Sejdeme se na Pride 1.

Na rozpálený beton pražských ulic začaly dopadat první kapky deště. Okamžitě mizely, přesto už se Vojtěchovi, spěchajícímu letním podvečerem domů, začalo lépe dýchat. Celý den se trápil v ateliéru bez klimatizace, kde dodělával obraz, jenž musí jako poslední odeslat do galerie. Vernisáž k jeho první výstavě je už příští týden a on stále nebyl s Malým princem spokojený.

Frustrovaně si povzdechl. Jeho neschopnost přinutit se pracovat a neustálá skepse, že obraz není dost dobrý na to představit ho jako to nejlepší z jeho dílny, ho psychicky dost drtily. Přesto právě do tohoto díla dával největší naděje. Dělal na něm už od dob studií, kdy sdílel svůj malý byt se svým přítelem. Ten se ale po státnicích rozhodl, že chce poznat svět, a neustále na Vojtu tlačil, ať jede s ním. Jenže on neměl ty touhy – jeho jediná byla výstava tady v Praze. Hynek nakonec i přes naléhání Vojty, ať zůstane, odjel, a mladý umělec tak zůstal sám. A s ním i nedodělaný obraz kluka sedícího na břehu jezera.

Dnes si Vojta uvědomil, že už si ani nedokáže vzpomenout na jemné křivky tváře přítele, jehož kdysi tak miloval. Bylo to pryč, vzpomínky vybledly. Prvně nebyl schopen se k práci vrátit, protože jen pohled na rozpracovaný obraz ho ničil, a nyní, když už ztráta jeho lásky nebolela, si nedokázal vybavit, jaký vlastně Hynek doopravdy byl. A tak celý den na své dílo jen civěl a přemýšlel. Uvědomil si, že takhle to dál nejde. Celé měsíce se jen soustředil na přípravu výstavy a večer buď padl do postele, anebo se šel opít do baru, kde příležitostně ulovil nějakého dobrovolníka, který mu umožnil vypustit páru. Jedna noc, nic víc. Nechtěl vztah, když bolest ze ztráty toho předchozího ještě neodešla.

Drobné kapky se změnily v prudký déšť a kdesi v dálce zahřmělo. Ačkoliv to měl Vojtěch od tramvajové zastávky domů jen kousek, do bytu vcházel promočený jako vodník. Svlékl ze sebe oblečení, ze kterého kapala voda, a popadl ručník, aby si vysušil vlasy. V tašce se mu rozezněl telefon. Jindy by ho ignoroval, ale uvědomil si, že mu může volat majitelka galerie, a tak ještě s kapajícími kapkami z vlasů vylovil mobil z útrob batohu.

Málem zaskřípal zubama, když uviděl jméno na displeji, nicméně hovor přijal.

„Ahoj mami…“

„Ahoj Vojtíšku, jak se máš? Proč se taky někdy neozveš? Telefon mi nezvedáš, už jsem měla starost. Táta mi říkal, že budeš mít výstavu, to jsi mě ani nechtěl pozvat?“

„Mami, já dobře vím, že tebe to nezajímá, tak proč bych tě měl zvát? Pokud ale máš zájem, pošlu ti pozvánku. Potřebovala jsi ještě něco?“ zeptal se, protože tušil, že matka by mu nevolala jen kvůli jeho vernisáži.

„Ne, jen jsem s tebou chtěla prohodit pár slov a taky tě o něco požádat…,“ odmlčela se na netradičně dlouhou dobu. To už Vojtěch nevydržel.

„No tak mluv, musím se obléct, jsem nahý a začíná mi být zima.“

„Ty tam někoho máš, Vojtíšku? Nějakou slečnu? Tak to já zavolám později, nechtěla jsem tě rušit.“

„Nikoho tu nemám, zrovna jsem přišel a v Praze lije jako z konve, zmokl jsem. A buď tak hodná a necpi mi do postele ženské, dobře víš, že mě nezajímají. Co jsi teda chtěla?“

„Vojto, jedna moje kamarádka má syna, který bude studovat v Praze. Poprosila mě, jestli bys mu ji neukázal, aby první týdny netápal. Víš, oni žijí v Rakousku a Eriček nikdy v Praze nebyl.“

„Eriček – aha. A umí ten Eriček česky? Já totiž oprašovat svou němčinu nemíním.“

„Samozřejmě, že ano! Mluvila na něj česky. Tak co, postaráš se o něj? Jen na pár týdnů, než si zvykne a trochu se zorientuje.“

Vojtěch si povzdechl. Poslední, na co měl teď náladu, bylo starat se o nějakého mladého rakouského spratka, se kterým se možná ani nedomluví. Měl svých starostí dost. Jenže tušil, že by se matky nejspíš nezbavil a vyčítala by mu to dlouhé měsíce. To neměl zapotřebí. Uznal, že bude lepší se na týden dva věnovat klukovi než mít odmítnutí této službičky na talíři ještě o Vánocích. Věděl, jak jeho matka dokáže být neústupná a tvrdohlavá.

„A je ten Eriček teplej?“

„Vojtěchu! Přestaň už s těmi hloupostmi, tebe to ještě nepřešlo? Myslela jsem, že už jsi dostal rozum! Samozřejmě, že není homosexuál. Je to slušný, milý a chytrý kluk.“

„Tím chceš říct, že já slušný a milý nejsem jenom proto, že jsem buzna?“

„Nebuď vulgární, Vojtíšku, samozřejmě, že jsi slušný a milý. Jen jsem si myslela, že tohle pobláznění už tě přešlo.“

„Mami, tohle nebudeme probírat. Je to pořád dokola. Zkus se už konečně smířit s tím, že máš teplého syna, a tomu Eričkovi teda řekni, že jsem mu k dispozici.“

„Díky, zlato, věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout. Uvidíš, že si budete rozumět.“

No to určitě, povzdychl si Vojta, když pokládal telefon na stůl. Vždyť o nic nešlo, pár dní se bude věnovat klukovi. Však on se rychle zorientuje a pak bude mít zase svatý klid. Od Erička i od matky.

***

„Eriku, no tak, copak si nechceš užívat výhled?“

Mladík vzhlédl od rozečtené knihy a na moment stočil pohled k okýnku. Na rychle ubíhající dálnici za sklem mu však opravdu nepřipadalo nic zajímavého, takže jen tiše zamručel, jakože rozumí, a začetl se zpět do Obrazu Doriana Graye. Tedy spíše se pokusil začíst. Myšlenky mu totiž neustále odbíhaly k místu, kam se rychlým tempem blížili.

Nikdy neměl rád změny. A přesto se rozhodl obrátit svůj život vzhůru nohama. Ano, měl sice možnost studovat na Akademii výtvarných umění ve Vídni, když se ale naskytla příležitost jít studovat do zahraničí, vlastně ani moc dlouho neváhal. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze už slyšel spoustu různých doporučení, takže i když příliš nesázel na to, že by ho vzali, rozhodl se to zkusit.

A o pár měsíců později byl tady. Na cestě do města, o kterém si toho tolik zjišťoval, protkaného historií a kulturou skrz naskrz. Chtěl projít každou galerii, muzeum, nahlédnout do všech krásných divadel a prolézt každou uličku, kde byla možnost obdivovat všechny ty architektonické skvosty.

V kapse mu cinkl telefon oznamující příchozí zprávu.

‚Tak kdy dostanu nějakou pěknou fotku, koloušku?‘

Pobaveně se ušklíbl a projel několik dalších zpráv. Ne všechny však byly textové, spousta z nich byla tvořena jen fotografiemi, obvykle dost peprnými.

Nebylo to jen studium, co ho táhlo za hranice, ale hlavně vidina nového života. Bez přetvářek, beze strachu. Už žádné neurčité pokrčování rameny na otázku, zda už má nějakou přítelkyni.

Ne, nemá a ani nebude mít.

Před nástupem do maturitního ročníku to tajně táhl se spolužákem, který jejich tajemství střežil snad ještě úzkostlivěji než samotný Erik. Netrvalo dlouho a strach zadusil veškerý vřelý cit, který k sobě chovali. A tehdy si uvědomil, že takhle přežívat nechce. Chce zakusit opravdový život, hltat ho plnými doušky, objevovat sebe samého.

Jeho volba oboru byla jasná, intermediální komunikace pro něj byla jako stvořená.

„Podstatou studia intermédií je cesta sebepoznání, znovuobjevování vlastní role v proměnlivém světě umění a ještě proměnlivější společnosti.“

Když si tehdy přečetl tu úvodní větu, připadalo mu, že už nemusí číst dál. To bylo ono.

‚Možná později ;)‘

Telefon si zastrčil zpět do kapsy a rty mu cukly do jemného úsměvu. Měl seznamovací aplikaci staženou v telefonu jen několik hodin, ale už mu přišly desítky zpráv. Žádná ho sice nijak neohromila, avšak už jen samotný pocit, že se konečně odhodlal k registraci na gay seznamce, ho rozechvíval a naplňoval vzrušením nad vlastní odhodlaností.

Jakmile dojeli před činžák, ve kterém měl bydlet, nedokázal se rozhodnout, zda je stále rozechvělý spíše nadšením, či nervozitou. Vyjeli do sedmého patra, kde už na ně u dveří čekal strýc Tomáš, který mu svůj byt nabídl k pronájmu. Vlastnil jich v Praze hned několik, a i když tento nebyl úplně v centru, příznivá cena a možnost naprostého soukromí to kompenzovaly.

„Pokud budeš chtít, hodím tě pak k Vojtovi,“ nabídla mu mamka, zatímco si v kuchyni prohlížela linku.

„K jakýmu Vojtovi?“ nakrčil Erik zmateně obočí.

„Říkala jsem ti to, když jsme vyjížděli, zase mě neposloucháš. Irena tady má syna, takže se s ním dohodla, že ti bude alespoň pár týdnů dělat občasnou společnost a ukáže ti Prahu.“

„Jo, no jo, něco takovýho jsi asi říkala,“ přiznal Erik. Ta představa se mu příliš nezamlouvala. Těšil se, až si celou Prahu proleze hezky sám a nikým nerušen. Jediná přijatelná varianta bylo rande s pěkným rádoby průvodcem zakončené pořádně divokým sexem.

„Tak? Vybalit si můžeš později. Byla bych ráda, kdybych věděla, že tady nebudeš sám.“

„Jakože hned teď? Mami, nech mě alespoň vydechnout.“

„Jako by bylo sezení v autě kdovíjak náročné. Tome, dáš nám klíče, abychom se sem pak dostali?“

Erik si zoufale povzdechl. Věděl, že odporovat mámě nemělo ani nejmenší cenu, navíc když ho z Vídně odvezla až do Prahy. Proto jen odevzdaně pokrčil rameny. Jedno seznámení, nic víc. To nemůže být tak hrozné.

Vojta se tou dobou procházel po bytě a přemýšlel nad výzvou, kterou musí podstoupit. Do čeho se to zase nechal svou matkou uvrtat? Při vzpomínce na nedodělaný obraz se mu pak znovu promítlo jméno jeho bývalého přítele. Zatřesením hlavy ho odehnal a dál uvažoval nad tím, jak mladému klukovi zpestřit prohlídku hlavního města. Už tak měl dost starostí s tou blížící se vernisáží, natož provádět mladé štěně po Praze. Jenže slíbil to a sliby se musí dodržet, ať se mu to líbí, nebo ne. Ale uvidí se, jak dlouho to Eriček vydrží. Tak snadné to s ním mít nebude. I když, kdo ví? Možná ho ještě překvapí, pokud dřív nepřekvapí on jeho.

Myšlenky se mu mísily, i když na sebe v koupelně pustil proud vody. Potřeboval si je utřídit a sprcha mu v tom vždy tak trochu pomohla. Jen teď to nějak nešlo. Měl toho před sebou hodně a nevěděl, kde začít, nebo spíš, jak pokračovat v tom všem, co už načaté měl.

Ani netušil, kolik času uplynulo, když se u jeho dveří ozval zvonek. Jelikož nikoho nečekal, mohla to být jedna jediná osoba. S unavenou tváři po další bezesné noci, kdy přemítal nad nedokončeným obrazem a upsáním se nedobrovolným slibem své matce, došel ke dveřím, sáhl po klice a otevřel s nejzdvořilejším a nejironičtějším úsměvem, k jakému se v ten den zmohl a který mu najednou naprosto dokonale na rtech zamrzl.

Jako vážně? Co jsem komu udělal, že se mi ten nahoře tak mstí?!

Stál před ním mladý, sympatický kluk s výrazem mučedníka, který měl po svém boku vážnou nóbl dámu.

„Ano? Přejete si?“ Bylo jediné, co ze sebe dokázal dostat při pohledu na tu kyselou tvář kluka, jen o pár let mladšího, než byl on sám, a jeho vedle stojící matku.

„Dobrý den, vy musíte být určitě Vojta. Jsem Jana, Ireny – vaší matky, kamarádka. Určitě jste o mně od své mámy slyšel,“ vychrlila na něj žena, zatímco klučina, který stál vedle ní, těkal nepřítomným pohledem kolem sebe a v ruce si pohrával s mobilem.

„Jsem moc ráda, že vás po tak dlouhé době konečně poznávám, a ještě raději, že mému synovi budete dělat průvodce,“ dokončila svůj výstřel z kulometu a konečně i Vojtu pustila ke slovu.

Vojtovi však neuniklo, jak se kluk vedle ní při jejím oslovení mému synovi zatvářil, ale nechal to být.

„Dobrý den, hrozně moc mě těší. Máma mi o vás vyprávěla, pojďte dál,“ nasadil svůj nejlaskavější a nejironičtější tón, k jakému se zmohl, zatímco si potřásal s Janou rukou. Oba návštěvníci vešli do bytu, kde mladý umělec bydlel. Jana se zastavila kousek ode dveří, zatímco její syn si letmo prohlédl místnost.

„No tak, Eriku, to jsem tě nic nenaučila? Trochu vychování! Schovej ten telefon a představ se!“ okřikla Jana svého syna.

Ten ještě jednou s povzdechem protočil oči, než pronesl: „Dobrý den, jmenuju se Erik, jak jste si už určitě všimnul… A nějak dál nevím, co by vás mohlo zajímat…“

Očividně Erikovi tato návštěva nebyla příjemná stejně tak jako jemu, který se držel zkrátka, aby tomu klukovi za jeho ušklíbnutí nevrazil facku. Vojta se však nad znuděným tónem kluka zakřenil a dřív, než mu stačil odpovědět, ozvala se opět Jana, která začala opakovat to, co již věděl. Kluk tady bude studovat a potřebuje provést, aby se jí ve městě někde neztratil. A on měl být ten, kdo to udělá.

„Samozřejmě, že ho provedu. Udělám vše, co bude v mých silách,“ usmál se Vojta se šibalským plamínkem v oku.

„S dovolením, Vojto, mohla bych si odskočit? Byla to dlouhá cesta a vy se můžete s mým synem mezitím seznámit a domluvit,“ požádala ho Jana a okamžitě se vydala směrem, který jí Vojta ukázal.

Erik se zatím posadil do pohodlného křesla a znovu, jako v tu dobu už poněkolikáté, si svého průvodce prohlédl. A znovu a znovu docházel k jednoduchému názoru – pletl se. Mohlo to být hrozné a bylo to hrozné. A to ani nemluvil o tom, jak báječně jej do Vojtova života uvedla vlastní máma. Měl by jí poděkovat.

Už od samého začátku se ten chlap tvářil… no, vlastně tak, jak se tvářil i teď. Poněkud kysele, ironicky, naštvaně, šlo poznat, že tu Erika nechtěl, a on to viděl. Škodolibě, nadřazeně. Ano, to byl ten správný výraz. Tvářil se, jako by byl Erik jen jakousi koulí na noze, kterou tu teď bude vláčet centrem. A i o něm tak mluvil. Co na tom, že seděl hned vedle?

O záblesku, který spatřil v jeho očích na samém konci konverzace s Erikovou matkou, pak už raději nechtěl ani přemýšlet. Nelíbil se mu, nejen ten lesk, Vojta celý. Byl divný. Kolik mu mohlo být? Choval se jako pán všeho. Jako jeho máma, ale ta jaksi… byla jeho máma. Ale on? Tvářil se, jako by byl starší o dvacet let a bohatší o miliardu zkušeností. Oba byli dospělí! I Erik! Bylo mu osmnáct, to znamenalo, že stáli na stejné příčce, i kdyby Vojta vážně byl starší o dvacet let.

Hlavou mu problesklo, že za takový názor by ho máma pravděpodobně vykastrovala. Zakládala si na jeho slušném vychování. Pak to ale zahnal kamsi do kouta mysli a nepatrně se zamračil – on mu nebude říkat, co má dělat. On o něm nebude mluvit, jako by tam nebyl. On ne!

Znovu jej sjel kritickým pohledem. Kolik mu mohlo být? Třicet? Pětatřicet? Choval se na to a Erikův obrázek se postupně uceloval. Byl starší, než by si přál, a proto protivný. Umělec, co tak viděl kolem, takže nejspíš také tichý a nudný. Věčně zalezlý u sebe doma. To dávalo smysl. A nebylo to moc hezké.

Co se jeho sexuálního života týkalo, vzhledem k tomu, co mu zatím připsal, mohl být snad i panic, i když na to se netvářil. Moc pestré zkušenosti ale mít nemohl. Byl stále zde podle Erikova odhadu. Nebyl čas balit holky. Navíc čím? Fotkami obrazů na Instagramu? Tušil ten muž vůbec, že něco takového existuje?

Spíš na Facebooku, kde balil další pětatřicetiletý ženský. A moc mu to nešlo.

Všiml si drobného křížku na jeho krku, snad z bílého zlata. Fakt, že takový mohl mít od narození a nemusel pro něj nic znamenat, odsunul do pozadí a vytvořil další závěr – gay to nebude ani omylem. A pravděpodobně bude partnery zatrhávat i Erikovi. A on se zase vrátí do života, jaký vedl ve Vídni.

Nejspíš ho vnímal… no, jako puberťáka. Puberťáka, který se mu cpal do života, postrádal slušné vychování, jako dítě patlající se ve vlastních pocitech. Náladové a protivné. Zkrátka jako obvyklou představu, která o puberťácích kolovala v nudném, konvencemi svázaném světě dospělých.

Neznatelně se zašklebil a pak se zářivě usmál. Krapet ironicky, ale zářivě. Chtěl „typického” puberťáka? Má ho mít!

„Irena tu není?” zeptal se. Cosi v něm chtělo pokračovat v uctivém vykání, to si ale rozmyslel. On mu taky tykal a Erik rozhodně nebyl na pomyslné nižší příčce, jak si sám řekl.

„Rád bych jí řekl, jak na mě Vojta zapůsobil. A taky bych jí rád vyčetl, že tu má nepořádek. To je neslušné, zejména když čeká návštěvu. Copak ho nic nenaučila?” rýpal. Vadilo mu, jak o něm mluvili, jako by tu nebyl, a hodlal mu to dát sežrat.

Vojtěch jen seděl a s přimhouřenýma očima pozoroval mladíka, který se choval tak sebejistě, až byl na ránu. Na jeho hru však nemínil přistoupit a rozhodně se s ním odmítal hádat.

Vzal tužku, kus papíru a rychle na něj naškrábal telefonní číslo.

„Tady máš číslo na mou matku, ona si ráda vyslechne tvé nářky ohledně mého citu pro pořádek. Dokonce tě možná podpoří, protože podporu evidentně potřebuješ. Pokud se ti nelíbí můj organizovaný chaos, který tady vládne, budeme se muset scházet jinde. Ostatně, mám tě provést po Praze, není třeba se pohoršovat nad tím, že mé židle slouží jako skříň,“ záměrně ignoroval Erikovu snahu mluvit o něm ve třetí osobě.

Chtěl ještě něco dodat, ale jeho slova utnul zvonící telefon. Jana začala prohledávat bezednou kabelku, a nakonec ječící telefon vylovila. Po krátkém rozhovoru mobil opět vhodila do útrob tašky a začala se omlouvat.

„Kluci, já vás na dvě hodinky opustím, musím si něco zařídit, věřím, že nakonec najdete společnou řeč,“ usmála na ně, zvedla se a odkráčela do předsíně. „Vojto, prosím tě, mohla bych s tebou ještě na moment mluvit?“

Vojtěch jen povytáhl obočí, protože koutkem oka zahlédl Erika, který hodil oči v sloup a otrávený obličej poukazoval na to, jak moc je nadšený, že tam zůstane s majitelem bytu tak dlouho sám.

Ten však již stál s Janou na chodbě a poslouchal rady, které mu chtěla mermomocí poskytnout.

„Vojto, víš, Erik je trochu svérázný,“ začala a nejistě přešlápla, jako by chtěla získat trochu času, aby našla ta správná slova, „taky je trochu svéhlavý, jeho názory a postoje jsou mnohdy špatně vstřebatelné, ale toho už sis jistě všiml. Jinak je to ale hodný a slušný kluk, nebude ti dělat ostudu a já věřím, že si rozumět budete, koneckonců máte stejné zájmy…“

Vědoucně se na něj usmála a Vojta měl dojem, že na něj i mrkla.

„Za dvě hodiny si ho vyzvednu, a jestli půjdete ven, ať mi Erik zavolá, kde jste.“

Vojta jen přikývl a myslel si svoje. Kluk byl jako na vodítku. To nedokázal dojít domů sám? Vážně se musel vodit za ruku? Nebo to byla jen starostlivá matinka, která nutila chudáka kluka držet se její sukně? To ostatně pozná později.

Teď ho spíš zaujaly ty stejné zájmy. Jediné, co ho napadlo pod těmito slovy, bylo, že je Erik jako on. Žádné čumění holkám do výstřihu, naopak ho zajímaly chlapské prdelky a svaly.

Chvíli ještě stál už osamocený na chodbě před bytem a netušil, jestli si to špatně nepřebral, ale ten tik oka, kterým ho Jana obdařila, mluvil za všechno. Ale vážně by matka jen tak na potkání vytrubovala synovu sexuální orientaci? Tedy tu, která se vymykala běžným normám…

Rozhodl se, že to nechá být, stejně teď nic nevymyslí.

Vešel zpátky do obýváku, ale Erika nikde neviděl. Možná si jen odskočil.

Chtěl si zajít do kuchyně pro domácí limonádu, která se mu chladila v lednici, ale všiml si pootevřených dveří do pokoje, z něhož si udělal ateliér. Hynkova pokoje. Přísahal by, že když návštěva přišla, byly dveře zavřené. Vždycky je zavíral.

Otevřel je dokořán a uviděl Erika, jak upřeně zírá na jeho obraz, sedě v jeho odrbaném křesle. V tom, ve kterém sedával i on a ze kterého byl na nedodělaný obraz Malého prince dokonalý výhled. Jeho host na něj zíral, ani si nevšiml, že majitel bytu vstoupil dovnitř a sleduje ho nesouhlasným pohledem. Přešel k obrazu a přehodil přes něj plátno a otočil se na vetřelce.

„Co tady děláš? Kdo ti dovolil sem vstoupit?“ řekl naštvaně.

„Kdo to je?“ zeptal se s nepřítomným výrazem Erik, ignoruje předchozí Vojtovy otázky.

„Po tom ti nic není, nemáš tady co dělat! Pokud chceš vidět moje obrazy, zajdi si příští týden do galerie A&A na Malé Straně.“

Vojta byl rozhozený a podvědomě chytil svůj řetízek na krku a začal si s ním pohrávat. Nikdy nikomu neukazoval své rozpracované obrazy, dokonce i na univerzitě se zdráhal je představit profesorům před dokončením. Jediný, komu to kdy dovolil, byl Hynek. O jeho názor vždycky stál, ačkoliv ten obrazům rozuměl asi jako koza petrželi. Přesto vždycky za ním zašel a chtěl znát jeho názor. On jediný totiž k němu byl upřímný, a proto také neměl nic proti kritice, kterou Hynek mnohokrát nešetřil. Nejspíš proto byl ten obraz stále nedokončený.

Z jakého důvodu do toho pokoje vlezl? Nejspíš proto, že se nudil a začal být naštvaný. Všechno mu lezlo na nervy. Cítil se skoro nasáklý rozladěností, vždyť tohle si snad nezasloužil. Nechtěl jen tak sedět a čekat, tak co by se nepodíval, jak ten starý chlap bydlí. Copak by ho vůbec mohlo napadnout, že…

Ateliér, nic jiného to být nemohlo. Když se tak rozhlížel, musel, ač neochotně, přiznat, že ten chlap není tak úplně bez talentu. Nebo už má v kreslení za svůj pokročilý věk praxi, ušklíbl se. Pak mu ovšem zrak padl na nedokončený obraz postavený naproti jakémusi křeslu. Ten pohled mu vyrazil dech.

Patrik. Ten mladík na obraze nemůže být nikdo jiný než Patrik.

Rázem se mu v hlavě vynořily ne tak úplně vzdálené události. Vší silou se snažil vzpomínky potlačit, ale ten obraz mu je znovu vyvolal z paměti.

„Eriku, potřebuju pomoct.“

„Jistě, o co jde? Chceš zas pomoct s nějakým projektem?“ Tyhle žádosti už znal.

„Ne, já… Rád bych, abys někam se mnou šel.“

Tohle po něm Patrik nikdy nechtěl. Ale kdysi mu slíbil, že pro něho udělá, co bude chtít, takže dlouho neváhal a přikývl.

„Super, díky,“ celý se rozzářil Patrik. „Tak dneska večer, jo?“

Už byla tma, když stáli před bránou nějaké vily a Patrik zmáčkl zvonek. Zdálo se, že tady není poprvé.

„Patriku…,“ podíval se na něho s obavami.

„Neboj, to bude v pohodě, uvidíš,“ usmál se Patrik sebejistě.

Ozval se bzučák brány a oba vstoupili dovnitř. Štěrková cesta vedla zahradou ke dveřím velké vily. Patrik došel až k nim a suverénně otevřel. Nebylo zamčeno.

„Už na nás čeká,“ usmál se a oba vešli dovnitř.

„Kdo na nás čeká?“ Pořád se necítil úplně volně.

„On,“ ukázal Patrik na vysokého muže ve středních letech, který jim šel vstříc.

Patrik k němu přistoupil a nechal se políbit na rty.

Zalapal po dechu. Vůbec ho nenapadlo, že by Patrik s někým… co vlastně? Chodil?

„Tohle je Erik,“ představil ho Patrik. Mužovo jméno neřekl.

„Dobrý den,“ na víc se nezmohl.

Muž se usmál. „Těší mě. Pojďte dál.“

Vešli do obrovského obývacího pokoje. Pomyslel si, že to skoro vypadá jako v nějakém filmu.

„My hned začneme,“ řekl Patrik muži. Ten jen pokýval hlavou a sedl si na velké křeslo.

„S čím začneme? O co jde?“

„Víš, Eriku, jde o to, že…,“ Patrikův hlas přešel do šepotu, „že se chce dívat, jak to budeme před ním dělat.“

„Co budeme před ním dělat?“ zeptal se nechápavě, ale vzápětí ho přepadlo nejasné tušení.

Patrik se k němu naklonil: „Budeme se chvíli mazlit a pak mě ojedeš.“

„Cože? To přece…,“ měl pocit, že špatně slyší.

„Neboj, mám kondomy,“ skočil mu Patrik do řeči a pak se mu zadíval do očí. „Prosím. Hodně nám zaplatí, opravdu, a já ty prachy potřebuju.“

„Patriku…,“ nevěřícně na něho hleděl.

Cokoli. Slíbils, že uděláš cokoli.

„Tak už začněte,“ mužův hlas zněl lehce netrpělivě.

„Eriku, prosím,“ Patrik měl ve tváři prosebný výraz.

Hučení v hlavě. Zmatené myšlenky. Slepá ulička. Co teď mám dělat? Ježíšikriste. Postavil mě před hotovou věc. Myslel si, že neodmítnu? Ne jemu? Ale…

Podíval se Patrikovi do očí. „Dobře.“

Dál už to bylo jako v nějakém snu. Světlo lampy upřené na ně dva na koberci. Muž seděl v přítmí, neviděli ho. Patrikovy měkké rty cítil na svých, jeho ruce ho hladily snad všude. Lízání bradavek. Ruka v jeho rozkroku. Sténání a vzdechy. Patrik před ním na všech čtyřech, prohnutý v zádech. Kondom. A pak… Šílené vzrušení a pohyby a zpocená kůže. Ohnivý příliv v hlavě. Konec.

Muž byl spokojený. Dostali peníze, spoustu peněz, tolik by si na nějaké obyčejné brigádě vydělali za kdovíkolik měsíců.

Když byli venku před vilou, Patrik se na něho usmál: „Díky. Bylo to v pohodě, ne?“

Zmohl se jen na přikývnutí. Napadlo ho, že Patrik něco takového určitě nedělal poprvé.

Pak se rozloučili a odešli každý jiným směrem.

Od té doby Patrika neviděl. A kupodivu po tom ani moc netoužil.

***

Proč ten chlap obraz zakryl? A co to mele o nějaké výstavě? Erika to vůbec nezajímalo.

Zato ho zajímalo něco jiného.

„Odkud znáš Patrika?“

Civěl na toho nevychovaného spratka před sebou a nechápal naprosto nic. Dvě obsahově protichůdné otázky v rychlém sledu mu nedávaly absolutně žádný smysl. Každá sama o sobě ano, ale dohromady? Na okamžik ho napadlo, jestli ten kluk snad není na drogách, ale na to nevypadal. I když… Po barech a klubech se dalo potkat ledacos, co také nevypadalo, a přitom… Zavrtěl hlavou. Ne, takhle by uvažovat neměl. Soudit někoho, koho ani pořádně nezná.

Vybral si tedy cestu nejmenšího odporu a milého Erička vystrkal z ateliéru zpátky do obýváku. Tam ho zapasoval do křesla, když z něj předtím smetl na zem včerejší triko a ponožky. Sám zůstal stát. Svérázný, ale hodný chlapec se zlostně osopil: „Laskavě na mě nehrabej, to tě neučili, že na cizí se nesahá?“

Takže on bude poučovat o dobrém vychování jeho? Skutečně?!

„Zaprvé mě ty neškol v etiketě a zadruhé jsem tě dostal na starost, takže asi úplně cizí nejsi. A neštvi, nebo dostaneš na zadek.“

Samozřejmě, že to nemyslel vážně. Ani v nejmenším se nezanášel představou, jak si Erika pokládá na kolena a vyplácí ho jako malého kluka. Vypadal sice dobře, ale když nad tím přemýšlel, dospěl k názoru, že Erikova matka měla v oku spíš tik, než že by se snažila cokoliv intimního naznačit. A kdyby náhodou přece jen ano – ty „stejné zájmy“ mu stále nešly z hlavy – tak on sám rozhodně v sexu nepreferoval jakýkoliv náznak násilí.

Předpokládal, že mu tou poznámkou o naplácání zavře pusu, ale spletl se. Erik jen odsekl, že dostat výprask od nějakého starého, nerudného chlapa, je vrchol jeho tužeb. Tím Vojtovi poměrně vyrazil dech. Nejen že si Erik spojil naplácání se slovem tužby, to vlastně vůbec nic znamenat nemuselo. Sám by něco takového nepovažoval za předehru, ale bral by to pouze jako trest. Ovšem že ho považuje za starého a nerudného chlapa, to se mu nelíbilo ani trochu. I když mu celý Eriček mohl být ukradený.

Ve svém věku se stále ještě považoval za kluka, rozhodně ne za chlapa. To drzé stvoření naproti němu se patrně řídilo zásadou: Komu je nad dvacet, tomu nevěř.

Cítil se tedy trochu bezradně a nevěděl, co další dvě hodiny bude dělat s vetřelcem ve svém bytu, než si ho matinka milostivě vyzvedne. Brát ho na tak krátkou dobu někam do centra považoval za nesmysl, Praha není žádná Horní Dolní, aby se dala obejít za chvilku. Jenom na samotné Staroměstské náměstí by určitě potřebovali mnohem více času. Navíc by se nejspíš Erik tvářil ještě otravněji než teď, a kdo se na to má koukat.

A pak mu došlo, že když zůstanou u něho doma, tak ta napjatá atmosféra nezmizí, obě jejich matinky si budou myslet, že si spolu náramně dobře popovídali, že té svojí udělá radost, jak hezky ji poslechl a o rozmazleného chlapečka se dokonale postaral. A vrátil ho na minutu přesně.

„Zvedej se, jdeme ven,“ houkl tedy na Erika.

„A co když se mi nechce,“ odpálkoval ho Erik zas tak nesnesitelně přidrzle, že přímo cítil, jak se mu zvedl tlak. V prvním okamžiku mu chtěl vpálit také něco podobně naštvaného, ale přinutil se ke klidu. Chlap se přece jen tak snadno vytočit nenechá.

Promluvil proto naprosto bez emocí: „Jestli se nezvedneš, tak tě prostě přivážu tamhle k topení, abys zas nelezl, kam nemáš. A půjdu sám. A ty se tady pak třeba zblázni. Za dvě hodiny bez jídla a pití ještě nikdy nikdo neumřel.“

Sledoval, jak Erik překvapeně vykulil oči, ale konečně nechal pusu zavřenou. Jen se zvedl a váhavě za Vojtou vykročil ke dveřím.

Po několika zastávkách tramvaje vystoupili ve starší čtvrti. Ocitli se v ulici dlážděné starými kostkami. Památkáři si dávali záležet, aby případné opravy nerušily původní vzhled, a proto mezi nimi nechávali i širší spáry, jak se to dělávalo dříve. Po nedávných deštích se chodník sem tam zelenal křehkými výhonky trávy.

Vojtu při tom pohledu napadlo, že i obyčejná tráva si vždycky někde prostor pro život najde. Kdyby tak on sám věděl, co vlastně se životem. Kdyby mu stačilo, prostě si někde růst. Netrápil by se s nedokončeným obrazem. Nemusel by mít výčitky svědomí, že si už nedokáže vybavit milovanou tvář do nejmenších detailů. Nevrtalo by mu hlavou, proč si někdo myslí, že na obrazu je nějaký Patrik, kterého vůbec neznal.

Jeho nedobrovolný společník celou cestu mlčel, jako by také bloudil ve svých vlastních představách. Až když šli podél dlouhé, trochu oprýskané zdi, promluvil: „Četl jsem, že Praha je krásná. Ale ta zeď vypadá, že pamatuje ještě nájezdy Švédů.“

Ten hlas nezněl už nijak zvlášť naštvaně, spíš přemýšlivě. Vojta se na Erika poprvé podíval se skutečným zájmem. A poprvé ho oslovil jménem: „Skoro ses trefil, Eriku.“ A pak se uchechtl a škádlivě pronesl: „Asi se za maminkou hned tak nevrátíš.“

Stará omšelá zeď se stopami času byla v místě, ke kterému právě docházeli, přerušena kovovou mříží, se starobyle tepanými ornamenty a menší vstupní brankou. Vojta vzal za velkou, zdobně kroucenou kliku, otevřel a pobídl Erika ke vstupu. Byli na hřbitově.