Královské koláčky / Kráľovské koláčiky 7.

Jindřich jen stál neschopen cokoliv namítnout, i když věděl, že by Ondřeje měl zastavit v jeho monologu a říct mu, že všechno pochopil. Že se v jeho tvrdé palici konečně rozsvítilo a jediné, co pro něj mělo cenu, bylo žít s mladým chytrým králem, který jako jediný může vyléčit jeho pokroucenou mysl, kterou vybudovali podlí rádcové, a spravedlivě společně vládnout bok po boku oběma královstvím.

Stál jako solný sloup a jen rychlý odchod zničeného mladíka jej konečně probral z přemítání o budoucnosti.

Rychlými kroky jej doběhl a stiskl jeho paži, přičemž si jej přitáhl do náručí.

Pevně jej držel, aby se náhodou nerozhodl utéct, i když to král očividně neměl v úmyslu, a nechal hlavu položenou na Ondřejově rameni. Hledal slova omluv, pochopil, jak moc mu ublížil svým nařčením, ale nakonec se rozmluvil:

„Ne, jediné, co bych si kdy vyčítal, by bylo to, že jsem tě nechal odejít. Až teď, když jsem klidný a stojím zde mezi důkazy o tvé přízni, jsem pochopil, že to já jsem byl zaslepený a sobecký. To já bych se měl kát a klečet tu u tvých nohou. Až teď chápu, co všechno jsi pro mě udělal, jak moc jsi otevřel mé oči a teď jsi mi donesl ty nejkrásnější dary. Vzdělání a… koláček. Děkuji za ně, děkuji za tvou lásku, za to, jak jsi se mnou byl trpělivý a dokázal změnit to, čím jsem byl. Byl jsem hloupý a sobecký, pyšný… A stejně tak jsem se projevil i před chvílí v trůnním sále. Mou jedinou omluvou je jen překvapení, které jsi mi uštědřil svým odhalením. Jsem ale princ a neměl bych se nechat vyvést z míry vůbec ničím a věřím, že ty mě tomu naučíš. Být vyrovnaným a spravedlivým králem. A proto bych se tě chtěl zeptat – Staneš se mým chotěm a králem Středoříše? Budeš mi stát po boku a povedeš mé kroky, abychom společně vybudovali velké a silné království?“ zadíval se do jeho očí, pustil jej a klekl si před něj.

V tom momente Ondrej konečne opäť stratil slová a chvíľu na svojho princa len pozeral, toto nemohol čakať ani v najkrajších a najšialenejších snoch, o tom nemohol snívať. Prisahal by, že ho čiernovlások opustí, skutočne už sa s tým takmer zmieril, hoci by ten fakt nikdy naozaj neprijal a nedonútil svoje srdce prestať pre neho tĺcť. Bol prekvapený, zaskočený, bol šťastný…

„Henrich…,“ vydýchol. Cítil, ako ho roztrasené nohy zrádzajú, bolo také náročné ďalej sa na nich udržať a vlastne ani nemusel, vedel to, opäť si teda kľakol k svojej láske a znovu ho pevne objal, nos mu zaborujúc kamsi do ohybu krku a rukami ho na seba ďalej pevne tlačil, až sa chvíľami bál, že drobného princa zadusí. Bol tam, s ním. Boli tam spolu, na zemi v jeho komnatách, a on sa cítil akoby ho niečo zničilo a znovu postavilo, bol to neskutočne oslobodzujúci a vlastne krásny pocit, ktorý prinášal úplne iné šťastie, než do tej doby poznal, bol to ten typ, ktorý nepríde sám, ktorý sa musí získať niečím náročným a bolestivým, áno, tým bolo podfarbené. Bolo to vlastne neskutočne bolestné šťastie, ktoré mu zvieralo srdce, a to bolo nádherné.

Nešlo to popísať. Dalo sa to len cítiť.

„To som predsa mal povedať ja, dokonca som niekde mal aj prstienok… možno… po troch odmietnutiach by si mi možno aj povedal áno a mohli by sme sa dostať do nejakého románu,“ vzlykal mu do ramena nezmyselne, zamotane, ale šťastne.

„Bože, ja som občas hrozný mamľas… Tvoj… upísal si sa diablovi, teraz so mnou budeš chodiť na prechádzky a stavať snehuliakov a kúpať sa a cestovať a robiť hlúposti, keď sa ti budú páčiť, a vyhovárať mi ich, keď to vážne bude hlúposť, a smiať sa a usmievať a zaspávať so mnou…, nechám ťa vybrať si polovicu postele,“ zazubil sa naň rozpustilo, než sa zase šťastne rozosmial a opäť sa naňho natlačil.

„Jasné, že si ťa vezmem!“

***

„Ich Veličenstvá rodičia odcestovali,“ pokrčil ramenami Štefan, keď sa konečne Ondrej zastavil z pobehovania po zámku a začal svojho priateľa počúvať.

„Kam odišli?“ Ondrej rozšíril oči prekvapením, chytil si tvár. „Tak ich jediný syn sa za pár týždňov žení a oni si odcestujú? Napríklad by mi mohli drahí rodičia povedať kam, pretože ja ich teraz potrebujem. Vari som niekedy chystal svadbu? Veď ja som snáď ani na žiadnej nebol.“

„Uklidni se, Ondřeji, určitě vědí, co dělají. Možná byla jejich cesta nutná," hladil ho po ramenou Jindřich.

„Nie, to iste nebola. Sú na dôchodku, žiadna diplomacia sa ich netýka… a teraz mi, môj drahý, povedz, čo budeme robiť?“ krútil hlavou Ondrej a pomaly prechádzal po hale v Štefanovom dome.

Štefan len sedel pri pohári vína a uškŕňal sa. „Však oni ju stihnú, to sa neboj, a s prípravami ti pomôžem ja. A nielen ja, nemaj obavy, všetci v zámku ti vystroja takú svadbu, o ktorej sa bude hovoriť ešte dlhé roky.“

„A povieš mi teda, kam išli?“ prižmúril naňho oči.

„No, utužovať diplomatické vzťahy. Niektoré sú zvláštne krehké a v susednom kráľovstve to stále trochu vrie. Ty tam nemôžeš ísť a podľa všetkého, čo som počul, zatiaľ ani pre jasného princa tam nie je bezpečne. Nechaj ich konať a uvidíš, aké silné môže byť slovo schopného kráľa.

Jindřich si po jeho slovech sedl zničeně na židli. Pořád měl v hlavě neveselou situaci, která vládla v jeho zemi, a styděl se, že není schopen ji řešit sám. Bohužel věděl, že má Štěpán pravdu. Stále šly od hranic zvěsti, že jej hledají, aby ho mohli poslat na šibenici.

Nicméně netušil, že je pod ochranou rodu Slovenských a vojáci sousední země byli pod pohrůžkou války vyhnáni od hradeb, které chrání královské město.

V tom čase už pri honosnom kráľovskom paláci mocnej Stredoríše konečne zastavil pozlátený, na pohľad drahý, kráľovský kočiar. Majestátne kone, jeden ako druhý, na povel zastavili bez jediného odfrknutia, vojaci sa zoskupili okolo a každý okoloidúci si mohol všimnúť, ako vznešene celá formácia pôsobila. Všetko bolo perfektné, hodné nositeľov kráľovskej krvi.

A vo vnútri voza, paradoxne, sedel azda najšialenejší a najjednoduchší kráľ, aký kedy existoval – do doby, keď mu jeho milovaná kráľovná porodila syna, ktorý s ním veľmi statočne súperil.

„Karla, pozri, ako to, že tu majú toľko snehu? Prečo my nemáme toľko snehu?“

Jeden z vojakov otvoril dvierka kočiara a kráľ zostúpil na zem, podávajúc ruku svojej kráľovnej a ona ako pravá dáma konečne zostúpila na zem, pridržujúc si dlhé honosné šaty, a s hrdo vznešenou hlavou, ako sa na kráľovnú patrilo, sa na všetkých prítomných okolo usmiala.

„Ak vybehneš do toho snehu a začneš stavať snehuliakov, bude to to posledné, čo urobíš,“ zašepkala smerom k nemu stále s rovnakým uvoľneným výrazom, až neodolal a ticho sa, úplne neprofesionálne, rozosmial. Pravda bola, že ho jeho kráľovná nespočetnekrát zachránila práve tým, ako dokázala byť autoritatívna. On to zvládal tiež, najmä keď spolu boli sami a hodilo sa to, teraz ten prípad však nenastal.

„Iste, moja drahá.“

Karla si mohla všimnúť starú dámu, pre ktorú sa po ceste zastavili. Ich vítanie bolo dlhé, ako to len šlo, a len nerada ju opúšťala, vedela ale, že aj s ňou do zámku prísť nemôžu, pokiaľ skutočne malo všetko vyjsť, ako bolo naplánované.

Vstúpili do zámku, vedení až k trónnej sále, pred ním sa však kráľovná od svojho muža odpojila a v sprievode dvoch svojich strážcov sa vydala preskúmať zámok, ktorý kedysi veľmi dobre poznala. Jej úlohou nebolo nájsť nič špeciálne, vedela ale, že bude upútavať viac pozornosti než ktokoľvek iný – a jej teta tak mala voľnú ruku dostať sa prakticky kamkoľvek. Kto by venoval pozornosť starej opatrovateľke, keď bola blízko kráľovná?

A starší Slovenský konečne vstúpil do trónnej sály a dvere sa za ním uzavreli, keď sa početná družina konečne dostala dovnútra a on sa rozhliadol okolo, dúfajúc, že kráľ zariadi ich súkromie. Aké však bolo jeho prekvapenie, keď sa zahľadel do ľadových očí a všimol si akýsi zvláštny hlúpy lesk. Vedel, že kráľ ešte nebol zas tak starý, bol ale ako omámený. Poznával ho vôbec?

Ten pohľad ho vydesil. Bývali priatelia, dobrí priatelia, a než s Karlou odišiel, nielen s Klárou – kráľovnou českou, ale aj s jej manželom sa stali takmer nerozlučnými, vždy mu pripadal veľmi inteligentný a muž naopak oceňoval jeho nápady a bezprostrednú povahu, stali sa priateľmi. Prečo naňho teraz pozeral tak odmerane?

„Já vás znám. Někde jsem vás viděl,“ zamyslel se král, v ten moment k němu ale přiskočil jeden z rádců.

„To není možné. Nikdy jste bývalého krále neviděl, máte posly, nejezdíte do cizích zemí, nejjasnější pane králi.“

„Pravda. Neznám ho,“ zamyslel se král.

Viliam bol šokovaný. Toto nebol muž, ktorého poznal.

„Potom teda dovoľte, aby som sa predstavil. Volám sa Viliam Slovenský. Dlhého pol roka sme spoločne trávili dlhé dopoludnia rozprávaním a vymýšľaním všetkého možného, dlhého pol roka som s Vami trávil toľko času a veľa ďalších rokov potom za Vami jazdil. Po smrti Kláry som s Vami stál na pohrebe, celú tú dobu, bol som ten, ktorý Vám potom šiel na krst jediného syna, zatiaľ čo vy s Klárou ste boli pri krste Ondreja. Prosím ťa, čo to vyvádzaš? Veď to som ja! Nemohli by sme mať súkromie? Potrebujem s tebou hovoriť… o Kláre,“ vydýchol rozhorčene a všimol si, ako naštvaný kancelár zbrutálnel.

„Jak se opovažuješ tykat nejjasnějšímu panu králi?!“

Na jeho slova vystoupila ze stínu celá královská stráž, míříce na krále Slovenského meči, a on šokovaně vydechl. Copak mělo slovo poddaného větší váhu než slova samotného krále?

Starý vládce jen zamrkal a podíval se na všechny, kdo zbyli v sále. Jeho tři rádci stáli s rukama v bok a mračili se na nevítanou návštěvu.

„Nikdo vás nezval, vyhrožovali jste válkou, tak se zase seberte a jeďte domů, nebo si vás tady necháme místo toho otcovraha, kterého ukrýváte!“ přišel ke králi jeden z rádců a bojovně vystrčil bradu.

„Ale Andreji, to je přece král vedlejšího království, vzpomínám si. Chce se mnou mluvit o mé ženě…,“ zjihl a v očích se mu objevil lesk. „Běžte… běžte si dát koláček, já… rád bych si popovídal o Kláře. Tak běžte…“

„Ale…,“ zkusil odporovat jeden z nich.

„Tak šup, šup, šup, koláčky už čekají.“

Trojice se neochotně otočila a pomalu odcházela.

Jakmile osaměli, starý král ještě jednou zaostřil na svou návštěvu.

„Vilém – ten Vilém, který mi rozbil okno do královské galerie,“ pokýval hlavou a pousmál se. „A proč jsi vlastně tady? Proč jsou moji milí rádcové na tebe tolik nazlobení? Řekni?“

Kráľ Viliam sa v prvej chvíli len pousmial, keď si na spomínanú udalosť spomenul, potom ale opäť zvážnel. Z rohu miestnosti si oproti kráľovi pritiahol stoličku, na ktorej sa potom posadil, a zadíval sa mu priamo do očí, ďaleko chápavejších, stále ale tak iných, než aké ich poznával. Kráľ Český zostarol a zošedivel, nemohol ale prísť o všetko, čo kedysi mával. Býval taký múdry…

„Čo to len robíš?“ vydýchol smutne, a keď sa naňho sivý nechápavo pozrel, povzdychol si. „V krajine máš hladomor, poddaní sú sužovaní krutými daňami a všetky peniaze, ktoré ľuďom pod tvojím menom vybrali, idú všade inde, len nie do kráľovskej pokladnice. Zem sa rúca a nechal si vyhnať toho jediného, kto s ňou niečo mohol urobiť. Počúvaj, veď my sa poznáme už tak dlho, boli ste nám na svadbe a my vám tiež. Mal si toľko ideálov!“

Pokúšal sa povedať, čo bolo jasné, keď si ale všimol, že sa kráľ sťahoval, rozhodol sa ísť na všetko inak. Toto už pred ním skúšalo toľko ľudí, musel použiť, čo poznali len oni dvaja.

„Chcel som hovoriť o Kláre,“ vydýchol preto. „Bola úžasná. Pamätáš na to, však? Bola neskutočná diplomatka a všetky jej vízie a nápady boli úchvatné, bola inteligentná a dokázala sa učiť rýchlejšie ako ktokoľvek iný. Pod jej rukami by kráľovstvo nikdy nemohlo skončiť zle. Bola krásna, statočná, ale tiež veľmi elegantná a vznešená. Miloval si ju, viem to… A potom si o to všetko prišiel. Vzdala sa svojho života a ty vieš, že keby mala na výber, urobila by to znova, radšej než pripraviť o život svoje dieťa. Než umrela, mala možnosť sa na Henricha pozrieť a ty si pamätáš, sám si mi to rozprával, ako sa na neho vtedy usmievala. Ona pre neho obetovala všetko, čo mala. Si môj priateľ, a tak ti to môžem povedať priamo – veľmi dobre si uvedomuješ, ako veľmi je jej Henrich podobný. Až na pár drobností je celý ako ona, má jej myslenie, jej inovatívne nápady, eleganciu so vznešenou odvahou. Pamätám si, ako si sa o to bábätko ako malé staral, vedel si, že je to jediné, v čom Klára prežíva. Preto si pre neho zariadil dobrú vzdelanú pestúnku, preto si pre neho vymyslel takú krásnu budúcnosť… Vieš veľmi dobre, ako to je. On je celá ona, on má jej dušu. To v Henrichovi Klára stále prežíva, a kým tvoj syn dýcha, navždy v ňom bude, tie nápady, tá odvaha, pokoj, tie oči, vlasy, koža, keby nebol vysoký ako ty – s odpustením – bol by celý ako ona. A teraz mi povedz – prečo chceš zabiť to, pre čo ona položila život? Prečo chceš zabiť to jediné, čo stále dýcha tou úžasnou ženou?“

„Když zemřela má žena, vyčítal jsem to tomu miminu, i když za to nemohl. Stáhl jsem se do sebe a chtěl jsem od všeho utéct…,“ povzdychl si starý král. „Vlastně jsem to udělal. Bylo pro mě osvobození, když se tři schopní a vzdělaní muži osvědčili jako schopní rádci. Všechno jsem nechal na nich, protože jim věřím. Svého syna… Jindřicha jsem přijal, a nakonec byl pro mě vším. Teď mě ale chtěl zabít. Tak mi řekni, co mám dělat? Mám si na prsou hřát zmiji, která mě chce uštknout jen proto, že se odmítám vzdát tradic a předám mu korunu až v době, kdy bude ženatý? Nevím, proč to chtěl udělat. Měl jsem dojem, že se mnou vždycky souhlasil, a ten večer na mě vyjel a podstrčil mi otrávené víno. Kdyby nebylo mých věrných rádců, kteří ho zastavili, byl bych už mrtvý…“

Na moment zavládlo ticho.

„Naozaj nevidíš, ako veľmi sa Henrich zosnulej Kláre podobá?“ zopakoval Viliam naliehavo, než sa opäť rozhovoril. „Veľmi dobre vieš, že je ako ona, vo všetkom. Klára bola priebojná, schopná postaviť sa za seba a za to, čo jej bolo drahé, úplne komukoľvek, len aby dosiahla spravodlivosť. Pamätáš sa, čo robila, keď túžila vziať si teba aj napriek faktu, že si mohla nájsť oveľa bohatších ženíchov? Nebol si prvorodeným synom svojich rodičov, nemal si získať trón a oni chceli, aby si vybrala niekoho iného, ona sa do teba ale zamilovala a ty si veľmi dobre pamätáš, ako za teba bojovala a čo všetko svojim rodičom narozprávala. Áno, aj im sa vyhrážala, mala to v povahe! Ale vieš, že by to nikdy neurobila, neublížila by im, pretože ich milovala, rovnako ako teba. Toto bol jej spôsob ochrany svojho vlastného srdca a ty si pamätáš, ako po tých hádkach bývala rozrušená, aj keď to v nich nedávala najavo, že bola smutná. Bola silná a statočná a teraz mi povedz, keby takto bojovala s tebou, pretože by si priala ochrániť práve svojich rodičov alebo svojho syna – keby na teba zvýšila hlas a ohradila sa rovnako, ako vtedy Henrich, vážne by si ju nechal odviesť na smrť? Ty si ju miloval a ona milovala teba. Keby sa rozhodla postaviť sa za vaše dieťa, nechal by si ju na popud niekoho iného odviesť bez možnosti obhájiť sa a vysvetliť, čo skutočne cítila? To víno teraz spomeňme – nikto nevidel, čím skutočne prešlo, ani ty, takže nemôžeš určiť, ako to s ním skutočne bolo, jediné, o čo sa pri Henrichovom rozsudku opieraš, boli jeho slová tak podobné tým, ktoré by povedala Klára. Skutočne by si ju mávnutím ruky nechal zabiť, pretože ti to niekto iný poradil?“

Starý kráľ si vložil hlavu do dlaní.

„Samozřejmě, že ne, miloval jsem ji, nikdy bych ji nenechal zabít. I svého syna jsem miloval, dokud mi nepřinesl otrávené víno. Myslel jsem, že i on miluje mě, ale změnil se, opravdu se změnil… nebo jsem se možná tak změnil já? Nevím… nevím, Viléme. Můj syn je u tebe v království, že ano? S tvým synem? To on ho chrání? Jak vám mám věřit? Bolí mě hlava a jsem unavený, chtěl bych ti věřit, chtěl bych důvěřovat i své krvi, ale on byl tak přesvědčivý, že se ujme trůnu za každou cenu. Jak si mohu být jistý, že v tom prsty neměl?“

„Nemusíš veriť mne,“ vydýchol kráľ Slovenský a zadíval sa kamsi hlboko do očí svojho dávneho priateľa, snáď rovnakých ako bývali, keď ich poznal. Napriek tomu im však chýbali tie iskry, ktoré tam mával…

„Stačí, keď uveríš vlastnej hlave, nie tomu, čo sa ti podsúva. Stačí, keď sa zamyslíš, ako len mohol kancelár vedieť, že je víno otrávené – keby videl, že do neho Henrich leje jed, nenechal by ho doniesť ti pohár, a ak ho nevidel… Ale o tom ja špekulovať nebudem, stačí, keď ty začneš zase kriticky a zdravo uvažovať, tak ako kedysi.“

Nepatrne sa pousmial, keď sa zdvihol a popchol starého kráľa, aby sa po jeho boku vyšiel von z trónnej sály.

„Stačí, keď uveríš všetkým dôkazom, ktoré máme.“

Mezitím chůva vklouzla do zámku, prohodila pár slov s kuchařkou a nenápadně se vytratila okolo dalších kuchtíků do útrob zámku. S plnou náručí bylin a s růžencem okolo útlého zápěstí procházela chodbami, až se zastavila před komnatami, které patřily rádcům. Slyšela za dveřmi jejich vzrušený hovor: „Krále Slovenského nám byl čert dlužen! Stihl jsi alespoň našemu senilnímu králi donést jeho nápoj? Nemyslím si sice, že by se po tak dlouhé době dokázal vzpamatovat se svého oblouznění, ale král sousedního království je dobrý diplomat a také jeho přítel, mohl by v něm vyvolat nežádoucí vzpomínky a tím probudit jeho oblouzněnou mysl. A to nesmíme dovolit!“

Tohle staré chůvě stačilo. Pochopila, co způsobilo tenkrát živému a chytrému králi takový útlum a apatii vůči všemu. Nebyl to jen žal po zesnulé choti, byly to nějaké byliny, které dokáží oblouznit mysl. Jenže bez důkazů tohle nikdy neprokáže ani král a už vůbec ne ona. To, že za údajným otrávením krále mohli také oni, o tom nepochybovala. Jen bylo potřeba najít jejich apatiku.

Zaťukala tedy na dveře. Ty se rozrazily a kancléř se na ni upřel zlý pohled. Ona se však jen zářivě usmála: „Mladí pánové, dnes nastane poslední úplněk v roce, je třeba očistit zámek od zlých duchů a čar. Už jsem byla všude a ještě zbývají vaše komnaty.“

„Co to meleš, bábo?“

„Ale mladý muži, tuhle očistu dělám už drahmo let, každý rok, je to nevyhnutelné, aby se v zámku neusadili duchové, jenž jsou zákeřní a napadají nejen tělo, ale hlavně mysl. Jakmile duchové někoho ovládnou, prvně chřadne, pak mu začnou odumírat údy a do mysli se vkrade temnota taková, že postižený myslí jen na svou smrt. Bolest a utrpení se zvyšuje každým dnem, na konci cesty pak vykrvácí v hrozných mukách. Pokud ti démoni ve vašich komnatách jsou a já jsem si jistá, že ano, protože kde jinde by byli, když je zbytek zámku čistý jako lilie, pak je jisté, že vy se jim, pánové, neubráníte, obyčejní smrtelníci nemají šanci…,“ povzdychla si a zesmutněla. Najednou ale jako by ožila: „Podívejte se, mladý pane, vidíte je? Tam v koutě ten stín, už se přede mnou chce ukrýt, protože ví, že jen já znám zaříkání…“

Kancléř se ohlédl a vyděšeně poskočil, když se stín pohnul a třásl se, jako by chtěl na někoho vyskočit.

Tři zlouni nečekali a jen letmo kývli na stařenku, ať vstoupí, a utíkali, až se jim za patami prášilo.

„Pojďte, Veličenstva, jsem si jistá, že v těchto komnatách najdeme důkazy o princově nevině i o tom, že vám, milostivý králi, celé roky mlžili mysl, aby se obohacovali a plundrovali naši zem.“

Po tých slovách sa obaja muži premiestnili do komnaty, ktorá na prvý pohľad pôsobila úplne obyčajne. To bolo, vzhľadom na vysoké platy mocných radcov, krajne podozrivé a Viliam vedel, že niekde v jej útrobách sa skrátka muselo skrývať niečo viac. Niečo…

„Pozrite,“ vydýchol naraz. Skriňa v rohu komôrky akoby sa zdala postavená nejako zvláštne, neprirodzene. S pomocou starého kráľa ju preto Viliam odsunul a oči mu padli na poklop, ktorý sa pod ňou skrýval. A v ňom akoby sa nachádzala pokladnica celého kráľovstva – toľko zlata zrazu azda za život nevideli, boli ho celé mešce naukladané na seba a vedľa seba, takmer sa do šikovne postaveného a nepochybne hlbokého otvoru nezmestili. V písacom stole, oveľa menej schovanom, potom našla stará opatrovateľka bylinky, starostlivo zabalené, ktoré aj napriek ochrannej látke mohla cítiť pre ich charakteristickú vôňu.

„Ty poznám,“ povedal po chvíli Viliam s prižmúrenými očami.

„Keď mi bolo asi pätnásť rokov, myslím, prišli sme s chlapcami na skvelé pocity, ktoré táto bylinka prináša vdychovaním dymu z nej, jeden to ale prehnal. Nemal tušenie, kde je, čo tam robí a prečo to robí, bol dokonalou bábkou,“ vydýchol šokovane.

Tak takto to bolo…

V očích starého krále se zalesklo pochopením.

„Můj milý králi, celé roky ti nosili večerní čaj na uklidnění a tím tě zbavovali rozumného uvažování. Dělali si pak s tvou zemí co chtěli. Mučili lidi daněmi, jež nemohli platit, zakazovali všechny radosti, které mohli mít. Vytvořili diktaturu, ve které se žije zle. Zplundrovali a vykradli kdysi šťastnou a bohatou zemi, a to vše pod vaším jménem. Podstrčili tvému synovi otrávené víno, aby ho před tebou očernili a donutili tě, abys ho nenáviděl a zbavil ho jeho práv a možná i života, protože dobře věděli, že by se princ nevzdal. On netouží vládnout, touží jen zničenou zemi dát dohromady, aby se nám všem v ní dobře žilo, stejně jako v zemi krále Slovenského. A byl to mladý král Slovenský, který mu otevřel oči a donutil se dívat okolo sebe a vzít práva do svých rukou. Jsi už starý a nemáš už tolik síly napravit vše, co zlotřilí rádci napáchali, ale tvůj syn společně s mladým králem sousedního království by mohli. Dej jim požehnání a zbav se rádců, kteří nejen tobě, ale všem v našem kraji ničí životy,“ nabádala ho stařenka, zatímco se dobývala do malé truhličky, kterou našli uschovanou společně s nebezpečnými bylinami.

Po chvíli se jí ji podařilo otevřít a uvnitř našla lahvičku s rudou tekutinou. Přičichla si k ní a kápla trochu do misky s vodou ochočeným krysám, které si rádci s láskou pěstovali. Krysa, nic netušíc napila se otrávené vody a za několik sekund se už zmítala ve smrtelných křečích.

„Proto ty krysy tady mají. Zrovna tak jako my i oni chtěli vyzkoušet sílu jedu. Koneckonců se k nim tato zvířata dobře hodí. Vrána k vráně sedá,“ povzdychla si chůva. „Pojďte, můj králi, já vám vaši mysl vyčistím.“

„A co můj syn?“ zesmutněl král.

„Váš syn je v dobrých rukou, o něj se bát nemusíte. Teď je důležité být silný a zbavit se rádců…,“ vzala ho vrásčitou ruku a vedla ho ven ze zámku.

***

Nikto z nich však nemohol tušiť, že sa temnými tieňmi hustých kráľovských lesov práve v tých momentoch predierali dve, v hrubých plášťoch zabalené postavy, čím ďalej tým viac sa blížiace ku kráľovskému palácu. Aj napriek hustému porastu sa povzbudivo držali za ruky, obom mladíkom to dodávalo na odvahe. To, čo sa chystali urobiť, bolo šialené a obaja vedeli, že im hrozí smrť. Vedeli, čo riskujú, Ondrej však nemohol nechať svojich starých rodičov v ohrození, a keď Henrich počul, čo mal v pláne, nehodlal ho vo všetkom nechať samotného. Bola to jeho krajina a jeho snúbenec. Boli v tom spolu.

„Rovnako by som bol radšej, keby som vedel, že si v poriadku,“ vydýchol Ondrej, keď už stáli na samom kraji lesa a bez slov pozorovali vysokú bránu v hrubých pevných hradbách.

„Chápeš, každý princ by s takým trojhlavým drakom radšej bojoval sám a riskoval len svoj život. A moja princezná by mohla pozerať z okna, vzdychať moje meno a mávať šatkou, čo myslíš?“ zadíval sa na Henricha na oko zamyslene, ten však iba pustil jeho ruku, založil si paže na hrudi a urazene nafúkol líca. A Ondrej nemohol inak ako sa rozosmiať.

Prešiel za svoju princeznú, vtlačil si ju do objatia a vlepil ju na jedno z nafúknutých líc pusu.

„Tak nie, no… Ale aj tak, budeš mi na seba dávať pozor, hrozí ti väčšie nebezpečenstvo než mne, a ja by som ti nikdy neodpustil, keby si mi umrel. Tak poď,“ chytil ho znova za ruku, prechádzajúc k hradbám. Tam už na nich čakal jeden z vyslaných vojakov, ktorý oboch mužov pustil, a oni sa vydali ulicami mesta priamo k zámku, zdalo sa, že nikým nespozorovaní. Napriek tomu však Ondrej cítil nervozitu kolovať jeho žilami, srdce sa mu zvieralo kedykoľvek na nich ktokoľvek pozrel a on sa preto ešte viac zamotal do hrubého plášťa. Svojho snúbenca stále držal blízko pri sebe, neuveriteľne sa o neho bál a tušil, že pokiaľ ľudia niekoho spoznajú, bude to Henrich. Nemal tušenie, čo kráľ svojim poddaným rozprával, už sám sfanatizovaný dav by však jeho Henrichovi mohol ublížiť a to nechcel…

„Tamto je ich kočiar,“ vydýchol Ondrej, keď si všimol zlaté štvorkolesové vozidlo, ale vo vnútri nikoho nevidel. Museli byť v zámku.

Rýchlo sa na svojho princa otočil, aby sa zadíval hlboko do jeho očí, a keď si všimol azda aj strach, ktorý sa v nich skrýval a odrážal ten jeho, neodolal a pevne si ho privinul do náručia. Viac než svojho priateľa sa však snažil utíšiť svoje splašene búšiace srdce, potreboval ho ešte raz chytiť, pobozkať, dotknúť sa ho. Vedieť, že je s ním.

Sklonil sa k jeho perám a venoval im dlhý, precítený bozk, kým sa od princa zase odpojil a jemne ho pohladil po tvári.

Museli už ísť.

Znovu ho chytil za ruku, prepletajúc si s ním prsty, a pomaly sa vybrali do chodieb hradu. Nič sa nedialo, nič…

„Hej! Vy tam, stůjte!“

Sakra!

Rozbehol sa vpred, úbohého princa pritom takmer nešetrne ťahal za sebou rovnako, ako keď z paláca utekali. Museli sa dostať dovnútra a mužovi utiecť, vedel to. Prebiehal nádvorím a potom jednotlivými chodbami, srdce mu búšilo až v krku a splašený dych naznačoval, že v jeho pľúcach nie je dostatok vzduchu. Jeho princ ho ale v jednom momente zastavil, zaťahujúc kráľa do jednej z malých izbičiek po strane chodby a chvíľu na to, čo sa za nimi zavreli dvere, prebehol muž okolo a zdalo sa, že si ich nevšimol. Dokázali to.

Ondrej opatrne otvoril dvere, vychádzajúc von, a ticho si oddýchol. Zatiaľ utiekli…

A presne v tom momente mu čosi ťažkého podrazilo nohy a on dopadol na zem hneď vedľa Henricha a nad oboch šľachticov sa postavili tri kreatúry v sprievode hôr mäsa, plechu s veľkým mečom za opaskom.

Boli v pasci.

Do čerta, preblesklo Ondrejovi hlavou, keď jeden z radcov začal čosi rozprávať a muži ich zdvihli, snažiac sa odtiahnuť ich k celám.

Do čerta, do čerta, do čerta!

V ušiach mu hučalo, oči ho pálili a celé telo nebolo schopné jediného pohybu, držali ich, ťahali preč a on si mohol všimnúť bolesť v očiach čiernovlasého princa, ktorého sa zaviazal chrániť. Srdce sa mu rozhodlo chvíľami sa zastavovať a pokúšať o explóziu a hneď vzápätí búšiť na poplach, nikde okolo nebol dýchateľný vzduch a jemu bolo hrozne zle.

Ešte sa nemohol vzdať! Musel za svojho princa bojovať, nejako…

Všimol si ťažký meč, ktorý teraz jeden z vojakov po jeho boku nechával voľne zasunutý za pásom, a tak nelenil, nebolo nad čím premýšľať. Bola to posledná šanca – otočil sa a vytiahol ťažké železo, vytrhol princa z rúk zbrojnoša a postavil ho za seba, v tom momente sa už naňho ale vrhlo všetkých šesť vojakov, ktorí radcu sprevádzali, a Ondrej veľmi rýchlo pochopil, aká hlúpa občas jeho horúca hlava bola. Odmietal sa ale vzdať, keby prehral, bola by to jeho smrť.

Snáď čírou náhodou vyrazil jednému z mužov meč, nebol ale čas dobehnúť pre neho a muž ho veľmi rýchlo získal späť. Oceľ trieskala o oceľ, presila však vždy bola presilou a aj talentovaný kráľ bol nútený ustupovať, svet sa pred ním motal, a napriek tomu videl tak jasne ako v spomalenom filme. Náprah. Rana. Meč dopadol na zem, s buchnutím narazil na podlahu. Ten bol Ondrejov…

Kým sa nazdal, zrazu ležal chrbtom na tvrdej podlahe a všetok hluk akoby ustal. Zrazu bolo ticho, ktoré narúšal len jeho splašený dych. Desivé ticho.

Všimol si, že Henricha odtiahli ďalej od neho, dvaja silní muži ho teraz zvierali, aby sa k Ondrejovi nedostal, a nad ním stál jeden z vojakov, hrot meča tak blízko pri Ondrejovom hrdle. Stačilo sa nešetrne nadýchnuť a ostrý kov by mu preťal kožu.

Počul, ako zbesilo dýcha, nemohol sa pohnúť a všetko zrazu bolo také pomalé a zreteľné, boli to minúty pred smrťou a on pred očami rovnako nevidel celý svoj život, no práve na to sa vždy tešil. Prial si vidieť raz všetky tie pekné momenty znova. Lenže teraz umieral a život nevidel, videl len smrť, meč a Henrichove vydesené oči, hlavou mu preletelo, že sa onedlho mal ženiť a hneď to zase odplávalo vo víre zúfalstva.

Neplakal. Nejako na to nedokázal myslieť.

„S tímhle to ukončete už teď, dělal by zbytečné problémy. Nepotřebujeme ho,“ vydechl bez sebemenší lítosti premier.

Ondrej by prisahal, že ani v očiach vojaka v tom momente nezazrel zaváhanie. Toto bola jeho smrť.

„Prepáč,“ vydýchol Ondrej a ticho, také neznesiteľné, v zúfalstve preťal Henrichov vydesený výkrik. Srdce sa mladému kráľovi trhalo, keď ho počul, dych skoro necítil a vedel, že akýkoľvek pohyb by znamenal smrť, rovnako, ako zostať nečinne ležať. Bol pred bránami konca.

***

Po dlouhém rozhovoru a jednom velkém hrníčku čaje nevábné vůně i chuti byl starý král téměř vyhozen z útulné chaloupky synovy chůvy. Cítil už po několika minutách, jak se jeho mozek rozjasňuje a se smutným úsměvem nařknul chůvu z bílého čarodějnictví. Nerozuměl sám sobě ani tomu, jak mohl dlouhá léta jen přežívat a dělat ze sebe loutku. Stále byl zmatený, ale ledový vítr a působení bylinek mu čistily mysl neobvykle rychle. Začínal si uvědomovat všechna bezpráví, která rádcům odkýval, a málem mu vytryskly slzy, když si uvědomil, jak tímto přikyvováním dopadlo jeho kdysi vzkvétající království.

Neodolal a vklouzl do rodinné hrobky, kde se tiše omlouval svému otci za to, jak byl naivní, že uvěřil třem nenasytným a odporným bytostem a nechal svou zemi upadat do chudoby.

Ale největší rána pro něj byla, když si uvědomil, jak dopadl jeho syn. Nechal jej v osidlech těch lumpů, aby z něj vychovávali stejnou loutku, jako byl on sám. Přitom si pamatoval, jak chytrý princ byl, když jej ještě vychovávala jeho chůva. On dokázal sám prozřít a pokoušel se zachránit to, co ještě zbylo, a on jej nařknul z vraždy, vyhnal jej, a ještě mu sliboval smrt. Jak jen si mohl pomyslet, že by jeho Jindřich byl něčeho takového schopen? Věděl, že i přes působení rádců ho měl rád a nikdy na něj nedal dopustit. Chodil si za ním celé roky povídat o matce, pomáhal mu, jak jen mohl, aby byl aspoň trochu šťastný. Jindřich však netušil, že za královo zdraví nemá vinu žal a věk. Starý král si uvědomil, že ho jeho syn vlastně jinak než silně apatického ani neznal.

Bylo to jen jeho selhání, nikdy nikomu neměl věřit, a když si představil tváře rádců, teď teprve si uvědomil, jak moc zákeřné oči všichni tři mají.

Ale teď věděl, že musí jednat. V jeho zámku se nacházel další královský manželský pár, jenž mu syna chránil, byl mu ochoten pomoci dát zemi do pořádku a který mu otevřel nadobro oči.

„Kde jsou rádcové?“ vyjel na prvního komořího, kterého potkal. Ten jen překvapeně vykulil oči nad pevným a autoritativním hlasem starého muže, kterého už všichni měli jen za nemohoucího starce bez názoru.

„Tak mluv!“

„No, oni… asi v jižním křídle, táhli tam dva vandráky, nejspíš do vězení, neviděl jsem přesně, kdo to byl.“

Král se dál na nic neptal a neobvykle svižným krokem zamířil do zmíněné části zámku. Ať ti mladíci byli kdokoli, tušil, že si zacházení podlé trojice nezasloužili.

Už z dálky viděl tři známé postavičky, postávající mezi muži ve zbroji, z nichž jeden z nich mířil ostřím na bezmocného mladíka ležícího na zemi.

Vtom zahlédl i svého syna, který vyděšeně hleděl na postavu, která byla odsouzena k smrti.

„Tak dost!!! Okamžitě toho mladíka pusťte!“ zahřměl. Uviděl, že zbrojnoš na chvíli zaváhal, ale rychle svého krále poznal a meč přitáhl k hrudi a mírně se poklonil.

„Pusťte okamžitě mého syna a chopte se těch zlotřilých červů, kteří zneuctili krále a plundrovali naši zem. To vám přikazuji já, Král Václav V.“

Nikdo nepochyboval o tom, že král ví, co dělá. I zbrojnoši si byli vědomi, jak špatně rádcové radí, a tušili, že ne všechno, co se v zemi děje, je v pořádku.

Jakmile byl Jindřich volný, ihned přiskočil k ležícímu mladíkovi a objal jej. Srdce mu bušilo a on se už opravdu se svým milým loučil. Nechápal, co se s otcem stalo a jak to, že prozřel, ale pochopil, že vliv, který měl na něj Ondřej, mohl mít stejně i starý král Slovenský na jeho otce.

„Ondřeji, Ondro,“ šeptal mu do vlasů a cítil jeho srdce, které bilo stejně zběsile jako princovo.

Keď toho bol Ondrej konečne schopný, prudko sa nadýchol. Pripadal si, ako by sa znova narodil, znova mal možnosť objať a pobozkať toho, koho si myslel, že už navždy stratil. Zrazu akoby spätne prišiel všetok strach, ktorý predtým vlastne strácal, srdce mu divoko narážalo do rebier a dýchal prerývavo, tiež ale cítil teplo druhého tela na tom svojom, a tak sa konečne posadil aj so svojím princom v náručí, prsty zvierajúc ľanovú košeľu pod jeho plášťom. A hneď potom ju pustil a celými dlaňami ho po chrbte hladil, chcel to trasúce sa telo cítiť čo najviac to bolo možné.

Zaboril mu tvár kamsi medzi rameno a krk, aby sa mohol nadýchnuť vône jeho zamatovej kože a bez zmyslu mu do nej začal šepkať slová ospravedlnenia prekladané jeho menom, ktoré sa mu z pier kĺzalo azda samovoľne. Mohol oň prísť, navždy…

Ale jednu vec si v tom momente, keď postával pred bránou smrti a mlčky pozeral na temne čierne vráta zdobené červenou krvou, uvedomil. Bolo mu úplne jedno, kto všetko sa im kedy postaví do cesty. Nehodlal sa so svojím princom skrývať a nehodlal ho niekedy nechať zomrieť.

A s tou myšlienkou si ho k sebe pritiahol a napriek množstvu párov očí okolo sivookého princa pobozkal, vášnivo a pritom naliehavo, potreboval tie pery cítiť, pretože mal ešte chvíľu späť dojem, že tú možnosť už nikdy nedostane. Bolo to jeho privilégium a on ho v tom momente skrátka a dobre musel využiť, pobozkať červené pery a vedieť, že je ich majiteľ len jeho. Že je stále ešte nažive. Obaja boli.

Až keď sa od tých sladkých úst odpojil a konečne sa aj s princom v náručí postavil, uvedomil si, ako prekvapene ich pozoruje starý kráľ i všetci strážni okolo, princa ale nehodlal púšťať. Snáď už nikdy.

„Ďakujem,“ vydýchol s úsmevom, keď sa jeho oči stretli s tými, ktoré vlastnil starý kráľ, a v ľadovo modrých akoby sa zalesklo pochopením, prezretím. Tú zelenú on predsa spoznával…

Ondrej sa však sklonil k princovi, ktorého na seba stále tlačil, a jemne ho pobozkal kamsi pod ucho.

„Myslím, že sa ti niekto prišiel ospravedlniť…“

O pár týdnů později

„Kryj se, zlotřilý králi! Dneska… dneska už z boje neodejdete jako vítěz, dejte na má slova!“ zlověstně se zašklebil král Jindřich, ale v očích mu tancovaly jiskřičky radosti. Udělal nečekaný výpad, ale král Ondřej ho vykryl a sám zaútočil. Poté se stáhl, protože i pro něj bylo překvapení, jak rychle se naučil jeho milovaný bojovat s mečem. Ostatně nedělali celé dny skoro nic jiného, než že se spolu učili jak boji, tak i jiným dovednostem, a to nejen v posteli. Oba se trápili celá dopoledne pod přísnými učiteli. Ondřej ho v tom nechtěl nechat samotného a sám dobře věděl, že i on má mezery ve znalostech.

Jindřich uviděl, že Ondřej se na chvíli ztratil v myšlenkách a opět zaútočil. Tentokrát už uspěl a zadýchaný, ale na sebe patřičně pyšný, srazil Ondřeje na záda a mečem mířil na jeho hrdlo.

„Vyhrál jsem!“ pýřil se a odhodil meč bokem, aby nějakou neopatrností ještě svému choti neublížil.

V tom momente pustil meč aj Ondrej a pyšne sa usmial, keď si uvedomil, aký učenlivý a silný bol jeho muž. Vždy býval, to Ondrej vedel, pravda ale tiež bola, že ani on samotný sa veci neučil takou rýchlosťou. Bol naňho náležite hrdý.

S pyšným úsmevom na perách vstal, v očiach sa mu však premietli škodoradostné iskry, ktoré si jeho milenec nemohol stačiť všimnúť. Rýchlo a nečakane ho chytil okolo pása a trochu podrazácky zhodil sivookého kráľa do snehu, aby sa naň sám položil a vlastným telom ho tak do jemnej bielej pokrývky upevnil. Škodoradostne sa naňho uškrnul.

„Ó áno, môj drahý kráľ, s mečom sa možno zlepšujete rýchlejšie, než by som čakal, Vaša dôverčivosť by Vám však mohla byť veľmi nemilou spoločníčkou. Dajte na moje slová, najjasnejší z jasných, najmocnejší z mocných, najmúdrejší z múdrych a najschopnejší zo schopných, kráľ mocných ríš tiahnucich sa od západu k východu a od východu zase k západu, syn mocného kráľa a tak ďalej a tak ďalej… A tiež môj najdrahší zajatec,“ zazubil sa. „Čo s Vami urobím? Keď už som Vás sem tak trúfalo zvalil, mohol by som Vás tiež trúfalo pobozkať, čo hovoríte?“ zamyslel sa a sklonil sa k perám svojho milého, tesne pred nimi ale uhol a prisal sa k Henrichovmu krku, kúsok pod bradu, kde mu vytvoril fialový fliačik. Čo o to, Henrich už od neho mal nejednu šatku a vždy vyzeral šialene urazene, možno to ale predsa len stálo za to…

Všimol si šokovaných iskier v šedých očiach a tušil, čo by čoskoro prišlo, nijako teda nerozmýšľal a vstal, utekajúc od svojho kráľa čo najďalej, skôr než sa stihne plne spamätať.

A za oknami honosného paláce v tom momente stáli dvaja vznešení muži, dva vznešení a hrdí otcové pozorující své syny honící se ve sněhu, a právě ti otcové ve svých vznešených hlavách plných vznešených myšlenek přemítali nad nespravedlností osudu – proč jen oni museli zařizovat vše potřebné pro chod zemí a jejich děti si mohly hrát ve sněhu?

Viliam by hneď šiel tiež a vedel, že je na tom jeho priateľ úplne rovnako. Predsa len, rovnako presvedčivý, ako bol Ondrej, vedel byť aj jeho otec, a nielen elegantná Karola sa už nespočetnekrát nechala prehovoriť k šialenostiam. Miloval sneh!

„Keď už nič iné, som rád, že nie som jediný, kto si hovoril: „Mám syna, stane sa kráľom a ja budem mať dôchodok a pokoj bez zariaďovania,“ zaškeril sa, pohľad uprený do modrých očí, ktorých majiteľ sa naňho usmial.

„Ty jsi svůj důchod měl předtím, než se našli tihle dva. Já do něj šel rovnou s tímto. Korunu nemám, povinnosti zůstaly. To jsme to dopracovali,“ povzdychl si a Vilém uznale pokýval hlavou.

Akoby pred takmer tridsiatimi rokmi nebol úplne rovnaký…

***

„Vaše Veličenstva!“ hlas drobné stařenky byl až překvapivě silný a byla v něm slyšet výtka. „Chováte se jako malé děti, nejenže byste měli vládnout a odpustit si toto dovádění, když je země v krizi, ale hlavně nastydnete! Všechno necháváte na nebohých otcích. Lidé by vás měli vidět, aby pochopili, že je všechno v pořádku a že zemi zase vládne čistá a spravedlivá mysl, ale pokud by někdo viděl, jak se tady válíte ve sněhu, asi by vznikly pochybnosti. Nechci vám kazit zábavu, ale měli byste už dospět.“

Oba mladí králové se zarazili, upravili si šat i koruny na hlavách a sklopili je.

V té chvíli se jak chůva, tak i královna Karla začaly smát.

„Netušila jsem, moje milá chůvo, že máš na ně takový vliv. Od nikoho si nedají radit, i svého otce prý Ondřej poslal do patřičných míst – samozřejmě potichu, aby to neslyšel. A ty jen přijdeš, dvěma větami jim vyčteš jejich nešvary a oni tu stojí jako oukropci.“

Mladí králové se na sebe podívali a uznali, že obě ženy mají pravdu. Chůva svou výčitku nemyslela vážně, ale s pozdvihnutým obočím museli uznat, že královna Karla má pravdu. Stařenka na ně oba měla větší vliv, než by si vůbec připustili. Ale oba s úsměvem přiznali, že je to vlastně dobře. Někdo jejich divokou povahu krotit musel a otcové to rozhodně nebyli. Zvlášť když sám Ondřej věděl, že kdyby Vilém mohl, šel by do sněhu křepčit s nimi.

„Dobrá, máš pravdu, měli bychom ujistit lid, že od této chvíle už bude všechno v pořádku, měli bychom vyslechnout jejich trápení, abychom zemi udělali ještě spokojenější, a také… měli bychom je něčím podarovat. Něco, co je jednoduché utvořit a všichni to mají rádi,“ pousmál se Jindřich a zašeptal něco Ondřejovi do ucha a poté se oba s tichým smíchem chystali vzdálit od dvou spokojeně se tvářících žen.

„Kam jdete? Máte tady čaj a koláčky,“ vytasila silnou zbraň chůva.

„Ďakujeme, teta,“ zazubil sa Ondrej veselo, a než stačila žena odporovať, zobral jej pár koláčov, vtlačil časť do Henrichovej dlane a preplietol si s ním prsty voľnej ruky, než sa rozbehol kamsi do zámku. Ešte predtým sa ale otočil na obe prekvapené ženy.

„Ideme obdarovať ľud!“ vykríkol. Všimol si, ako jeho matka s úsmevom pokrútila hlavu, rovnako ako teta, a to ho pobavilo. Boli si tak podobné! A obe naňho pozerali rovnako vyčítavo. Jediné jeho šťastie bolo, že sa vo väčšine prípadov zameriavali na ich otcov, ktorí sa aj napriek svojmu veku veľmi radi správali úplne rovnako ako oni dvaja. Jablká predsa len nepadali ďaleko od stromov.

Zatiahol svojho princa do kuchyne, kde mu za chrbtom uviazal zásteru. Rovnako ako sebe. Toto bol dokonalý nápad! Od detstva miloval koláčiky a urobiť si vlastné bol perfektný plán. To bolo niečo ľahké a existoval azda niekto, kto túto dobrotu nemiloval? Aspoň v ich krajinách určite nie!

A tak tu teraz stáli a počúvali inštrukcie kuchárok, ktorým sa plietli pod nohy a pridávali im prácu. Boli veľmi zamestnané, aby trávili čas ich strážením, hovorili im ale, čo majú robiť, a to bolo pre dvojicu vražedné.

„Rozklepnúť vajíčko? Počkaj, ja to nejako zvládnem,“ vzal Ondrej Henrichovi malú krehkú vec, ktorú síce nedržal prvýkrát v živote, prvýkrát v živote to v nej však podivne čvachtalo. Tresol s ňou o drez tak, ako to vídal u kuchárok – na poslednú chvíľu Henrich jeho pohyb zmiernil a vajíčko sa nerozprsklo, začala z neho však vytekať podivná priehľadná hmota stekajúca po Ondrejových dlaniach. Čo teraz?

Do malej mištičky na to pripravené celý obsah vyklopil a škrupiny vyhodil, v tom momente si ale uvedomil, že celé vajíčko oni nepotrebovali. Musel nejako oddeliť obe jeho časti…

Prstami sa pokúsil žĺtok nabrať, on sa ale rozdelil na dva kúsky ďalej plávajúce po priehľadnej slizovitej hmote. Henrich po jeho boku sa rozosmial a kuchárka si povzdychla.

„To už je jedno, dám vám jiné,“ vydechla.

„Ja to zvládnem!“ vyhŕkol ale Ondrej a znovu sa pokúsil nabrať žĺtok. Ten sa teraz celý roztiahol po bielku.

Do čerta!

Naklonil misku nad nádobu na zvyšky a za pomoci všetkej svojej šikovnosti do nej vyklopil prebytočný žĺtok skôr, než kuchárka stačila čokoľvek namietať.

„Máme to! Máme iba bielok!“ vydýchol. A kdesi za ním sa šokovaná kuchárka zapotácala, ruku si položila na čelo.

„Jenže my potřebujeme ty žloutky!“

Zatraceně!

„Počkej, ty jsi hrozné nemehlo, jak tys mohl vládnout velké zemi, když neumíš ani rozbít vajíčko? Dej to sem!“ lámal se smíchy v pase Jindřich a vzal si k sobě pro jistotu celé plato vajec, aby náhodou nenapadlo jeho přítele pokračovat v katastrofě, kterou začal.

„Dívej se na mistra…,“ upřel na něj vážné oči a vzal jedno křehké vejce do rukou. „Musíš ho vzít do rukou a zmáčknout.“

Skořápka praskla a celá směs bílku a žloutku včetně skořápek dopadla do mouky. Jindřich na to vykulil oči, nejistě se pousmál a začal skořápky vytahovat.

„Uznávám, že jsem na to šel krapet silou, asi musím jemněji,“ vzal další vejce a soustředěné se naň díval.

„Běžte od těch vajec, zase tolik naše slepičky teď přes zimu nenesou, abychom jimi mohli plýtvat, těsto udělám já a vy ho zpracujete a budete pak tvořit koláčky a plnit je tvarohem… Anebo víte co? Nechtěli byste se jít věnovat vládnutí, tohle není práce pro krále…“

„Ne!!!/Nie!!!“ ozvalo se dvojhlasné dvojjazyčné razantní odmítnutí a dobrosrdečná kuchařka si jen povzdychla. Jednou by to snad s těmi nemehly mohla vydržet. Jen doufala, že nebudou chtít své kuchařské umění zdokonalovat každý den. To by se taky mohlo stát, že půlka zámku pomře hlady.

Pokrčila jen rameny a rychle se pustila do práce, aby králové neprovedli zase nějakou katastrofu.

Kupodivu po ukázce, jak koláčky natvarovat a zdobit, to šlo mladíkům docela od ruky. Byli oba od mouky až ve vlasech a neustále se pošťuchovali, až kuchařka začala nahlas pochybovat, jestli to s jejich zemí vůbec dopadne dobře, když jí budou vládnout tihle poděsové.

Oba ji ujistili, že co se týče diplomacie, mají ji pod kontrolou a ona nakonec uznala, že mají pravdu. Co se týkalo vlády, oba ji brali zodpovědně a v té chvíli se měnili na opravdové vládce, o kterých nikdo nepochybuje.

„Tak hlavně abyste, Veličenstva, měli pod kontrolou i ty plechy v peci. Já teď musím skočit na tržiště, došlo nám koření a brambory, tak vás tady, ač nerada, musím nechat samotné.“

„Nemusíte se bát, my je pohlídáme, že, Ondřeji?“

„Samozrejme!“ zazubil sa brunet.

Kuchařka se naň zadívala krapet pochybovačně. Oba krále moc dobře znala a jejich schopnosti, co se učení nových věcí týkalo, byly skvělé, v kuchyni byli ovšem naprosto nepoužitelní. Jak se zdálo, měli štěstí, že měli kuchaře a kuchařky a nemuseli se o sebe starat sami. Umřeli by hlady, leč patrně s úsměvy na rtech.

„Dobře,“ vydechla váhavě a kuchyň opustila, nechávaje tak oba krále v části, kde zrovna stáli, samotné. Královskou kuchyni tvořilo víc místností tvořených speciálně pro různé činnosti a v té pečící nyní postávali jen oni dva, což bylo tak lákavé…

„Chcelo by to desiatu,“ zamyslel sa Ondrej a hneď o malú chvíľku neskôr akoby sa jeho smaragdové oči rozsvietili. Už v tom momente mal jeho priateľ tušiť, aké zlé to je znamenie.

„Palacinky! Urobíme si palacinky! To ide rýchlo, veľakrát mi ich robila Anette. To zvládneme,“ vytiahol náhlivo jednu z veľkých mís a podľa jedného z receptov blízko sa pustil do nového cesta, nasledovaný svojim priateľom, ktorý sa nenechal nijak dlho prehovárať, a obaja tak začali vytvárať novú zmes s množstvom nových vecí, ktoré v nej dalo pokaziť. Ako sa ukázalo, palacinky neboli také ľahké, ako sa zdali…

Po chvíli bol Henrich celý od riedkeho cesta, ktoré sa snažil miešať a Ondrej sa prehýbal od smiechu, rovnako ako predtým, keď pozoroval čiernovláska bojovať s vajíčkami.

„Počkaj, to musíš zahustiť,“ poučil ho a prešiel k miske s vrecom múky, ktorý mierne naklonil – onen prášok však nie a nie dostať sa von, naklonil teda vrecko trochu viac a potom ešte, ešte, ešte…

Miestnosť zahalil biely prach. Stena bola biela. Pult bol biely. Ondrejova tvár bola biela. A voda z vajec a mlieka sa zmenila na veľmi hustú hmotu podobnú hline po veľkom daždi.

„Do šľaka!“ uniklo Ondrejovi, keď počul, ako sa jeho priateľ opäť rozosmial. Strčil do hmoty ruky - áno, tentoraz sa im skutočne podarilo urobiť cesto, z ktorého by koláče nepochybne vymodeloval, to však u palaciniek veľmi žiadúce nebolo. A Henrich sa mu stále smial…

Škodoradostne sa naňho pozrel, keď vzal kúsok cesta vhodného tak akurát na vyhodenie – záležalo len kam. Nebolo vyložene tvrdé, keby ho človek položil na akúkoľvek mriežku, zrejme by veľmi pomaly pretekalo, tiež ale nebolo dosť mäkké, aby ešte bolo požívateľné. A tak časť vzal a na skúšku ho po Henrichovi hodil, úspešne tak zastavil jeho škodoradostný smiech. Ani on ale nelenil a opätoval Ondrejovi útok, brunetova tvár, celá biela od múky, zrazu krásne ladila s hnedožltou Henrichovou a Ondrej netušil prečo, po pažiach mu ale tieklo čosi, čo mohol považovať za vajíčko. Henrich bol od mlieka. Obaja boli od cesta. A obaja sa nemohli prestať smiať…

„Nepálí se tu něco?“ ozvalo se z vedlejší místnosti a Ondřej se zašklebil.

„A potom, že my sme tí nešikovní. Vidíš, aj majster tesár sa niekedy...,“ vypuľoval oči, keď mu to došlo.

„Do šľaka!“

I černovlasému králi se rozšířily oči hrůzou a už se oba hnali k peci. Jindřich otevřel dvířka a jal se vytahovat první plech. Než se ale stihl podívat, co napáchala jejich nepozornost, plech i s koláčky spadl na zem a jeho pěkná tvář se zkroutila bolestí.

„Aúúú, k čertu! Pálí to jak samotné peklo,“ úpěl a ruku rychle ponořil do kádě s vodou a protočil oči úlevou.

„Henrich! V poriadku, láska?“

Jemne mu na ruku fúkol, pobozkal ho, pokiaľ možno na nespálené miesta a vrátil mu ruky do studenej vody. Nešlo o žiadne veľké popáleniny, tušil však, že im studená voda urobí dobre.

„Musíš byť opatrný, koláčiky sú fajn, ale prísť o teba mi za to nestojí,“ usmial sa oddane a ukradol svojmu kráľovi sladký bozk.

„Pozri,“ zazubil sa hrdo, berúc z pultíka utierku. Keď s ňou potom plech vyťahoval, pripadal si múdrejšie ako kedykoľvek predtým, pohľad mal pritom uprený do Henrichových očí.

Jeho král se naň šklebil. Taky by si vzal nějakou utěrku, kdyby viděl, co viděl Ondřej…

Koláčiky boli trochu „hotovejšie“, ako mali byť, rovnako však bez rozmyslu zobral jeden z nich a strčil si ho do úst. Z očí mu vytryskli slzy, držal horúce cesto medzi zubami a mumlal čosi o spálených chuťových bunkách. Po zemi sa rozlievala divná hmota na palacinky a brunet sa hlavne snažil dýchať, zároveň sa predsa len pokúšal zjesť ukoristený koláč, ktorého sa nehodlal vzdať, a to išlo čertovsky ťažko. Možno mal chvíľu počkať…

Jindřichovi brzy otrnulo a ruka vlivem ledové vody přestávala bolet. A když ještě uviděl slzy v očích a slyšel huhňavý hlas svého milého, rozesmál se.

„Ondřeji! Ty jsi nepoučitelný. Co myslíš? Když je plech horký a udělal mi tyto nepěkné puchýře…,“ zadíval se na svou zraněnou ruku a v očích se mu zalesklo zděšení, „já teď nebudu moci vzít do rukou ani meč!“

Na chvíli seděl zaražený s rukou stále ve džberu a pak vysunul bradu: „Však já tě porazím i levačkou… Chtěl jsem říct, když je horký plech, tak ty koláčky budou taky pálit! Leda bys měl plechovou hubu… Což nemáš, to bych o tom musel vědět, protože jsem v ní na návštěvě každý den.“

Když ale viděl, že se Ondrej natahuje pro další, neodolal a musel ochutnat taky. První si jej ale ofoukal a opatrně ukousnul.

„Hmm, lahodné, dobře jsme to upekli. Jsou sice trochu ožehlé, ale jinak dobré. Já bych doporučoval tento plech, který je krapet černější, sníst hned, aby to nikdo neviděl, a podívej, tyhle další várky už jsou docela pěkné, sice nám tady ta náplň trochu sjela z těsta, ale kdo by posuzoval estetiku, když je to i tak dobré,“ už se natahoval pro další, když si všiml, jaký natropili po kuchyni nepořádek.

„Ondřeji, nejsem si jistý, ale mám dojem, že za tuhle spoušť si vykoledujeme pořádný pohlavek, a naší drahé kuchařce bude úplně jedno, že mlátí nejmilostivější hlavy králů.“

V tom momente, keď sa aj Ondrej rozhliadol a všimol si, čo s kuchyňou urobili, neodolal a z pier mu vykĺzol tichý smiech, ktorý sa neskôr zmenil na hlasný, veselý a šťastný. Nielen kuchyňa, aj oni obaja boli celí od múky, vajec, mlieka a cesta, a bolo tak úžasné zase sa ponoriť do sveta, v ktorom nemuseli byť tak vážni, miloval tieto chvíle.

„Pravdu díž, môj milovaný a uctievaný manžel, napriek tomu by som však, s Vaším dovolením, najjasnejší z jasných, ešte na moment počkal,“ uklonil sa komicky, chytil Henrichovu ruku, na ktorej ho najprv jemne pobozkal, potom si ho za ňu ale pritiahol do náručia a natlačil na seba tak rýchlo a nečakane, až čiernovlások prekvapene hekol. Chytil ho pod zadkom a vysadil na doteraz vcelku čistý pultík, než sa posadil vedľa a rozpustilo sa zazubil. Sčasti aj preto, že mal teraz krásny výhľad na nejeden cucflek, ktoré už zase Henrichovi stihol spraviť. Nebol si veľmi istý, prečo ho tak pokúša, vždy sa potom hneval a trápil Ondreja, keď sa s ním za trest odmietal bozkávať, stavať snehuliaka a smiať sa, a namiesto toho sa tváril šialene vážne a vražedne, rovnako si to však Ondrej nikdy neodpustil.

Sklonil sa k jeho krku, tentoraz ho naňho len jemne bozkávajúc.

„Prvá je potreba zbaviť sa týchto prebytočných koláčov, ako ste, môj drahý, zmienil pred chvíľou. A ako ste kedysi povedali, je povinnosťou kráľa nie kradnúť, ale ochutnať, aby bola istota, že nebude ľudu a milostivým otcom zle. A aby bola táto istota naozaj, mal by ochutnať ešte niekto ďalší,“ šepkal mu do voňavej kože, než sa odtiahol a za jeho chrbtom sa natiahol pre ďalší koláč. Nechal si ho v ľavej ruke a pravú si svojho kráľa jemne pritiahol k sebe, objímajúc ho okolo pása a prstami ho hladil cez košeľu po jednom z úžasných bokov.

Strčil si koláč do úst a znova chytil jeho popálenú ruku. Opatrne ju hladil.

„Bolí to ešte?“ spýtal sa starostlivo, hneď v ďalšom momente sa však zaškeril. „Však pokiaľ sa moja najdrahšia princezná nebude smieť mávať ťažkým mečom, ja ju mile rád ochránim. To som mal vtedy pridať do tej legendy – a žili spolu šťastne až do smrti, kráľ sa o svoju kráľovnú staral ako mohol a ona mávala šatkou, robila úsmevy a vyšívala…,“ zasmial sa ticho, keď však cítil, ako sa jeho priateľ odťahuje, znova si ho k sebe pritiahol a pohladil ho po boku. Myslel to zo srandy a vedel, že to Henrich vie. Inak ani nemohol…

Jindřichovou tváří na moment prolétla bouře a oči zúžil do uzounké škvírky.

„Já ti dám takové úsměvy, až tě z toho bude zadek bolet nejmíň na dva týdny a rozhodně to nebude tím, že bych tě v posteli ničil. Nakopu ti ho, král nekrál, aby sis uvědomil, že nejsem žádné cukrátko s vyšíváním v ruce! Pokud jsi chtěl princezničku, šáhl jsi krapet vedle! Nejsem žádná panenka, a až se mi ruka zahojí, dokážu ti, že má dnešní výhra v souboji rozhodně nebyla náhoda!“ mračil se na něj, ale v očích mu svítily šibalské jiskřičky a příslib, že mu tuhle podlost rozhodně jednou oplatí.

„Vážne nie? Tak nie, no… Tak budeš môj silný kráľ, čo narobím. Rovnako sa mi tak páčiš viac. Vyšívanie je strašná vec,“ zahundral Ondrej a položil si hlavu na Henrichovo rameno. Obe ruky mal zamestnané svojim manželom, Henrich mal však jednu voľnú a v tej teraz držal koláčik, tak blízko Ondrejových pier.

Bez zaváhania sa natiahol a bezmála polovicu prekvapenému Henrichovi odhryzol, než si zase spokojne položil hlavu na jeho rameno. Tá chvíľa bola úžasná.

Jindřich se zašklebil a ohnal se po něm. Ondrej však se smíchem couvl a nacpal si zbytek koláče celý do úst, až se málem zadusil. Jindřich jej poplácal na zádech, prskajícího si jej přitáhl k sobě blíž a užíval si příjemné blízkosti svého milého. Vzal z plechu poslední, téměř černý koláč a s chutí se do něj zakousl.

„To je vážně dobré i spálené, že? A prý že jsou králové rozmazlení! Houbelec, spokojíme se klidně i se spáleným,“ huhlal s plnou pusou.

Na chvíli zavládlo příjemné ticho, až si Jindřich vzpomněl na rozhovor, který vedli s dámami na zahradě. Královnu si zamiloval od pohledu, Ondřej jí byl tak podobný, ty laskavé oči měl určitě po ní. Jindřicha však zaujalo něco jiného.

„Ondřeji, proč jsi mou chůvu oslovil teto?“

„Pretože ňou je,“ zazubil sa Ondrej.

„Vlastne nie tak celkom, je skôr moja prateta, ktorá je pre mňa ako babička, s tetou je ale spokojná,“ zamyslel sa. Videl, ako naňho čiernovlások upieral oči a zatváril sa možno smutne, dotknuto, že mu tak podstatnú informáciu Ondrej zatajil, začal sa preto obhajovať.

„Netušil som to. Vôbec som netušil, že moja matka má nejakých žijúcich príbuzných, nieto ešte vo vedľajšom kráľovstve… Jej matka umrela pri pôrode a starala sa o ňu jej teta, teda opatrovateľka. Dvadsaťpäť rokov života by jej nikdy nenapadlo, že sa raz stane kráľovnou, bola úplne obyčajná… A teraz je z nás s otcom najvážnejšia a najspoľahlivejšia, ale to je iný príbeh. Teda, asi by som mohol začať od začiatku: Bol raz jeden kráľ. Dobrý, dobromyseľný kráľ, ktorý miloval svojich poddaných a miloval svoj život, vyvádzal hlúposti, privádzal svoje služobníctvo do rozpakov a túžil po spaľujúcej láske. Mal oči ako ja, vlasy ako ja, postavu ako ja i myslenie ako ja. A k tomuto kráľovi dorazil obraz nádhernej princeznej, mala sivé búrkové oči, plné červené pery, čierne vlasy ako krídla havranov, jemné a husté, drobný nos a snehobielu pleť, presne ako ty… Áno, a tiež jemné rúčky, o ktoré ju chcel požiadať. Vieš, tento kráľ Slovenský mal pre takúto Českú princeznu dosť slabosť… v podstate ako ja,“ zasmial sa rozšafne a jeho priateľ mu venoval vražedný pohľad, rozhodol sa teda ďalej sa v tejto téme nepitvať – zatiaľ.

„Ona ho samozrejme nechcela. To bude v rodine – neviem v ktorej – však, čo treba podotknúť, ani on si nevie predstaviť, čo by bolo, keby ho neodmietla a on sa za ňou, ako správny Slovenský princ, nerozhodol ísť, aby ju spoznal. A keď ju ako paholok a vandrák sprosto pozoroval – bez jediného súhlasu a na rozdiel odo mňa, úplne nápadne a asi aj s otvorenými ústami – našla ho pri bráne opatrovateľka, ktorá mu ponúkla prístrešok. S krásnou princeznou sa spriatelil, ale nezamiloval sa do nej. U opatrovateľky totiž spoznal moju mamu a tú si potom odviezol na hrad, kde z nej urobil kráľovnú, zatiaľ čo tvoja matka si vzala tvojho otca. Keď si ma k nej vtedy priviedol, netušil som, že je moja príbuzná, a aj keď ma spoznala, neprezradila ma, bolo to zvláštne. Až v ten deň, čo si ma zachránil z väzenia, mi potom všetko povedala a úprimne tomu stále veľmi neverím, má ale mamine oči. Viem to. Otec si od tej doby dosť rozumie s tvojím otcom a s nami dosť sympatizuje. Bol… je ako ja. Vo všetkom. A matka je na nervy, čo bude zrejme tvoj osud. Na druhú stranu, tvoj otec sa v jeho spoločnosti zdá spokojný, tak uvidíme. Otec s mamou mi vtedy dosť poradili, čo mám robiť a ako sa ti zveriť, že nie som… no, zhýralý a vypočítavý zrejme zostávam, ale že nie som vandrák a sebe stredný nádenník,“ usmial sa veselo. Všetko, čo spomínal, boli nádherné spomienky, dokonca aj všetky tie oslovenia.

„Otec je mamľas. Určite bol šialene nápadný, a čo mi tak zveril, aj krásna princezná z neho bola na nervy. Vraj jej nepreukazoval ani najmenšiu úctu. Opatrovateľke potom kradol koláčiky a tvojmu otcovi rozbil okno,“ rozosmial sa ticho.

„Som rád, že si odviezol práve moju mamu, pretože inak by som sa nenarodil, to je jasné. Rovnako si ale myslím, že ja som bol úspešnejší… Alebo možno oveľa zamilovanejší, pretože ani keby si ma do toho väzenia vážne poslal, myslím, že by som to nevzdal. Okno som nerozbil, koláčiky som kradol oveľa úspešnejšie a…,“ zaškeril sa, „princeznú som si priviezol. Ale radšej by som jej tak mal prestať hovoriť, má celkom ranu,“ zamyslel sa ticho, čo možno najtichšie. Nebol si istý, či chce, aby ho jeho priateľ počul.

„Ty si nedáš pokoj, že? Já ti ukážu takovou princeznu, až se ti bude dělat černo před očima. Když už jsem to něžné stvoření, nemohu přece dělat těžkou práci…,“ zakoulel očima a zamrkal jako porcelánová panenka, kterou měla chůva vystavenou na polici v chaloupce.

Ondrej se na něj nechápavě podíval, a tak pokračoval: „Přece jako princezna nemohu uklízet, to by se nehodilo, takže tady zůstanu sedět, a ty – můj princi, se čiň. Ať se kuchyň leskne jako psí kulky! Protože jestli tuhle spoušť uvidí naše milá kuchařka, trefí ji šlak a kdo nám pak bude vařit? Prosím, můžeš začít! A já tě budu – jako správná pyšná princezna, kibicovat,“ našpulil rty, posadil se pohodlněji na stolku a založil ruce na hrudi.

„Co se to tady…, pane bože…,“ vykulila oči kuchařka, která právě vstoupila do místnosti, jež byla kdysi její útulná kuchyně.

„Neber božího jména nadarmo, milá kuchařko. Jeho Veličenstvo Ondřej slíbil, že to všechno uklidní. Já nemohu, zničil bych si nehty,“ zahihňal se a viděl, že i jeho společník se chichotá. Kuchařka jejich smysl pro humor ale nesdílela.

„Uklízet! Oba dva! Je mi úplně jedno, jasní králové, jestli se vám polámou nehtíky, svěřila jsem vám v dobré vůli kuchyni, chvíli si odskočila, a vy jste mi z ní udělali… to není ani kůlnička na dříví, i tam je větší pořádek!“ zatvářila se tak přísně, že oba mladíci najednou stáli v pozoru s hadrama v rukou.

Po chvíli, keď mu trochu otrnulo, sa Ondrej začal opäť ticho smiať. Vlastne bol šťastný aj za to, ako sa k nemu ľudia na hrade správali, za širšiu rodinu, a hlavne za svojho muža, nikdy nemohol dúfať, že keď si niekoho bude brať, bude to také. Mohol s ním teraz stať niekto mocný, kto by pomohol ríši, tiež by sa spolu ale vídali raz do mesiaca a pusu by si dali raz v živote – teda na svadbe. Mohol byť s niekým, s kým by sa rešpektovali, tým by to ale končilo. Alebo s niekým, koho by hneval, kto by s ním odmietal tráviť čas, kedykoľvek by sa len trochu správal ako dieťa, a mučil by ho dlhými príhovormi a nudnými pravidlami. Bol taky rád, že mal muža, ktorého skutočne miloval, ktorého mohol bozkávať a pokúšať, zase a znova, stále dookola…

Henricha, ktorý sa s ním smial. Práve v tom momente.

„Prosím, vezmite si, tu, zlatú trofej, žiarivý výsledok krvi, sĺz, potu a okrem iného aj zničenej kuchyne, dar, na ktorého zhotovení sa podieľali dvaja najmocnejší muži v ríši. Predstavujem vám Jeho Výsosť Koláčik.“ Natiahol k žene ruku s jedným z lepších kúskov, aby ju obmäkčil, a ona zažmurkala, akoby pozerala na ducha. Akoby pred ňou stál blázon. Možno to tak skutočne bolo…

Na koláčik v Ondrejovej dlani dopadol pruh svetla a starostlivo svojim spôsobom skutočne vyzeralo vznešene – prinajmenšom ďaleko viac, než bielo-žltý kráľ s krivo posadenou korunou a tradičným chlapčenským úsmevom.

Prevzala si koláč, ďalej naňho však pozerala prísne, a tak pokračoval v upratovaní. Pohľad mu padol na Henrichov chrbát, stále od cesta, a tak sa k nim natiahol s úmyslom začať starať sa o svoju lásku namiesto kuchyne, za jeho chrbtom sa však ozvalo prísne odkašľanie, a tak si zmučene povzdychol a vrátil sa k pultu.

„Ale máte to dobré, Veličenstva. Moc dobré,“ usmála se.

„Vidíte. Mali by sme trénovať častejšie, bude to ešte lepšie!“ zazubil sa Ondrej, a aj keď kuchárku nevidel, dokázal si predstaviť jej zdesený výraz.

„Tak my už pôjdeme, kuchyňa sa krásne leskne, potrebujeme obdarovať ľud,“ povedal nakoniec brunet, nechávajúc zarazenú kuchárku so silne nesúhlasným pohľadom ďalej stáť uprostred miestnosti, a obaja sa odbehli prezliecť.

***

„Veličenstva,“ uklonil se muž, jehož pak potkali, už upravení. Mohl si všimnout nových značek na Jindřichově krku a daleko pocuchanějších vlasů na Ondřejově hlavě, mohl zaregistrovat takřka neznatelně pomačkané košile a uvědomit si, že před zmizením v místnosti to tak nebylo, on se však pouze usmál na oba krále.

„Lidé už se těší, až budete projíždět městem. Koně jsou nachystaní. Poddaní vás vidí rádi, je to příjemná změna,“ zadíval se děkovně kamsi hluboko do očí Jindřicha a vzápětí i Ondřeje. Byl jejich věrným rádcem a mimo jiné také jedním z poslů, kteří jim tehdy pomohli dostat se z království. Oba věděli, že jde o statečné, chytré a dobrosrdečné lidi, a když pár dní po jejich nástupu na trůn přijali královskou nabídku a stali se pravou rukou vládců, mohli si být manželé jisti, že se rozhodli správně.

„Máš ten šátek?“ upřel na Ondřeje ledový pohled Jindřich. Tak ledový, že by jiní zkameněli, ale s jeho milým to ani nehnulo. Velmi dobře ho znal, a tak se jen potutelně zašklebil a vytáhl saténový kus látky v barvách své země.

Jindřich mu jej vytrhnul z rukou a spěšně si jej uvázal okolo krku.

„Ještě jednou mi tak zmaluješ ten krk, tak tě zavřu v komnatě a budeš mít domácí vězení, aspoň na týden! A budeš tam sám a já půjdu laškovat s dvorními dámami,“ spílal mu, ale na Ondřeje tyhle výhružky neměly pražádný vliv. Naopak nahodil zářivý úsměv, protože už vcházeli na tržiště, kde je čekaly zástupy lidí.

Jindřich po něm ještě naposledy hodil vražedný pohled a hned na to se začal věnovat malé holčičce, která mu podávala kvítek.

„Děkuji, maličká.“

„Princi, tedy – náš králi, chtěli bychom ti popřát všechno dobré. Oni by chtěli i kluci, co se schovávají támhle za stánkem, ale mají z tebe strach.“

„Proč?“ podivil se Jindřich.

„Protože se strašně mračíš na krále Ondřeje, on ti ublížil?“ vykulila očka.

„Ne, neublížil, my… my se jen tak zlobíme vzájemně. Podívej na ty chlapce, oni se na tebe taky škaredě mračí, a přesto se jistě máte hodně rádi, nemám pravdu?“

„Ano, to máme, říkali mi, abych mlčela, ale copak by se odhodlali? Jsou to srabi,“ zamyslela se a otočila se na kluky, kteří na ni ukazovali dlouhý nos.

„Jen pojďte za námi, uličníci! Kolikpak jste minulý týden vybili oken?“

„Žádné, pane králi,“ řekli sborově a courali se k Jindřichovi.

„Jakpak je to možné? Vy snad ani nejste raubíři…,“ divil se Jindřich.

„To tedy nejsme. Nemáme čas na hry, musíme pomáhat tátům. Protože… protože oni nedávno přišli zase domů. Byli ve vězení a tys je zachránil,“ sklonil hlavu jeden z nich a vzal Jindřichovi ruku, aby ji mohl políbit.

Jindřich se s rozpaky vymanil z chlapcova sevření a vytáhl z objemného uzlíku několik koláčků. „Nebude to trvat dlouho a tví rodiče se budou mít natolik dobře, že už ty pracovat nebudeš muset. Zato budeš chodit do školy! Vy všichni…,“ podíval se kolem sebe a uviděl spoustu dětí sice v roztrhaných šatech, ale se zářícíma očima.

„Nejmilostivější králi, nemáme mnoho, ale stejně bychom tě chtěli obdarovat alespoň něčím,“ vytáhl zpod kabátu dvě sněhobílá koťata a vložil je Jindřichovi do rukou. Zjihl mu pohled na dvě bílé kuličky, ale v tom si všiml, že jiný chlapec má v rukou slepici. Vykulil oči, nedovedl se představit, co by dělal se slípkou, zato měl velmi dobrou představu, kdo z ní jistě bude mít velkou radost.

„Kluku, tu slípku dones támhle králi Ondřejovi, on z ní bude nadšený, uvidíš,“ ukázal na davem obletovaného Ondru, který rozdával koláčky kousek od něj. V duchu se zašklebil a škodolibě se pousmál. Jeho Výsost král Ondřej a slepice, dokonalá pomsta za fialový krk, který mu zase v nestřežené chvíli vytvořil. Tohle bude dokonalý drb pro babky na trhu…

„Pane králi, tohle je pro tebe. Král Jindřich říkal, že ji mám dát tobě,“ zatahal Ondřeje za rukáv chlapec a on se proto otočil. A přesně v momentě, kdy se jeho zelené oči setkaly s maličkými černohnědými korálky zářivě bílého tvora, který si jej měřil nesouhlasným pohledem, se mladý král rozzářil.

„Tá je perfektná!“ vydýchol nadšene a bez rozpakov si prebral nespokojnú sliepku a priblížil si ju k tvári tak, aby si ju mohol lepšie prezrieť. Chlapec, do tej doby zarazený, si viditeľne oddýchol – bolo jasné, že brunet svoje nadšenie nehrá.

„Líbí se vám?“ zeptal se ještě a Ondřej se naň zářivě zazubil.

„Samozrejme! Panebože, to je úžasný darček… Počkaj, tiež ti niečo dám,“ vytiahol kráľ koláčik a vtlačil ho do chlapcovej dlane.

„Ale já už mám jeden od krále Jindřicha,“ podotkl.

„Tak môžeš posúdiť, ktorý je lepší,“ žmurkol naňho a znovu sa zameral na sliepku.

„Ako sa potom budeš volať? Musíme ti vymyslieť nejaké úplne dokonalé meno, ktoré prekoná všetky ostatné. Nejaké neobyčajné, ktoré bude na prvé počúvanie hlásať vznešenosť a príslušnosť ku kráľovskej rodine, nejaké…,“ hlboko sa zamyslel.

„Mám to! Budeš sa volať Sliepka!“

Pár dětí kolem se rozesmálo, Slepice se ale nezdála nadšená. Nevybíravě Ondřeje klovla přímo do ruky, kterou ji hladil.

„Au. Tak budeš Princezná Sliepka. Áno, to je najlepšie. Henrich mi stále vyčíta, že keď som chcel princeznú, nemal som chodiť za ním, tak teraz budem mať teba,“ nadhodil a zazubil sa. Už teraz si zviera zamiloval.

„Pane králi? Proč se na tebe pan král zlobí?“ zeptal se chlapec nevinně a Ondrej se pousmál, když to slyšel.

„Myslíš, že sa hnevá? Tak to ja sa pozriem,“ usmial sa na chlapca a ticho sa rozišiel za kráľom, ktorý k nemu práve stál chrbtom. V momente, keď to nečakal, sa ho k sebe jednou pažou pritisol, chcel ho pritom pobozkať, sliepka ho ale nečakane chytila zobákom kamsi na jeho vlastnom krku a vytvorila mu tam fialový fľak. Na to sa Henrich rozosmial.

„No počkaj! Tak toto sme si nedohovorili, Princezná!“ vyčítal nebohému zvieraťu, ktoré naňho už zase pozeralo dosť nechápavo.

A tak tam stáli a smiali sa, rozdávali koláčiky, a keď sa ich prsty stretli, oni sa chytili za ruky a mali možnosť pozrieť sa tomu druhému do očí, netušil brunet, ako na to prišiel, konečne ale cítil kdesi hlboko v sebe, že všetky predošlé obavy boli zbytočné. Preletelo mu to hlavou nečakane, napriek tomu to ale tak dokonale chápal a cítil. Jeho kráľ ho miloval, skutočne a bezhranične a on jednoducho vedel, že to, čo sa dialo, ani jeden z nich nebude ľutovať.

Nie, nemohol tušiť, či sa raz nebudú nútení oddeliť sa a rozísť sa po odlišných cestách. Či láska nezmizne, či si Henrich nakoniec nenájde niekoho lepšieho, alebo či on sám raz nepocíti, že ho srdce ťahá niekam inam. To človek nikdy nemohol vedieť, život bol nevyspytateľný a oni boli tak odlišní, vedel ale, že nikdy nebude ľutovať, že za Henrichom išiel, že si ho vzal a že ho miloval. Aj keby sa to celé malo raz skončiť, stálo to za to. A pokiaľ to bude trvať, bude robiť všetko pre to, aby bol jeho priateľ šťastný. Tak ho miloval…

„Pane králi, postavíte s námi palác pro Princeznu Slepici?“ zeptal se jeden z chlapců, kývaje k louce pokryté tlustou vrstvou stále přibývajícího sněhu.

Ondrej sa opäť rozžiaril. Krátko sa ešte zadíval na svojho manžela, akoby ho žiadal o povolenie, a Henrich si teatrálne povzdychol, na perách sa mu však usadil úsmev a Ondrej tušil, čo to znamená.

Bez opýtania mu ukradol bozk, predo všetkými, taký, že vedel, že si o ňom ešte vypočuje svoje, v tom momente sa však iba nevinne zazubil, natlačil na seba bielu sliepku a nechal sa odtiahnuť nadšenými malými škriatkami netušiac, s akou láskou a náklonnosťou v očiach ho jeho priateľ pozoroval.

Možno na ňom predsa len miloval, pri čom sa sám Ondrej obával, že ho za to bude neznášať.

A čisté a nevinné vločky se dál pomalu snášely k zemi, nevinné a křehké jako mladá srdce bijící jen pro lásku a štěstí, pro ten pocit hřejivější než plamen svíce hořící vysoko k oblakům. Pro pocit, který nejde cítit bez obětí, pro štěstí, za které člověk bojuje leckdy celý život, hledá, ztrácí a nenalézá, a ta hloupá srdce se tříští a zase slepují, daleko křehčí a uzavřenější, člověk padá a láme si kosti a zase vstává, aby jej znovu hledal.

Pre pocit, pre ktorý treba nasadiť život, či už z pozície najjednoduchšieho vandráka, alebo samotného princa, pocit, ktorý sa dostane hlboko do vás a núti vás robiť hlúposti, blázniť. Utiecť na druhý koniec sveta a občas aj klamať. Skoro o všetko prísť a potom to zase nájsť.

Pocit, pre ktorý sa človek zmení, keď mu vstúpi do života. Pomaly a postupne. Keď sa srdce rozhodnú synchrónne biť, keď sa telá spoja a potom sú od seba násilne oddelené.

Keď je človek nútený siahnuť si až na samé dno.

Lenže vždy si treba zapamätať jedno – aj keď v strede všetkého nastane zdanlivo nekonečná temnota, nakoniec vždy príde žiarivý východ slnka…