Sejdeme se na Pride 3.

„Ano, já vím… Nemusíš mi vysvětlovat, co by to znamenalo…“

Vojta stál na chodníku před restaurací a na uchu měl kurátorku svojí vernisáže. Jednalo se o velmi svědomitou ženu a někdy až moc. Ráda viděla díla v galerii už měsíc před jejím začátkem. O to neklidnější byla, když jejímu svěřenci chyběl jeden obraz. Už minimálně týden mu volala každý den a naléhala. Jenže Vojta byl beran a čím víc na něj člověk tlačil, tím menší inspirace, a s tím spojené chuti do práce, se mu dostávalo.

„Děláš si srandu? Já si nevybral, že budu dělat chůvu nějakému rakouskému adolescentovi… Ty jsi se zbláznila, do konce týdne?… Vypadám snad jako nějaká vietnamská kopírovací továrna?… No, to se nedá nic dělat… Čau.“

Hodit mobil pod kola projíždějícího auta byla jediná rozumná možnost východiska z aktuální nálady, bohužel mizerná z dlouhodobého hlediska, protože by to neřešilo nic. Vojta pěstí udeřil do zdi domu a rychle propočítával své možnosti. Konec týdne je za dva dny. Do té doby musí namalovat originální plátno. A jediná doba, kdy mu zbýval čas na malování, bylo pár hodin v noci. Byl v háji, tohle nemohl stihnout. Bude unavený, navíc vnímá barvy jinak v noci než za dne. Kdy se nají nebo vyspí? Cítil tlak a bylo mu špatně.

Vojta se vrátil do restaurace a míjel mladého muže, který se na něj usmál a kývl. Nemohl být o moc starší než Erik.

„Jak to jde, strejdo?“ promluvil na něj mladík a pak spěšně vykráčel ven.

Vojta se po drzounovi otočil a pak pohlédl ke svému stolu. Erik s přihlouplým úsměvem něco vyťukával do mobilu. Jen co zahlédl Vojtu, hned se jeho výraz změnil v podmračení.

„Jdeme,“ oznámil Vojta krátce a popadl brašnu.

„Hej, co ti zase přelítlo přes nos?“ houkl na něj Erik.

Vojta musel rychle ven z restaurace a těch čtyř stěn. Kdyby tam byl ještě chvíli, asi by se pozvracel. Nasadil krok a vůbec si nevšímal, že za ním Erik skoro běží a něco na něj huláká. Chtěl být doma, sám doma, sedět v ateliéru, drolit zaschlou barvu ze své malířské haleny a nad prázdným plátnem vypustit souboj odstínů. Dnešní den byl katastrofa od A do Z. Strávil ho s někým, kdo ho má za burana a morouse. Měl snahu, opravdu měl a doufal, že to Erik, nebo jak se ten kluk vlastně jmenuje, nakonec prohlédne. Místo toho se jeho názor nezlepšil ani o kousek. Nejhorší na tom byl fakt, že Erik je vlastně poslední, který za něco může. Jeho matka, Erikova matka, kurátorka i on, Vojta, všichni do jednoho zničili tenhle den. Hnulo se v něm svědomí, že si Erik udělal nejhorší obrázek o novém místě, a zpomalil. Bohužel natolik, aby ho Erik doběhl a on slyšel jeho poslední větu:

„Tak sakra stůj, ty netalentovanej patlale!“

Vojta se otočil a nemohl uvěřit vlastním uším. Ten záchvěv svědomí byl rázem pryč.

„No, konečně jsi shodil masku špatně nasazené přetvářky,“ promluvil Vojta tichým, ale ledovým hlasem, který prostupoval každým kouskem těla. Podle výrazu muselo i Erikovi dojít, že přestřelil.

Zbytek cesty se od sebe drželi v uctivé vzdálenosti. Domem procházeli s rozdílem jednoho patra, až je dělily dvě. Vojta se ani neohlédl a zapřísahal se, že už se neohlédne po nikom. Vstupní dveře nechal pootevřené. Erik vstoupil potichu a ošíval se jít dál.

„Vojto, já…“

„Nemusíš nic říkat. Neplýtvej svými vzácnými slovy na patlala,“ odvětil Vojta a nevěnoval mu jediný pohled. Otevřel dveře od komory a vyndal deku a polštář. Hodil je po něm a pokračoval směrem ke dveřím ateliéru.

„Dneska tě nechám přespat na gauči, ale zítra zavolám tvé mámě, ať tě nastěhuje k někomu na úrovni. Třeba do hotelu, k jiným příbuzným, nebo tomu holobrádkovi, co mi řekl v restauraci strejdo.“

Vojta zaznamenal, jak Erik ztuhl.

„Je ti to povědomé? Možná, že už jsem starý a nevrlý dědek, ale nejsem blbec.“

To byla poslední slova, kterou nocležníkovi věnoval.

Vojta se zavřel do jediné klece, ze které nikdy nechtěl vyletět. Tuby barev, štětce, metry plátna a „on“, mu poskytovaly životní oporu. Kéž by život byl tisícem čistých pláten, na která se dá začít od znova, když se něco nepovede. Ale ne. Život byl jen jediné urousané malé plátno na rozvrzaném rámu, pokryté mnoha vrstvami dobrých i zlých okamžiků s viditelnými tahy štětcem svého konání. A barvy rychle zasychaly.

O hodinu později seděl umělec na staré dřevěné židli, rukou se opíral o opěradlo a druhou si mnul zátylek. Inspirace si vzala dovolenou. Rozvázaná halena visela na štíhlém šlachovitém těle, bosé nohy už stydly nehybností. Čelo měkce kleslo na předloktí a oči se zavřely.

Jakési dloubnutí prstem prozřetelnosti způsobilo, že se Vojta náhle postavil a halena mu sklouzla z nahých ramen. Popadl první štětec a maloval. Maloval dlouho, neúnavně míchal barvy, střídal štětce. Ten, který mu nevyhovoval, zlomil nebo jím mrsknul proti zdi, kde zanechal barevnou šmouhu. Širokými gesty, které by mu i dirigent záviděl, přenášel živý obraz ve své hlavě. Nevnímal okolí, ani zda odražené věci od zdí způsobí nějaký hluk a někoho probudí. Poslední tah signatury ukončilo vypadnutí štětce z Vojtovy ruky.

První paprsky nového dne osvětlily impresi umělcova života. Vojta ležel schoulený na zemi a jen na se mu na kůži leskly krůpěje potu. Vyčerpaný upadl do hlubokého spánku. Zdi, podlaha, dokonce strop vykazovaly známky útoku šíleného maniaka. Voda z převržené sklenice se pomalu vpíjela do mezer v parketách a prostor zaplňoval pach syntetické pryskyřice.

Uprostřed toho všeho stálo hotové dílo. Černobílá ruka zakrývající tvář muže, avšak mezi prsty nechává prostor oku, snažícího se dohlédnout kamsi za sebe. Nikdo jiný se neobjevuje, ale pohled dává tušit, že nebyl sám. Středobodem se stala modrá duhovka poskládaná v mozaice tisíců odstínů modré, propletené zlatavými šlahouny. Každý detail, dokonale uhlazený, měl své místo.

Nový den přináší nové šance, bohužel i nedočkavé kurátorky…

Toho rána Erika vzbudilo až cinknutí nové příchozí zprávy a pak další a další, které díky chytrým hodinkám provozujícím ten otravný zvuk přímo u jeho hlavy skutečně nešlo přeslechnout. Nespokojeně rozlepil oči a převalil se z jednoho boku na druhý, mumlaje cosi o neschopném hostiteli a probdělé noci.

Jeho nového spolubydlícího mu byl čert dlužen. Záda ho bolela, připadal si, že se skoro nevyspal. Ale Vojta, ten se teď určitě rozvaloval v posteli a užíval si krásné noci v měkkých přikrývkách. Mizera jeden…

Na malý moment se v Erikově hlavě vybavily všechny bolestné jiskry, které v očích svého spolubydlícího zahlédl, když jej nazval patlalem, nyní se ale pouze zamračil. Copak on za něco mohl? Volal tak na něj, aby se otočil, Vojta přece neměl právo poslat ho spát na gauč jako nějakého neposlušného haranta! Bylo to tak… potupné!

Cink…

Ať už jej sháněl kdokoli, nenechával se odbýt, a tak Erik s povzdechnutím zvedl telefon, dívaje se na rozesmátého chlapce, kterého poznal minulý den, a hned vedle něj na kraťoučké – kde jsi?

Sakra!

Spěšně vystřelil z gauče, až deka, již měl na sobě, spadla na zem, a začal hrabat v kufrech, co si s sebou do Prahy vezl. V ten moment mu bylo úplně jedno, jaký udělá nepořádek, vždyť oni už na něj čekali! Jak mohl zapomenout?

V kuchyni popadl obložený chleba, který si Vojta nejspíš připravil na oběd, a nasoukal ho do sebe, zatímco sbíhal schody a spěšně se řítil ulicemi k místu, na němž se s Jankem minulého večera domluvili. Na poslední chvíli si ještě vzal mentolovou žvýkačku. Jako vyčištění zubů to muselo stačit.

To, co se dělo potom, by ovšem dokázal popsat jen těžko. Všechno se seběhlo strašně rychle a on najednou seděl v autě mezi dvěma kluky, Lukášem z levé a Patrikem z pravé strany, kteří se mu energicky představili, a pozoroval, jak za okýnkem mizí velká betonová džungle hlavního města a pomalu, ale jistě se mění v menší domky a krásnou přírodu. Kluci s ním moc nemluvili, hodně si povídali společně a Erik spíš poslouchal. To se ale změnilo, když konečně dorazili na místo a vydali se po jedné z lesních pěšinek směrem k samotnému lomu.

„Co strejda? Nebudeš mu chybět?“

Dobře. Zrovna tenhle dotaz slyšet nepotřeboval, na strejdu vážně myslet nechtěl. Možná mu měl říct, že odchází… Jenže na jinou stranu, to on za všechno mohl a Erik ho nemusel a nechtěl litovat. To on to z nich dvou měl těžké a Vojta neměl právo tvářit se, že to Erik mu pije krev. Mladík byl úžasným společníkem! Vlastně skoro litoval, jak úžasným společníkem byl, protože si to Vojta nezasloužil.

A stejně, kdesi hluboko v něm samém možná přece jen věděl, že tohle nebyl nejlepší přístup, jaký mohl mít…

„Brácho? V pohodě?“ šťouchl do něj Lukáš a Erik se nepatrně pousmál a kývl hlavou.

„Jo, dobrý. Asi.“

„Pojď, teď uvidíš něco úžasnýho,“ pousmál se Patrik, chytaje jej za paži a Erik se na něj zaujatě zadíval, to už se před nimi ale objevil menší ochranný plot a za ním něco, co mladík ještě neviděl. Patrik měl pravdu, bylo to… úžasné.

„To není všechno,“ pousmál se Janek a malý plůtek přelezl. Na to se Erik zadíval krapet nedůvěřivě, hned na to ale hodil všechny pochybnosti za hlavu. Ochranné ploty beztak byly jen pro idioty schopné spadnout. Oni to zvládnou.

Opatrně se posadili až na samý kraj, nohy spouštějíce dolů, do propasti, a Janek se zazubil, přitahuje si k sobě batoh, v němž to podezřele zacinkalo.

„Teď teprve uvidíš ten zázrak, o kterém jsme mluvili, brácho. Protože to ti říkám, takovou lahůdku jsi ještě neochutnal…“

Vojtu probudila bolest hlavy, která tepala natolik, že znemožnila další spánek. Bál se otevřít oči nejen proto, že přes zavřená víčka viděl paprsky slunce, ale také cítil, že neleží ve své posteli. Vyděsil se. Vždyť včera nikde nebyl, nikdo mu nic do pití nemohl hodit. Tak proč, sakra, ležel na studené tvrdé podlaze s hlavou jako střep? Jediné, co ho uklidnilo, byla nezaměnitelná vůně barev. Pootevřel oči a jeho pohled dopadl na dokončený obraz. Oddychl si, když se jeho mozek konečně probral natolik, aby si vzpomněl na minulou noc, kterou prožil v záchvatu inspirace. Se zaúpěním se posadil a promnul si ledové ruce. Protáhl se a slyšel, jak mu zakřupalo v zádech. Chytil se za hlavu – jak byl starý, tak byl hloupý. Jen pár metrů od sebe, vedle v pokoji, měl pohodlnou postel. Bylo to opravdu tak složité tam dojít? Bylo. V tomto se přesně poznával, nebylo to poprvé, kdy usnul u obrazu. Zadíval se na své dílo osvětlené denním světlem a spokojeně vydechl. Jen pár drobných úprav a měl hotovo. I když byl vždycky skeptický vůči svým dílům, uznal, že toto je to nejlepší, co kdy namaloval.

S pocitem dobře odvedené práce se zvedl ze starého křesla a uvědomil si, jaký má hlad a žízeň. Potřeboval kafe, vyčistit si zuby, dát si sprchu…

Neměl tušení, kolik bylo hodin, ale podle slunce, které bylo už hodně vysoko, usoudil, že nebude daleko k poledni. A v bytě byl klid. Neslyšel hrát televizi, nehulákal přehrávač…, nevěřil tomu, že jeho nový spolubydlící jen sedí na ustlané pohovce a čte si. Vyběhl z pokoje a první, co uviděl, byl prázdný gauč se zmuchlanou peřinou a polštářem povalujícím se na zemi.

„Eriku!“

Ticho, které mu bylo odpovědí, ho ujistilo, že ten mladý fracek je pryč. Pokrčil rameny a zapnul kávovar. Co mu bylo po tom, kde to mládě běhá? Byl dospělý a mohl si jít kam chtěl. To, že mu snědl jeho večeři, ke které se večer nedostal, přešel jen s odfrknutím a udělal si v hlavě poznámku, že pokud spolu budou chtít vycházet aspoň trochu v klidu, musí si o tomto promluvit. Nemínil trpět hlady jen proto, že pubescent ve vývinu mu bude věčně rabovat lednici. Zkontroloval telefon, jestli mu Erik nenapsal, ačkoliv tušil, že je to zbytečné. Stejně jako bylo zbytečné po domě hledat vzkaz. Proč by se namáhal? Jenže hodiny ubíhaly, slunce se pomalu klonilo k západu a Erik se stále neozýval. Ačkoliv se Vojta zařekl, že se o něj nebude zajímat, začal ho přepadat strach. Erik neznal Prahu, neznal její záludnosti, mohl se ztratit, mohl mu někdo v tlačenici v metru ukrást telefon, který naivně nosil zasunutý jen tak napůl v zadní kapse džín.

Vojtovi se už klížila víčka, byl unavený, vzhledem k probdělé noci, a přes den mu podvědomá starost nedovolovala usnout. Teď už to ale tělo vzdalo a on zaklimbal s hlavou na Erikově polštáři, který voněl příjemně…

Netušil, jak dlouho spal, ale vzbudila ho zběsilá noční můra, ve které se odehrály všechny možné katastrofy, které se Erikovi mohly stát. Zamžoural na hodinky, bylo skoro půl osmé. Nechtěl působit jako stíhačka, nechtěl ani ukazovat, že má o Erika obavy, ale doznívající hrůza ze snu podryla jeho přesvědčení nezajímat se a s povzdechem vytočil Erikovo číslo. Čekal…

Jenže Erik v ten moment ležel v trávě, pozoroval mraky honící se nad jeho hlavou, nohy stále ještě spuštěné dolů, do propasti, a na tváři mu hrál podivně uvolněný úsměv.

„Jirko?“

„Já sem, to… Janek, vole,“ rozesmál se chlapec po Erikově boku a mladík se rozesmál taky, alkohol v jejich žilách dělal všechno tak dokonale zábavným!

„Proč dinosauři nenosej kalhoty?“

V ten moment byl právě ten dotaz tím nejpodstatnějším, co mohlo existovat, a celá čtveřice se hluboce zamyslela.

„Jsi debil?“ zeptal se nakonec Patrik s pozdviženým obočím.

„Jak by si asi natáhli kalhoty, když maj ocas?“

„Sám jsi ocas,“ přisadil si Lukáš a znovu si lokl průzračné tekutiny, kterou si s sebou přivezli.

„To teda nejsem!“

„Ale jsi, vole.“

„Nejsem, vole, sám jsi ocas.“

„Oba jste vocasové.“

„Hej, proč dinosauři nenosili nějakou fusekli? Jako na ocase?“

„Proč by nosili fusekli na ocase?“

„No aby jim nebyla zima.“

„Sám jsi ocas.“

„To teda nejsem!“

Už už to vypadalo, že se chlapci začnou prát, k čemuž za posledních dvacet minut obecně neměli moc daleko, když jejich konverzaci přerušilo hlasité vyzvánění Erikova telefonu. Zmiňovaný jej proto vytáhl z kapsy a se zájmem se podíval na jméno volajícího.

„Kdo je to prudič?“ zeptal se Janek nechápavě a Erik pokrčil rameny. V ten moment si nedokázal přiřadit, komu tuhle přezdívku vlastně přidělil. Někomu ano. Ten někdo ho hrozně sral… Kdo to byl?

„Prudičovi to neber, to bude nějakej vocas,“ poznamenal Lukáš. A bylo to asi to nejchytřejší, co Erik kdy slyšel – nebo si to v ten moment alespoň myslel. S někým, koho si takhle pojmenoval, rozhodně mluvit nechtěl.

„Sám jsi vocas,“ přisadil si Patrik, a Erik zatím vypnul zvonění a znovu se položil do trávy. Slunce se pomalu chýlilo k obzoru, a on by se docela rád znovu napil, víčka se mu ale klížila a on byl unavený… Mohla za to ta probdělá noc? Kdo za ni mohl? Asi nějakej vocas…

***

Když se probudil, byly už nad jeho hlavou hvězdy a zima se zažírala do každého kousku jeho těla. Překvapeně rozlepil víčka a rozhlédl se kolem sebe – ano, na tohle místo si pamatoval. Seděli tu s Jankem, Lukášem a Patrikem, pili a bavili se… a pak kdosi volal. Bolela ho hlava, věděl ale, že alkohol z něj rozhodně nevyprchal. Když už nad tím přemýšlel…

„Patriku, máš ještě tu láhev?“ zeptal se, mladík ale pouze zakroutil hlavou.

„Tady vocas ji pustil do lomu. Prej omylem.“

Dál už je Erik neposlouchal, spěšně si protřel oči a zadíval se na displej svého telefonu, který blikal ne jedním, ale hned několika příchozími hovory. Prudič… kdo to byl? Nebyl to Vojta? Možná. Nebo to byla jeho matka, tu měl uloženou nějak podobně. Nebo zbytek rodiny. Nebo nějaký jeho bývalý učitel. Měl by začít vymýšlet lepší přezdívky.

„Je tu zima,“ oklepal se, když chlad znovu zaútočil na jeho tělo a kluci přikývli.

„Asi už půjdem,“ řekl nakonec Janek a všichni čtyři se vydali lesem zpět k autu, do nějž se pak společně naskládali. Na obloze byly hvězdy, které řídícímu Jankovi svítily na cestu, a oni tu noc, snad pro jejich nepopiratelné štěstí, nepotkali jediného živáčka. Přesto ale Janek zaparkoval kousek za městem, snad byl ještě dost při smyslech, aby si nenechal vzít řidičák. Všichni čtyři se za hlasité konverzace přesunuli na zastávku, kde se spolu posadili. A Erik byl vlastně hrozně šťastný, protože našel něco, v co po včerejšku vlastně ani nedoufal. Díky Jankovi a klukům začínal Prahu milovat, i když dnes ve městě vůbec nebyli. Vlastně mu přišla hrozně fajn.

A ta nálada mu pak vydržela i po celou cestu autobusem až na jeho zastávku, kde se s kluky rozloučil a s jakýmsi dalším teenagerem, který do bytového domu právě vcházel, proklouzl dveřmi. V ten moment záleželo úplně na všem, všechno bylo tak podstatné, až na dvě věci – Vojtu, a fakt, že se na něj okolo dvou hodin ráno chystal zvonit, jelikož si v ranním spěchu nevzal klíče…

Do Vojtova polospánku se vkradl nepříjemný zvuk zvonku. Trhl sebou a chvíli jen přemýšlel, jestli to nebyl jenom sen. Zamžoural na telefon, který ukazoval šest minut po druhé ranní, porozhlédl se po ztichlém bytě ponořeném do tmy a pomalu se zvedl. Trochu se mu zamotala hlava, přece jen toho moc nenaspal a tohle podřimování mu příliš nepomohlo. Jen pevně doufal, že za dveřmi najde toho parchanta, o kterého se celý den tak bál. A rozhodně na něj nebude milý. To, co mu poví, si hošánek za klobouk nedá.

Pootevřel dveře jen nakolik mu řetízek dovolil, a když za nimi uviděl toho nafrfněného frajírka netušil, jestli mu má první jednu vpálit nebo ho obejmout.

Erik tam jen stál, díval se mu drze do očí, jako by bylo poledne a on si jen odskočil na krátkou procházku. Beze slov ho vpustil dovnitř. Sotva za nimi zaklaply, spustil: „Mohl bys mi vysvětlit, kdes byl? Celý den? A proč jsi mi, do prdele, aspoň nezvedl telefon? Jsi normální? To, že už ti osmnáct bylo, mě vůbec nezajímá, já za tebe mám zodpovědnost! Tvoje matka, a moje vlastně taky, mě poprosila, ať na tebe dohlídnu, aspoň prvních pár týdnů! A dokud já neusoudím, že se v Praze orientuješ, tak mi budeš sdělovat, kam jdeš a s kým! Rozumíš? Do hajzlu, Eriku! Tebe nenapadlo, že o tebe můžu mít strach? Jsi nezodpovědný mladý parchant!“ ječel na něj a neměl daleko k tomu mu jednu střelit.

V tu chvíli měl Erik dojem, že všechno alkoholem způsobené veselí zmizelo. Každé Vojtovo slovo jako by jej víc a víc sráželo, křičel na něj, jako by byl jeho dítě, bylo to tak potupné! Seřval ho jako malého haranta, na tohle teda rozhodně neměl právo! Byli skoro stejně staří! I když byl Vojta kdesi v nitru tak… tak zapšklý, tak nudně vážný, protivný, sakra, na Erika nikdo řvát nebude a už vůbec ne on!

„Já nejsem žádný tvoje zadělaný dítě, chápeš?!“ vyplivl tak rychle, až mu chvíli trvalo, než pochopil, co to vlastně povídá.

„Nemusím a nebudu se zpovídat tobě, ani nikomu dalšímu! Víš, kde jsem byl? V daleko lepší společnosti! Bavili jsme se, to ty evidentně ani neznáš. Bože, moje matka tohle, moje matka tamto, já tohle poslouchat nechci! Já jsem normální dospělej člověk, nepotřebuju nikomu říkat o každým svým kroku, na rozdíl od tebe! Maminka ti řekla, tak mě tu máš, i když mě nenávidíš. Maminka tě poprosila, tak měl hlídáš, jako nějakýho zadělanýho haranta. Když ti to dělá dobře, klidně lez svojí i mojí matce do prdele, ale já se tohohle účastnit nemusím!“

Vojta v tu chvíli zbrunátněl vzteky, ale vzápětí si uvědomil, že to on je tu zodpovědnější a starší. To on by měl ovládnout svůj hněv, aby spolu vůbec dokázali koexistovat. A proto se rychle uklidnil a tišším, vyrovnaným hlasem na něj promluvil: „Posloucháš se vůbec, vnímáš svá slova? Ta přesně ukazují, jak nedospělý a nezodpovědný jsi. Nedivím se, že se o tebe matka bojí a že ti pořídila hlídání. I kdybys byl stejně starý, klidně i starší, je slušnost druhému sdělit, že jedeš někam pryč a přijedeš někdy v noci. Zvlášť když mám dojem, že jsi ani nechtěl přijít na noc domů. Já přece po tobě nežádám, abys mi hlásil každou návštěvu supermarketu nebo že jdeš s klukama hrát fotbal. Ale když se do večera nevrátíš…, zkus brát ohled na mě. Tobě nedošlo, že bych o tebe mohl mít strach? Protože Prahu neznáš? Protože jsi šel ven s lidmi, které jsi znal jen pár minut? Žil jsi přece ve velkém městě, tak víš, jak může být záludné! Myslel jsem, že jsi rozumnější, ale nejsi a k dospělosti musíš ujít ještě dlouhou cestu a je úplně jedno, že jsi jí věkově docílil. A věř tomu, že to není o tvé matce, které jsem slíbil, že tě ohlídám. I kdyby jí nebylo, strach bych o tebe měl stejně. Tomuto se totiž říká zodpovědnost, které já mám evidentně přespříliš v tvých očích, zato tobě chybí. Tak se teď seber, umyj si ruce a jdi se vyspat z té kocoviny!“

Už když ta slova dozněla, bylo Erikovi do pláče. Do hořkého, vzteklého pláče. Tolik ho Vojtův projev štval! Paradoxně, kdyby Vojta křičel a své emoce nezvládal, kdyby jej třeba i uhodil, v tu chvíli měl dojem, že by to nesl lépe. Jenže on byl najednou zcela klidný a tím Erikovi znovu ukazoval, jak moc se cítil nejen nad věcí, ale i nad mladíkem samotným. Přišlo mu, že do něj tak akorát kope, a nejen on. Tohle byla patrně záliba celého světa už od Erikova narození.

Pevně semkl rty k sobě a zúžil oči – v ten moment by se nebál říct, že svého spolubydlícího skutečně nenáviděl. U dalších slov, která řekl, si pak dával nadmíru záležet, aby zdůraznil každé jednotlivé slůvko.

„Tady já doma nejsem!“

Vztekle se otočil a zamířil si to rovnou do obývacího pokoje, kde popadl deku, pod níž minulou noc spal, a i s ní se spěšně vydal zpět ke vstupním dveřím.

Ještě, než ale Vojta stačil cokoli říct, znovu se na něj otočil. Nikdy v životě by nedokázal určit, proč přesně se v ten moment křivě usmál, věděl ale jedno – jedovatější výraz nikdy nenasadil.

„Jdeme hrát s klukama fotbal, mami.“

Než překvapený Vojta stihl zalapat po dechu, zabouchl za sebou naštvaný mladík vchodové dveře a spěšně seběhl po schodech dolů, do přízemí, hlavními dveřmi vybíhaje přímo do chladné noci. Běžel dlouho a nebyl si moc jistý, kam přesně, hlavně ale chtěl být daleko. Ironií přeplněná slova mu moc neulevila, bylo mu mizerně. Musel pryč…

Na zastávku, kolem které právě probíhal, zrovna přijížděl autobus, a tak do něj nastoupil a sesunul se úplně dozadu, k okénku, hlavu si opíraje o sklo a pozoruje ubíhající krajinu, rozsvícené lampy a hvězdy vysoko nad nimi. Bylo jich málo – všeho všudy viděl tři, a to snad jen proto, že byla výjimečně jasná noc a domy se střídaly chvíli rychle a chvíli pomalu, ukolébávaje unaveného mladíka k neklidnému spánku plnému ne zrovna uspořádaných pocitů…

***

Probudil se po necelých pětačtyřiceti minutách. Ze začátku moc netušil, kde se právě nachází, pak si ale vzpomněl na všechny zážitky právě proběhlých dní, a zmučeně si povzdychl. Domy venku se změnily, bylo jich nyní daleko méně a on pochopil, že jej autobus vyvezl až na samotný okraj Prahy. Raději popadl deku i batoh, do nějž ji nacpal, a konečně z autobusu vystoupil. A takřka hned, co se mu do těla zaryl chlad, pochopil, že toto snad nebyl nejlepší nápad.

„Pitomej chlap,“ zamumlal si pro sebe. To kvůli Vojtovi byl teď tady, to on za to mohl! Kdyby se nechoval tak…

Oklepal se, když na něj znovu zaútočil vítr, a raději se co nejrychlejší chůzí rozešel vpřed, aby se alespoň trochu zahřál. Venku byla zima, a přestože letní teploty rozhodně neklesly pod deset stupňů, měl dojem, že by mu od úst mohla stoupat pára, kdyby ji mohl vidět. Kolem ale byla tma, vlastně se dostával do čím dál temnějších částí předměstí a z toho mu začínalo být krapet úzko. Pokusil se to ale neřešit.

Za všechno mohl Vojta! Vždycky byl tak protivnej, vždycky se k němu choval jako k dítěti. Nikdy se ani nesnažil tvářit, že jsou si rovni, a to Erika tolik štvalo! A dnes? To, jak ho seřval jako dítě? A pak si dovolil být klidný?!

Vztek pomalu opadával a on si rozrušeně povzdychl. Ano, extra zakončením svého monologu jej Vojta neuvěřitelně naštval, pravda ale byla, že mu možná přece jen mohl vzít telefon. A neprobudit ho ve dvě ráno. Možná, že něco, leč jen úplně maličko z toho všeho byla i Erikova chyba. Možná si Vojta nezasloužil přijít o Erikovu úžasnou společnost.

„Kruci!“ sykl nepříjemně a kopl do malého kamínku u cesty. Ať to bylo jakkoli, výsledek byl jasný – byl venku, sám, a útočila na něj vlezlá zima. V místech, která neznal, a alespoň v tomhle měl Vojta skutečně pravdu – v Praze se neorientoval. A být v ní sám, v noci, pro něj skutečně nebylo nejlepší.

Tok jeho myšlenek byl najednou ne zrovna nenásilně přerušen, když mu kdosi položil ruku na rameno. Vyděšeně se otočil, bylo to jen tak tak, že nezakřičel. Neskutečně se lekl.

„Zima, viď?“ promluvil jeden z mužů, jenž nyní stáli naproti němu, a Erik opatrně přikývl. Ten, co jej předtím tak vylekal, mu položil paži kolem ramen a jal se vést ho kamsi do tmy, i když Erik nešel zrovna nadšeně.

„My už tě zahřejeme, to se nemusíš bát, holubičko.“

Kruci!

„Já asi nechci,“ zkusil Erik a vyvlékl se zpod sevření, muž jej ale znovu chytil.

„Ale chceš. Jinak bys sem nešel, takhle sám…“

„Nechci,” vydechl Erik, znovu vytrhávaje paži z mužovy dlaně, ten jej ale nešetrně natiskl na zeď za ním. A v tu chvíli začal mít Erik strach. Nejen ten, najednou mu bylo úzko víc než kdy dřív, dýchal přerývavě a srdce mu bušilo až v krku. Krev mu mrzla v žilách a onen strach se v něm znovu a znovu přeléval.

„Co takhle začít něčím na uvolnění? Tohle tě zahřeje, podívej,“ vytáhl jeden z jeho kamarádů jakýsi předmět nápadně se podobající injekční stříkačce.

„Bude ti teplo, uvidíš.“

„Nesahej na mě!“ vyjekl mladík, a když se k němu muž přiblížil, konečně se vyvlékl ze sevření toho, jenž ho držel u zdi a nešetrně ho odstrčil. To ale muž nečekal a kymácivě narazil do druhého z nich, který zrovna držel otevřený sáček s fetem, chystaje si svou dávku. Pytlík mu vyletěl z rukou a bílý prach se rozsypal všude okolo nich. Na moment zavládlo ticho.

„Ty kreténe, víš kolik ten matroš stál?! No počkej!“

Jenže Erik rozhodně čekat nechtěl. Spěšně mezi muži proklouzl a utíkal uličkami kamsi pryč. Slyšel, jak běží za ním, a ze srdce doufal, že uličky nejsou a ani nebudou slepé. A běžel ještě dlouho po tom, co už za sebou žádné kroky neslyšel, zrychlil, kdykoli spatřil jediného živáčka. A až pak, když vylezl nahoru, na jakýsi kopec a na něm do větví vysokého košatého stromu, z nějž mohl pozorovat, zda se k němu někdo neblíží, zabalil se do deky a mohl konečně vydechnout a schoulit se do jediného zdroje tepla, který si s sebou vzal. Byl zpocený ze zběsilého běhu, ale když se uklidnil, chlad, té noci dost neobvyklý, se mu začal zarývat do těla krytého jen vlhkou lehkou mikinou. Byla mu taková zima…

Srdce mu nepřestávalo bušit až v krku a noční tma mu najednou způsobovala úzkost. Nechtěl tu být sám, v ten moment by mu nevadila ani přítomnost toho protivného chlapa, co jej tak nešetrně vyhodil. Vlastně nevyhodil…

Možná neměl utíkat. Možná neměl být od začátku tak ironický. Možná to celé nebyla jen Vojtova chyba, možná… možná se i Erik měl snažit…

Další poryv studeného větru jej donutil oklepat se a on mohl cítit, jak se mu zmrzlé ruce třesou. Tady nemohl zůstat, věděl to.

Vytáhl z batůžku telefon a spěšně projel všechny kontakty. Komu chtěl volat? Matce určitě ne. A dál byl v Praze jen Vojta, toho by možná raději vynechal, a… ano, to bylo ono.

Spěšně vytočil Jankovo číslo a přiložil si telefon k uchu, krev mu ale zmrzla v žilách, když hovor spadl do hlasové schránky. A on si pamatoval, že na Patrika s Lukášem si číslo nevzal vůbec.

Jenže tady zůstat nemohl! Nebo ano?

Vítr znovu zafoukal a kdesi v dáli zaštěkal pes, což Erika vylekalo a mladík sebou trhl, jen tak tak se přitom udržel nahoře, na stromě. Deka se z něj sesunula a on jí zachytil vážně na poslední chvíli a znovu se do ní zahrabal. Ten chlad byl vážně nesnesitelný i stres si vybíral svou roli…

Znovu odemkl telefon. Bylo mu tak mizerně! Jenže copak vážně mohl zavolat Vojtovi a poprosit ho o pomoc? Vždyť to kvůli němu se to všechno odehrálo!

Jenže v ten moment jako by tu myšlenku cosi narušovalo. Erik najednou věděl, že to přece jen nebyla celé jeho chyba, a to, že byl Erik tady, za to si mohl sám. Vojta ho nevyhazoval.

Víc se zahrabal do deky a přitiskl si vyzvánějící telefon na zmrzlé ucho. Klepal se. Asi by se potřeboval hýbat, jenže on v ten moment nedokázal opustit zdánlivé bezpečí stromu a musel si přiznat jedno – v životě by nečekal, že se bude takřka modlit, aby mu někdo jako Vojta zvedl telefon.

„Ano?“ slyšel na druhé straně konečně. A on už nedokázal dělat, že je všechno v pohodě.

„Vojto? Mohl bys…,“ hrdost šla do háje, i když to Erika přece jen vnitřně bolelo. Nedokázal ale upřednostnit potupnost té situace, ani se ubránit podivně smutnému, vystrašenému tónu hlasu, jenž se mu pomalu lámal chladem i strachem. „Mohl bys pro mě přijet? Prosím…“