Sejdeme se na Pride 4.

„Eriku! Kde jsi? Stalo se ti něco?“ Vojtovi v tu chvíli spadl kámen ze srdce, že Erika slyší, na druhou stranu ale cítil, že jen chlad a absence pohodlné postele ho určitě nedonutila pokořit se, zvednout telefon a zavolat mu. Něco se mu muselo stát.

Mladík se jen stěží přinutil udržet svůj hlas klidný, se splašeně bušícím srdcem už to ale bylo horší.

„Já nevím. Je tu tma… A strom. A tráva. A stromy a domy a zase tma. A pes. A netopýr,“ vysypal ze sebe a nepatrně sebou cukl, když zmiňovaný netopýr proletěl jen kousek před jeho obličejem. Mluvil tiše, snad se bál, že jej někdo uslyší.

„Ale lidi tu nejsou. Byli tu… teda tam. V nějaké uličce. A něco měli, já nevím co, a chtěli, abych si to vzal a mně neměla být zima nebo nevím! Bylo to divný a mokrý a rozbitý a je to pryč, to je jedno.“

Dobře, to nebyla moc smysluplná odpověď…

Vojtěch moc jeho odpověď nepobíral a rozhodně ho nijak neuklidnila. Ba naopak, z jeho slov pochopil, že si ho kdesi odchytila partička bezdomovců nebo feťáků a hrát šachy s ním rozhodně nehodlali. Na to, jak byl v šoku, asi moc milí nebyli. Teď ale pochopil, že jim Erik utekl a někde se schoval, nejspíš v parku. Jenže parků jsou v Praze stovky, hledal by ho týden, než by je všechny prolezl.

„Máš tušení, kde jsi? Je tam nějaký dům, obchod, billboard, kostel, který by mi mohl sloužit jako záchytný bod? Anebo víš co, podívej se na telefon, ten ti ukáže polohu… Já si zavolám taxíka a hned ti brnknu zpátky, jen mi musíš říct, kde přibližně jsi…“

„Je tu… Je tu voda. Podívám se,“ vydechl a zmrzlými prsty otevřel jedny z map, co v telefonu měl.

„Přehrada. Mezi Skalkou a Hájema. Víš, kde to je?“

Nikdy by to nepřiznal, v ten moment se ale nepatrně přikrčil, jako by se tím mohl ubránit možné záporné odpovědi. Nikdy v životě tolik nedoufal, že někdo bude znát dvě hloupá místa na mapě…

„Jo, vím, kde to je. Znám to tam a nejspíš tuším, kde jsi. Seběhni dolů k přehradě a počkej mě tam u zábradlí. Najdu si tě. A neměj strach, tam je relativně bezpečno. Už je tady taxík, budu tam za půlhodiny. Kdyby něco, volej!“

Ani nečekal na odpověď, sebral bundu, klíče a bral dolů schody po dvou. Rychle taxikáři vysvětlil, kam potřebuje, schoulil se na sedačku a konečně si oddechl. Nic víc teď dělat nemohl. Vytáhl si z kapsy telefon a nechal jej v rukou, pro jistotu – kdyby Erik volal, aby ho slyšel. Vztek už jej dávno přešel, možná i proto, že po zběsilém Erikově útěku zuřil tak, že to nepřežil jeden hrnek, naštěstí už prostý tekutiny a malá zarámovaná fotka jeho matky, kterou mu dala, snad aby ji měl stále na očích…

Nějak si vybít vztek musel a za tohle mohla jen a jen jeho máma. Pak už jen seděl, civěl na tu spoušť a přemýšlel, co bude dělat. Po chvíli se úplně uklidnil a řekl si, že je opravdu nejspíš paranoidní. Co by se mohlo stát? Erik nebyl dítě, určitě si nějak poradí a on se jen zbytečně rozčiluje a stresuje. V tu chvíli si připadal jako jejich matky a zhrozil se.

Řekl si, že půjde spát, však se on se chlapec ráno vrátí. Jenže místo postele teď seděl v taxíku a pomalu se blížili k přehradě.

Erik zatím slezl ze stromu a obezřetně, napjatě se vydal dolů k vodě. Běžel kolem ní, když utíkal před těmi feťáky, pamatoval si tudíž, kudy jít, zdánlivé bezpečí stromu mu ale dost chybělo, připadal si tak divně. Noční park nebyl dvakrát příjemný na procházku.

V ten moment už se cítil naprosto střízlivý a i adrenalin pomalu mizel z jeho žil. Naopak, čím dál víc se uklidňoval a čím klidnější byl, tím trapněji mu bylo. Neměl Vojtovi volat a už vůbec ne tak… hystericky? Byla to chyba! Jenže pravda byla, že ať to bylo jakkoli, neměl tušení, kde byl ani kudy se vracet. Potřeboval pomoc.

Šel až do poloviny veliké přehrady, kde se opřel o tmavozelené zábradlí, znovu se zabaluje do deky, aby mu nebyla zima, a pevně sevřel oční víčka k sobě. Jak jen se Vojta bude tvářit? Tohle bude… trapné. Vážně teď musel vypadat jako malý spratek, což jej štvalo, za toto si ale opravdu mohl sám a to dělalo celou situaci ještě daleko horší. Teď si jej jeho spolubydlící vychutná. Ostatně, co jiného měl taky čekat…

Třeba si z něj bude dělat legraci. Třeba si do něj pomyslně trochu kopne, jako pomstu za to, že ho u sebe musí mít.

Ne, Erik věděl, že to by jeho společník neudělal. Netušil, proč. Prostě to věděl.

A pak, když konečně zaslechl jeho rychlé kroky, zvedl hlavu a jejich oči se střetly. Mohl mít připravených tisíc slov, kterými by se obhájil, kterými by svůj telefonát i tón hlasu objasnil, v ten moment jako by ale všechno zmizelo. A tak se nepatrně, nervózně pousmál, jako by říkal – ukaž, co si o tom všem myslíš…

„Ahoj,“ pozdravil klidným hlasem Vojta a přišel až těsně k jeho na pohled třesoucímu se tělu stále zabalenému v dece. Měl chuť jej obejmout, tak byl rád, že ho našel živého, a doufal, že i zdravého. Neudělal to, ale zadíval se mu do očí, v nichž uviděl pokání. Možná se mu to však jen zdálo, přece jen tam panovala tma.

„To, žes mi zavolal, byla nejzodpovědnější věc, kterou jsi za celé dva dny udělal. Možná to s tebou není tak marné, jak jsem si myslel,“ řekl a podal mu bundu.

„Obleč se, musíme na bus, nevzal jsem si tolik peněz, abychom mohli taxíkem i domů…,“

Erik jen stál a nehýbal se.

„Tak se obleč a pojď! Chci být už doma, chci se vyspat! Já se zítra nemůžu válet do dvanácti v peřinách!“

Erik bez jediného slova vstal, sundal ze sebe deku a s krátkým poděkováním si převzal bundu. Nějak neměl chuť Vojtovým slovům oponovat – celá ta situace byla zvláštní, podivně důvěrná vlivem noci a tmy kolem, snad byl unavený, snad jen promrzlý. Snad podvědomě cítil vděk, že pro něj Vojta přišel, a tak mu rýpnutí, které za těmi slovy zaslechl, podvědomě odpustil. Protentokrát…

Vlastně se v ten moment vůbec neměl chuť hádat. V přítomnosti někoho dalšího byla noc daleko mírumilovnější, nikoli tak děsivá jako ze začátku.

Vojta se otočil směrem, kterým i přišel, v ten moment ale Erikovi zmrzla všechna krev v žilách.

„Tam ne!“ vyhrkl dřív, než si to stačil rozmyslet. Když se na něj Vojta nechápavě otočil, pokrčil rameny.

„Tedy… není tu i jiná zastávka?“

Jeho společník jej ještě chvíli pozoroval, pak se ale vydal na opačnou stranu a Erik si úlevně vydechl, přidávaje se po jeho bok. Začínalo mu být teplo, noc byla studená a tmavá, přesto ale vlastním způsobem fascinující. A všechen strach, který Erik do té doby cítil, zvolna mizel, jako by nikdy neexistoval. Vlastně mu bylo hezky…

„Vojto?“

Ten dotaz si nemohl odpustit, zajímalo ho to, přesto svá slova ale pečlivě zvažoval. Ze zvláštních důvodů nechtěl, aby vyzněla zle, snad proto, že tak rozhodně nebyla myšlena. Jen se chtěl zeptat.

„Já tě nechápu. Kolik ti vlastně je? Chováš se a snažíš se chovat, jako bys nikdy nedělal nic šílenýho. Vypadáš, že celej život sedíš za stojanem a děláš furt to samý, pak se pomodlíš a jdeš spát po večerníčku…,“ řekl, když ale viděl záblesk v očích svého společníka, rychle pokračoval: „To nemyslim nějak zle! Jen tak působíš. Proč se nemůžeš válet do dvanácti? Proč se nemůžeš chovat míň, jak jsi to sám nazval, zodpovědně? Jasně, nemůžeš, protože už nejsi dítě jako já nebo tak něco bys mi asi řekl, ale takhle to nemyslím. Nezlob se, nechci tě urazit, jen… nechybí ti někdy dělat něco míň v souladu s pokyny všech kolem?“

„Cože?“ nevěřil svým uším Vojta. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne. Zamyslel se nad jeho slovy. Ne, rozhodně se necítil jako zapšklý důchodce, který se podívá na zprávy, zanadává na politiku a jde spát. Tohle nebyl on a nechápal, jak to mládě na něco takového přišlo.

„Takhle opravdu působím? Znáš mě sotva jeden den a už sis o mně udělal obrázek? Třicet mi ještě nebylo… Možná působím jako strejda, možná jsem trochu nevrlý. Vstoupils mi do života ve chvíli, která je pro mě hodně důležitá. Celý život, už jako malý kluk jsem chtěl mít svou výstavu a za pár dní se mi to splní. Jsem jen prostě z toho všeho nervózní, ještě včera jsem neměl obraz, moje kurátorka mě uháněla, málo jsem spal a do toho všeho mi vešel do života puberťák, který nechápe, že Praha není Horní Dolní, kde se po setmění toulá jen ponocný. Umím se bavit, možná jinak než ty a možná jsem úplně jiný než ty, ale nejsem páprda v papučích, ač si to možná myslíš. Je mi nejspíš jedno, jaký máš na mě názor…,“ odmlčel se. Pak ho ale něco napadlo, ačkoliv netušil, jaké stanovisko zaujímá ke vztahům stejného pohlaví, přišel mu, že i když je nejspíš heterosexuál, bude pro každou špatnost.

„Jestli se chceš jít se mnou pobavit a opravdu poznat, kdo jsem, pojď se mnou na Pride," otočil se na něj a zadíval se do jeho očí, které se rozšířily překvapením.

Když se ovšem Erik vzpamatoval, napříč jeho vůli se mu rty zvlnily v úsměv, v očích mu šibalsky zajiskřilo a rošťácky se zazubil. O pražském Pridu už slyšel a věděl, kdy se koná, vlastně měl v plánu se ho zúčastnit, i kdyby mu to jeho nová chůva tisíckrát zakázala. Tohle ale nečekal. Ne, tohle snad ani čekat nemohl.

„Zdá se mi to, nebo se chystáš udělat něco, co už od samého začátku není naprosto předvídatelné?“ nadhodil, stále se stejným šibalským úsměvem, a přátelsky svého společníka praštil do ramene. Vlastně si ani neuvědomil, že to udělal, bylo to tak přirozené – jako by byl Vojta jedním z jeho přátel, jako by najednou nebyl tím otravným morousem. To gesto bylo tak uvolněné, vlastně nad ním vůbec nepřemýšlel.

„Počkej, pořídím ti barvy na obličej, nakreslíš si na sebe všechny barvy duhy, seženeme vlajku… Ježíši, nejsem si jistej, jestli si dovedeš představit, jak něco takovýho probíhá, ale budu tě brát za slovo,“ rozesmál se Erik tiše, když si Vojtu představil pobíhat po průvodu jako šílence. Tohle k němu vážně nesedělo. Nemyslel to nijak zle, vlastně už si nebyl moc jistý, jestli vůbec myslel.

Pak se nepatrně zašklebil.

„Tu poznámku o mně dejme tomu přejdu. Máš štěstí,“ mrkl na svého společníka pobaveně. To si odpustit nemohl.

„Jsem udivený, že se nechceš hádat, přestože nějak nevím, jakou poznámku máš na mysli, nicméně pražského Pride jsem se účastnil už v době, kdy ty jsi ještě tahal kačera. Tak nějak už jsem se stihl za těch devět let zorientovat, proč a za jakým účelem se tato akce koná, a vidím, že ty nějaké zkušenosti máš taky, takže nebudu zbytečně chodit kolem horké kaše a zeptám se naprudko: Jsi teplý?“

To už Erik nevydržel. Možná měl, možná to pohřbilo všechny zbytky vážnosti, kterou se snažil pěstovat, v tu chvíli ale nemohl jinak a vyprskl smíchy, který nedokázal zastavit. Břicho ho zabolelo a patrně vyplašil všechny netopýry v okolí, zvyklé na noční ticho, copak se ale šlo nerozesmát?

„Ty budeš jednou balič první kategorie, s tímhle přístupem,“ zakroutil hlavou pobaveně, stále ještě se vydýchávaje.

„Tedy, sice jsi byl na pražském Pridu už před stopadesáti lety, kdy se tam ještě chodilo sto kiláků pěšky deštěm a mrazem, zatímco já ještě netušil, že něco jako láska mezi chlapama může existovat, ale kdybych se ptal já, zkusil bych to jemněji. Třeba se zeptat, co si o homosexualitě jako takové myslím, nebo jestli už jsem na nějaké takové akci byl, a po kladné odpovědi se zeptat, jestli je mi LGBT komunita nějak blízká,“ poučil svého společníka rádoby vážným tónem a zamyšleně pokýval hlavou. Ta situace jej bavila.

„Máš se ještě hodně co učit, drahý příteli,“ poznamenal, pak se ale znovu zazubil a pobaveně zakroutil hlavou. „Promiň, já musel… každopádně, chceš-li to slyšet slovo od slova, nebudu se žinýrovat a naprudko ti můžu říct – holky jsou prkna. A vyvoď si z toho, co chceš.“

Tak nad tímto se Vojta zamýšlet nemusel, bylo mu všechno jasné z jeho předešlých slov i z drobných nuancí, které na něm za těch pár hodin, co se znali, vypozoroval.

„To jsi opravdu z mé jednoduché otázky vyvodil, že tě balím? Chtěl bych mít tvé sebevědomí. Anebo raději ne, ono je to kolikrát cesta do pekla, kterou už jsem si párkrát prošel. Věř, že mě opravdu kuřata, jako jsi ty, nezajímají. Nicméně asi chvíli vedle sebe budeme žít, tak bych rád věděl, jaké návštěvy budu vítat. Je to tak nepochopitelné? Kdybych tě chtěl balit, udělal bych to úplně jinak, ale rozhodně ti o půl čtvrté ráno nebudu vykládat, jak své vyhlídnuté oběti ukecávám. Nebo by ses chtěl poučit od staršího kolegy? Asi ne, že? Protože ty vlastně všechno víš nejlépe, tak proč bych marnil slovy…,“ povzdychl si. Slíbil si, že se nenechá strhnout hněvem a ze své komfortní zóny nevyjde. Už přicházeli k zástavce autobusu a on se přemístil k tabuli, aby zjistil v kolik jim jede 911, která je konečně doveze domů.

Erik se zatím posadil na lavičku a znovu se zahrabal do deky. Opět mu začínala být zima, i když mu Vojtova bunda nepopiratelně pomohla.

„Balit mě? To jsi řekl ty, ne já,“ poznamenal a přitáhl si skrčené nohy k hrudi, aby mu bylo tepleji. Hlavou mu prolétlo, že tyto rýpance si jeho společník vážně mohl odpustit. Erik sám se z nepochopitelných důvodů vážně snažil, jenže na jinou stranu, vytáhl Vojtu brzy ráno z postele, do zimy, daleko od domova, a on za ním jel, i když nemusel. Možná mu Erik vážně cosi dlužil, i když omluva to rozhodně nebyla. Měl dojem, že na tom po tom všem byli stejně. Vojta si začal a rozhodně se k němu neměl právo chovat jako jeho matka. Nebylo to podstatné. Možná bylo půl čtvrté ráno, chlad, a oni seděli na zastávce v přítmí, osvětlení jen chabým světlem pouliční lampy, a čekali na noční autobus. Oba teplí a stejně promrzlí. Možná byla celá situace tak divná, že bylo potřeba krapet ustoupit…

„Počkej chvíli,“ utrousil, zvedl se a zamířil si to po chodníku pryč, směrem ke žlutému světlu nedaleko zastávky. Nebylo nijak rušivé, o supermarketu ale věděl a doufal, že v něm bude alespoň menší automat na kávu. Byla mu zima, víčka se mu klížila a horký nápoj by skutečně uvítal. V ten moment by bral snad i čaj na kašel, který jinak nesnášel. Z batohu vylovil pár drobných mincí, které tam nosil právě pro podobné případy, a vstoupil do obchodu, rozhlížeje se kolem. A skutečně, jeden z těch zázračných automatů tam opravdu stál a on proto navolil požadované číslo a netrvalo dlouho a držel v ruce horký kelímek, z něhož voněla klasická káva s jemnou příměsí vanilky. Miloval tu kombinaci.

Už jen kelímek v dlaních nutil jeho náladu stoupat, hned mu bylo lépe. Káva jej navíc stála méně, než očekával, a on se nyní zamyšleně zadíval na zbytek peněz ve své dlani, pak ale pokrčil rameny a vhodil je do automatu taky, vybíraje stejné číslo. Ostatně, dvacet korun jej stejně nevytrhne, pomyslel si, převzal si i druhý kelímek a znovu se vydal do chladné noci, zpět k zastávce, kde už na něj čekal jeho společník. Posadil se vedle něj, podal mu kávu a nepatrně se pousmál, když si všiml Vojtova překvapeného výrazu. V ten moment snad nebylo potřeba něco k tomu dodávat a tak tam jen seděli, nad nimi svítila ta osamocená lampa a Erik vnímat teplo nápoje i zvláštní atmosféru, která najednou byla cítit víc než předtím.

A přesto, něco ještě řečeno být muselo, a tak se mladík znovu otočil na svého společníka.

„Díky, žes přijel…“

Vojta přijal s povděkem voňavou kávu, chvíli jen do ní hleděl a ohříval si ruce. Měli ještě čtvrt hodiny čas, než přijede jejich autobus. Byl unavený, nechtělo se mu hádat a vypadalo to, že i Erik je na tom stejně.

„Nemáš zač,“ šeptl potichu. Netušil, jestli ho Erik slyšel a bylo to koneckonců jedno. Chtěl už jen mlčet a být co nejrychleji doma. I Erik byl nezvykle ticho, upíjel kafe a okopával špičkou tenisky trávu mezi dlaždicemi. Přesto by Vojtu ale zajímalo, co donutilo Erika zvednout telefon a zavolat mu. Zkoumavě se na něj zadíval. „Řekneš mi, co se ti stalo na těch Hájích?“

Erik se nepatrně ošil, když tu otázku slyšel. Moc se mu o tom mluvit nechtělo, ostatně, čím víc času uběhlo, tím hloupěji si připadal, že Vojtovi vůbec volal. Ale stalo se a oni byli tady, s kávou, pod lampou, v noci a v chladu. Sami. Možná už bylo všechno jedno.

„Potkal jsem pár lidí… Tedy, v Rakousku jsme mívali podobné party, skutečně jsem nežil v té, jak jsi řekl, Horní Dolní, kde se po tmě toulá jen ponocný,“ zopakoval Vojtova slova s pozdviženým obočím, „stejně jsem tohle ale… nečekal. Řekněme, že je pro změnu vůbec nezajímalo, jaké jsem orientace, nebo jestli se náhodou nebojim jehel. Ale utíkat neuměli.“ Zamyslel se, pak ale zakroutil hlavou.

„To je jedno.“

Nechtělo se mu o tom mluvit. Chtělo se mu spát, stejně jako Vojtovi, a káva mu s tím skutečně nepomáhala. Vlastně měl dojem, že ho teplý nápoj bez ohledu na kofein spíš uspává, a když dopil poslední doušek a víc se zachumlal do deky, klesla mu víčka úplně.

Jak tam tak Vojta seděl na lavičce v sídlišti nad přehradou kousek od nákupního centra, čekající na autobus vedle toho protivného vetřelce, který mu vniknul do života, nořil se do svých myšlenek. Čím dál víc si uvědomoval, jak ho ten spratek celou dobu, co ho zná, sere. Ta jeho nezodpovědnost spojená s nevázaností a ignorantstvím, to vše hraničící až s bohorovností. Jeho vlastní matka mu v tom zdárně sekundovala. Proč mu ho nacpala do života, když o to nestál? To už vůbec nebral v potaz bolavou nohu, jak nabral ráno nechtěně a neúmyslně ten blbý bordel, který vytvářela ta jeho pitomá, poházená bagáž. Nejhorší na tom bylo, že si začal uvědomovat, nechtěně a nečekaně, jak ho vlastně ten parchant pomalu a jistě začíná přitahovat a celodenní strach o něj nepramenil jenom ze zodpovědnosti, ale z hloubi jeho podvědomí, kde se ukrývalo něco mnohem více, než si byl do této chvíle vůbec schopen a ochoten připustit. Připadal si jako můra vábena světlem. Možná pro tohle všechno celou tu dobu hledal způsob, jak se ho zbavit. To, jak každou volnou chvilku uplynulý den věnoval snaze zjistit, kde je, proč ho nastěhovaly jejich matky zrovna k němu, mělo zkrátka hlubší důvod. Telefon s matkou byl dosti netradiční a její reakce ještě víc. Nebyl zvyklý na tak rychlé reakce k jeho požadavkům, pokud vůbec z její strany nějaká byla.

To, co se dozvěděl, ho vůbec nepotěšilo. Ten byt, z kterého ho vystěhovaly, byl stále volný a v dohledné době to tak mělo zůstat. Jejich hra bylo pro něj nepochopitelná. Dost mu přišlo, že si snad hrají na dohazovačky. Nakonec mohl být vlastně rád, že ho tyhle starosti nepohltily natolik, že přece jenom domaloval svůj nový obraz. Uvědomil, že ho vlastně dodělal díky svému spolubydlícímu. Stal se jeho múzou, aniž by jediný z nich o to stál. Teď, právě na této lavičce, mu docházely jednotlivé souvislosti uplynulých dnů a skládaly se do jednoznačné mozaiky.

Z jeho úvah ho vytrhl pohyb v jeho bezprostřední blízkosti. Zjistil, že se během rozjímání přesunul k Erikovi, kterého objal kolem ramen a tiskl se k němu. Když pohlédl do jeho očí, uviděl v nich údiv i otázku a začal se v nich topit.

„No co? Potřebuješ přece zahřát. Neříkej, že nechceš teplo!"

Erik se na něj vděčně usmál.

„Proč si myslíš, že chci být teplej?”

Oba se tomu zasmáli a přitulili se k sobě ještě víc. Erikovi proběhlo hlavou, že ten prudič, co ho nafasoval, nebude možná až tak marný. Ve stejné chvíli jeho staršímu společníkovi vytanula myšlenka, že tohle vynucené soužití bude zajímavé a možná ne tak marné, jak se z počátku zdálo.

Jejich jiskřivou chvilku narušil přijíždějící autobus. Nasedli do tohoto prázdného přepravního prostředku, usadili se tak, aby viděli na nastupující, a přitulili se k sobě. Erik takřka okamžitě usnul a jeho hlava spadla na Vojtovo rameno. Říká se, že děti jsou nejhezčí, když spí, a on byl přímo překrásný. Netrvalo dlouho, a jak se přitiskl rozkrokem k jeho stehnu, uvědomil si Vojta, že tohle tělo už dávno nepatří dítěti, ale obdařenému muži, přestože se často jako dítě chová. Jejich idylická jízda ztemnělou Prahou touto magickou nocí, která se chystala odejít a udělat místo nastupujícímu dni, byla narušena dalšími cestujícími, kteří nastoupili nedaleko centra. Na Pavláku přestoupili na tramvaj. Vojta musel Erika podpírat, jak byl unavený, a dlouhé čekání na spojení mu rozhodně nepřidalo.

Když dojeli konečně domů, stěží ho dostal do postele. Když ulehl do té své, zjistil, že přetržené spaní se po tom všem tak snadno nechce vrátit. Jeho myšlenky běhaly od jedné ke druhé a všechny okolo jeho podnájemníka. Změnil za ty dny jeho život pořádně.

„Promiň, Vojto,” ozvalo se z temnoty ode dveří.

V prvním okamžiku ho chtěl okřiknout a poslat zpět do postele, ale než dostal ze sebe jediné slovo, Erik pokračoval:

„Nemůžu nějak spát sám. Nemohl bych prosím spát s tebou?”

To už stál přímo u jeho postele a Vojta viděl ve světle nadcházejícího svítání něco podobného čínskému zombie oblečenému pouze ve slipech, které stěží zakrývaly tu výraznou výbavu mezi nohama. V tom hlase, co tu zazněl, byla taková naléhavost až skoro dětská, že nemohl odolat.

„Tak teda pojď!”

Udělal mu místo vedle sebe a on ulehl tam, kde tak strašně dlouho spal sám, až mu to připadalo jako věčnost. Jeho spolubydlící, který se pro tuto chvíli stal i jeho spolunocležníkem, usnul sotva ulehl. Vojta usínal s myšlenkou, že snad nadcházející den nezničí to, co stvořila tato magická noc a vědomím, že na jeho hrudi spočinula hlava Erika, který si z něho ve spánku udělal polštář.

Než usnul, přemýšlel nad událostmi posledních hodin. A že bylo nad čím přemýšlet. Na hrudi mu teď ležela hlava kluka, který byl jako osina v zadku. Díky němu poznal během chvíle všechny emoce od absolutní nenávisti, přes velký strach, až po neskutečnou úlevu. Nedokázal si však představit situaci, kdy by ho měl u sebe radši než teď.

Když se Erik ve spánku přetočil na druhý bok, mohl Vojta vstát, dát si tajně na balkoně cigaretu, osprchovat se, postavit na noční stolek sklenici vody a nahý zase zpátky zalézt do postele. Napadla ho jedna šílenost a k Erikovi se zezadu přitulil a objal ho. Ten sebou zavrtěl a něco zamumlal, ale nevzbudil se. Konečně mohl Vojta v klidu usnout.

Erik pomalu procital, do ucha ho tlačila ruka a po mírném nastartování mozkových závitů mu došlo, že ta paže není jeho. Po prvním leknutí se začal rozpomínat, jak se ocitl ve Vojtově posteli a že pokud ho paměť nezrazovala, je to asi poprvé v životě, co se probudil vedle chlapa, se kterým předtím neprošukal noc. Vlastně ani nevěděl, co ho to v noci popadlo, ten náhlý neovladatelný iracionální strach a úzkost ze samoty, které ho nakonec přiměly skončit tady, jít k jediné další lidské bytosti, která byla k dispozici. Ten noční zážitek ho asi rozhodil o dost víc, než by sám od sebe čekal. Snažil se si to nyní za světla v hlavě znovu přehrát, asi to byla ta stříkačka, na tu se v žádném tréningu sebeobrany nikdy nepřipravoval, vyděsila ho. Strašlivě ho vyděsila.

Díval se na chlapa spícího vedle sebe a opět pocítil vděčnost, nepříjemnou a zahanbující. Uvědomil si, že takhle bez trička je to vlastně taky pořád ještě kluk, sice starší, ale stále ještě kluk. Prohlížel si ho, ten dojem až nepřístojné dospělosti nejspíš vyvolávají jeho oči, když nyní zavřené spánkem nervózně netěkají sem a tam, a pokud nehází neustále vztekle hlavou, je to vlastně docela sympaťák. Pohled mu sjel na černě porostlou hruď, dlouhé rovné chlupy na prsou v něm vyvolaly staré vzpomínky na matčina Arama. Tenhle hrudník nebyl samozřejmě tak vypracovaný, ale přesto mu v prvním okamžiku cukla ruka, jak už už by se chystala ten porost prohrábnout.

Když se pořádně zadíval, všiml si, že tam je i něco jiného, na pravé straně měl tetování, skoro se na první pohled ztrácelo, ale bylo tam. Musel hodně zaostřit, než rozeznal v hustém porostu něco, co mělo být nejspíše vránou, havranem, nebo možná krkavcem, každopádně ho napadlo, že pokud by to nebyla zjevná pitomost, tak to vypadalo, jako by předlohu dělal nejméně Oskar Kokoschka, nevzpomínal si ovšem na jakéhokoliv ptáka kromě několika penisů, kterého by Kokoschka kdy namaloval. V téměř poledním slunci se něco zalesklo i na druhé části Vojtovy hrudi, Erik se neodvažoval pohnout hlavou, nechtěl ho zatím vzbudit, byl si jistý, že za tu neplánovanou noční vycházku si určitě vyslechne nějaké kázání, a sic s tím byl smířený, v tomto okamžiku se na něho chtěl ještě alespoň malou chvíli jenom nepozorován dívat. Už hodně dlouho neměl možnost si takto klidně a zblízka prohlížet mužskou hruď a trochu překvapeně si uvědomil, že se mu asi opravdu líbí. To, co se zalesklo těsně nad zmuchlaným polštářem vyhodnotil jako piercing, ten nudný patron má píchlou bradavku, což nepochybně znamená, že to asi nebude zase tak nudný školomet, za jakého ho považoval. Možná by neměl soudit nikoho podle trička, zdá se, že se pod ním může občas skrývat i něco nečekaného.

Náhle si byl jistý, že musí vyklouznout z postele, nebo to skončí s jeho hlavou zabořenou někde v hloubce té zmuchlané peřiny, a lekl se toho. Sám sebe tím překvapil, nemíval zase až tak velký problém nedělat si z podobných eskapád těžkou hlavu. Tohle bylo ovšem najednou takové jiné, jediný kluk, kterého opravdu znal a zároveň s ním spal, byl Gerd, a taky tak trochu Patrik, ani v jednom případě to nedopadlo dobře a s tímhle tu bude nějakou dobu bydlet. Dostal strach, co kdyby se něco pokazilo, co kdyby si ho začal přivlastňovat. Ranní erekce, přestože bylo ve skutečnosti skoro poledne, se hlásila o pozornost, a tak raději opatrně, aby Vojtu nevzbudil, se tiše přehoupl přes okraj postele. Už si myslel, že se mu to nepodařilo, Vojta se ovšem jenom s mumláním přetočil na druhý bok, zmuchlal si deku pod sebe, a aniž by se vzbudil, vystrčil na něho holý zadek. To už bylo na Erika moc. Ten nemrava spal vedle něho celou noc nahý, Erik se raději ani neotočil, aby se podíval ještě jednou, a tak tiše, jak to jenom zvládl, vyklouzl z ložnice a zamířil do koupelny.

O několik minut později Vojtu probudil chlad. Posadil se na posteli a rozhlížel se, byl rozcuchaný, rozlámaný a nadržený. Druhá půlka postele byla prázdná, tak se neubránil myšlence, jestli se mu to celé divadlo jen nezdálo. Třeba je v bytě pořád sám, nikdo tam s ním není. Třeba se to nikdy nestalo, nebo se to možná teprve stane? Píchlo ho u srdce hned dvakrát. Poprvé když si uvědomil, že by v takovém případě ještě neměl hotový obraz, a podruhé, že by neznal Erika. To ho zraňovalo víc. Nechtěl si to připustit, ale bylo to tak.

Do reality ho vrátil fakt, že narazil na zamčené dveře do koupelny. Duševně se mu ulevilo, ale s plným močákem to nepomohlo. Slyšel šplouchavý zvuk vody a celkem důrazně zaklepal na dveře.

„Mohl bys to urychlit, prosím?“

„Potřebuju chvilku soukromí,“ ozvalo se zpoza dveří.

„Čištění zubů přeci není natolik intimní, abych se kvůli tomu pochcal,“ oponoval Vojta a snažil se zadržovat, co to jde.

Nakonec cvakl klíč v zámku a on se vřítil do koupelny jako tajfun. Nahý a rozkročený nad porcelánem nahlas začal velebit vynálezce toalety. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, že si u toho Erik čistí zuby a s pěnou u pusy, jako by měl vzteklinu, si prohlíží jeho pevné půlky.

***

Seděli naproti sobě u kuchyňského stolu a pomalu dojídali míchaná vajíčka na špeku, která Erik snaživě sám uklohnil. Rozespalého Vojtu zírajícího do poloprázdné lednice raději posadil za stůl a udělal je s drobnou asistencí spočívající v navigování, kde najde pánev a něco na míchání, raději sám. Jevilo se mu to při pohledu na stále ještě dost nedospalého Vojtu jako bezpečnější způsob k zahnání vlčího hladu, který oba zjevně měli, než možnost nechat ho zapálit byt. O upřímné snaze se trochu zavděčit ani nemluvě, což se mu kupodivu tím drobným gestem asi podařilo. Sledoval s jistým zadostiučiněním svého domácího, zjevně nevěřícího vlastním očím, a v duchu děkoval jejich vídeňské hospodyni, že mu dala alespoň základy přežití v kuchyni po dobu její případné nepřítomnosti. Kromě míchaných vajíček už uměl sice jenom vařená a sendviče, ale to Vojta nemusel momentálně vědět.

V každém případě získal zjevně nějaké plusové body, protože Vojta se na něho přátelsky usmíval i přes drobný ranní incident v koupelně. Erik zvyklý na jejich velkorysý vídeňský apartmán si tak trochu neuvědomil, že zamknout se po ránu na jediné dostupné toaletě není zrovna ohleduplné, a tak dostal přednášku hned místo pozdravu, leč Vojtovu lehkou nasupenost kupodivu odnesl proud, který před ním následně celkem bezostyšně vypouštěl z přeplněného močáku. Ten noční příběh mezi nimi zjevně odboural některé bariery, ačkoliv si Erik nebyl úplně jistý, jestli zrovna o stržení téhle stál, ale nakonec v duchu uznal, že když ráno musíš, tak prostě musíš, bez ohledu na okolnosti, a jsou přece chlapi.

S potěšením sledoval, jak Vojta zbytkem toustového chleba vytírá talíř, když od něho zazněla trochu přísně otázka jak u výslechu.

„Řekni mi ještě jednou, co se v noci v tam venku stalo!“

Erikovi se moc nechtělo k tomu znovu vracet, ale Vojta vypadal náhle velice přísně a nesmlouvavě. Odvyprávěl mu tedy znovu docela podrobně průběh nočního incidentu až někam k bodu, kdy seděl na stromě a klepal se zimou. V té části ho Vojta přerušil.

„Poznal bys některého z nich?“

Erik se poctivě zamyslel, snažil se z paměti vybavit jejich obličeje, ale všechno to bylo trochu rozmazané.

„Asi jo, kdybych je viděl znovu, tak je poznám. Jeden tak čtyřicet plus trochu při těle s bradkou, druhý byl o dost vyšší, docela svalouš.“

Zarazil se, náhle mu došlo, že to s tím fetem a místem vlastně moc k sobě nesedí.

„Ani moc nevypadali jako pouliční smažky, byli i normálně oblečení, nic omšelého a jeden z nich, ten mladší, měl na nohách nové Jordany, a určitě to nebyl fejk, limitky, dost omezená série, a byly čisté.“

Ty boty si pamatoval, matka jedny dostala od jejich rakouského zastoupení na product placement a nutila ho v nich dva týdny chodit, i když se mu strašně nelíbily, v celé Evropě jich mohlo být tak maximálně několik desítek kusů. To už ovšem Vojta vstával od stolu, nesmlouvavě ho chytil za ruku a vlekl ho pryč. Za chvíli již stál u monitoru počítače a sledoval dost drsné S/M porno, tak drsné, jaké ještě nikdy neviděl. V nějaké profesionální mučírně, jeden z těch dvou, se kterými se včera střetl, bičoval do krve záda jakéhosi svázaného nebožáka a druhý do něho pouštěl elektrické výboje starým polním telefonem, dokud dotyčný bolestí se zmítající chudák za obrovského řevu téměř neomdlel.

„Jsi si jistý, že jsou to ti dva?“

Erik se oklepal hrůzou, nahnul se přes Vojtovo rameno a zastavil přehrávání, nechtěl už nic dalšího vidět. Bohužel, i když opravdu nechtěl, byl nucen shlédnout ještě minimálně dvě minuty dalšího podobného počinu. Tentokrát někde venku, kde byl k plechovému barelu přivázaný jiný nešťastník, trestaný pro změnu dlouhou rákoskou, která se mu v pravidelných intervalech zařezávala do již notně zkrvavených hýždí a stehen. V jejím ovládání se opět střídali dva jeho noční známí.

„Jo, jsem si úplně jistý, jsou to oni, na sto procent.“

Se zkamenělým výrazem se odvrátil, schoulil se na sedačku a rozklepal se. Vojta se posadil vedle něho, jednu ruku mu položil na ramena a druhou vytáčel někoho na telefonu. Do polykaných slz se ho snažil zastavit.

„Nikam nevolej, nechci to nikde hlásit, prosím, nevolej.”

Než to dořekl, tak už ovšem telefon vyzváněl a na druhé straně se téměř vzápětí ozvalo – ahoj umělče.

Sotva ukončil hovor s Colombem, chvíli nepřítomně hleděl na jediný bod v parketách. Vrátil se do reality a podíval se na Erika. Zkoumavě na něj hleděl a Vojta se pousmál, snad ve víře, že se mu povede odlehčit situaci.

„Měli bychom změnit prostředí. Co říkáš na nápad se jít vykoupat?“