Na Větřáku – 2. část

"Ne, vážně, věř mi – počasí je tu přímo báječný, atmosféra jiskřivá a lidi tak milí a inspirativní! A teď mě omluv, půjdu se navečeřet."

"Kecáš. A doufám, že jíš nějakou hodnotnou stravu, ne kdejaký instantní blaf."

"Jistě, snažím se vařit co nejkvalitněji, věř mi."

"Tenhle sladkej tón si nech pro někoho, kdo ti ho žere."

"Už musím končit."

"Maxi!"

"Neboj, zavolám ti, pááá!"

"MAXI, JÁ JSEM JEŠTĚ NE—" Píp píp píp…

Max unaveně típnul telefon, ze kterého se opět měla tendence ozývat jeho kamarádka Týna, aby mu udělala kázání, podíval se na kuchyňskou linku, vzdychl, popadl konzervu s masem a vyklopil její obsah do hrnce. Na ostrově už byl týden, ale měl pocit, že se tu čas táhne jako tekutý térpapír. Rozhodně by atmosféru nepojmenoval jako jiskřivou a zdejší obyvatele by měl problém označit za milé. Jenže představa, jak se vrací jako spráskaný pes do přístavu a do konce života poslouchá Týnu s jejím "Já jsem ti to říkala!", ho děsila víc než pocit, že na ostrově snad nikdy nepřestane pršet.

A přitom to celý začínalo celkem slušně…

***

Když Max vysedal z parníčku, který ho přivezl na ostrov, dýchla na něj důvěrně známá přístavní atmosféra. Při cestě se bál mořské nemoci, ale naštěstí se k němu nutkání zvracet během plavby nedostavilo, takže se mohl poklidně rozhlédnout kolem. Upravené barevné domky s veselými štíty lemovaly břehy, úhledně srovnané kamennými opěrnými zdmi. Na rozdíl od přístavu, který znal, zde však vládl klid. Několik plachetnic se krčilo u malého mola opodál, všudypřítomný cvrkot nahradilo až nakažlivé nicnedělání. Maxovi se na ostrovním přístavišti líbilo, celá osada působila nesmírně sympaticky. A proto se rozhodl, že v ní nezůstane. Slaný mořský vzduch jako kdyby přímo pulzoval atmosférou "Tady je to jako doma, doma, doma", a on chce přece zkusit něco novýho, než je koukání na moře a čekání na tisíc lodí. Stejně by se jich sem tolik ani nevešlo. Naložil svoje zavazadla do parního vozu, který čekal na odjezd v přístavním nádražíčku, a po krátkém hvizdu a jemném škubnutí se vydal dál od mořských vln.

Úzkorozchodný vláček pomalu stoupal vzhůru do kopců, parní stroj dýchavičně supěl, dupal, kymácel se ze strany na stranu, spojnice bouchaly o nerovně položené koleje a on zadumaně koukal ven z okna. Tak je tedy na ostrově. Přemýšlel, že se právě sem uklidí, už od začátku jara, a teď převedl svoje plány ve skutečnost. Ostrov mu přišel jako místo pro nový začátek teoreticky úplně ideální. Malý, akorát do dlaně, ale přesto dost velký na to, aby se na něm mohl toulat, uvažovat o životě a aby na něm mohl nechat čas volně plynout. Chtěl vzhůru, dál od moře, někam mezi nevelké pahorky, a správní sídlo celého ostrova, městečko ležící v jeho jižní části, mu podle fotek, map i jeho vnitřního pocitu připadalo úplně ideální. Hleděl na tohle místo s jemu vlastní nadějností, která ovšem ne vždycky měla reálný základ, a on si tuhle slabost uvědomoval.

Pro samou zamyšlenost tak téměř nepostřehl, že vlak zastavil na malém nádraží, které mělo být konečnou stanicí. Chvatně se začal zvedat z místa, když si ho všiml průvodčí:

"Klid, není kam spěchat. Jdete dál do města?"

"Jo, potřeboval bych se dostat až nahoru."

"Tak seďte. Vezeme poštu na náměstí, můžete si vystoupit až tam."

Max překvapeně zamrkal na muže v uniformě, poděkoval a posadil se zpět. Vůz se se supěním znovu rozjel, jen panorama barevných kopců nahradily fasády domů. Koleje, spoutané nyní kostkami kamenné dlažby, postupně stoupaly městem výš a končily teprve na malém, nepravidelném náměstíčku. Teprve teď si Max posbíral všechny věci, vystoupil na plošinku a po opuštění vozu se ocitl mezi měšťanskými domky. Nadechl se a rozhlédl se kolem. Na tuhle chvíli se těšil, nicméně musel si přiznat, že z ní má dost smíšené pocity.

Přivítalo ho ospalé centrum městečka, ve kterém se snad zastavil čas. Oprýskané fasády domů, opadávající omítka, vyschlá kašna a všudypřítomná šeď, to všechno tvořilo ostrý kontrast vůči jemu samotnému, oblečenému do modrého trička s pruhy, stojícímu uprostřed netečného prostoru, ve kterém se proti svojí vůli cítil jako úplný vetřelec. Tak tady že má být start nový kapitoly v jeho životě? Moc hezký začátek, jen co je pravda. Povzdychl si, vzal do rukou svoje zavazadla a vydal se k domu, na kterém viděl velký nápis "HOTEL".

***

"Litujeme, nemáme pro vás práci, nemáme pro vás práci, nemáme pro vás práci…"

Max otráveně seděl v malé, zaprášené putyce v blízkosti kostela a pod netečným obličejem se v duchu šklebil na celý svět. Zamyšleně se koukal přes špinavé okno ven na náměstí, kde se kvůli soustavnému mrholení tvořily kaluže, ve kterých by klidně mohl uspořádat plavecký závody. Už týden bloumal po městečku a jediné, čeho si všiml, byla až křečovitá ostražitost místních a intenzivní nechuť se s ním bavit. Prvně to přičítal přirozenému ostychu, ale čekal, že zvědavost zvítězí a on s někým naváže kontakt.

Chyba lávky.

Kamkoli vstoupil, setkal se s negativní reakcí, ať už se jednalo o libovolný požadavek. Doufal, že bude snadné najít si ve městečku nějakou fajn práci, proto obrážel všechna místa, u kterých předpokládal možnost se nějak uplatnit – a ve všech se setkával s nedůvěřivými pohledy, krčením ramen a odmítáním. Nešlo mu o to brát tu za práci někde v obchodě či za barem horentní sumy, peněz měl bokem dost, ale šlo mu o princip. Chtěl být užitečný a za nic na světě nemohl vymyslet, jak toho dosáhnout.

Vlastně by se mohl vrátit. Ateliér na něj čekal, stačí skočit na parník dole a je zpátky… Ne! Nic takového. Zamrkal, zaplašil myšlenky, rozhlédl se okolo a obrátil se na číšníka, líně se povalujícího u barového pultu.

"Promiňte, haló? Mohl bych si objednat?"

"Hmmm?!"

"Dal bych si oříškový latté a…"

"Co? Hele, mladej, všiml sis, kde seš?"

Max se udiveně rozhlédl kolem sebe. Nic mu nenapovídalo, že by se s výběrem místa spletl. Hrnky, talíře, na stolech papíry s nabídkou… Podíval se na muže, který nervózně přidržoval bloček s tužkou, a opáčil:

"V kavárně?"

"Jo, v kavárně. Takže tu dostaneš kafe. Tady jsi v normálním podniku, ne někde v seriálu."

"Fajn. Tak si dám kafe, ať už je to teda cokoli."

Ani sebevětší příprava však nedokázala Maxe připravit na to, co mu přistálo na stole. Kafový bazén v praxi. Nevěřícně koukal na černozelenou břečku, která se na něj šklebila z obludně obrovského hrnku, a přál si, aby chuť na kávu nikdy nedostal. Podařilo se mu vytvořit pokus o úsměv a napil se. Proboha, to je jako kdyby někdo svařil vývar z krysy naložené v týden starých fuseklích! Tomuhle by nepomohlo, ani kdyby do hrnku absolutně nekulturně překlopil flašku rumu!

"Chutná vám?" ozvalo se Maxovi za zády. Za ním postávala starší dáma se starostlivým výrazem ve tváři a upřeně se dívala na to, jak do sebe Max na sílu tlačí černou tekutinu z hrnku.

Max stáhl ohryzek, polknul a ucedil s přehnaně afektovaným pošklebkem:

"Chutná."

"Tomu nevěřím. Kafe v tomhle podniku zbylo v pixle od poválečných reparací. UNRRA by se divila, jak dlouho po válce se ještě pije tahle ohyzdnost, která patří do zákopů."

"Tak pokud by vojáci pili v zákopech tuhle náhražku vody z rybníka, skončí válka do týdne."

"Vy budete ten hejsek, o kterém si šeptá už půlka města."

"Zjevně to budu já. Místní lidi mi připadají skutečně přátelští, mám už týden pocit, že mě tu někdo majznul klackem po hlavě."

"To tu nejste na dovolené, že?"

"Proč se ptáte?"

"No, to se prostě pozná, když někdo přijede na dovolenou a někdo od něčeho utíká."

"Já neutíkám. Jenom neznám směr."

"Drahoušku, už jsem stará, já nepotřebuju věšet bulíky na nos. Nic si z toho nedělej, každý má pocit, že by od něčeho někdy nejraději utekl. Já kdybych mohla, tak bych klidně nějaké bezměsíčné noci sedla na koště a někam tiše odletěla."

Maxovi se při poslední větě rozšířily zorničky a začal se hlasitě smát, poprvé od doby, co přijel na ostrov. Dáma upřeně koukala na jeho vysmátý výraz, obličej jí zdobily vějířky vrásek, které se zvýraznily jejím úsměvem, a Maxe napadlo, že se s chutí směje poprvé od té doby, co přišel na ostrov. Pozorně si starší paní prohlédl. Na první pohled nenápadná, drobnější, v tmavě zeleném kabátku, se šátkem okolo krku, šedé vlasy svázané do drdůlku, brýle s kulatými obroučkami jen lehce posazené na nose. A v očích veselé ohníčky.

Max se uvolněně posadil na židli a vzdychl:

"Jste první člověk, kdo tu na mě mluví a nemračí se u toho. Už jsem si myslel, že se toho na tomhle místě nikdy nedočkám."

"Místní mají rádi svůj poklid. Každý tu má svoje místo, hlavní je příliš nevyčnívat, abys nedostal přes prsty."

"Aha. Vy taky nevyčníváte?"

"Na to už jsem stará, nemyslíš?"

"Co já vím. Zatím to tu vypadá, že kdo se začne přátelit se mnou, tak mu hrozí, že si znepřátelí ostatní."

"Vážně? Slibuješ? Víš co, tak pojď. Tuhle břečku tu nech, mám doma něco lepšího. A jinak jsem Anna."

"Anna. Krásný jméno. Já jsem Max."

Max s Annou vylezli před kavárnu. Jednolitá šedivá masa mraků se rozplynula, na obloze se objevila modrá barva a přes načechrané bílé obláčky nesměle vykukovalo slunce, aby se podívalo na svůj obraz v loužích, které se leskly všude kolem jako plochy zrcadel. I fasády domů, ze kterých déšť smyl část prachu a špíny, působily méně nepřístupně. Max se rozhlédl všude kolem, prolétl očima střechy domů, pohlédl na věž kostela a jeho zrak se stočil na nevelký vršek, vypínající se nad městem.

Max se v tu chvíli upřeně zadíval na větrný mlýn, stojící na jeho vrcholu.

Fascinovaně hleděl na stavbu, které si během týdne přes všechny starosti a nízkou oblačnost nevšiml. Anna do něj přátelsky šťouchla:

"Copak, nikdy jsi neviděl mlýn na kopci?"

"Viděl. Ale nevěděl jsem, že jeden je i na ostrově."

"Moc hezký domeček, moc hezký. Chceš se na něj jít podívat?"

"No, to by bylo pěkný. Bydlí v něm někdo?"

"Co vím, tak nebydlí. Proč, hledáš si lepší ubytování než v tom zavšiveným hotelu tady na náměstí?"

"No, to sice jo, ale bůhví komu by takový mlýn mohl patřit a jestli by mě tam nechal bydlet…"

"Ale, nech si ty blbý kecy stranou. Určitě nechal. Ten mlýn je totiž můj."

***

Max stoupal po úzké dlážděné uličce vzhůru mezi domy, Anna se opírala o jeho rámě, ťukala hůlkou o dlažební kostky a odpovídala na jeho zvědavé otázky.

"Takže, znova, abych to pochopil dobře – mlýn je váš, teda, vaší rodiny. To si nějaký váš dědeček řekl, že si na kopci postaví mlýn?"

"No, představ si, že řekl. To víš, dneska to tak nevypadá, ale všude tady kolem rostly lány pšenice a žita. A všiml by sis, že by město mělo nějaký jiný mlýn?"

"Nevšiml, no."

"Tak vidíš. Takže bylo co mlít a pro koho mlít."

"A proč se nic nemele teď?"

"Vidíš tady někde lány pšenice a žita?"

"Nevidím."

"Tak vidíš! Teď tady všichni melou jenom hubou."

"Ale stejně… Dole ve městě je dost opuštěných domů, to by trklo i slepýho. Ale opuštěný mlýn? Jen tak, zbůhdarma? Není přece problém mu najít nějaký rozumný využití. Na pevnině by se s tímhle zázrakem daly dělat divy."

"No jo, nejsi první, koho to napadlo. To už před nějakými sedmi lety se jeden zelenáč rozhodl, že z toho udělá hospodu a ubytování. Vrazil do toho s mým požehnáním kus peněz, opravila se střecha, vyměnila okna, dokonce i spodní patro se mi povedlo předělat. Ale nevydržel u toho. Rok se nahoře pachtil a pak odsud zmizel. A mlýn je prázdný. No nekoukej tak, já mám domek ve městě. Přece bych se ve svým věku nepachtila dnes a denně nahoru a dolů."

"To chápu. No a ten chlapík, co to s mlýnem zkoušel… To mu jako nepřálo počasí, nebo jak?"

"Ale, k čertu s počasím, i když tu máš čtyři roční období za jeden den. Viděl jsi místní lidi. A každá ryba smrdí od hlavy, to si pamatuj. Jenom počkej, až potkáš zdejšího starostu."

"Proč, mám se bát?"

"Uvidíš sám. Je to takový divný pavouk, co ti budu povídat."

"A to se opravdu nenajde nikdo, kdo by nahoře chtěl žít? Co vaše děti, ty mlýn nezajímá?"

"Ale jistě, zajímá. Moje dcera se mi stále směje, že ten sentimentální kus zdiva ještě není prodaný. Má mě i tohle místo ráda, ale žije jinde a je tam šťastnější."

"A nikoho jiného tu nemáte?"

"Měla jsem ještě syna. Ale umřel, už před lety."

"To je mi moc líto. Promiňte, neměl jsem vyzvídat."

"Ále, to už je dávno. A co tvoje rodina?"

"Mám tátu. Žije v Melbourne, má tam novou rodinu. Je tam šťastný. Vlastně jsem původně přemýšlel, že pojedu k němu, ale nakonec jsem si to rozmyslel."

"Musí být nadšený, že místo v milionovém městě trčíš na postupně se vylidňujícím konci světa."

"Vlastně mám pocit, že to úplně neschvaluje. Myslím si, že podle něj je to iracionální, nesmyslné a emocionálně zakalené rozhodnutí. Eh, to jsou kecy, promiňte, no prostě mě v tom podpořil, ale vyjádřil pochyby o tom, že tuhle kravinu mám dělat. Možná mu přišlo líto, že opouštím místo, které on sám má rád, co já vím. Sklon dělat tyhle věci prostě nemám z jeho strany rodiny, musí to mít něco společného s geny mojí matky."

"A co na tohle říká ona?"

"Nic. Neví o tom. Před chvílí jste mi říkala něco o tom, že místní starosta je divný pavouk. Tak si něco podobného představte v ženském vydání – obstarožní manekýna s utkvělou představou, že je postpubertální bujná klisna, která všem prohání brčka. Tu potkat nechcete. Jasně, je to moje matka, ale není součástí mýho života."

"A to ti nikdo další na pevnině nezůstal? Ne že bych chtěla vyzvídat, ale jednak chci a jednak člověk už musí mít solidní motivaci přesunout svoji existenci do téhle díry."

"Zůstal, to jo, ale je to takový složitý a mám pocit, že i postavený na hlavu. Prostě, někdo mi odešel a už se nevrátil. Někam moc daleko. A já najednou neměl důvod zůstat na místě, odkud pocházím. Nebo možná měl, ale nedokázal jsem ho najít. Vlastně já sám sobě jsem byl ten důvod, proč jsem musel odejít. Nechtěl jsem čekat na prince v lesklé zbroji, který přijede na koni a zachrání mě ode všeho zlého. Potřeboval jsem přerušit ten začarovaný kruh, kdy se člověk v něčem plácá a nemůže z toho ven. A tak jsem udělal tuhle na hlavu postavenou věc, sbalil si kufry, naložil je na parník a dostal se sem."

"To chápu. Takže sis prostě usmyslel, že odjezd na ostrov je něco, co tě udělá šťastným."

"Ne, to asi ne. Vlastně možná jo, já nevím. Ani nevím, proč o tom tak mluvím. Ale pořád je to začátek. I když jiný, než jsem si představoval. A navíc, kde bych tak dneska našel nějakýho prince, leda někde na hradě."

"No, hrad ti fakt nabídnout nemůžu. Ale tohle taky není špatný, jen se podívej. Už jsme konečně na místě."

Mlýn stál na nevelkém návrší na severní straně městečka, ale Maxovi se zdálo, že vystoupal snad na Kilimandžáro. Výškově jej od střech a komínů zdejších domků dělilo jen pár desítek metrů, ale přesto měl konečně pocit, že je někde vysoko nad vším tím negativním pachtěním tam dole. A ten mlýn...

Tyčila se před ním mohutná kamenná budova válcového tvaru, uzavřená nahoře dřevěnou kuželovou střechou se dvěma vikýři, ze které vybíhaly jako mohutné paže dřevěné lopatky. Při pohledu zespoda jejich temná barva narušovala celistvost modré oblohy, vypadaly hrozivě, ale vítaly ho bez sebemenšího náznaku pohybu. Max se přistihl, že na celou stavbu kouká úplně bez dechu, jako zbavený všech pocitů a myšlenek, přikovaný pohledem na opracované kameny a otesané kůly před sebou.

Stál na vrcholku kopce, jednu ruku položenou na mohutné kamenné zdi. Před ním se otevíral pohled na sytě zelené kopečky, které vypadaly jako bochánky či velké valouny v řece porostlé řasami. Zdálo se, že jich je neskutečně mnoho, ale jejich několik zvlněných hřbetů bylo v dálce ukončeno hradbou vysokých kmenů temných jehličnanů, které se ztrácely v mlžném oparu. A z nich, jako zdvižený prst z nekonečné masy zeleně, vystupovala temná silueta vysoké věže, která hrozila a zvala zároveň.

Max se bez hnutí díval před sebe do kraje. Konečně viděl tohle místo v celé svojí kráse.

Tak tedy dobře. Je na ostrově. Pohladil zeď mlýna a znovu pohlédl vzhůru na jeho nehybné lopatky, jako kdyby čekal nějaké znamení shůry. To ale nepřicházelo a dřevěné trámy zůstávaly stále bez hnutí, netečné vůči všemu kolem.

Sklopil zrak a zahleděl se do zelených vršků. Tak tedy dobře.

Je na ostrově. Stojí na výšině a opírá se o větrný mlýn, který před ním otevírá svoje dveře a zve ho dál. Je to iracionální, nesmyslné a emocionálně zakalené. Bravo, má co chtěl.

No, co už. Zkusí tomu všemu dát ještě šanci.