Sejdeme se na Pride 5.

Seděl v tramvaji a Vojta se pohupoval do rytmu jízdy nad ním, přestože hned za Erikem bylo volné místo, nesedl si a kryl ho tělem. Erik už se doma nakonec přece jenom ze šoku, kterým prošel, trochu uklidnil a nechal se i přesvědčit, že pojede, už proto že nemířili na policii, ale na plavečák. Vojtův kamarád, kterému volal, sice byl policajt, ale byl volný den a slunečné odpoledne trávil se svým přítelem u nějakého městského bazénu, to ani stále ještě notně vyplašenému Erikovi neznělo až tak strašně. Vojta mu slíbil, že si prostě jenom pojedou popovídat, ještě si ho dost škádlivě dobíral, že alespoň uvidí, že taky má kamarády, a ne jenom studená plátna a smradlavé barvy v atelieru.

Františka znal Vojta už léta. Věděl, na jakém případu dělá, a nejednou mu mnoha postřehy přispěl do už tak tlusté složky. Byl to normální chlap s bříškem, který má rád pivo, fotbal a společnost jiných chlapů, ale stačil mu jen jediný. Svým zjevem kolem sebe šířil auru autority i bez odznaku. Také pocit bezpečí.

***

Stoupali společně po schodech od šaten někam ke střeše budovy, trochu mu to přišlo divné, ale už dole si všiml, že nahoře je bar. K bazénu ani nešli, Vojta trval na tom, že nejdříve dojdou pozdravit přátele. Erik se docela dobrovolně nechal postrkovat a poslechl ho, stále se cítil divně a chvílemi se mu chtělo zvracet. Momentálně si nedovedl představit, že by se měl od Vojty odloučit byť i jenom z dohledu, v bezpečí se dokázal cítit jenom, když ho měl na očích. Doufal, že to přejde, vlastní bezbrannost ho iritovala, ale nedokázal se tomu zatím ubránit, dělo se to nějak mimo jeho vůli.

Prošli brankou do baru, Erik se rozpačitě rozhlížel, ale to už ho Vojta lehce postrkoval dál po otevřené terase ke stolku zhruba uprostřed, odkud směrem k nim mával podsaditý prošedivělý vousáč v červených trenkách. Než došli k němu, vstal a zjevně čekal, než k němu dojdou. Objal Vojtu na přivítanou, následně se obrátil k Erikovi a tázavě se podíval zpět na Vojtu.

„Eriku, to je František, můj kamarád a…”

Erik zachytil Vojtovy rozpaky, a nejen on.

„No, a taky dělám na kriminálce a ten tvůj příběh mě sakramentsky zajímá.”

František to řekl tak samozřejmě, až se to najednou zdálo banální i Erikovi. Pokynul jim na prázdné židle a posadil se. Možná to bylo tím, že byli všichni jenom v plavkách a pod volným slunečným nebem, ale to, co bylo nepochybně žaludeční neurózou a co pociťoval celou cestu sem, se rozplynulo a s obrovskou náhlou chutí zabořil ústa do pivní pěny, která zdobila plastový kelímek ocitnuvší se bez ptaní a objednávky před ním. Vysoký obrýlený chlapík, který jim oběma pivo přinesl, se nahnul k Františkovi a něco mu pošeptal do ucha. František jenom pokýval hlavou a muž se otočil k nim, pozdravil Vojtu a napřáhl ruku k Erikovi.

„Standa, jeho lepší polovička.”

Hlavou přitom lehce pohodil k Františkovi, změřil si hodnotícím pohledem Erika, aby se na něho vzápětí přátelsky zazubil.

„Půjdu pomoct bráchovi na bar, má tu dneska frmol a vy mě tu nebudete myslím chvilku potřebovat.”

Otočil se zpět k Františkovi a přísně si ho podržel pohledem.

„Chovej se slušně, Colombo, a netrap ho, jasný?!”

Odpolední sluníčko a dopité pivo Erika uvolnily natolik, že podruhé ten den odvyprávěl svůj noční zážitek. Tentokrát již téměř s rutinou a lehkostí, i když podíl na tom měla možná i Vojtova ruka, které se pod stolem držel jako záchytného bodu. Vojta se tvářil jakoby nic, ale ruka pod stolem Erikovu v pravidelných intervalech střídavě povzbudivě svírala a něžně hladila. Když skončil, František se nejméně minutu na něho jenom zkoumavě díval a viditelně přemýšlel.

Vojta by veřejně nikdy nepřiznal, že mu z toho všeho, co se stalo, vřela krev. Podruhé převyprávěný příběh, hluboké detektivní zamyšlení a konstatování o nemožnosti s tím něco udělat, Vojtu vlastně nepřekvapila. Počítal s takovým závěrem, o to radši byl, když si z toho František poznamenal pár věcí, které se mu mohly hodit k tomu je přistihnout při činu. V tom všem si musel Vojta vzpomenout na Tima.

Tim byl kluk z ulice, původem z Ukrajiny. Měl rád sladké, ale bohužel ten nesprávný perník. Kdysi ho Vojta našel v křečích, nahého a pomláceného tak moc, že se mu zvedl žaludek a musel se za stromem vyzvracet. Za to se styděl nejvíc. Zavolal mu záchranku a chodil ho v nemocnici navštěvovat. Měl těžké abstinenční příznaky. Po nástupu na léčení k němu Tim chodil kreslit a bavilo ho to. Začal prosperovat, srovnávat se a všechno se zdálo, že je na dobré cestě. Ale jeho obrázky byly plné bolesti, že i ošetřující lékař přestal věřit ve šťastný konec. Tim jednou všechno Vojtovi řekl. Popsal mu, co si pamatoval. Nebylo toho mnoho, ale i to málo stačilo. Vojta ho vzal na kriminálku, kde ho odkázali právě na Františka. Podal trestní oznámení, ale i přes všechna svědectví a lékařské zprávy nebylo vzneseno obvinění.

O několik měsíců později Vojtovi zazvonil mobil s nejhorší informací. Před žasnoucím tatérem namaloval podobu cejchu svého dílu viny. Nemohl už chodit po světě s čistou kůží. Měl dělat víc, musel udělat víc. František se z něj snažil ten pocity viny smýt, ale dokud nenamaloval ten morbidní obraz, vina ho pořád svazovala. Pak už zůstal jen ten havran.

„Oficiálně mi ta tvoje výpověď je vlastně k ničemu… promiň, ale…  Pokud tedy nechceš podat trestní oznámení za napadení…,“ zamyslel se František a vytrhl tím Vojtu ze zamyšlení.

Erik jenom v odporu překotně zavrtěl hlavou na znamení, že nechce.

„Taky si to myslím, bylo by to tvrzení proti tvrzení a žádný svědek se nejspíš nenajde, takže by to skončilo do prázdna. Ale i tak jsi mi hodně pomohl.“

František si opřel lokty o stolek a Erik si všiml, jak mu bělají klouby ze zatnutých pěstí.

„Když teď vím, kam přesně mám poslat návnadu, tak už je snad dokážu dostat alespoň přes ty drogy, kluci z drogovýho mi s tím už pomůžou. Chci, aby to skončilo, už pěkných pár let to chci ukončit, Vojta ti dosvědčí, že od první chvíle, kdy nás na to kolegové z drogovýho upozornili, se stydím za to, že se něco takovýho u nás může dít… Vojta se Standou pár těch kluků těsně potom viděli, to není normální nakašírovaný porno, oni jim to dělají doopravdy… A já s tím nedokázal nic udělat… Víme, kdo to je, víme, kde bydlí, víme i, kde to natáčí, ale nic pořádného na ně nemáme, loví vždycky ty největší chudáky, sjedou je a za pár tisícovek s nima potom dělají hrozný věci.“

Erik se otřásl a hltavě dopil zvětralý zbylý obsah plastového kelímku. Sucho, které se mu udělalo na patře, ho nesnesitelně dusilo a svíralo mu hrdlo. František si ho ovšem příliš nevšímal, a aniž by si uvědomoval, že mluví na někoho, kdo byl až příliš blízko tomu, co popisoval, pokračoval ve svém monologu.

„Jeden ten kluk na ně nakonec, zásluhou tady Vojty, podal trestní oznámení, když se dostal z ulice a byl na odvykačce, ale skončilo to na tom, že si toho vlastně až tolik nepamatoval, protože byl celou dobu na nějaké chemii a oni měli smlouvu na výkon umělce, kde souhlasil jak s tím, co s ním budou dělat, tak i se zveřejněním. Státní zástupce to nakonec zastavil pro nedostatek důkazů,“ mávl rukou neurčitě přes blízký kopec a zadíval se dlouze někam do prázdna.

„…a teď je mrtvej, našli ho před půl rokem předávkovanýho tady nedaleko.“

***

Seděl v lehátku na střešní terase šaten a nastavoval nahé tělo pozdně odpolednímu slunci, stále ještě trochu ztěžka oddechoval po hodince plavání, za kterou se ukrutně zadýchal, jak se beznadějně snažil stačit Vojtovu tempu. Neměl šanci, zjistil, že Vojta je víc než zdatný plavec a že mu ani náhodou nestačí, ať se namáhá jakkoliv, i tak to ale bylo příjemné a měl pocit, že to z něho konečně spláchlo tíhu posledních hodin. Udělat nuďárnu na střeše šaten plaveckého areálu mu sice nejdříve přišlo trochu divoké, ale nakonec si po Vojtově příkladu odevzdaně svlékl mokré plavky a složil nahé tělo do lehátka. Vojta ležel vedle něho a společně se zavřenýma očima mlčeli. Sluneční světlo se Erikovi propalovalo přes víčka a kouzlilo pod nimi barevně se míhající obrazce, zatímco přemýšlel o tom, co všechno dnes slyšel, a dával si to dohromady. Prvotní šok z toho, čemu jen tak tak v noci unikl, se míchal v jeho myšlenkách s tím, co všechno se jen tak mimochodem přitom dozvěděl o Vojtovi.

„Můžu se na něco zeptat?“

Špitl to trochu nesměle, ale musel to vědět, bylo to odpoledne řečeno jenom tak mimoděk, ale jemu to zůstalo v hlavě velikým červeným písmem jako obrovský znejišťující otazník.

„Jednou týdně tam chodím dělat arteterapie, prostě s těma lidma maluju, to je všechno. Zadarmo samozřejmě jako dobrovolník. Standa tam pracuje a požádal mě o to. Pokud ses chtěl zeptat na tohle.“

Vojta se nenuceně zasmál do zvuku, který vydalo lehátko přesouvané jím těsně k tomu Erikovu. Erik zpod přivřených víček pozoroval, jak si Vojta znovu sedá, a ucítil jeho rameno přitisknuté ke svému. Styděl se, že se na to zeptal, styděl se i za to, jak hloupě ho do včerejška soudil.

„Promiň, musel jsem…“

Nevěděl najednou, co by měl ještě doříct, jak se omluvit, čím zaplašit vpíjející se pocit zahanbení, a tak jenom položil předloktí na to jeho, propletl si s ním prsty a znovu zavřel oči.

„S Timem to odnesla jen hruď. Nedokážu si představit, jak velkou plochu těla by zabralo, kdyby se něco stalo tobě,“ usmál se Vojta bolestně. „Asi tomu neuvěříš, ale přál bych si, abys u mě zůstal a měl jistotu, že nejsi někde jen na návštěvě.“

„A jaké jsou podmínky?“ uculoval se Erik.

„Stačí, když mě ráno budeš pouštět prvního na záchod.“

Oba se rozesmáli na celé kolo, a to byla nejlepší doba skočit do bazénu.

„Jaký pták bych byl já?“ přemohla Erika zvědavost.

„Jednoznačně papoušek, protože furt žvaníš,“ cáknul na něj Vojta vodu a Erik mu to vrátil. Nakonec byli jako dva puberťáci.

Odpoledne odehnalo veškeré mraky mezi nimi. Bavili se o všem možném, popíjeli a k večeru se šli ještě projít jen v žabkách a kraťasech a trikem zastrčeným za opaskem. Míjeli pro Vojtu důvěrně známou čtvrť a něco ho napadlo.

„Pojď se mnou. Něco ti ukážu,“ hodil hlavou určitým směrem a oblékl si triko. Vedl Erika k budově z třicátých let. Přízemí opanovaly velké tabule skla a vchod, uvnitř poměrně velkorysý prostor s množstvím rozměrných pláten na zdech. Uprostřed všeho seděla na gauči atraktivní černovláska, podepírala si hlavu, nervózně ťukala mobilem do stolu a dívala se na prázdný prostor s osvětlením a zatlučeným hřebíkem.

„Je nabroušená. Pokud možno nedělej prudké pohyby, na nic nesahej a drž se za mnou,“ vysvětloval Vojta při pohledu do galerie.

„A kdo to je?“

„Adéla, kurátorka výstavy. Dlužím jí jeden obraz a počítám, že si to vyžeru.“

Společně vstoupili do galerie. Vojta udělal přesně to, co Erika nabádal, aby nedělal. Rozpřáhl ruce a přátelsky k ní přistoupil.

„Adélko moje milá, jak se ti daří?“

Černovláska vstala a vlepila mu facku. Ani nepozdravila a už začala mudrovat, nadávat a divoce gestikulovat. Kdyby ji někdo proměnil ve zvíře, určitě by z ní byla vosa, nebo sršeň posedlá ďáblem. Opakovaně dávala Vojtovi svůj díl a neustále ho šťouchala do hrudi prstem s dlouhým nehtem. Mluvila o ukončení spolupráce, protože je její svěřenec nezodpovědný lajdák. Vojta ji utnul ve chvíli, kdy jí před nos strčil svůj mobil s fotkou svého obrazu.

„Co to sakra je?“ zaječela celá rudá.

„No přeci ten obraz. Můžeš si pro něj někoho zítra poslat,“ potvrdil Vojta.

„Ty pitomče, to jsi to nemohl říct hned? Mám z tebe tlak vyšší než Everest,“ začala ho mlátit černou kabelkou, ale už se spíš jednalo o popichování.

„Pardon, ale vůbec jste ho nenechala promluvit,“ ozval se náhle zpoza Vojty Erik.

Adéla si ho změřila, přivřela oči s hustým vějířem řas a znovu se podívala na obraz. Hned si udělala závěr a vosí tvář se najednou změnila v šibalské úsměvy a mrkání.

„Ahá, už chápu. Měl jsi na pilno,“ a začala názorně tlouct dlaní o bok pěsti. „Jsem tak rozladěná, že si musím dát hroznový cukr.“

Začala lovit v kabelce a hledat malou krabičku s bonbóny. Erik se nahnul k Vojtovi.

„Taky arteterapie?“

„Ne, tahle chodí jen na tantrické masáže,“ odvětil Vojta šeptem.

„No, co tu koukáte? Ven! Tohle nesmí nikdo vidět, dokud nebude čas,“ popoháněla je Adéla z galerie. Nesnášela, když si někdo celou výstavu prohlédl ještě před jejím zahájením. Ani autor ne.

„Večer ti zavolám kvůli zítřku. Těšilo mě, ať jsi, kdo jsi,“ potřásla Erikovi rukou, zavřela za nimi a pro jistotu zamkla.

Cestou na náměstí šli vedle sebe v hlubokém zamyšlení, nebo alespoň Vojta. Chtěl Erika požádat, zda by mu dělal na vernisáž doprovod. Jistě nebyl jediný, komu by mohl dát takový návrh. Jiní by mohli být i „umělecky“ povolanější, ale od začátku roku snad ještě nezažil jedinou uvolněnou akci. Nechtěl diskutovat o smyslu výjevu, proč zvolil takový rozměr, jaké je celé pozadí. Chtěl tam mít člověka, který mu řekne, že je to prostě „hezké“, a dál se bude ládovat jednohubkami. Takový podle něj Erik byl. Když sebral odvahu, čekal ho ze strany jeho spolubydlícího šok.

Erik se na Vojtu překvapeně podíval. Pozvání na vernisáž, no páni. V první chvíli mu to přišlo jako bezvadný nápad, on a Vojta spolu, na akci, kde je uvidí plno lidí a budou je považovat za pár. Tedy možná. Už už chtěl přikývnout, jak ho ta myšlenka nadchla a potěšila, ale v poslední chvíli se zarazil. Protože se mu najednou něco v hlavě vynořilo. Už na tu věc málem zapomněl, ale znovu se objevila.

„Já… Moc se mi ten nápad líbí, ale… nejdřív bych chtěl něco vědět.“ Očima se skoro vpíjel do těch Vojtových.

„Jistě,“ váhavě Vojta odpověděl a v hlase mu zazněl náznak úžasu, „co tě zajímá?“

„Ten poslední obraz, co jsem u tebe viděl v ateliéru, ten kluk na břehu jezera. Je to fakt pěkné a vůbec, maluješ skvěle, jen… koho jsi na něm nakreslil? Kdo to je?“ Erikovi se téměř třásl hlas, i když se snažil mluvit nenuceně a s bohorovným sebevědomím. Jak moc osobní byla ta otázka? Třeba se Vojta naštve, že je zvědavý na jeho soukromí, což by nebylo dobré, když už je to mezi nimi docela nadějné. Přesto se neubránil. Jako kdyby mu někdo zlomyslně našeptával.

Šok. Jinak se výraz na Vojtově tváři nedal nazvat. Vypadal, že ho ta otázka totálně zaskočila.

„Víš, on mi někoho připomíná, jednoho známého.“ Erik se snažil co nejrychleji to ze sebe vysypat, až mu tím úsilím hlas málem přeskakoval. „Dlouho jsem ho neviděl, tak jsem myslel, že…“

Uklidni se, okřikl se v duchu. Nezdálo se ovšem, že by to nějak snižovalo napětí, které cítil.

„Nemyslím, že jde o toho tvého známého,“ pevným hlasem odpověděl Vojta.

Erik mlčel a čekal na pokračování. Zdálo se mu, že Vojtovi není dvakrát příjemné na tohle téma mluvit, ale nezarazil ho. Už to nešlo. Zvědavost v něm převládla nad jakýmikoli pochybami. A možná nejen zvědavost.

„Je to Hynek. Můj přítel. Tedy bývalý,“ pokračoval Vojta už zcela vyrovnaně.

Bývalý, ale jeho obraz jsi namaloval, blesklo okamžitě Erikovi hlavou. „Ještěs ho z hlavy tak úplně nedostal, že?”

Dostal jsem já z hlavy Patrika? Musel si přiznat, že ne. Ne docela. Ale v jeho případě šlo o něco jiného. On a Patrik spolu nechodili, takže…

„Aha,“ bylo jediné, co ze sebe nahlas dostal. Náhle nevěděl, jak by měl zareagovat. Myšlenky mu přeskakovaly od jedné věci k druhé. A to se chtěl hlavně uklidnit.

„Eriku, děje se něco?“ Ve Vojtově hlase bylo slyšet obavy.

Vzpamatoval se. Musel přijít na nějaký způsob, jak se k tomu postavit.

„Ne, o nic nejde,“ usmál se na Vojtu. „Asi je to jen náhoda, že mi ten… ten Hynek připomněl Patrika. Tak se jmenoval ten známý.“

Kdo ví, kde je mu konec, pomyslel si ještě.

„Ano, myslím, že ses už na něho jednou ptal,“ zamyšleně pokýval Vojta hlavou.

Erikovi se mihl v hlavě nápad. Zpočátku ho chtěl zahnat, jak mu připadal šílený, ale neodbytně se mu zas vrátil. Co kdyby…

Co kdyby se pokusil urychlit, aby Vojta na toho svého Hynka myslel už jenom minimálně? Úplně ho z paměti nevymaže, to je jasné, ale mohla by z něho být pouhá matná vzdálená vzpomínka.

A stejně tak s Patrikem v mém případě.

Zazubil se a kývl.

„Ano, půjdu zítra na tu vernisáž s tebou. Ale dneska večer bys mi třeba mohl říct, jak to na takových akcích chodí. Oblečení a tak. Nerad bych ti udělal ostudu,“ mrkl na Vojtu a lehce do něho strčil. Jen nevinné přátelské gesto.

Když už je řeč o oblečení, byl si téměř jistý, a hodlal pro to udělat, co bude v jeho silách, že dneska v noci oni dva na sobě žádné mít nebudou. On a Vojta. Spolu. Úplně. Začínal se na večer více než těšit.

„Nevím, Eriku, jestli si někdy byl na nějaké výstavě u vás ve Vídni. Pokud ano, přepokládám, že to je obdobné. Zásadní rozdíly v tom nebudou.”

Erik při tom kroutil hlavu, a když se řečník nadechoval, promluvil: „Ještě ne. Teda když nebudu počítat tu školní a ta byla vždycky dost specifická. U nás se občas nějaká školní výstava či besídka konala.”

„Tak věz, že ty neškolní jsou úplně něco jiného. Je totiž výstava a výstava. Na některé se chodí tak nějak normálně oblečený, i když rozhodně ne roztrhaně nebo tak něco, na některé si člověk musí vzít až společenský oblek a třeba i té nejvyšší kategorie, a pak jsou takové něco mezi tím. Ovšem vernisáž to je kapánek něco jiného, tam se musí jít o fous líp upravený a naopak jistá neformálnost je vítána. Druhou věcí jsou autorské výstavy a v případě doprovodu samotného autora se toleruje toho přeci jenom více, i když ne všechno. Takže se neboj, to zvládneme. Hlavně si dej pozor na pusu a každé slovo dobře zvaž. Jsem strašně rád, že mi budeš dělat doprovod.”

Erik byl jako sluníčko. I když to nechápal, byl strašně rád, že Vojtovi bude dělat doprovod na jeho vlastní vernisáži.

„Tak dobře, Eriku. Teď se podíváme, co sis přivezl za garderobu. Doufám, že tam máš něco vhodného a nebudeme muset vyrazit na nákup. Něco přines dle vlastního uvážení, co bude mít dlouhý rukáv a také nohavice.”

Erik hned odešel a po čase se vrátil s hromadou oblečení.

„Teda Eriku, překvapuješ. Netušil jsem a ani mne nenapadlo, že máš něco takového v takovém množství. Tak se na to podíváme?”

Vojta se začal probírat hromadou, vybíral vhodné kousky, a aniž si to uvědomoval, vnímal tu mladou vůni z každého kousku a dělalo mu to dobře. Erik ho při té činnosti pozoroval a bavil se tím, jak se Vojta snaží nepozorovaně si užívat s jeho oblečením. Když Vojta skončil, zůstaly k dispozici troje kalhoty a dvoje košile.

„Tak tohle by ušlo a bylo by dobré vidět, co ti z toho nejlépe sedne.”

S těmi slovy se otočil k Erikovi a spadla mu čelist, když uviděl, že se dotyčný promptně svléká. Pokles sanice se zvětšil, když zjistil, že je naostro. Ten pohled na mladé tělo s pořádnou výbavou neměl vliv jen na prostocviky čelisti, ale i na rychlé stavění řádného stanu někde jinde. Když Erik viděl, jak na svého bytného působí, s okázalou stydlivostí se k němu otočil zády. Zdálo se Vojtovi, že tomu mláděti se před tím objevil poťouchlý úsměv na tváři? Jenomže tohle otočení nic neřešilo, naskytl se mu akorát výhled na jeho krásné půlky, vábící k pomilování, a když si začal v této poloze oblékat kalhoty, ukázal celé své nádobíčko v plné parádě. Když to tak Vojta sledoval, přišlo mu, že sleduje striptýz naruby a někdo se ho tu snaží přivést k nepříčetnosti, pokud už ne rovnou svést.

„Tak co tomu říkáš?” zeptal se Erik a s těmi slovy se otočil k němu čelem.

„Dobrý, celkem to ujde. Jen ten stan, co tam máš, to dosti kazí.”

„Když já za to nemůžu.”

„Nepovídej! Co myslíš? Zrušíš ten stan aspoň na vernisáži? Ovládneš se?”

„Tak to nemůžu zaručit. To víš, já jsem mladý, nevybouřený chlapec,” odpověděl se smíchem Erik a Vojta měl pocit, že při tom i mrknul.

„Tak zkus něco jiného.”

To, co ovšem vzápětí viděl, to už byl regulérní striptýz, nejdříve normální a pak opět naruby.

„Hele, přestaň blbnout a převlíkej se normálně!”

„Vadí ti to snad?” zeptal se Erik s pohledem plný rarášků a s vítězným úsměvem na rtech do jeho dmoucího rozkroku.

„Zrovna teď s ohledem na danou situaci celkem dost! Radši zkus ty třetí kalhoty. Snad to bude lepší aspoň, co se týče toho stanu. Jinak byly oboje dobré.”

Tentokrát převléknutí proběhlo normálně, teda skoro. I teď si Erik neodpustil mu ukázat naprosto vše.

„Tak tyhle kalhoty jsou fakt nejlepší. Stan je pryč.”

V tom měl Vojta pravdu. Stan byl opravdu pryč, ale zato se objevila docela slušná klobása v jedné nohavici, i když proti předchozímu stavu to bylo velice decentní.

„Tak tohle je to nejlepší, co jsi mi, Eriku, předvedl. Na vernisáži bych byl ovšem rád, kdyby ses zklidnil a nedělal s tím ostudu. Ještě zkus tu druhou košili.”

Při převlékání si všiml, že na hrudi se mu tyčí docela slušné anténky.

Ten kluk je fakt neskutečný, uvědomil si Vojta, ten se mi snad zdá.

„Jooo, dobrý, Eriku!”

Oslovený se na něj usmál a začal balit zbytek hromady.

„Eriku, nemáš tam něco podobného v krátkém provedení? Kdo ví, jak ve středu bude.”

Netrvalo zas až tak dlouho a přišel zpět s požadovaným. Ovšem neodpustil si znovu striptýzové převlékání.

„Fakt dobrý! Jedno z toho si vezmi určitě ve středu na sebe. Teď jdeme spát! Dobrou.”

„Dobrou.”

Oba se rozešli do svých pokojů přes koupelnu, kde se Vojta zdržel o něco déle, aby se zchladil ve sprše.

Měl toho za ten den už celkem dost, a tak byl rád, když se svlékl dle svého dlouholetého zvyku do naha a vlezl do postele. Cítil se tak divně, když si uvědomil, jak se mu za poslední dny změnil jeho život, a bylo mu to s podivem příjemné. S tou myšlenkou se těšil, že se vyspí, když se ode dveří ozvalo: „Smím? Prosím!”

Podíval se tím směrem a měl pocit, že zažívá déjà vu z předchozí noci. Pravda, pár drobných detailů bylo jinak. Tak na první pohled tam nestála zombie, ale něco mnohem, mnohem hezčího. Při přiblížení Vojta uviděl místo boule ve slipech, tak jak to bylo při poslední návštěvě jeho pokoje, úplně na stejném místě velký stan.

„Tak teda pojď, no.”

Hned vzápětí následoval šok. Erik bez jakýchkoliv cavyků stáhl slipy, které nechal volně spadnout na zem. Jenomže šokování z jeho strany ještě neskončilo. Když si k němu lehl, své nahé tělo přitiskl k tomu jeho, hlavu položil na rameno a začal vískat jeho hrudní houštinu, přičemž jen tak jako by mimochodem dráždil jeho bradavky. Tahle terapie měla na jeho tělo jednoznačný efekt. Jeho únava roztávala jak arktický ledovec. Deka zakrývající zbytek jeho nahoty se rychle měnila ve stan velkých rozměrů. Jeho snaze zastavit nebo alespoň omezit tento proces rozhodně nepomáhal do jeho boku zabořený tvrdý úd jeho spolunocležníka.

Erik si nemohl pomoct. Celý se třásl, jen aby už byl u Vojty v posteli a mohl se ho dotknout. A teď je to tady, představy se změnily ve skutečnost.

Prsty se probíral v chlupech na Vojtově hrudi a jako by náhodou mu přejížděl přes bradavky. Úžasný pocit. Naklonil se a jednu z těch ztvrdlých, trčících bradavek vzal do pusy. Koutkem oka zahlédl, že Vojtovi to rozhodně není lhostejné, nebo tedy spíš jeho rozkroku. Pro sebe se zasmál a pokračoval v olizování bradavek. Cítil ve vlastním rozkroku erekci a začal se otírat Vojtovi o stehno.

Vojta se najednou zvedl, rychle se otočil a přitiskl Erika zády k posteli.

Nebránil se.

„To se podívejme, jak na to umíš jít rychle,” šeptal Vojta Erikovi těsně u obličeje. „Jak chceš. Máš to mít." Přitiskl svoje rty na Erikovy a vrazil mu svůj jazyk dovnitř.

Erik jen zavzdychal a pusu otevřel. Horký jazyk se v jeho puse svíjel a proplétal s tím jeho. Cítil, jak se Vojta svým tvrdým penisem otírá o ten jeho, a roztáhl nohy od sebe.

„Chci to rychle. Pojď do mě,” zachraptěl a dlaněmi stiskl Vojtův zadek.

Vojta se nadzvedl a sebral něco z nočního stolku. Balíček s prezervativem a gel. Natáhnout ho bylo dílem okamžiku a pak už Erik cítil, jak mu vlhké prsty pronikají mezi půlky.

„Nech ty prsty a vraz ho do mě. Jsem připravený.”

Jako by Vojta čekal jen na tohle. Vjel do horké díry a začal přirážet, nejprve krátce a pomalu, pak postupně zrychloval.

Erik byl v sedmém nebi.

Ano, to jsem potřeboval, znělo mu v hlavě. Aby mě pořádně ojel.

Svíral stehny Vojtovo tělo, zaklonil hlavu a táhle sténal. „Jo, to je ono. Ještě…" Na obličej mu dopadaly kapky potu z Vojtova obličeje a cítil na své tváři jeho horký dech.

„Už budu, přidej ještě, Patriku, ano…” A vzápětí cítil, jak mu na kůži břicha vystříkla horká tekutina ejakulátu.

Pak si uvědomil, že se něco změnilo. Vojta do něho prudce přirazil a zařval. Cítil v sobě jeho pulsující penis i to, jak z něho vyklouzl ven. To bylo v pořádku, ale pak se Vojta zvedl z postele a zadíval se na něho.

„Děje se něco?” hleděl na něho Erik nechápavě. „Jestli se ti to nelíbilo…”

„O to nejde,” skočil mu Vojta do řeči. „Co se týče sexu, tak jsi fakt dobrý. Jenže…”

„Jenže co?”

„Já nejsem Patrik.”

„To vím, že ne,” pořád nechápal Erik.

„Tak proč jsi mi tak řekl?” Vojtovy oči ho provrtávaly.

„Cože? Já jsem ti řekl…” A v tu chvíli si Erik vzpomněl. No jasně. Přidej, Patriku. To v zápalu sexu řekl.

Pane bože. Co jsem to udělal. Přece jsem chtěl Vojtu, chtěl jsem, aby mě ojel. Líbí se mi a je s ním fajn a sex taky skvělý, tak proč…? Pořád ho nemůžeš dostat z hlavy. Patrika. Vidíš ho na obraze cizího kluka, myslíš na něho při sexu. Ani obdiv k Vojtovi to nedokázal přehlušit.

Rychle na Vojtu pohlédl. „Promiň, já… Nevím, co mě to napadlo. Byls skvělý a vůbec, líbíš se mi. Nevím, proč jsem to řekl." Srdce se mu rozbušilo.

Tos teda zvoral.

„Jdu se umýt. Až se vrátím, byl bych rád, abys odešel do své postele," řekl suše Vojtěch, a aniž se na něj podíval, rychlými kroky odcházel z ložnice.

Erik se zaraženě díval, jak Vojta mizí ve dveřích. Takhle to být nemělo. Sakra.