Královské koláčky / Kráľovské koláčiky 6.

Ranní kokrhání kohoutů probralo mladého prince z plytkého snění plného divokých útěků.

Pořád neměl nikterak poskládané myšlenky a vlastně se celou dobu, kdy opustili královské město, spoléhal jen na Ondřeje. Věděl ale, že teď se bude muset snažit sám.

Možná mu pomůže dostat se do zámku, možná mu domluví i audienci u krále…

Pořád neměl tušení, jestli ho bude moci po tom všem požádat o pomoc, přestože Štěpán tvrdil, že král je spravedlivý.

A další neméně drtivá myšlenka byla vzpomínka na Ondru. Dovedl ho sem, tvrdil, že by s ním chtěl žít, ale to bylo na Jindřichově území. Tam byl princ… Co je však tady? V tom lepším případě umývač nádobí v královské kuchyni. Nemohl se tady procházet jako princ, ne ve chvíli, kdy je v jeho zemi považován za otcovraha. Byl si totiž jistý, že rádci mají zvědy všude.

„Dobré ráno, Výsosť,“ prehovoril naňho Štefan a pokladal mu na posteľ čisté oblečenie. „Nerád Vás ťahám z postele, a ešte menej som rád, že Vašu Jasnosť budem ťahať do kuchyne, kde má zariadenú prácu. Neviem nič moc o Ondrejovom pláne, ale vypočuť ho musím.“

„Nic se neděje, byli jsme tak domluvení, potřebuji se dostat do zámku a potřebuji, aby mě nikdo nepoznal. A tak bych rád i tebe prosil, říkej mi jen Jindřich. Bylo by asi dost hloupé, kdybys mě kuchaři představil jako Jeho Výsost Jindřich.“

„Iste, Výsosť,“ nadrobno sa uklonil svetlovlasý.

„Štěpáne, prosím! Ani tady, ani nikde jinde, zapomeň na to, že jsem princ! Jsem jen Jindřich.“

Jeho společník se jen pousmál a rozpustile se zašklebil.

On si z něj snad dělal šprťouchlata! Copak jsou všichni z tohoto království tak drzí?

„Nehnevajte sa na mňa, pane. Už som taký. Náš mladý kráľ má toto doberanie rád, sám sa k nemu s potešením pridáva. Ale Vás by som nerád urazil.“

„Neurážíš mě, jen potřebuju, aby si všichni mysleli, že jsem obyčejný pocestný… Nevím, kolik ti toho Ondřej pověděl, on je kolikrát tajemný jako hrad v Karpatech. Pochopil jsem, že než se Ondřej vrátí, budu bydlet u tebe. Řekneš mi večer něco víc také i o něm? Přestože ti to z nějakého důvodu zakázal, bych soudil.“

„Večer áno, ale teraz poďme. Bol som už v kuchyni a očakávajú Vás.“

V kuchyni panovalo živo a Jindřich jen nasával úžasnou vůni koláčků, které se už pekly ve velkých pecích.

Starší kuchař Jindřicha honil a nadával na mládí, které má ručičky dozadu, a Jindřichovi skoro vytryskly slzy, když mu jeden talířek vypadl z rukou, rozbil se a on za to dostal vyhubováno. Dobrosrdečná kuchařka jej však utěšila, že je to jen nevrlý chlapík, který vrčí na každého jako starý pes, ale srdce, to má na pravém místě. Vtiskla mu do dlaně koláček, a když viděla, jak se do něj Jindřich s chutí zakousl, pousmála se.

„Tieto má kráľ najradšej. Možno sa tu aj ukáže, nemala by som ti to hovoriť, ale chodí si sem po ne  a vždy ich kradne ešte horúce z plechu. Čudujem sa, že sa ešte neukázal. Ale počula som, že má nejaké starosti, tak ho možno ani vôňa koláčikov nepresvedčila zastaviť sa sem.“

„Rád bych ho viděl…,“ zamyslel se Jindřich.

„Kráľa? Ak ho nepoznáš, myslím, že by si ani nespoznal, že je kráľ. Je často ako dieťa. Behá po zámku len v košeli a nohaviciach, bez koruny, kradne koláčiky, na všetkých sa smeje a pre vrelé slovo a pochvalu nikdy nejde ďaleko. Úplný opak toho princíka z vedľajšieho kráľovstva.“

V Jindřichově tváři se na malou chvíli mihlo mračno a hned na to lítost. Pověst ho předchází, už i kuchařky z vedlejšího království věděly, jaký byl ještě nedávno nesnesitelný.

Sklopil hlavu a ukradl z plechu ještě jeden koláč. Potřeboval se něčím utěšit. Mnohem raději by náruč Ondřeje, který by ho ujistil, že tak necitelný není, ten tu však nebyl. Tolik mu chyběl, a to ještě nebyl ani den, kdy ho viděl mizet ve tmě, když odcházel od Štěpána.

Kdoví, jestli se vůbec pro něj vrátí…

Slíbil to ale, tak mu Jindřich musel věřit. Nic jiného mu ani nezbývalo.

Večer, po celodenní práci v kuchyni byl natolik unavený, že byl rád, že došel k domku Štěpána.

Ocenil, že do něj blonďatý přítel nijak nerýpal a jen před něj postavil kouřící hrneček čaje. A přestože chtěl Štěpána vyzpovídat, byl natolik unavený, že jediná jeho myšlenka byly nadýchané duchny v dřevěné pohodlné posteli.

Pre Ondreja bol ten deň náročnejší, než očakával. Z toho, čo plánoval, nestihol vôbec nič, už od prebudenia vyberal vhodných kandidátov na vyslanie do susednej Stredoríše, diskutoval s nimi o pláne a dôrazne ich žiadal, aby nebola preliata žiadna krv. Nechcel vojnu a už vôbec nechcel, aby niekto ublížil nevinným ľuďom, zároveň v nich ale chcel prebudiť silu, vášnivú túžbu po slobode, voľnosti a vládcovi, o ktorom by sa nemuseli báť prehovoriť krivého slova, a napriek tomu by ho ani nepovedali. Chcel pomôcť Henrichovi.

A práve myšlienky naň boli minútu po minúte horšie a horšie, vedel, čo sa stane, keď mu prezradí svoj pôvod, a napriek tomu, musel to urobiť! Už v tom čase mu toľko chýbal, túžil ho mať vedľa seba, vodiť za ruku hradom a usmievať sa na neho, pre neho, len pre neho, dotýkať sa ho a snáď aj pobozkať tie dokonalé plné pery. Prial si nasadiť mu na hlavu korunu a rozpustilo sa usmievať, až sa mu pokloní a Henrich sa bude tváriť, ako by sa zbláznil. Prial si, aby všetko bolo ako vtedy na zámku. Lenže sa tak šialene bál…

Bál sa jeho otec rovnako, keď sa priznával jeho matke?

Na moment sa zamyslel, potom ale vypuľoval oči, keď mu došlo, čo ho to práve napadlo. Jeho rodičia riešili úplne rovnaký problém, jeho rodičia boli ako on s Henrichom! To bolo ono!

Videl, že už sa vonku stmieva, keď sa konečne rozlúčil so všetkými pánmi, s ktorými prerokúval plány. Ich odchod bol naplánovaný hneď na ďalší deň, a tak im znova poďakoval za statočnosť, potom sa už ale rozbehol rozľahlými chodbami až do druhej časti veľkého zámku, tam, kde jeho rodičia vďaka bohu zatiaľ stále žili. Pár premýšľal o odsťahovaní sa do kaštieľa v pokojnejších častiach kráľovstva, zatiaľ bol ale stále po ruke, a to sa Ondrejovi hodilo. V rýchlosti zaklopal na dvere a vzápätí vpadol dovnútra ako neriadená strela. Mal šťastie, jeho rodičia tam boli a nerobili nič, pri čom by ich nechcel vidieť. A že takéto situácie nastávali často..., postarší pár sa totiž stále veľmi miloval.

„Mami, oci, potrebujem radu,“ vyhŕkol, keď za sebou zavrel a zvalil sa na stoličku, ktorú mu duchaprítomná matka podstrčila. Obaja jeho rodičia sa posadili oproti nemu.

„To vidím, Ondrejko. Chcel by si sa zveriť, prečo si na mesiac opustil hrad bez toho, aby si o tom komukoľvek z nás povedal, nerozlúčil sa a po príchode nás ani neprišiel pozdraviť, však?“ pozerala sa naňho čiernovláska vyčítavo a on si povzdychol.

„Prepáč, mami…, ale ja som vám o tom nemohol povedať, inak by tam, kam som išiel, zistili, že som tam išiel, a to som nechcel…, chápeš ma?“

„Veľmi nie, Ondruško, ale nevadí, budem to brať ako ospravedlnenie,“ usmiala sa na neho žena prívetivo, „tak čo ťa trápi?“

„Zamiloval som sa,“ vydýchol, a keď si všimol, ako matersky sa naňho Karola pozrela, pokračoval.

„Lenže je to komplikovanejšie. On nevie…, nevie, že som kráľ,“ dostal zo seba.

„Prišiel mi obraz krásneho princa…, zo Stredoríše. Princa Henricha Českého. A ja som ho chcel, lenže on nechcel mňa, tak som za ním išiel, nie ako kráľ. Chcel som zistiť, prečo ma bez dôvodu odmietol,“ vysvetlil a jeho otec vypuľoval oči, to, čo v nich Ondrej zazrel, sa dosť dobre dalo považovať za nadšenie. Evidentne všetko pochopil až veľmi dobre.

„Zoznámil som sa s ním, lenže sa toho veľa stalo, tamojší radcovia sa usilujú o Henrichov život a ja som ho musel dostať preč. Ušli sme spolu. Pomohla nám teta,“ povedal a tentoraz sa aj jeho matka na neho prekvapene pozrela.

„To, čo mi o vás oboch všetko povedala, ani nebudem vyťahovať. Teda, mami, tiež si ju nemusela tak vytrénovať na stráženie plechu s horúcimi koláčikmi. A ty, ocko, si jej nemusel tak veľmi ukázať našu povahu. Čítala vo mne ako v knihe,“ zaškeril sa.

„To je môj chlapec,“ usmial sa Viliam pyšne a Karola s úsmevom pokrútila hlavou.

„Sme tu, obaja, živí a zdraví a ja princa milujem, lenže…, lenže ma celý čas mal za vandráka, a tak ma aj chcel, a ja mu teraz jednoducho nemôžem povedať, že som mu celý ten čas klamal. Čo mám robiť?“ vydýchol smutne a obaja jeho rodičia sa zamysleli, potom sa ale slova ujal Ondrejov otec, keď sa ich totožné zelené oči prelínali.

„Musíš mu to povedať. Aj ja som musel, keď som sem tvoju mamu priviedol, Ondrejko,“ povedal a Karola ho pokarhala pohľadom, na to ho chytila za ruku a nechala prepliesť si s ním prsty.

„Samozrejme, otec musel, zlato. Ale neurobil to, vtedy som na to prišla vďaka jednému sluhovi, ktorý ho spoznal a predo mnou oslovil Vaše Veličenstvo. Myslím ale, že oveľa lepšie všetko príjme, keď mu to skutočne povieš ty. Mal by sa to dozvedieť od teba,“ povedala.

Zamyslel sa. Áno, k tomuto už dospel tiež. Nechcel, aby sa to Henrich dozvedel inak.

„Lenže ako? Ja mu to sám, v tichu, kde budeme len my dvaja, len tak nikdy nepoviem,“ vydýchol.

„Tak urob niečo, z čoho to spozná on sám,“ pokrčil ramenami Viliam a Ondrej sa naňho prekvapene zadíval, rovnako ako jeho mama.

„Teda, postav sa pred neho s plášťom, korunou, seď na tróne, dôjde mu to samotnému a ty nemusíš nič hovoriť, zároveň to ale budeš ty, kto mu „oznámi“, ako to všetko je,“ nadhodil.

„To nie je zlé,“ uznala Karola a aj Ondrej krátko pokýval hlavou. To by mohol…

„Hlavne to ale urob čo najskôr, Ondrej, naozaj. Čím skôr, tým lepšie. A neboj sa tak,“ usmiala sa a on jej úsmev opätoval. Musel už odísť, potrebovali ho jeho radcovia, nakoniec sa ale zastavil a znova sa vrátil.

„Mami? Keď si zistila, kto otec v skutočnosti je…, premýšľala si, že by si ho opustila?“

Videl, ako sa žena premýšľavo zamračila, a to nebolo dobré znamenie.

„To je ťažké…, hnevala som sa, veľmi, bez toho to ani nejde, Ondri. Zatajoval mi dosť podstatnú informáciu a dosť dlho. Ale Ondrej, rovnako ako on s tebou, som s tvojím otcom išla až sem, pretože som ho jednoducho milovala, rovnako ako on miluje teba. Tým som si istá, Ondrej. Bude sa hnevať. Ale nakoniec ti odpustí. Je to skoro tridsať rokov, čo sme s otcom spolu, a ja som nikdy neľutovala, že som s ním vtedy odišla. Je to šok, zistiť, že je všetko v skutočnosti inak, ale či mu na tebe záležalo toľko, aby pri tebe stál až doteraz, bude aj toľko, aby s tebou zostal,“ usmiala sa jemne a on jej úsmev opätoval. Keď videl, ako ju jeho otec jemne objal a láskyplne pobozkal, tak ako on vždy bozkával Henricha, a v jeho tvári videl rovnakú náklonnosť a city. Vedel, že sa v ňom jeho otec nezaprie. Bol mu neskutočne podobný. A keď jeho mama milovala otca, možno aj Henrich mohol milovať Ondreja. Možno…

Další den ráno pro Jindřicha nezačal příliš šťastně. Do kuchyně přišel až po snídani, nevrlý kuchař se nejspíš taky dobře nevyspal a hned Jindřichovi vyčinil, že takto si nevydělá ani na slanou vodu, a hned ho poslal uklízet do sklepů. Tam byla zima a nepříliš vlídně. Princ si tam připadal jako v kobce, ze které vytáhl u nich doma Ondřeje.

Naštěstí tam nemusel trávit dlouhou dobu a brzy za ním přišla kuchařka, která se ho den před tím zastávala. S nejistotou vstoupil zpět do vyhřáté kuchyně, kde se ublíženě podíval do očí kuchaři. Ten se jen omluvně usmál a dál si ho nevšímal.

„Bol tu pán Štefan a strašne na neho nakričal, chudák starý Jozef vôbec nevie, čo sa stalo.“

„A vy to víte?“ zeptal se zděšeně Jindřich.

„Neviem, ale po zámku sa šepká, že ťa videl a pýtal sa na teba sám kráľ…, či je to dobré znamenie, netuším, ale myslím, že sa snáď obávať nemusíš. Keby sa na teba za niečo hneval, najskôr by pán Štefan nezasiahol.“

„Aha…“

„Poď sa konečne naraňajkovať.“

Hladově do sebe nasoukal sladkou kaši a přitom přemýšlel, kde ho král mohl zahlédnout. Bál se, ale ještě více se obával, že na něj Ondřej zapomněl. Netušil, co by bez něj dělal.

Již nasycený se znovu pustil do práce. Záda jej bolela a sotva stál na nohou. V duchu si spílal, že doma jen seděl v komnatách a nehnul ani prstem. Věděl, že je zhýčkaný, ale také si dobře pamatoval, že ho rádcové stejně k ničemu nepustili. Byl jako princezna, div, že mu vyšívání nestrčili do rukou. Teď však viděl, co všechno obnáší práce. Je to dřina, a kdo nebyl zvyklý pracovat, zaplakal. Ale zatvrdil se a řekl si, že to vydrží. Nic jiného mu ani nezbývalo.

V ten deň si mladý kráľ pripadal úplne príšerne. Už od rána bol v strese, vedel, že lehota, ktorú mu Štefan vymyslel, vypršala, a on Henrichovi musí povedať, ako sa veci skutočne majú, ešte nikdy v živote sa ale tak nebál. Nikdy pre neho nič nebolo také podstatné, dôležité. Tak veľmi mu záležalo na Henrichovej reakcii a odpovedi, nedokázal si predstaviť, čo by robil, keby ho nenávidel, odišiel od neho, keby sa mu po tvárach gúľali slzy… Nikdy ho nechcel vidieť plakať! Chcel, aby sa smial, tak sladko a krásne, ako to vedel iba on. Úsmev bol u princa tak vzácny a on sa chcel zadívať do jeho veselých očí a pobozkať ho na usmievajúce sa pery.

Lenže sa tak bál!

Na hlavu si nasadil zlatú korunu a upravil si plášť, ktorý mu po ramenách splýval. Znovu si sám seba prezrel v zrkadle – ako málo bol na túto podobu zvyknutý! Vždy býval, v tom momente mu ale čímsi pripadala iná a divná, azda tými týždňami, kedy sa vydával za celkom obyčajného chlapca, ktorým kdesi vo vnútri aj bol.

Naposledy si upravil orieškové pramienky, než sa otočil, vychádzajúc zo svojich komnát smerom k trónnej sále. Vlasy sa za tú cestu vrátili späť do vrabčieho hniezda, to ale neriešil. Pocity ho už zase zvierali, srdce mu búšilo až v krku, keď po ceste prosil jedného zo svojich komorníkov, aby pre Henricha išiel.

„Odkážte mu, že sa kráľovi zapáčil. Že sa mu chce dvoriť,“ určil si, a keď muž prikývol a vydal sa smerom ku kuchyniam, odišiel Ondrej do sály. Posadiť sa na trón bolo počas tých minút oveľa divnejšie ako normálne, rozhodne sa mu nesedelo pohodlne, bol ako na ihlách a v krku cítil veľkú hrču, ktorú nešlo nijako odstrániť. Do šľaka, za chvíľu to uvidí. To pohŕdanie, tú zlosť. O chvíľu sa celá ich rozprávka, ktorú mohli zažiť, rozpadne na prach. Za chvíľu dostane celá jeho láska k Henrichovi nezabudnuteľnú ranu.

„Hej, chlapec, poď sem za mnou!“ houkl na Jindřicha jeden z komorných, které jen letmo vídal, když chodil přes kuchyň do sklepa pro víno.

V Jindřichovi zatrnulo. Snad neudělal nic špatně…

Utřel si mokré ruce do zástěry a přistoupil k muži.

„Stalo se něco?“ hlesl a sklopil zrak.

„Zlož si tú zásteru a trochu sa uprav. Zavolal si ťa kráľ…,“ povedal panovačne.

„A nevíte proč?“ zeptal se opatrně. Měl z toho všeho špatný pocit. Možná jedné oprátce unikl a do další vložil hlavu.

„Pretože sa mu páčiš, niečím si ho očaril…, ja teda netuším, čo na tebe vidí, taký špinavý vandrák…“

„Ale…,“ zkusil se obhájit princ.

„Žiadne ale…, bež sa rýchlo prezliecť a o pol hodinu ťa čakám pred kuchyňou. Nerád by som nechával kráľa čakať.“

Jindřich už na nic nečekal a vystřelil s omluvným pohledem z kuchyně. Věděl, že tu kupu nádobí bude muset někdo umýt a všechno to zůstane na dobrosrdečné kuchařce, která ho každou chvíli rozmazlovala koláčky.

Převlékl se do šatů, které nebyly nijak honosnější než ty, co měl v kuchyni, ale jako princ před něj předstoupit nemohl, ostatně ani své šaty u sebe neměl.

Celou dobu usilovně přemýšlel, co vlastně bude dělat. Král si z něj chce udělat milence. Za své odmítnutí by si to snad i zasloužil, jenže byl tady Ondřej. Nemohl by nechat ze sebe udělat kurtizánu krále! A nejspíš by se mu měl přiznat. Že je princ a že se mu nemůže poddat, protože v jeho srdci už je někdo jiný. Nejspíš ho tím odmítnutím opět urazí a bude moci zapomenout na jeho pomoc, ale poddat se mu nemůže.

Když usoudil, že je připravený, vykročil zpět ke kuchyni. Brodil se sypkým sněhem a soudil, že připravený zdaleka není. A nikdy nebude.

Ach, Ondřeji! Kde jsi, když tě potřebuji!

Ploužil se za komorným, jako by šel na popravu, a vlastně se tak i cítil. A přestože byl na krále zvědavý, stejně do trůnního sálu vstoupil s hlavou skloněnou.

Klekl si, aniž by zvedl hlavu.

„Přál jste si mě vidět, můj králi?“

V tom momente Ondrej skutočne cítil vlastné srdce až kdesi vysoko v krku, len sekundy ho delili od prezradenia. Dlhé sekundy, v ktorých pozoroval princa, úctivo kľačiaceho, a v hlave sa mu vybavila celá legenda, ktorú princovi rozprával, a z ktorej teraz mohol pochopiť všetko. Za malú chvíľu sa už obaja dozvedia, aký má skutočne koniec a Ondrej si ním vlastne bol istý, v tom momente si však bol istý ešte niečím ďalším, čo do tej doby nevidel – on bol za Henricha rozhodnutý bojovať, bojovať o jeho srdce, nech už by sa princ rozhodol akokoľvek. Na malom stolíku vedľa neho ležala tučná kniha, ktorú svojmu princovi zohnal, a tiež zabalený sladučký koláčik, ktorý mu na jeho žiadosť len pred chvíľou priniesla Anette. Už teraz si toľko prial, aby mu odpustil…

Bože, ale aj tak, ako teraz bol, bol úplne kúzelný. Nikdy nebol iný, bol dokonalý, krásny, jednoduché oblečenie a fialový krk, na ktorý asi stále neprišiel, ich roly sa v tom momente obrátili, a i keď sa vždy zdalo, že by to v jeho podaní pôsobilo úplne neprirodzene, Henrichovi prostý úbor pristal viac, ako by Ondrej myslel.

Lenže aj napriek tomu všetkému, takto to nechcel. Chcel späť svojho princa, ktorého si posadí na trón a bude rozmaznávať, princa, ktorý sa už nebude trápiť a ničiť, ale ktorý sa bude smiať, učiť tak, ako si praje, ktorý s ním bude chodiť do záhrady, na vychádzky na koňoch, kúpať sa, chodiť do cudzích krajín, ktoré si zamiluje, princa, ktorého už navždy bude milovať celým svojim srdcom.

Konečne vstal, pomaly prechádzajúc po schodoch dole zo stupienka, ktorý ich delil, až stál priamo pred svojou láskou, hľadajúc odvahu konečne preťať ticho.

„Už viem, čím skončí legenda, ktorú som ti vtedy rozprával,“ zašepkal nakoniec a presne v tom momente sa jeho oči prelínali s tými sivými, tak šokovanými a zároveň úplne nečitateľnými. „Ale stále neviem, ako zareaguje princezná. A stále sa toho bojím,“ vydýchol s rozpačitým úsmevom. Cítil sa strašne trápne, šialene, nedokázal by svoje pocity popísať. A Henrich naňho ďalej pozeral tými dokonalými búrlivými očami.

Ty najednou ztvrdly, princ se postavil a přistoupil k trůnu tak blízko, jak mu jen stráže dovolily.

Mlčel a jen ho propaloval očima. Celou jeho myslí se prolínaly jen zmatené myšlenky a zloba. Celou dobu si s ním jen hrál, vodil ho za nos a hrál si na chudáka. A všichni okolo něj mu jen lhali. I Štěpán, kterého za těch pár dní začal brát jako přítele.

Jak moc naivní byl… Všichni si s ním mohli jen pohrávat, i člověk, kterému věřil nejvíc, kterého zachránil od šibenice a málem na ní skončil sám.

„Chcete vědět, jak ta pohádka skončí? Tohle vás zajímá? Co takhle se zajímat o to, jak se cítím já? Lhal jste mi, celou dobu jste mě jen podváděl! Dělal ze sebe chudáka a já jsem vám to všechno věřil. Bavil jste se dobře? Nemyslím však, že to je zábava hodná krále. Možná bych pochopil, že jste se mi chtěl mstít za mé odmítnutí, ale takhle? Došlo vám za celou dobu vašeho divadla, že kdybyste se mi přiznal, kdybyste se představil jako král, že by všechno mohlo dopadnout úplně jinak? Nemuseli bychom utíkat, mohli jsme všechno vyřešit hned. Sňatek s modrou krví je u nás podmínka pro korunovaci a tou bych získal pravomoci, nemusel bych se ptát otce. Ale to už je dnes asi jedno. Vlastně nechápu, proč nad tím vůbec přemýšlím, vždyť celý váš pobyt v naší zemi byla jen lež. Nikdy jste nechtěl se mnou uzavřít sňatek. Máte sice zvláštní humor, jak se bavit, u nás nepochybně s trochou adrenalinu, ale vidím, že zde na zámku jste se nejspíš nudil. Skvělá zábava udělat z prince šaška. Pak si jej pod záminkou dobré vůle a pomoci odvézt domů a tam si ho zaměstnat v kuchyni pod dohledem nerudného kuchaře. Divím se, že jste mě tam nenechal déle, když jste se tak dobře bavil. Jsem však za tu zkušenost rád. Nejenže jsem poznal, jak to prostí lidé mají těžké, ale hlavně jsem pochopil, že nemám nikomu, vůbec nikomu, věřit. Je to kruté prozření naivního princátka, ale jsem tím silnější. A nyní mě omluvte!“ otočil se a se zaťatými pěstmi dlouhými kroky odcházel ze sálu.

V tom momente akoby Ondrej na malú, maličkú chvíľu len zmrzol v pohybe. Nemohol nič, hlavou mu lietali zbesilé a zmätené myšlienky, ktoré nešlo zastaviť, srdce sa mu zvieralo a do očí sa mu pomaly tlačili slzy, keď videl všetok hnev, ale hlavne ublíženie a bolesť v šedých očiach, ktoré si tak nikdy vidieť neprial.

Nečakal, že ho Henrich prijme. A rovnako na to, čo sa stalo, nikdy nemohol byť pripravený.

On sa o svojho princa zaujímal, od samého začiatku ho zaujímalo, ako sa cíti, a práve preto mu nič nepovedal, tak sa bál, predtým aj teraz a zúfalo mu nechcel ublížiť, to ale nešlo. Už od chvíle, keď ho videl na tom obraze a pozeral sa do vznešenej krásnej tváre, ho zaujímalo, aký princ v skutočnosti je, ako mu bije srdce a či by sa Ondrejovi podarilo donútiť ho usmiať alebo rozosmiať, či by ho mohol urobiť šťastným! O nič iné mu nešlo, len o neho…

Nemstil sa, nikdy sa Henrichovými pocitmi nezabával. Len túžil, aby mu dal šancu, zúfalo túžil po maličkej chvíli, v ktorej by mu mohol ukázať, kým skutočne je, prial si ukázať princovi svoj farebný vnútorný svet, a ak by sa mu nepáčil, zase by odišiel. Lenže jemu sa páčil a Ondrej potom už nedokázal priznať, kto ten svet naozaj vlastnil, tak sa bál. A teraz si konečne uvedomoval, že to Henrich nechal všetky tie farby rozžiariť. Bez neho to všetko, čo bolo kedysi krásne, nemalo hodnotu. Ondrej ho miloval, veľmi ho miloval a nikdy mu to nepovedal.

Konečne donútil stuhnuté telo na pohyb.

„Henrich, počkaj,“ vykríkol, chytajúc čiernovláska za útle zápästie. „Henrich, prosím, nechaj ma to vysvetliť, obhájiť sa… Ja viem, že sa hneváš, ale to, čo si hovoril, predsa tomu neveríš, veď vieš, že to tak nie je! Henrich, ja ti to vysvetlím, všetko. Vždy som ti to chcel povedať, už od prvých chvíľ, keď som ťa konečne spoznal! Lenže som mal hrozný strach, nechcel som ťa stratiť a prísť o teba, ale odišiel som za tebou, pretože mi na tebe záležalo, a to sa nikdy nezmenilo! Henrich, ty si ten dôvod, prečo som to všetko robil, chápeš?“ dával dokopy všetky svoje zmätené myšlienky a samotnému mu veľmi nedávali zmysel, túžil ich však povedať, túžil, aby to jeho princ vedel.

„Ja…, Henrich, ja ťa milujem, už od prvého momentu…“

„Nevěřím ti, kdybys mě miloval, jak tvrdíš, nikdy bys se mnou nehrál takovou hru, ne po tom, co jsme si k sobě našli cestu. Ty nejsi žádný zbabělec, řekl bys mi to, kdyby ses nechtěl ještě bavit tím, jak ze sebe děláš nuzného poustevníka. Mělo mi to dojít, už když jsem zjistil, že máš vzdělání, že mi nechceš nic o sobě říct a všechno jen mlžíš. Měl jsem to poznat! Místo toho jsi mě jen oblouznil a sváděl, ačkoliv jsi dobře tušil, že zlatá klec mě dělá zranitelnějšího a naivního. Nevěřím ti! Byl jsem hlupák! A teď mě nechej jít!“ otočil se na podpatku a rychle odcházel. Do očí se mu tlačily slzy, ale plakat nemínil. Tolik radosti králi ani jeho poddaným, kteří se na něj nedívali zrovna soucitně, udělat nechtěl. Srdce měl stažené bolestí i zradou, nechápal, proč i po tom všem mu tvrdil, že jej miluje. Nechápal jeho chování a netušil, proč on sám tak touží po tom mu uvěřit. V tuto chvíli to ale nešlo.

Slyšel za sebou rychlé kroky, jež se přibližovaly. Nechtěl s nikým mluvit, nechtěl, aby ho dál král, nebo snad někdo jiný přesvědčoval, že jeho úvahy nejsou správné. Zrychlil, přes závoj slz pramálo viděl, vpadl tedy do prvních dveří, na které narazil, a zamknul se.

Potřeboval být jen chvíli sám. Úplně sám, aby se mohl uklidnit a poté mohl vstoupit do Štefanova domu s hlavou vztyčenou.

Chvíli jen stál a vydýchával třas, který snad před chvílí ani nevnímal, nebo bylo jen jeho tělo tak napjaté, že ho nestihl postřehnout.

Nyní měl však dojem, že pokud se neposadí, nohy mu selžou. Posadil se tedy do křesla a zavřel oči. Potřeboval se zbavit nutkání se rozplakat, ale ponížení, jež mu Ondrej uštědřil, mu neustále vhánělo slzy do očí. Rozmrkal je a pohled byl najednou čistý.

Rozhlédl se po dlouhé síni a nevěřil svým očím.

Už i mysl si s ním pohrává?

Všude kam jen jeho oko pohlédlo, viděl sám sebe. Po zádech mu projel mráz a přistoupil k jedné ze soch, která byla v životní velikosti.

Všechen vztek z něj najednou spadl a fascinovaně hladil křivky tváře, které byly naprosto totožné s jeho. Dál byla jen jeho busta a kousek za stojanem zakrytým plátnem uviděl sám sebe ležícího a soustředěně dívajícího se zasněně kdesi do dálky. V tomto případě do zdi. Všechny ty sochy byly dokonalé a on konečně zahlédl, co bylo jejich předlohou. Portrét, který kreslil jeden z jeho královských malířů. Musel uznat, že onen umělec byl mistr. Vyobrazil ho přesně tak panovačného a pyšného, jakým tenkrát opravdu byl.

A Ondřej – ten si ho zidealizoval, ze všech soch sálala láska a něžnost, kterou on sám poznal až s ním.

Odkryl obraz zakrytý plachtou. Pohled na něj ho přesvědčil, že Ondrej mluvil pravdu. Opravdu ho miloval, nejspíš už dávno před tím, než přijel za ním.

Vyobrazil ho tak něžně, z každého tahu štětce bylo cítit, že obraz namaloval s láskou k tomu muži, jenž se usmíval z plátna. Uviděl sám sebe, šťastného a milujícího. Přesně takového, jak vypadal ještě před pár dny.

Keď sa Ondrejovi takmer pred nosom zabuchli dvere jeho vlastných komnát, v hlave zaklial, zlosť bola nasledovaná dlhým, bolestným povzdychom sprevádzaným búšením srdca, ktoré narážalo do jeho rebier silne a bolestne. Potreboval sa dostať na druhú stranu, musel mu to všetko vysvetliť! Prečo práve v momente, keď ho zo všetkého najviac potreboval objať a pobozkať, mu Henrich utekal a odmietal ho čo i len vidieť, prečo v momente, keď by stačilo len počuť jeho hlas, obalilo jeho dušu desivé ticho?

Vybavoval si každý detail tej smutnej, strhanej tváre a dokázal si predstaviť, ako sa jej majiteľ cítil, hoci si sám myslel, že naňho Ondrej nehľadel. Srdce sa mu zvieralo len tou predstavou a do očí sa mu tlačili slzy. Nikdy ho nechcel vidieť smutného, a to sa mu podarilo viac ako komukoľvek inému. On bol Henrichovo prekliatie, nie spása, a teraz už chápal, že by s ním princ Český skutočne nebol šťastný. Napriek tomu ho však musel vidieť, presvedčiť sa, že mu neublížil viac, než videl. Musel mu dať darček, ktorý si pre neho nachystal a pri ktorom dúfal, že mu urobí radosť. Stále zvieral pevný zväzok v prstoch, musel mu ho dať, no vedel, že tým neodčiní, čo Henrichovi spôsobil.

Musel mu povedať, čo ho k tomu viedlo, a ospravedlniť sa, tisíckrát, konečne mu povedať, že…, že…

Márnosť! Stačilo by mu vidieť ho, nič viac. Len sa pozrieť do tých nádherných búrlivých očí, pretože slová, tými už to všetko zachrániť nemohol. Len musel ísť za ním…

Otočil sa na podpätku a po veľkých schodoch zbehol do prízemia a potom do záhrad. Takmer okamžite mu vietor privial prvý snehový chumáč priamo na jeho horúcu hlavu a on sa oklepal, keď sa chlad zažral do každého kúska tela. Kráľ vedel, že najskôr asi prechladne, vedel, že si mal obliecť aspoň kabátec, v tom momente mu to však bolo úplne jedno. Musel ísť za Henrichom!

Prebehol k stromu, ktorý pri oknách jeho komnát rástol, a neohrabane, s očami plnými sĺz stekajúcich na mrazom týranej tvári vyskočil na najnižšiu vetvu, nepočítal ale so snehom, ktorý na nej bol a teraz spadol priamo naňho, namáčajúc snáď všetko jeho oblečenie. Cítil sa ako v zamrznutom pekle, sneh ho na tele pálil a on napriek tomu vlastným telom uchránil aspoň pevný zväzok knihy, než znovu vyskočil, a tentoraz sa už úspešne chytil veľkej vetvy a vytiahol sa na ňu. Ruky mal zmrznuté a v jednom ohni, keď ďalej preliezal po ľadových vetvách, a keď sa konečne posadil až na zamrznutý parapet a predstavil si, ako asi vyzerá, mohol byť jedine rád, že kniha, prekvapivo, zostala nenamočená. Na lícach ho pálili zmrznuté slané kvapky blýskajúce sa v slnku ako drobné perličky. Henricha však nevidel, tušil, kde mohol byť, a tak tam sedel, nohy si priťahujúc k telu, aby mu nebola taká zima, a čakal…

Jindřich dál procházel dlouhým sálem plným soch a obrazů nejen jeho, ale i Ondřejových rodičů, velká plátna letních i zimních krajin a zase pak narazil na svou podobiznu. Zastavil se u ní a opět se na ni zadíval. Nerozuměl tomuto umění, ale z Ondřejových obrazů sálalo cosi, co vidělo i jeho necvičené oko. Ondřej ho miloval a podle množství děl, které ho znázorňovaly, usoudil, že nic jiného mladému králi nezbývalo, než se vydat za ním a vyzkoušet ukrást jeho srdce. Měl by mu odpustit – pokud tohle není láska, tak pak už snad nic. A nyní uklidněný a rozněžněný důkazy náklonnosti pochopil, že měl Ondřej obavy se odmaskovat. Vždyť jej odmítl, pochopitelně se bál přiznat svůj původ. Došel až na konec, naprosto okouzlen a v srdci se mu usadil klid a odevzdání.

Ještě chvíli zde mínil rozjímat, pak byl ale odhodlán svého krále najít a omluvit se mu za nesmyslný výbuch, který předvedl v trůnním sále.

Na samém konci naproti poslednímu oknu bylo velké zrcadlo ve zlatém rámu, který byl skvostným dílem mistra zlatníka.

Jindřich neodolal a zahleděl se na sebe. Vypadal jako obyčejný mladík. Prostá lněná košile a jednoduché kalhoty, černé vlasy padající do jeho světlých očí, které jindy míval pečlivě sčesané, nyní si však žily svým vlastním životem. Líbilo se mu to. Vlastně usoudil, že prosté oblečení je mnohem pohodlnější než košile vyšívané krajkami a upnuté kabátce, které sice zvýrazňovaly jeho štíhlou postavu, nicméně pohodlné rozhodně nebyly.

Chvíli se s úsměvem pozoroval, otáčel se, když na jeho šijí dopadly paprsky slunce.

Přistoupil blíže a natáhl krk, aby se mohl přesvědčit, že ho jen nešálil zrak.

„To snad…,“ vyhrkl a zamrkal.

Toto snad ten prevít nemyslel vážně? Tak proto si jej všichni tak prohlíželi, proto se mu hospodář a panímámou tak smáli to ráno…

„Ten podlý…,“ nemohl najít slova, kterými by Ondřeje počastoval. Ještě chvíli pozoroval umělecké dílo, které v tomto případě mladý král stvořil přímo na něm, a pak se začal smát.

Nebyl snad i toto důkaz o jeho lásce, vášni, se kterou se vložil do milování a riskoval tím jeho zlobu?

„A že se zlobím!“ uchechtával se a zase si ohmatával jednu z modřin, která hrála všemi barvami. Ondřej mu bude muset půjčit šátek… Ačkoliv, toto už nejspíš bylo jen zbytečné gesto. Stejně už jeho barevný krk všichni viděli. A zase – nikdo mu nic neřekl! To vážně žije mezi samými pokrytci?

Najednou zaslechl zaťukání. V první chvíli si myslel, že to byla jen myš, ale když se drobný lomoz změnil v bušení o sklo, překvapeně se otočil a zahleděl se do okna.

Na široké římse seděl mladý král a se zmučeným výrazem na něj hleděl.

Jindřich přistoupil k oknu, ale neotevřel jej. Jen se na něj beze slov díval a pak si dal ruce v bok. Uslyšel tiché prosby, a tak zaklonil hlavu a dal mu svůj krk na odiv.

„Co to má znamenat?“ řekl nahlas a hodně přísně, ale měl co dělat, aby se nerozesmál nad vyděšeným výrazem svého zmrzlého milence sedícího za oknem jako vrána na cimbuří.

Ondrej však tieto iskry kdesi hlboko v šedých očiach nebol schopný rozoznať, city v ňom vírili a všetko to bolo zabalené do strachu, v ktorom by o svojho milovaného princa prišiel, bol premrznutý a všetko ho bolelo, tiež ale vedel, že teraz, v tomto momente mal možno jedinú možnosť vyprosiť si ešte malú chvíľu na vysvetľovanie. Chcel niečo povedať. Pretože to, čo Henrichovi na krku urobil, by tak rád urobil znova…

Natlačil sa dlaňami na pevné sklo a zadíval sa na svojho princa, tak pevne a zároveň vystrašene. Čo keď už o neho v skutočnosti prišiel?

„Si krásny…, tak veľmi..., vždy si bol, ale toto ti neskutočne pristane…,“ vydýchol. „Znamená to…“

Hlas mu zlyhával. Ako zle sa vyznávali city v momente ako bol tento, bolo tak náročné len sa pozerať do tých ľadových očí. Prial si, aby opäť roztopili.

„Znamená to, že ťa milujem, a že som ťa miloval po celú tú dobu. Že som si zúfalo prial skutočne ťa smieť nazývať svojim, či už ako manžela alebo ako svojho chlapca, priateľa, lásku, že som si prial byť s tebou a smieť každému okolo povedať a ukázať, že ťa milujem, a že si len môj. A…, a asi to preto bolo sebecké a mohol som si to odpustiť, ale ja som tak veľmi chcel teba, Henrich. Znamená to, že som si celý čas zúfalo prial smieť ti každý deň dokazovať, ako veľmi ťa milujem, a že ťa budem milovať až do konca života, ešte dlho po tom, čo tie modrinky vyblednú, aj keď by som si tak prial robiť ti ich znova a znova, aby sa nikdy nestratili,“ povedal, hlas zachrípnutý a pohľad uprený do toho Henrichovho. Motal sa do svojich slov, tušil ale, že Henrich ich zmysel pochopí. Bože, tak ho miloval, tak to bolelo…

Ďalší ľadový závan ho donútil rozklepať sa.

„Henrich, prosím, pusť ma…, pokojne ma potom zase vyhoď, ale niečo pre teba mám a nesmie sa to namočiť, tak si to vezmi a ja potom zase môžem ísť…“

Princi se zželelo nebohého krále a srdce stejně naléhalo na jeho svědomí, aby už konečně to okno otevřel a nenechal nastydnout bláznivého panovníka, který pro lásku dokázal vylézt až do druhého patra.

Pootevřel tedy jedno křídlo vysokého okna, poodstoupil a otočil se k němu zády.

Na jednu stranu mu ho bylo neskutečně líto, viděl v jeho očích nejistotu a smutek, ale na druhou ho chtěl ještě sobecky trochu potrápit za ten krk.

Copak tohle se dělá princi? Takhle ho zmalovat?

Pokud jednou spolu budou žít, mohl by takto předstoupit před lid, před duchovní v neděli na mši? Propadl by se hanbou…

„Nevím, Vaše Veličenstvo, jestli od vás mohu přijmout dar. Já, prostý pomocník z kuchyně si to snad ani nezasloužím. Také vaše dvoření je proti konvencím…,“ řekl a váhavě prošel okolo obrazu, který jej naposledy okouzlil. Pohladil jeho dřevěný rám a zadíval se sám na sebe s nakloněnou hlavou do strany a přimhouřenýma očima.

„Musím však uznat, že máte talent. Princ na tomto obrázku je vyobrazený skvostně, stejně jako jeho sochy. Možná bych vám byl ochoten věřit, že jej milujete,“ otočil se na něj a v očích mu zajiskřilo. Úsměv však ještě smutnému králi nedaroval.

Ten mal hlavu sklopenú, nedokázal sa na svojho princa pozerať. Jeho slová ho boleli, snáď už o neho vážne dávno prišiel a nemalo teda žiadny zmysel bojovať…

„Nedokážeš si predstaviť, ako veľmi som si vtedy, keď ku mne dorazil tvoj obraz, prial dostať čo i len jednu jedinú šancu ukázať ti, kým som, a spoznať, kým si ty,“ povedal kamsi k Henrichovým nohám. Tušil, že sa o chvíľu rozplače, skutočne od toho nemal ďaleko, v krku cítil stále sa zväčšujúcu hrču a jeho hlas ním bol podfarbený, bolo to zvláštne. „Ja viem, že som neznesiteľný a možno som vážne mal skončiť ako potrava pre potkany, lenže aj tak, túžil som ťa spoznať, a keď si ma nechcel ani vidieť ako kráľa, chcel som prísť ako obyčajný chlapec, ktorým vlastne aj som. Očaril si ma a ja som chcel mať iba malinkú možnosť dokázať ti, že aj vo mne je niečo, čo by sa ti mohlo páčiť, a keby sa ti to nepáčilo, zase by som odišiel. Lenže som ťa začal skutočne milovať a už som ti nedokázal povedať, ako všetko skutočne je, bál som sa… Keby som len tak vyrukoval s tým, kým som, myslíš, že by sa ma tí traja nezbavili ešte o to radšej? Kráľ i vandrák, čo im pije krv, dve muchy jednou ranou. Nezachránilo by nás to. Bál som sa o svoj ľud, bál som sa o budúcnosť a áno, bál som sa aj o seba – pretože keby som ťa stratil, prišiel by som o celý svoj svet, ktorým si. Henrich, deň čo deň som si vyčítal, že ti to nie som schopný povedať, vyčítal som si, že som ti zasiahol do života, ktorý bezo mňa mohol byť ďaleko jednoduchší, ale nezaoberal som sa tým, nemstil som sa, len som si zúfalo prial vyprosiť si aspoň jeden pohľad. Chcel som ťa pri sebe, lenže to nešlo, nemohol som si ťa pozvať skôr. Tvoja krajina sa rúca a my sme museli vyriešiť, aké kroky podnikne tá naša pre jej záchranu, pre teba. Aby si sa mohol vrátiť a žiť tam, aj keby si žil bezo mňa…“

Cítil na sebe Henrichov pohľad, a tak konečne vytiahol šatku s koláčikom a položil ju na stolík. Všimol si, ako princ prekvapene podvihol obočie, odkryl preto aj knihu, ktorú mu zohnal, zlatým písmom nadpísanú ako veľkú encyklopédiu azda celého sveta, všetkého, čo ho samotného kedy zaujímalo. Išlo o tučný a ťažký zväzok, vedel ale, že zvládne zodpovedať tisíce zvedavých otázok.

„Tá je pre teba. Chcel som ti zohnať najlepších učiteľov a vziať ťa k moru a do cudziny a niekam, kde si to zamiluješ, rozprávať ti svoje najmilšie príbehy z dejín a…, a priniesť ti úplne všetko, čo si budeš priať, ale to ty už nechceš a tomu ja rozumiem…, vezmi si aspoň ju, je tvoja. A pokojne ma s ňou pretiahni po hlave, pokiaľ budeš chcieť, len ma neopúšťaj…“

Nohy sa mu podlomili a on si pred svojho princa kľakol, hlavu mal stále sklopenú. Cítil, že si od neho zväzok opatrne zobral, ďalej sa ale nevyjadroval a Ondrej pochopil, čo to znamenalo. Cítil, ako sa mu po lícach opäť gúľali veľké slané slzy.

„Tak…, ja pôjdem…,“ vzlykol ticho, pričom vstávajúc sa snažil zotrieť si slzy, ktoré mu bránili vo videní. Vedel, že svoj boj prehral.

„Vedel som, že by si so mnou nebol šťastný, celý čas som nad tým premýšľal a teraz to viem iste. Zničil by som ťa, trápil by si sa. Každý deň by si sa prebúdzal práve vedľa mňa a krútil hlavou, premýšľal, prečo si si ma vlastne kedy bral a prečo si si nestál za prvým odmietnutím. Viem to,“ vydýchol roztrasene, konečne sa k Henrichovi otáčal chrbtom a odchádzal smerom ku dverám. Mal by odísť…