Královské koláčky / Kráľovské koláčiky 2.

Brunet sa len usmial, oči stále sklopené k jemným štíhlym prstom, s ktorými si opatrne preplietol tie svoje. Chcel to len skúsiť. Zistiť, aké by to bolo držať princa za ruku a vidieť topiť sa ľady v búrkových studničkách, vnímať, ako jeho koža hreje. A v ten moment si ho tak veľmi prial pobozkať. Pozeral do tých očí a cítil, ako by ho očarovali. Alebo nie, už očarený bol, odkedy sa naňho princ prvýkrát pozrel z plátna obrazu, už vtedy to cítil, lenže teraz?

„Volám sa Ondrej, pane,“ vydýchol. Bol to len pocit alebo kdesi v Henrichových očiach skutočne zazrel blesk? Odohrávala sa tam jedna z tých úchvatných búrok, padal sneh, lietali blesky, videl to všetko. Toľko emócií mohol zrazu vyčítať, pripadalo mu, že sa k tým očiam približuje, aj keď rozhodne nie vedome. Takto blízko predsa nesedel, azda ešte kúsok a mohol cítiť princov dych. Mohol by ho pobozkať? Chcel, tak veľmi chcel, ale nemohol, nedokázal by to. Nedokázal by od seba svojho princa odohnať. V ten jeden jediný moment mal dojem, že bez búrky v jeho očiach nezvládne žiť, vari to bol len hlúpy pocit, ktorý mal čoskoro zmiznúť, možno sa to zrodilo hlboko v jeho srdci, nevedel.

Jemne pustil jednu Henrichovu dlaň a rukou mu z čela opatrne odhrnul pár pramienkov vlasov. Tou rukou ho potom pohladil po tvári a zastavil sa na brade. Nemal tušenie, kam smeruje, nemal ho už od momentu, keď ho kuchárka poslala za princom a on sa začal motať a strácať hlboko vo svojich myšlienkach. Jediné, čím si stále bol istý bolo, že sa mu celá situácia páčila, že Henricha túžil pobozkať a že na svojich perách cítil jeho horúci dych…

Princi se z blízkosti druhého muže točila hlava a měl dojem, že se snad ani nedokáže nadechnout. Netušil, co se s ním dělo, a když viděl rudé rty, které byly k němu stále blíž, hlavou mu prošly nesčetné řádky knih o lásce, které kdysi hltal, nyní však byly jen z nouze ctnost.

Teď jim však mohl jen blahořečit. Díky nim pochopil, co se děje, a přestože věděl, že to, co teď udělá, není správné, nedokázal by se toho vzdát. Ty rudé plné rty… musel je ochutnat. Touha byla silnější a uvědomil si, že cítí i vzdor.

Nechtěl se ohlížet, jestli si toto princ může dovolit. V tuto chvíli byl jen obyčejný mládenec, který pocítil cosi, co ho ještě nikdy nepotkalo, a chtěl udělat to, co by učinil každý, komu se rozhořela láska v srdci.

Princ překonal tu malou vzdálenost a políbil jej. Neobratně a neuměle.

Nebolo pravdou, že by toto bol Ondrejov prvý bozk. Nikdy nebol konvenciami zviazané dieťa kráľovských rodičov, už ako malý, keď tajne utekal do kuchyne kradnúť koláčiky, sa nemienil nechať posadiť do svojej komnaty, z ktorej by mohol iba tak pozerať z okna. Miloval život, miloval všetky emócie v ňom a jeho tvrdá horúca hlava mu nedovoľovala nechávať si to prekĺznuť medzi prstami. Otázkou teda zostávalo, nakoľko to bolo dobre alebo zle – možno, že dievča, ktorému už vtedy v trinástich skúšal skladať komplimenty, v skutočnosti strpelo jeho pozornosť len pretože bol princom. Možno, že jeho pokusy o flirtovanie a bozkávanie vážne za nič nestáli. Snažil sa nielen u nej, ale aj u pár ďalších slečien, všetko ale bola katastrofa. Až neskôr, okolo pätnásteho roku života, keď skúsil napísať krátku báseň jednému svojmu vtedajšiemu priateľovi, si uvedomil, ako asi všetko bude. Riadky sa zrazu písali samé, srdce mu búšilo oveľa viac, ten bozk, ktorý vtedy dostal, bol skutočne krásny, precítený, bol to bozk, aký si Ondrej prial. Bolo to pekné.

Lenže, keď sa jeho pery stretli s tými Henrichovými a on otvoril oči, zo začiatku neschopný spolupracovať, aký prekvapený vlastne bol, musel uznať, ani vtedy to nebolo také dokonalé. Brunet, ktorý k nemu vtedy šiel do kráľovskej záhrady, jeho prvá láska a na nejaký čas potom aj posledná, bol skúsený. Vedel, čo robí, a to bolo skvelé, možno ale až veľa. Vlastne mal Ondrej trošku dojem, že sa na bozku ani nepodieľa, že mu uniká niečo podstatné, čo by mal chápať, poznať, robiť…

Jako v oparu, kterým snad někdo omámil princův mozek, poddával se polibku i tíze těla, které se na něj tisklo. Sám byl jen v lehké košili a i jeho společník byl lehce oděn, cítil tedy horkost, která z něj sálala. I pevnost jeho svalů a po chvíli i dokonalé dlouhé prsty, které jej začaly laskat na šíji.

Celé jeho tělo ho začalo brnět a líce mu žhnuly. Stále se však rozum ještě pokoušel o poslední záchvěv.

„Neměli bychom…,“ zamumlal do polibku, ale paradoxně lehce skousl spodní ret těch rudých rtů a sám více pootevřel ústa, aby mohli oba polibek prohloubit. Mohl by jej líbat snad celou noc, ale zrychlený dech a bouřlivá krev, která ho rychle obírala o kyslík, ho donutila se vzdát na malou chvíli této slastné činnosti. Zadíval se mu do zelených očích, v nichž uviděl sám sebe.

Měl neodvratnou touhu se jej dotknout na holé kůži, okusit horkost a pevnost svalů. Nerozpakoval se tedy a stáhl z něj jedním tahem lněnou košili. Chvíli jen očima hltal pevnou mužnou hruď a pak jen dvěma prsty přejel po hrudní kosti.

Tělo jeho milence bylo osvětleno jen září několika svic a ohně planoucího v krbu a celé působilo jako by bylo pozlacené. Jeho vlasy, jemné chloupky… i pokožka byla zbarvená do bronzova.

Vypadal jako nejkrásnější socha v jejich galerii…

Ondrej len okrajovo zavnímal tichý vzdych, ktorý mu skĺzol z pier, keď ho Henrich pohladil. Každý jeho dotyk bol tak jemný, v očiach mu však tancovali čertovské plamienky, bol tak…, dokonalý…

Jeho ruky, pery, červené líce, bol dokonalý a v momente, keď z neho stiahol tú košeľu, Ondrejovi prekvapením a zároveň túžbou zaiskrilo v očiach.

Aj on svojho milého náhlivo zbavil košele a jeho dlane sa nevyberavo rozbehli cez boky hore, na prsia princa, kde dlaňami pohladil aj obe citlivé bradavky a zase sa vrátil na holý chrbát. Znovu sa na Henricha natlačil a pobozkal ho, tentoraz na šiju, kamsi medzi krk a rameno, jeho koža bola taká jemná, voňavá, čistá, belostná, hebká…

„Nemali,“ zamumlal mu pod ucho, kde sa v tom momente nachádzali jeho pery, jemne sa pohrávajúc s tým zvláštnym citlivým miestom. Ruky mu už zase blúdili po prsiach princa a prsty nežne dráždil oba tvrdé kopčeky, hladil ich, šúchal a zase len jemne hladkal.

Nemal by?

Áno, nemal. Nemal kradnúť koláče a behať po záhrade, nemal sa správať ako dieťa, nemal sa tak nadchnúť krásnym mužom na obraze a nemal sa tvrdohlavo rozhodnúť opustiť svoje kráľovstvo a vydať sa, kam ho ťahalo zamilované srdce. Nemal sa tak nebezpečne hrať na vandráka, nemal princa pokúšať, nemal provokovať radcu, áno, nemal princa aj bozkávať, tlačiť, toľko po ňom túžiť. A všetko do jedného by to tisíckrát zopakoval, keby mal tú možnosť.

Princ si připadal, jako by seděl na obláčku – tak lehký, všechny starosti a smutky, které jej v poslední době trápily, najednou odešly, a on vnímal jen svou touhu po mladíkovi, který byl na tom nepochybně stejně jako on sám. Hladili a laskali se navzájem a on jen netušil, který pocit má vnímat dřív. Laskající ruku Ondřejovu, která mu tvořila husí kůži na celém těle, nebo brnění v konečcích svých prstů, kterými jemně hnětl stojící bradavky.

Všechno tohle bylo kouzelné, ale princ si uvědomil, že to nestačí, zvlášť když tato jejich činnost probudila mužství, o kterém měl dosud pocit, že vstává jen s ranním rozbřeskem.

Překvapivě pochopil, že to není jen záležitost jitra, kdy se budíval zpocený a plný zmatených myšlenek s bolestí mezi nohama. A nebyl sám. Pohlédl letmo do klína svého společníka a uviděl tam stejně vzdouvající se kalhoty, jako měl on sám.

Neodolal a pohladil vybouleninu a vysloužil si z přítelových úst téměř neznatelné zasténání. Přál si jej pohladit přímo, zjistit jak moc hedvábný a jemný, a přitom pevný je. Přál si mu ulevit od bodavého pnutí, které zcela jistě pociťoval.

„Mohu… mohu ti sundat kalhoty?“ zeptal se opatrně a napůl cudně a napůl chlípně se pousmál.

Brunet ho namiesto odpovede pobozkal na červené usmievajúce sa pery a postavil sa, nechávajúc bledé ruky vyzliecť z neho prebytočný kus látky. Myšlienku, že si vlastne nie je veľmi istý, čo presne má robiť, zahnal kamsi do pozadia. Mal tušenie, predstavy, ktoré vo svojej hlave rozoberal počas dospievania dlho do noci, keď nemohol spať. Mal teóriu od jeho prvého priateľa, s ktorým ale nespal, len to odhadoval z jeho slov. On bol vždy hore a sám mu rozprával, aký je sex krásny, vlastne sa ho do toho dosť nešetrne snažil prehovoriť. Popisoval mu celý akt a všetku slasť, stačili ale hmlisté opisy?

Museli. Ondrej mal dojem, že už to nevydrží, že by už nevydržal zase sa obliecť a odísť. Rozkrok ho bolel, aj keď malou úľavou bolo, že už na sebe nemať nohavice. Jeho erekcia horela, rovnako ako líca, keď si všimol, ako na neho Henrich pozerá. Tie pohľady boli tak zvláštne. Všetko bolo zvláštne. Ďalej, než na maznanie bez košieľ sa nikdy nedostal.

Podal Henrichovi ruku a vytiahol ho hore, k sebe, kde sa mu pozrel hlboko do očí. Horeli túžbou, vášňou, boli také živé, veril im každú drobnú iskričku. Chcel pokračovať, chcel svojmu milencovi pomôcť, chcel sa s ním spojiť, chcel sa zbaviť toho nepríjemného tlaku, ktorý cítil. Henrich bol taký nádherný…

Pomaly z neho vyzliekal nohavice a stále sa mu pozeral do očí, uisťoval sa, že v nich nezbadá čo i len náznak odporu. Boli ale tak odovzdané, a pritom podfarbené túžbou, celé Henrichovo telo blčalo, a pritom bolo tak jemné, tak sexy, tak dokonalé.

Kľakol si na kolená, nohavice konečne vyzliekol úplne a premiestnil ruky na tie štíhle a rovné nôžky. Pomaly sa nimi posúval hore, na stehná, ktorých vnútorné strany skúsil pobozkať, zatiaľ čo sa jeho dlane dostávali vyššie, na čiernovláskové boky. Prechádzal postupne k jeho brušku, bozkával ho na horúcu kožu a pripadal si ako v siedmom nebi, zase sa vrátil k snehobielym stehnám, za ktoré muža chytil. Perami aj zubami ich jemne dráždil, Henrichova koža bola na nich taká jemná, tak nepoškodená, tak citlivá.

Černovlasý princ v tu chvíli neměl ani ponětí, kde se nachází, snad v ráji, snad v pekle. Bylo mu horko a pálila jej kůže všude, kde cítil ústa i drobná kousnutí. Snad ani v samotném pekle nemohlo být tak horko, jako bylo u něj komnatě, a přesto ho touha hnala výš a výš.

Hladil Ondřeje po zádech a cítil, jak se mu napínají svaly, byl opravdu krásný, jak vytesaný z kamene, jako jedna z jeho ledových soch, kterou, jak princ pochopil, tajně vytesal v nejzazším koutě zahrady. Neměla tvář, ale byl to mladík.

Drobné výstupky páteře, po kterých přejížděl, nutily jeho milence se narovnat, ale princ laškovně sjel až mezi pevné půlky a pak ruku přesunul k jeho mužství, jež pevně sevřel v dlani a zkusmo přejel sem a tam. Přestože byl v zajetí chtíče, stejně jej zajímalo, jak bude Ondřej reagovat. Nespouštěl zrak z jeho zelených hloubek, jejichž panenky se rozšířily…

Ondrej zalapal po dychu. Telo akoby mu v ten moment začalo horieť, zaliala ho vlna horúčavy a on sa prehol v chrbte. Toto nikdy nezažil! Sám seba sa dotýkal veľakrát, lenže teraz, keď oproti sebe videl tie hlboké studničky, ten úsmev, iskry, všetko ho bolelo…, a pritom nútilo konať, dotknúť sa svojho problému, žmurkať a prosiť čokoľvek.

Rozkrok mu tepal túžbou, potreboval viac, chcel ale, aby aj jeho milenec pocítil tú dokonalú rozkoš. Jednu ruku mu preto vložil do lona, chytajúc ho za pevnú erekciu, zatiaľ čo druhou pohladil jemnučké a citlivé semenníky. Pery sa už zase dostali kamsi pod jeho ucho, tušil, ako citliví na tom mieste ľudia bývajú. Chytil čiernovláskov ušný lalôčik medzi pery a hravo mu začal neskôr ucho olizovať.

„Henrich…“

„Ondřeji…,“ vydechl princ poslední vzduch z plic. Dech se mu zadrhával, srdce bušilo splašeně, že měl dojem, že snad musí jít slyšet až v kuchyni.

Dobře znal příjemné pocity, když si téměř každé ráno hladil svůj neposlušný orgán, ale cizí ruka, která byla mnohem opatrnější, dokázala naprosté divy. Jeho mysl se zatmívala, ale přesto nezapomínal i on prokazovat tuto slast svému milenci. Zrychlil, hladil i lehce zarýval nehty jen natolik, aby to bylo škádlivé nikoliv bolestivé, a druhou rukou hladil pevná stehna, která se třásla. Kdyby byl býval jeho hnědovlasý milenec stál, jistě by se mu nohy podlomily. Koneckonců sám měl ten dojem, že se stává jen pouhým hadrovým panáčkem, se kterým chtíč a touha mávala a měla ho pevně ve svých osidlech. Nevadilo mu to však, užíval si každý záchvěv, každé pohlazení a cítil, jak opět stoupá, mnohem výš a mnohem rychleji…

Brunet sa triasol celý, nielen jeho stehná. Mal pocit, že s ním vlny slasti zmietajú zo strany na stranu, prsty na nohách sa mu krútili, mal chuť nejako uľaviť tomu šialenému pocitu, že asi praskne. Henrichove prsty, túžba, ktorú počul, už keď vyslovil jeho meno, jeho ruka na snedých stehnách, Ondrej vedel, že už to veľmi nevydrží. Nič podobné nikdy nezažil, princ sa ho dotýkal dráždivo a tak veľmi opatrne.

Blížil sa vrcholu míľovými krokmi, po čele mu stekali drobné kropaje potu a chcel čiernovláska bozkávať, zároveň mal ale dojem, že by sa v slastnom omámení nedokázal ani trafiť na jeho pery. Stále viac a viac krvi, viac a viac napätia sa dostávalo medzi jeho nohy, a nielen tam, cítil ho v každej časti tela, v stehnách, ktoré mu Henrich trápil, v končekoch prstov, všade. Viac a viac, zostával len taký maličký kúsok, a potom cez tú hrádzu konečne prepadol. Z úst mu vykĺzlo Henrichovo meno a on zaklonil hlavu, až mal dojem, že uvidí trám postele za sebou. Všetko ako by v ňom explodovalo a on pevnejšie stisol Henrichovu erekciu, čo už jeho milenec taktiež nevydržal.

Sotva se princ vydýchal z orgasmu, pochopil, že to, co se stalo, bylo něco neuvěřitelného, zvláštního. Přestože stejně jako téměř každé ráno nastalo kýžené uvolnění, přesto tohle bylo tak jiné – silnější, krásnější, sdílené.

Zadíval se do uvolněné a spokojené tváře svého milence, který se zavřenýma očima jen slabě oddechoval a usmíval se.

Uvědomil si však, že ačkoliv by jej rád takto držel celou noc a usínal po jeho boku, nemohl si to dovolit. I tak bylo velké štěstí, že do jeho komnat nikdo nepřišel.

Posmutněl a schoulil se pod peřinu. Projela jím zima a jeho srdce bylo v zajetí ledové ruky, která ho tiskla. Nechtěl být příliš naivní a předpokládat, že by to pro Ondřeje mohlo znamenat něco víc. Každý by si chtěl užít s princem, jednou, dvakrát, ale každý věděl, co by pro něj znamenalo, kdyby se to někdo dověděl. Byla to jistá šibenice.

„Ondro, já… mám tě rád, ale měl bys odejít, nerad bych tě vystavoval nebezpečí. Kdyby někdo přišel a viděl by nás… Já vím, že ke mně nic necítíš, a nevyčítám ti to. Přesto ti děkuji za úžasný podvečer.“

Netušil, kde se to v něm vzalo, kde se poděl ten princ s nosíkem nahoru, kterému bylo jedno, co se stane s lidmi, kteří mu neprokazovali patřičnou úctu.

Najednou chápal, co to znamená, když mu na někom záleží, přestože přátelství nepřicházelo v úvahu.

Nikdy by mu nedovolili se přátelit, natož si vzít někoho, kdo nemá modrou krev, a Jindřich věděl, že nyní s tím rozhodně nic neudělá. Takováto rozhodnutí dělal Veličenstvo otec a ten bezmezně věřil svým rádcům, a i když byl princ, přesto v rozhodování neměl vůbec žádná práva.

Ondrej, hoci neochotne, vstal a začal sa obliekať, slová jeho princa ho ale donútili na moment zaraziť sa. Viem, že ku mne nič necítiš? Bola to skutočne pravda? Takmer automaticky sa mu dostalo na jazyk – tak to predsa nie je, teraz sa nad tým ale zamyslel. Čo cítil? Vlastne si nebol istý, určite mal svojho princa rád, dokonca veľmi rád. A ďalej? Išiel až za ním, cez celú krajinu a hral sa tu na vandráka, len aby bol v jeho blízkosti. Znamenalo to niečo?

Možno nie, možno bol len tvrdohlavý… A rovnako, mal byť vo svojej krajine, mal vládnuť a užívať si právomoci kráľa, vykašľať sa na princa, ktorý ho aj tak nechcel, on mal ale chuť hrať sa na paholka pokojne po celý zvyšok života, len ak by mal možnosť ho ďalej bozkávať, objímať a pozerať mu do tých nádherných očí. Bol pre neho naozaj dôležitý a prial si odviezť ho k sebe a dať mu všetko, čo si bude priať. Dokonca by ho nechal vybrať si, na ktorej polovici postele chce spať, a to už predsa niečo znamenalo…

Lenže nech to bolo akokoľvek, mohol len tak povedať: „Chcel by som si ťa odviezť na svoj veľký zámok, pretože som v skutočnosti kráľ Slovenský, ktorému si, podľa tvojich vlastných slov, nechcel dovoliť ani zapnúť ti kabátec?“ To predsa nešlo!

Upravil na sebe košeľu a ticho si povzdychol, sadajúc si znova k svojmu milencovi, ktorý naňho pozeral tak smutne. Bolelo ho takto vidieť.

„Ty vieš, že to nie je pravda,“ vydýchol nakoniec a natiahol sa, aby ho jemne pohladil po tvári. Potom krátko spojil ich pery v pomalom, precítenom bozku, než sa zase odtiahol a povzbudivo sa usmial. Všimol si koláčik, ktorý stále ležal na princovom stole, a tak ho rozlomil, polovicu vtláčajúc do Henrichovej dlane.

„Uvidíme sa zase zajtra, dobre? Pekne sa vyspi.“ Ukradol si ďalší rýchly bozk, zazubil sa a radšej odišiel z izby čo najrýchlejšie, aby ďalej nemusel čeliť smutným očiam svojho milenca. Lúčenie bolo oveľa ťažšie, než očakával, a Ondreja mrzelo, že Henrichovi nemôže povedať, ako to všetko skutočne bolo. Mrzelo ho, že mu vtedy nedal šancu a oni boli v tejto situácii, lenže na druhú stranu, nemusel mať nič. Kráľ Slovenský bol pre Henricha zhýralý a vypočítavý, a keby teraz Ondrej všetko priznal, asi by tým tie slová ešte potvrdil. Dokázal si predstaviť aj situáciu, v ktorej by tým všetkým Henricha zranil, mohlo by sa to zdať ako akási krutá hra s citmi princa Českého, a to, že to tak nebolo, vedel len Ondrej. Bože, keby mu len Henrich videl do hlavy a všimol si všetko, čo cítil len pri pohľade na ten obraz…

Povzdychol si. Všetko bolo tak zamotané! A mohli za to tri osoby, ktoré, hoci nerád súdil neznámych ľudí, už teraz z duše túžil už nikdy nevidieť. A nepočuť. Bohužiaľ, ako sa zdalo, mal menej šťastia, než si prial.

„Pánové, vždyť my chceme všechno jen pro jeho dobro,“ počul za rohom chodby, ktorou práve kráčal. Išiel smerom do kuchyne, teraz sa ale zarazil a takmer automaticky pretočil oči.

„Ano, pro dobro nejjasnějšího prince,“ přizvukovali dva další.

„Král Slovenský nebyl hoden jeho ruky, ale princ mocné Třetí říše je pro nás… tedy, pro prince přesně tím pravým.“

Čože?!

Ondrej počul, ako za sebou traja muži zavreli dvere, zrejme v snahe dostať sa do súkromia, on ale teraz ticho prešiel za roh. Kľačiac pri tých dverách sa snažil započuť pokračovanie rozhovoru, ktorý ho začínal zaujímať viac, než by potreboval.

„Princ Třetí říše? Ano, to je dokonalý nápad. Pane kancléři, výborně,“ pochválil premiér predchádzajúce kancelárove slová a Ondrej si dokázal predstaviť, ako sa všetci traja preradne zaškerili. Na inú stranu, mal dojem, že sa tvári preradne, aj keď sa snažili usmievať.

„Pošleme pro něj?“

„Ale pánové, nenechte se vysmát, vše už je zařízené. Princ Třetí říše přijede zítra.“

„A co náš princ?“ zhrozil se mluvčí hradu.

„Co s ním? Přijme to. Všiml jste si přece, jak snadno si nechal vymluvit krále Slovenského. Vždyť s ním by měl všechno, o čem sní, a stejně se jej vzdal. Ten mamlas už o něj nikdy nezavadí pohledem, ani známý dobromyslný král Slovenský nestrpí takovou urážku. Tohle bude hračka. Řekneme prostě, že i jeho otec si to přeje.“

„Přeje?“

„Samozřejmě. Jeho veličenstvo král si přeje, co si přejeme my, pánové. Vždyť my jsme s jeho názory tak dokonale seznámení,“ rozesmál se muž a zbylí dva se k němu přidali.

„Tak na zdraví, pánové. Na zdraví prince Třetí říše, našeho nejjasnějšího prince a Jeho Veličenstva milostivého pana krále. Vždyť my děláme vše jen pro jejich dobro,“ řekl kancléř.

Ondrej vedel, čo hovorca hradu s premiérom odpovie ešte skôr, než sa tak skutočne stalo.

„Ano, jen pro jejich dobro.“

***

První paprsky se draly do bohatě zdobených vitrážových oken a princ se s úsměvem na rtu pomalu probouzel. Zdál se mu krásný sen. Tak krásný, až byl neuskutečnitelný. Vládli s Ondřejem bok po boku jejich království. Dokázali, že země vzkvétala a lidé netrpěli hladem. Dokonce, snad už k ránu, se mu zdálo, že běhali v podzámčí jako dva malí kluci a narazili na tři rádce. Ti se na ně mračili a nemohli Ondřejovi přijít na jméno. Nerozpakoval se tedy a shodil je do smrdutého hnoje, který byl připravený k zaorání do pole, na kterém za pár měsíců vyroste zlatavé obilí. Snad i toto mu způsobilo ten široký úsměv.

Za pár chvíli přišla komorná s šatem, že jej ustrojí.

Poslal ji s nepříliš příjemným pohledem pryč se slovy, že už není malé dítě a dokáže se obléci sám. Služka jen zamrkala překvapením a vypoklonkovala se ven.

Jindřich se zadíval na šatstvo a ještě víc se zamračil. Proč se měl oblékat do slavnostního? Nepamatoval se, že by mu někdo sdělil, že se koná nějaká slavnost.

Věděl, že to bude neskutečná nuda, a s nechutí se začal šatit do nažehleného svátečního obleku.

„Jasný princi?“ Pisklavý hlas kancléře by si nikdy nespletl. „Princi? Už jste hotov? Máte jít za Jeho Veličenstvem do přijímacího sálu. Chtěl by s vámi mluvit.“

Princ nakrčil nos. Tohle znělo vážně. Jen pevně doufal, že ho Jeho Veličenstvo otec opět nechce nacpat do chomoutu s některou z bohatých princezen. Neměl moc ponětí, jak je na tom království finančně, ale hloupý nebyl. V posledních týdnech se začal víc zajímat o své okolí a měl nejasný pocit, že královská pokladnice zeje prázdnotou.

Kvůli tomu si však ještě nemusel brát bohatou pannu. Co by s ní dělal? A být jen zlatokopem, to po něm nemůže nikdo chtít. Ani lid. Už teď měl pár nápadů, jak by se dalo lidem ulevit, a přitom by se všichni – jak oni, tak i královský hrad mohli mít líp.

Své myšlenky si však zatím nechával pro sebe. Věděl, že svěřit se svému otci s tím, co by rád změnil, znamenalo, že to okamžitě probere s rádci, a to nechtěl. Tušil už, že ne všechno, co ti tři vyhlásí ve jménu krále, je to nejlepší, co mohou pro lid udělat.

Zamyšlený vstoupil do sálu a usedl na menší trůn vedle otce.

„Milý synu,“ začal král sípavým hlasem, „naši milí rádcové oslovili tvým jménem prince království Třetí říše, aby se stal tvým chotěm, a on souhlasil. Nyní na tebe čeká, až ho přijmeš.”

„Přijmu? Už dnes? Proč se mě na to někdo nezeptal? Neměl bych třeba o něčem takovém také vědět?“ zhrozil se princ.

„Ale synu, vždyť víš, že naši milí rádcové vědí, co dělají. Pokud ti zařídili svazek s tímto princem, je jistě ten nejlepší, nejspanilejší, nejchytřejší, nejkrásnější, nejbohatší, nej…“

„Dost, otče! Jaký princ je, si posoudím já sám, s dovolením. Respektuji rádce, ale o svůj osud a kdo bude mým manželem, si rozhodnu jen já sám!“

„Jistěže, jasný princi, vy sám si rozhodnete, ale jestli mohu radit, princ Třetí říše po vás touží už dlouhý čas a je ochoten vás na rukou nosit, dát vám všechno, na co si ukážete. Je pro vás dokonalý po všech stránkách,“ našeptával mu do ucha premiér, která stál hned za trůny a s napnutýma ušima poslouchal tlumený rozhovor otce a syna. V té chvíli už ale vcházel do sálu princ.

Jindřich vytřeštil oči a nehty zaryl do dřevěného opěradla trůnu. Jediné, co k člověku, který stál před ním, mohl říct, bylo, že je to spanilá kreatura. To, jestli je bohatý rozhodně nehrálo roli. Jindřich věděl, že s tímto šlechticem by žít skutečně nemohl. Nejenže byl nevzhledný, ale z očí mu přímo sálala hloupost.

„Gúten tág, Mein Prinz.“

Keď princ na svojom veľkom bielom koni slávnostne prešiel bránou na nádvorí, bol Ondrej práve v záhrade. Pobehoval tam okolo svojich nových ľadových výtvorov už od skorého rána, mal pár nápadov, ktoré túžil zrealizovať, dúfajúc, že nimi Henrichovi urobí radosť. Pamätal si, ako bol minulý večer zachmúrený, chcel, aby sa zase usmial, a keď teraz začul prvé tóny hudby, ktorou si prial kvetinu rozoznieť, usmial sa. Áno, to bolo ono…

Uviazal k malým ľadovým guličkám posledné kúsky povrázku, ktorý si vypýtal od Silien, a pousmial sa. V ten moment ale nad sebou, v trónnej a prijímacej sále, začul hlasy.

„Přijměte ho! Princ je tady, honem, připravte se. Za chvíli tu bude! Zavři to okno, ať na něj nejde zima. Prý už si stěžoval, že mu po cestě foukalo do tváře, že bude nastydlý,“ povedal ktosi a komorný zavrel okno. Ondrej tak už nemal možnosť počuť vôbec nič, ale aj tieto slová ho zaujali a on pozdvihol obočie. Princovi bolo vonku veľmi zima? Jeho vlastná ríša bola ešte chladnejšia ako tá tunajšia. Chodil vôbec von? Do záhrad?

V hlave sa mu vybavili včerajšie slová radcov a on sa trpko zaškeril. Áno, hlúpy princ, ktorý by mohol byť ich ďalšou figúrkou, tak bol popísaný a taký vari aj bol. To ale predsa nemohli myslieť vážne. Niečo také by miestny kráľ nepripustil!

Nie, keď sa vracali poslovia s princovým odmietnutím jeho žiadosti o ruku, hovorili predsa, že s kráľom vôbec nehovorili. Hlavné slovo mali radcovia… Áno, to dávalo zmysel. Vlastne nedávalo…

Oči mu padli na vysoký strom, ktorý pri jednom z okien rástol a jemu v očiach zaiskrilo.

Prešiel k hrubému kmeňu a vyskočil snažiac sa zachytiť sa konára nad jeho hlavou. Išlo to zle, bola zamrznutá a klzká, nakoniec však predsa uspel a pritiahol sa k nemu, šplhajúc potom vyššie a vyššie až k oknám, za ktorými bola sála s trónom.

Na moment sa zastavil, akoby si chcel utriediť myšlienky. Skutočne bol toto dobrý nápad?

Odkedy nad niečím takým premýšľal?

Sám nad sebou sa zaškeril a opatrne sa natlačil na stenu nakukujúc dovnútra, do sály. Všetci k nemu stáli otočení chrbtom a tróny boli veľmi pri stene, nevidel na ne. Možno to bolo dobre, ani kráľ s radcami ho tak nemohol uvidieť. V kľude si preto prezrel princa, ktorý si práve nemotorne kľakal, zrejme k Henrichovi, a z hlavy sa mu pri tom zviezla komicky narazená koruna.

Zaškeril sa. Ako veľmi by si prial teraz toho chlapca počuť…

Opatrne a pomaly sa po konári, na ktorom stál, posúval, chcel vidieť viac, videl len chrbát všetkých prítomných a princa, potom stupienok, na ktorom stáli tróny. Nakoniec konečne zazrel aj Henricha, ktorý princa prebodával ľadovým pohľadom. On jediný mal zo svojej pozície možnosť Ondreja vidieť.

Oprel sa o parapet a zazubil sa, keď sa naňho prekvapené šedé oči skutočne presunuli. Pritisol si prst na pery na znamenie, že naňho princ nemá upozorňovať. Potom sa ale znovu zazubil a nepatrne kývol smerom k princovi, ktorý sa, ako sa zdalo, práve snažil vyjadriť. Neodolal pritom a zaškeril sa, teatrálne gúľal očami. Tušil, že Henrich pochopil.

Jindřich se nasupeně podíval na dva rádce stojící po boku prince, ale následně zpozoroval pohyb za oknem, v první chvíli si myslel, že tam jen proletěl pták, ale když se podíval pořádně, uviděl Ondřeje, který se na něj pitvořil.

Tomu se to směje, když mu nenutí takové hrůzy.

„Vítám vás, milý princi, a ocenil bych, kdybyste v našem království mluvil naší řečí, předpokládám, že ji znáte?“

„Jistě, Veličenstvo,“ uklonil se šlechtic.

Jindřich se mírně zamračil. I tohle hloupé princátko umělo cizí řeč. Jenže podle toho, co věděl, jeho matka pocházela z Jindřichovy země. S tím ho rádci stihli seznámit. Přesto by si ho však mohl vyzkoušet. Přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu.

„Zdalipak víte, jak to, že slunce chodí po nebi, přestože nemá nožičky?“ zeptal se upřímně a také upřímně doufal, že na tuto jednoduchou otázku nebude vědět odpověď. On sám mohl děkovat za odpověď jen těm sladkým knihám, ve kterých milenec své dívce vysvětloval, jak to chodí na nebi, proč slunce zapadá a zase vychází a proč svítí měsíc. Tenkrát mu to přišlo krajně neromantické vůči děvčeti, ale jen hltal to, co chuděru dívku vůbec nezajímalo.

A princ Třetí říše se ošil.

„Nemá nožičky stejně jako had, plazí se po oblacích a večer se schová za kopec, kde má domek a jde spát,“ nejistě se pousmál.

„Vážně? A jak to, že potom, co vstane, se plazí z druhé strany?“

„Tak to nevím. Co na tom záleží! Nepřišel jsem se tady bavit o slunci, přišel jsem vás požádat o ruku…“

„A já vám ji nedám, přestože jste jistě bohatý a možná byste mě měl i rád, ale já bych s vámi vládnout nemohl. Doporučil bych vám Polskou princeznu. Není sice úplně pohledná, zato je chytrá, mohla by vás pár věcí naučit… Děkuji za návštěvu, ale musím vaši žádost odmítnout.“

Po těch slovech se Jindřich zvedl a rychle se vzdálil ze sálu. Musel využít překvapení, které po jeho slovech všechny přepadlo.

V komnatě si rychle oblékl teplý kabátec, pečlivě se zapnul, a vyběhl ven do zahrad.

Keď Ondrej zazrel svojho princa, preliezol znova na najnižšiu vetvu, na ktorej sa posadil a z výšky sa na princa zazubil. Tak rád ho zase videl! Priznávalo sa to zle, aj za ten krátky čas už mu ale začal chýbať, nehovoriac o tom, ako sa mu zvieralo srdce, keď v tom momente pomyslel na to, že by si toho panáka vážne vzal. V myšlienkach ho brunet nenazýval nijako pekne, len čo bola pravda. I keď o princovi nič o nevedel, tušil, že nebude zlý, žiarlivosť mu však zvierala srdce a jediné, čo ho upokojovalo, bolo skalopevné presvedčenie, že niečo také by Henrich nedopustil. Dúfal v to.

Na poslednú chvíľu sa mu podarilo nenápadne pootvoriť okno, aby počul rozhovor v sále a začul posledné Henrichove slová. Musel uznať, že málo vecí mu v tom momente mohlo urobiť takú veľkú radosť. Princ bol jeho, len jeho a nikto mu ho nesmel zobrať! Čo na tom, že keď sa dozvie, ako to všetko v skutočnosti je, že už ho nebude chcieť vidieť. Čo na tom, že nenávidí jeho pravé ja. Teraz, v tomto momente, bol len jeho a Ondrej si ho nemohol nechať zobrať.

Teraz zahnal všetky chmúrne myšlienky do úzadia. Zatiaľ ten moment neprišiel, zatiaľ sa jeho pôvod nedostal na svetlo a on sa bol ochotný hrať na vandráka pokojne do skonania sveta.

S veľkým úsmevom zo stromu zoskočil.

„Henrich!“ vydýchol nadšene. „Princ sa ti nepáčil? Vyzeral veľmi…, schopne,“ podotkol s úškrnom.

Princ se zašklebil a téměř teatrálně odpověděl: „Ano, to rozhodně vypadal… Snad krávy že by mohl pást a ne vládnout… Ondřeji, já si uvědomuji, že ani já nemám znalosti, ale dokážu se je naučit, až bude čas a až mi to bude umožněno. Ale tenhle hlupák? Potřebuju oporu, potřebuju manžela schopného, který by hrdě stál po mém boku. Tento panák to však rozhodně není a využít jej jen jako pokladničku rozhodně nemíním. Jenže mám obavu, že nebudu mít jinou možnost. Jednoho krále jsem odmítl, aniž bych si o něm cokoliv zjistil. Byl jsem tak nerozumný! Jak je možné, že jsem neviděl, jak se mnou manipulují. Řekni mi a klidně upřímně, to jsem opravdu tak hloupý?“ sedl si na lavičku, nedbaje na to, že byla zasněžená, a složil ruce v klíně.

Než však stačil Ondrej odpovědět, zase se zvedl, postavil se před něj, dal si ruce v bok a zamračil se na něj.

„Ty jsi mi tykal! I když jsme spolu dělali to… no tamto… ty víš co, tak tohle si nesmíš dovolit, rozumíš?!“

Ondrej len pozdvihol obočie. Páčilo sa mu, ako princ nedokázal ich aktivity pomenovať, bolo to také…, pekné, nevinné. Čo by sám zvládol a nezvládol povedať v ten moment nebral do úvahy, táto stránka jeho princa sa mu páčila, bola taká čistá…

Veľmi nechápal, čo to princ práve hovoril, rovnako sa ale uškrnul, kladúc si ruku na srdce a nasadil teatrálne vážny výraz.

„Ó, preveľmi sa ospravedlňujem, Vaša Výsosť, najjasnejšia z jasných a najvznešenejšia zo vznešených, princovi mocnej ríše, ktorá sa rozlieha od západu k východu a od východu zase k západu, synovi mocného vladára veľkej Stredoríše, môj princ,“ poklonil sa, než sa zase zapozeral do Henrichových očí. V tých svojich mal čertovské plamienky, bolo vidieť, ako veľmi bral slová svojho milenca vážne, hoci tie svoje nemyslel nijako zle, ba naopak. Ani by nemohol. „Zabudol som,“ zapozeral sa naňho, na oko, kajúcne. Vedel, že princ aj tak vie svoje a veľmi dobre si uvedomuje, nakoľko skutočne zabudol a nakoľko ho len pokúšal.

Princ se na něj díval vážně, ba až vražedně. Pak se beze slova otočil a odcházel směrem k altánu. V jeho nitru to bublalo smíchem nad tím, jaký dokázal být ten kluk komediant. Ještě před pár dny by ho za toto dal popravit… Vlastně, kdyby nebyl tak zvláštní, byl by visel hned první den.

Ale dnes? V altánu už se ale neudržel a potichu, jak jen dokázal, se rozesmál.

Je to šašek, a přestože si ze mě dělá šprťouchlata, nedokážu se naň zlobit.

Ondrej s úsmevom pokrútil hlavou otáčajúc sa späť ku kvetine, pri ktorej zostávalo posledných pár úprav a jeho práca mohla byť hotová. Vzal preto kladivko a dláto a pokračoval v práci, ktorá mu už ale nezabrala ani päť minút. Potom na konár stromu, nachádzajúceho sa nad kvetinou, pripevnil drobné ľadové guličky. Fúkal takmer nebadateľný vietor, melódia bola teda tichá, rovnako ju ale brunet začul a musel sa usmiať. Kvet skutočne spieval, ale ticho, a drobné guličky so svojim cinkaním sa pridávali k jej spevu.

Otočil sa smerom k altánku, kde sedel čiernovlások. Bol si istý, že z takej diaľky, nehľadiac na smer fúkania vetra, nič počuť nemôže. Vybral sa preto k nemu a zozadu ho objal okolo krku. Až v tej chvíli si všimol zle skrývaný úsmev, ktorý aj jeho donútil zazubiť sa. Vedel, že okolo nikto nie je, boli vzdialení všetkým pátravým očiam.

„Henrich…,“ zavrnel mu do ucha a pobozkal ho na tvár, pričom sa jemne o ňu otieral nosom. „Predsa by si sa nehneval…“

„Zlobil! Jsem princ a ty jen chuďas, máš se mi klanět, a ne být drzý!“ řekl jemně, ale s drobným úsměvem Jindřich. „Ale smíš mi tykat vždycky, když budeme spolu sami.“ Objal ho, aby mu Ondrej neviděl do očí, a zadíval se mu přes rameno na dokončenou sochu stojící kousek od nich. Zahranou se tiše rozléhaly jemné tóny. Nastražil uši. Nechápal, odkud se ty zvuky linou, po chvíli však pochopil.

Odtáhl se od něj a vydechl: „Ta socha zpívá…“

Chytil jej za ruku a táhl k jeho dílu.

Ondrej sa s pýchou zadíval na svoje dielo a potom späť do prekvapených očí svojho princa. Ovládli ho emócie a začal recitovať báseň, ktorú mal veľmi rád.

Qui ayme Dieu, son règne et son empire,
Kto miluje Boha a jeho kráľovstvo a jeho ríšu,

Rien désirer ne doibt qu’à son honneur
Tomu možno priať len jeho česť

Et toutesfois l’homme tousiours aspire
hoci po celú dobu len túži

A son bien propre, à son aise, et bon heur,
Po vlastnom dobre a potešení

Sans adviser si point contemne ou blesse
Bez zbytočných rád, pokiaľ smeruje k zneváženiu či bolesti

En ses désirs la divine noblesse.
Vo svojich túžbach, len s božskou urodzenosťou

La plus grand’part appete grand avoir:
Jedna časť jeho duše, tá obšírnejšia, si praje vlastniť

La moindre part souhaite grand sçavoir;
Tá menšia túži po znalostiach

L’autre désire être exempte de blasme.
A posledná potom žiada oslobodenie od rúhania.

„Řekni mi popravdě, kdo vlastně jsi? Nejsi obyčejný sedlák. Odkud jsi? Pocházíš z té země, jíž řečí jsi nyní mluvil? Nevím o tobě nic, avšak ty o mně všechno,“ zadíval se naň zkoumavě černovlasý šlechtic.

Když viděl, jak se Ondřej nejistě ošil, položil mu ruku na rameno. „Dobrá, neříkej nic, asi to raději nechci vědět. Ale rád bych, kdybys mě tu řeč naučil a všechno další, co znáš. Umíš dějiny, znáš taje umění, umíš řeči… Znáš také učení matematiky, zeměpisu, přírodních věd? Znáš? Uč mě!“

To nebyl příkaz, to byla zoufalá prosba.

A Ondrej mal veľa otázok, ktoré chcel položiť. Túžil poznať toľko odpovedí a rovnako sa v tom momente na nič nespýtal. Len sa povzbudivo usmial.

„Iste, že ťa naučím, čo budem vedieť. Za seba som mal vždy najradšej dejiny – a tými by som aj začal, pretože to ony všetko spájajú. Na samom začiatku totiž žiadna matematika alebo zemepis neboli. Ak chceš, môžeme s úplnými základmi začať už teraz,“ pokrčil ramenami s úsmevom, a keď videl, ako v šedých očiach radostne zaiskrilo, začal rozprávať. Rozprával všetko, čo si pamätal od svojich učiteľov, z kníh, ktoré miloval, a vrátane všetkých vtipov, ktoré mu vtedy pomáhali navždy si určité udalosti zapamätať.

Miloval dejiny a rozprávať nadšenému poslucháčovi celý ich príbeh, bolo niečo úžasné.

Jenže právě v ten moment se za jedním z oken paláce schovávaly tři postavy, nelibě dva mladíky pozorující, tři muži, v nichž se vařila krev až do momentu, kdy oba zmizeli z jejich zorného pole. A zároveň všechny tři poléval studený pot už jen z představy, co by mohlo přijít, kdyby jeden hloupý vandrák rozvrátil vše, o co se po léta snažili.

Princ mezitím okouzleně hleděl na mladíka v prostých šatech a hltal každé slovo, které řekl. Byl šťastný a zároveň ho bolelo srdce, když viděl, že prostý lid má větší znalosti než král, který jim bude zanedlouho vládnout. Byl i otec tak nevzdělaný, že musel nechat rozhodovat rádce? Jemu to tak snad vyhovovalo, ale Jindřich to tak nechtěl. Nechtěl být jenom ozdoba na trůnu s korunou na hlavě a žezlem v ruce. Takto to přece nemohlo fungovat. To nebylo správné. Nevěděl proč, ale vnímal a cítil, že v jeho zemi není úplně všechno v pořádku.

Když se na to ptal otce, poslal ho za rádci. Těch se však už nemínil ptát vůbec na nic. A rozhodně už nemínil poslouchat jejich rady. Začalo mu totiž docházet, jak to všechno doopravdy je.

To rádci vládli celou dobu a jeho si vychovávali k obrazu svému, tedy ke stejnému obrazu jako byl jeho otec. Chtěli z něj jen prostou loutku, kterou potřebovali k tomu, aby mohli dál týrat lid velkými daněmi a nesmyslnými zákazy a příkazy. Proto mu nedovolili se vzdělávat a číst. Věděli totiž, že vzdělaný člověk by na jejich hru nikdy nepřistoupil. Proto mu chtěli vnutit prince Třetí říše… Aby měli jen dva hlupáky, kterými by moli manipulovat…

A nejspíš proto pomluvili a zapověděli krále Slovenského. Protože byl nejspíš chytrý a tohle manipulátorství by nestrpěl.

„Ondřeji, řekni mi… ty znáš krále Slovenského? Mluvíš jeho řečí, je to tak? Rozumím ti a přece je to jiné.“

Po tých slovách sa brunet pousmial, snáď len sám pre seba. Čo mal na toto odpovedať?

„Dalo by sa to tak povedať,“ pokrčil nakoniec ramenami.

„Hovoriť s ním alebo mu treba podať ruku, to sa mi nepodarilo, ale poznám ľudí, čo s ním trávia celé dlhé dni,“ povedal nakoniec a svojím spôsobom hovoril pravdu. Raz ho za všetko toto Henrich zavraždí, to vedel, v tom momente bol však celkom spokojný.

„Pochádzam z jeho krajiny. Ale ak ťa zaujíma, aký je, neviem, či môžem podať dobrú odpoveď. Je zvláštny a šialený, tak mi ho kedysi ktosi popísal. Trochu ako dieťa. Ale ľudia ho majú radi, aspoň väčšinou,“ pokrčil ramenami, potom sa však pozrel kamsi hlboko do Henrichových smutných očí a povzdychol si. Táto situácia mu nebola práve najpríjemnejšia.

„Prečo? Henrich, ak ľutuješ to, že si mu nedal šancu, tak to nerob. Teraz už to nemá zmysel a potom, možno by si s ním ani nebol šťastný,“ pousmial sa smutne a jemne chytil jeho dlane do svojich, aby k nim mohol sklopiť oči. Možno by s ním Henrich vážne nebol šťastný… Tá predstava ho desila. Bolo to zvláštne, celý čas sa toľko snažil presvedčiť ho, že je pre neho tým pravým, teraz ale začínal mať strach. Nie o seba. O neho.

„Možno by bol rovnako drzý ako ja. A ty by si tomu musel čeliť každý deň a každý večer, aj ráno, neustále len pretáčať oči a pozorovať, čo to zase vyvádza…“

Spýtavo sa naňho zapozeral dvíhajúc oči od ich spojených dlaní.

„Ale je spravedlivý, vzdělaný a dokáže svému lidu vládnout tak, aby se i oni měli dobře. Kdysi jsem slyšel příběh o zemi, ze které pocházíš… To ještě vládl jeho otec…,“ princ se zarazil se a najednou mu vzpomínky začaly zaplavovat mysl. „Vykládala mi ho moje chůva…, zapomněl jsem na ni…“

Začal chodit sem a tam a zamračeně přemýšlel.

„Ondro! Já jsem na ni zapomněl! Jak jsem mohl? Proč mě opustila? Rád bych ji viděl… Už tenkrát byla dost stará, kdoví jestli ještě vůbec žije. Ale pamatuju si, kde bydlela. Chtěl bych ji navštívit. Půjdeš se mnou?“

Princ ani nečekal na odpověď, hodil po Ondřejovi kabát a už jej táhl dlouhou chodbou k bočnímu východu zámku. Pamatoval si, jak si hrával u její chaloupky a ona ho učila číst a psát. Odpovídala na všechny jeho všetečné otázky. Smutně si uvědomil, že všechno, co doposud zná, věděl od ní. Pak ale zmizela a vzali si ho do parády ti tři panáci.

A zrovna v tuto chvíli uslyšel hlas jednoho z nich: „Jasný princi, kampak tak rychle běžíte? Za chvíli bude večeře. A co ten tady s vámi dělá? Má být v kuchyni, a ne se courat s Jeho Jasností po zámku! Hybaj, chátro, do kuchyně!“

Kancléř nelenil a vystřihl Ondřejovi takový pohlavek, až se mu zatmělo před očima.

„Ne! Půjde se mnou! Potřebuji ho jako svou ochranu! Chci se jít projít – a nepokoušejte se mi vnutit nějakého zbrojnoše. Jsou neschopní. Na večeři samozřejmě budeme zpátky. A pokud někdo v kuchyni chybí, mohl byste to, pane kancléři, zastat vy. Vidím, že teď nemáte co na práci!“

Na malý moment nedokázal muž říct vůbec nic – cítil, že by to nebylo nic hezkého. Vařila se v něm krev, měl chuť vlepit pohlavek i nízkému černovláskovi před sebou, to už si ale opravdu nemohl dovolit. Jak rád by to udělal…

„Pravda, to by ste mohli. Kuchárky budú rady za každú pomoc a navyše, bude to veľká služba pre najjasnejšieho pána kráľa, ktorému neustále chýba služobníctvo. Však vy viete, treba robiť všetko len pre jeho dobro,“ položil si ruku na srdce a teatrálne sa zaškeril. „Áno. Pre jeho dobro a pre dobro Jeho Výsosti, najjasnejšieho princa!“

Videl, že sa muž už už naprahuje vlepiť mu facku, tej ale uhol a radšej sa rýchlym krokom vydal za Henrichom, ktorý sa medzitým rozišiel preč. Tesne, než zabočil za roh, ale neodolal, otočil sa a venoval kancelárovi komickú poklonu – až potom mohol odísť s úsmevom na perách a iskrami v očiach. Až teraz bol spokojný.