Jindřich si uvědomil, jak byly oči jeho sluhy podmanivé, krásné, plné života. Byl vysoký a štíhlý. Jen na chvíli nechal fantazii bez dozoru a už se málem stalo neštěstí.

V tomto byl ale naštěstí mladý princ disciplinovaný a rychle zapudil touhu. Tenhle není pro něj. Byl sice zvyklý si brát, na co ukázal, a nikdo mu nikdy nic neodepřel, ale o tomto mladíkovi si mohl nechat jen zdát. Nebyl šlechtic. V jeho žilách kolovala prostá krev. Přesto následník trůnu pocítil touhu zjistit, jestli i prosťáček by měl o něj zájem.

Jistěže měl. Kdo by nechtěl krásného prince dostat do postele nechat ho, aby mu ukázal ráj. Tenhle mladík se mu líbil a on se zase líbil jemu – tvrdil to, ačkoliv to mohlo být jen prosté podlézání, které slyšel od každého v zámku.

Jenže ten mladík nebyl každý… Byl jiný než kdokoli, koho poznal.

„Pokračuj! Přece nepůjdu do lázně v kalhotách?“

Ondrej sa len zaškeril, prsty sa premiestňujú k predposlednému kusu látky, ktorý princa zakrýval. Dobre, teraz hlavne rýchlo a veľa toho vydierača nepozorovať, opakoval si brunet, náhlivo princovi sťahuje nohavice.

Aké by asi bolo… nie! Zle! Musí myslieť na niečo veľmi nepekné. Napríklad na nejakú veľmi starú dámu, ktorá má prsia až ku kolenám…

Fuj! To tiež nebol dobrý nápad. Čo keď už sa mu nepostaví nikdy?!

Nie, omyl, postavil by sa, bez problému. Do frasa, hlavne tam nepozerať…

Rýchlo princovi stiahol aj posledný kus bielizne a s najväčším sebazaprením sa snažil pozerať buď do zeme, alebo bokom. Tušil, že ho do tejto situácie princ postavil schválne, videl mu to na očiach. Bola toto odplata za všetky predchádzajúce otázky? Možno, nehodlal sa prezradiť úplne.

Odhodil spodnú bielizeň k zvyšnému oblečeniu princa. Tušil, že by ho mladík ďalej provokoval, dokázal si predstaviť, ako pomaly lezie do kúpeľa a pri tom so vrtí… Hej, vedel, ale za žiadnu cenu to nechcel. Len silou vôle nútil neposlušný orgán medzi jeho nohami zostať ležať a povedať, že všetko viselo na tenučkom vlásku, by bolo trefné. Nie, Ondrej už nič riskovať nehodlal, a tak princa bez premýšľania vzal do náručia, dvoma krokmi prešiel k vodnému kúpeľu, a než stačil odporovať, jednoducho ho do nej položil. Len okrajovo vnímal, aké obrovské mal šťastie, že voda nebola ani horúca, ani studená.

Len ťažko odolal túžbe zotrieť si z čela pot – nie z toho, kedy princa zdvihol, ale z urputnej snahy zostať v pokoji. Veľmi mu to nedarilo.

„Řekni mi, prosťáčku, jak to, že tě tvoje matka nenaučila ctít šlechtickou krev? Cítím z tvých slov jízlivost a neúctu, moc tedy nerozumím tomu, proč jsi přišel okukovat zámek, když musíš cítit, že tvé chování zasluhuje oprátku. Dám ti však ještě jednu šanci, půjdeš za správcem, ten ti dá jinou práci, ale já tě ve své společnosti už nesnesu,“ odvrátil od něj princ hlavu, jako by mu chtěl ukázat, že už mu nestojí ani za pohled.

Ale v tom nejposlednějším kousku duše cítil, jak moc mu bylo příjemné nechat se nést tím hloupým klukem, který si snad ani svého bídného života nevážil.

Přesto, anebo právě proto, jak byl nevycválaný a jiný, chtěl mu dát šanci, ačkoliv si ji nezasloužil. Kdokoliv jiný už by byl v rukou kata.

Ponořil se celý do voňavé horké lázně, zavřel oči a spokojeně vydechl, dávaje najevo, že už ho komorník stojící kousek od něj nikterak nezajímá.

Slyšel jen tiché vzdalující se kročeje.

Oddechl si a ponořil se celý i s hlavou do koupele. Najednou bylo příjemné, že nad ním vůbec nikdo nestojí, že mohl zůstat jen se svými zmatenými myšlenkami sám v horké vodě v místnosti plné páry.

Chtěl dál rozjímat nad neurvalým mladíkem, ale náhle jej cosi zalechtalo v nose. Třikrát kýchl a z nosu mu začalo téct. A znovu kýchl.

To už ale přibíhala komorná a pomáhala kýchajícímu princi z vody, která už nebyla tak příjemně teplá jako před chvílí.

„Vaše Jasnosti, nezlobte se na mě, myslela jsem, že je s vámi ten nový komorný. Kdybych jen tušila, že jste tady sám…,“ říkala tichým hlasem.

„Poslal jsem ho pryč… Nestarejte se, dojdu do komnaty sám,“ odstrčil ji a rychle se oblékl do noční róby. Byla mu zima a už se viděl v posteli s teplým čajem – jeho oblíbeným, dováženým z dalekých krajů.

To mu však nebylo přáno a Silien mu donesla konvičku bylinkového, který nesnášel.

Bolela ho hlava a nos měl za malou chvíli jako červenou bambuli.

„Nechtěl jsem tuto břečku, odneste to! Chci svůj čaj a chci pořádný kapesník! Z tohoto vyšívaného mě bolí nos…“ Dál už nic vyčítat nemohl, protože začal opět kýchat.

„Zavolám mastičkáře,“ rozhodla Silien.

„Ani náhodou! Chci jen svůj čaj a spát. Doneste mi ho a pak už mi dejte klid! Mastičkáři a tihle podloudníci jsou jenom šarlatáni. Nechci je tu!“

Ondrej sa zatiaľ premiestnil, kam ho jeho princ poslal – správca hradu bol už starý muž, nie vyložene nesympatický, zrejme už ale chcel mať svoj pokoj a  starať sa o ďalšieho mladého sluhu ho otravovalo. Niežeby si z toho mladý kráľ niečo robil, vlastne mu to bolo celkom jedno – dokázal robiť prakticky čokoľvek. Páčilo sa mu byť v princovej blízkosti, a keď ho nechcel v tej bezprostrednej, bola to jeho voľba. Aj tak zatiaľ nechcel odchádzať – azda to bolo kratučkým zábleskom, ktorý na moment zazrel v jeho očiach, keď mu rozopínal košeľu. Azda tým, že Henricha predsa len niečím zaujať dokázal, a to bolo dobré znamenie. Chcel ho spoznať čo najviac. Chcel zistiť, prečo ho vtedy vlastne odmietol, prečo sa ani nepozrel na jeho obraz.

Netrvalo dlho a skončil v kuchyni, kde mal ten večer za úlohu pomôcť s umývaním riadu. Ako dieťa strávil v kráľovskej kuchyni veľa hodín. Miloval práve upečené koláčiky, ktoré tam išli veľmi ľahko získať a neraz potom za trest pomáhal kuchárkam práve s umývaním riadu, aby sa nabudúce poučil. Niežeby to malo nejako valný výsledok, rovnako vždy znova prišiel, a to už len preto, že mal staré kuchárky rád. Robili mu rodičov, ktorí mu chýbali, pretože kráľ a kráľovná mali povinnosti v ríši a na výchovu syna nebolo toľko času, koľko by si Ondrej prial. Tieto dámy ho ale mali rady a on ich tiež. Rád na tie dni spomínal.

„No tak tam jdi sám, když seš tak chytrej. Já už se nevracím,“ počul z jedálne hlas jedného z mužov, ktorých pred malou chvíľou videl vchádzať do izby princa. Pokračoval v umývaní tanierov, snažil sa ale ako mohol zachytiť každé slovíčko rozhovoru, ktorý ho začínal zaujímať.

„Já? Zapomeň, vždyť to je sebevražda. Naše nejjasnější sluníčko je zase k nesnesení,“ odfrkl si druhý muž a první se rozesmál. Ondřej moc nechápal, na kolik byla tahle věta vtipná.

„Musíš nasadit ten tón, kterej z nás umíš nejlíp, líbat mu boty,“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval, nasazuje přeslazený tón hlasu, na který byl Ondřej takřka alergický.

„Ó, nejjasnější princi, jak si přejete, jak si přejete,“ zapitvořil se a druhý muž se opět rozesmál.

„Pán má rýmičku, tak se musíš snažit. Bože, kam jsme se to dostali, oba chytří a oba musíme lézt do zadku tomuhle pitomci.“

„To neříkej, ještě tě někdo uslyší,“ napomenul jej druhý komorný.

„Beztak to tu všichni vědí.“

Po tých slovách obaja muži opäť odišli a Ondrej sa zamračil. Pekné služobníctvo si Henrich vybral, len čo bola pravda. Začínalo mu ho byť ľúto – pokiaľ s ním celé detstvo zaobchádzali týmto štýlom, vlastne chápal, prečo bol taký. Tiež by na svet nazeral inak, keby ho obklopovali samí falošní ľudia, Henrich si toto nezaslúžil, nech už sa správal akokoľvek.

Když na malou chvíli princ osaměl, povzdychl si. Chtěl jen svůj čaj a klid, aby mohl jít spát. Bylo mu mizerně nejen z ucpaného nosu a hlavy, ve které snad permoníčci tančili kankán, ale také ze svých rádců, kteří z něj neustále dělali malé dítě. Byl už dost starý na to, aby se na chvíli o sebe postaral sám.

Když jeden z rádců za ním přišel a připlácl obklad na jeho z horečky horkou hlavu, už svou nevoli nedokázal udržet. Konvence nekonvence, byl přece princ, mohl se chovat jakkoli. Proto sebral poslední síly, vstal z postele, nedbaje na výčitky kancléře, že dostane zápal plic, strhl si z čela obklad, přetáhl ho s ním a vyhodil ho na chodbu. Obkládeček i kancléře. Těsně za nimi z pokoje vyletěla i celá stříbrná čajová souprava.

„Chtěl jsem svůj čaj!!!“

***

V jedálni sa zatiaľ striedalo a kopilo čoraz viac sťažujúcich sa poddaných a mladému kráľovi z nich bolo čoraz horšie. Rana, ktorá všetko zakončila, ho potom donútila takmer nadskočiť. Chcel za princom ísť, ale tušil, že by ho černovlások dosť rýchlo vyhodil. Jeho tam teraz naozaj nechcel.

„Zmetek malej, já bych mu nařezal, kdybych mohl.“

Počul akéhosi muža polohlasne syčať ku komusi, kto s ním v jedálni stál:

„Nejlepší obklad jsem mu donesl, nejzdravější čaj… Vždyť my, pánové, děláme vše jen pro jeho dobro!“

„Ano, pro dobro nejjasnějšího prince,“ prizvukoval ktosi a Ondrej pretočil očami. Čaj, o ktorom radcovia hovorili, chvíľu späť ochutnával, už si o ňom totiž stihol vypočuť viac debát, než potreboval. Musel uznať, bolo to hnusné…

Prešiel k poličke s čajmi, ktorá v kuchynke bola, a pozrel sa, čo v nej princ mal. Sám ovocné a bylinkové čaje nepil, najmä nie tak sladené ako to, čo Henrichovi teraz všetci napchali. Vytiahol preto jeden zo svojich obľúbených, o ktorom vedel, že je dovážaný z krajín, kde čaj pestovať naozaj vedeli, a dal variť vodu. V ten moment však hovor v jedálni utíchol, keď ho muži zaregistrovali. Zdalo sa, že nechceli spoločnosť.

„Kdo je tam? Vylez sluho, okamžitě! Kancléř ti to přikazuje,“ řekl panovačný hlas pimprlete. Ondrej vyšel, tázavě se na muže dívaje.

„Co koukáš. Nevidíš, s kým mluvíš? Poklonit by ses měl a pozdravit,“ pravil panovačně.

Ondrej sa zaškeril. Tak odtiaľto vietor fúkal…

„Ospravedlňujem sa, na to ale nemám čas. Musím za najjasnejším princom. Však vy viete, je potrebné robiť všetko len pre jeho dobro,“ usmial sa, vracajúc sa do kuchyne, kde náhlivo dorobil čaj.

„Ty spratku, jen počkej, já tě…,“ ozval se ještě hlas.

To už ale miestnosť opúšťal, presúvajúc sa k vyrezávaným dverám, pri ktorých už v ten deň stál. Nebol si veľmi istý, čo to práve robí, ale odmietal ďalej k svojmu princovi púšťať všetky tie nepodarky, ktoré mal toho večera možnosť spoznať. Nech už Henrichovi bolo čokoľvek, potreboval poriadny čaj a odpočívať.

Zaklopal na dvere, pomaly ich otvárajúc a nakukujúc dovnútra v snahe presvedčiť sa, že jeho princ ešte nespí. Nespal – sedel na posteli, nos mal celý červený a zle na Ondreja pozeral. Ten pohľad bol asi najmrazivejší, aký od neho Ondrej zatiaľ dostal.

Pousmial sa, keď za sebou zavrel dvere a prešiel k princovi, na stolík mu kladúc hrnček, z ktorého stále ešte stúpala para.

„Mali by ste odpočívať, pane. Ja sa ospravedlňujem, ale dovolil som si ochutnať, čo vám sem nosili. To bol ale hnus…,“ zaškeril sa a potom sa znova usmial. Jemne stále ešte mračiaceho sa princa prikryl, aby bol v teple, a podal mu hrnček.

„Toto by mohlo byť lepšie.“

Mladý princ se zašklebil, ale i přes ucpaný nos ucítil jemnou vůni bergamotového čaje, který se rozprostřel po komnatě. Úlevně se položil do nadýchaných peřin a rozkašlal se, když popotáhl.

V ruce se mu najednou objevilo sněhobílé jemné plátýnko. Opatrně si otřel nos a zadíval se s vděčností na toho protivu, kterého ještě před pár hodinami poslal pryč.

Proč za ním přišel? Proč on jediný mu splnil jeho jednoduché přání, přestože nemusel?

Opatrně se napil čaje a spokojeně zavřel oči.

„Chtěl ses podívat na prince, když vypadá hrozně? Tak mě vidíš, no!“ vyjel na něj, ačkoliv věděl, že by mu měl být spíš vděčný.

Když však zpozoroval, že se jeho zachránce otočil a chtěl beze slov opustit komnatu, přišla mu jeho slova nesmyslná. Nechtěl, aby odešel.

„Počkej! Zůstaň tu,“ řekl, ale tón jeho hlasu nezněl jako rozkaz, nýbrž jako žádost. Potichu jej ještě poprosil očima, když viděl, že i komorný se mezi dveřmi otočil a podíval se na něj.

Nechtěl tu zůstat sám a společnost toho drzého mladíka ho svým způsobem uklidňovala. Někde uvnitř tušil, že nebyla pravda, že by se přišel opájet příšerným zjevem svého prince. Cítil, že mu chtěl jen pomoci.

„Zůstaň a vyprávěj mi. Třeba o své pouti po cizích zemích…“

Mladý kráľ bol rozhodnutý nechať svojho princa odpočívať, sčasti pretože to potreboval a sčasti preto, že ak chcel počuť uštipačné slová, mohol sa vrátiť do jedálne k trom radcom, ktorí ich pre neho zrejme mali dosť. Keď ale zbadal prosiace búrkové studničky, bolo mu jeho princa zrazu tak ľúto. Vedel však, že by nemal, nemohol ho tu ale nechať. Nie teraz. Mal naňho väčší vplyv, než by si Ondrej prial…

„Tak dobre,“ súhlasil nakoniec a usmial sa, keď si všimol vďačných iskier v očiach chorého princa. Vlastne sa mu takto, s veľkým červeným nosom a červenými lícami, svojím spôsobom páčil. Zrazu mu pripadal oveľa menej ľadový a odtiahnutý. Ondrej mal šialenú chuť starať sa o neho, objať ho a pohladiť. Mal chuť postarať sa o svojho princa ako najlepšie bude vedieť.

„Smiem?“ spýtal sa, keď sa presunul späť k posteli a ukázal na miesto vedľa Henricha. Nechcelo sa mu sedieť až na opačnej strane miestnosti na veľkej pohovke, pripadalo mu to divné. Chcel mu byť blízko, a ako sa zdalo, princ nemal veľa sily odporovať. Využil preto situáciu a posadil sa k nemu, dúfajúc, že ho za to skutočne nepošle na šibenicu.

„Teda,“ začal radšej rozprávať, aby odpútal mladíkovu pozornosť, „neprecestoval som toho toľko, koľko si asi myslíte, môj princ. Pár príbehov, ktoré by sa Vám azda mohli páčiť, by sa ale napriek tomu našlo,“ usmial sa Ondrej. Cítil, že sa ramenom a bokmi chvíľami nepatrne dotýkal princovho tela, vlastne to bolo príjemné. Ďaleko lepšie ako pri kúpeli, keď si letmé dotyky nemohol riadne užiť.

„Pamätám si jednu legendu, ktorá ma kedysi zaujala. Veľa ľudí ju nepozná, nikto nevie, ako všetko presne bolo…

Teda, bol raz jeden kráľ. Nevie sa, ako vyzeral, alebo ako sa volal, určite ale bol – a ten vládol krásnej krajine, ktorá pre neho veľa znamenala, rád sa učil, a ešte radšej trápil svojich starých radcov a poddaných, ktorí nad ním často len krútili hlavou. Keď chvíľu sedel na tróne a v ďalšej chvíli ležal v záhrade v snehu a usiloval sa o zápal pľúc, v jednom momente bol úplne vážny a v ďalšom prehováral svoje komorné, aby si išli zaplávať, alebo sa na chvíľu guľovať. Vlastne bol dosť bláznivý, niektoré pramene uvádzajú, že si všetci jeho poddaní veľmi priali, aby si našiel niekoho, kto ho trochu… upokojí. Bol zvláštny. Nemôžem ho súdiť, podľa iných, bol ale dobrý a spravodlivý, alebo sa o to aspoň snažil, miloval svoj ľud, svoju zem a prial si milovať aj niekoho ďalšieho, kto by s ním chcel vládnuť, kúpať sa, milovať a guľovať. A potom, jedného dňa, sa tomu kráľovi skutočne zapáčila jedna nádherná princezná. Viete, ona bola podľa všetkých, ktorí tento príbeh poznajú, dokonalá – s perfektnými krivkami, nádhernými očami a veľmi inteligentná. Všetci vedeli, že ona by po boku kráľa mohla byť tou najlepšou kráľovnou oboch ríš. Kráľ sa do nej zamiloval na prvý pohľad. Lenže ona ho nechcela. Nevie sa prečo – možno bol škaredý, možno nebol dosť bohatý a možno už mala princezná v srdci niekoho iného. Kráľ sa o nej dozvedel omylom, to sám nevedel, nedokázal ju ale nechať tak. Túžil princeznú spoznať, chcel ju spoznať.  A až na základe toho sa rozhodnúť. Bol tvrdohlavý a šialený, azda nikto iný by niečo také neurobil – lenže on áno, a preto za ňou skutočne išiel.“

Na moment sa Ondrej odmlčal. Videl, že už jeho princ pomaly zatvára oči, teraz ich ale pootvoril, pozerajúc sa naňho s otázkou, ako by sa pýtal – Jak to bylo dál?

„Viete, čo bolo ďalej nikto presne nevie. Niekto hovorí, že princeznú skutočne spoznal, ona ho ale napriek tomu nikdy nechcela, nech už z akéhokoľvek dôvodu a on bol nútený odísť bez nej. Niekto zase, že si sám kráľ celú svadbu rozmyslel po dlhých mesiacoch, keď ho princezná stále odmietala. Niekto hovorí, že spoznala, kým skutočne je, nepochopila ale, že ju celý čas len túžil poznať, nič viac – a nechala ho popraviť. Ale niekto, môj pane, rovnako aj napriek všetkým týmto koncom hovorí, že sa doňho nakoniec zamilovala. Niekto hovorí, že nakoniec odišiel aj s ňou, miloval ju a ona jeho. Neviem, ako presne celý príbeh skončil, nikto to nevie. Vie sa len, že sa stal – kedysi, pred množstvom a množstvom rokov. Asi už bude na vás, vybrať si, ktorý koniec sa vám páči najviac – a ten potom celá legenda ponesie,“ zašepkal, pozerajúc sa na jemné rysy v princovej tvári. Bol taký krásny…

Princ unaveně otevřel oči a přesto, že ho hlava, svaly i kosti bolely a pálily, na duši cítil zvláštní klid. Uvědomil si, že to není poprvé, kdy na něj kdosi mluvil takovýmto hlasem plným pochopení a něhy…

„Takové příběhy mi kdysi už někdo vyprávěl. Možná… možná to byla matka. Nepamatuju se… Ne, maminka to být nemohla…, umřela, když jsem se narodil,“ zadíval se na vypravěče skelnýma zmatenýma očima.

„Ten, kdo mi je vyprávěl, by věděl, jak ten příběh skončí. A já bych si přál, aby…,“ nedopověděl a prudce se posadil, „byla to chůva, moje chůva…, zapomněl jsem na ni.“

Zmateně se díval po komnatě, jako by ji tam hledal, jako by chtěl najít alespoň něco, co by mu ukázalo, že opravdu existovala, a není to jen výplod jeho fantazie a horečky.

„Moje chůva by legendu ukončila tím posledním… Jistě by mezi nimi vznikla láska a milovali by se až do smrti.“

Ondrej sa ešte dlho potom, čo princa počul pravidelne oddychovať. Zistil, že spí, pozeral do jeho pokojnej tváre, na ružové líčka a mihotajúce sa riasy, ešte dlho nedokázal vstať a odísť z miestnosti. Chcel tam zostať, prial si princa objať a zaspať v jeho náručí, to ale nešlo a on to vedel – a rovnako, iba nechcel odísť…

„Ja tiež,“ zašepkal nakoniec, prsty pravej ruky sa jemne dotýkajú jeho horúcej tváre, po ktorej ho jemne pohladil. Kiež by bolo všetko také jednoduché ako v rozprávkach.

***

Ďalšieho rána sa vďakabohu prebudil v komnate, ktorú mu správca pridelil. Hmlisto si vybavoval, že sa tam premiestnil až nad ránom, keď sa pri svojom princovi prebudil a takmer sa mu z toho šoku zastavilo srdce, mohol len dúfať, že mladík v chorobe jeho prítomnosť nezaregistroval. Nechcelo sa mu od neho odchádzať o nič viac ako večer, jeho vlastná posteľ bola ľadová a nepohodlná, bol ale dosť uvedomelý, aby sa nakoniec predsa len rozhodol odísť. Teraz za to ďakoval všetkým svätým – neprebudil sa totiž sám od seba.

„Vstávat! Dnes jdeš do kuchyně, poté do sklepa pro uhlí, na zahradu do skleníku, trochu zaliješ kytky po paláci, zajdeš za kuchařkami umýt nádobí, a až to budeš mít, ozvi se, řeknu ti co dál. Jo, a někdy se nasnídej, budeš to potřebovat,“ oznámil mu muž do jeho ráno zmätenej mysle. V tej chvíli ešte nebol brunet ani z polovice schopný pochopiť, čo všetko ho čaká.

Na krásneho princa mohol to dopoludnie zabudnúť, bol skutočne v jednom kole rád, keď sa stihol naraňajkovať a naobedovať. Tieto práce si užíval, to nie, že nie – bavilo ho zamestnávať sám seba inak než sedením s vážnym výrazom a korunou na hlave. Keby však mal čas aspoň na moment sa zastaviť za princom, pozrieť sa, ako mu je, to by bol b radšej.

„Co to děláš?“

Do frasa.

Bolo pár hodín po poludní a on mal konečne na moment voľno, rozhodol sa preto požiadať jedného mladíka o náradie a na moment sa venovať krásnej lesklej kvetine, ktorou sa podujal zručnou prácou z ľadu vytesávať. Nebol si veľmi istý, prečo chcel práve v zime robiť kvety, ten nápad sa mu ale páčil.

Trochu od svojho diela poodstúpil a mužík uznanlivo pokýval hlavou.

„To je hezké. Budeš pokračovat – princ na svou zahradu chodí rád, hodí se, aby byla co nejkrásnější. Vyrobíš víc takových sošek. Ale ne teď, teď je tě potřeba v kuchyni. Ztratilo se nám pět povidlových koláčků a pět mandlových, já vždy říkal, že by ty děti po kuchyni běhat neměly,“ zamračil se.

Ondrej sa za jeho chrbtom trochu previnilo uškrnul. Áno, občas si vážne koledoval o problém…

***

Uběhl celý dlouhý týden, kdy se princ Jindřich zdržoval jen v posteli a četl knihy, které mu tajně nosily jeho komorné. Rádci nebyli nadšení, že si mladý princ kazí svůj jasný zrak nad knihami, ale on byl vděčný i za ty sladké příběhy o lásce, kterou nikdy nepoznal. Když už se mu oči začínaly klížit, nechal svou mysl zaplnit tím zvláštním mladíkem, který, ač byl nevychovaný, přesto se k němu ten večer, kdy mu bylo tak zle a zmítal se v horečce, zachoval nejlépe.

Od toho večera ho neviděl a cítil jakýsi zvláštní neklid. Chtěl, aby za ním zase přišel a pověděl mu další příběh, jenže tenkrát v lázni ho od sebe odehnal a bůhví, jestli ještě zůstal na zámku.

Mohl by si jej zavolat k sobě a on by musel přijít, ale princ se nechtěl takto ponížit a přiznat tím, že je mu v jeho společnosti dobře.

Jedno odpoledne seděl u okna a nechal na sebe dopadat zubaté paprsky zimního sluníčka, když jej uviděl cosi zvláštního dělat na zahradě.

Fascinovaně pozoroval, jak mladík vytesává z ledu jakousi sochu… možná ledový květ.

Jen tajil dech nad tím, jak zručné byly prsty s dlátkem a jak se pod nimi vytvářely okvětní lístky. Byl by na něj zíral snad až do setmění, ale přinesli mu jídlo. Pak už ale umělce na zahradě nezastihl.

Bylo mu to líto, ale alespoň věděl, že mladík na zámku zůstal.

***

Další dny už rádcové princi umožnili vyjít z komnat a dovolili mu krátkou procházku po zahradě. Princ nelenil, a jakmile uviděl sochaře tvořit další ledovou krásu, v rychlosti se oblékl a vyběhl do zahrad.

Chvíli jej jen pozoroval, schován za altánem, ale nakonec k němu přistoupil a zvědavě se naň zadíval.

„Co to tady děláš?“

Mladý kráľ sa veselo zazubil, keď začul zvedavosťou podfarbený hlas svojho princa. Už mu chýbal, všetky tie dni, kedy behal z jedného konca zámku na druhý, voľno pre neho ale neexistovalo. Keď už mal všetko hotové, poslal ho správca na záhradu vytvárať ľadové sošky, čo ho bavilo. Takto bol ale oveľa spokojnejší.

„Predtým som vám hovoril, že v krajine, z ktorej pochádzam, sa ľudia s ľadom hrajú veľmi radi. Môžu vytvoriť čokoľvek si len zmyslia a nepotrebujú drahý mramor,“ objasnil, než od sošky poodstúpil a zadíval sa priamo do búrkových očí svojho princa. „A tiež som k tomu bol navádzaný. Chodí teraz za mnou také zvláštne trio, neviem, čo presne má za úlohu, ale baví ma. To isté, – pre dobro najjasnejšieho princa – áno, najjasnejšieho a najvznešenejšieho princa, pre dobro najjasnejšieho pána kráľa – áno, najjasnejšieho a najvznešenejšieho pána kráľa, veď my, páni, robíme všetko len pre ich dobro!“

Brunet sa zazubil a dokonale kopíroval radcu princa. Teatrálne si položil ruku na čelo, nepatrne zakláňa hlavu.

„Ó áno! Len pre ich dobro!“

Ticho sa rozosmial a pokrútil hlavou nad vlastným hereckým výkonom. Možno mohol byť rád, že ho tu vážne ešte nikto neobesil.

„Som rád, že je vám lepšie, pane,“ usmial sa potom, znova sa otáčal ku kvetine, potom ale natiahol ruku aj s dlátom k princovi a spýtavo sa naňho zapozeral.

„Chcete si to skúsiť?“

Po slovech a pitvoření jeho společníka měl princ tendence nafouknout tváře a být uražený – on byl přece ten princ a jeho rádcové se opravdu snažili, leč leckdy až příliš. Přesto všechno důvěřoval jejich schopnostem.

Ale nabídku, kterou dostal, nechtěl odmítnout. Lákalo ho vyzkoušet, jak se asi tvoří takováto krása z ledu.

„Chci,“ pokýval hlavou a vzal neohrabaně nástroj do rukou. Uvědomil si však, že vůbec netuší, jak s ním pracovat. „Jenže nevím jak…“

Přistoupil nejistě k soše, přebral i malé kladívko a opatrně do dláta uhodil. Na tvrdém ledu však vznikla jen nepatrná jizvička. Vyzkoušel tedy dál, ale výsledky žádné neviděl.

„Tohle já nikdy nezvládnu,“ zamračil se, odhodil nástroje a trucovitě si sedl na zasněženou lavičku, která byla hned vedle nich.

Brunet sa len pousmial a pokrútil nad princom hlavou. Chvíľami bolo jeho správanie vážne vtipné, aj keď by to asi počul len nerád.

„Musíte byť trpezlivý, môj pane, inak to nepôjde,“ podotkol a na moment si všimol iskier nevôle v princových očiach, usmial sa preto ešte viac a natiahol k nemu ruku, aby mu pomohol späť na nohy. To po chvíli váhania princ prijal.

„Pomôžem vám,“ navrhol, znova mu do dlaní jemne vložil nástroje a postavil sa za neho, opatrne chytajúc jeho drobné ruky do svojich. Bol to taký zvláštny moment, dotýkal sa princa asi celým telom a musel uznať, páčilo sa mu to. Veľmi…

„Pozrite,“ zašepkal, jemne jeho ruku s dlátom premiestňoval do správnych uhlov, kladivkom potom odštepoval malé kúsky ľadu vytvárajúc ďalšie okvetné lístky. Nemohol pritom odolať. Chvíľami sa pozeral na princovu sústredenú tvár, jeho oči v ten moment akoby sa roztopili, boli také zaujaté, nadšené ako jeho vlastné. Miloval prácu s ľadom a smieť ju učiť princa bolo niečo nádherné. Nikdy by si nepomyslel, že  jeho prítomnosť bude tak príjemná.

Princ se soustředil na pokyny svého učitele, a i přes huňatý kabátec po chvíli cítil horkost druhého těla stojícího za ním. Jemné ruce, které vedly ty jeho, ho také překvapovaly.

Kdo tento mladík vlastně je? Odkud přišel? A jak to, že jeho ruce byly téměř stejně pěstěné jako ty princovy?

Málem se seknul do prstu, nebýt zásahu jeho společníka a zoufale si povzdychl.

„Ne, tohle já nikdy nezvládnu.“ Svěsil ruce podél těla a sklopil hlavu. V té chvíli si uvědomil, že v jeho přítomnosti se chová úplně jinak než s kýmkoli jiným. Netušil, jestli z toho má mít radost a nechat se novými pocity zajmout, nebo se okamžitě vrátit do své ulity. Měl dojem, že by se mu tato vstřícnost a otevřenost mohly jednou pořádně vymstít.

„Jasný Princi!“ zaslechl naléhavý hlas kancléře. „Hledali jsme vás, mohl byste na chvíli na slovíčko? Mám tady pro vás váš oblíbený čaj.“

Jindřich se otočil ke svým třem rádcům a do očí se mu opět vrátil chlad. Teplému nápoji ale neodolal.

Odložil nástroje do rukou sochaře a následoval kancléře do altánu.

„Nejjasnější princi,“ spustil kancléř hned, jak se Jindřich posadil a vzal do rukou horký hrnek, „vy přece víte, že jsme vám vždy dobře radili.“

„Ano, vždy, vám i nejjasnějšímu panu králi,“ přizvukoval mluvčí hradu.

„Víte, že nám vždy šlo jen o vaše dobro,“ řekl kancléř.

„Ano, o vaše dobro a o dobro nejjasnějšího pana krále,“ dodal premiér.

„Princi, záleží nám na vás, to přece víte. Nikdy bychom nedopustili, aby vám byla zničena vaše slibná budoucnost velikého vládce, to přece víte. Pamatujete, jak jsme vám rozmluvili panovačného krále Slovenského. I nyní bychom vám znovu rádi poradili, máme o vás totiž starost, jasný princi,“ řekl, ruku si pokládaje na srdce. Premiér se jal přizvukovat: „Velikou starost, jasný princi.“

Tentokrát si vzal slovo mluvčí hradu.

„Bojíme se o vaši budoucnost, nejjasnější. Ten mladík, který se na náš hrad prakticky vloupal, je pro vás totiž opravdu nebezpečný, i když se nezdá,“ řekl a premiér přikývl. Všichni tři muži si moc dobře pamatovali každý Ondřejův úšklebek i každé slovíčko, nejen to, slyšeli, jak si z nich před princem dělal legraci, a on se jich ani nezastal. To bylo zlé. Mohl jim překazit úplně vše, co měli, protože mu mladý šlechtic i přes výchovu tří rádců skutečně naslouchal. A to nebylo přípustné.

„Mění vás, pane. Jste jiný, než jste býval, odpouštíte víc, než by si zasloužil. Neklaní se vám, dnes ještě ani jednou. Nezdraví vás, jak se patří, neoslovuje, jak má. Nechová k vám sebemenší úctu,“ řekl kancléř. Vystřídal jej premiér: „Rozvrací náš hrad, nejjasnější princi, o to mu jde. Chce z vás udělat svého kamaráda a poté svého sluhu. Chce vás pokořit, chce, co nedostal nikdo před ním, a my vás snažně prosíme, nenechte jej zničit celé naše království. Jít cestou, po níž šel on, znamená skončit jako on. Je to drzý a nevychovaný vandrák, neschopný prokazovat vám úctu a vy mu otvíráte své ušlechtilé srdce. Aby jej on mohl zničit.“

„Princi, my víme, že je těžké to poslouchat, ten kluk se ale chová nepřípustně. Mluví s vámi jako se sobě rovným, dotýká se vás, jako by se nechumelilo, bez zeptání. Nutí vás pracovat. Nejjasnější, vy víte, že jsme vždy na vaší straně, jemu ale jde jen o to dostat vás na kolena, a tak to být nemá, to vy byste měl být vysoko nad ním,“ řekl kancléř a hluboce se princi poklonil na důkaz svých slov.

„Jste přece princ,“ řekl premiér a mluvčí hradu přikývl.

„Ano, jste nejjasnější princ. On by si to měl uvědomovat, klanět se vám. I král Slovenský by prosil, aby vám mohl byť jen zapnout kabátec!“

Princ je nepřerušoval, jen zamyšleně hleděl na jedno z děl, které už bylo hotové na druhém konci zahrady. Najednou se mu vynořily všechny vzpomínky, které zažil s tím dotěrným klukem a uvědomil si, že jeho rádcové mluví pravdu. On se jen chce dostat do jeho přízně, a když se mu princ úplně otevře, jistě mu zasadí ránu. Nejspíš zjistil, že drzostí nikam nedojde, tak se jen pokouší být milý. Vetřít se do jeho přízně a poté mu ublížit. Sebrat mu jeho čest a vážnost!

Princ věděl, že je svým způsobem křehký a zranitelný. Jistě, byl princ, dokázal by se bránit, přesto mu však jeho postavení nedovolovalo tolik, jako si může dovolit prosťáček.

Dopil chladnoucí čaj, zvedl se a prkenným krokem došel zpět za sluhou.

„Už se nechci učit tesat do ledu! To není práce pro prince!“ zadíval se na něj štiplavým pohledem.

Začal foukat ledový vítr a princ se otřásl. Neupravil se pořádně, když vyběhl narychlo do zahrad.

„A zapni mi kabátec! Je mi zima!“ řekl panovačně.

Ondrej sa na moment zarazil, prekvapené oči ďalej upierajúc na ľadový kvet, ako by mu mohol poradiť. Túto zmenu v princovom správaní nečakal. Bola taká náhla, prudká. Nemal tušenie, čo mu jeho radcovia povedali, ale jedno vedel – tí muži boli ochotní urobiť všetko pre to, aby princ zostal ľadový a chladný, ako okvetné lístky tej kvetiny.

Nepatrne sa zamračil. Mrzelo ho, že jeho princovi niekto tak veľmi a tak cielene robil dieru do hlavy, nemohol ale robiť vôbec nič. Chcel sa princ vrátiť na samotný začiatok ich vzťahu? Pokojne.

Nepočuteľne si povzdychol. Páčilo sa mu držať Henrichove jemné ruky, ležať vedľa neho a rozprávať mu svoj príbeh, páčilo sa mu pozerať na jeho zaujatú tvár, keď sa učil, čo tak bavilo aj Ondreja samotného. Bol si istý, že to princa bavilo tiež, videl, ako ho celá činnosť zaujímala.

„Každá práca vhodná pre vandráka je vhodná aj pre samotného kráľa, pane. Ale keď chcete, môžete sa pokojne vrátiť k sebe do komnaty a byť tam. Aspoň tam budete mať teplo. Čo vlastne robíte, keď máte voľno? Asi sa učíte, však? To je jedno, môžete robiť, čo len si budete priať,“ podotkol, nebol si ale veľmi istý, či skutočne hovoril k princovi, alebo skôr sám k sebe. Možno k tej kvetine…

Konečne sa otočil smerom k princovi a zapozeral sa priamo do jeho chladných štipľavých očí.

„Myslím, že by ste si mali svoj kabátec zapnúť sám. Tohoto privilégia sa predsa nedostalo ani samotnému kráľovi Slovenskému – prečo by ho teda mal mať vandrák ako ja?“

Znovu vzal do ruky kladivko a dláto pokračujúc v práci. Azda pre neho tou vetou rozhovor skončil, asi sa chcel ponoriť do svojich zmätených myšlienok.

Nelíbila se princi slova vyřčená z rudých promrzlých úst jeho sluhy.

„Král Slovenský nebyl hoden, je zhýralý a vypočítavý…,“ zamumlal si jen pro sebe. „Ty bys však mohl, kdybys nebyl tak sebestředný.“

Otočil se a snažil se seč mohl, aby si jeho společník myslel, že je mu lhostejný. Možná by i byl, kdyby z jeho úst nevyšla ta prokletá otázka.

„Učíte se, že?“

Učil by se a rád, kdyby mu dovolili učitele nebo měl alespoň přístup ke knihám. Nechtělo se mu do komnaty, kde jediná zábava byla čtení románků o lásce, které mu nosila jedna služebná, o níž jediné si myslel, že to s ním myslí upřímně. Kromě rádců, těm věřil, nechápal jen, proč mu stále upírají studium. Tvrdili, že k vládnutí znalosti nepotřebuje. Avšak čím byl princ starší, tím víc pochyboval, že dokáže jednou vládnout bez znalosti zeměpisu, dějin a hlavně jazyků. Potřeboval se přece domluvit až pojede někam do cizích krajů. Možná jeho otec toto všechno nechával na rádcích a ministrech, ale on takový nebude.

Jenže ani jeho komorná neměla přístup do královské knihovny, pokud vůbec nějakou měli. Prošel zámek křížem krážem, ale komnatu či salonek, kde by byly uloženy knihy, nikde nenašel.

Zastavil se pod vysokým smrkem a opřel se o jeho kmen. Z tohoto místa měl skvělý výhled na sochaře, který se soustředil na svou práci a na prince úplně zapomněl. Byl mu lhostejný. Mrzelo ho to, ale uvědomil si, že si za to může sám. I přes slova rádců, kteří měli jistě pravdu, nemohl si princ pomoci a něco ho k mladíkovi táhlo. Ten pocit, když držel jeho ruce, když byl přitisklý na jeho záda, tyto vzpomínky v něm vzbuzovaly neobvyklou emoci, jíž nerozuměl, přesto však byla zvláštně hřejivá.

Opřel se do něj ledový vítr, on jej však nevnímal. Stále svůj zrak upínal na soustředěnou tvář sochaře.

„Je krásný a…,“ zamumlal si pro sebe, ale myšlenku dokončit nedokázal. Poryv větru se opřel do smrkových větví, na nichž byla napadána vrstva sněhu. Ta se však ve větvoví neudržela a padala dolů přímo na prince.

Ten vykřikl překvapením, když mu studený sníh zapadl přímo za krk.

Snažil se sníh vytřepat, ale těžký kabátec, leč nezapnutý, mu stěžoval jeho snahu.

„Hej, ty! Nádeníku! Okamžitě pojď sem a pomoz mi!“

Na tie slová sa Ondrej nedokázal nezaškeriť. Azda nikdy v živote nikomu neprial niečo také nepríjemné ako sneh za krkom. Práve v ten moment ho ale celá situácia bavila. Asi ho mrzelo, že princ vymenil ich možné priateľstvo za ohováranie troch radcov, rovnako ako, ako odhadoval, vďaka nim odmietol aj jeho žiadosť o ruku. Nedovolil mu prísť, spoznať sa, porozprávať sa, nič. Zhýralý a vypočítavý, sebastredný… Nehneval sa. Len ho to mrzelo.

„Iste, najjasnejší princ,“ hlboko sa uklonil Ondrej, prešiel k hnevajúcemu sa šľachticovi a urobil, o čo ho prvýkrát žiadal – náhlivo, tak, že prekvapený princ nestačil odporovať, mu začal zapínať jednotlivé gombíky kabátika a potom sa znova s úplne vážnym výrazom opýtal:

„Budete si priať ešte niečo?“

„Ne! Od tebe už opravdu nic! Jen to, aby ses už ke mně nikdy nepřiblížil! Nejsi nic, jen obyčejný nevděčník…,“ mračil se princ, ale pak se rychle otočil a odcházel do zámku. Za krkem mu tál sníh a pomalu stékal po zádech. Začala mu být zima. Bylo mu smutno. Cítil se sám…

Tak sám, až se mu stáhlo srdce. Proč jen ten kluk musel být tak nevychovaný? Proč jen netušil, jak se k němu chovat, aby spolu dokázali nějak vycházet. Chtěl a potřeboval si zachovat svou úctu…

Možná ano, možná se on sám choval zle, možná by se měl chovat jinak, ale co když ho ten prosťáček zradí? Co když si z něj opravdu udělá jen loutku, aby se měl líp?

Nevěděl. Vůbec neměl ponětí, jak se chovat k lidem. Věřil svým rádcům, přesto všechno v hloubi duše tušil, že je cosi špatně, že takto to v životě nechodí.

Jenže jak to chodí? Nikdo jiný než oni, mu to nikdy neukázal. Vždycky to fungovalo, tak proč ne teď?

Možná proto, že všichni okolo něj jsou jen podlézavé krysy, které udělají každou hloupost, kterou jim řekne, jen proto, aby nebyli vyhozeni ze zámku? A tento mu ukazuje opravdovost? Bez pokrytecké masky? Jak to, že ji na dalších poddaných nikdy neodhalil? Možná proto, že neměl srovnání?

Než došel do komnaty, zase se za ním rozběhly dvě služky, které ho chtěly odstrojit a převléci, on je však poslal pryč. Rázně, ale ne panovačně, jak byl zvyklý.

Sám se v soukromí převlékl do lehké košile a vklouzl do postele. Zase mu byla zima. Strávil v zahradách, kde se proháněl ledový severní vítr víc času, než předpokládal, a nepříjemná sprcha sněhu, která mu přistála za krkem ho také moc nezahřála.

Toužil po horkém čaji, ale nechtěl s nikým mluvit, nechtěl se dívat do tváří, které nebyly tvářemi, ale upjatými maskami, které si před ním sloužící nasazovali.

Jen jedna tvář byla pravá a té před malou chvílí řekl, že už ji nikdy nechce vidět.

Mohl by se s pokorou sklonit a změnit své rozhodnutí?

Ano, to jistě mohl, nastala jen otázka, jestli na toto najde odvahu. Najde odvahu se podívat do těch zelených očí, ze kterých cítil upřímnost? Možná leckdy bolestivou, ale přesto až neuvěřitelně průzračnou.

Vyběhl z komnaty a potichu nikým nepozorován vklouzl do kuchyně. Nebyl tam snad dlouhých deset let. Ucítil vůni koláčků, která byla jiná než ta, když už byly naservírovány na stole v jídelně. Ta vůně v něm vyvolala vzpomínku. Matnou, nedokázal si vzpomenout, převládal pouze příjemný pocit.

„Jasný pane! Co taky děláte v tak lehkém oblečení! Nastydnete zase!“ zhrozila se jedna z kuchařek. Poznal ji, zestárla, jistě, ale přesto to byla ona, která mu jako malému klukovi podstrojovala a nechala ho tajně olizovat mísy po krémech na dorty i ujídat ještě teplé koláče.

Usmál se na ni a sebral z plechu, který zrovna vytáhla z pece, jedno sladké tvarohové pečivo a hned se do něj zakousl.

Bylo horké a princi z očí vyhrkly slzy, ale svého sousta se nevzdal, převaloval ho v ústech do té doby, než zchladlo natolik, aby jej mohl polknout.

„Nenastydnu, je tu teplo. Někoho hledám… Vezmu si ještě jeden…,“ neodolal a ukradl z plechu hned dva.

„Princi, bude vám špatně!“ řekla přísně, ale pak se chytla za pusu, jako by si uvědomila, že princ už není to roztomilé a čisté dítě. On se však jen pousmál: „Ano, já vím, to už jsi mi tvrdila kdysi a nikdy mi zle nebylo.“

Kuchařka se na něj podívala jak na přízrak, ale princ se věnoval jen slastné chuti, která se mu rozplýval na jazyku.

„Hmmm, velmi chutné,“ huhňal s plnou pusou a opět se rozesmál, když si uvědomil, co by mu na toto řekli rádci. Ti tu však nebyli.

Nicméně nebyl tu ani zelenooký mládenec, po kterém se sháněl.

„Rózo, já ti to tady pohlídám a běž mi najít toho nového sluhu, chci, aby mi donesl čaj a dělal mi společnost,“ poprosil ji pohledem.

„Vy si pamatujete moje jméno…,“ rozjasnila se její tvář. „Půjdu se po něm podívat, ale samotného s plechem koláčů vás tady nenechám, musím něco zachránit i milostivému králi a rádcům.“ Pokrčila rameny a okázale s rukama v bok se podívala na poloprázdný plech.

„Jen běžte zpátky do komnaty, pošlu ho i s čajem za vámi,“ ujistila ho.

Princ se neochotně zvedl, ale přece jen ukořistil ještě jeden koláč a rozpustile se na ni pousmál. Pak už zmizel za dveřmi.

Ondrej sa v tom čase vracal do zámku – mal za úlohu pomôcť so zalievaním kvetov a následne pripravením stolov, čas na sochárčenie v záhrade už mu končil, a tak sa pomaly vydal do tepla hradu. Hlavou sa mu ale stále naháňal princov výraz a čosi, čo v jeho očiach nikdy predtým nevidel. Iste, už toľkokrát boli nahnevané, teraz si ale mohol všimnúť aj niečo ďalšie. Jeho princ bol smutný…

Nechcel, aby bol smutný! Chcel ho aspoň raz, jedenkrát, vidieť usmievať sa, chcel počuť jeho smiech. Chcel sa pozerať do jeho uvoľnenej tváre a vidieť jeho oči rovnako zaujaté, ako keď ho učil pracovať s ľadom, keď držal jeho jemné ruky a pomáhal princovi s každým pohybom. Pamätal si aj na vďačné iskry, keď bol princ chorý. Chcel pozerať do jeho tváre v momentoch, ako boli tieto, keď opadla tá podivná chladná maska, ktorú si princ pestoval, a on bol zrazu taký otvorený, taký iný. Tak krásny, aj zvnútra, nielen zvonku. Ondrej netušil, ako to poznal – jednoducho zrazu vedel, že je vo vnútri princ oveľa čistejší, než sa zdalo, hoci sa to jeho radcovia snažili prekrútiť a znehodnotiť. Mal v sebe čosi, čo išlo potlačiť a zamaskovať, nie ale zničiť, niečo krásne.

Povzdychol si. Slová, ktoré mu princ povedal a jeho následný výraz ho zvláštne zaboleli, zrazu bol na všetky jeho urážky oveľa citlivejší ako na začiatku. Už si dokázal predstaviť, ako asi výchova troch radcov prebiehala. Vedel, že na Henricha bude musieť ísť pomalšie, lenže aj tak, za ten spoločne strávený čas ho zo zvláštnych dôvodov začínal mať naozaj rád, uvedomoval si to. Možno nielen to. Nebolo to len pobláznenie, ktoré v ňom rozhorel obraz. Toto bolo silnejšie. A mrzelo ho, ako málo stačilo, aby ho od seba princ zase odohnal, mrzelo ho všetko, čo mu povedal.

Možno sa k nemu sám nemal zachovať, ako sa zachoval, nejako mu ale nezvládal podliezať, ani keby sa snažil. Nedokázal sa prizerať momentu, keď princ dobrovoľne zavrhol, čo ho mohlo baviť, pretože mu to niekto iný poradil.

V zámku zo seba vyzliekol prebytočné zimné oblečenie a zamieril pre kanvicu, nedokázal ale prestať myslieť na princa a bolestný záblesk v jeho očiach. Žrádlo pre krysy, vandrák, nádenník, sebastredný nevďačník, alebo zhýralý a vypočítavý kráľ, možno to bolo jedno. Nie, neľutoval, že do kráľovstva išiel, možno, že sa však pred princom neukázal o nič lepšie, než ako ho bez jediného pohľadu odsúdil vtedy, keď ho Ondrej žiadal o ruku. Možno urobil dobre, že ho odmietol rovno. Možno by sa v ich spoločnom spolužití neskutočne trápil, možno keď by zistil, aký kráľ skutočne je, čo mal teraz možnosť ukazovať mu, možno by ho všetko mrzelo a on skutočne nebol šťastný. Možno…

„Ondřeji, tady jsi,“ začul za sebou, a tak sa otočil – bola to jedna z kuchárok, ktorú spoznal hneď prvý deň svojho pobytu na zámku, keď mu k chudobnej porcii jedla tajne pridala väčší kus mäsa, pár zemiakov i jeden koláčik. Odvtedy mu už dávala jedlo len ona a on jej na oplátku pomáhal s umývaním riadu častejšie, než musel. Pripomínala mu kuchárky z jeho hradu…

„Princ si tě žádá,“ usmiala sa a on prekvapene povytiahol obočie.

„Máš mu prý přinést čaj a dělat společnost,“ objasnila, a tak sa po jej boku vydal do kuchyne, kde sa už varila voda na splnenie princovej požiadavky, ešte keď sa ale miestnosťou rozliala vôňa Henrichovo najmilšieho nápoja, ktorý mu brunet robil, nedokázal pochopiť, čo sa to práve dialo. Ešte pred chvíľou ho jeho princ nechcel už nikdy vidieť. Ešte pred chvíľou od neho utiekol. Teraz s ním chcel tráviť čas? To bolo… zvláštne.

Rozhliadol sa okolo seba, keď si všimol poloprázdny plech s jeho obľúbenými koláčikmi. Možno, že by si mohol…

„Zapomeň! Prý děti – já to panu správci hned nechtěla věřit! No počkej, ať už jsi pryč, nevděčníku,“ jala se kuchařka vyhazovat rozesmátého Onřeje z kuchyně.

„Na nejjasnějšího pana krále pak nezbyde nic a rádcové se zase budou ptát, proč je toho dnes tak málo. Utíkej, princ už čeká,“ popoháňala ho, a tak bol nakoniec nútený skutočne opustiť miestnosť aj bez sladkej pochúťky. Ako sa zdalo, tu už pred ním niekto bol…

Teda, niežeby kuchárke nezobral deň predtým pár makových kúskov, predtým lekvárových, predtým mandľových, tvarohových a zase lekvárových, rovnako by si teraz vzal.

Prešiel až k vyrezávaným dverám, ktoré tak dobre poznal a zaklopal. Nebol si v tom momente veľmi istý, čo presne očakáva, ani keď potom otváral dvere a vchádzal dovnútra. To, čo videl, ale čakať nemohol. Princove oči boli tak zvláštne, tak iné. Už v nich nevidel ten chlad a odstup, on ho naozaj chcel vidieť. Chcel jeho spoločnosť…

Ondrej sa cítil náležite zmätený, napriek tomu za sebou ale zavrel dvere a prešiel k posteli, na ktorej princ sedel, na stolík mu kladúc čaj. Možno sa zahrával, rovnako sa ale posadil vedľa neho, bol zase tak blízko, mohol vidieť každú drobnú vrásku, keby princ nejaké mal. A tiež pár drobných omrviniek, ktoré mu na brade zanechali kuchárkine koláče.

V očiach mu prekvapene zaiskrilo. Jeho princ kradol v kuchyni? Za inej situácie by sa z toho asi smial, nikdy by to od neho nečakal. Bolo to tak… spontánne.

Pousmial sa, neodolal. Nedokázal sa ďalej tváriť vážne, asi nikdy to nevedel.

„Kradnúť koláčiky sa na princa nepatrí, môj pane,“ usmial sa Ondrej ešte viac. Potom sa natiahol k jeho tvári a jemne mu z brady zotrel drobčeky, bolo to tak prirodzené, nepremýšľal nad tým, ani nemohol. Tak samozrejmé, dôverné gesto.

Princova pleť bola jemná, asi zamatová a on to cítil. Jemne ukazovákom prešiel pod jeho spodnou perou tak, že mohol cítiť, aká jemná tá pera bola. Aké dokonalé asi bolo smieť na tie červené vankúšiky natlačiť tie svoje, pobozkať princa, položiť sa s ním do perín a len si užívať tú blízkosť, ten pocit…

Stiahol ruku a rozpačito sa pousmial, keď si uvedomil, čo to urobil, nedokázal sa ale prinútiť ľutovať to, rovnako, ako všetky svoje myšlienky. Urobil by to znova, všetko.

Princ se na něj zaraženě podíval. Nepočítal s tím, že se jej dotkne. Přiložil si ruku na ta místa, která ho po jeho doteku příjemně hřála.

Byl zmatený. Toto by si k němu neměl dovolit, přesto se v něm ale ozvala touha, aby to zopakoval, aby jej zase pohladil. Sklopil zrak a nepřítomně se zadíval na bílou nadýchanou peřinu. Pak ale své rty zvlnil téměř nepatrným úsměvem.

„Krást ne, to bezpochyby, ale ochutnat by měl pokaždé, co kdyby je kuchařka nedopekla a pak by mohlo být Veličenstvu otci špatně. A jeden nestačí, musí se jich ochutnat víc, a aby byla jistota, měl by ochutnat i někdo další,“ natáhl se k vyřezávanému nočnímu stolku a vzal z něj poslední koláček, který už nestihl sníst.

„Tady máš, ochutnej.“

Ondrej v prvých chvíľach zvládol len prekvapene zažmurkať, to, čo sa práve dialo, by neočakával ani v najzvláštnejšom sne. A nielen to gesto, tak obyčajné, a pritom úplne čarodejné. Drobný úsmev, ktorý si toľkokrát prial aspoň raz jedenkrát uvidieť. Očakával všetko možné, toto ale nie. Mal pocit, že sa mu za chvíľu zastaví srdce, asi mu aj vynechalo pár úderov a na malý moment na svojho princa nepochybne pozeral ako na zjavenie, na zázrak. Bol nádherný, a to bolo slabé slovo, vyzeral v tom momente tak… Neobyčajne obyčajne, ako normálny chlapec, ktorý Ondreja zároveň neskutočne priťahoval, bol niekto úplne iný, bol…

Bol to človek, do ktorého by sa Ondrej bol schopný zamilovať. Len netušil, ako jednoducho.

„Ďakujem,“ vydýchol potom, ako princovi úsmev opätoval, a prevzal si od neho koláčik, ich prsty sa však v tom momente dotkli a bruneta tie jeho príjemne zachveli, nemal tušenie, čo presne to robí, koláčik však zatiaľ odložil a jemne skúsil vziať jeho ruku do svojich. Až spätne si uvedomoval, čo robí. Henrich ale necúvol hneď pri prvom kontakte, a tak ho ďalej držal, palcami ho jemne hladil po chrbte tej ruky a stále sa usmieval, bol to tak zvláštny moment.

„Máte jemné ruky, pane,“ skonštatoval, jemne ruku otočil a ukazovákom mu chvíľu len opatrne krúžil v dlani, asi čakal, kedy mu princ ruku vytrhne a prikáže mu už nikdy naňho znovu nesiahať…

Princ se na něj podíval nepřítomným výrazem, jako kdyby ani nevěřil tomu, že jeden koláček dokáže tak jeho společníka změnit.

Naopak, spíš si stále myslel, že bude nadále jedovatý a každé jeho slovo, kterým dá najevo, že je šlechtic, bude brát za slovo těmi narážkami, jako tomu bylo v minulých dnech. Stále nechával laskat své ruce jeho dlaněmi a celým jeho tělem mu procházelo uspokojení z prostého doteku. Jaké by asi bylo, kdyby jej pohladil po hrudi, po zádech, po stehnech?

Ne, to nebylo možné, seděl vedle nej prostý člověk, nádeník… I kdyby sám princ tohle dovolil, bylo by to proti všem konvencím a ustanovením. Prostý člověk mohl akorát líbat ruce v hlubokém předklonu. Ale proč? Proč tomu tak bylo?

Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj – to mu nyní vyvstalo z paměti a věděl, že mu tohle už kdysi někdo říkal. Nemohl si však vzpomenout z čích úst to slyšel.

Jenže on nedokázal posoudit, kdy se povyšuje a kdy má naopak cítit ponížení ze svých slov či činů.

Ale nyní – nyní si připadl, že jsou si rovni, cítil to. Jen jedno tomu chybělo.

„Řekni mi – jak se jmenuješ?“