Královské koláčky / Kráľovské koláčiky 4.

Mezitím neveselé myšlenky i únava celého dne prince brzy dohnaly ke spánku. Nebyl nikterak posilující, probouzel se a trápil nočními můrami, které si nepamatoval, ale hořký pocit, jenž se mu usazoval na duši, přetrvával po každém probuzení, kterých bylo za noc nespočet.

Slunce bylo ještě daleko pod východní částí země a Jindřich už strádání divokých snů nevydržel. Vstal a posadil se k oknu, kde vlivem plného měsíce mohl pozorovat ledové sochy, které vytesal muž jeho srdce.

Doufal jen, že alespoň on spí spánkem spravedlivých a netrápí se. Věděl, že na něj musí přestat myslet. Jen čistá mysl mu pomůže s jeho dalším problémem, který omámený láskou upozadil.

Byl si jistý, že zná pravdu o otcových rádcích, a bylo jen na něm se jich zbavit a převzít vládu nad zemí. Pochopil, že jeho otec už nebyl schopen rozhodovat a mysl zatemněná stářím nevidí, jak ti tlučhubové vedou jeho království do záhuby.

Netušil však, jak toho dosáhnout. Ti tři měli velmi dlouhé prsty. Stráže i všichni ostatní v zámku jim zobali z ruky, včetně jeho otce.

Potřeboval se s někým poradit. Potřeboval se odrazit ode dna a potřeboval znát zákony. Jedinou možnost viděl v tom se oženit, stát se králem, tím nejvyšším. Jenže jediný partner, který by jeho srdci mohl dát to, co potřebovalo, byl Ondřej. Ten však nikdy nebude respektován jako právoplatný manžel a král. Vlastně si byl jistý, že by jej kardinál ani neoddal a nikdy by nebyl korunovaný. Zbývala jediná možnost, a to přijmout ruku krále Slovenského. Netušil, jestli tento krok nepovede do záhuby, ale věřil si natolik, že by se králem nenechal ovládat. Nedovolil by mu to. Přesto nechtěl bez informací vložit hlavu na špalek.

A jediný člověk, kterému v království opravdu věřil, byla jeho chůva.

Vyplížil se ven ze ztichlého zámku a pod rouškou tmy spěchal k malé chaloupce. Už z dálky viděl, že i její majitelka je již na nohou.

„Jindřichu! Princi můj, copak tady tak časně děláš?“ podivila se stařenka.

„Chůvo, potřebuju poradit, ty jediná mi snad budeš moci nějak poradit,“ promluvil, zatímco si sedal ke stolu, kde už na něj čekalo horké mléko a krajíc chleba s medem.

Chůva se na něj vědoucně zadívala, ale čekala, až se její princ rozmluví sám.

„Řekni mi, prosím, jaký je doopravdy král Slovenský. Můžu mu věřit? Mám hrozné sny. Bojím se o naše království,“ svěsil hlavu.

„Král Slovenský je hodný člověk, spravedlivý a nebyl by schopen ublížit ani mouše. Vím, co ti ti zlotřilí rádcové navykládali, ale nevěř jim. Jednomu člověku však věřit můžeš, jenže ten teď sedí mezi kamennými zdmi a čeká na popravu. To už jsi na něj zapomněl?“ vyčítala mu jemně.

„Kdo to je?“ vyděsil se princ. Neuvědomoval si, že by byl někdo v jejich vězení. Koneckonců on ani netušil, že nějaké mají.

Každým dnem, každou minutou si víc a víc uvědomoval, v jaké bublině žil, jak zoufale málo informací o svém království dostával.

„Je to Ondřej! Oni ti to neřekli! Co bych také od nich mohla očekávat? Jindřichu, ty ho nesmíš nechat popravit. Teď se musíš vzchopit a ukázat, že to ty jednou budeš vládnout zemi a rozhodovat.“

Po těch slovech by se v princi krve nedořezal. Seděl, úplně paralyzovaný a hlavou se mu honily miliony myšlenek. Třesoucí rukou uchopil hrneček mléka a zoufale se zadíval na stařenku.

„Co mám dělat, chůvo?“

„Jindřichu! Jsi princ. Kdo je víc?“ položila mu ruku na rameno a povzbudivě stiskla.

„Můj otec…,“ hlesl.

„Pravda, ale ty máš také práva, i když ti tvrdili, že bez korunovace nemůžeš nic. Ty tři i svého otce úplně obejdi a ve jménu prince přikaž těm, kteří vězení hlídají, aby Ondřeje pustili. A v tomto případě bych se nebála použít i lež. Je to pro dobro věci. Pro tvé dobro i dobro království. Pamatuj si, Ondřejovi se nesmí nic stát! Už třeba jen proto, že jej miluješ. Jaké by to bylo království, kterému by vládl král se zlomeným srdcem?“

„Jak tohle můžeš vědět? Já sám si tím jistý nejsem.“

„Co ti radí srdce?“

Mlčel. Věděl, že jeho chůva má pravdu, vždycky ho znala a léta odloučení na tom nic nezměnila.

„Pamatuj, princi, Ondřej je důležitější, než si myslíš!“

„Co ty o něm víš?“

„Všechno, co potřebuju vědět na to, abys byl šťastný. Všechno jednou pochopíš. Ale teď už běž a zachraň ho!“ objala ho a vystrčila jej z chaloupky.

***

„Stráže, pojďte sem!“

„Nejmilostivější princi, co tu děláte?“ podivil se voják.

„Po tom ti nic není! Já ti přikazuji, okamžitě propusť vězně, který sem byl zavlečen dnes v noci!“

„Ale to já nemohu, skončil bych tam místo něj!“

„To skončíš tak jako tak, jestli mě neposlechneš! Já jsem princ a poroučím ti, abys ho pustil.“

„Ale… ale rádcové…“

„Co s nimi? Jsou snad oni víc nežli já?“

„Jistě, princi, jak je vaše ctěné přání,“ uklonil se a pomalu se šoural podél cel, které ke zděšení prince byly všechny obsazeny vychrtlými chudáky v nedostatečných šatech choulících se pod dekou, která je nemohla zahřát.

Cítil ve vzduchu vlhkost, zimu a smrt…

„Co provedli, že jsou tady?“

Princ byl znechucený podmínkami, které tam panovaly. Pokud si to ti lidé však zasloužili, nehodlal mít slitování.

„Většinou protože už celá léta nezaplatili daně. Někteří kradli dříví z královského lesa, jiní lovili v královských rybnících,“ pokrčil rameny.

Princ se zastavil u jedné kobky.

„Hej ty, proč kradeš? Proč neplatíš daně?“

„Nemám z čeho, milostivý pane. Byl jsem mlynář…“

„Mlč! Tohle jasného prince nezajímá,“ osočil se na něj strážný.

„Ale zajímá, mluv!“

„Byl jsem mlynář, vedlo se mi dobře, daně jsem platil vždycky, ale před léty se rozhodli královští porybní, že nad mým mlýnem postaví rybník. Ten zadržuje většinu vody z řeky a ta trocha už mlýnské kolo neutáhne. Prosil jsem tenkrát je i samotného krále, ať rybník postaví pod mým mlýnem, ale nechtěli ani slyšet. Jsem tedy bez práce, a protože mám pět dětí, nějak jsem je nakrmit musel. V řece žádné ryby nebyly, tak jsem šel jednou k rybníku, chytili mě…“

Princ se zamračil.

„A ti ostatní?“ zeptal se ho ještě.

„To jsou podobné osudy. Co vím, tak nikdo z nás, co tu jsme, není násilník nebo vrah. Jen jsme se snažili nakrmit rodiny. Jen přežít!“

Jindřicha zamrazilo v zádech. Tušil, že v jeho zemi není úplně všechno v pořádku, ale tohle bylo přespříliš. Lidé byli utlačováni, trpěli hladem, a když se chtěli postarat o své rodiny, že si vylovili pár ryb z plných sádek, byli za to zavřeni. Tohle nemohl dopustit. Byl princ, i on za ty lidi byl zodpovědný.

„Vydržte ještě chvíli, prosím. Ale slibuji, že se i o vás postarám,“ řekl pevně princ a oči mu ztvrdly. Musel toto bezpráví zastavit, ale v první řadě musel být s Ondřejem. Tušil, že on je klíč k tomu, aby v jeho zemi začala panovat spravedlnost.

Netušil, proč si to myslí, ale věděl, že ho miluje, a i přes konvence a sto let staré zásady si vydobyde sňatek se sice možná chudým, ale zato chytrým mladíkem, který mu pomůže dát království dohromady. Jen netušil, jestli není pozdě. Odmítl ho, zavřeli jej v jeho vlastním zámku téměř před jeho očima a on tomu nezabránil. Neviděl, že mu hrozí nebezpečí. Byl slepý, dlouho, ale teď prozřel.

Stál před celou, ve které uviděl toho, jehož miloval a jemuž tak moc ublížil. A jeho jindy zářivé oči byly vyhaslé. Všechen život z nich zmizel a díval se na svého prince tak, jako by ho viděl poprvé v životě.

„Ondřeji…“

Konečne v ten moment brunet zatriasol hlavou, snažiac sa rozohnať bolesť celého tela zo spania na nepohodlnej zemi, skombinovanou so stále pretrvávajúcou bolesťou z hrubého nočného zaobchádzania. Zahľadel sa na svojho princa, nenachádzal ale slová, ktoré by mu mohol povedať. Prial si ho pozdraviť, lenže nevedel ako. Nechcel mu hovoriť jasný princ, pretože tušil, ako veľmi by to bolelo, z toho oslovenia cítil odstup, ktorý nechcel, aby medzi nimi bol, lenže povedať mu menom naopak znamenalo porušiť, čo si želal sám princ, vzhľadom ku všetkým väzňom a stráži, ktorá stála kúsok za princom.

Nechcel nič hovoriť. A bolo to asi prvýkrát, čo skutočne nenašiel nič vhodné na vyslovenie.

Chvíľu tam ešte sedel, sledoval sivé oči, ktoré naňho pozerali tak inak ako inokedy, bolo to zvláštne. Vedel, kam smeruje, dokázal si spojiť dve a dve dohromady vzhľadom na to, ako vyzerali všetci chudáci okolo a pár dobrých mužov a žien okolo mu, než zaspal, zverili, čo ho čakalo. To, kde sa nachádzal, bola cela smrti. Neoficiálne oficiálne. Nikto netušil, ako presne umrie, ale vedel, že to bude čoskoro. A jeho kráľovstvo potom bude čakať utrpenie.

Konečne vstal, pomaly prechádzajúc k mrežiam, pred nimi sa ale zastavil, ruky zvesené pozdĺž tela, vlasy strapaté, a jeho princ mal možnosť uvidieť temné kruhy pod jeho očami i zvyšky zaschnutej krvi, ktorá sa na ňom miestami nachádzala. Nebol si istý, či bola jeho, alebo zostala v cele po niekom pred ním a on si do nej omylom ľahol. Možno oboje.

Otvoril ústa, akoby chcel niečo povedať, nevyšla z nich ale jediná hláska a on vlastne nevedel, netušil… Toľko ho všetko mrzelo! Úplne všetko…

„Ja som urobil hroznú chybu,“ zamrmlal potom, upierajúc na princa svoje smutné oči, a sklonil hlavu k špinavej zemi. Áno, teraz si to už uvedomoval. Správal sa nezodpovedne a hlúpo, dostal sa, kde bol, len svojim pričinením, a keby nemal také šťastie, bol tu už dávno.

Ohrozil svoj ľud, ohrozil svoju krajinu a ohrozil svoj život. A ešte zničil ten Henrichov. Princ sa už navždy bude trápiť vecami, ktoré sa stali, už navždy bude riešiť, čo by inak neriešil, a oni dvaja spolu aj tak nebudú. Keby zostal v kráľovstve a ďalej vládol, nič by sa nestalo. Keby chápal, čo sám Henrich vedel, a čo mu povedal včera v noci, keby pochopil, že im byť spolu skrátka nebolo súdené, nešiel by sem a Henrich by bol v poriadku a jeho zem tiež. Lenže on to neurobil. Zamotal sa do lásky, a tým ublížil tomu, koho miloval. A úplne zbytočne.

„Mal si pravdu, úplne vo všetkom,“ vydýchol, zakladajúc si ruky na hrudi, aby sa ubránil zime aj bolesti, ktorá sa mu telom rozliala, keď sklonil hlavu k zemi. Nechcel ďalej čeliť všetkým pocitom, ktoré mohol uvidieť v Henrichových búrkových studničkách, to bolo až veľmi bolestivé.

„Neveril som tomu, nechcel som tomu veriť. Po celý svoj život som tomu nechcel veriť, ani keď mi hrozila smrť. Ani vtedy pri tej bráne, keď si mi povedal, že skončím ako potrava pre potkany, som tomu neveril,“ zašepkal. Celý život žil tak veľmi podľa srdca a citov, tak veľmi podľa lásky a odvahy a všetkého, čo cítil kdesi hlboko v sebe, lenže v ten moment akoby konečne pochopil, ako veľmi to bolo hlúpe.

Tá noc akoby zlomila čosi hlboko v ňom, niečo, čo tam vždy bolo. A teraz to bolo preč, pretože všetky presvedčenia, ktoré po celú tú dobu mal, v ten moment konečne prestávali dávať zmysel. Celé to bola hlúposť.

„Ale teraz už tomu všetkému konečne verím. Sú určité osudy, ktoré sú medzi ľudí rozdelené, a proti ktorým jednoducho nejde bojovať. Sú štandardy, ktoré bez trestu nejde prekročiť. Nejako sa narodíš a potom už sa to s tebou tiahne po celý život, toho sa jednoducho nejde zbaviť, nech sa snažíš, ako chceš. Ja som na samom začiatku bol pre teba len vandrák, a to som jednoducho nemohol zmeniť nikdy a teraz už tomu rozumiem,“ vydýchol, než zdvihol hlavu a konečne sa zadíval do smutných očí, ktoré na neho princ upieral, tie jeho na tom však boli podobne. To sa nedalo skryť.

„Niektorí ľudia jednoducho nemajú byť spolu. Nikdy…“

Pokrčil ramenami, vydávajúc sa späť do rohu cely, ktorý predtým opustil, a doňho sa znovu zosunul. Napokon si uvedomoval, ako to všetko naozaj bolo. A to precitnutie bolo neskutočne kruté.

„Ospravedlňujem sa za všetko, môj princ. Bola to chyba…“

Mal pravdu. Nebol mu hoden ani zapnúť kabátec. Len si to uvedomil až príliš neskoro…

„Nikoliv, milý příteli, mýlíš se. Ale o tom se pobavíme jinde, i mně začíná být zima a ty musíš být prokřehlý,“ oslovil ho Jindřich a pak se otočil na strážného.„Odemkni ty mříže!“

„Ale…“

„Žádné ale, prostě tu celu otevři!“ zahřměl Jindřich, protože už ztrácel trpělivost. Jen pohled na zuboženého mladíka, který se třásl zimou, mu svíral srdce tak, že by byl schopen strážného i zabít, kdyby se mu postavil.

Ten se však už nebránil a udělal, co mu princ poručil. Jindřich vytáhl pytlík se zlaťáky, který měl u sebe pro případné podplacení stráží, a tak je použil jinak.

Věděl, že by tento muž dopadl špatně, kdyby se rádcové dověděli, co provedl.

„Tady máš a utíkej. To ti s trochou skromnosti vydrží do konce života a já na oplátku budu požadovat tvoje mlčení.“

Muž jen kývl, popadl zlaťáky a utíkal, ani se neohlédl.

Jindřich beze slov vstoupil do cely a Ondřeje objal. Cítil, že je podchlazený, a proto přes něj přehodil svůj teplý kabátec.

„Nemáš pravdu, to já jsem se mýlil. Musím se postavit rádcům. První v obhajobě své lásky a potom je zbavit pravomocí. Nebo raději naopak. Ty sám víš, jak to u mě v království vypadá. To ty jsi mi otevřel oči. Ty jsi mi dal to, co nikdo před tebou. Nevzdám se tě. Postavím se otci, rádcům i všem ministrům. Protože jen s tebou po boku budu moci vládnout spravedlivě a je úplně jedno, že jsi vandrák z Podhájí. Lid to pochopí a na ničem jiném mi nezáleží. Chci být jen s tebou! A teď pojď, zvedni se, musíme do tepla!“

Konečne sa brunet, hoci trochu neochotne, zdvihol a s princom po boku zamieril von zo žalára a potom chodbami kamsi do útrob hradu. Hlava mu odmietala spracovať všetky práve prijaté informácie, bol unavený, rozboľavený a zničený. Čo mu to princ hovoril? Hovoril o radcoch a o vládnutí, hovoril o Ondrejovi. Chcel s ním vládnuť? Prečo tak zrazu? Ešte deň predtým s ním nechcel byť ani tajne a teraz zrazu verejne? Vari naňho tak veľmi zapôsobil Ondrejov aktuálny zjav?

To, čo mu povedal deň predtým, bola pravda. Každý kráľ by sa mal sústrediť predovšetkým na svoju krajinu a jej blaho a až potom na druhoradé veci ako napríklad lásku. Aj keď to hrozne bolelo. A on nechcel nútiť Henricha urobiť rovnakú chybu, akú urobil on. Do šľaka, veď už ho odmietol dvakrát, ako kráľa i ako človeka, nemohol by mu ukázať ďalšiu svoju stránku, s ktorou by mohol byť. Mal by sa s tým zmieriť. Niektorým ľuďom nebolo súdené byť spolu.

Nechal sa doviesť až do svojich komnát, kde sa mal možnosť teplejšie obliecť, a potom zase bez slov vyviesť do zámku a preč z neho. Vlastne mu bolo celkom jedno, kam ide. Jediné, čo ho zaujímalo, bol princ. Stále ho nechápal.

Zachraňoval ho. Nechcel, aby ho zachraňoval, nechcel ho nútiť cítiť sa previnilo, vlastne si vôbec nebol istý, čo presne chce a nechce. Možno potreboval spať. Áno, to bolo ono…

„Chůvo, potřebuji pomoct. Jsi jediná, které můžu věřit…,“ zoufale se na ni podíval, když je pustila do chaloupky.

Ona už ale rozestýlala postel s nadýchanou peřinou a ukládala sotva stojícího hnědovláska.

„Má horkost, vytáhni z almary plínu a namoč ji do hrnce s vodou, který se ohřívá na peci. Musíme mu očistit ty rány. Bylinkový čaj už je také horký na plotně. Nalij hrníček, musí pít.

Princ jen chvíli postával a pak začal dělat to, oč ho chůva žádala. Přistoupil k němu, podržel ho a přiložil kouřící hrnek k ústům. Byl horký, ale pít se už dal a hnědovlásek ho vděčně přijal.

„Ondřeji, zůstaneš tady, dokud ti nebude líp,“ zašeptal a pohladil ho po bledé líci. „Pak ti dovedu koně a ty musíš zmizet do země krále Slovenského. Nechej se zaměstnat na zámku, já si tě tam později najdu. Později, až udělám pořádek ve své zemi. Teď s tebou nemohu odjet, nemohu utéct a nechat svůj lid napospas těm zrůdám. Ale pak se za tebou vrátím a odvezu si tě zpátky… Až tu bude pro tebe bezpečno…“

Chytil jej za ruce a zadíval se do skelných očí. Pochyboval, že ho vůbec vnímal, ale věděl, že chůva ví, co má dělat. Věřil jí, že dokáže Ondřeje vyléčit.

„Já teď musím jít, ale přijdu se rozloučit.“ Do očí se mu draly slzy a v krku měl knedlík. Netušil, že láska tak bolí.

Nikdy takovou bolest nezažil a neměl ponětí, jak se s ní vyrovnat. Snad jen naděje, že se jednou zase sejdou, ho držela při zdravém rozumu a odhodlání, že musí jednat rychle nejen pro dobro obyvatel země, ale také pro své.

Vyběhl z chaloupky, s kapucí pláště zakrývající většinu tváře, míře k zadnímu, téměř nepoužívanému vchodu zámku. Jen pevně doufal, že jej nikdo nespatřil.

Jen tak tak se stačil převléci, když do jeho komnat vběhli rádcové.

„Kde je?“

„Kdo?“ pozdvihl obočí princ a v duchu si oddechl. Nezdržovali by se divadlem, kdyby věděli, kde Ondřeje skryl.

„Ten vandrák! Je pro vás nebezpečný, jasný princi, chtěl vás zabít, je to najatý vrah, proto skončil ve vězení! A teď tam není! Utekl!“

„Nu, to já nevím, možná se zalekl svého trestu a je dávno za horami. Je mi ten vandrák jedno. Já jsem ho nehlídal,“ pokrčil rameny, hodil nohu přes nohu a zakousl se do čerstvého pečiva, které tu měl nachystané na večeři. „A vyřiďte mému otci, že bych s ním chtěl strávil večer. Dlouho jsem s ním neposeděl jen tak jako syn s otcem a dnes večer mám čas.“

Na rádcích bylo dobře vidět, že princi nevěří, ale pochopili z jeho pohledu, že by se měli vzdálit.

Sotva princ osaměl, začal přemýšlet. Netušil, kde začít. V hlavě měl tolik zmatených myšlenek a nápadů, o nichž si nebyl jist, zda jsou proveditelné. Byl však klidný, když věděl, že Ondřej je relativně v bezpečí. Další priorita byla dostat ty chudáky z vězení. Netušil, jak jinak to udělat než uhodit na otce. A také by měl na něj apelovat, aby si konečně uvědomil, jak na tom jejich království je a kdo za tuto bídu může. Všechno to stálo na jeho otci a králi, tam bude muset začít.

Medzitým sa v malej chalúpke postaršej opatrovateľky konečne odobral zmätený, blúzniaci hnedovlások do ríše snov, nepokojných a nepríjemných, z ktorých sa nespočetnekrát prebudil a zase zaspal. Hlavou sa mu naháňali spomienky a myšlienky, dohady, ktoré potreboval vyriešiť a zúfalo sa mu to nedarilo, a tiež láska, ktorá ho neprestávala týrať. Hlava ho bolela a v momentoch, keď opatrovateľka ukončila jeho nepríjemné blúznenie, bol na chvíľu z neho vytiahnutý, aby sa napil alebo si nechal previazať rany, ho rozbolela znova. Nakoniec sa mu podarilo spadnúť do desivého a tichého prázdna, ktoré ho obalilo ako teplá perina a nechalo ho na moment vydýchnuť.

***

Keď sa konečne prebral, začínalo sa vonku pomaly stmievať. Cítil sa podstatne lepšie, hlava ho už skoro nebolela a konečne sa mu prestal motať svet, pokúsil sa preto na posteli posadiť a napil sa čaju, ktorý bol vedľa jeho lôžka prezieravo postavený, aby utlmil smäd. Oprel sa o rám postele za sebou a na moment zase zavrel oči, snažiac sa sústrediť sa na celé svoje telo, s potešením si ale uvedomil, že ho nič nebolí viac ako pred spaním, ba naopak. Bolo mu dobre.

„Dobré ráno, Vaše Veličenstvo,“ ozvalo sa kúsok od neho ticho, a tak svoje oči rýchlo otvoril, nepostrehol, že opatrovateľka sedela tak blízko, hneď vedľa jeho postele, oči uprené na pletacie ihlice, ktorými obratne vytvárala na prvý pohľad príjemnú čiapku.

„Dobré,“ zopakoval ticho, hlas mierne chripľavý nedávnym prebudením. Znovu sa napil, aby ten divný tón hlasu zahnal, a odkašľal si. Potom mu to ale nedalo, musel sa spýtať.

„Vy viete, kto som,“ vydýchol, odpoveď ale poznal ešte skôr, než naňho opatrovateľka uprela svoje vedúci oči.

V hlave sa mu znova vybavili všetky Henrichove slová a on si zmučene povzdychol, chytajúc sa za hlavu, ktorú, ako zistil, mal obviazanú jemným bielym obväzom. Rovnako na tom bol aj zvyšok jeho tela v miestach, kde hrubé nočné zaobchádzanie porušilo jeho kožu.

Pamätal si na všetky slová a teraz si vybavoval aj tie, ktoré padli ráno pri cele, ničomu ale nerozumel a snáď ani nechcel. Henrich za ním prišiel, zachránil ho, a on nedokázal určiť prečo, všetko bolo až veľmi zamotané a zabalené do bolesti spôsobenej láskou.

„On se vrátí,“ vydechla žena jemně.

Ondrej na ňu uprel oči plné nádeje i strachu. Netušil, na čo sa spýtať skôr, túžil toho toľko zistiť!

„Měl byste spát, Výsosti. Donesu vám další čaj a vy si ještě odpočinete. Pak vám bude lépe,“ navrhla.

On ale rozhodne zavrtel hlavou.

„Potrebujem odpovede. Celú tú dobu viete, kto som, odkiaľ som, a rovnako ste Henrichovi nič neprezradili. Prečo? Prečo stojíte na mojej strane, hoci nemáte tušenie, prečo som vlastne prišiel?“

„Přijel sis pro něj,“ odvětila tak samozřejmě a sebejistě.

„Čo keď nie? Čo keď som ho v skutočnosti prišiel zničiť? Čo keď ho chcem ako ozdobu do postele, ale na trón sa chcem posadiť sám, bez neho? Čo keď ho nemilujem a nikdy milovať nemienim, čo keď som ho len chcel pokoriť? Ako môžete vedieť, kde je naozaj pravda, keď ma vlastne vôbec nepoznáte,“ povedal ticho, napriek tomu ale naliehavo, potreboval poznať odpoveď. Už od samého začiatku k nemu bola opatrovateľka prívetivá a taká dobrá, nechápal to. Ako mu mohla tak bezhranične veriť? „Čo keď mi nejde o nič iné, ako o vládnutie obrovskej ríši? Ako si môžete byť taká istá, že ho nezničím, a ako si môžete byť istá, že so mnou nebude len a iba nešťastný, keď si týmto nie som istý ani ja sám?“

Pozrel sa na ňu, pozeral do jej očí a čakal, čo mu prezradia, kedy sa zamyslia a bez slov mu dajú za pravdu, jedno ale nečakal – obe temne hnedé, prívetivé studničky sa v ten moment roztopili a zadívali sa naňho tak pekne, prívetivo, ten pohľad veľmi dobre poznal. Koľkokrát ho vídal ako dieťa…

Bolo to, akoby pozeral do očí vlastnej matky, a to ho prekvapilo, oveľa viac ho ale prekvapil prívetivý úsmev, ktorý si od ženy vyslúžil a jemné pohladenie po horiacej tvári.

„Protože jsi stejný jako tvůj táta, Ondřeji,“ vydechla.

V ten moment brunet stratil všetky slová. Motal sa do všetkého ešte viac ako na začiatku.

„Ako môžete poznať môjho otca?“

„Protože byl jako ty…“

Ondrej sa nedokázal akokoľvek ohradiť alebo podotknúť, že z tejto informácie vlastne nepochopil vôbec nič, veľmi dobre totiž cítil, že celý príbeh bude mať pokračovanie, ktoré sa onedlho dozvie. Iba sa teda lepšie zababušil do periny, pohodlnejšie sa oprel a uprel na starú ženu zvedavé oči, ktoré jej na tvári vykúzlili ďalší veľký úsmev.

„Tedy, byl jednou jeden král a ten vládl krásné zemi, která pro něj hodně znamenala, rád se učil a ještě raději trápil své staré rádce a poddané, kteří nad ním často jen kroutili hlavou. Chvíli byl zcela vážný, ale v další chvíli stavěl sněhuláky a kouloval se s komornými, chvíli seděl na trůnu a v další toužil vylézt na střechu hradu a pozorovat noční oblohu, jedno mu ale scházelo – krásná princezna, kterou by na tu střechu vytáhl s sebou a ukazoval jí všechna souhvězdí, princezna, která by jej milovala a on by miloval ji. A pak, jednoho dne, se tomu králi skutečně jedna zalíbila. Víš, ona byla dokonalá – krásná, s nádhernýma očima a velmi inteligentní, král cítil, že ona by po jeho boku mohla být tou nejlepší královnou obou říší. Zamiloval se na první pohled. Jenže ona ho nechtěla, a tak jej odmítla, ani se nepodívala na obraz, který jí poslal. A král toužil princeznu poznat, nechat ji skutečně poznat jeho samého a až na základě toho se rozhodnout. Byl tvrdohlavý, snad nikdo jiný by něco takového neudělal – jenže on ano, a proto za ní skutečně jel,“ usmála se vědoucně.

Ondrej vyvaľoval oči. V hlave sa mu vybavil Henrichov pohľad, keď mu tak podobné slová sám hovoril. Hovoril vtedy o tom, že taký príbeh pozná, že mu ho ktosi rozprával – opatrovateľka…

„A tenhle král, spravedlivý král Slovenský, tvůj táta, tak projel přes hranice, překonal všechny překážky a skutečně se dostal až sem, aby usiloval o ruku krásné princezny Středoříše. Potkala jsem jej tehdy, když ji za bránou pozoroval, zjistil, že u krásné slečny pracuji jako její komorná, a tak mne prosil, abych mu pomohla, jakkoli, se dostat do onoho zámku. Neměla jsem tehdy tušení, kým skutečně je, a jen jsem jej vzala k sobě, vysvětlila mu, jak to na zámku chodí, a dalšího dne jej schovala do královské kuchyně, kam mladá princezna často chodívala, a ten král ji poznával a povídal si s ní. Jenže bohužel, některé pohádky nejsou růžové od začátku až do konce, a jak tenhle král, tedy tvůj táta, později zjistil, princezna měla pro jeho odmítnutí prostý důvod – tehdy už byla zasnoubená s králem, Jindřichovým otcem, s nímž se měli brát, mít spoustu dětí a vládnout bok po boku. A já si myslela, že z toho tvůj táta bude smutný, on to však pouze přešel – princezna se pro něj stala kamarádkou, které přál štěstí, v ty dny už ji však nemiloval. Jeho srdce si uloupil někdo úplně jiný…“

„Mama,“ vydýchol Ondrej, potom sa na ňu však prekvapene zadíval. „Mama bola tiež odtiaľto?“

A v tom momente sa opatrovateľka úprimne usmiala, znovu tým nádherne materským úsmevom a on ju v nej zrazu videl, zrazu mu ju toľko pripomínala, že nepotreboval žiadne ďalšie slová.

„Jak by ne. Byla jako moje dcera. Její máma a má sestra zemřela u porodu a já se o Karlu starala po dlouhých dvacet pět let, kdy si ji tvůj táta odvezl na hrad a přes původ, postavení a všechny zákony z ní udělal svou královnu, kterou miloval, a já věděla, že je ve správných rukou, protože jsem ho za tu krátkou dobu měla možnost poznat. A Ondřeji, on ji skutečně miloval. Má stejné oči jako ty, také se stále smály a nedokázaly lhát. Byli jste si tolik podobní a stále jste. Jsi jako on a já na tobě zkrátka poznám, že Jindřicha miluješ a že bys mu neublížil, protože i má Karla byla s tvým tátou po celou dobu vždy šťastná,“ usmála se na něj přívětivě.

Jemu však hodnú chvíľu trvalo, kým všetko pobral, potom ale iba pokrútil hlavou, chytajúc sa za ňu. Všetkých tých informácií bolo naň už veľa.

„Takže vy…, ty si moja prateta,“ vydýchol a ona s úsmevom pokývala hlavou.

„Môj otec bol ako ja. Panebože, môj otec bol rovnaký mamľas ako ja,“ rozosmial sa Ondrej, keď konečne pochopil plný význam slov svojej tety, a ona len pokrčila ramenami.

„I takhle to jde říct, Ondřejíčku… Ale jedno vím. On ji miloval a ona jeho, proto s ním vždy byla šťastná, stejně jako bude Jindřich po tvém bohu. Víš, když mi tvá máma kdysi nabídla přestěhovat se za ní a být s ní, navzdory konvencím, které na zámku nepovolovaly už ji, natož ještě mne, měla jsem možnost dožít život v zemi, kde se všem dařilo. V ten moment se ale mé paní a královně taktéž narodil princ a jeho matka u porodu zemřela. Musela jsem zůstat a postarat se o něj, protože jsem věděla, že by jinak, jen se třemi rádci, které si už tehdy smrtí své ženy zničený král začal hýčkat, nepřežil jako slušný člověk. Když odešla, začala se tato země hroutit a já věděla, že je mne tady potřeba daleko víc. Ty jsi měl mámu a tátu a on neměl nikoho. Ale teď má tebe. Já vím, že se o něj jednou postaráš a tuhle zemi mu pomůžeš zachránit. Vidím v tobě tvé rodiče, Ondřeji,“ usmála se.

Mladý král ženu objal, než zase zavřel oči a opět se ponořil kamsi hluboko do říše snů. Ještě předtím ale stihl zavnímat, jak jej chůva opět mateřsky pohladila po hořící líci.

Sny tej noci ho už, na rozdiel od predošlých, nijako netrápili.

***

V podvečer Jindřich vcházel do salonku, ve kterém si s otcem chodíval povídat už od útlého mládí. Když byl malý, popíjeli spolu kakao a vzpomínali na matku, později, když Jindřich dospěl, nosil s sebou tyto sešlosti víno z jižních krajů země.

I dnes se stavil do jejich sklepů a načepoval z velkého sudu rudý mok do dvou broušených sklenic s vyrytými iniciálami vládců.

Stavil se ještě v kuchyni pro sýr a uzeninu. Tam narazil na ty tři, kteří mu tak leželi v žaludku.

„Jasný princi, váš otec mě požádal, abyste mu donesl i vyšívaný kapesník vaší matky. Bude mít zanedlouho narozeniny a myslím, že by chtěl na ni zavzpomínat,“ řekl a vzal tác s vínem do rukou, aby mohl Jindřich odběhnout do své komnaty pro jednu z památek na svou matku.

Nyní seděl vedle něj u malého stolku a poslouchal už tisíckrát vyřčené vzpomínky na ženu, která pro oba hodně znamenala.

Po chvíli však starého krále přerušil: „Otče, chtěl bych si s vámi promluvit o nemilé situaci, která panuje v naší zemi. Lidé trpí, mají hlad, daně jsou tak vysoké, že je nemohou zaplatit, aniž by nezůstali na mizině. Máme plné vězení mužů, kteří jsou obvinění z krádeží, ale oni jen potřebovali nakrmit své děti. Musíme to změnit.“

„Ale milý synu, jsi naivní, že věříš jejich povídačkách. Lidé si jen stěžují, nechtějí daně platit. Naše pokladnice je prázdná. Rádci říkali, že lidé jsou vzpurní, my jim musíme ukázat, kdo tu vládne.“

„Nemyslím si, že by to tak bylo. Možná jsem dříve mezi lidi nechodil, nezajímal jsem se, ale teď už to vidím. A pokud ty s tím nebudeš chtít něco udělat, budu muset zakročit já. Je to i má země a já chci, aby se lidé měli dobře. Chtěl bych, abys propustil vězně. Jejich rodiny je potřebují. A co na tom, že si uloví pár ryb z našich rybníků. My nikdy tolik ryb nebudeme moci sníst. Ti, kteří bydlí u sádek, by tam mohli pracovat a starat se o ně a za to by si mohli vylovit oběd, aby jejich děti měly co jíst. Stejně jako lidé bydlící u lesa. Myslím, že i v lese je spousta práce, musí se prořezávat, vznikají polomy, je třeba uklidit spadané stromy po každoročních vichřicích. Kácet staré a sázet nové. Proč tito lidé takto nepracují a za to by si mohli vzít dřevo na zimu…“

„Nu, to nezní špatně… musel bych se na to zeptat rádců,“ zamyslel se.

„Rádců se neptej, ti nikdy nerozhodovali pro blaho země, ale jen pro své obohacení. Nedivil bych se, kdyby měli plné truhlice peněz. Zbav se jich, otče, žádám tě o to.“

„To neudělám, jsou se mnou celou dobu, potřebuju je, věřím jim, vždycky dělali všechno pro mé blaho a také tvé.“

„Otče, byl bych to udělal nerad, ale pokud mi nevyhovíš, udělám to sám a tebe pošlu na odpočinek. A i přesto, že nebudu korunován, chopím se vlády…“

„Milý synu, já ti vládu neupírám, rád se vzdám trůnu, ale ty si musíš najít partnera. Vždyť ti naši milí rádcové jednoho bohatého prince dovedli. Už dávno jsi mohl mít v ruce jablko a žezlo,“ usmál se na syna a chopil se poháru s vínem.

Ještě, než stihl smočit rty v rudé tekutině, vtrhl do salonu kancléř a vyrazil vládci sklenici z rukou.

„Nepijte to, Vaše Veličenstvo, to víno je otrávené!“

Princ vyskočil z křesla a vyděšeně se podíval na kancléře. On už se ze své sklenice napil.

„To byl on! To váš syn vás chtěl otrávit, jeho víno je jistě v pořádku, když tu s námi ještě je, ale to vaše! Podívejte se na tu barvu. Je kalné! A… tady máte důkaz, Jasnosti,“ ukázal na zem, kde se pohár vylil, ve chvíli, kdy jej kancléř vytrhl z rukou krále. Ještě před chvílí si na něm pochutnávala krysa a nyní již s posledními záškuby těla z ní odcházel život.

„To není pravda, já bych otce nikdy nezabil. Nikdy bych to neudělal!“ ohradil se princ.

„Všechno ukazuje na vás, milý princi,“ řekl jedovatě kancléř. „Dokonce i to, co jsem si vyposlechl před tím, než jsem přišel zachránit krále. Potřebujete se ho zbavit, a tak jste se rozhodl jej otrávit. Nikdo by na to nikdy nepřišel, nejjasnější král je starý, dalo by se to svést na nemoc srdce, a vy! Vy byste měl konečně volnou ruku tak, jak po tom toužíte.“

„Jak si tohle můžete myslet? Nikdy bych otci neublížil…“

„Chopte se ho! Zavřete ho do jeho komnat a přistavte ke dveřím nejspolehlivější stráže,“ zvolal kancléř a otočil se na prince, který se snažil vyprostit z pevných rukou strážných. „A buď rád, že tě za pokus o otcovraždu nezavřeme do těch smrdutých vlhkých kobek!“

To už silné ruce prince hrubě postrčily a táhly do jeho pokojů.

***

Na ďalší deň Ondrej už od samého rána netrpezlivo očakával príchod svojho princa. Stále mu nebolo najlepšie, cítil sa ale dosť silný, aby sa postavil a došiel na záchod, pre jedlo, alebo sa posadil k pestúnke a chvíľu sa s ňou rozprával o matke, ktorú veľmi dobre poznal, jej príbehy pre neho však boli úplne nové a jeho bavilo spoznávať druhú stranu ženy, ktorá ho po dvadsať rokov vychovávala. Tiež sa ale pýtal na Henricha a jeho detstvo, aj na svojho otca, a dozvedal sa nové a nové informácie, neprestával sa ale každou minútou otáčať smerom k ťažkým dverám malebnej chalúpky, očakávajúc, kedy sa otvoria a v nich bude stáť jeho láska. Toľko ho potreboval pri sebe! Už mu veril, všetko, a so zlepšujúcim sa zdravím sa pomaly vracala aj jeho typická nálada. Na perách mu už zase, snáď permanentne, hral úsmev, a keď ho postaršia opatrovateľka, vari až príliš energicky, už tretíkrát zahnala do postele, preč od platne, z ktorej sa snažil ulúpiť voňavý koláčik, aj ona musela uznať, že sa jeho zdravotný stav zlepšoval až zázračne.

„Nemáš tušení, kolikrát jsem nachytala tvou maminku, Ondřeji. A že ta už mě znala jako své boty a věděla, na co přijdu a na co ne, zatímco ty si stále myslíš, že o tobě nevím,“ utrousila, dívaje se vyboulenou kapsu, v níž voňavou dobrotu skrýval. Ze rtů mu sklouzl zmučený povzdech, když mu koláček sebrala.

„Dostaneš ho, až trochu vychladne. Za co já si tohle zasloužila, nejprve tvá máma, pak Jindřich, teď ty a všichni si myslíte, jak jste nenápadní,“ mudrovala.

On sa na ňu nevinne zazubil. Všimol si, ako sa oči jeho tety topili pri každom takomto pohľade, a opäť si bol nútený uvedomiť, aký podobný svojej matke býval. Mal jej úsmev, tvár mal po nej, zatiaľ čo po otcovi mal vlasy, oči a aj svoju povahu.

Počkal, kým žena odíde, a náhlivo do seba napchal horúcu dobrotu. To bola slasť…

Počul, ako si v kuchyni odkašľala, aby na seba upozornila, a tak sa rozosmial. Možno ho vážne poznala lepšie, než očakával…

A hodiny ubiehali, deň sa pomaly chýlil k večeru a jeho princ stále neprichádzal, stmievalo sa a on stále nemohol zahliadnuť čo i len jeho siluetu kdesi v diaľke.

„Čo keď nepríde?“ pýtal sa svojej tety čoraz častejšie a ona ho potom už len kárala pohľadom. Koľkokrát mu povedala, nech odpočíva, nerobí si vrásky zbytočnými obavami…

„Niečo sa mu muselo stať, inak by predsa prišiel. Teta, ja musím za ním,“ vyskočil znova na nohy a rozišiel sa k dverám, ona ho ale zase, ako po niekoľký raz, zastavila.

„Ani nápad! Ondřeji, stále jsi nemocný! Lehneš si a budeš odpočívat,“ napomenula jej.

„Ale on tu stále nie je!“ zmučene si povzdychol.

„Ondřejíčku, starala jsem se o Jindřicha spoustu let a spoustu let jsem ho pak neviděla. A stejně se nakonec zase vrátil, nezapomněl, ani po tom všem. Myslíš, že za jeden hloupý den stihne zapomenout na toho, koho miluje?“ zeptala se s pozdviženým obočím.

Ondrej sa rozišiel späť k posteli, keď si ale ľahol a po očku sa zadíval na tmavé dvere, prišla žena k nemu a káravo sa naňho pozrela.

„Ondro, už jsem doma měla jedno princátko tam od vás a tenhle pohled moc dobře znám. Nejste tak nenápadní, jak si myslíte, přestože má tvůj táta dodnes dojem, že jsem si těch jeho pohledů věnovaných mé Karle nikdy nevšimla. A taky že jsem nezaregistrovala, kolikrát ji v noci bral na procházky, podvědomě se jí dotýkal, že jsem si nevšimla všech těch úsměvů. Zůstaň tady, Ondřeji. On se vrátí. A pak si jej odvedeš domů,“ řekla mu něžně, přikrývajíc jej do teplých peřin.

Zatvárajúc oči si povzdychol. Bude musieť počkať…

Mezitím princ ve své komnatě seděl u okna a přemýšlel, jak z této šlamastyky ven. Moc dobře si uvědomoval, že mu jde o život. Věděl, že jsou rádcové záludní a prahnou po moci i penězích, ale s něčím takovým nepočítal ani ve snu. Jak moc byl naivní…

Jakmile se vzpamatoval z šoku, vzpomněl si na chvíli, kdy odběhl pro kapesník a víno zanechal v rukou kancléře. V té chvíli tam ten parchant nasypal jed. Jenže byli sami, nikdo neviděl, že sklenice neměl celou dobu u sebe. Neměl šanci se nijak obhájit, protože by to bylo tvrzení proti tvrzení. Také lehké vyhrožovaní otci mu mnoho nepomohlo. Slyšel je jeden z komorných, který v tu chvíli přišel zapalovat svíce.

Všechno ukazovalo na něj. A on v království neměl jediného ministra nebo výše pověřeného člověka, který by nestál za rádci. Věděl, že se nedovolá spravedlnosti, a bylo úplně jedno, že je princ. Chtěl přece zabít svého otce.

Za něco takového přijde o hlavu chudák i král.

Povzdychl a jeho myšlenky se stočily k malé chaloupce, kde nyní přebýval jeho nemocný přítel.

Bude na něj čekal a on nepřijde. Co si bude myslet? Zase mu ublíží… Musí se dostat ven, a až se tak stane, bude muset uprchnout. V království pro něj není bezpečno, stejně jako pro Ondřeje. Alespoň pro tuto chvíli.

***

Pár ďalších dní utieklo ako voda a mladý kráľ bol čoraz viac ako na ihlách. Cítil sa dobre a aj jeho teta vedela, že sa jeho zdravie zlepšilo, z krvavých rán sa stali len drobné chrasty a tmavé modriny pomaly bledli, napriek tomu ho však stále nechávala len v posteli, neskôr len v malej chalúpke, z ktorej nemohol vychádzať von. Čím ďalej častejšie však mimovoľne prechádzal k dverám a pozeral na ne tak túžobne a naliehavo, rovnako ako na pestúnku, a aj ona cítila, ako veľmi za princom potrebuje. Aj ona už začínala mať strach. Vedela, že keby to šlo, Henrich už by prišiel…

„Čo mám robiť?“ vydýchol jedno popoludnie, keď už to všetko nevydržal a žena si už po niekoľkýkrát povzdychla, jemne mu pokladajúc dlaň na rameno.

„Bude v pořádku, uvidíš,“ řekla už po tolikáté.

On na ňu však iba uprel naliehavé, prosebné oči a zavrtel hlavou.

„Čo keď nebude? Hovoril, že príde čoskoro, že sa so mnou rozlúči a ja viem, že príde! Že by ma tu nenechal. Muselo sa mu niečo stať! Alebo myslíš…,“ zamyslel sa na moment, ona mu však iba venovala káravý pohľad.

„Na to vůbec nemysli, Ondřeji. Nenechal by tě tu. Pak ale, pravda, nevím, kde je,“ povzdychla si a on spěšně vstal ze židle, na níž seděl, rozcházeje se ke dveřím.

„Pôjdem za ním!“

„Ne!“ řekla příkře bez většího promýšlení.

„Jednou jsi unikl popravě o vlásek, znovu tam nemůžeš. Zavřeli by tě ještě dřív, než by ses k němu dostal. Já tam půjdu a ty tu počkáš, až se vrátím. Mně se nic nestane, jsou tam na mě zvyklí. Už kolik let nosím do zámecké kuchyně bylinky,“ usmála se.

On však iba pozdvihol obočie do neveriacej grimasy.

„Teta, vonku je sneh. Pod snehom bylinky nerastú,“ podotkol a ona pokrčila ramenami.

„Nu, myslím, že lidé schopní věřit těm třem lhářům, budou i schopni uvěřit, že nesu bylinky. Krom toho, nějaké sušené tu stále mám, vezmu je s sebou, pro jistotu. Vrátím se,“ řekla, naposledy se na Ondřeje usmála, a i s pytlíčkem sušených bylinek mu zmizela kamsi do chladného dne, dřív než jí stačil cokoli odvětit.

A tak v chalúpke zostal sám, len s rozbúrenými myšlienkami, dohadmi vo vnútri seba a strachom, ktorý nešlo zahnať.

Neveril, že by naňho Henrich zabudol. Toľko toho o ňom počul a za ten krátky čas, čo sa poznali, ho poznal viac, než si mohol priať. Henrich by ho neopustil, prišiel by za ním rozlúčiť sa, a možno by ho aj pobozkal a objal. Nenechal by ho tu. A keby ho tu nechať chcel, nesľuboval by príchod. On neklamal, to Ondrej vedel.

Bože, rozmery, do ktorých sa za posledné dni vyšplhala jeho láska, boli neskutočné, tak veľmi mu chýbal, toľko sa o neho bál! Potreboval ho zase objať a pošepkať mu do ucha všetko, čo cíti, aj keď netušil, ako rád by za to Henrich bol. Toľko si prial, čo i len držať ho za ruku a rozprávať sa s ním o čomkoľvek, alebo ho opäť učiť čomukoľvek bude chcieť. Znova sa pomilovať. Cítiť, ako vonia jeho koža a ako je hebká, topiť sa hlboko v jeho očiach. Alebo ani jedno, možno ho chcel iba vidieť, nič viac.

Povzdychol si, skladajúc si hlavu do dlaní. V tom momente mu asi nezostávalo nič iné,  než čakať…

Zrazu sa dvere chalúpky opäť otvorili, a tak v očakávaní zdvihol hlavu, ženu, ktorú videl po boku jeho tety, ale nikdy nemohol očakávať. Bola to kuchárka, ktorá mu každý deň dávala jedlo, venovala mu nejaké staršie šaty a nikdy sa nehnevala, keď jej ukradol pár koláčov.

„Ondro,“ usmiala sa naňho prívetivo, a tak ju pozdravil tiež, nechápavo sa pozerajúc najprv na svoju tetu a potom na kuchárku, ktorá sa posadila k stolu oproti Ondrejovi a rozpačito vydýchla.

„Potkaly jsme se, když jsem šla na hrad. Vím, že vám mohu věřit, vždy jste stála na naší straně. To vy jste mi vždy říkala, jak se můj princ má a co dělá,“ řekla chůva směrem ke kuchařce a ta kývla, otáčeje se na Ondřeje, který na ni upíral naléhavé oči. Věděla, na co se ptá, aniž by tu otázku vůbec vyslovoval.

„Ondro, jasný princ na tom není dobře,“ přiznala nakonec po chvíli ticha.

„Nařkli jej, že chtěl zabít svého otce, nejjasnějšího pana krále. Moc toho nevím, to jsem říkala už vám,“ otočila se krátce na chůvu, „ale co jsem zaslechla je… zlé. Drží ho v jeho komnatě, myslím, že čeká na svůj soudný den. Jenže my s tím nic neuděláme, nikdo nic nezmůže. Ani král se k ničemu neodvažuje. Jeho dávní přátelé, kteří mu radili ještě před jasnými rádci, za ním stále chodí, ptají se, nechtějí věřit, že by princ někoho otrávil, ale on už je dávno přestal poslouchat. Možná mohou mít štěstí, že je rádcové stále nezakázali vysílat jako posly do cizích zemí. Nedovedu si tam představit někoho jiného, nemůžeme si proti sobě poštvat okolní království, s prominutím,“ přiznala.

Ondrej na ňu spočiatku pozeral so šokom a strachom, bože, cítil, ako sa mu skoro zastavilo srdce, prisahal by, že vynechalo pár úderov. Ani keď jemu samotnému hrozila smrť, necítil v sebe toľko strachu. Musel Henricha zachrániť!

Vstal, opatrovateľka ho však silou, ktorú by od nej nečakal, zatlačila späť do stoličky, a tak sa na ňu vyčítavo pozrel – ona mu ten pohľad opätovala. Musel niečo vymyslieť, niečo iné…

„Počkať. Poslovia?“ spýtal sa, keď si znovu prehral všetky kuchárkine slová, a ona kývla.

„Jsou to chytří lidé, inteligentní,“ potvrdila a Ondřej se zamyslel.

Je to tá istá skupina ako tá, ktorá bola doniesť kráľovi Slovenskému obraz jasného princa?“

„Ano, samozřejmě,“ vydechla.

Zamračil sa. Bol to risk, keby ho niekto spoznal a zneužil to, zomreli by s Henrichom obaja, lenže už teraz im hrozila smrť, niečo urobiť musel!

„Myslíte…, myslíte, že by sa medzi nimi našiel jeden, ktorý by pre budúcnosť ríše bol ochotný riskovať život, keby vedel, že bojuje za správnu vec?“

„Možná,“ odvětila překvapeně. „Jsou stateční.“

„Prosím, niečo by som od vás potreboval. Musím hovoriť s jedným z tých mužov. Musí to byť ten najschopnejší a najodvážnejší, musí byť ochotný riskovať. Myslíte, že by ste jedného mohli vybrať a poslať sem? Je absolútne nutné, aby prišiel tajne, a aby nikto nevedel, že so mnou hovoril,“ povedal naliehavo.

Kuchařka nepatrně kývla, pohled stále překvapený, také však mohl zahlédnout odhodlání – veliké odhodlání. A také velikou sílu, kterou byla ochotná věnovat do budoucnosti.

„Ďakujem.“