Sejdeme se na Pride 7.

Když přišel Vojta domů, Erik tam nebyl. Na jednu stranu ho to zamrzelo, na druhou pochopil, že má čas ještě trochu přemýšlet a zchladit si hlavu v bytě zatepleného paneláku, kde vládla přijatelná teplota. Rozbouřený žaludek už se uklidnil, možná tomu pomohla i Adéla, která mu ukázala i druhou stranu mince. Měla pravdu, vždyť o nic nešlo, on jen zbytečně vyšiloval. Neznal sice Erika dlouho, ale určité momenty a pohledy, kterými Vojtu občas poctil, ukazovaly, že pro něj není jen tak obyčejný spolubydlící. Cítil to, nenamlouval si to… A reakce samotného Erika po aktu to jen dokazovala. Kdyby mu byl Vojta volný, netvářil by se tak vyděšeně a ztýraně. Rozhodně by měl dát Erikovi šanci se omluvit. Oba by si měli sednout a mluvit, aby se mezi nimi všechno projasnilo, ať měl jejich vztah dopadnout jakkoli. Přece jen nebylo vyloučeno, že u něj Erik skončí na celý semestr, ne-li ještě déle. Byty v Praze byly nehorázně drahé a koleje? Nechtěl si nic nalhávat, ale levné taky zrovna nebyly a o soukromí si člověk mohl nechat jen zdát. Jistě, že by se mohl vzepřít a prostě mu mohl říct, že u něj být nemůže, ať se matinka postará o jiný podnájem, ale z nějakého důvodu mu tato myšlenka byla proti srsti. I když měl Erik své mouchy ohledně různých věcí i úklidu – ostatně on sám taky nebyl žádný vzorňák – tohle by časem jistě vyřešili. Ale otázka jejich prapodivného vztahu, to odkládat dlouho nešlo. Museli to vyřešit hned a doufal, že to tak Erik taky cítil. Ten chlad, který mezi nimi panoval, když se odpoledne potkali v bytě byl odporný a Vojta by ho dlouho nesnesl.

Otevřel lednici s pocitem, že by tam někde měla být zapomenutá zakysaná smetana a jahody, které si koupil den před tím. Udělal by svou specialitu, výbornou na takovýto letní den jako byl dnes. Třeba by pak Erik pochopil, že to s ním myslel opravdu vážně. Jenže ať hleděl do pater lednice, jak chtěl, smetana tam nebyla. Ono tam toho vůbec bylo pomálu. Možná, že by nebylo špatné udělat nějaký nákup, aby alespoň měli co snídat.

Hodil na sebe letní košili s medvídky koala, stejně divoké šortky a v docela dobré náladě sbíhal schodiště. To, že si udělal nějaký plán, jak to vyřešit, ho hodně uklidnilo.

Před posledními devíti schody, které vedly ke vchodovým dveřím, se však zastavil tak prudce, že to málem neubrzdil a už se viděl dole polámaný. Ustál to. Co však nedokázal ustát s klidným srdcem a snesitelným tepem, byl výhled na dva kluky, kteří byli pár chvilek předtím, než jeden druhému strčí péro do zadku. Kdyby to byl kdokoliv jiný, asi by okolo nich s vědoucím úsměvem prošel, a ještě jim upřímně popřál rozkošný orgasmus s poznámkou, ať pak po sobě uklidí, ale zrovna u těchto dvou zůstal stát jako solný sloup, neschopen se pohnout. Erik jen stál s roztrženým trikem, s očima zastřenýma touhou a naprosto oddaný pod rukama blonďáka, který byl nápadně podobný jeho Hynkovi. S hrůzou si uvědomil, že je to ten samý člověk, který se zajímal o jeho zdraví ve Stromovce. Bylo mu naprosto jasné, že tohle je Patrik.

Polkl přebytečné sliny a přemýšlel, co by měl udělat. Rozhodně by se měl vrátit do bytu, neměl sílu sejít těch pár schodů a proklouznout okolo nich, jako by o nic nešlo.

Sakra! Šlo! On kvůli Erikovi vyklouzl ze své komfortní ulitky, otevřel se mu, vypustil své dlouho tutlané city ven jen pro toho malého spratka… Chtěl dát všechno do pořádku, promluvit si… Až teď mu došlo, že si všechno jen namlouval, že všechny pohledy i jemné nuance, které Erik vysílal, byly jen jeho zasraná fantazie a touha někoho konečně milovat, s někým být… nebýt sám. Všechno byla chyba, zasraný totální error, který už si ve svém věku neměl nikdy připustit. Věděl, proč byl celé ty roky zasekaný sám v sobě a nikoho k sobě nepouštěl… Protože vždycky když to udělal, bolelo to. Možná byl citlivý až příliš, ale s tím už nic neudělá, prostě takový byl. Buďto na plný plyn nebo vůbec.

Netušil, jak dlouho tam stál a týral se pohledem na ty dva, když si všiml, že jej Erik zpozoroval. V tu chvíli donutil své zdřevěnělé nohy, aby začaly spolupracovat. Seběhl poslední schodiště, otevřel vchodové dveře a chtěl co nejrychleji zmizet z jejich dosahu. Udělal dva dlouhé kroky, když si uvědomil, že ten pitomec by se taky mohl sebrat s vidinou volného bytu a dotáhnout si tam toho svého kluka.

Nadechl se, aby se uklidnil, otočil se a zachytil na poslední chvíli dovírající se dveře.

„Pokud tě náhodou napadlo, že se z tohoto veskrze romantického místa přesunete do bytu, buď tak hodný a vynechej mou postel. Přespím v ateliéru,“ řekl ledovým hlasem, kterým zakryl všechny emoce, které jím zmítaly. Nemohl se vrátit domů, a bylo naprosto jedno, jestli se ten jeho Patrik zdrží, nebo by tam už Erika našel samotného. Tolik ran, kolik utržil za poslední dny musel rozdýchat, sám. A jediné místo, kde si dokázal lízat rány, aniž by ho někdo rušil, byl právě ateliér. To, že byl těsně pod střechou a bude tam nejmíň padesát stupňů, řešit nehodlal. Potřeboval být sám.

Erik ležel v posteli a díval se na Patrika, jak mu dlaní lehce přejíždí po kůži břicha. Bylo to tak příjemné. Patrik věděl, co se mu líbí, a neváhal mu to dopřát.

Takže to dopadlo jako vždycky. Nechal se od Patrika přesvědčit, že půjdou k Vojtovi do bytu, když tam teda nikdo není, a užijou si to. Jako si užívali dříve. Bývalo to skvělé, úžasné, snad nejlepší sex, co kdy zažil, protože Patrik toho fakt uměl hodně a znal Erika do posledního místečka.

Ovšem něco se změnilo. Něco, co způsobilo, že Patrikovo kouzlo, které nad Erikem měl, se začalo rozplývat, pomalu a nenápadně, ale neodvratitelně. Vlastně ne něco. Někdo.

Vojta. Ten, kterého měl zpočátku za starého chlapa, i když nijak starý nebyl. Který o něho měl starost, dokonce mu dost pomohl, a v posteli nebyl vůbec marný.

Tak proč jsem přesto všechno zas skončil s Patrikem? Kvůli dalšímu parádnímu sexu?

Ano, přiznávám, kvůli sexu. A to tak, že poslednímu.

Ano, mluvil v duchu sám k sobě.

Tohle je poslední sex, který jsem s Patrikem zrovna měl. Protože takhle to dál nepůjde. Jistě, mohl by být takový ten typ, co to hraje na dvě strany, mít vztah s Vojtou a zároveň si semtam trochu povyrazit s Patrikem.

Ušklíbl se. Takovéhle uspořádání věcí by Patrikovi zcela jistě nevadilo, ten by sám měl několik dalších želízek v ohni, jak bylo Erikovi víc než jasné. I kdyby mu tvrdil, jak moc ho miluje. Ale Vojta by něco takového nikdy nepřijal, toho si byl Erik víc než vědom.

Erik už věděl, že si vybral. Mezi okouzlujícím promiskuitním Patrikem, který se nebál ani sexu za peníze, a Vojtou, který sice nebyl tak oslnivě přitažlivý, ale měl v sobě něco, s čím Erik v hloubi duše cítil jakési souznění. A tohle rozhodně stálo za bližší prozkoumání.

„Patriku.” Cítil, jak mu slova taktak prošla vyschlým hrdlem.

„Copak?” Mazlivý tichý hlas a přivřené oči dívající se Erikovi do tváře. „Chceš si to zopakovat?” Lehké zasmání a ruka sjíždějící k rozkroku.

„Ne. Přestaň,” s těmito slovy mu Erik ruku odstrčil.

Patrik se přestal usmívat. „Děje se něco?”

„Ano. Děje.” Sakra. Bylo to těžší, než čekal. Magnetické pole Patrikovy přitažlivosti na něho pořád působilo.

„No? Tak o co jde?”

Zhluboka se nadechl a upřeně se na Patrika zahleděl. „Tohle bylo naposled, co jsme se viděli. Bylo to s tebou fajn, opravdu, ale…”

Stalo se něco nečekaného. Patrik se rozesmál.

„Proč se směješ?” Erik se na něho nechápavě díval.

„Protože je mi jasné, že tohle nemůžeš myslet vážně. Něco ti jen přelítlo přes nos.”

„Ujišťuju tě, že nic takového. Už tě nechci vidět.”

„Je v tom ten starý chlap? Co mu patří tenhle byt, kams mě úplně v pohodě vzal a kde…”

„A dost! Nevím, proč bych ti měl ještě něco vysvětlovat. Už se s tebou nechci stýkat a nemusím to nijak zdůvodňovat.” Vstal z postele a rychle se začal oblékat.

Patrik se pořád lehce usmíval. Taky se zvedl z postele, sebral svoje oblečení a následoval Erikova příkladu.

„Nevím, jestli to bylo chytré vzít tě zrovna sem a… dělat, co jsme zrovna dělali, ale můžeš to třeba brát tak, že to byl sex na rozloučenou.”

Patrik neřekl nic, jen na rtech měl pořád ten úsměv.

Oba zamířili ke dveřím. Erik je otevřel a díval se, jak Patrik vychází na chodbu.

„Už se ti neozvu a od tebe očekávám to samé.”

„No když myslíš…” Patrik se ušklíbl a zamířil ke schodům. U nich se ještě otočil. „Měj se. Já věřím, že jsme se neviděli naposled. Znám tě moc dobře.” Zamrkal a zmizel Erikovi z dohledu.

Erik zavřel dveře. Já ti ukážu, že mě až tak neznáš, pomyslel si. Pak si vzpomněl na Vojtu. Možná by nebylo marné jít za ním do toho ateliéru. Hned.

Vojta doběhl do ateliéru, ještě přesněji doletěl a práskl dveřmi, až se stěny otřásly. Nechápal, co se to s ním děje. Ano, měl už hodně vztahů, ale všechny byly na jednu či dvě noci za jediným účelem. Jediná výjimka byl Hynek. Až do dnešních dnů jejich rozchod bolel. Ovšem jak s ním nyní cvičil Erik, to byla proti tomu procházka rajskou zahradou.

Vzal do ruky štětec a začal malovat. Nevydržel však dlouho, odmrštil ho, usedl a uchopil hlavu do dlaní. Za chvíli šmátral zase po štětci a vrhal se k plátnu. Tyto stavy se střídaly jako vlny na moři neznámou dobu. Celý ten čas se snažil přijít na to, kde dělá chybu, že jeho vztahy vždycky končí takto.

Z jeho rozjímavého, hektického rozpoložení ho nakonec vytrhl zvonek.

„Herdek! Kdo to otravuje?” uletělo Vojtovi pěkně nahlas. Nerad, ale přece se vydal ke dveřím.

„Co? Ne!” vykřikl, a když chtěl dveře přibouchnout, zjistil, že to nejde.

„Aauuu!”

„Vojto, prosím tě, dovol mi si s tebou promluvit. Prosím.”

„Nevím, co bychom si měli říct! Jdi si za tím svým Patrikem!”

„Vojto, prosím! Když mě pustíš dovnitř, tak ti to vysvětlím. Všechno je jinak, než si myslíš…”

Vojta polknul a všechnu svoji frustraci toužil dát do pár tvrdých, peprných slov řečených pořádně od plic.

„Víš ty co?” náhle si uvědomil, že dělá přesně to, co nechce. Kdyby dořekl, co měl na jazyku, tak by šlo všechno definitivně do háje.

„Pojď dál,” pravil už skoro normálně a otevřel dveře, které se celou dobu snažil zavřít. Erik mu s bolestivou grimasou padl do náruče.

„Je ti něco?”

„Nic, nic.”

Neznělo to moc přesvědčivě a Vojta si uvědomil, proč nemohl zavřít. Odvedl, částečně odnesl, tohoto vetřelce si sednout. Když mu sundal botu, uviděl, že to není nic hrozného, ale znát na ní bylo, k čemu posloužila. Odběhl tedy pro mokrý ručník, který omotal okolo postižené končetiny a promluvil:

„Tak proč jsi přišel?”

Erik si uvědomil, že to, co cítí a chce sdělit, bude náročné podat tak, aby to Vojta správně pochopil.

„Víš, Vojto, jsem si vědom, že jsem do tvého života vtrhl jako velká voda a převrátil ho naruby. Taky se mi to krajně nelíbilo. Jenomže těch pár dní s tebou totálně změnilo můj pohled na věc.”

To mně taky, pomyslel si Vojta u jeho nohou.

„Ve Vídni jsem měl vztah s Patrikem, který v době mého příjezdu sem už byl v podstatě pasé. Uznávám, vždycky byl hodně sexy a měl na mě vliv. Naučil jsem se díky němu hodně, co se mi líbí i jak udělat dobře partnerovi. Jenomže to mi nestačilo, a když Patrik odešel, tak o to více jsem toužil po něčem víc.

Když jsem tě poznal, pohár přetekl. Nemysli si, že chci jenom sex. Ano, líbí se mi, ale chci se posunout někam dál. Ty jsi mi to v nějaké formě poskytl a to pro mne znamená strašně moc. To, že jsem tehdy vykřikl Patrikovo jméno, bylo způsobeno, že přeci jenom sex a Patrik bylo ve mně někde hluboko spojené. Na základě této zkušenosti jsem to chtěl s Patrikem definitivně ukončit a to i v sobě. Proto jsem ho požádal o setkání. Pravda je, že k němu došlo dříve, než bylo dohodnuto nezávisle na mně. I když už na mě nemá takový vliv jako dřív, tak stejně mě dokázal po tak dlouhé době znovu svést a při tom jsi nás nachytal. A ano, přiznávám, vyspal jsem se s ním, ale neměl jsem z toho takový zážitek jako to bývalo kdysi, a to nemluvím jaké to bylo s tebou. Tak jsem to s ním ukončil navždy a byl bych rád, kdybychom to my dva spolu zkusili. Možná je to neodpustitelné, ale pochop mě, musel jsem se s tím nějak vyrovnat a ukončit to. Nikdy už nechci zažít to, co se stalo při našem sexu. Věř mi, myslím to upřímně. Vojto, já tě chci, strašně moc, nejen na sex, ale i v životě. Prosím!”

Vojta stále seděl u jeho nohou a opečovával pohmožděninu, kterou způsobil. Když Erik se svým proslovem skončil, podíval se na něj. Něco takového, ani vzdáleně, mi ještě nikdy nikdo neřekl, pomyslel si Vojta. Mohl mu ale věřit? Chtěl. Tolik si přál, aby jeho slova byla opravdu tak upřímná, jak je vyslovil. Chápal ho, i on měl kostlivce ve skříni, sterého ještě nevystěhoval. Měl by mu dát šanci…, pousmál se a pohladil jeho nárt.

Erik mu úsměv oplatil a cítil, že na dobré cestě. Konečně to všechno bylo venku a teď vše záleželo na reakci Vojty.

„Eriku, já to měl s Hynkem podobně, jen ten konec byl trochu jiný. Důvod konečného řešení jsi ovšem ty. S tebou jsem si uvědomil, že s Hynkem to bylo opravdu zajímavé, ale já potřebuji vedle sebe někoho jiného. Když jsem byl s tebou, cítil jsem se tak naplněný a šťastný jak nikdy v životě. Pravda, nebylo to hned. Tu noc na přehradě se to začalo lámat a nečekaně brzy to dosáhlo něčeho nepoznaného. Kazil to však ten tvůj Patrik. To bych se radši neviděl a tebe taky. A ano, žárlil jsem docela dost a pak brzy litoval i faktu, že tě už neuvidím. Já tě taky chci, Eriku.”

Během svých slov podvědomě stoupal po Erikových nahých nohách hladícími pohyby. Když skončil se svým výlevem, zrovna bojoval s knoflíčkem kraťasů na těle, po kterém toužil až k zbláznění.

Erik si poskytovanou péči užíval plnými doušky a každou vteřinu ho chtěl víc a víc cítit v sobě. Jenomže tato touha mu stále nebyla naplněna. Sice se celkem brzo ocitl dole nahý, a poněvadž mu bylo už nehorázně horko, sám si rychle sundal tričko, poslední část oblečení, ale Vojta se věnoval jeho mužství s takovou vervou a přitom s citem, že to vypadalo, jako by ho nic jiného nezajímalo. Řekněme si to po pravdě na rovinu. Ono to nebylo zdání, on to byl prostý fakt. Uvolnila se v něm všechna ta energie a touha potlačovaná stresem a Patrikovou existencí. Toužil po jediném, ochutnat celé, celičké tělo mladíčka, který tu byl před ním naprosto odhalený a k dispozici, a dokonale si ho vychutnat. Opatrně a něžně ho stáhnul na zem, aby se mohl věnovat celému objektu svého zajmu. Ten ovšem v této poloze též nezahálel. Snažil se, co to šlo, svléknout Vojtu a v některých chvílích to spíše hraničilo s trháním. Ještě štěstí, že toho na sobě moc neměl.

Když Erik ucítil na bradavkách jazyk, rty i zuby měl pocit, že se z toho vzrušení snad zblázní. Jenomže ještě mu k dokončení cesty něco chybělo.

„Vojto!“ vydechl vzrušením a formuloval slova, jak mu sdělit, ať se na to vykašle a vrazí ho do něj. Zjistil, že slova nepřicházejí, a tak jen s oblouzněným mozkem tiše fňukl: „To už nechci! Chci tě v sobě. Prosím…”

No řekněte, že byste takovému toužebnému přání nevyhověli. Vojta neodolal a začal si připravovat prsty i jazykem vstup do ráje.

„Nech toho a vraz ho tam!”

V tom okamžiku Vojtovi došlo, že má problém.

„Já ale nemám šprcku ani něco na promazání!”

Erik se zatvářil kysele…

„S nikým jiným jsem nikdy bez ní nespal, nemusíš se bát. A s ostatním si nedělej starosti, sliny stačí. A teď dělej, vraz mi ho tam! Prosím!!” Hlas měl Erik tak roztoužený a žádoucí, že se zkrátka nedalo odolat. Vojta ho do něj prudce vstoupil, až jeho příjemce hekl bolestí i slastí. Ano, takhle to měl Erik rád, vetřelec mu obracel vnitřnosti a on surfoval na vlnách neskonalé slasti.

Oba do toho dávali naprosto všechno a vybíjeli si frustraci posledních dnů. Vojta bušil do těla pod sebou jak hluchý do vrat, rychle a tvrdě při tom narážel do naprosto tvrdého údu i jeho příslušenství a cítil, jak se v něm vzdouvá živočišná touha. Užíval si to úplně dokonale.

Za chvíli z obou aktérů pot doslova stříkal a místností se šířil odér dvou pářicích se mužských těl. Spojení bylo naprosto dokonalé a podvědomě to ani jeden z nich nechtěli ukončil, dlouho oddalovali konec, ale nešlo do nekonečna. Když konečně Vojta zprudka napumpoval svoji velkou dávku do Erika, ten okamžitě všechen svůj obrovský přetlak vypustil mezi těla a Vojtu přitáhl svýma nohama k sobě v orgasmické křeči. To už jejich jazyky spolu válčily v jedné, tu v druhé dutině ústní. Ještě nějakou dobu si se takhle vzájemně užívali propojení v obou Erikových otvorech, než na chvíli ustali ve svých tělesných projevech, aby chytili dech.

„Vojto, to bylo tak krásné. Děkuji za to, žes mi dal šanci.”

„Mně se to taky hodně líbilo, Eriku.”

Vojtův jazyk se opět začal zabývat jeho bradavkami a musel tedy začít opět sténat vášní. Vojtovi chutnal ještě mnohem víc než před tím, jeho pot dával další rozměr chutí a vše činil daleko intenzivnější. Jeho chuťové buňky se ocitly v ráji při požívání této božské many, ještě nikdy za celou svou existenci neokusily nic tak dobrého. Tahle činnost neměla pozitivní vliv jenom na Erika, ale i na Vojtu a jeho mužství, které bylo stále uvězněno v hlubinách a začalo opět mohutnět. Netrvalo to tak dlouho a začalo se v této dutině opět pohybovat čím dál rychleji a tvrději. To už Erik vyřvával do světa svoji slast a jeho partner se ve svých hlasových projevech rozhodně nenechal zahanbit. Pravda, své hlasové projevy brzy utlumili ve vášnivém, nekončícím polibku, ale ty tělesné rozhodně i nadále nemírnili.

Když konečně po velmi dlouhé době došlo k oboustrannému dosažení vrcholu, nebyl ani jeden z nich schopen jediného pohybu, takže Vojta ležel na i v Erikovi celou svou, nemalou váhou. Poslední, co mu proběhlo hlavou, než se propadl na území Morfeovo, bylo, že je prima ta záměna Erika za Hynka, a kdyby to tak zůstalo, bylo by to fajn. Erik měl podobné myšlenky.

Když se oba probrali, dali si pořádného francouzáka a odtrhli se od sebe, zjistili, že je už velmi pozdní večer.

„Asi bychom měli vyrazit domů, Eriku. Tady se pořádně nevyspíme, o hygieně ani nemluvě.”

„Určitě, Vojto, ale chtěl bych se ještě s tebou projít a někde najíst. Teda nevím, zda se doma vůbec vyspíme.” A mrkl na něj.

Erik se postavil, zkusil došlápnout a celkem to šlo. Když se rozhlédl, zahlédl rozdělaný obraz.

„Kdo to je? Hele, to skoro vypadá jako já!”

„Opravdu?” podivil se Vojta.

Podíval se na to, co tvořil před příchodem mladíka, a uviděl docela solidní akt odhalující naprosto vše. Chybělo už jenom dodělat poslední rysy, které by jednoznačně specifikovaly identitu osoby zde zobrazené. Je fakt, že už teď pro znalé se dal lehce určit model.

„Máš pravdu,” zadíval se Vojta na své dílo, přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu.

„Kdy jsi to vlastně namaloval?”

„Než jsi přišel.”

„Tak to byla teda rychlovka.“

„A tady vidíš, jak na tebe myslím. Stěží si uvědomuji, že jsem něco maloval, natož co.”

„Je to hezké, nejsi takový patlal, jak jsem si myslel,” neodpustil si rýpnout a s těmi slovy se přilepil na jeho ústa a probojoval se jazykem dovnitř. Celou dobu svíral svěrač, až si toho Vojta všiml.

„Jestli potřebuješ na záchod, tak ten tu je.”

„Nepotřebuji, jen se snažím v sobě udržet tvoji nadílku. Ještě jsem tam neměl semeno a je to strašně příjemné. Navíc vědomí, že je tvé, mě neskutečně vzrušuje.”

Po ukončení této invaze se oba jeho aktéři omyli aspoň v rámci možností a vyrazili na cestu. Ruku v ruce si při tom povídali.

„Vojto, já jsem tak rád, že nás naše mámy daly dohromady.”

„To já vlastně nakonec taky. Jen by mne zajímalo, jestli to od tvé mámy nebylo cílené a jestli by se divila, kam spěje tvůj pobyt či ne.”

„Víš, že ten akt se ti fakt povedl? Jak jsi mě tak trefil, je s podivem.”

„No, když jsi mě tak zaujal a dostal se mi tolik pod kůži, není divu.”

„Tak ti přemýšlím, jaké by to asi bylo být spolu nazí i v době bez sexu…”

Vojta jen rychle zamrkal a obočí mu vyletělo vzhůru. Uchechtnul se, když si to představil.

„Určitě zajímavé, klidně to můžeme zkusit. Já s tím nemám problém, ale obávám se, že pak to stejně skončí v posteli. Nemůžu se přeci udržet, když tě budu vidět nahého.”

„Ty se mi taky líbíš nahý a rajcuješ mě. Jestli ovšem budeš chtít se mnou sexovat, tak se rozhodně bránit nemůžu a to kdykoliv. Jen doufám, že až ti budu stát modelem, tak se ovládneš.”

„To bych zřejmě měl, ale ty následky, až tě domaluju, by sis asi neměl přát.”

„No, pokud mě ošukaš tak jako dneska, pak se nemůžu dočkat malování.”

„Dej si pozor, abych tě nezmaloval.”

„A proč ne?”

„Dobře, jak chceš,” řekl Vojta, usmál se na něj a v rozkroku mu zacukalo. To už vstupovali do cílové restaurace. Dali si dobrou, opulentní večeři a udělali si hezký, romantický večer. Vše probíhalo v klidu a pohodě. Bylo jim spolu tak fajn a štěstí z nich tryskalo až do okamžiku, než Vojta uviděl Erika, jak hledí s čirou hrůzou v očích někam za jeho záda. Otočil se, aby zjistil, co ho tak vystrašilo, a u vedlejšího stolu uviděl Hynka s Patrikem, kteří na ně též hleděli. Vojtovi spadla čelist a nebyl schopen slova. Takhle, když byli oba spolu, bylo ještě více zřejmé, jak jsou si podobní, skoro k nerozeznání.

Nebyla by pravda tvrdit, že Patrik Erika na lusknutí prstu přestal zajímat – ne v tom smyslu, kdy by vedle něj dokázal existovat, dívat se před sebe a vlastně ani nezavnímat, že v místnosti není sám. Možná to nebylo přímo sexuální, ačkoli jistá forma přitažlivosti by, hádal, měla být přítomná už napořád, jelikož to prostě jen tak zmizet nemohlo. Líbilo se mu Patrikovo tělo. Bezpochyby. Ale cosi v něm bylo odpudivé, nesympatické.

A nebezpečné.

Pravda byla, že když se jejich oči nyní střetly, prolétla jím bouře, které se šlo ubránit jen stěží. Nenáviděl ho! A vlastně ne, nenávist by byla příliš silná a příliš nepříjemná, aby jej nenáviděl, musel by se o něj zajímat. On se nezajímal. A vlastně zajímal. Možná měl strach. Možná si ho nechtěl připouštět, protože mít strach znamenalo částečně prohrát, a to on by nerad. Další prohru už by neunesl. Možná s ním už nikdy nechtěl skončit v posteli, možná si tím byl naprosto jist a možná – krapet nepříjemně, dusivě možná – si uvědomoval, kolikrát už v ní skončili, byť tehdy si to později taky vyčítal.

Možná se nyní prvně za celé ty roky bál, že by jej jeho expřítel znovu srazil na kolena. Dříve to tak nikdy nebral, co se dělo, dělo se, byť to na něm zanechávalo nepříjemnou stopu. Bylo to jako disponovat schopností vyléčit každou hlubokou ránu, která by u jiného skončila jizvou. Objevila se, zmizela. Kůže byla připravena na další porušení. Ale teď, teď jako by si uvědomoval, že žádná z ran nikdy nemohla jen tak zmizet. A jizvy byly dlouhotrvající záležitostí, nemizící. Možná, že když se jejich oči tentokrát střetly, polila jej vlna horka, protože si konečně uvědomil, jak nebezpečný ten kluk byl. A že mu mohl skutečně ublížit. Asi by to nebylo vidět, ostatně, to jej na těch ranách vždy uklidnilo. Jeho jizvy nebyly vidět. Ale byly tam. A on je začínal cítit.

Musel se toho kluka zbavit, nadobro. Jenže jak? Po tom všem, čím si společně prošli, už si uvědomoval, že je pro něj blonďák uzavřené téma. Rozhodně už ho nemiloval, jestliže tomu tak někdy bylo. Ale určitou moc nad ním měl. To neznamenalo, že by konkuroval Vojtovi. To znamenalo, že o Erikovi věděl dost na to, aby mu dělal ze života peklo, dokud nepodlehne. Bál se, že by to udělal, jen aby měl na chvíli klid od pekla v duši, kterého se nešlo zbavit jen pouhou myšlenkou.

Patrik ho chtěl. Nebylo to nic speciálního, Patrik toho chtěl hodně, co se věcí i lidí týkalo, a Erik rozhodně nebyl jediným míčkem v jeho hře. Ale určitě byl něčím speciálním. Ne jako člověk, jako míček. Lesklým něčím, co by se vyjímalo ve sbírce, tím lépe, čím víc úsilí bylo třeba vynaložit do získání. Potřeboval by mu dát něco jiného, za čím by mohl jít, dovedl by ale podstrčit tomu parchantovi nevinnou živou duši?

Dovedl. Určitě dovedl, byť by jej pak sežraly výčitky. Ale neměl koho a neměl jak, a byl z toho tak zoufalý, že měl pocit, že být s mladíkem v jedné místnosti prostě nevydrží.

Cítil, jak mu Vojta položil ruku na rameno. Už jen ten dotyk příjemně hřál, krapet jej vytahoval z letargie, byť jeho trápení nešlo jen tak odložit. Vlastní dlaň položil na tu Vojtovu. Bylo mu o něco lépe. Nepatrně se na něj usmál. Možná byl čas jít domů.

Nevěřil, že by všechno, co se jim děje, šlo odložit, zahrabat nebo od toho prostě odejít. Už si zvykl, že věci, kterým toto udělal, pak na něj čekaly, nebo se vyhrabaly, nebo jej prostě doběhly a on jim zase musel čelit, možná ještě o trochu děsivějším, pravda ale byla, že bojovat s větrnými mlýny bylo snad ještě hloupější. Možná byli v patové situaci. A možná v ní byli celý život, jako každý. V tom si člověk, nejspíš, nemohl vybírat.

Byl čas jít dál. A on věřil, že se dál skutečně pohnou, a když toho večera z restaurace odcházel, nechávaje svého někdejšího přítele za zády, uvědomil si, že jediná cesta, jak se jej zbavit, je zkoušet. Vytrvat a čekat. Možná na tom byl podobně celý život – s některými problémy nešlo jen tak zatočit a některé lidi si nešlo získat jedním pohledem. Stejně se musely pomalu a postupně budovat i vztahy. Asi to chtěl zkusit. Asi určitě. Stále měl v sobě bouři, kterou nešlo jen tak uklidnit, a pochyboval, že by se někdy úplně zklidnila. Ale mohli na to být dva.

Pořád si nebyl jistý. Rozhodně se necítil připravený – ne na vztah, na celý život. Nikdy nebyl, asi. A to jej krapet štvalo. Ale cosi na chvíli, kdy se na půli cesty do Vojtova bytu zastavili a v noční tmě, za svitu lamp a oken příliš vysoko nad jejich hlavami, aby je někdo viděl, políbili, když jej vyšší muž objal a přiměl postavit se na špičky a chytit se jeho ramen, cosi na tom působilo nadějně. Možná krapet spěšně a složitě na pobrání. Možná ne úplně správně, protože máloco skutečně správného správně působí. Ale určitě nadějně. Takovým tím způsobem, co člověka nutí vypnout všechny dohady hluboko pod kůží a jemně se usmát.

Vojta vzal pevně svého druha pod zadkem, přizvedl ho a ten své nohy obtočil okolo jeho boků. Odnášel ho k sobě domů, který už nebyl jenom jeho. Stalo se ovšem něco, co nečekal. Erik byl aktivnější více než předpokládal. Ještě nestačil odemknout a sotva ho postavil na zem, on už se svlékal, aby měl volné ruce k potřebné činnosti. Tak se stalo, že jeden vstupoval do bytu nahý a druhý musel sbírat jeho rozházené svršky po chodbě. Když ten mladší zjistil, že není následován, postavil se do dveří a sledoval svého přítele. Evidentně ho tato situace rajcovala. Vojta urychleně dokončil svoji činnost, zatlačil ho dovnitř a zavřel.

„Tak to jsi teda přehnal, Eriku! Myslíš si snad, že je na tebe někdo zvědavý nebo co?! Teda až na mě.”

Ještě to ani nedořekl a byl díky Erikovi skoro nahý.

„Já nemyslím.” S těmi slovy z něho sundal poslední kousek oblečení.

„To je vidět,” ušklíbl se Vojta a jeho ruka si neodpustila několik silných plácnutí na zadek, který se mu perfektně nabízel. Nebylo to nic strašného, nechtěl Erikovi ublížit, jen ho varovat a usměrnit. Stopy jeho dlaně ovšem na něm byly zřejmé. Na víc už se nezmohl. Jeho chlouba se totiž ocitla hluboko v ústech mladšího z aktérů. Netrvalo dlouho a Vojta převzal aktivitu a tvrdě šukal, dokud si neulevil. Erikovi to dalo evidentně zabrat, ale bylo zřejmé, že se mu to líbilo. Vojta ho odnesl do postele s tím, že budou spát. Jenže on byl jiného názoru a po jeho péči se ukázalo, že i malý Vojtíšek měl na to stejný názor. Tak se stalo, že byl osedlán, rajtován a rajcován, dokud se znovu neudělal, tentokrát do druhé dírky. Oba aktéři byli řádně zpocení a kvalitně udělaní. Jezdec okamžitě usnul stále nabodnut na kopí a Vojta s myšlenkou, že získal pěkného nymfománka a byl za to rád, se vydal za ním.

Vojtu probudila velmi silná ranní erekce, ale především pohyb v jeho klíně a obzvláště na tvrdé chloubě. Velice záhy si uvědomil, že celou noc musel nuceně spát na zádech, což u něj nebývalo zvykem. To už se zcela probudil a přebral aktivitu.

„Tak ty mě chceš takhle vzbudit?”

S těmi slovy svůj budíček přetočil pod sebe tak, aby ho bral pěkně zezadu a tvrdě ho začal živočišně ojíždět. Oběma se to evidentně líbilo, a když po dlouhých minutách Vojta vyvrcholil do milovaného lůna, Erik šel ihned za ním a naškrobil pořádnou dávkou prostěradlo.

Oba vstali a usmáli se na sebe.

„To se dělá budit svého dobrodince, který ti poskytuje střechu nad hlavou, stůl i lože?”

„Ty mi něco říkej! To se dělá budit svého nájemce takovou erekcí v jeho nitru? Neříkej, že se ti takový budíček nelíbil.”

„Líbil a moc.”

„Mně taky a chtěl bych…”

Dalším slovům Vojta zabránil obrovským polibkem, při tom hladil a rozevíral půlky, které mu poskytovaly slast, jakou si v životě nedokázal představit. Jak se tak v tom horoucím objetí potáceli, všiml si hodin a zhrozil se, jak ten čas letí. Vojta se silou vůle stěží odtrhl od těch sladkých rtů.

„Měli bychom dělat taky něco jiného.”

„Ale tohle je přeci nejhezčí.”

„Je, ale na programu není jen sex. Třeba se ti to bude líbit.”

To už se odtrhl od těla, které ho tak přitahovalo.

„Co to jako má být?”

„Nech se překvapit.”

„No ale…“

Další slova Vojta zarazil pořádným francouzákem, a tak Erikovi sebral všechen vzduch. Než se oběť jeho útoku vzpamatovala, už připravoval snídani. Nestačil ji ani dodělat a už se mu zezadu prodírala do rozkroku ruka šmátralka a druhá útočila na hrudní prales.

„No tak, Eriku! Kroť se trochu!” Ne že by se mu to nelíbilo, naopak. Jenomže u něj právě zvítězila jeho pragmatická a zodpovědná část.

„Vždyť já se krotím, Vojtíšku.”

„Tohle je teda něco jiného než krocení. Jestli budeš pokračovat, nebude snídaně ani překvapení.”

„Tak teda jo,” povzdechl si Erik a stáhl se.

Vojta dodělal snídani, dal ji na stůl a sedl si tak, aby dobře viděl na svého spolubydlícího, který se stával láskou každým okamžikem víc a víc. Erik si byl dobře vědom, že ho bedlivě pozoruje oko Vojtovo, uvelebil se tedy tak, aby mu poskytl nejlepší výhled na úplně vše.

Vojtovi bylo jasné, že toho pokušitele musí zkrotit a vychovat. Jenom trochu, aby furt neloudil a mohli spolu dělat i jiné věci než sex. Byl si vědom, že získal něco krásného nejen tělem, že si to snad ani nezaslouží. Stačilo tak málo a slupka spratka se začala loupat a ukazovat pravé nitro tohoto mláděte.

„Tak co, už jsi dojedl? Jdeme se obléknout.”

Oblékli se jenom trochu, aby se neřeklo, a vyrazili ven pod vedením Vojty. Netrvalo dlouho a ocitli se ve starých uličkách, ze kterých dýchal dávný čas. Celou dobu Vojta povídal a povídal, pomalu ke každému domu měl co říci. Erik ho poslouchal s napůl otevřenou pusou a snažil se s ním udržet krok. Najednou se zarazil, a když to jeho průvodce po chvíli zaregistroval, zastavil se a otočil. Uviděl, jak tam stojí, pusu otevřenou dokořán, vyvalené oči těkaly na všechny strany.

„Co je?”

Chvíli trvalo, než dostal trhanou odpověď.

„Já si připadám jako doma u nás ve Vídni. Takovéhle uličky tam máme taky. Kde to jsme?”

„Možná tě to překvapí, Eriku. Nebylo to mockrát, ale vypadl jsem taky z Prahy, a dokonce jsem byl i ve Vídni a připadal jsem si tam stejně jako teď ty. Škoda, že developeři tohle všechno ničí, bývalo toho víc. To, co vidíš, je zbytek starého Žižkova.”

„Jestli tohle mělo být překvapení, tak se povedlo.”

„Neboj, ještě uvidíš i něco dalšího, ale myslel jsem, že tohle by tě mohlo zaujmout.”

„Díky, povedlo se.”

Vojta se k Erikovi přitiskl a dal mu pusu.

„Pojď, najíme se v támhleté hospodě. Taky už je tady jedna z posledních klasických.”

Ruku v ruce vstoupili dovnitř. Usadili se a objednali si. Erik nechal pana domácího vybrat i za sebe. Chtěl si užít něco místního a nakonec nelitoval. Po obědě se přesunuli autobusem do centra.

„Tady bývalo nádraží Těšnov, které se nazývalo i Denisovo, a bylo prý pěkné, než ho zbourali komunisti kvůli estakádě. Nalevo máš hlavní autobusové nádraží. Za námi je Karlín, tam si někdy vyrazíme večer. Jsou tam místa, kde je docela přítulno pro našince. Pravda, nejen tam.”

„Tak a teď míjíme vlakové nádraží, které se jmenuje po prvním prezidentovi – Masarykovo – a aby to nebylo tak jednoduché, tak takřka čtyřicet let se jmenovalo pouze Střed a za války Hybernské. Jak vidíš, tak i sem se nacpali dnešní stavební podnikatelé, škoda.”

Šli dál a Vojtova pusa se ne a ne zastavit.

„Napravo vidíš kultovní obchoďák Kotvu, nalevo míjíme Obecní dům a vstupujeme na Královskou cestu.”

Vojtovi konečně došel dech, a tak se Erik mohl projevit. Obdivoval, jak dokázal povídat o všem, co míjeli, tak zaníceně a s takovou znalostí.

„Já myslel, že kultovní obchoďák je Labuť.”

„To je, ale je trošičku jinde a pochází z první republiky. Každá doba má své kultovní objekty. Je škoda, že se různým způsobem ničí. Kotva a Máj jsou takové Bílé labutě totality.”

„Říkal jsi Obecní dům? Tam je zajímavá secesní výzdoba, ne?”

„Máš pravdu, a pokud budeš chtít, tak tam někdy zajdeme.”

„Rozhodně chci.”

To už byli v Celetné a Vojtova vyřídilka se spustila nanovo. Prošli takto přes celé Staré město až ke Karlovu mostu.

„Jé! Tady to znám! Tady už jsme byli,” skočil Erik Vojtovi do výkladu. Ten se na něj usmál.

„Všímavý kluk.”

Erik se uraženě zapýřil, ale jenom naoko. Dobře slyšel ten podtext slůvka kluk a líbil se mu. Přešli most a sestoupili k Vltavě.

„Tady všude je Kampa a ta něco znamená, obzvláště v uměleckých kruzích. Tady bydlel například Werich. Možná ti to něco říká.”

„No dovol! Takový barbar z Vídně fakt nejsem!”

Vojta vstoupil mlčky do místního parku následován Erikem. Ten měl do teď co dělat, aby aspoň trochu zpracovával sluchové i zrakové informace, které se na něj hrnuly. Snažil se aspoň vytěsnit to, že jde s tak krásným chlapem, až měl těsno v kalhotách. Zajímalo ho to, ale v daném okamžiku byl rád za trochu ticha.

„Vojto, ty máš hodně rád Prahu, viď?”

„Máš snad ten pocit?”

„V podstatě jistotu podle toho, jak o ní mluvíš.”

„Odhalil jsi mne! Teď tu mám ovšem živý důkaz, že můžu milovat ještě víc.”

S těmi slovy Vojta přitiskl Erika k nejbližšímu stromu a nasadil mu pořádného francouzáka.

„To jsem strašně ráda, že jste se kluci tak sblížili.”

Ten hlas za svými zády Vojta dobře znal. Obratem zmizelo kouzlo okamžiku i všechno vzrušení. Otočil se a jeho zrak potvrdil informaci, kterou mu poskytl sluch.

„Mami!?”

Erik v tom jednom slově výrazně cítil frustraci, která zřejmě nebyla dána jenom tím, kdy byli vyrušeni. Bylo zvláštní, že se široko daleko vyskytovali jenom oni tři. Přes knedlík v krku Vojta ze sebe dostal.

„Co tady děláš?”

„No co by? Procházím se po Kampě a co nevidím. Můj syn se sbližuje se svým podnájemníkem. To bude mít Jana ohromnou radost, až se dozví, že synáček se s tebou spřátelil.”

Na hlase bylo zřejmé, že to myslí naprosto vážně. Vojta vedle sebe uslyšel povzdechnutí plné zděšení. Otočil se na Erika a uviděl, jak je celý skleslý a snaží se nebýt. Když uslyšel opět hlas matky, otočil se zpět.

„Eriku, myslíš si snad, že matka nepozná, jak na tom je její dítě? Máš štěstí, že ta tvá tě má opravdu ráda bez ohledu na tvou orientaci. Co jí ovšem fakt mrzí, je, že ses jí k tomu sám nepřiznal. Tak mládenci, já zase půjdu a vy se dál sbližujte.”

„Počkej, mami,“ zavolal na ni Vojta. „Znamená to, že ses s tím smířila?“

„Vojtíšku, měly jsme s Janou dost času na to vás dva probrat u láhve vína. Řekněme, že mi otevřela oči…,“ mrkla na ně a rychle se vzdalovala.

Tohle setkání bylo pro oba šokem a byli rádi, že mají poblíž lavičku, na kterou se mohli sesunout. Usadili se každý zvlášť, aniž nad tím jakkoliv uvažovali. Oba potřebovali být chvíli o samotě, aby vydýchali fakt, že je pravděpodobně Erikova matka dala cíleně dohromady. Na jejich vztahu a citech k tomu druhému vlastně tato skutečnost nic neměnila. Bylo to v daném okamžiku jenom nepříjemné, jak jejich vztah byl zpočátku řízený, ač nyní už byl neřízenou střelou. Kdoví jak dlouho tam seděli a ještě by to tak zůstalo, kdyby Erik nezatoužil po blízkosti svého milého. Přisunul se blíž a opatrně ho uchopil za ruku. Ten ji pevně stiskl, otočil se s rodícím se úsměvem na něj a políbil ho se vší vervou na ty sladké rty.

„Pojď. Ještě máme před sebou kousek cesty a já bych ti chtěl ukázat dalších pár hezkých a zajímavých míst.”

Zvedli se a vyrazili dál. Sotva opustili park, Vojta opět spustil svůj výklad.

„Tak tady v tom domě, co postavil Dietzenhofer, akorát jsem zapomněl který, byla dobrá vinárna. Jak vidíš, zanikla.”

Ušli ještě kus podél řeky a ocitli se na malinkatém náměstíčku, jehož větší část zabíral pěkný kostelík.

„Tak tady tohle je kostel Jana Křtitele Na Prádle. Zde se konaly velice zajímavé bohoslužby netradiční formou, jak koncem šedesátých let, tak i po povodních. Vždycky tu byla nějaká významná osobnost kulturního života. Jsi si vůbec vědom, že všude, kudy jsme prošli, byla v roce 2002 voda? No zřejmě ne. Naproti je pak divadlo, co se s podivem jmenuje Na prádle.”

„Vojto, ty toho tolik víš. To jsi nemohl zažít.”

„Mohl, já si pamatuji i dinosaury. Zapomněl jsi?”

Uviděl, jak se Erik začuřil, a tak rychle dodal: „No dobře, kecám. Co jsem nezažil a nevyčetl, mi někdo vyprávěl. To víš, mezi umělci je hodně pamětníků.”

„Nepůjdeme dovnitř?”

To už Erik otvíral vrata. Vojta vstoupil za ním a sledoval jeho fascinaci interiérem. Byli tu sami. Byl rád, že je tu s ním a byl za to vděčný. Uvítal, když se na něj přitiskl celým svým tělem s plnou energií mladí a vtiskl mu francouzáka. Bylo to zvláštní a neskutečně krásné líbat se zrovna tady. Oba měli pocit, že se stávají jedním. Nikdy v životě ani jeden nic podobného nezažil. Když už byli plni jeden druhého, že to víc ani snad nešlo, odpoutali se od sebe a vyšli ven. Netušili, co dokáže s člověkem jeden polibek. Asi to způsobilo to místo. Prošli malou uličkou a ocitli se na Újezdě.

„Ten kopec, co vidíš, je Petřín.”

„Jo? Rozhledna, Mácha, Hladová zeď.”

Vojta se na něj s údivem podíval.

„No co? Taky něco znám, i když jsem z Vídně, ale na tebe nemám. Taky vím, že se tam scházejí milenci. Pojďme tam.”

„Ale my nejsme milenci.”

Když Vojta uviděl na tváři svého druha něco mezi údivem a hrůzou, musel se začít smát.

„My jsme už přece jenom něco víc, teda doufám.”

To uklidnění, které se rozprostřelo na sledovaném a milovaném obličeji, ho potěšilo a uklidnilo.

„Tak pojď. Jedeme domů. Máme toho dneska dost a už je pozdě.”

„Vojto, máš pravdu a děkuji, že jsi mi ukázal kus svého města.”

„Není zač. Jsem s tebou rád a někdy si to zopákneme zase někde jinde. Pojď. Jede nám tramvaj.”

Celou cestu Erik házel psí oči. V jejich domě to zpočátku vypadalo, že se bude opakovat situace z předchozího večera. Stačil ovšem jeden význačný Vojtův pohled, pokušitel si pohladil významně zadnici a uklidnil se. Pravda, jenom do chvíle, než za nimi zacvakly dveře od bytu. Dříve než by člověk stačil říct popel, stál tu nahý a sápal se na Vojtu.

„Teda, Eriku, ty jsi strašně nadržený nezmar. Myslel jsem, že tě ta procházka utahá,” okomentovala jeho oběť to, co se dělo.

Vzal tuhle milovanou štěnici do náruče a odnesl ji do postele. Nevěděl proč, ale sotva se mu uvolnily ruce, zapnul rádio a z něj se začaly linout romantické melodie. To už byl též nahý a mohl se plně věnovat tomu mladému tělu, které ho přitahovalo čím dál víc a měl stále větší problém odolat v případě jiné potřeby jeho vábení. Laskal bradavky, hladil boky i zadeček. Jejich ústa byla propojena a on si uvědomoval, jak jsou rozdílní a přitom stejní.

On nemálo chlupatý skoro všude a Erik zase jak holátko, jen trochu chloupků v rozkroku se ustrašeně krčilo. On měl co dělat, aby vousy zkrotil, zatímco Erik se snad vůbec nemusel holit. On spíše robustní a Erik drobnější postavy, i když nebyl o moc menší. On s výbavou pořádného samce a Erik přeci jenom s něco menším nádobíčkem, i když by dokázalo dobře uspokojit každou ženu. On s nevábným chlapským zadkem, Erik se zadečkem volajícím po milovaní na všechny myslitelné způsoby. Na pohled každý jiný, dokonce chováním i přístupem ke všemu možnému se lišili. Přesto, přes všechny ty rozdíly do sebe zapadali jak dílky puzzle. Dnešek ukázal, že mají toho hodně společného, co je tvaruje přesně do formy vhodné pro toho druhého.

Vojta si uvědomil, že kdyby vše šlo podle jeho původního plánu a rozešli se, byla by to škoda. Tak snad budoucnost mají předurčenou společnou a nic je nerozdělí. Vojta byl na konci svých myšlenek a jeho chlapec celým tělem, které celou dobu dobře opečovával a dráždil, už přímo řval touhu po vniknutí do svého nitra. Nelenil a učinil tak neprodleně, jak to oba měli prokazatelně rádi, prudce a tvrdě až do dvojího vyvrcholení. Vůbec netušil, že zatímco se zabýval svými myšlenkami a Erikem, ten myslel velmi obdobně jako on. Když oba dosáhli vrcholu odpadli, odpočívali a vzájemně se jenom tak laskali.

Jak tak vedle a přitom i na sobě leželi, teda Vojta spíše navrch, užívajíce si společné chvíle, vyrušilo je rádio, které přestalo hrát:

Mimořádná zpráva. Bratři Hynek a Patrik S. havarovali nedaleko Prčice. Starší z bratrů byl odvezen v kómatu a mladší vyvázl jen s drobnými zraněními. Žádáme řidiče, aby při příjezdu do města po silnici 120 dávali pozor. Následky nehody se stále odstraňují.

Oba na sebe významně pohlédli, ale Hynků a Patriků běhalo po světě tolik… Nevzrušeně pokračovali v činnosti. Erik chtěl evidentně pokračovat, Vojta ovšem nikoliv, chtěl se jenom mazlit a odpočívat.

„Eriku, už toho prosím nech. Chce se mi spát. Vidím, že tě budu muset někdy protáhnout noční Prahou pro našince. To tě snad utahá víc,” usmál se na něj a políbil jej.

Erik mu polibek oplatil, hlavu položil na jeho hruď a začal ho tam vískat, evidentně měl tohle rád a bylo to oboustranné. Postupně a pomaloučku začali usínat. Tahle poloha bude zřejmě pro ně tou nejčastější. Ještě ten starší přehodil svou nohu přes toho mladšího a taky natvrdo usnul.

EPILOG

V barvách duhy se Praha zdála, jako by se v jejím jádru probudilo cosi, co přestože po dobu historie spalo kdesi schované, nyní se nádherně doplňovalo s historickými budovami a oním nádechem dávných dob, jímž to město oplývalo. Z ulic se ozývalo nadšené povídání, hudba i zpěv a uvolněná, veselá atmosféra jako by se přelívala do každého kamene a cihly. Bylo léto, takové, jak je popsané v učebnicích prvouky, a na obloze svítilo zářivé slunce, přívětivě na všechny ty barvy shlížející. Možná, že podobné akce působily až moc vesele, minimálně, když se člověk zamyslel do hloubky. Možná chvíle, v nichž se velká masa lidí rozhodla oslavovat záměrně skrývaly jednotlivce, kteří s úsměvem na tváři tiše čelili ne zas tak příjemným emocím a rozhodnutím. Vždy to tak bylo. Obecného veselí si nezávislé oko všimne dříve.

Na jinou stranu, nikdo si celý život neprocházel růžový sad. Každý čelil svým trápením, alespoň někdy, a podobné akce tak v sobě nesly cosi silného a jistým způsobem nadějného. Když se na to onen nezávislý pozorovatel zadíval tímhle okem, byly slavnosti svým způsobem fascinujícím shlukem potlučených, rozbitých duší, které v sobě ale našly dost síly na úsměv. To bylo smutné, pokud se člověk nedovedl smířit s ideou, kdy celý život nesl svůj smutek. Ale nadějné, když naopak chápal, co přesně naděje obnáší.

Erik naději cítil a nejen tehdy. Vnímal ji ode dne, kdy se s Vojtou v jeho ateliéru dali doopravdy dohromady až do dnešního dne, a přestože to tak šlo říct jen stěží, cítil, jako by v něm pomalu a jistě vyhrávala. Každým dnem vnímal víc a víc klidu a každým dnem byl víc a víc šťastný. Ne že by zapomínal, to rozhodně ne. Spíš se možná – úplně maličko možná – zamilovával. Jen trochu.

Ta myšlenka mu způsobila chvění v podbřišku, něco jako motýlky, byť těmi by to on asi nenazval. Jejich vztah se stále vyvíjel, a tak to taky mělo být, byť na sex rozhodně nešli tak pomalu jako na romantiku a trochu té stále a znova omílané lásky. Asi to bylo dobře, oba byli krapet neúnavní.

Všechno bylo každým dnem jiné. Možná ne každým dnem lepší, to by bylo dost nadnesené. Každý pár se občas hádal. Ale rozhodně se to stávalo důvěrnějším. Každé usmíření bylo o něco zajímavější a o něco víc jako dostat se domů. Nebo do náruče někoho, ke komu člověk patřil. Na tom nezáleželo.

Patrika potkávat nepřestal. Zatím. Občas od něj dokonce našel růži položenou na prahu bytu, občas vzkaz, který se neobtěžoval číst. Věděl, že měl blonďák podobné věci univerzální a dával je lidem, o něž měl zájem, stále dokola. Nepotřeboval slyšet o nehynoucí lásce. Také si všímal pár náplastí i obvazů a hlavně pochmurné nálady, která nejednou vytřídala samolibý úsměv. Nechtěl to ale řešit.

Občas se stávalo, že blonďáka dokonce potkal venku, rádoby náhodně, když se šli s Vojtou projít, nebo když odešel sám za přáteli, taková setkání se ale snižovala a snižovala, až na něj ve své podstatě zapomněl.

To bylo možná příliš silné slovo. Na část života nikdy nejde zcela zapomenout, stejně jako se nejde zbavit jizev na duši. Ale určitě je jde přijmout a nechat jít. Určitě je jde zabalit do naděje a tiše ponechat k blednutí. Tak by to určitě nazvat šlo. Věděl, že na něj mladík jednou taky zapomene a najde si jinou zářivou kouli. Věřil tomu.

A stejně se krapet napjal, když se i nyní jejich oči střetly. Stáli v průvodu, byť ne přímo v hlavním proudu zábavy. Kolem ramen měl obmotanou duhovou vlajku, kterou si vzal v rámci snahy krapet šťouchat do Vojty, na kterého se pokoušel duhu namalovat a moc mu to nevyšlo. Stále si vybavoval jejich konverzaci tehdy u přehrady a stále mu to všechno přišlo vtipné. Doufal, že to měl jeho společník stejně.

Nyní tu stál sám, Vojta si odešel snad na záchod – bylo záhadou kam, všude byli lidi, i v kavárnách – a snad jen za nějakým známým, kterého kdesi zahlédl. Nezáleželo na tom. Podstatné bylo, že tu stáli sami, a Erik na něj koukal, v očích chlad.

Na začátku jeho a Vojtova vztahu by možná podlehl snadněji. Ne snadno, ale určitě daleko jednodušeji, čím déle spolu ale byli a čím víc rostl cit, který v sobě měl, tím víc byl připraven bránit se. Uvědomoval si to i teď. Ještě, než jej ale Patrik stačil oslovit, mu na rameno dopadla sluncem opálená dlaň, která jej otočila k rozesmátému klučinovi Erikova věku.

Janek. A mával na Patrika jeho peněženkou.

„Měl bych tě asi, stejně jako všechny cizince, upozornit, že se tady v Praze dost krade, extra na podobných akcích. Měl by sis dávat pozor, byť dneska bychom ti to možná odpustili, pokud nás někam pozveš,“ nadhodil a hlavou pokýval ke svým dvěma přátelům. Bylo vidět, jak Patrikovi zazářily oči. Byla pravda, že všichni tři byli poměrně pohlední, a byla pravda, že Patrik neměl vysoké standardy. Příjemné to však pro Erika nebylo. Tedy, bylo, ale nebylo, Jankovi o svých problémech říkal a nebyl si jist, jestli chtěl, aby je vyřešil takhle. Chtěl. Ale trochu se o ně bál.

„Neboj se, víme, co děláme. Bude rád, že se dostane zpátky do Rakouska,“ usmál se na něj Janek přívětivě, než se otočil a vydal se za třemi zbývajícími chlapci. I na tu dálku šlo vidět, jak se Lukáš seriózně zazubil.

„Nevíš náhodou, proč dinosauři nenosej kalhoty?“

Jejich oblíbená hra mohla začít. Erik si nebyl jist, jestli jim věřil. Ale rozhodně to bylo nadějné. A to mu stačilo.

Cítil, jak mu Vojta, druhá chodící duha, položil ruku na rameno a tázavě se na něj zadíval. V odpověď se jen usmál a za ruku jej chytil, proplétaje si s ním prsty. Těšil se na budoucnost.

***

Původně tam Vojta jít nechtěl. Nechtěl se trápit minulostí, ale přesto nemohl odmítnout pozvání, které přišlo spolu s parte, na kterém byla fotografie usměvavého pohledného bruneta. Prožil s ním kus života, a i když to ne vždy bylo pohádkové, zažili spolu mnoho chvil, o kterých mohl Vojta říct, že byly šťastné. Miloval ho tenkrát a nemohl nad jeho smrtí jen tak mávnout rukou. Potřeboval se rozloučit a uzavřít jednu kapitolu, která se prolínala s tou, jež zrovna probíhala.

Sevřelo se mu srdce pokaždé, když jen okem přejel po archu papíru orámovaném černým pruhem.

Erik mu položil ruku na rameno a upravil mu kravatu.

„Budu tam s tebou…“

***

Ve smuteční síni zahlédli Patrika. Vypadal zničeně. Oba se na sebe udiveně podívali a všechno jim to do sebe začalo zapadat. Podoba obou mužů i ta reportáž, kterou nedávno slyšeli v rádiu. Byli bratři…

Při kondolenci poprvé Patrik pozvedl zrak, když mu podával ruku Vojta.

„Je to moje vina. Všechno. Byl jsem to já, kdo přemluvil tenkrát Hynka, aby odjel do Vídně, a byl jsem to já, kdo řídil…,“ odmlčel a v jeho očích se objevily slzy. „Doktoři tvrdili, že se z toho dostane. Věřil jsem jim. Odjíždím a už se sem nikdy nevrátím, nemusíš se bát, že bych se snad snažil ti odloudit dalšího přítele.“

S těmi slovy se otočil, pohladil Erika po paži a vyšel pomalu ze smuteční síně.

Oba muži se dívali, jak objímá staršího muže v dokonale padnoucím, viditelně velmi drahém obleku, a nastupuje do černého bavoráku se zatemněnými skly.

„Nikdy se nezmění…,“ zamumlal Erika a objal Vojtu okolo pasu. „Ale věřím mu, že nás dva už nechá na pokoji.“

***

Tu noc strávil Vojtěch v ateliéru. Potřeboval být sám a Erik ho chápal. Druhý den ráno se se slzou v oku díval na obraz – ten nejlepší, co kdy nakreslil, ten, který chtěl malovat celá léta a nešlo to. Na rozloučenou a pro vzpomínku… proto, aby mohl začít nový život se svým mladým přítelem.