Na Větřáku – 4. část

"Takže, pro jistotu, ještě jednou – chceš mi říct, že Týna dojela za tebou do hor, aby tě ukecala k tomu, že opustíš svůj vymazlený kutloch, nasedneš na parník a dotrajdáš až sem?"

"No."

"Týna? Ta Týna, která sama netrefí ve vlastním bytě ani do špajzu?"

"No."

"A to za tebou přijela sama?"

"Ne."

"Proboha budeš té lásky a začneš odpovídat celýma větama?!"

Max vztekle prsknul, odložil hadru a dal ruce v bok. Na židli za stolem před ním se choulil nejmíň pravděpodobný host, kterého by tu čekal.

Robin.

Ze všech lidí, které znal, potkal, se kterými pracoval a které měl rád, by tu očekával kohokoli – kromě Robina. A bylo to logické, bylo to očekávatelné, protože zrovna Robin měl naprosto nulovou motivaci teď sedět naproti němu. Znal toho kluka od školy. Nebyl to umělec, ale historik, dojížděl z okresního města ve vnitrozemí kvůli přednáškám o práci s perspektivou. Maxe to fascinovalo, protože se jednalo o Robinův vrtoch, založený na touze si dělat kresby detailů historických budov svépomocí co nejlépe. Sedával vždycky v zadní části místnosti a intenzivně čmáral. Potkávali se co čtrnáct dní v jedné z bočních učeben jeho univerzity a Max jednou nevydržel to, jak Robin bojuje s kresbou jednoho nároží, vstal a dodělal to za něj. Od té doby se začali přátelit. Nebylo to takové to úporné přátelství, kdy si musí každý týden oba psát, jak se mají a co dělají, spíš to bylo založené na tom, že o sobě oba věděli a v případě potřeby se mohl jeden druhýmu ozvat. Tenhle přístup měl výhodu v tom, že ačkoli spolu oba nemluvili třeba půl roku, jejich rozhovory tyhle pauzy absolutně nebraly v potaz a oba měli pocit, jako kdyby si od svého povídání dopřáli jen pětiminutovou přestávku.

Max měl Robina rád. Měl rád jeho rovné vlasy, které na rozdíl od jeho vln vždycky držely tvar, měl rád jeho upravenou bradku, měl rád jeho saka, která vždycky ladila s polobotkami, na kterých si zakládal, měl rád jeho smích, který nebylo slyšet tak často, ale o to upřímněji a srdečněji. Max měl Robina prostě rád.

Potkávali se na půdě univerzity přesně rok, ale když uběhly prázdniny a Max čekal, že se spolu znova setkají na dalším semináři, Robin tam chyběl. Nevěděl o něm nic poměrně dlouhou dobu až do chvíle, kdy mu přistála v poště pozvánka na samotu kdesi v horách. Ze samoty se vyklubala bývalá, vkusně opravená fara, ve které měl Robin zázemí pro svoji práci na opravách sousedního barokního kostela. Max se sice snažil přijít na kloub tomu, co vede mladýho kluka k rozhodnutí uklidit se úplně mimo dosah libovolné živé duše, ale Robin to pokaždé nějak zamluvil. A ani týdenní prázdniny v přístavu, které spolu prožili a díky kterým o tom "divným pavoukovi z hor" konečně víc věděli i ostatní, Robina nepřesvědčily, že by se měl svého zapadákova vzdát.

Ostatně, Max musel připustit, že to místo má něco do sebe. Louky sahající až k horní hranici lesa, vůně stromů a letního kvítí… Moc dobře si vzpomínal, když tam na pár dní vzal s sebou i Michala. Bylo to první léto, kdy byli spolu a všechno se zdálo tak zářivě jasný…

"Počkej, kam běžíš, já nemůžu tak rychle!"

Max se rozesmál na celé kolo, protože zatímco on vyběhl z fary do přírody nalehko, Michal s sebou tahal celé svoje fotografické vybavení. Teda, skoro celé, stativ mu naštěstí byl rozmluven, ale i tak ten batoh nevážil zrovna málo. A tak zatímco on si vesele poskakoval ve vysoké trávě, která postupně měnila odstíny ze zelené do žluté, jeho snímky posedlý přítel funěl úměrně zátěži, kterou měl na zádech.

Odpolední slunce stále mělo dostatek síly, louka omamně voněla a Michal rezignoval. Na okraji louky shodil svoji krosnu s vybavením do trávy a zahleděl se před sebe. Max spokojeně pobíhal mezi lučním kvítím, vybíral stvoly a květy, které umně vázal do kytice plné všech možných i nemožných barev, které zdejší květiny nabízely. Michalovi se tenhle pohled líbil. Aby taky ne. Mikádo k ramenům, které si Max na začátku nechal sestřihnout, už začalo dorůstat a měnit pod vlivem slunce a slaného mořského vzduchu barvu. Na sobě měl jen bílé tričko a plátěné kalhoty, v záplavě všudypřítomných odstínů zelené vypadal jako chomáček z mraků, který spadl na zem. Michalovi mimoděk sjel z ramene foťák a začal fotit. Přišlo mu, že jeho přítel je naprostým zhmotněním pojmu "léto", že září jako sluneční paprsky. Zahleděl se na displej foťáku, kde se objevil náhled posledního snímku, a zamyslel se.

"Říkal jsi, že nebudeš pracovat!"

"He?"

"Říkal jsi, že nebudeš pracovat, vzpomínáš si?"

"Však tohle není práce, tohle je zábava."

"Já si teda zábavu s tebou představuju jinak."

Max se zasmál a pověsil se Michalovi na krk. Byl rád, že jeho sexy fotograf si další epizody s odbarvováním vlasů na platinovou barvu odpustil a vrátil se ke svojí tmavě hnědé. Rukou mu do jeho roští na hlavě zajel a rozcuchal ho. Michal se naoko zaškaredil a Max se rozhodl pro usmíření pusou. To zatím vždycky zabralo. A nemýlil se, zabralo to i tentokrát, protože Míšova tvář se na něj zblízka začala usmívat. Tenhle úsměv se Maxovi líbil, tak se natáhl a dal mu další pusu. A další. Michal neprotestoval, jenom lehce překvapeně vydechl, když ho Max stáhl za sebou do trávy a nedočkavě mu zajel rukama pod tričko.

"Kde se v tobě tohle bere?"

"Co, čekáš, že se budu držet zpátky?"

"Jsem myslel, že jsi spíš na pomalou romantiku, básničky a tak…"

"Na romantiku, básničky a podobný kraviny opravdu nemyslím, když ti přetahuju z hlavy oblečení!"

Max byl s tímhle rychle hotový, ale zpětně, když cítil, jak se mu do kůže obtiskují stébla trávy, když vnímal Míšovu kořeněnou vůni připomínající exotické dřevo, když vnímal, jak Michalova rozpálená kůže hladí jeho rty a on zatíná ruce do Michalových boků, které mu vycházejí vstříc, se přece jen přistihl, že je rád za milování na louce, protože by mu přišlo blbý, kdyby nějakýmu sedlákovi v zápalu vášně zváleli polovinu obilného lánu. A když potom oddychoval s Míšou na hrudi, napadlo ho, jak by teď bylo krásný z oblohy stáhnout některý z těch bílých mraků a použít ho jako přikrývku pro sebe i jeho fotografa, který v tu chvíli patřil jen jemu, nikomu jinýmu. Ale nemohl, tak jenom zavřel oči a přitáhl si Míšu blíž k sobě.

"Maxi, haló? Děje se něco?"

"Co? Nic, pohoda, jenom jsem se zamyslel. Takže fajn, Týna tě teda stáhla z kopečků dolů, posadila na loď a poslala za mnou, chápu to dobře?"

"Jo."

"Celý věty, prosím tě! Jak ti celý tenhle cirkus dokázala zdůvodnit?"

"Prý sem mám dojet kvůli pomoci. Ona sama nemůže, všichni ostatní mají buď plno, anebo jsou neschopní, tak za mnou přijela i se svým mužem, zasypala mě argumenty a prohlásila, že se nehne, dokud neslíbím, že s ní odjedu. Tak co s ní, no, sbalili mě, naložili do auta a dostrkali k tomu, abych dojel sem. Prý že pomoc se bude hodit."

Max se na Robina podíval a zasmál se. On sám nebyl bůhvíjaký svalovec, ale Robin byl úplné tintítko. Neuměl si představit, jak mu tahle muší váha mohla pomoct. Ale dobře, lepší něco než nic. Aspoň mu poradí, v renovaci starých domů měl rozhodně víc praxe než on. A mlýn úpravy potřeboval, na některý věci tady úklid prostě nestačí.

"No, ale tak fajn, tak mi tu teda pomůžeš. Aspoň jeden z nás tu totiž rozumí stavebním úpravám."

"Co tu chceš proboha upravovat?"

"No rozhodně bude potřeba rozšířit vstupní dveře, protože se dovnitř musí protáhnout piano. A taky jsem si všiml, že jsou tu dvě zazděná okna, tak bude fajn je znova probourat."

"Probourat? Rozšířit? Fakt? Já nevím, nebylo by jednodušší tu pověsit třeba barevný žárovky?"

Max se zakabonil. Jasně, že bylo, samozřejmě, že by bylo snazší tu rozvěsit barevný světla, ale on nechce žádný kompromisy. Jednou si tenhle barák vzal formálně na triko, a prostě to tu bude vypadat podle jeho představ a basta. A celý přízemí opravdu potřebuje víc slunečního světla. Obrátil se proto na Robina, chtěl mu ozřejmit, že slunce nejde žárovkami nahradit, ale v rozčilení se mu přesmykl jazyk a důstojným hlasem z něj vypadlo:

"No tak to teda ne! Já prostě trvám na osvětleném přirození!"

Robin vyvalil oči a rozesmál se:

"Tak to jo, to beru, s tím to tady roztočíš, u toho chci být! A proč tu vlastně chceš víc světla? A na co piano? Seš si jistý, že se to do baru hodí?"

"Ale já tady z toho nehodlám mít obyčejný bar!"

"Ne? A co teda?"

"Otevřu si tady nahoře hudební klub!"

***

Max spokojeně míchal ranní kávu a rozhlížel se po místnosti, do které se přes okna prodíraly první sluneční paprsky. Ačkoli v přístavu byl zvyklý spát nalehko a dlouho, tady na ostrově ho svěží vzduch tahal z postele dřív a on si v duchu děkoval, že si do kufru přibalil svoje dvě flanelová pyžama. Líně si protáhl krk, potom záda a ulpěl pohledem na schodech v rohu. Měl pocit, že zaslechl šramot a šustění, proto nastražil uši a čekal. Po chvíli se ozvaly kroky, vrzání dřevěných prken zesílilo a do přízemí sešel rozespalý Robin. Ani se nerozhlédl, zívnul, prohrábl si vrabčí hnízdo a nalil si z konvice do jednoho z velkých keramických hrnků kávu. Došoural se k Maxovi, kecnul sebou na židli a napil se černý tekutiny.

"No dobrý ráno přeju."

"Nech si toho. Moc dobře víš, že dobrý ráno je matka všech oxymorónů, tak mě s tím nepruď hned po tom, co jsem otevřel obě oči."

"Jasně, ranní ptáče, bez lahváče nikdy nikam nedoskáče."

Robin nestihl ve svojí rozespalosti zareagovat, když se od vchodových dveří ozval šramot a dovnitř za oběma kluky vstoupila Anna, opírající se o hůlku. Svůj šedý kabát pověsila na jeden z háčků, rozhlédla se a po několika krocích pomalé chůze dosedla za stůl. Max usrkl z hrnku a zasmál se:

"To je zajímavý, jak se člověk zmíní o tom, že by se měly odšpuntovat flašky se šnapsem, objevíte se ve dveřích, jedno, kolik je hodin či jaké je počasí…"

"Vidíš, tenhle talent aspoň máme společný. Tak mi něco dobrýho nalej a sobě taky, ať ten den hezky začnem."

"Anni, nebudu si hned ráno dávat víno! Ještě jsem ani nesnídal, přece nebudu hned první jídlo dne zapíjet alkoholem!"

"Ale prosím tě, oba víme, že s tím problém nemáš."

"Nemám, ale musím se o sebe starat. Moje tělo je jenom jedno, další mít nebudu, je to chrám mojí duše."

"Aha, chrám? Takže otevřený pro všechny, ve dne, v noci?"

Robin se při Annině výpadu zakuckal, až mu vyletěly oči z důlků, ale Maxe to nevyvedlo z rovnováhy. Tahle čiperná babča prostě byla jeho krevní skupina, to se muselo nechat. Proto se zasmál, skočil k baru a do dvou malých skleniček nalil meruňkové víno, které si nechal poslat s první várkou proviantu z pevniny. Jednu skleničku podal Anně a odpověděl jí:

"Moje tělo je spíš jako křesťanský kostel – plný chleba, vína a hříchu!"

Anna se rozesmála a upila ze svojí skleničky. Spokojeně mlaskla a s uznáním zvedla obočí:

"No, pokud tu budeš nabízet k pití takový věci, tak si myslím, že bys pár zákazníků i v týhle ospalý díře najít mohl."

"Tak nejde přece jenom o jídlo nebo pití. Hlavní bude kultura, přece jenom z toho tady chci udělat něco ve stylu hudebního bazaru, zkrátka aby si tu každý mohl vyzkoušet zahrát, co ho baví."

"No a kdo ti tady bude hrát a zpívat?"

"Na ostrově určitě budou nějací muzikanti, ne?"

"Netvrdím, že nebudou, ale koho ukecáš k tomu, aby vylezl z brlohu a staral se ti tu o kulturu?"

Max se zamyslel, znovu se napil a musel přiznat, že Anna má pravdu. V přístavu by nikdy nebyl problém sehnat někoho, kdo si chce zahrát a zazpívat, ale kdo ví, jak to bude tady. A sám rozhodně zpívat nechtěl. Ne že by to neuměl, ale nemínil se vracet k tomu, co bylo. Kapitola jeho křepčení na pevnině se uzavřela, tečka, hotové dvacet. Tahle kocábka odplula. Takže se musí snažit, aby sem někoho dostal a trochu to tu rozproudil.

"Hele, tak mě napadlo," vyrušil všechny z přemýšlení Robin, který po kávě postupně přicházel k životu, "nešlo by něco udělat s těma stěnama? Připadají mi trochu holý."

"Já nevím. Mně se to kamenný zdivo líbí. Mám rád tu strukturu, vypadá to rustikálně."

"Mně se to líbí taky, jen by to třeba chtělo nějaký obrázky…"

"A co já s tím?"

"Tak můžeš zkusit něco…"

"Nemůžu. A složky s portfoliem zůstaly v přístavu, takže smůla."

Robin se zasmál, vstal, protáhl se, na chvíli odběhl a vrátil se s objemnými deskami převázanými stuhou. Ty hodil před ohromeného Maxe na stůl a s úsměvem nevinného štěněte opáčil:

"Myslíš tyhle? Týna mi řekla, že je mám vzít s sebou."

Max oněměl. Všechny svoje kresby nechal v ateliéru záměrně. Nechtěl s sebou vláčet minulost, nechtěl se dívat zpátky na práci, kterou tak miloval a která mu po Michalově smrti vůbec nešla přes prsty. Vždycky, když se pokoušel znovu malovat, tak mu připadalo, že má na rukou těžké olověné závaží a to, co mu vždycky šlo lehce, teď nedokázal dělat vůbec. Měl za to na sebe vztek, proto hodil malování přes palubu. A najednou je to všechno před ním znova. Jeho skici, kresby, náčrty… Všechno, co odráželo jeho pohled na svět.

Bezmyšlenkovitě rozvázal desky a vytáhl první malbu, která ležela hned nahoře. Přejel ji pohledem a lehce se usmál. Robin za ním jen obdivně vydechl:

"To je krása…"

"Je to jen plachetnice. Jedna z mnoha. Když jsem měl čas, sedával jsem v přístavu a kreslil lodě. Připadalo mi, že by bylo krásný mít tisíc lodí na plátně nebo na papíře."

"A máš jich tisíc?"

"No, popravdě ani nevím."

"Měli bychom je tady pověsit."

"Tady? Do mlýna se lodě moc nehodí."

"Aspoň tuhle jednu. Ať je tu kousek moře, když už jsme tak vysoko na kopci."

"Fajn. Když na tu mazanici seženeš rám, tak si ji tu pověs, no."

Max rozhodil rukama a začal se bezmyšlenkovitě hrabat v deskách. Zhruba v polovině se zarazil a s nechápavým obličejem se podíval na Robina:

"To je zvláštní, nemůžu najít takový, no…"

"Jó, Kristýna říkala, když mi tu složku dávala, že si pár kreseb přivlastnila a že se tomu nemáš divit."

"Cóó?"

"Proč, nějaký problém?"

"Éhe, no…"

"Jo a taky říkala, že kdybys Michalovy akty nekreslil tak dobře, tak ti je tam klidně nechá. Sice jsem nechápal, co tím myslí, ale když vidím, jak se teď červenáš, asi už si umím představit, na co narážela."

"Potvora!"

"Kdybys nekreslil hambatý obrázky, nemusel jsi teď rudnout!"

Robin se rozesmál a mrkl na Annu, která se jen potutelně uculovala a s nadhledem svého věku upíjela po malých doušcích meruňkové víno. Max desky zaklapl, a teprve až se Robin převléknul a vyrazil dolů s Annou, aby sehnal rám pro obraz s plachetnicí, tak se k nim vrátil. Procházel je znovu a znovu, očima těkal po prostoru, až si nakonec povzdechl, odložil kresby bokem, došel k pódiu, které zatím opuštěně stálo vedle baru, posadil se na něj a do ztichlého prostoru si při zavřených očích začal zpívat první věc, která ho napadla:

"When you dance, I see the river
When you laugh, I hear the wind go by
When you walk, I see the mountains
When you sleep, I see the endless sky

And I'll love you forever in my mind
And I'll love you until the day I die…"

***

Nad mlýnem se intenzivně proháněly velké, sněhově bílé mraky, které střídavě odkrývaly a zakrývaly slunci výhled na to, co se děje na jednom ze zelených kopečků nad městem. Max intenzivně rovnal do polic keramické poháry, které Robin třídil z krabic, nalezených v podkroví. Přišlo jim oběma jako fajn nápad vyrovnat tyhle korbely nahoru, vypadaly dekorativně a prostor u baru rázem působil útulněji.

Max vzal do ruky další pohár, začal ho utírat od prachu a jen tak mimoděk do prostoru opáčil:

"Jo a s pekařkou ve městě už jsem domluvený."

Robin překvapeně položil bednu s korbely na pult a houkl zpoza něj na Maxe:

"Na čem, proboha?!"

"No na domácím pečivu, co mi bude dodávat. Chvíli nevěřícně koulela očima, ale když jsem jí vysvětlil, že platba předem nebude problém, tak si hodně rychle spočítala, že se jí vyplatí být milá."

"K čemu pečivo?"

"Budem chodit krmit kachny, blbečku. K jídlu, přece. Z čeho si myslíš, že budu dělat obložené housky, sendviče nebo burgery?"

"Ty tu fakt hodláš vařit?"

"Ne, vyřezávat lodičky z kůry. Robine, ty tvoje dotazy mě jednou…"

"No ne, v klidu. Já se jenom divím, že na to myslíš tak komplexně. Mě by to třeba nenapadlo."

"Hele, zlato, za tu dobu za barem se na mě trochu tý praxe nalepilo. No, každopádně, proviant mi sem budou vozit z přístavu rovnou, to už jsem si pojistil. Naštěstí na ostrově není prohibice…"

"Ježiš, no, ještě aby ti zakázali chlastat! To bys byl v prdeli, bez kávy a vína je s tebou k nevydržení!"

"Dovol, za co mě máš?! Já nejsem alkoholik, já jen hodně vydržím!"

"Právě, už jsem si stihl všimnout! A na čem tu budeš vařit? Na kamnech? To bude nepraktický, ne?"

"Je tu normální kuchyň se sporákem. No co je, čemu se divíš?!"

"To mi chceš říct, že tenhle barák má fakt elektřinu?"

"Samozřejmě! Sis nevšiml rozvaděče na boku? Mlýn má všechno, dokonce i hromosvod."

"Tak ten se bude hodit. Počítám, že se určitě najde někdo, komu ten tvůj nápad nebude po chuti tak moc, až se bude chtít stát hromem a do tohodle fajnovýho kvelbu třísknout."

Max položil vybalovaný korbel na bar a rozesmál se. Tyhle slovní přestřelky miloval a Robin byl fakt dobrým protihráčem. A musel si přiznat, že s tou poslední myšlenkou není tak úplně mimo. Uměl si představit, že jeho záměr otevřít si v baráku, který je vidět z každýho rohu ve městě, hudební klub, povede minimálně k hromadě zdvižených obočí a kyselých ksichtů. Tohle opravdu neodpovídá poklidnému pojetí života v tomhle zapadákově. Přesto se nechtěl vzdát.

Tuhle umanutost v sobě měl od dětství. Vzpomínal si, jak ho jeho babička vždycky hladívala po libovolném průšvihu po hlavě a opakovala mu, že je jako voda. Někdy se moc rychle dere vpřed, jindy je moc klidný, ale že si vždycky najde svoji cestu. A tohle teď vnímal jako tu nejdůležitější věc na světě. Musí si znova najít svoji cestu. A hlavně o tom moc nepřemýšlet – čím míň se nad tím bude zamýšlet, tím menší z toho bude mít strach.

Na přemýšlení navíc v tu chvíli neměl ani čas. Ozvalo se intenzivní bušení na dveře a po tomhle hlasitém úvodu vletěl do přízemí starosta, rudý jak slunko na japonském prápoře, v ruce zmuchlaný plakát, který Max o den předtím vyvěsil na několika místech po městě a který zval všechny zájemce do mlýna na konkurz hledající nadané hudebníky, ochotné vystupovat:

"Co má tohle znamenat?!"

"Hledáme mladý talenty."

"Cože?"

"No hledáme umělce, muzikanty, kteří by trochu oživili tohle místo. Zatím je tu zábava jak v márnici, chce to tu trochu oživit. Proč? Máte zájem s něčím vystoupit a zúčastnit se konkurzu?"

"Vy jste se zbláznil. Něco takového vám nepovolím."

"To ani nemusíte. Vidíte tohle?"

Max šáhl do šuplíku pod bar, vytáhl šanon s dokumenty a hodil ho před starostu. Ten vyvalil oči na kupu orazítkovaných papírů, které řešily snad všechny záležitosti týkající se mlýna a jeho provozu, a se skřípěním zubů se Maxe zeptal:

"Tohle všechno jste vzal kde?"

"Jááá? No, tak jsem jenom obyčejný malíř, ode mě nemůžete čekat komplikovaný řešení. Prostě za každý razítko jsem udělal dotyčnýmu úředníkovi kuřbu. Víte vůbec, co to je?"

"Blázny si dělejte z někoho jinýho, těch razítek je tam přes třicet."

"Vidíte, to vysvětluje, proč mám tak prořízlou pusu."

Max se skvěle bavil tím, jak starostův obličej přecházel z fialové do rudé, modré a žluté. Samozřejmě, že k razítkům mu stačilo zvednout pár telefonů a zaúkolovat ty správný lidi. Ještě ze svojí praxe u baru si pamatoval, že provozovat hospodu není žádný med, a proto nechtěl nechat nic náhodě. Měl štěstí v tom, že ostrov spadal formálně pod pevninu, takže měl situaci ulehčenou v tom, že aspoň po úřední stránce věděl, co všechno má mít v pořádku. Přece jen, trochu vtipný kaše si ze svýho barovýho období odnesl do zásoby a teď věděl moc dobře, za který nitky má kde zatahat. Nic z toho starosta vědět nemohl, proto nakvašeně hleděl na to, že si se svojí snahou dělat byrokratický obstrukce na toho hejska nepřijde. Vztekle proto prsknul:

"A jak si to představujete? To tady budete vyhrávat od rána do noci nějaké bugybugy? Tohle je důstojné městečko, my tady kulturu máme v kostele, ta nás skutečně povznáší."

"Co má kostel společnýho s tím, že tu hodlám mít živý a fungující podnik, fakt netuším. Ostatně, tak lidi nemusí chodit jenom do toho baráku s věží, ale i sem, to je přece věcí volby. Na rozdíl od kostela tu aspoň dostanou víno! S tím snad nemáte problém, ne? Vždyť i Ježíš měnil vodu ve víno, tak co."

"Ježíš měnil vodu ve víno jako důkaz svojí boží podstaty!"

"Takže ne jako důkaz svých barmanských schopností? Tak to už chápu, proč byla jeho poslední večeře opravdu poslední, k tak mizernýmu hostiteli bych znova nešel."

"Vy… Vy… Vy…"

"No, copak, něco se vám nezdá, pane starosto?"

Max se posměšně díval na starostu, funícího vzteky na druhé straně pultu. Připadal mu najednou jako malý, tlustý kluk, který se na hřišti vzteká, protože se nevleze na skluzavku. Chtělo se mu smát nahlas, ale udržel se a pouze zvědavě čekal, co z chlapa vypadne.

Starosta mezitím lapal po dechu. Jak to s ním ten hejsek mluví! Taková drzost! Ale klid, on mu to spočítá. Narovnal se a opáčil:

"Tohle městečko si žije svým poklidným životem už několik desetiletí. Na nějaké vaše novoty tu nikdo není zvědavý. Do půl roku vy i váš podnik zkrachujete. A to vám slibuju."

Starosta na Maxovu odpověď nečekal. Vzteklým pohledem sjel oba kluky, celý interiér, otočil se na patě a naštvaně vypálil z místnosti ven. Max to celé pozoroval s pozdviženým obočím, po chvíli se otočil na Robina, který stál jako solný sloup u baru, a nevěřícně vydechl:

"Rozumíš tomu?"

"Ne. Ale jsem fakt rád za ten hromosvod. Tenhle šašek by byl první na řadě, kdo by do tohodle baráku chtěl rozhodně praštit."

***

Oba kluci seděli na dřevěné lavici u stolu venku před mlýnem, měli podepřené hlavy a přemýšleli, až se jim kouřilo z hlavy. Robin totiž o den předtím našel při úklidu nepořádku v jedné z místností krásný vyřezávaný štít ve tvaru větrného mlýna. Maxovi připomínal obrovskou perníkovou sušenku, do které by se s chutí zakousnul, a tak se rozhodl, že se na tuhle věcičku nebude jen tak prášit, ale pověsí se před vchod. Jenže nastal zádrhel – bylo by fajn, aby na tom krásným štítu bylo i jméno jejich podniku, a na jeho vymyšlení prostě zatím neměl ani trochu času. A tak – poněkolikáté už – dloubnul do štítu před sebou a vzdychnul:

"Chtělo by to něco trefnýho."

"No."

"A krátkýho, aby se to dobře pamatovalo."

"Hmm."

"A něco trochu na úrovni."

"To jó."

Max se najednou s uspokojením podíval do dálky a vypadalo to, jako kdyby se mu v hlavě zapnul maják. Robin zpozorněl a zároveň znejistěl. Měl Maxe přečteného, takže moc dobře věděl, že tenhle ksicht obvykle nahodil ve chvíli, kdy ho napadla nějaká věc, kterou on sám pokládal za naprosto geniální, ovšem jeho okolí za donebevolající blbost. Proto se napřímil a čekal, co z Maxe vypadne tentokrát. Ten si mezitím spokojeně protáhnul prsty, položil ruce na stůl, drcnul do štítu a spustil:

"Prostě, chtělo by to nějaký hezký, ikonický název. Ani nemusí být originální, hlavně aby byl výstižný."

"Prosím, ne. Že tě to nenapadlo…"

"Říkal jsem si, že Na Větrné hůrce by mohlo znít…"

"Blbě. Fakt chceš nazvat místo, kterýmu hodláš vdechnout život, po ucajdaným románu od Brontëový?"

"Není to ucajdaný, mně to připadá fajn!"

"Jasně. To už tomu můžeš dát rovnou název Na Větřáku, teda, Na Větráku…"

"Počkej, počkej, jak jsi to řekl?"

"Na Větráku."

"Ne, to předtím."

"Na Větřáku, ale to byl jenom…"

"To je ono! Víš co, jo, máš pravdu. Na Větřáku má koule! Přesně to tam napíšem!"

Druhý den už se nad vchodovými dveřmi houpala vyřezávaná tabule ve tvaru větrného mlýna, na které do dálky svítil velký nápis "NA VĚTŘÁKU". Max stál pod ní, spokojeně si ji prohlížel a očima přitom sjel ke střechám městečka, které se rozprostíralo pod mlýnem. Zahleděl se do místa, kde mezi domy probleskovala fasáda radnice, a odfrkl si:

"Pff, tak do půl roku zkrachujeme. To se ještě uvidí. Já jsem ocel, která se snadno nezlomí. To pozná, i kdyby si měl koupit tenhle ostrov celej pro sebe."