Na Větřáku – 1. část

Text volně navazuje na předcházející tři série vyprávění s Maxem, Michalem, Týnou, Markem a dalšími postavami. A možná se dostane i na další postavičky, které zatím čekaly v šuplíku na svoji příležitost… :-)

„Můžeš mi vysvětlit, jak je vůbec možný, že v rámci tvýho každoročního předvánočního šílenství zhubneš tři kila, který na sebe já, ubohá, frustrovaná osoba, pověsím?“

„Kdybys soustavně neužírala všechny nepovedený kousky, nebyla bys pak sama jak rumová koule!“

„No dovol? Kdo ti řekl, že užírám?!“

„Ptáčci venku mi to vycvrlikali do ouška…“

„Svině jedny ulhaný, už jim do krmítka nic nenasypu!“

„Nenasypala bys jim tam nic aj tak, než bys tam ty ořechy donesla, tak bys je měla v tlamě…“

Max vytáhl z trouby další plech voňavých skořicových sušenek a postavil ho na mřížku tak, aby pomalu vychladl. Předchozí studenou várku, která vedle odpočívala na už vychladlém plechu, opatrně sesypal do krabičky a dal si dobrý pozor, aby se některá ze sušenek nezlomila. Ani tak se mu to opět nepovedlo a o dvě prasklé ve tvaru rybičky přišel, když po nich hmátla jeho pažravá kamarádka Týna. Ta si je urychleně nacpala do pusy a předstírala, že Maxovy vyčítavé pohledy může okázale ignorovat.

Za oknem se třpytil lehký sněhový poprašek, napovídající, že vládu nad přístavem převzala zima. Do Štědrého dne zbývalo pár týdnů, ozdobené ulice a adventní trhy lákaly k návštěvě, děti začínaly být podezřele hodné a od některých skříní se záhadně ztrácely klíče. Max se při pohledu ven vždycky mimoděk usmál. Tohle předvánoční těšení se mu vždycky líbilo. Dal si pauzu od všech svých malířských zakázek a jako každý rok se věnoval pečení cukroví a přípravám na svátky. Ne že by ho popadl nějaký hospodyňský běs, ale přišlo mu vždycky příjemné uvařit si hrnek svařeného vína a upéct pár druhů sladkého. Když už pro nic jiného, tak rozhodně proto, aby měl na stole nachystané pohoštění, až se vrátí Míša z cest.

Z toho, že v říjnu odjel do Ekvádoru, neměl moc velkou radost. Snažil se ho uprosit, aby to odložil až na nový rok, ale Michal byl neoblomný, tak na jakékoli boje ohledně termínu jeho odjezdu rezignoval, sbalil mu výbavu, doprovodil ho na letiště a pod pohrůžkou vybití všech zubů z huby, pokud se mu něco stane, ho poslal opět do světa. Ostatně, mělo to být zase jen na pár týdnů, slíbil, že před Vánoci bude určitě doma.

A tak se těšil, že v teple kuchyně vykrajuje voňavé pečivo, popíjí svařené víno a diskutuje o naprosto zbytečných věcech se svojí „naprosto zbytečnou“ kamarádkou Kristýnou, která místo pomáhání užírala jeho cukrářské výtvory. A teprve zvonek od bytu, dávající najevo příchod návštěvy a neodbytně se dožadující pozornosti, Maxe vyrušil. Udiveně se podíval na Týnu, ta jen s povytaženým obočím pokrčila rameny, tak se oprášil od mouky a šel otevřít.

Za dveřmi stáli dva neznámí muži, kteří po krátkém úvodu vstoupili do bytu.

***

Jako každý rok jaro vlétlo do přístavu s plnou parádou. Květy stromů v aleji u pěší zóny omamně voněly a šťavnatě zelené listí dávalo zapomenout pohledu na holé větve. Město automaticky ožilo a do jeho ulic se najednou vyrojily davy lidí, toužící po slunci a svěžím vzduchu.

Max nic z toho neviděl a neslyšel. Koukal na postupně se vršící hromádky s oblečením a v myšlenkách se vracel k podzimu loňského roku…

„Opravdu musíš odjet?“

„Nemusím, chci.“

Max si povzdychl, dokončil skládání trička a dal si ruce v bok. Celý ten nápad mu přišel od začátku postavený na hlavu a přistihl se, že s tím vším vnitřně nesouhlasí. V září přišel jeho nejdražší Míša s tím, že chce vyrazit na pár týdnů do Ekvádoru. Když to oznámil doma, Maxovi údivem spadla spodní čelist až pod stůl. Michal mu trpělivě vysvětlil, že se jedná o prestižní zakázku pro jeden časopis, bude mít uhrazenou většinu nákladů, a navíc si tam nafotí zajímavý snímky do svýho portfolia. Navíc je to opravdu jen na pár týdnů, do Vánoc bude zpátky. Určitě.

„Chceš, chceš. Já už to tvoje trajdání znám. Nemáš už navíc Jižní Ameriku za sebou?“

„Mám. A proto hodlám využít každou šanci se tam vrátit zpátky. Je to tam úžasný!“

„Jasně. Takže ty si zas budeš skotačit někde po horách a já budu tvrdnout doma.“

„Můžeš jet se mnou.“

„Ale prosím tě, přestaň se na mě tak zubit, víš moc dobře, že jeden z nás v sobě musí mít špetku odpovědnosti a starat se o chod věcí tady doma, když si ten druhý zase bude vyhazovat z kopýtka.“

„Já si nebudu vyhazovat z kopýtka! Jedu tam pracovat.“

„Ouuu, jasně, koláčku, budeš dřít dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu!“

„To skoro zní, jako kdybys pochyboval o mém pracovním nasazení…“

„No taky že pochybuju!“

„Ále, jenom se nedělej! Stejně seš rád, že jedu.“

„To, že mám radost z toho, že se ti daří, neznamená, že mě neštve, jak se elegantně opět vyhneš vánočnímu úklidu.“

„A, vidíš! Přijdu o tvoje předvánoční úklidové řádění, není to paráda?!“

„NENÍ!“

Max se naštval, zmuchlal jedno z Michalových triček a mrštil ho po jeho majiteli. Míša letící látkové kouli se smíchem uhnul, nechal Maxe svému osudu a zaplul do kuchyně, odkud se vrátil se dvěma skleničkami vína. Moc dobře věděl, co na jeho malíře platí, takže si sednul na gauč, postavil sklenice na stůl před sebou a významně poklepal na místo vedle sebe. Max po něm vrhl naštvaný pohled, ale přestal se skládáním oblečení a šel si sednout vedle toho svého budižkničemu. Skleničky ťukly o sebe a oba kluci se napili vychlazeného nápoje. Max si přitom povzdychl:

„Stejně tě jednoho dne přetrhnu jako hada.“

„Přetrhneš.“

„Budeš mi kompenzovat všechny nervy a šoky, co s tebou mám.“

„Budu.“

„Co jsem jenom proboha komu udělal, že mě furt něčím vyvádíš z míry?!“

„Chceš seznam?“

„H-O-V-A-D-O…“

Michal se Maxově invektivě zasmál, přisedl si blíž a přitáhl si jeho rty k těm svým. Max chtěl naoko protestovat, ale po pěti vteřinách líbání vlastně úplně zapomněl, kvůli čemu by se měl na Michala zlobit. Takže když přestali, měl na obličeji svůj spokojeně blažený výraz, sjel Michala pohledem od hlavy k patě, povzdychl si a natáhl se pro kytaru.

„Jú, bude kultůra?“

„Sklapni. Jo, bude.“

S tím Max prohrábl struny, a zatímco Michal si dopřával další doušek vína, začal hrát:

„All my bags are packed
I’m ready to go
I’m standin‘ here outside your door
I hate to wake you up to say goodbye
But the dawn is breakin‘
It’s early morn
The taxi’s waitin‘
He’s blowin‘ his horn
Already I’m so lonesome
I could die

So kiss me and smile for me
Tell me that you’ll wait for me
Hold me like you’ll never let me go
‚Cause I’m leavin‘ on a jet plane
Don’t know when I’ll be back again
Oh babe, I hate to go…“

Otevřel oči a podíval se před sebe. Michal zmizel, skleničky vína byly pryč a gauč zel prázdnotou. Všechno bylo podivně tiché, pusté a šedé.

Měl pocit, že ten poslední půlrok strávil fungováním na autopilota. Pořád se s tím vším nějak nedokázal vnitřně srovnat. Nějak nechápal, že do ruky dostal v ten mrazivý prosincový den papír, který mu suše oznamoval, že Míša, jeho Míša, ničí jiný Míša, už tu prostě asi není. Oba muži, které ten den pustil do bytu, mu suše rezignovaným tónem oznamovali, že autobus, ve kterém Michal měl ten den cestovat a do kterého podle svědků taky v Quitu nastoupil, strhla u městečka Sibambe do rozbouřené řeky lavina bahna a kamení. Pátrat po přeživších nemělo smysl, autobus zůstal pohřbený někde hluboko pod masou bahna a kamení.

Přál by si, aby proběhl pohřeb. Aby mohl křičet, brečet, rezignovaně sedět a mít možnost to v sobě celé uzavřít. Ale takhle dostal do rukou jen anonymní papír, odbylo se to celé prostým „litujeme“, klaply dveře a on si s tím měl poradit sám. V první chvíli mu to přišlo neuvěřitelně absurdní – tak absurdní, že dostal záchvat smíchu. Až pak si uvědomil, že na tom nic směšnýho není, že je to absurdní, krutý, ale vůbec ne směšný. Vlastně si ani neuvědomoval, jestli nad tím brečel, nebo ne. Jako kdyby ho najednou někdo celého vygumoval. Věci, které mu dřív připadaly důvěrně známé, mu teď přišly úplně cizí, život, který měl, mu snad ani nepatřil. Kdykoli se pokusil vzít do rukou štětce, pálily ho, kdykoli se pokusil zpívat, zasekl se mu hlas. Proto se rozhodl pro radikální řešení.

Poklidně a úhledně si automatickými pohyby balil věci do svého kufru, když jej vyrušil zvonek a intenzivní bušení na dveře. Povzdychl si, protože tušil, co bude následovat, přesto ustal ve skládání triček a šel otevřít dveře. A s tím, jak se mu v návaznosti na to vřítila Týna do obývacího pokoje, si uvědomil, že jeho rozhodnutí sbalit se a odjet asi nebude všem po chuti.

„Zaječí úmysly?! Vážně?! Já jsem, ty kreténe, myslela, že tyhle kraviny už tě přešly!“

„Co ti na to tak mám říct…“

„Něco o tom, že jsi iracionálně uvažující idiot, který absolutně nemyslí na svoje závazky!“

„Týno, já jsem smutnej. Ne blbej, i když o tom můžeš mít svoje pochybnosti.“

„No ty teda mám!“

„Podívej, tátův byt je prodaný už víc než rok. V tomhle bytě na mě všechno padá, je dobře, že starost o něj přebere Michalova sestra. A klíče od ateliéru máš dávno, ano, máš, vím to, tak si nechej ty překvapený ksichty a občas tam zajdi utřít prach. Ne, zlato, mě tu opravdu nic nedrží. Svěží povětří v zádech mi možná přijde k duhu.“

„Ale ty odjedeš a všechno se změní. Už to nebude jako dřív.“

„Týno, ale ono už to je jiné. Už to nikdy nebude jako dřív.“

„A co bude s malováním, co bude s naší partou?“

„S naší partou? Posloucháš se? Tak mi dovol, abych ti objasnil, že naše parta je teď jedna mamina na plný úvazek, kterou skoro nevidím, můj nevlastní brácha, který se svým báječným dvoumetrovým Irčanem neustále někde trajdá, můj mrtvý kluk a já, koukající na to všechno jako přes zamlžený sklo.“

„Ou. Tak, takže co? Tohle je najednou konec? Naše kamarádství skončilo?“

„Ne, ovšemže ne, jak by tě to mohlo napadnout?! Vypili jsme spolu moc vína a ustáli moc trapasů na to, abychom přestali být přátelé. Pořád si budeme patřit! Jenom už to nikdy nebude stejné, ani nemůže být. Ale to přece nevadí, podívej, já teď jenom potřebuju začít trochu jinak a jinde, ale to neznamená, že pro mě budeš kdy míň důležitá. Pořád se přece děje tolik věcí, za který můžeme být vděční. Já teď poprvé v životě zažívám pocit, kdy si myslím, že nemít pevnou půdu pod nohama není špatně. Odpověz si sama na otázku, jestli bys chtěla, abych čekal na pobřeží na příznivější vítr a zakrněl při tom. Tohle bys pro mě sama nechtěla.“

„Nechtěla. Ale není to fér.“

„Jo, já vím. Věci se nedějí proto, aby byly fér.“

„Ale měly by.“

Týna rezignovaně poodstoupila a rozhlédla se po hromadě oblečení, které se válelo všude kolem. Zachmuřeně popadla jedno z triček a podívala se na Maxe:

„Víš, to, že odjíždíš, mě štve. Ale ještě víc mě štve, v jakých hadrech tam budeš dělat ostudu!“

***

Tuponosý parník Saint Vincent se líně pohupoval přivázaný u malého mola. Jeho jediný komín se ztrácel ve změti ostatních vyšších a štíhlejších trupů, z jeho nízké paluby se mohl člověk téměř dotknout mořské hladiny. Celá loď spíš připomínala hračku do vany a Max se přistihl, že na ni hledí se shovívavým úsměvem. Tak. Už žádné pokusy nanečisto, už žádné vybírání lodí jen jako. Teď už je to doopravdy. Nasedne na palubu a opustí přístav.

Opustí domov.

Ale skutečně to byl domov?

A skutečně je tohle ta správná loď z toho tisíce pokusů?

Vlastně ani netušil, co si od toho všeho má slibovat, jenom chtěl začít znovu, jinde a jinak. Nemůže to být přece tak těžký – síla víry v lepší zítřky a láska k lidem ho neopustila. A on se nevzdává, neutíká, tohle není žádný konec. Stojí na startovní čáře.

Chystal se vykročit vpřed, když uslyšel skřípění brzd a hluk. Otočil se ve chvíli, kdy za ním zastavilo auto, ze kterého téměř současně vyskočili Declan s Markem, které vzápětí následovala Kristýna. Marek si oklepal kalhoty a hned se na ni obořil:

„Chceš nás všechny zabít? Jezdíš, jako kdybys měla závodit na rallye!“

„Drž mlč! Tobě odjíždí brácha, mně nejlepší kámoš a účel světí prostředky. Kdybych na to nešlápla, tak odjede bez rozloučení a to si na triko nevemu!“

„Asi budu zvracet…“

„To rozchodíš! Maxi, ty blbečku, to jsi fakt hodlal odjet bez rozloučení?!“

„No, přišlo mi to pro všechny strany snazší. Na nějaký patetický projevy opravdu nikdo nemá náladu.“

„To mě fakt nezajímá.“

S tím Týna postrčila Declana a Marka k Maxovi. Zatímco Decco Maxe mlčky objal, poplácal jej po ramenou a poodstoupil bokem, oba bratři se na sebe podívali a Max se musel usmát. Mareček. Pískle, co už není pískle. Mladší vydání jeho samotnýho, tišší, klidnější, vytrvalejší. Jeho verze s happyendem. Je úleva, že se o něj nemusí bát. Ne že se bát nebude, ale nemusí. Marek ho chlácholivě pohladil po rameni:

„Nejradši bych ti teď udílel rady ohledně bílých triček a mořské nemoci, jako jsi to dělal ty, když jsem poprvé nastupoval na Calamares, ale připadá mi to nepatřičný.“

„Můžeš to zkusit. Přinejmenším by nás to oba pobavilo.“

Max se zasmál a přitáhl si Marka do náručí. Ten vzdychl a nechal se pohladit po vlasech. Historie se opakuje, tak to chodí. Zelené kopce střídá pustina, pouště se mění v úrodná údolí. A oni dva se teď nějakou dobu nebudou potkávat v ulicích jednoho města. Týna, stojící opodál, se neudržela a hlasitě vzlykla. Max pustil Marka z objetí a otočil se k ní:

„No tak, přece bys teď neplakala.“

„Vždyť já nebrečim.“

„To vidím. Neodjíždím přece na konec světa.“

„Odjíždíš!“

„Ty jsi trubka. Tak poslouchej – vždycky, ale úplně vždycky, když ti bude smutno, podívej se na západní oblohu. A tam někde v dálce mě najdeš. Jasný?“

S tím se Max naklonil k Týně, utřel jí slzy, vzal jí tvář do vyhřátých dlaní a vlepil jí pusu na čelo. Znovu se podíval na všechny tři lidi, kteří tvořili základ jeho vnitřního světa, vzal do rukou svoje zavazadla a konečně nastoupil na nízko položenou palubu. Nestihl pomalu ani položit kufr na jednu z lavic v kryté části, když se ozval hlas lodní píšťaly, parníček se zhoupnul a odrazil od břehu. Max stihl ještě vyběhnout ven a zdvihnout ruku na pozdrav, než se loď dostala na vlny širého moře a nechala přístavní město s jeho ateliérem, přáteli, hudbou, věžemi katedrály, tichým lesoparkem a všemi vzpomínkami někde daleko za ním.

Cítil vítr ve vlasech, vnímal, jak loď zdolává každou vlnu a míří do modrých dálek před sebou. I když věděl, že pluje jen o malý kousek na mapě dál od svého domovského přístavu, měl pocit, že se před ním otevírá celý svět. Nevěděl sice, co by tak měl očekávat, ale věděl jistě, že už nechce nic z toho, co zanechal za sebou. Celý život všem opakoval, že každý si zaslouží svoji šanci vyletět vzhůru a zazářit, tak co když je právě tohle šance pro něj? Možná teď chvíli poletí tam vzhůru ke slunci sólo, ale aspoň poletí volný a svobodný.

Parníček i s Maxem se postupně rozplýval v nezřetelnou šmouhu na mořské hladině, až zmizel docela z dohledu. Týna nasedla do auta a rozjela se zpět k domovu. Marek s Declanem odvoz odmítli, stáli tak už jen ve dvou na molu a sledovali pustý a prázdný oceán. Marek se přivinul k Deccovi a do bundy mu zašeptal:

„Mám pocit, jako kdyby moje puberta právě skončila a já se probudil do hnusnýho a šedýho rána.“

Declan si Marka přivinul k sobě a spíš do větru řekl:

„A já mám spíš pocit, jako kdybychom zrovna usínali."