Sejdeme se na Pride 6.

Vojta rychle zapadl do dveří pokoje, v němž měl malinkatý ateliér. Zhluboka se nadechl vůně barev, která ho vždycky dokázala uklidnit, a pomalu vypouštěl vzduch z plic. Opřel se o zeď, sesunul se po ní a schoulil se na zemi do klubíčka.

Co si, sakra, myslel? Že se s Erikem sblíží a pak budou milenci až do skonání světa? Že to všechno, co spolu poslední dny prožili, něco znamenalo? Od kdy byl tak naivní? Copak mu ten spratek neukazoval už od počátku, že jeho priority jsou pouze si užít? Vlastně tak taky prvně přemýšlel. Ano, Erik byl výstavní kousek mladého masa s bonusem stejné sexuální orientace.

Proč ho ale tak zabolelo to oslovení jiným jménem? Mělo by mu to být jedno, byl to jen sex… Sakra dobrý sex, ale pořád jen prosté utišení pudu samců, z nichž jeden neměl pořádný sex už nějaký ten pátek a ten druhý měl zkrátka potřebu šukat neustále, protože jeho hormony mu neumožňovaly celibát delší než pár hodin. Prostě si to rozdali a musel uznat, že to bylo až do onoho oslovení vlastně fajn. Měl by to vypustit z hlavy a dělat, jako by se nic nestalo.

Sakra! Kdyby to bylo tak jednoduché… zbavit se jen lusknutím prstu toho hloupého pocitu, že byl v Erikově hlavě někým jiným. Bylo to však nejen bolestivé, ale i ponižující. Jak rád by se zbavil myšlenky, že si ten mladý hřebec představoval jiného mladého hřebečka… Vážně byl tak odpudivý? Tak nesnesitelný?

Prudce se postavil a praštil pěstí do zdi takovou silou, až si rozedřel klouby. Ignoroval kapky krve stékající z jeho ruky na podlahu a s tlumeným klením zamířil do sprchy. Byl stále nahý a zjišťoval, že v bytě není zrovna nejtepleji. Otřásl se chladem, doufal, že koupelnu zase neokupuje to proradné mládě.

Pustil na sebe proud horké vody a zavřel oči. Za sklopenými víčky se mu okamžitě zjevilo vlnící se žhavé tělo prudce se napichující na jeho penis. Cítil Erikovu potřebu mít ho v sobě co nejhlouběji – živočišnou, divokou touhu mladého kluka… Ještě teď cítil jeho vůni, která mu stále ulpívala v nose.

Prudce vydechl a úkosem se zadíval na svůj znovu probuzený klacek.

Do hajzlu! Komu co udělal, že ho karma tak trestá?

Otočil pákou na druhou stranu a málem hlasitě zaúpěl, když na jeho horkou kůži začaly téměř okamžitě dopadat tisíce ledových kapek.

Na chvíli měl pocit, že se mu zastavilo srdce a zapomněl tak na své trápení. Velmi rychle si ale na studený proud zvykl a v uších mu zase zaznělo to proklaté jméno – Patrik! Ani toho kluka neznal a už ho nenáviděl.

Kolikrát už si za tu chvíli řekl, že by to měl přejít. Nemohl. Začal se hystericky smát. To byl jako zamilovaný? Měl dojem, že se zbláznil, když přemýšlel nad láskou. Znali se dva dny i s cestou. Takhle to nefunguje! Byla to jen prostá fyzická přitažlivost! A tím hloupým oslovením zkrátka utrpělo jeho ego. Bylo to sice chabé vysvětlení, ale přece jen jej to trochu uklidnilo. Věděl, že on si rány lízat dokáže. Jen potřeboval trochu času a hlavně nějakou chvíli nevidět ty tyrkysové oči, které se na něj dívaly tak oddaně – před tím, než se vrhli do víru divokého sexu. Copak Erik vážně mohl být takový herec?

Vypnul vodu a pootevřel dveře sprchového koutu, aby se natáhl pro ručník. Háček, na němž býval vždycky pověšený, byl však prázdný. V duchu zaklel a už chtěl ruku stáhnout, když mu do ní byla kýmsi vtisknuta hebká rychleschnoucí osuška.

Zahuhlal slova díků a jen doufal, že Erik na něj nebude čekat před dveřmi sprchového koutu. Nechtěl s ním už dnes mluvit, nemínil probírat jeho přešlap, jediné, o co teď opravdu stál, bylo zalézt si do své postele a tam se litovat, popřípadě si nadávat, jaký byl naivní vůl, když doufal, že by z toho třeba mohl být vztah. Ty poslední dny, kdy mu Erik vlítl do života, si uvědomoval svou osamělost víc, než když byl v bytě opravdu sám.

Jenže přes mléčné sklo dobře viděl siluetu mladíka, který na něj nejspíš čekal, aby si s ním mohl promluvit. Nechtěl slyšet žádné vysvětlování a omlouvání se. Obrázek už si udělal, byl jen náhradník. Erikovi patrně stačilo jen horké tělo a ocas, který potřeboval mít hluboko v sobě. Na identitě evidentně nezáleželo.

Pochopil, že pokud nechce v prostoru sprcháče spát, musí se mu nakonec do očí podívat. A slíbil si, že jeho pohled rozhodně vstřícný nebude.

Rozevřel dvířka a s osuškou okolo pasu vystoupil na studené kachle. Poměrně nečitelný pohled tyrkysových očí mu moc nepomáhal.

„Mohl bych s dovolením projít?“ odfrkl na Erika, který stál přímo přede dveřmi. Ten nejistě odstoupil, ale než je mohl Vojta otevřít a opustit koupelnu, Erik ho chytil za paži a otočil k sobě. Nestihl však ani otevřít ústa, když Vojta s odmítavým výrazem ve tváři jízlivě pokračoval: „Nemusíš se omlouvat, je mi to jedno, klidně mi můžeš říkat Patriku, pokud se budeš cítit líp, já už si nějak zvyknu, jsem koneckonců jen starý páprda, strejda, kdo by někoho takového chtěl v posteli, že?“

„Jak si můžeš bejt tak jistej, že se chci omlouvat?“ opáčil Erik útočně a založil si paže na hrudi. Když jej Vojta po spojení jejich těl vyhodil, cítil se naprosto příšerně. Chtělo se mu brečet a nevěděl proč, což to samo o sobě dělalo horším. Netušil, na koho se zlobit a na koho hodit všechnu tu těžkou vinu. Na sebe! Jistěže na sebe, jenže copak mohl ovlivnit, co řekne a neřekne? Neuvědomoval si to. Navíc, Vojta taky určitě myslel na toho svého Hynka, celou dobu na něj myslel, tak proč ne teď?

Pravda byla, že tou ranou utrpělo nejen Erikovo sebevědomí, ale i jeho city. Cítil se příšerně, že Vojtovi ublížil, ale ze zoufalé snahy se před tím pocitem ochránit z toho, jak jinak, zkoušel vinit Vojtu samotného. To mu moc nešlo, což to dělalo ještě horším.

Erik to vlastně dělal, aby Vojta přestal myslet na Hynka. Ne? Takže to byl dobrý skutek a měl by mu za to poděkovat?

Zlobil se sám na sebe, kdykoli si tu zoufalou snahu připustil, bojovat proti sobě samému zdálo se mu ovšem tak těžké! Potřeboval se posadit, a tak se svezl na pohovku a vložil si obličej do dlaní. Všechen vztek vyprchal a jemu se chtělo zoufalstvím se rozplakat. A to největší zoufalství pramenilo právě z té touhy vědět proč. Vrátit čas. Vlastní existence byla občas neskutečně neúnosná.

Vlastně se nic nestalo, pokusil se si nalhat vzápětí. Co by se vlastně mělo stát? S Vojtou si nic neslíbili a on nebyl povinen ho při sexu oslovovat jménem. Páni, to byla ta nejhorší výmluva, jakou našel.

Tak kdo za to všechno teda mohl? Na Vojtu to hodit nešlo, on sám to udělal nevědomky. Snad nikdo. Měli by to přejít. Jenže to se řeklo snadněji, než udělalo. Nebo Patrik? Ano, to bylo ono! Ten proradný parchant! Kdyby tu stál a Erik mu mohl vrazit facku za ničení jeho života i po tom, co už spolu dávno nebyli…

Taky to skřípalo, ale Erik sám se cítil o něco líp. Anebo vlastně ne, možná to byla další lež. Byl z toho na nervy.

Nejhorší bylo, že Erik ani nedokázal rozklíčovat důvody, ani přijít na své vlastní pocity. Části jeho samého to bylo jedno a části nebylo. Ta, které to jedno nebylo, létala od emoce k emoci a chvíli se vztekala, pak brečela a pak se zlobila za ten pláč, pak byla vlastně spokojená a pak celý jeho vnitřek explodoval. Nebo si to alespoň myslel. Přišel si jako na houpačce, na kolotoči, který nešlo zastavit. A jist si byl jen tím, že nechtěl, aby se to stalo, ať už byl výsledek jakýkoli.

Možná by za ním měl jít, uvědomil si, když slyšel klení z vedlejší místnosti, zabouchnutí koupelnových dveří a vzápětí klení z koupelny, ze sprchového koutu… Vlastně odevšad, kde Vojta prošel. Mamlas… Ale bylo mu ho neskutečně líto. Vlastně mu na něm záleželo, moc a moc! A vlastně taky ne. Bože, proč jen ho vystavoval takovým šíleným zmatkům?

Chytil se za hlavu, doufaje, že mu přestane podsouvat tolik najednou nevstřebatelných věcí, a vydal se do koupelny. Přišel zrovna včas, aby Vojtovi půjčil ručník, který si on evidentně zapomněl, a pak počkal, až sprcháč opustí. Jeho slova jej ale zarazila.

Takže za to za všechno mohl on? Jak jinak! Vlastně mohl, ale nemohl. Nechtěl, aby se to stalo! Ale omlouvat se nehodlal! Bože, Vojta mu tu houpačku nevědomky ještě roztočil, místo aby mu pomohl zastavit a postavit se na nohy, uvědomit si, co přesně se děje, a Erikovi nezbývala jiná možnost než uchránit alespoň kousek svého rozpadajícího se já.

Vojta neměl právo shlížet na něj svrchu, měl mu pomoct. Měl mu vyjít vstříc. Tohle byla rána pod pás! Erik mu říkal, že neví, proč ho tak oslovil, že se mu líbí, že… bože, bylo to tak potupné! No tak udělal chybu, no! Sakra!

„Vlastně nevim, o co se snažím, ty máš pocit, že seš ten nejvíc trpící člověk na planetě, hlavní hrdina neskutečně tragickýho příběhu. Celou dobu mě bereš jako spratka, kterej ti najednou vlezl do života a přinesl všechno špatný, co mohl. Teď hodláš celý naše sblížení zahodit na lusknutí prstu, protože koneckonců, můžu za to já, kterej jsem se nikdy nezměnil, a navždycky zůstanu tím příšerným spratkem bez emocí. Jdi s tímhle někam. Pro tvou informaci,“ zvedl varovně prst, „já tě vnímal daleko líp, než jsi ty kdy vnímal mě. Takže přestaň dělat, jako by to byla celý moje chyba.“

Byla. Ale to nehodlal řešit. S hlasitým prásknutím dveřmi opustil koupelnu a přešel do obýváku, kde se vyčerpaně sesunul na gauč. Proč bylo všechno tak těžké? Debilní Patrik, on za všechno mohl. Erik se ho musel zbavit, navždycky. Nebo taky ne. Vlastně nevěděl. Ale musel ho vyřešit. Musel se s ním vidět.

Věděl, že Patrik sám se s ním sejít toužil, jenže nikdy nezískal Erikovo nové číslo a na sociálních sítích jej měl Erik zablokovaného. Teď si však jeho kontakt našel a rozklikl chat. Poslední prosba o sraz byla dost stará, Erik ale doufal, že ještě bude platit. A hlavně že za ním bude Pat ochoten jet přes polovinu Rakouska a Čech. Ze začátku krapet zaváhal, jenže na jinou stranu – po tomhle s ním Vojta stejně nepůjde, takže ho vůbec nemusel řešit. Zhluboka se nadechl a zase vydechl, zatímco se jeho prsty rozběhly po klávesnici.

„Pojď se mnou na Prague Pride.“

V odpověď mu přišlo velké rudé srdce.

Vojta stál ve dveřích koupelny a koukal, jak Erik mizí v obýváku evidentně pěkně naštvaný. Tak a je to. Dva nasraní mladíci na sebe navzájem v jednom bytě.

To se to pěkně podělalo, to mi byl čert dlužen… teda máma, pomyslel si Vojta. S touto myšlenkou se odebral do pokoje a tam se sesunul na postel. Nebylo to vyčerpání vlastně ani fyzické, ale psychické a o to to bylo horší. Nevydržel takto dlouho, bylo zřejmé, že v tomhle stavu nezabere, a odešel se uklidnit do ateliéru, kde si začal hrát s barvičkami. Ani si to neuvědomil a začal malovat, aniž si byl vědom co. I tahle terapie mu ovšem nevydržela tak dlouho, aby se uklidnil. Neustále se mu honily v hlavě myšlenky ve stylu, že stačí jedno slůvko, neadekvátní reakce, a je docela slibně začínající vztah v háji. Místo, kam to všechno odešlo, mu přivolalo vzpomínky na tu noc, a pokud měl ještě jakousi šanci na uklidnění, tak už byla naprosto pryč.

Práskl se vším, co měl v ruce, ani nevěděl kam, obul boty, hodil na sebe lehkou bundu a vyrazil ven, do svého milovaného, ztemnělého města. Bloumal ulicemi i parky, zhluboka dýchal a pomalu, pomaloučku, získával aspoň trochu klidu v sobě. Ani si neuvědomil, jak se toulá dlouho, když zjistil, že svítání je už dávno v plné parádě. Stejně i tak pokračoval v procházce s vědomím, že ještě dlouhou dobu bude potřebovat na to, aby se srovnal do provozuschopného stavu. Čím dál víc sluníčko připalovalo, jediné, co to s Vojtou udělalo, bylo, že sundal bundu. Teprve, když mu větřík provětral jeho hrudní ochlupení, si uvědomil, že pod ní nic nemá. Teploty naštěstí byly takové, že to až tak nevadilo. Musel se sám sobě usmát, když si uvědomil, jak ho ten nevyžádaný spratek, do kterého se evidentně zamiloval, rozhodil natolik, že nakonec mohl být rád, že si nezapomněl vzít aspoň kraťasy na doma, které běžně obléká, jen když potřebuje rychle zakrýt aspoň trochu svou nahotu. Jestli začne tvrdnout, což se v daném okamžiku zdálo absolutně nereálné, bude mít velký problém a bude skoro, jako by na sobě nic neměl.

Čím déle nad tím vším přemýšlel, tím více si uvědomoval, že Erik mu ukázal, jak bytostně potřebuje nebýt sám. Jeho přirozenost toužila po lásce vzájemně přijímané i dávané oběma zúčastněnými. Jen nechápal, kde se vždycky stane chyba, že se mu vztah pokaždé rozbije. Ať dělal, co dělal, nemohl na to přijít. Jak se mu honily myšlenky hlavou, čím dál více si uvědomoval, že Erik ho vlastně přitahuje mnohem víc, než kdy dokázal Hynek. Jenomže problém byl, že po tom nočním incidentu byli oba ve stavu, kdy jakékoliv jejich soužití nebylo možné, dokud se to mezi nimi i v nich nevyřeší. Bylo mu jasné, že tohle je věc budoucnosti, pokud k tomu teda dojde. Dnes bude nejlepší si od sebe držet odstup, jak to jen půjde, a doufat, že oba během dne dostatečně vychladnou.

„Ahoj Vojto!” ozvalo se za ním.

Otočil se vytržený ze svých myšlenek o oblečení a vztazích, spadla mu čelist, současně bodlo u srdce a zašimralo v podbřišku i zacukalo v rozkroku, až se lekl, že ukáže světu něco velkého a nepatřičného. Za ním stál Hynek celý rozesmátý.

„Ahoj,” dostal ze sebe, stěží zakrývající knedlík v krku. V tom okamžiku si uvědomil, že je pěkný blb. Byl sice starší než Erik, ale taky měl problém se zcela vyvázat ze vztahu, který už dávno skončil. Copak to mládě bylo na tom jinak? Ještě ho po takové době Hynek dokázal lehce vzrušit. Naštěstí pro Vojtu i jeho okolí byl v takovém rozpoložení z Erika, že to nebylo až v takové míře, v jaké by to být zřejmě mohlo v jiné situaci. S tímto vědomím se uvolnil, teda relativně, natolik, že mohl aspoň trochu komunikovat.

„Ahoj. Dlouho jsem tě neviděl a ani teď nemám potřebu se k tomu vracet. Kde jsi byl tak dlouho, proč ses mi celou dobu neozval a co tady vlastně děláš?”

„Teda, Vojto, ty se mi snad zdáš. Dlouho jsme se neviděli, teda očekával jsem, že mě až tak rád neuvidíš, ale nikoliv takovýto výlev otázek. Nesedneme si radši?"

Tenhle návrh ho zaskočil a nebyl jím rozhodně nadšen. Přesto se rozhodl na něj přistoupit, aby si v sobě udělal jasno a konečně to všechno ukončil.

„Tak dobře, ale nepočítej s čímkoliv dalším."

„To teda ani nemám v úmyslu."

Zašli do nejbližší kavárny, kde pokračovali v rozhovoru.

„Vím, že jsem se vůči tobě tehdy správně nezachoval, ale jak jsem byl ve světě, tak se mi naskytla exkluzivní možnost ve Vídni. Měl jsem se ozvat předtím i potom, neměl jsem na to ovšem koule. Navíc se mi tam podařilo navázat vztah a já na tebe zapomněl, sorry. Před pár měsíci se to tam naprosto podělalo, a tak jsem se vrátil do Čech. V Praze mám něco na starost, a tak jsem dnes tady.

Dnes už vím, jak ses cítil, a vidím, že ses s tím stále nesrovnal. Oba vztahy jsem podělal vlastní blbostí, ten druhý bych chtěl obnovit a to od prvého okamžiku, kdy mi partner přibouchl dveře. S tebou si nedělám naději, natož ambice na více než kamarádství bez závazků. Promiň, Vojto. Můžeme být prosím aspoň kamarádi, co občas zajdou na pivo pokecat a jinak nemají spolu nic? Co ty, jak žiješ?”

Vojta byl z toho celý paf.

„Tak nějak přežívám, budu mít výstavu, a aby bylo jasno, vztah mám solidní. Tak to nevím, jestli bych to dal být s tebou v jakýmkoliv styku. Navíc netuším, co tím sleduješ. Dobře, ale abys neřekl, tak ve středu přijď na výstavu, nevyhledávej mě tam a pokud se do té doby rozhodnu kladně, sám tě budu kontaktovat.”

Měl co dělat, aby to vyznělo důvěryhodně. Ještě spolu byli nějakou dobu, než dopili své nápoje, když Vojta vyhlédl náhodou ven a uviděl tam Erika.

Zůstal hledět jako u vytržení. Tak ho přece jen našel.

Jen co Vojta odešel z domu, Erika se zmocnil jakýsi ne zrovna příjemný pocit. Že se něco strašně pokazilo, že jde všechno do háje. A proč? Kvůli jednomu jménu vyslovenému v nepravý okamžik. Patrik.

A to jsem si myslel, že Vojta a já bysme mohli… Co vlastně?

Sex byl skvělý, ne že ne, a klidně by si to rád zopakoval. Ale co se to vkrádá pomalu a jistě do myšlenek na Vojtu?

Hm. Asi že už mi nepřipadá jako stařík. A zajímám ho, má o mě starost. Taky mi pomohl. Nejsem mu lhostejný. A on mně?

Přiznal si, že neví. Neví, co vlastně chce. Zvláštní, protože dřív to věděl docela jasně. Sex a sex a co nejvíc. Ovšem od té doby, co zná Vojtu…

Co ho zná, jeho život už není jako dřív. Ovšem až na Patrika. Povzdechl si. S ním to ještě bude třeba nějak vyřešit.

Mlčky si prohlížel displej.

Nečekal bych, že mi tak rychle a tak ochotně odpoví. Třeba na mě celou dobu čekal, až se mu ozvu. Blázen.

Ale, a to si hned naplno přiznal, mu to zalichotilo. Patrik na něho nezapomněl.

Erik cítil, že se usmívá. Chtěl jsem ho dostat z hlavy, ale on tam celou dobu byl a nikdy neodešel. A teď… Uvidí se. Naživo, nejen jako slova z matrixu internetu.

Ale co Vojta? Mělo cenu mu říkat, že Patrik je ještě pořád součást jeho života?

Ne. To si chci vyřešit sám.

Celý rozrušený se rozhodl, že si s Vojtou musí promluvit. Hned. Musel si pár věcí vyjasnit, nezávisle na Patrikovi. Vyběhl z domu.

Ale kde ho má hledat? Bezcílně prošel rychlým krokem několik přilehlých ulic. Teda to byl pěkně praštěný nápad chtít něco řešit a vlastně nemít s kým. Možná to mohlo počkat do večera, však Vojta jednou domů přijít musí. Cítil, jak jeho rozrušení opadá, a rozhodl se vrátit domů a tam na Vojtu počkat. Pak mu zrak náhodou padl na okno kavárny.

Tak jsem ho našel, usmál se. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

S kým to tam Vojta sedí? Hm, zezadu nevypadá vůbec marně. Možná…

Co blázníš, okřikl se v duchu. Copak musíš na každého chlápka myslet jako na sexuální známost? A navíc jsi chtěl mluvit s Vojtou.

Přišel ke stolku, kde seděl Vojta s tím cizím chlápkem. Užuž chtěl promluvit, když cizinec vzhlédl a Erik se s ním setkal očima. V tu chvíli málem zapomněl dýchat. To přece…

„Patriku.” To slovo sotva vydechl. Jak je tohle možné? Kde by se tu vzal? A odkud zná Vojtu? Myšlenky mu zmateně vířily hlavou.

„Já nejsem Patrik,” usmál se chlápek a pokývl na prázdnou židli. „Jmenuju se Hynek.”

Jako v tranzu si Erik sedl a hleděl nevěřícně do známé tváře. „Přísahal bych, že…”

„Nepřísahej,” vskočil mu Vojta do řeči. „Tohle je můj… můj bývalý přítel. A ano, jmenuje se Hynek.”

Erik hleděl z jednoho na druhého a zmatek v něm se jen zvyšoval.

„Takže takhle vypadá ten tvůj Patrik?” Tohle byla Vojtova slova. Zazníval v nich nádech zvědavosti.

„Žádný můj,” vypravil Erik ze sebe. „Bývávalo.”

Rychlá odpověď zněla dost kousavě. „Nepovídej. Dneska v noci to vypadalo, že…”

Teď zas hleděl tázavě na oba Hynek. „Vysvětlí mi někdo, o co tady jde?”

Vypouštění páry z trysky kávovaru. Tak nějak by se dala popsat nálada u stolu Vojty, Erika a Hynka. Jen v jejich případě se to spíš hromadilo v místnosti a nálada houstla. Hynek pozoroval a chvilku mu docházelo, o co tu asi jde. Když se na sebe ti dva podívali, došlo mu, že Vojtu definitivně ztratil, ale co se mezi nimi stalo, si mohl jen domýšlet. Nějak v tom figuroval Patrik. Ale jak?

„Nejde tu o nic, co by byla tvoje věc,“ odvětil suše Vojta.

„Kdo je Patrik?“ nepřestal Hynek s otázkami, přestože v jeho tváři se ukazovalo cosi zvláštního.

Už jen vyslovení toho jména pro Vojtu znamenalo velkou bolest. Byl vyčerpaný, polonahý a rozcuchaný. Hlavu plnou myšlenek na Erikovo zmítající se tělo v extázi pod ním, což byla třešnička po celém dni vzájemné blízkosti. Otevřel se mu jako málokomu a on mu za to flusnul do tváře. Spratek! Jistě si Erik myslí, že je to jen malichernost a že vlastně nic neudělal. Ale ano. Jedním jménem zničil, po velmi dlouhé době, opravdu krásný den. A aby toho nebylo málo, sedí tu jen v kraťasech před vystajlovaným Hynkem, který s ním chce být jen kamarád, a Erikem, pro kterého byl jen další jednorázovka.

Vojta ten tlak neustál. Zvedl se a utekl. Nechal tam bundu a ani se nerozloučil. Zdvořilosti by mu stejně obrátily žaludek dnem vzhůru. Čím víc utíkal, tím víc si vybavoval Erikovu hladkou kůži, měkké, po lásce lačné rty, a úzký dlouhý penis, na který nemusel ani sáhnout, aby se udělal. A pak jen slyšel zase „to“ jméno. Vojta se zastavil a za nejbližším stromem se vyzvracel.

„Pane, jste v pořádku?“ ozvalo se za ním.

Stál tam kluk výrazně podobný Hynkovi, jen s mnohem světlejšími vlasy. Vojta nebyl sto rozumně uvažovat, a tak mu ani nedošlo, že se dívá do očí vlastní noční můře. Klukovi neodpověděl, jen si hřbetem ruky otřel rty a jako mátoha se ploužil prašnou cestou z parku zase na ulici. V té chvíli měl Vojta pocit, že srdce, které začalo zase žít, se úplně rozpadlo.

Přišel domů asi za dvě hodiny. Zpocený, hladový, unavený. Erik seděl na pohovce, ale co dělal dál, bylo Vojtovi jedno. Chvilku chodil sem a tam mezi koupelnou, svým pokojem a ateliérem. Naposledy vylezl z ateliéru čistý, oblečený do svého vytahaného námořnického trika a s úhledně zabaleným plochým balíčkem v podpaží. Nazul si sandály a bez jediného slova odešel. Nechal za sebou spoušť v ateliéru a plátno muže u řeky bylo rozřezané na cáry. Snad se tím chtěl zbavit té koule na noze.

Cestou do galerie se Vojta snažil na celou situaci nahlédnout z jiného úhlu. Zkusil si zalichotit myšlenkou, že je tak dobrý milenec, že Erik vykřikl Patrika, jen aby ho ze sebe dostal a zůstal mu v hlavě jen on. To byla blbost. Měl by mu asi odpustit, koneckonců je lékařsky potvrzeno, že v extázi lidé nemyslí. U Erika doufal v něco víc než jen jednorázový sex. Věděl, že to je otázka, kterou teď nevyřeší, a vstoupil do galerie.

„Vypadáš příšerně,“ zašklebila se Adéla a převzala si balíček.

„Zato ty jsi půvabná i po probdělé noci,“ odvětil Vojta sarkasticky.

„Může se mi někdo divit? Takový sex, jaký jsem měla včera, mi vyplavil endorfiny na další týden. Měl bys to taky zkusit.“

„Zkusil jsem a pak se při té myšlence pozvracel ve Stromovce. Doslova.“

Užuž se Adéla chystala věšet poslední obraz, když ji Vojta zastavil. Prošel galerii a ze zastrčeného kouta vzal jiný obraz stejné velikosti a ten, na kterém byl Erik, pověsil co nejdál to šlo.

„Co blbneš? Ničíš můj vizuální koncept,“ zaječela Adéla.

„To je mi jedno. Tenhle obraz zůstane vzadu.“

„Copak? Snad nemáte bouřku v ráji?“

„Už jsi někdy chlapa při sexu oslovila jménem svého ex?“

„Pff, mockrát, jen to byly spíš známosti na jednu noc.“

Vojta si uvědomil, že mluví s tou horší verzí Erika, jen má delší nohy, vlasy a z výstřihu jí vypadávají zvětšené vnady.

„Ty to s ním myslíš vážně, viď?“ usmála se Adéla a posadili se na pohovku.

„V hloubi duše jsem v to i věřil, ale to už je pryč.“

Chvíli bylo ticho a oba se dívali na obraz, kde ještě před chvíli byla prázdná stěna. Opravdu se tam vizuálně nehodil, ale Vojta to nechtěl přiznat.

„Vojto, známe se kolik, dva tři roky?“

„Už to bude pět let a sedm měsíců,“ doplnil Vojta.

„Ten čas ale letí,“ mávla rukou. „Za tu dobu jsem tě ještě neviděla opravdu šťastného. Vždyť jsi sám jako kůl v plotě. Když jsi s tím klukem přišel, úplně jsi zářil, vtipkoval jsi a on se snažil tě přede mnou ochránit, což chtělo pořádnou dávku odvahy. Udělej pro sebe něco a nenech ho odejít.

„Takže říkáš, že to mám prostě jen tak hodit za hlavu a dělat, že se nic nestalo?“

„Já říkám, že tak jako on se už na tebe žádný jiný kluk dívat nebude. A teď už vypadni.“

Vojta měl v hlavě mnohem větší zmatek než předtím. Měl by Erikovi odpustit? Opravdu dělá zbytečně z komára velblouda? Dobře, ale zadarmo mu to nedá. Ať ukáže, že je dospělý a alespoň se omluví. Dá mu na to celý den.

Otázka, která zůstala nezodpovězená, se náhle zdála jasná a lehce vyřešitelná. S mírným ulehčením se Vojta posadil do křesla oblíbeného barber shopu a nechal ze sebe dělat člověka. Už bylo na čase, vlasy měl přerostlé a vousy jakbysmet. Hodlal tím Erika překvapit.

Kdyby se Erik v dobu Vojtova návratu nacházel v bytě a měl možnost prohlédnout si jej, asi by se mu rozzářily oči. Bylo skoro jisté, že by se mu rozbušilo srdce rychleji než dřív, nepatrně zrychlil dech a na hodnou chvíli by jen přemýšlel, co přesně se s Vojtou stalo, vypadal úplně jinak a mladík by to jistě ocenil. Jeho tělo by to nadšeně ocenilo. Jenže on doma nebyl.

„Chtěl jsem zpátky svůj život, nic víc,“ rozhodil jeho společník rukama, ve tváři bolestný výraz. Nacházeli se zrovna v jedné z kaváren nedaleko Vojtova bytu, hleděli si do očí a Erik si přišel ještě osaměleji, než když byl skutečně sám. Roky, co mezi nimi byly, jej svazovaly a v hlavě se mu vybavoval onen nešťastný incident. Patrik byl krásný, stejně jako tehdy. Všechno jako by se mu bořilo pod rukama právě snahou něco postavit.

Nechtěl ho vidět. Když mu přišla zpráva vyzývající ho k setkání, bylo mu najednou úzko, měl vztek a zároveň byl vlastním způsobem šťastný, asi i trochu vyděšený, jak se všechny ty pocity dokázaly smíchat a nevylučovat. Hodnou chvíli přemýšlel, zda si všechno jednoduše nerozmyslet, kontakt znovu nezablokovat a ode všeho odejít. Nechtěl. Ale chtěl. Bylo to těžké.

„To já taky,“ připustil Erik. Jenže už to bylo tak dlouho, co odložil všechny snahy k šípku.

„Slíbils mi, že mi dáš ještě šanci, až se příště uvidíme. Slíbils mi, že na mě nezapomeneš a že nezapomeneš, že o tebe budu vždycky stát.“

Byly to lži, do jedné. Oba to věděli. A po všech těch problémech na ně Erik nahlížel úplně jinak, už to nebylo tak přirozené, odkývat každé slovo a nepřemýšlet nad tím. Ale ta trocha nostalgie a známého pocitu snad až klidu, leč mírně zmateného, ta nemizela. Kdysi se prolínalo s nyní. Bylo to děsivé. A on mlčel, nevěda, co by měl dodat dál.

„Mohli bychom začít znovu?“

Už když jej Erik po všech těch letech zahlédl, sedícího u jednoho z maličkých stolků a vyhlížejícího jeho osobu, srdce mu poskočilo a zároveň se sevřelo, na těle mu vyskákala husí kůže. Objevovaly se vzpomínky, což bylo příjemné i nepříjemné, chtěl utéct, vrazit mu facku a zároveň ho obejmout. Byl to neskutečný pitomec!

„Tyhle myšlenky jsem dávno vzdal, Patriku. Jsou to dlouhý roky a ty sám jsi v nich rozhodně nežil v celibátu, tak se netvař, jako bys na mě celou dobu čekal!“ vylítlo z něj naštvaně, zamračil se a vstal tak rychle, až se malá židlička převrátila. Než se nadál, druhý mladík byl u něj, Erikovy ruce pevně svíraje ve svých. A on se nechal.

„Zkus to. Víš, že jsem tě miloval, že mě to mrzelo a že jsem prostě pitomej, vždycky jsi to věděl. A vždycky jsi z nás byl ten silnější, který se dokázal znovu postavit, znovu začít. Teď to chci být já, kdo tě chytí a podrží, jen mě nech nás zase vyhrabat z popela a prachu. Oba jsme se změnili,“ vydechl.

Nezměnili, Patrik byl stále stejný. A to Erika vlastním způsobem neskutečně vytáčelo, pořád byl tak rádoby starostlivý, a přesto s ním všechny ty události vůbec nic neudělaly. Nic to pro něj neznamenalo.

Vytrhl se mu, otočil se a spěšně kavárnu opustil, rychlou chůzí se vydávaje do pražských ulic, které měl už možnost jakž takž poznat. Vlastně netušil, proč jej zval a proč kývl na setkání, netušil, co přesně od něj a od sebe očekával. Asi to chtěl všechno vyřešit, ukončit sám v sobě. Chtěl se posunout, dostat se do nového vztahu, protože si byl skoro jist, že k Vojtovi něco cítil. Asi ne lásku, ale něco ano, a o to něco se chtěl dál zajímat. Jenže Patrik byl neskutečný parchant. Bylo potřeba se ho zbavit, přímo, z očí do očí. Ale činy nebyly zdaleka tak snadné jako slova, nechtěl Patrika vyloženě odkopnout, vázaly je vzpomínky. Ty špatné i ty krásné. I k němu něco cítil, asi. Nebyl si jist.

Cítil na svém rameni teplou dlaň, která jej šetrně otočila.

„Musíme to všechno vyřešit,“ řekl mu Patrik, shrnuje tak všechny Erikovy myšlenky. A on přikývl.

„Nechci tě už nikdy vidět.“

Říct to nahlas bylo tak zvláštně osvobozující, nenávistné, bylo v tom všechno. Veškeré jeho přání, po ničem jiném netoužil. Jenže čím byly věci jasnější, tím byly zamotanější. Všechno kolem Patrika bylo vždycky tak nelogické.

„Dobře,“ odvětil blonďák, dívaje se hluboko do Erikových očí. A pak ho tam políbil, čímž zbořil všechny zdi a vystavil úplně nové, svět se roztočil, tělo Erika vzplálo štěstím a srdce se stáhlo úzkostí. Chtělo se mu brečet a zároveň si Patrika přitáhl blíž, jejich těla se na sebe natiskla a jazyky se propletly.

Nenáviděl ho. Nechápal se. Neřešil to.

Neměl ponětí, kam jej Patrik vede, bránil se mu a zároveň jej odmítal pustit. Cítit jeho rty, byl zdroj osvobozující bolesti, kterou postrádal a už nikdy v životě nechtěl cítit, přál si, aby jej nebyl kdy znovu potkal a ta myšlenka byla jedna z nejhorších.

Slyšel, jak se za nimi zabouchly dveře domu a hned vzápětí byl natištěn na zeď, oči měl zavřené, nechtěl koukat ani na Patrika, ani na veřejně přístupné prostory jakéhosi paneláku. Byly to jedny z těch spalujících polibků, tělo mu hořelo. Cítil, jak mu Patrik roztrhl tričko, ovanul jej studený vzduch a on vyjekl, odstrčil blonďáka a v pikosekundě mu hlavou prolítlo všechno, co se stalo a k čemu se schylovalo. Tohle odmítal! Netušil, jak se mohl nechat strhnout, Patrik byl vždycky tak samozřejmý, vemlouvavý, ale neočekával od sebe sama podobnou reakci.

A v tu chvíli si uvědomil, kam jej Patrik zatáhl. Tohle byl Vojtův panelák. A Vojta sám stál na druhé straně chodby, pozoruje oba mladíky s naprosto nečitelným výrazem.

Všechno se pokazilo. Chtělo se mu brečet.