Sejdeme se na Pride 2.

Erik se přece jenom na čerstvějším vzduchu na ulici začal cítit o něco sebejistěji, ten prvotní šok z něj už opadl. Vědomí, že může kdykoliv zdrhnout z dosahu toho magora, ho uklidnilo. Taky byl v tom jeho kutlochu pořádnej smrad, i když, aby mu nekřivdil, byly to nejspíš barvy, ten anilinovej svinčík smrdí jak starý fusekle, to si ještě pamatoval. Ne že by neměl chuť se tiše vytratit do nějakého průchodu, co míjeli, ten amatérský “dozor-dohled” by si toho možná ani nevšiml. Nakonec šel nejméně dva kroky před ním a ani jednou se ještě neohlédl, ale ještě ne, teď ho to začalo zajímat. Když na něj tak zezadu koukal, měl docela sexy zadek, vlastně, hergot, on s ním občas zakroutil jak baletka.

Původně ho ohodnotil spíš jako průměrně latentního homofoba, i když možná tady v Čechách pro to platila jiná měřítka, protože několik náznaků opaku poučené oko postřehnout mohlo a taky postřehlo. Napočítal nejméně čtyři použití rokokového malíčku, a když ho načapal v tom jeho rádoby ateliéru, tak pištěl jak popová fanynka, no a způsob, jakým si rovnal vlasy, než se vydali na tuhle divnou procházku, tak ten identifikoval už jako veskrze neheterosexuální. No a pak ten obraz, kdo by se namáhal s malováním nahého kluka, kdyby k tomu neměl nějaké, byť třeba i sám sobě nepřiznané sklony. Dobře, Vídeň byla taky plná divných obrázků holého čehokoliv, ale všichni jejich autoři taky byli minimálně “Bi”.

Erik sám sebe překvapoval, že o tom vůbec uvažuje. No dobře, asi mu nebude ještě ani třicet, vlasy ještě má a něco přidává to dvoutýdenní strniště, ale i tak to bude nejspíš nejméně o deset. Ovšem na druhou stranu, některý ty jeho poznámky zněly vlastně docela rajcovně, teda až na to kurtování k radiátoru, ale i kdyby snad náhodou tenhle bručoun k něčemu jinému než k blahosklonnému poplácání po ramenou přístupný byl, tak není ani trochu jeho typ, anebo možná…, ne, není a basta.

Poslušně za ním nastoupil do divně obstarožní tramvaje, hmm… ten zadek takhle zblízka fakt není úplně marnej. Sakra, tohle myslel, že už má za sebou, no jo no, nedá se nic dělat, je to tak, připomínal mu jednoho exotického zápasníka, který ho v lehce postpubertálním věku pěkně rozpaloval. Myslel, že co ho pustila puberta, tak to zmizelo, že všechny ty představy o drsném sexu s chlapem s vizáží zápasníka střední váhy odněkud ze střední Asie jsou dávno zahrabané a odstříkané pod peřinou jeho studentského pokoje. Nejspíš to není tak docela pravda. To, že Gerd byl jednak věkem jeho vrstevník a druhak kudrnatý štíhlounký blondýnek, zřejmě neznamenalo nic moc víc než to, že do něj byl prostě ještě zpola dětsky zamilovaný, prostě jenom první naivní zaláskování. Nakonec Patrikovi tehdy poslušně nastavil hlavně proto, že ty jeho černý chlupy a orientální kukuč se mu zdály vždycky neodolatelný.

Teď se mu s mrazením v podbřišku připomněly všechny jeho tajné návštěvy v Kaiserbründl, na které chtěl vlastně zapomenout. Připomnělo mu to všechny ty chlápky, kterým v sauně dovolil, aby se ho dotýkali, jenom aby je následně ignoroval, když ho nápadně nenápadně lákali k něčemu víc. Jenom párkrát si pustil ve starobylém bazénu někoho blíž k tělu i rozkroku, a když o tom tak přemýšlel, tak vždy tím vyvoleným byl někdo, kdo vypadal jako snědý chlapík z plakátu lákajícího na zápas ve volném stylu, toho samého chlapíka mu nyní tak trochu připomínal tenhle Vojta. Jenomže to nebyl žádný exotikou vonící zápasník, byl to prý malíř, umělec, vlastně mu to na první dobrou moc nevěřil, dobře minutu přemýšlel, že v češtině to znamená i něco jiného, třeba malíře pokojů. Nicméně minimálně ten jeden obraz ho přesvědčil o opaku. Malovat umí, tolik o tom zase věděl, aby mu to musel přiznat, i když mu ani trochu nepřipomínal všechny ty průsvitné mondénní existence s výrazem nového Schieleho, vonící marihuanou, potulující se po Albertině a vysedávající v kavárnách kolem v očekávání, že dnes se to konečně stane a oni se proslaví.

Jeho vlastní motivací k pravidelným návštěvám galerie byl jediný Monetův obraz, pýcha Albertiny, Monetovy klidné, z ranního oparu vystupující lekníny, před kterými dokázal vysedávat i několik desítek minut a utišovat si mysl rozjitřenou vlastní vášní a občasnými návaly vzteku. Prvně mu je ukázal jeden z jeho náhradních otců, které mu vztahově značně nestálá matka servírovala v intervalu devět až dvanáct měsíců. Zhruba ve stejných intervalech, v jakých obměňovala zařízení jejich bytu. Většinou taky přistupovala k mužům zhruba stejně jako k tomu nábytku. Forma, téměř vždy, vítězila nad obsahem, i když jí nelze upřít, že u mužů občas udělala výjimku. Spravedlivě musel uznat, že v jistém smyslu je vybírala nejen pro sebe, ale nejspíše i tak, aby byli užiteční i jemu. Tak jako tak si ovšem málokdy stihl vytvořit s nimi jakýkoliv vztah, ať již byla řeč o nábytku, nebo o otčímech, nemělo to moc smysl, obměna byla příliš rychlá.

Ludvig byl vlastně první, který pro něho znamenal něco víc než nové nepohodlné křeslo, možná proto, že ho zastihl ve věku, kdy mužský vzor dokáže pubertálního kluka strhnout, pokud je k tomu náležitě disponován, a to Ludvig, jako ne právě nevýznamný vídeňský galerista a znalec umění, byl. Matka v té době usilovala o uspořádání výstavy svých návrhů v jedné z jeho galerií, a protože ten proces trval o něco déle, než byl její jinak maximálně roční vztahový interval, Erik si jeho skvělé charismatické osobnosti užíval téměř dva roky. Když mu bylo čtrnáct, byl Ludvig vystřídán arménským zápasníkem, o téměř deset let mladším než matka, ale to už bylo jeho směřování více méně určeno, i když to možná byly trochu i geny, přece jenom matka byla dvacet let šéfredaktorkou nejrespektovanějšího rakouského módního magazínu a byla v tom opravdu dobrá. Bez ohledu na to, že jako prostředek k udržení se na vrcholu pozornosti společenských rubrik mimo jiné používala i svoji nespornou chladně elegantní krásu, a především muže, kteří jí byli ochotni propadnout.

Někdy od té doby začal matčiny partnery dělit do kategorií trofejní a na maso. Ludvig patřil nesporně do kategorie trofejní, střídající Armén Aram přesně do té druhé. O umění nevěděl zhola nic, byl však bezesporu sexy a on jako pubertální pitomec ho matce bohapustě záviděl. Od chvíle, kdy zjistil, že Armén se v koupelně nikdy nezamyká, vycházelo jeho přepečlivě dlouhé čištění zubů vždy náhodou na tu dobu, kdy se otčím sprchoval. Následně, jen co se za Arménem ovázaným v ručníku zavřely dveře, se Erik naopak v koupelně musel hodně rychle zamknout, aby svědkem jeho prudkých výstřiků byl jenom on sám a sprcha.

Zatímco matka oceňovala především nesporně zvýšenou pozornost bulvárních fotografů, kterou její momentální doprovod na společenských akcích vzbuzoval, Erik nejdříve ze slušnosti a zvědavosti a posléze s opravdovým zájmem a nadšením využíval možnost chodit za ním jednou týdně na trénink. Do galerie sice musel chodit sám, ale Aram ho každopádně naučil, jak se kluk s konstitucí párátka má účelně prát a jak skolit chlapa k zemi, pokud by se mu snad nelíbilo, jak se na něj kouká, což se taky celkem hodilo.

Reálně to vlastně, kromě jednoho drobného školního incidentu, nikdy pořádně nevyužil, ovšem tehdy byl na svoje provedení Arménem svěřených triků náležitě pyšný. O hlavu vyšší oktaván se dost divil, když skončil po jediném obratně použitém chvatu pod školním schodištěm s vyraženým zubem a blonďatý andílek mu křičel do obličeje, aby si dobře rozmyslel, než bude mít ještě nějaké poznámky o buznách.

Vztah mu to sice nezachránilo, Gerd se tehdy vylekal, že se všechno provalilo, a ještě ten den ho opustil, ale pověst o tom, že blonďatý andílek není snadná kořist, mu ve škole zjednala možná víc respektu, než si skutečně zasloužil. Ředitelské napomenutí, které si za to vykoledoval, ovšem matka spokojeně okomentovala slovy: „Koukám, že se z tebe konečně stává pořádný chlap.“ Tak trochu ji podezíral, že lituje jen toho, jak věc unikla pozornosti vídeňského bulváru.

„Vystup!“ No tak zase tak daleko ho ten magor netáhne. Možná by mu taky mohl vyrazit zub, trochu respektu by to možná zjednalo.

Co vypadli z té divně hvízdající tramvaje, tak se snažil vzpomenout, čí to byla tvář. Byla vůbec Patrikova? Nebyl to přece jenom Gerd? Nevedlo se mu to, přestal si být jistý, koho z nich na tom divném obraze vlastně viděl, nebylo to nakonec jenom zrcadlo a nebyl to nakonec on…  Nejspíš už mu z toho ze všeho hrabalo. Jo, musel zdrhnout, ve Vídni by byl vždycky jenom její syn, chtěl před tím vším utéct, před zážitky v Kaiserbründl, před otčímy, před Patrikem, před Gerdem…

Sakra, kam ho to vleče? To je snad nějakej starej krchov nebo co…

Vojta nemohl uvěřit tomu, do čeho se nechal uvrtat. Z absolventa Akademie umění a nejlepšího studenta volné tvorby za posledních pět let se stal chůvou rakouského adolescenta. Pravda, mohl dopadnout daleko hůř. Taky ten podivný kult jejich matek mohl vymyslet mnohem rafinovanější variantu mučení. Takhle ho jen provede ulicemi, ukáže na pár soch a mimořádně jedinečných skvostů architektury a má ho z krku.

Jedno se tomu klukovi muselo nechat. Měl ostré lokty, jemnou symetrickou tvář s plnými rty a oči, ve kterých se míchaly střední odstíny modré, přes tyrkysovou až po tmavě smaragdovou. Bůh musel tenhle odstín míchat hodně dlouho. I když zbytek jeho osoby nemohl vystát a od dveří bytu už asi napočítal do tří miliónů, kvůli těm očím se udržel. Moc toho nenamluvil a ani Vojta neměl potřebu s ním cokoli sdílet. Šel před ním ve volném pruhovaném triku a vlastně nesledoval, jestli ho ten týpek následuje. Osmnáct mu už bylo, tak kdyby si šel vlastní cestou, nemohl by mu bránit. Při té myšlence znejistěl. Chtěl vůbec, aby zmizel?

Společně šli kolem staré hřbitovní zdi, kterou z části tvořily zadní stěny hrobek a mauzoleí zámožných občanů Prahy. Vojta strčil do brány, a ač vypadala opraveně a funkčně, přesto zavrzala. Za zdí se rozhostil úplný klid. Zeď i letité stromy tvořily neproniknutelnou bariéru proti hluku. Jako kdyby se kravál sám bál dělat hluk tam, kde je vyžadováno ticho a pokora. Vojta se poprvé od doby, kdy vyšli z jeho ateliéru, na Erika otočil, ale ten stál ještě před bránou a ošíval se vejít. Přes masku sebejistoty se prohnalo zaváhání, možná i strach. Vojta se ubránil posměšné poznámce o strašpytlovi. Někoho jako Vojtu hřbitovy fascinovaly. Často tam trávil dlouhé hodiny, protože jen tam byl nerušený s vlastními myšlenkami. Tiše se seznamoval s těmi, co tam odpočívali.

Erik byl nejspíš ten druhý typ. Hřbitovy ho děsily. Rovy plné koster, mlžné postavy, upíři – to v něm muselo budit hrůzu. Vojta pro to měl pochopení, i když byl krásný den uprostřed léta, a upír, který by teď vylezl z rakve, by musel být klasifikován jako sebevrah. Fobie mají různé podoby, ale stará města typu Prahy mají i svá temná místa, pro která se vyplatí vyjít z komfortní zóny.

„Ber to jako procházku parkem plném zahradní architektury,“ hodil Vojta Erikovi pomocné lano. Když i tak pořád stál jako tvrdé Y, tak jen pokrčil rameny a vydal se boční kamenitou cestičkou do nejstarší části.

Vrátka nakonec vrzla. Vojta bez povšimnutí pokračoval dál, prohlížel si ty samé náhrobní kameny a zastavil se před jedním obzvláště velikým. Obrůstal jej hustý břečťan, zlatá písmena se léty vyloupala a zůstaly jen lišejníkem vyplněné rýhy. To nejlepší zdobilo hlavní desku s bronzovými držadly ve tvaru propletených hadů. Ležela tam bronzová, zelenou rzí zbarvená socha mladého muže. Neměl na sobě nic víc než jen umělecky náročně vyvedenou draperii zakrývající jeho genitálie. Štíhlý mladík vypadal, jako by si jen zdříml po obědě, ale ve výrazu tváře se snoubilo uvolnění i útrpná bolest. Jako kdyby ho smrt vysvobodila z bolesti nefyzického původu.

Vojta si všiml pohybu a nedaleko stál Erik. Nemusel se přemáhat a zůstat venku, ale udělal to. Proč? Rozhlížel se a vypadalo to, že ho zpěv ptáků a šumění stromů uklidnilo. Nebylo čeho se bát. Vojta ho nechal za sebou a přešel k soše. Rukou z ní opatrně smetl pavučiny, spadané větvičky a listí. Vyndal malou čajovou svíčku a zapalovač.

„Ne, neznám ho, jestli se chceš zeptat na tohle,“ odvětil Vojta směrem k Erikovi, který se na nic neptal, ale cítil, že ta otázka visela ve vzduchu. „Minimálně jednou týdně sem chodím, když je mi mizerně, abych se o něj postaral. Je v tom velkém hrobě úplně sám. Jako by se ho chtěli zbavit, ale přišlo jim blbý ho jen tak zahrabat.“

Vojta se vrátil vedle Erika a chvíli tam jen tak tiše stál. Nic neříkali, jen poslouchali ptačí zpěv.

„Jmenoval se Eugen. Zemřel, když mu bylo třiadvacet. Byl jako my dva,“ otočil se Vojta na Erika a podíval se na něj poprvé jinak než na obtížný hmyz, který mu bzučel u ucha, když spal, „jen žil ve špatném století. My máme možnosti, které on neměl. Vidíš jeho tvář? Víš, co v ní vidím? Mladého muže unaveného světem, ve kterém žil. Svázaný pravidly a etiketou. Měl tajemství, jenže on ho nahlas říct nemohl. My můžeme. To, co řešíme my dva, je naprostá malichernost proti tomu, co řešil on.“

Znovu se na Erika podíval. Byl zmatený. Pátral po vysvětlení. Podle všeho mu mnoho věcí došlo, ale v některých měl větší chaos.

„Nemůžu a ani nechci tě nutit. Sice strkáš prsty, kam nemáš. Asi tě ke ctění cizího soukromí nevedli, protože s tím čmucháním okolo jsi mě pořádně naštval. Ale ani jeden z nás z téhle situace nic nemá. Já chtěl mít klid na malování a ty sis chtěl Prahu prošmejdit podle sebe, a ne s hlídacím psem. Je to tak?“

Viděl na Erikovi, co mu chce odpovědět, ale zvláštní, že nic neřekl. Ani slovo. Vojta si povzdychl a vydal se směrem k brance. Vyšel před ni, prohrábl si husté vlnité a notně přerostlé vlasy a vyndal telefon. Strávili na hřbitově hodinu a nikdo nevěděl, jestli ta druhá vůbec proběhne. Čekal několik minut, rozhlížel se po lidech, než mu kdosi poklepal na rameno. Stál tam Erik a jen pokrčil rameny. Vojtovi se vpravdě ulevilo, když toho modrookého ksindlíka viděl. Kdyby nebyl malířem, byl by filozofem a motivačním mentorem. Nebo emočním vyděračem. Ať tak či onak, výsledek by byl stejný.

„Máme ještě hodinu. Co kdybych ti ukázal, co dělá Prahu Prahou?“

Erik kývl a vydali se stejným směrem. Mlčeli dál, ale už nešli několik kroků za sebou, ale vedle sebe stejným tempem. Dokonce, když přijela tramvaj, na pohled o dost modernější, ale neméně hlučná, uhnul Vojta stranou, aby Erik mohl nastoupit jako první.

Zajímavý kus šutru vznikl na tom modrém Dunaji. Každopádně Vojtu začalo zajímat, co v něm je.

Erik následoval svého nevyžádaného průvodce mlčky a hlavou mu pořád lítaly vzpomínky na jeho uplynulý život. Na tak krátký život jich bylo příliš mnoho a často byly až moc bolavé. Probíral se jimi ve svých myšlenkách zas a znova tolikrát, že se pomalu sám začínal ztrácet v tom, kde končí a začínají představy.

Ne, nechá to být. Už po několikáté musel sám sobě zopakovat, že je přece konečně tady, v Praze, na místě, kde se rozhodl začít nový život. S čistým štítem a čistou hlavou. K ničemu se znovu nevracet. Zahodit strach být sám sebou a ani se nesnažit zavděčit druhým, tak jako vždycky když… Sakra. Uzavřená kapitola, konec zvonec.

To byl konec konců taky ten jediný důvod, proč se ve výsledku rozhodl to s tímhle nevycválaným umělcem ještě jednou zkusit. Bylo by příliš snadný vybuchnout a nechat se semlít událostmi tak, jako to dělal ten poslední rok, od doby, co se s Gerdem rozešli. Ne, tohle je jeho vlastní rozhodnutí, záchranný člun, kde začne znovu.

Konečně se mu podařilo vytrhnout ze svého vnitřního světa a zvednout hlavu. Jak se proplétali další a další uličkou, bylo mu jasné, že jsou v centru města, všude se to hemžilo mraky turistů. Kolem nich stála jedna historická budova vedle druhé. Jeden by čekal, že se o nich Vojta jako umělec rozvypráví, že se bude vytahovat tím vším, co ví, nadouvat se jako přemoudřelý páv, ale ne. To už to s ním jako vzdal, nebo co? Jediné Vojtovy komentáře se týkaly názvů některých styčných bodů a poukázání na různé uličky, průchody a pasáže, kudy se člověk může vydat, pokud se chce té největší turistické vlně vyhnout.

Erikovi z toho davu nebylo dobře, nikdy mu v davech nebylo dobře. Úlevně si vydechl, když ho hned zkraje Karlova mostu, jak mu ho stroze pojmenoval, zatáhl Vojta za rukáv do malých nenápadných dvířek.

„Mostecká věž,“ ozvalo se zase krátce a Erik si musel nahlas odfrknut, víc z toho chlapa asi fakt nevypadne.

Sice na něj už trochu pozměnil názor, nejspíš si o sobě nemyslel, že spolkl všechen rozum světa, ale byl to jednoduše morous až na půdu. Úsměv, aby z něj člověk doloval krumpáčem. Až na nepatrné zdržení na pokladně si to zamířil rovnou až nahoru, a tak šel Erik za ním, na úzkou vyhlídku, kde nikdo jiný kromě nich v tu chvíli nebyl. Poslední návštěvník je minul už na schodišti.

„Páni!“ uteklo Erikovi nadšené zvolání.

Zachytil Vojtův pobavený výraz, a tak si odkašlal a přepnul hned zpátky do neutrálního, lehce podmračeného módu. Trochu se začervenal, že se nechal tak unést a ztratil tvář, ale tohle bylo teda něco! Praha byla nádherná, to Erik věděl, už když přemýšlel nad studiem tady, ale takovou soukromou podívanou by tady v centru fakt nečekal. Jenom na Karlově mostě pod nimi bylo snad tisíc lidí, hemžili se tam z tohohle pohledu seshora jak stádo vyplašených ovcí, a ten výhled na město stál taky za to!

„Říkal jsem, že ti ukážu, co dělá Prahu Prahou… Tohle, to je jedinečné. I uprostřed davu se tu vždycky najde místo, kde můžeš být sám,“ pronesl ten morous a Erik nestačil zírat, kde se to v něm bere.

Tahle vyhlídka byla přesně to, co potřeboval a co tady od hlavního města, v pro něj nové zemi, vlastně chtěl. Být sám uprostřed davu a najít v něm své místo z nadhledu. Báječná metafora! – pomyslel si a musel se usmát. Kašlat na první dojem, tohle si fakt zasloužilo malé ocenění.

„Díky. To se ti docela povedlo,“ uznal mu nakonec menší vítězství i nahlas.

Vojta se poťouchle usmál a prohlásil: „Teda, to byla první normální věta, kterou jsem od tebe slyšel!“

Páni, on se fakt umí i usmívat! Vytáhl mobil a ten zázrak rychle vyfotil. Na Vojtův úhybný manévr a zároveň i tu jeho předchozí větičku jenom odfrkl a protočil oči. Jako by se jeho přidělený dozor doteď s ‚normálními větami‘ nějak přetrhnul.

Chvilku pak poslouchal vyprávění o podobných skrytých místech Prahy, než se nahoru začala hrnout větší skupinka lidí, a tak se raději sebrali a šli. Nevyšli ale zpátky na most, Vojta ho odnavigoval ještě dolů do jakéhosi sklepa té věže, kde bylo pidi muzeum věcí vylovených z řeky.

„Mobil? Kdo asi tak může hodit do řeky mobil, ten musel být na šrot!“ pochechtával se tomu, zatímco fotil zmiňovaný nález, a detail kamenné stěny, a taky Vojtu s nálezem.

„To si umím představit úplně přesně. Nějaký chudák, kterého drze někdo fotil až do zpitomění… To najednou nevydržel a ten mobil mu tam mrsknul,“ zavrčel průvodce a zašklebil se s rukou napůl před obličejem, aby zabránil dalšímu zvěčnění.

Erik zkoprněl a přimhouřil na toho bručouna oči. Napomenul v duchu sám sebe, že se nechal takhle lehce obměkčit. Pro pár chápavých slovíček tady překopával svůj prvotní názor, ale ne, ukázalo se, že se jeho radar ani náhodou nespletl. Zapšklý stařec zapšklým zůstane, i kdyby měl tisíc světlých momentů.

Zatímco si Erik dál prohlížel nalezené předměty, Vojta zkontroloval mobil. Byl v šoku. Ty dvě hodiny, které měli, utekly, ani nevěděl jak. S trochu rozmrzelým výrazem pobídl toho puberťáka k odchodu a doufal, že na nějaké další focení jeho osoby zapomene. A naštěstí zapomněl, když sám zjistil, kolik je.

Oba se vydali po schodech zpátky do civilizace a nejkratší cestou k zastávce tramvaje, která je měla dovézt zpátky k němu domů.

Aby Vojta tu cestu neudělal tak jednotvárnou, zamířil k metru a doufal, že ho ten puberťák bude následovat. Přece jen se k němu domů potřebovali dostat co nejrychleji a tramvají by to trvalo s přestupem o něco dýl. Naštěstí se ho Erik držel jako klíště, i když ani netušil, kam vlastně jdou.

„Musíme na metro. Bude to rychlejší než tramvají,“ zamumlal Vojta přes rameno k Erikovi, který jen souhlasně přikývl. Byl rád za to, že ten puberťák nevznáší nějaké námitky, protože až na to focení mu začal být docela sympatický.

To, jak se Erikovi rozsvítily oči při pohledu na všechny ty nálezy a výhled, v něm zažehlo malý plamínek naděje v to, že možná nebude tak… protivný, jak si ze začátku myslel. Sice se pak snažil nasadit vážnou tvář, Vojtu neobalamutil.

Sjeli spolu po eskalátoru do podzemí, když je ovinul studený větřík. Očividně doběhli ve správný čas, když ze směru, kterým měli jet, se ozvalo pískání brzd. Přidali proto trochu do kroku, a tak tak nastoupili do jednoho z vozů. Jako v každý den bylo všude plno a oni museli stát. Vojta se díval do okna, kde viděl jejich odraz.

„Doufám, že se ti první den v Praze líbil,“ prohodil Vojta jen tak, aby nestála řeč. Chtěl zkusit, zda se to pískle trochu rozpovídá i o něčem jiném, a nejen o tom, jak starý podle něj je.

„Nebylo to zlé,“ odpověděl Erik a Vojta jen přikývl a pobaveně se ušklíbl nad tím, jak se Erik snaží koukat jinam než před sebe.

Chtěl ještě něco říct, jenže ho přerušilo hlášení o pro ně cílové stanici. Z metra se spěšně vydali eskalátorem zpět na povrch a směrem k tramvaji, jež je měla dovézt k Vojtovi domů. Tam už na ně s nešťastným obličejem a Erikovými kufry čekala jeho matka. Vojtu z toho pohledu zamrazilo. Doufal, že se neděje něco, co nemá.

„Promiňte, zapomněli jsme na čas,“ houknul na ni a omluvně se usmál.

„Nic se neděje. Nečekám moc dlouho.“

„Proč máš s sebou moje věci? Jsem myslel, že budu bydlet u Toma?!“ vyprskl podrážděně Erik, protože svou matku znal. Ať šlo o cokoliv a kdykoliv, vždy se muselo něco pokazit.

„Nemám moc času to vysvětlovat. Bohužel u Toma nebudeš moct teď být. Přijela mu rodina a musel je ubytovat u sebe. Proto jsem se vás chtěla, Vojto, zeptat, zda by mohl můj syn na pár dní zůstat u vás. Všimla jsem si, že máte volný pokoj, a když už budete mého syna provázet po Praze, bylo by to pro vás jednodušší než se složitě nahánět po městě. Co říkáte?“ přednesla bez jakéhokoliv zaváhání Jana a podívala se zpříma do Vojtových očí.

Ten se jen v duchu proklínal a brečel nad tím, že si z něj ten nahoře udělal zase pro jednou dobrý den. Má to snad za trest nebo za odměnu?! Co provedl tak hrozného, že toho drzého kluka musí mít u sebe?! Jasně, mohl by říct ne, když se podíval na Erikův zaražený a zároveň zděšený výraz. Oba určitě mysleli na totéž. Tohle musí být jen hloupý žert.

Chvilku stál a nevnímal, že na něj Jana stále mluví. Trochu musel zaklepat hlavou, aby se vzpamatoval a udržel si klidnou tvář.

„Já mám ale opravdu hodně práce a nevím, zda to je nejlepší nápad.“

„Mluvila jsem už s Irenou a ta souhlasila. Prý aspoň využijete ten volný pokoj. Nebojte, Vojto, nechci to zadarmo. Za každý den, co u vás Erik bude, vám zaplatím.“

A to byla pro Vojtu konečná. Tohle si s matkou vyřídí. Ať už nechtěl jakkoliv, nakonec si s hraným úsměvem potřásl s Janou rukou. Při pohledu za ni jen zahlédl Erikovo nešťastné ušklíbnutí.

Nemysli si, Eričku, jeden krok vedle a budeš spát na schodech, pomyslel si a otevřel domovní dveře.

Sotva Erik s podrážděným výrazem ve tváři odtáhl oba své kufry do předsíně Vojtova bytu, nechal je stát v už tak úzkém prostoru a sáhl si do kapsy pro mobil.

„Nejvyšší čas zajít si někam na večeři,“ prohodil, jakmile si ověřil, kolik je hodin. „Co ty, přidáš se?“ stočil pohled na Vojtu.

„Něco bych si dal,“ přikývl Vojta, „ale…“ Očima přejel přes ty zaclánějící kufry.

„Ale co?“ utrhl se na něj Erik. „Mám si jako nejdřív vybalit? A co třeba že bych si rovnou i přežehlil košile, než si je pověsím do skříně? Pak se budu moct konečně najíst?!“ Uvědomoval si, že zvyšuje hlas a že v něm pomalu, ale jistě startuje samonáser, ale měl už dneska všeho prostě plné zuby! Hlavně teda své matky a toho, jak mu už zase zasahuje do života! Skoro by se vsadil, že k Tomovi ani žádná rodina nepřijela, ale že máti zase spřádá nějaké svoje intriky… Nechtěla prostě nechat Erika bydlet samotného v pronájmu, a tak to radši oddirigovala takhle, aby…

„Máš pravdu, nejdřív se najíme,“ přerušil jeho vztekem doutnající úvahy Vojta a smířlivě se pousmál.

„Fajn,“ houkl Erik a vystřelil z bytu ven.

Nechal se Vojtou dovést do jenom asi tři minuty chůze vzdálené italské restaurace. Ještě když si sedali k jednomu z posledních volných stolů, Erik se skepticky rozhlížel kolem sebe po tom přecpaném prostoru, zatvrzele se mračil a byl přesvědčený, že dnes už se mu nálada stoprocentně nespraví. A o zítřku předem nikdo nic neví, jak pravil klasik, zaksichtil se sám pro sebe. Ovšem jakmile jim číšník podal jídelní lístek a Erik se do něj začetl, jeho podmračená tvář najednou získala mírnější výraz a on si sám pro sebe zamumlal: „Wunderbar…“

„Co…?“ vzhlédl k němu Vojta zmateně.

„Že vůbec nevím, co si vybrat, všechno to vypadá skvěle,“ velice volně mu to přeložil Erik. A najednou, z ničeho nic, dostal chuť podělit se s Vojtou o příhodu, jak před pár lety v jedné restauraci ve Vídni taky nevěděl, co si vybrat, a co se z toho nakonec vyvrbilo…

Zavřel tedy jídelní lístek a užuž se nadechoval, aby se dal do vyprávění, když vtom Vojta pronesl: „Tak do nějaké putyky bych tě nebral, umím si představit, jak ses ve Vídni rozmlsal! Nemíním další hodinu sledovat, jak nad talířem ohrnuješ nos.“

A Erika ta chuť se rozpovídat zase rychle přešla, místo toho se s ušklíbnutím zadíval z okna na ulici. Bože, to je rýpal! Tak se mnou nemusel chodit vůbec, ne? Jsem se ho neprosil…

Při čekání na vybraná jídla a následně i během večeře oba mlčeli. Vojta tedy asi dvakrát nebo třikrát pochválil svou porci a přeptal se, jak je spokojený Erik, ale tomu bylo i přes to, že mu jídlo opravdu chutnalo, čím dál mizerněji. Takhle si prostě svůj první den v Praze nepředstavoval! Že ho stráví zase pod dohledem. Že ho stráví s někým, s kým si nemá co říct, s někým, s kým si vlastně ani povídat nechce. A že takhle nanicovatě navíc strávím i noc, kruci…

Najednou si všiml, jak sebou Vojta cukl a jak urychleně odložil příbor, aby si mohl z kapsy kalhot vytáhnout mobil. „Promiň, tohle musím vzít, galerie…,“ hodil omluvným pohledem po Erikovi, ale to už se překotně zvedal ze židle a s telefonem u ucha mířil k východu z restaurace.

„Božeee!“ povzdychl si Erik a teatrálně zakoulel očima. Pak se sám pro sebe začal tiše pitvořit: „Galerie sem, galerie tam… In unserer Galerie… unseeerer… Seeere mě… No co je?!“ všiml si najednou, že ho od vedlejšího stolu rozveseleně pozoruje nějaký klučina.

„Ni-hi-hic!“ rozesmál se zvonivě. „Jenom je zábavný pozorovat, jak fotřík vzal svýho desetiletýho synátora do zoo a ten z toho hýká nadšením. Akorát že při bližším pohledu člověk zjistí, že tobě není deset – a tady nejsme v zoo, hahaha…“

„A taky to není můj fotřík,“ odfrkl Erik a talíř se zbytkem jídla odsunul pryč od sebe.

„Jo tak to sorry,“ mrkl na něj kluk, „tak prostě… tvý garde…“

„Pf, garde…,“ převaloval Erik to slovo v puse jako tři dny starou žvýkačku. „Co takhle se shodnout třeba na strejdovi, co? No je to prostě mamčin známý, který mi ukazuje Prahu, abych se tu trochu zorientoval, protože se sem zrovna stěhuju z Rakouska a protože…“ Zarazil se. Došlo mu, že se nechal trochu unést a samou radostí z toho, že konečně mluví s někým stejně starým, teď tomu úplně cizímu klukovi málem přeříkává celý svůj životopis… „Ehm, když už jsme u toho, tak ty máš svoje garde kde?“ stočil raději řeč na onoho neznámého.

Kluk se na Erika záhadně usmál a v očích mu zajiskřilo, když odpovídal: „Hm, no možná jsem ho právě našel… Půjč mi mobil!“

„Cože? Proč…?“ nechápal Erik a s přimhouřeným obočím pozoroval, jak se kluk zvedá od svého stolu a místo toho si sedá na volnou židli těsně vedle něj.

„Dělej, než se ten tvůj strejda vrátí,“ mrkl na Erika ten suverén šibalsky.

Erik mu jeho pohled přemýšlivě opětoval… a najednou ho jako deka zahalil zvláštně šimravý pocit, že podat mu svůj telefon je to nejmenší, co by pro něj udělal. Pro ty jeho nádherný, podmanivý oči…

Aniž by se přestali propalovat pohledem, Erik zalovil v kapse, gestem mobil odemkl a vložil ho do už nastavené dlaně. Jestli mi s ním teď zdrhne… Neříkala ostatně máti, že se v Praze příšerně krade?!

Kluk ale do mobilu chviličku něco vyťukával, pak se naklonil těsně k Erikovi a natáhl ruku s přístrojem před sebe: „Sýýýr!“ zakřenil se a pořídil jejich společné selfiečko. Se spokojeným úsměvem pak zase rejdil palcem po displeji.

„Kámo, je ten mobil ještě vůbec můj?“ sledoval Erik jeho počínání lehce konsternovaně.

„Zatím jo,“ rozesmál se ten kluk. „Ale tu fotku mi přepošli, číslo tam máš. Jestli mi ji nepošleš, tak ti ji zítra znárodním!“

Erik se vůbec nechytal. „Eh… cože? Zítra? Kdy zítra?“

Kluk postrčil mobil po ubruse zpátky Erikovi a znovu se mu zadíval do očí. „Až skončíte prohlídku týhle jednomilionový zoo,“ široce mávl rukama kolem sebe, asi aby dal najevo, že tím myslí celou Prahu, „tak se mi ozvi. Zítra se totiž chystáme mimo město… Říká ti něco lom Velká Amerika? Ne? To je takovej českej Grand Canyon, chacha… Na poznávání Prahy pak budete mít se strejdou celej zbytek léta, ale za Prahu k takovýmu přírodnímu skvostu tě možná hned tak nevytáhne, tak se k nám můžeš přidat, hm?“

Erik si to všechno představoval v živých barvách… a v různých odstínech načervenalého písku. Český Grand Canyon? No páni… „K vám? A kdo to je, to vy?“ vyzvídal.

„Já, Lukáš a Patrik,“ usmál se jeho dočasný spolustolovník.

„Aha… A kdo to je, to já?“ uculil se Erik.

„Janek,“ představil se a jeho úsměv se ještě o kousek rozšířil. „Máš to napsaný v tom mobilu. To spíš tvý jméno je mi záhadou… Ale počkej,“ zarazil Erika, když si všiml, jak chce užuž něco říct, „já budu hádat, jo? Ale až zítra. Pokud se teda přidáš,“ začal se zvedat od stolu. „Nejpozdějc v deset chceme vyrazit. Tak… se měj. A snad teda ahoj…“

„Ah-hoj,“ vykoktal Erik a malinko zaraženě pozoroval, jak se Janek natahuje ke své židli pro kabát, který měl přehozený přes opěradlo, a pak se dekuje k pokladně. Cestou se minul s vracejícím se Vojtou a oba si věnovali rychlý, přesto ale zkoumavý pohled.