Na Větřáku – 8. část

„Crrr, crrr, crrr!“

Hlas budíku zněl vlezle a neodbytně v jinak tichém a útulném pokoji. Z pod peřiny se ozvalo nepříjemné zamručení, obligátní fráze: „Ještě pět minut!“ a ven vystřelila ruka, hledající původce toho otravného symbolu každodenní ranní rutiny. A ačkoli se Andy snažila zamáčknout tu zvonící příšeru fakt intenzivně, jediné, co se jí povedlo, bylo shození budíku na podlahu. Protože hluk neustával, zamručela podruhé, vyhrabala se z teplé postele a shýbla se pro zvonící otravnou věc, aby ji našla a umlčela.

Povedlo se jí to až napotřetí, přičemž se navíc stačila bouchnout do kolena a praštit do hlavy. Se zaúpěním paží shrnula bordel pod svojí postelí, takže se na denním světle ocitla řada předmětů včetně budíku, který konečně mohla vypnout. A na světlo boží se tak dostala krabička.

S nejvyšší opatrností ji vytáhla na sluneční světlo a se zalíbením se na ni podívala. Byla modrá, neuměle pomalovaná nepravidelnými tahy štětce a polepená žlutými hvězdičkami z papíru. Andy se při vzpomínce na její výrobu musela usmát. Bylo jí šest, když ji při lekci výtvarné výchovy ve škole napadlo, že by si mohla vyrobit nějakou šperkovnici, do které by si časem ukládala svoje poklady. Protože v té době žádné neměla, rozhodla se, že si nějaké najde – a první, co jí přišlo na mysl, bylo vyrobit si šperky z hvězd, které spadnou z nebe. Nemůže být přece nic jednoduššího – počká, až nějakou uvidí padat, půjde ji najít, schová ji do krabičky a pak je všechny navlékne na šňůrku. Její nápad se nicméně nesetkal s pochopením, ostatní děti se jí vysmály a učitelka jí suše vysvětlila, že hvězdy z nebe nepadají jen proto, aby si je hloupé holčičky navlékaly na nitě místo korálků.

Na tuhle vzpomínku myslela i po chvíli, kdy stála oblečená před zrcadlem a umývala si tváře. Pořádně se na svůj obličej zadívala. Je dobře, že jim tehdy nevěřila. Však ona si svoje hvězdy ještě někde dokáže najít. Jen kdyby netrčela na tomhle kusu skály uprostřed moře, který se tváří jako domov. Povzdychla si, natáhla se pro kartáč a začala si pročesávat svoje dlouhé vlasy. Každodenní rutina, den za dnem to stejné. Ani si nevšimla, že ji už chvíli pozoruje její máma, opřená o dveře koupelny.

Teprve když ji koutkem oka zahlédla v odrazu zrcadla, vyjekla, ale s česáním nepřestala: „Mami! Proč něco neřekneš, když přijdeš? Málem mě trefil šlak.“

„Jen jsem tě nechtěla rušit. Chystáš se na nějaký pracovní pohovor? Máš nějakou schůzku?“

„Co, proč? Víš přece, že práci mám, jsem teď nahoře ve mlýně.“

„Ale děvče...“

„Mami, nebudem se hádat hned po ránu, že ne?!“ Andy se na mámu otočila, sevřela rty a věnovala jí jeden ze svých otrávených pohledů. Věděla přesně, jaká přednáška bude následovat, a tímhle opravdu den začínat nechtěla.

Její matka si jen povzdechla: „Andrejko, já to s tebou myslím dobře, to paběrkování kolem té ruiny na kopci přece není pořádná práce, to nemůžeš brát vážně. Měla bys se sebou děvče něco dělat. To poletování od ničeho k ničemu...“

„A co by sis tak, mami, představovala? Že se vdám, půjdu pracovat někam do kanceláře nebo do kuchyně, porodím tři děti a v pětačtyřiceti budu jako odkvetlá kytka koukat ven z okna na život, co mi utekl mezi prsty?“

„Mysli na to, co říkají lidi.“

„A co říkají? Že nenosím nízké podpatky? Že se nahlas směju?“

„Jestli se budeš pořád točit kolem toho mlýna a lidí v něm, tak o tebe za chvíli žádný kluk nezavadí ani pohledem.“

„A to už proč? Dělá mi to snad blbě na pleť?“

„Andrejko, měj rozum. Víš, co si lidi o tom baráku šeptají...“

„Mami, ale to je jejich věc, ne moje. Já jsem svobodný člověk a můžu se bavit, s kým chci a kde chci. Mám tě ráda, ale mně je na Větřáku dobře, protože jsem konečně někde, kde mě respektují, kde se cítím fajn a kde si připadám užitečná, což se o zbytku tohodle města moc říct nedá, když nikdo ani nezvedne zadek a nepřijde se nahoru podívat. To není žádný doupě hříchu, ať už vám o tom starosta navykládal cokoliv.“

Andrea byla během chvíle tak rozčílená, že vzteky hodila kartáč zpátky do skříňky nad umyvadlem, ukončila ranní rutinu, spěšně si na hlavu narazila drobný klobouček, vklouzla do svých nejmilejších červených lodiček, s matkou se ani nerozloučila a i bez snídaně vypálila ven z domu rovnou na Větřák.

***

Nahoře na kopci panovala poklidná atmosféra. Květiny v truhlících pod okny se spokojeně natáčely vstříc letnímu slunci a Robin, mimoděk utírající stoly u okna, si pomyslel, jak by bylo hezké si nějaký květináč s kytkou postavit k sobě do pokoje. Následně sám sobě musel připomenout, že je schopný utrápit i umělou kytku z tržnice, povzdychl si a vrátil se zpět za bar, aby vyrovnal umyté nádobí od oběda zpět na místo. Jasně, měl by obsluhovat, ale hosté nikde. A Sean, trčící na svém obvyklém místě v rohu, o jeho obsluhu stejně nestojí, tak co.

„Ten ušoplesk tu dneska nebude?“

Robin sebou za barem škubnul. Sean mlčel, koukal do bloku a něco si psal. Na první pohled žádný zájem, žádná činnost. Proto se opatrně rozhlédl a tiše spíš do prostoru než k jedinému hostovi Větřáku opáčil: „Ne, Max tu dneska není.“

„To ti nechal Větřák na starost? Co když sem přijde kupa lidí a nebudeš stíhat?“

„I když je to dost nepravděpodobný, tak mám pocit, že bych si nějak poradil. Navíc jsem si jistý, že bude každou chvíli zpátky.“

„To bych asi netvrdil, jestli šel zase zevlovat do katedrály a hledat ztracený den.“

„Co by Max dělal v kostele?!“

„Jsi hluchý? Do katedrály, ne do kostela.“

„Myslel jsem celou dobu, že když o tom padla zmínka, tak mluvíte o kostele dole ve městě. Ostrov má nějakou katedrálu?“

„Jistě.“

„To není úplně typická stavba pro tenhle kus světa.“

„Taky že není. Nikdo vlastně pořádně neví, kdy vznikla a kdo ji postavil. Člověk si zvykne, že ostrov má svoje bílé skvrny v historii, o to je to lepší pro lidskou fantazii. Na tomhle místě ulpěla spousta pověstí. O sovím lese, o sedmi lovcích, o princezně a malíři...“

„O sedmi lovcích?“

„Ano, o skaliscích dál na severu. Říká se, že jsou to obři, kteří zkameněli při návratu z jedné loupeživé výpravy. Na jednom z nich pak lidé postavili maják. Obr se rozzlobil, že má na zádech takovou věc a tři námořníky, kteří tam sloužili, svrhnul do moře a jejich duše nechal bloudit po nocích kolem ostrova.“

„Páni. A ty námořníky už potom opravdu nikdo neviděl?“

„Neviděl. Ale to jen pověst, nech si ty rozzářené oči pro někoho míň racionálního. Tyhle ostrovní báchorky by nikdo nemohl brát vážně...“

„Odkud jich tolik znáš?“

„Vyprávěla mi je moje máma.“

„Fakt?“

„Jo. Sedávali jsme spolu v zahradě, někdy v trávě, jindy na houpačce pod jasanem, než ho otec pokácel. A máma mi povídala všechny tyhle příběhy, dokud měla sílu.“

„Ona už...?!“

„Lidi umírají, to se stává.“

„To mi říkat nemusíš. Co se jí stalo?“

„Myslím, že tu vlastně nebyla nikdy šťastná. Město ráda neměla, chtěla zpátky do hor, ale otec to nikdy nepovolil. Co si pamatuju, vždycky byla bledá a kašlala a jednou v zimě prostě lehla s nemocí a už z postele nevstala. Byl jsem ještě malý kluk, tak jsem si myslel, že když ji odnášeli na márách z domu, tak si jen chvíli odpočine jinde a pak přijde zpátky. Až pak jsem pochopil, že už se nevrátí.“

„Chybí ti? Teda, to je blbý dotaz, já jenom...“

„Je to máma, bude ti chybět už vždycky. Prý jí nejsem moc podobný, až na oči. Mám prý její oči.“

„To od ní bylo velkorysé, že máš oči po ní. Myslím, že jsou krásné.“

Sean po poslední Robinově větě jen významně pozdvihnul obočí, což Robina znejistělo a měl potřebu zavést řeč jinam: „A ten soví les, ten je kde?“

Dotazovaný pohodil hlavou neurčitým směrem: „Tam.“

„A proč je soví? To tam žije tolik sov?“

„Ne, moc jich není, ale jsou to vtělení duchové přírody a mohou si odnést tvoji duši.“

„Jako jen tak, kdy se jim zachce?“

„Svým způsobem. Vypráví o tom jedna z ostrovních písní.“

Sean nechal Robina sedět, vyskočil na pódium, zaběhl dozadu a vrátil se zpět s jednou z odložených kytar. Utáhl dvě struny, které se mu zdály rozladěné, a spíš pro sebe začal zpívat písničku v gaelštině:

'Phiùthrag 's a phiuthar, hù rù
Ghaoil a phiuthar, hù rù
Nach truagh leat fhèin, hò hail ill leò
Nochd mo chumha, hù rù

Nach truagh leat fhèin, hù rù
Nochd mo chumha, hù rù
'S mi 'm bothan beag, hò hail ill leò
Ìseal, cumhang, hù rù

'S mi 'm bothan beag, hù rù
Ìseal, cumhang, hù rù
Gun lùb sìomain, hò hail ill leò
Gun ghad tughaidh, hù rù

Gun lùb sìomain, hù rù
Gun ghad tughaidh, hù rù
'S uisge nam beann, hò hail ill leò
Sìos na shruth leis, hù rù...

Když píseň skončila a kytara klepla zpět o stojan, aby se na ni mohlo dál prášit, vrátil se ze zákulisí Sean zpátky a drcl do Robina: „Tak co, líbilo se ti to?“

Robin se posmutněle usmál a podíval se zpět na Seana: „Líbilo, jen mi není jasné, o čem to vůbec bylo.“

„Aha. Tak já ti to povím.“

Sean si vzal jednu ze židlí, sedl si ke stolu k Robinovi a svým melodickým hlasem začal vyprávět jeden z ostrovních příběhů...

„Kdysi dávno, před spoustou let, žily na severní straně ostrova dvě sestry. Protože jejich rodiče jim zemřeli poměrně brzo, zůstaly na světě úplně samy a ta starší tak převzala starost o tu mladší. Žily skromně a veškeré živobytí měly z toho, co dokázaly vyrobit a prodat na trhu – košíky, plátno... Ta starší byla zručná u tkalcovského stroje, ta mladší zase dobře vyšívala. Bylo to jednou v létě, když se obě zase musely vydat do města se zbožím na prodej. Obě se trmácely dlouho, rousaly se ve vysoké trávě a ta starší navíc stále okřikovala a popoháněla tu mladší. Když došly na kraj Sovího lesa, starší ze sester únavou sotva viděla před sebe a potřebovala si odpočinout. Jen na chvíli se natáhla pod jeden strom a usnula, mladší využila chvíli nepozornosti a vběhla hlouběji do lesa. Mezi stromy prosvítalo zvláštní světlo, které ji vábilo a lákalo, proto se za ním neváhala vydat.

Starší se po chvíli spánku probudila. Všude kolem byl klid a ticho a ona se vylekala – její mladší sestra byla pryč. Spěšně vstala a plná obav se rozběhla do lesa. Už zdáli viděla jasnou záři a slyšela hudbu, do které se mísil smích a výskání. Když pokračovala dál, všimla si na zemi cestičky, tvořené sovími pery. Bylo jich stále víc a víc, a nakonec ji dovedly na okraj jedné paseky. Tam také uviděla svoji mladší sestru, která tančí a skotačí mezi lesními duchy. Byli barevní, velcí, děsiví a mladší ze sester byla úplně okouzlena hudbou, kterou hráli. Starší se zoufale rozběhla na paseku za nimi, ale duchové lesa si jí všimli a nechtěli se mladší ze sester vzdát – proměnili se ve velké sovy, popadli mladší z dívek a vznesli se spolu s ní vzhůru do neznáma.

Uplynulo mnoho let. Starší ze sester opustila rodný dům v horách a vydala se do světa vydat tu mladší. Marně putovala z místa na místo, z ostrova na ostrov, s proudem řek i proti jejich proudu – o její sestřičce nikdo nic nevěděl a neslyšel. Přecházela zima za zimou, sněhově bílé se staly i vlasy starší sestry. Znavená vším tím hledáním se vrátila zpět na ostrov a vysokými závějemi se plahočila vzhůru na sever. Cítila, že jí síly ubývají, ale chtěla se aspoň naposledy vrátit domů. Když došla na okraj Sovího lesa, cítila, jak ji zmáhá únava. Na chvíli zavřela oči a opřela se o jeden z krajních stromů.

Měla pocit, že odpočívala jen malý okamžik, když najednou cítila, že ji někdo bere za vrásčitou dlaň. S námahou otevřela oči a údivem téměř vykřikla – vedle ní stála její mladší sestra. Starší ze sester s úlevou poklekla do sněhu a přivinula si mladší do náručí. Ta se nechala obejmout, a zatímco cítila, jak na její ramena kapou slzy štěstí, vytáhla z vlasů soví pírko, dar duchů lesa. Foukla do něj a poslala jej do větru. V tu chvíli se obě sestry proměnily v sovy, tiše se vznesly nad sněhovou pokrývku a odletěly do hlubin Sovího lesa.

Kdo ví. Třeba tam spolu stále někde na větvi odpočívají a svým houkáním měří čas dalším lidem, kteří nedají pozor a ztratí svou duši hluboko někde mezi stromy...“

Když Sean domluvil, rozhostilo se na Větřáku úplné ticho. Robin chvíli seděl úplně bez hnutí, tvář jako by mu ztuhla do podoby netečného obličeje, vyřezaného z javorového dřeva. Teprve za nějaký čas se zhluboka nadechl, pronesl: „Jdu si dát něco k pití,“ a bez dalšího slova a bez dalšího pohledu na Seana zmizel za barem.

***

„Everything is like a white out
'Cause we shika-shika shine down
Even when the, when the light's out, but I can see you glow
Got my head up in the rafters, got me happy ever after
Never felt this way before, ain't felt this way before

I swear you hit me like a vision
I, I, I wasn't expecting
But who am I to tell fate where it's supposed to go?

Oh, this is how it starts
Lightning strikes the heart
It goes off like a gun, brighter than the sun
Oh, we could be the stars, falling from the sky
Shining how we want, brighter than the sun“

Andrea spokojeně dozpívala další písničku pro všechny čtyři posluchače, co ve mlýně měla, a od tří si dokonce vyslechla potlesk. Sešla z pódia, postavila se k baru, upila z nachystané sklenice a s očekáváním pochvaly vypustila do prostoru otázku: „Tak co dneska? No nevypadám báááječně?“

Max se jenom pobaveně kousl do jazyka a mlčel. Rozhodně si netroufal hodnotit něčí módní kreace, už jenom z toho důvodu, jakou sodu obvykle za svoje hokusy pokusy s hadry dostával v přístavu od Týny. Proto se na Andreu, které se z šatů opět dmuly ven její kypré přednosti, jen líbezně a nablble usmíval.

Zato Anna tuhle průpravu neměla a jak bylo obvyklé, neopomněla si rýpnout: „No jo, Andrejko, vypadáš světově, to se musí uznat. Kdyby tě viděla Meryl Streepová, praskne jí hlava závistí...“

„Díky, tyhle šaty jsem viděla v časopise, podobný nosila Elizabeth Taylorová!“

„A s mejkapem ses inspirovala kde, u Stephena Kinga? Ty oční stíny mi evokují Řbitov zviřátek...“

„A co, pořád mi to sluší víc než na vašem loňském pohřbu. Pardon, ale od někoho, kdo má za sexuálního partnera už jen fantazii, opravdu módní rady přijímat nebudu.“

„Zlatíčko, ale jakou fantazii! Ne nadarmo v mým věku už vládne unisex...“

„Proboha Anni, jsou věci, který klidně můžou jít mimo mě, tohle jsem vědět asi nepotřeboval,“ zděsil se Max nad nastoleným tématem a rychle se napil vína, až se skoro zakuckal.

„Ale klid, prosím tě, ty to přežiješ a ona si to přebere. To víš, když já byla mladší...“

„A je to tady, následuje souhrn vzpomínek na Archieho, Floyda, kupu dalších idiotů a třínohého psa jménem Vořech!“

Zatímco Anna na Andin výpad vykulila oči, Maxovi regulérně zaskočilo. Chvíli na ni oba zírali, ale najedou se všichni tři nad tím, kam až svůj rozhovor dokázali vyšroubovat, upřímně rozesmáli. Andy si po chvíli utřela slzy od smíchu a posadila se k vyvýšenému stolku za Annou. Max nelenil, skočil za bar pro další láhev, přinesl čisté skleničky a spokojeně se usadil za oběma dámami.

Zatímco Anně se s vidinou dalšího vína usídlil na tváři úsměv, Andy vzala jednu ze sklenic do ruky a nespokojeně se na Maxe podívala: „Poslouchej, na tohle jsem se chtěla zeptat už dávno – to jsi jako menší sklenice nesehnal?! Do téhle báně se nevejdou dvě deci, ale dvě flašky! Není divu, že sem tahle vyjetá zatáčka pořád chodí nasávat!“

„Ale drahá, to je zcestná úvaha. Velké sklenice ze mě přece ještě nedělají alkoholika. To je jako kdybych řekla, že velký výstřih z tebe dělá poběhlici. I když, zrovna tady jsem to trefila...“

„Kvalitní výrobek potřebuje zajímavý obal!“

„To ti nerozporuju, jen podle toho, jak moc se ti ten hrudník dere ven, usuzuju, že jsi buď ve slevě, anebo před skončením záruční doby.“

„No a co, tak mám holt společenský život.“

„Dobře, já se nehádám. Společenský život, hezký termín, do něj schováš cokoliv. Vezmi si toho básníka, Rimbauda, ten měl společenský život, kam se na něj hrabem my dvě. To by bylo, užít si to tady podobně...“

„Anni, nejste trochu stará, abyste se dala jako on naverbovat do cizinecké legie?“ osmělil se Max. „Ostatně, nevím, jestli je dobré dávat Rimbaulda jako dobrý příklad, jeho touha po nepoznaném vedla často ke zhýralostem.“

„No a? Dyť se na ni podívej, v jejím případě už by to ničemu neuškodilo.“

„No dovolte, já jsem pořád tady!“

„Právě. Trčíš tu jak uvadající kytka místo toho, abys vypadla do světa. Máš nejvyšší čas na to, abys zvedla svoji nekonfekční prdel a koukala se sebou něco dělat. Tenhle ostrov ti nabídne stejně akorát jednoho ňoumu vedle druhýho, takže tu akorát zahrabeš svůj potenciál a dřív nebo později budeš dřepět na podlaze v kuchyni jako depresivní stonožka.“

„A co byste jí tak navrhovala? Má se sbalit a jen tak vypadnout? Umíte si představit, jak ji někdo s těma jejíma šmukama stěhuje bůhvíkam?!“ povytáhl obočí Max.

„Polovinu těch šmuků má k ničemu a druhá jí stejně už nesedí...“

„Hej! Mě se tahle debata snad taky týká! A moje módní kousky jsou...“

„Tragické, zlatíčko, tragické.“

„Zatím si žádný chlap na můj vkus nikdy nestěžoval.“

„Protože ho neměl čas poznat, když jsi s ním většinu času trávila nahá!“

„No dovolte! Já přece nejsem taková rajda...“

„Zlatíčko, to, že před slovo ‚rajda‘ musíš dávat doplnění ‚taková‘, už o něčem svědčí. Nechci tvrdit, že tě pověst předchází, ale za rok máš víc jízd než lokálka do přístavu. Vždyť i papežův prsten políbilo míň lidí než tebe.“

„A co tady mám tak asi dělat? Jediný dvě zajímavý věci na ostrově jsou jídlo a sex. A ani tak to není žádná sláva, šedesát procent mužských na tomhle ostrově stojí za houby.“

„Výborně, takže už víme, že se čtyřiceti procenty chlapů na ostrově jsi ještě nespala. No a protože chlapi jsou jako jídlo na švédském stole, tak aspoň ochutnáváš, co?“

„Jak jste na tuhle úvahu přišla?!“

„No protože celý život máš jako tác s nejrůznějším jídlem a záleží, na co se zvládneš soustředit. Někteří chlapi jsou jako ty ozdobné přízdoby – hezký vzhled, podstata žádná. Další připomínají skvělý moučník, nadýchaný, sladký... Ale při bližším pohledu jsou to vlastně jen tuky a prázdné kalorie. Holt se musíš dívat po hlavním chodu.“

„Díky za tip. Tenhle ostrov je přímo plný mládenců, šťavnatých jako steak...“

„Teď jde o to, jak moc bys ho na jakých místech potřebovala mít tuhýho“ pronesl Max do debaty polohlasně a teprve, když upil ze svojí sklenice, všiml si, jak na něj obě jeho spolusedící koukají. „No co je,“ dodal udiveně, „já nejsem nějaký prudérní panák, taky mám nějaký ‚šup sem, šup tam‘ za sebou“.

„Tak teda možná jsem nejstarší žijící puberťák, ale výraz ‚šup sem, šup tam‘ bych snad nikdy nepoužila...“

„Anni, holt já třeba o sexu nemluvím, já ho prostě dělám. Teda, dělal jsem, dokud bylo s kým.“

„A tak když teda to ‚šup sem, šup tam‘ nebylo to hlavní, na co jsi vlastně toho svýho koloucha tehdy ulovil? Evidentně ne na udici...“

„Vtipný, Andy, fakt. Na návnadu. Prostě jsem ho utáhl na jídlo, no.“

„Vy jste si vztah postavili na jídle?!“

„No a na čem jiným – six pack nemám a s ksichtem to taky není žádná výhra. Prostě holt na jídle, humoru, vzájemném porozumění a pochopení.“

Max si shrnul jeden ze svých neposedných pramenů za ucho, udělal si pohodlí na stoličce a začal vyprávět...

Slunce na obloze začalo vykreslovat v přístavu druhou polovinu dne a Michal se ve dveřích kavárny Poseidon líně protáhl. Od Marka vyfasoval papírový sáček s kelímkem a jedním obloženým rohlíkem a po chvíli přemlouvání dostal do ruky jeden z borůvkových koláčů, které zůstávaly schované pod poklopem na pultu. Ačkoli si pomyslel něco o svojí formě, nakonec neodolal a hned se do něj zakousl. Snědl ho ještě před tím, než vyskočil na kolo a vydal se na cestu.

Věděl, kde svého milého najde. Max totiž během letních dní nerad maloval v ateliéru a stávalo se pravidlem, že si stojan, plátna i barvy tahal pod širé nebe na svoji oblíbenou konečnou tramvají, ležící v klidné části přístavu pod stínem vzrostlých stromů. Spokojeně v tom stínu zaparkoval kolo a začal hledat svého milého.

Moc dobře věděl, že během dne se Max do malování často zabere tak, že se zapomene najíst. Na jednu stranu to jako tvůrčí člověk chápal, na druhou stranu zjistil, že když se pak hladový vrací domů, není s ním k vydržení. Proto vymyslel šikovný systém, jak sebe nenápadně udržovat ve formě a přísunem kalorií si zajistit klidný večer se svým drahým, který se absencí jídla nebude měnit v mořskou příšeru. No příšerku. Musel uznat, že byl hezký, i když se rozčiloval...

Proto začal jezdit na kole pravidelně svoji trasu kolem Poseidonu, kde mu Marek nachystal svačinu, kterou vždy odpoledne dovezl Maxovi, malujícímu pod širým nebem. Musel se smát, jak mu tenhle trik vycházel a Max zatím nepostřehl, že tím sleduje svoje vlastní zájmy a ne jeho plný žaludek. Dnes to nemělo být jiné.

Ale bylo.

Max pod stromy nebyl k nalezení. Michal si uvědomil, že bude pravděpodobně na mole vedle staré celnice, proto se k němu pěšky i se svačinou vydal. Měl pravdu. Už zdálky viděl postavičku ve slamáku, sedící u plátna a čmárající svět okolo sebe. Přidal do kroku, aby u Maxe byl rychleji.

Max tyhle odpolední chvilky miloval. Celý přístav měl ze svého oblíbeného místa jako na dlani. Často si říkal, že by se jednou mohl otočit a místo obvyklé inspirace, kterou mu nabízelo širé moře, hledat motivy v pohledu na město. Když si ale připustil, že násvit pro optimální malbu mu na téhle straně zástavby vychází na brzké ranní hodiny, rychle tenhle nápad vyhodil z hlavy. Místo něj si do ní nasadil Míšu. Jen tak mimoděk se podíval na hodinky a usmál se, touhle dobou k němu jeho milý chodí se svačinou. Dávno mu bylo jasné, že mu jde o to, aby na něj večer nevrlý nevrčel hlady, ale předstíral, že o těchto postranních úmyslech neví a dál se naivně tvářil jako malé děcko pokaždé, když z papírového sáčku vytahoval obložené chleby. Pro jistotu vzhlédl a viděl Michala, jak k němu kráčí. Nelenil, vyskočil a zamával mu na pozdrav.

„A vida, vidí mě,“ spokojeně si pomyslel Michal. Jeho ruka, ve které držel pytlík se svačinou, vyletěla vzhůru a signalizovala fakt, že jídlo je na cestě. Bohužel, nesignalizovala to jen Maxovi. Chrastící pytlík s pečivem, míhající se ve vzduchu ze strany na stranu, upoutal pozornost přístavního racka. A potom druhého...

Následovalo nevyhnutelné. Max nevěřícně koukal před sebe – během půl minuty se na jeho chlapce sneslo hejno z hororu Ptáci, které urputně toužilo po kusu žvance. „Ať mě nechá, ať mě nechá!“ řval Michal marně a zcela zbytečně odháněl jednoho ptáka za druhým, protože racci bez ohledu na tuto snahu cupovali pytlík se svačinou na kusy. Všude bylo najednou samé peří, drobky, třísky a zmatek. Výsledkem byl nakonec Míša bez obloženého rohlíku, nevěřícně stojící na molu, a Max, nekontrolovatelně se držící za břicho a hýkající smíchy nad faktem, že jeho velký muž při svojí touze konat zištné dobré skutky prohrál souboj o vlastní důstojnost s ptáčkem.

„Móc vtipný! Příště se na tebe vykašlu!“ vrčel cestou domů Míša, ze kterého stále lítalo peří.

„Ale nevykašleš,“ odtušil Max. „Za deset let budeš na tuhle přesilu ptáků vzpomínat. Tohle by si ani ve filmu pro dospělé nikdo nevymyslel...“

Když Max tuhle vzpomínku dovyprávěl, byl mu kulisou smích všech přítomných. Anna si šátkem otírala slzy, které jí při představě racků, cupujících na kusy Michala i svačinu, vytryskly a Andy se snažila záchvat smíchu rozdýchat.

Teprve po chvíli se uklidnila a směrem k Maxovi opáčila: „Bože, na takový zážitky bych si snad i zvykla. Ten tvůj přístav teda musí být celkem fajn plac pro život. Ne jako tahle ospalá díra. Když si vzpomenu na svoje dospívání tady, na svoji pubertu, na svých sladkých šestnáct, oh, moje hormony se mnou lomcovaly, moje tělo se třáslo, já se uprostřed noci budila, zpocená, chtělo se mi křičet, připadala jsem si jako tygr v kleci, který nemůže vypustit svoje žhavé emoce ven jako k erupci se připravující sopka!“

„Hmm. To když mě bylo šestnáct, měl jsem akné, trčel jsem na průmyslovce a ve školní kapele jsem hrál na buben.“

Max se s pozdviženým obočím podíval směrem k Anně, ale ta na jeho tázavý pohled nereagovala. Hlavou mu náhle probleskla mezi vzpomínkami na přístav jedna zběsilá myšlenka, proto seskočil ze židle a natáhl se pro telefon k baru. Stačil mu stisk jednoho tlačítka, aby se na druhém konci ozval Týnin známý hlas: „Jasně, počasí jiskřivý, lidi báječný, co tam máš dál?“

„Pošlu ti něco z toho na dobírku, chceš? Hele, sluníčko moje, zapadlé...“

„Nech si to!“

„No jo, nechám, to víš že jo, a nebudu to mít kam dávat. Hele, tak mě napadlo, mám tu novou podnájemnici do ateliéru. Budeš to mít i s bonusem, pořád hledáš někoho do toho vašeho pěveckýho uskupení? Měl bych tu tip na holčinu, která by za tebe mohla převzít zalívání kytek v tom mým kutlochu a ještě by vám vylepšila ten váš kulturní soubor.“

Max sjel Andy pohledem od hlavy až k patě a do telefonu dodal: „Věř mi, něco takovýho jsi ještě neviděla.“

***

„Já ten podpis ale potřebuju, jinak si to zboží odvezu!“

„Dobře, až se Max vrátí, podepíše to a zítra...“

„Zítra je pozdě, ještě dneska ty papíry musí být založené!“

„Odkdy se na ostrově tak spěchá s byrokracií?!“ podivil se Robin, marně se snažící převzít zboží místo Maxe, který ráno z Větřáku odešel a nebyl k zastižení.

„Na ostrově se nespěchá, jen vy musíte mít papíry v pořádku, vždyť víte,“ povzdychl si řidič, sundal čepici, otřel zpocené čelo a mimoděk kývnul směrem dolů, kde se dala tušit budova radnice. Bylo mu kluků na Větřáku svým způsobem líto, protože viděl, jak se oba i zbytek ansáblu snaží tohle místo probudit k životu, ale zároveň mu bylo jasné, že se jedná o dlouhou cestu s víc než nejistým výsledkem. Starosta, rudý vzteky z toho, že jeho jediný syn trčí v baráku s vrtulí na kopci mezi bandou podezřelých existencí, měl na Větřák nezdravou pifku, která se projevovala přebujelou byrokracií, navázanou na cokoliv, co s vedením téhle netypické putyky souviselo.

Rob si bezděčně povzdechl. V ideálním světě by spokojeně papíry podepsal za Maxe, ale protože na papírech chyběla čísla dokladů a některé další údaje, nevěděl, co má dělat. Nakonec s pomocí kluků z kapely uprosil řidiče, ať bedny nechá nahoře, papíry vezme dolů do městečka, a až Maxe najdou, pošlou ho hned, teď a bleskově podepsat papíry, které se tak do večera stihnou založit. Brněla mu z toho všeho hlava, proto urychleně popadl svoje věci, nechal se od kluků nasměrovat k Maxovu oblíbenému místu a vyběhl ven.

Jarní zářivá zelená kopců, kterými probíhal, se s postupujícím létem proměnila v sytější a tmavší tóny, kterými občas už probleskovala místa se suchou trávou, nic z toho ale zamyšlený Rob nevnímal. Myšlenky mu vířily hlavou jako včely v úlu. Větřák, papíry, katedrála, Max, kupa starostí, žádní hosti... to všechno zaměstnávalo Robina tak, že zapomněl vnímat, kudy přesně jde, dokud si neuvědomil, že se nachází v přítmí lesa. Sovího lesa.

Pod stromy si připadal stísněně. Už mezi kopci bylo pod mrakem, obloha se halila do šedé barvy všudypřítomných mraků a tady to bylo ještě zřetelnější. Mezi větvemi na zem téměř nedopadalo žádné sluneční světlo, neslyšel zvuky ptáků, jeho kroky vyvolávaly praskot větviček, který působil cize a on sám měl pocit, že je na tomto místě vetřelcem. Byla v něm malá dušička, srdce mu zrychleně tlouklo, ale myšlenka na to, že musí najít Maxe co nejrychleji, jej popoháněla v další chůzi vpřed. Čím dál postupoval, tím víc se mu zdálo, že stíny kolem něj se hýbou, tančí, proplétají se ve vzájemné spojené obrazce a připomínají postavy, které k němu vztahují svoje ruce.

Na chvíli se zastavil a zavřel oči, aby si sám pro sebe v hlavě začal odříkávat: „Klid, je to jen les. Žádní duchové lesa nejsou, nic se ti nemůže stát. Všechno bude v pořádku.“

Po nějaké době se dal znovu do chůze. Stísněného pocitu z lesa se nezbavil, ale snažil se ho potlačit. Ani nevěděl, jak dlouho šel, když si uvědomil, že v dálce mezi stromy začíná probleskovat tlumená záře denního světla. Dlouho se nerozmýšlel a přidal do kroku. Všiml si, že jak se les postupně projasňoval, vracely se do něj zvuky, které očekával – šumění trávy, zpěv ptáků, svištění větru v korunách stromů. Proto už téměř lehce vyběhl z lesa ven na travnaté pláně, které tvořily spolu s útesy západní pobřeží ostrova. Rozhlížel se ze strany na stranu, ale teprve když poodešel dál od hranice lesa, všiml si skalnatého ostrohu, který vybíhal do moře a na kterém se tyčila mohutná zřícenina hradu. Celá stavba na něj působila zdálky jako magnet, když k ní přišel blíž, cítil se naprosto ohromený. Mezi tratícími se valy vešel na jedno z nádvoří. Maxe nikde neviděl, proto mu nezbývalo, než si dodat odvahy a vejít přímo do hradu.

Vstoupil přes portál do ruin katedrály a pomalu přes sutiny na podlaze prolézal vpřed. Dovnitř dopadalo jen minimum paprsků, takže se v přítmí snažil zaostřit na různá zákoutí, ale brzy s tím přestal a pokračoval k prostoru, kde již klenba chyběla úplně a strop nahrazovala těžká šedá oblaka. Z celého prostoru na něj padala zvláštní bázeň a jen díky křiku mořských ptáků někde v dálce měl pocit, že tu není zcela opuštěný. Spíš pro své uklidnění do chrámové lodě zvolal: „Haló, je tu někdo? Maxi? Jsi tady někde?“

Odpověď ozvěny, která vzala jeho hlas, dala vyniknout velikosti celého prostoru. Robin jen nasucho polkl a zaposlouchal se do zvuků okolo. Ticho katedrály zdánlivě nic nerušilo, přesto měl pocit, že v jednom z rohů slyší šramot a funění. Snažil se nehýbat a přikrčil se k jednomu ze sloupů. Šustění mezitím zesílilo a on se snažil zaostřit na obrys, který se neurčitě rýsoval v přítmí. Neopatrně přitom stoupl na kus tlejícího dřeva a polohlasně zaúpěl. Odpovědí mu bylo krátké zaštěkání a ze stínu vykoukla hlava německého ovčáka, která ho zvědavě pozorovala.

„Luno! Luno, no ahoj, pojď sem. Tebe rád vidím, ty jsi mě ale vyděsila! Co tady děláš, utekla jsi, kde máš páníčka?“

Velká dlaň, která vzápětí dopadla na Robinova záda, mu způsobila málem infarkt. Hrůzou ztuhnul, otevřel pusu, aby vykřikl, ale zjistil, že toho pro samé leknutí není ani schopný. A teprve když po vteřině, která se zdála věčností, uslyšel Seanovu odpověď: „Tady,“ úlevou se otočil a místo toho, aby mu vynadal, tak jej spontánně objal, aby se uklidnil v jeho náručí. Hlasité oddechování přerušila až Seanova další věta: „Všechno v pořádku?“ Uvědomil si, že je těsně namáčknutý na Seanův hrudník a silně se drží oběma rukama jeho těla, proto jej pomalu pustil a vydechnul si.

„Jo, v pohodě. Jenom jsi mě hrozně vyděsil, nečekal jsem tě tady. Hledám Maxe, neviděl jsi ho?“

„Už šel domů.“

„Takže tu byl? A kdy odešel? Nikde jsem ho neviděl.“

„Před chvílí. Museli jste se minout.“

Robin přikývl na znamení odpovědi. Uvědomil si, že během té chvíle nespustil Seana z očí, a proto rychle pohledem zabloudil do prostoru katedrály.

Ze svojí praxe podobné stavby znal. Vyznal se v jejich detailech, dovedl popsat jejich konstrukci, uměl mluvit o době jejich vzniku, ale tady, tady to bylo jiné. Tohle místo bylo jako ze sna, vystupovalo a ztrácelo se zároveň. Odporovalo Robinovým logickým úvahám o tom, jaké budovy by na ostrově čekal. Měšťanské domky, drobné příbytky i ozdobné štíty přístavních domů, to všechno mu přišlo adekvátní ostrovu a jeho atmosféře, ale tady... Tady byl cizí, vetřelec, byl na místě, kam nepatří, ale které ho fascinovalo.

Zhluboka do plic nasál syrový vzduch, vydechl a do prostoru si povzdychl: „Takže Max tu není. To je škoda. Chtěl jsem ho najít. A přitom jsem našel tebe.“

Sean se na Robina upřeně zadíval a k jeho neskonalému, bezbřehému údivu se na jeho tváři objevil náznak úsměvu: „Ano, našel jsi mě, to máš pravdu. Pořád se celý klepeš, děje se něco? Je ti zima?“

„Ne, já, jenom…“

„Šel jsi přes Soví les, viď? A bál ses?“

Robin uhnul pohledem, protože měl pocit, že touhle otázkou se mu Sean už zcela nepokrytě směje. Styděl se před ním a styděl se sám před sebou, proto očima propaloval kameny v podlaze a mlčel.

„To nevadí, že ses bál. Pojď, půjdeme domů.“

„Domů?“ zvedl Robin hlavu údivem a podíval se zpět na Seana.

„Domů,“ zopakoval překvapenému Robovi Sean, jemně ho chytnul za ruku a pomalu ho vyvedl ven z katedrály, aby se společně s Lunou vydali zpátky na Větřák.

***

Parník Saint Vincent, převážející pravidelně všechny zájemce o cestu mezi ostrovem a pevninou, trpělivě vyčkával během letního podvečera na to, až všichni cestující nastoupí a on bude moci vyrazit na svoji cestu v klidných vodách, které byly jeho domovem. Maxovi stále spíš připomínal hračku než skutečnou loď, ale sám sobě to omlouval jistou poloprofesní deformací a skutečností, že zvyk na velké lodě z domovského přístavu je železná košile. Stál u parníku společně s Andreou, kterou se rozhodl vyslat do světa. Stále se zamýšlel nad tím, jestli se jedná o ten nejlepší možný nápad, ale bral to tak, že tahle holčina změnu povětří potřebuje a co může být lepší křest ohněm, než ji spárovat s ještě víc praštěnou Týnou. Tyhle dvě bez sebe buď neudělají ani krok, anebo se do dvou dnů navzájem majznou pánví.

Povzdychl si a otočil se k Andy: „Pořád nevěřím, že jsme tě dokázali sbalit do tří kufrů. Beru to jako vrchol svých organizačních schopností.“

„Vzala bych si toho víc, kdybyste mi to dovolili...“

„Už tak je toho hromada.“

„No a co! Když mají malou loď, mají k ní připojit vlečňák!“

„Neprůstřelná logika, jak jinak... To jsi odkoukala od Anny?“

„Tak trochu. Aspoň v něčem mě tahle babča zocelila.“

„Krabičku na hvězdy, tu, kterou jsi mi málem okřápala o hlavu, protože jsem na ni skoro šlápnul, tu...“

„Mám! Samozřejmě že ji mám, ty jeden ničiteli uměleckých děl!“

„Dobře, uměleckých, když myslíš, fajn. Anna ti do ní něco přibalila, mělo to být překvapení, ale myslím, že bys to měla vědět.“

Andrea se na Maxe podívala s neskrývaným údivem, popadla jedno ze zavazadel a chvíli v něm zuřivě hledala. Krabička, pomalovaná hvězdami, se tak znovu dostala na denní světlo, a když ji Andy otevřela, překvapením vyjekla, protože v ní byl víc než slušný obnos peněz.

Hodila na svého společníka tázavý pohled, ale ten jen pokrčil rameny: „Na mě se nedívej, byl to její nápad. Myslím, že v tobě vidí potenciál, proto to neustálé pošťuchování... V hloubi duše tě má ráda.“

„Asi máš pravdu“ zasmála se Andy s krabičkou v rukách. „Tak jí řekni, že jí děkuju a že ji mám taky ráda. Jsem si jistá, že to nějak ironicky okomentuje, ale na ni se člověk za tohle nemůže zlobit.“

S pomocí jednoho z námořníků se Maxovi podařilo na palubu vynést všechna zavazadla, která si Andy rozhodla vzít z ostrova s sebou. Max trval na tom, že odplutí se musí pozdržet, aby se dorazili rozloučit i Andreini rodiče, ale ta zavrtěla vědoucně hlavou v odmítavém gestu. Věděla dobře, že nikdo nepřijde a že je teď na tohle všechno sama.

Max jako kdyby jí viděl do hlavy, a proto se osmělil jí po chvíli mlčení položit dotaz: „Jsi si jistá, že víš, co děláš?“

„Ne, popravdě vůbec. Ale víš, co mě udivuje? Mám v sobě spoustu pocitů, ale zatím na mě nějak nedolehl strach.“

„Ten dolehl na mě, věř tomu. Jestli mi z ateliéru uděláš kůlničku na dříví nebo spáleniště, osobně ti přijedu – “

„Klid, nemusíš se bát, ta tvoje kámoška mi do telefonu tvrdila, že mi tam se vším pomůže.“

„No právě, to abych se bál ještě víc!“

Max se naoko zachmuřil, ale Andrea na to nedala a upřímně se nad jeho obavami začala smát. Stáli oba na molu v drobném ostrovním přístavu. Voda se v záři zapadajícího slunce nezdála ani trochu modrá, Maxovi spíš připadalo, že je pokrytá tisícovkami stříbrných šupin. Odvrátil hlavu od mořské hladiny a znovu přejel Andy pohledem od hlavy až k patě. V obyčejné tmavě modré kolové sukni, v sandálech na slaměném klínu a se širokým kloboukem mu přišla nesmírně hezká. Měl z ní radost.

„Stejně je to zvláštní,“ vytrhla ho náhle Andy ze zamyšlení.

„Co tím myslíš?“

„Vlastně jsem tohle chtěla udělat vždycky. Podívat se někam dál za obzor. Vždycky jsem si říkala, že to má čas, že to ještě chvíli počkáš. A pak se objevíš ty, známe se chvíli a už stojím na mole a vydávám se do světa. Děláš tohle často?“

„Jako co, proboha?“ zděsil se Max.

„No,“ protáhla Andy záměrně úvodní slabiku, aby si užila Maxův nechápavý výraz, a pokračovala jakoby nic, „že takhle vpadneš lidem do života, obrátíš ho vzhůru nohama a pak si jdeš vesele po svých.“

„Kozo,“ s úlevou vydechl oslovený a zasmál se. „Vlastně nevím. Nějak se na mě poslední dobou lepí tenhle typ situací, ale stále se snažím věřit tomu, že jsem v nich nevinně...“

„Když myslíš...“

„Hej! Já nic, to samo a seto!“

„Fajn, měla bych se připravit ještě na něco, kromě seznamu přírodních katastrof a průšvihů, který jsi mi vyjmenoval ještě při balení kufrů?“

„No, ještě by se mohlo stát, že by do ateliéru přišla čmuchat moje matka...“

„Mám jí uvařit kafe?“

„Nemám cyankáli, takže si vystačíš s tím, že ji flákneš cihlou.“

„Cože?!“

„Jo, zabalenou v hadru. To by mohlo fungovat.“

„Stačilo mi říct, abych jí neotevírala...“

„To bych zase já přišel o další tvůj udivený ksicht a to by mi přišlo líto.“

Max se na oplátku rozesmál a dloubl Andy pod žebra. Ta se po něm ohnala ve snaze ho praštit, ale nepovedlo se jí to, tak se dala do smíchu společně s ním. Jejich loučení utnul hlas píšťaly, oznamující, že parník je připraven k vyplutí. Andy ještě spěšně dala Maxovi pusu na tvář, rychle přeskočila na palubu a loď odrazila od břehu. Max stál na molu a díval se směrem na širé moře, dokud se parník i s Andy nezměnil na malou tečku, která se přehoupla za obzor. Slaný vítr mu šimral tváře, modré dálky působily nesmírně klidně, přesto se mu do duše vkrádala nejistota a obavy. Andy je pryč, kapela je bez sólistky, Větřák bez hostů a on sám vlastně ani neví, jestli na to všechno stačí.

Povzdychl si a začal si sám pro sebe tiše zpívat:

Oh the road stretches out before your feet on the winding way down to Kells Bay
and the Golden sunset's like no other they say on the winding way down to Kells Bay
Where sorrow's met with smiling eyes and a great black cloak brushed with stars for a sky
cnd the old trees lean in there to whisper a tale on the winding way down to Kells Bay

There's a song in the heart of the people you'll meet on the winding way down to Kells Bay,
Yes a joke to be shared and a drink to be drank on the winding way down to Kells Bay
cnd the green Kerry Hills overlooking the sea, and the fuschias are blooming so brightly and sweet
cnd the ocean could carry our worries away on the winding way down to Kells Bay

On the winding way down, oh the winding way down,
On the winding way down to Kells Bay
Yes the ocean could carry our worries away on the winding way down to Kells Bay...

Jak dlouho stál na kraji mola a díval se na postupně tmavnoucí hladinu oceánu, ani sám nevěděl. Až jeden ze silnějších poryvů mořského větru mu pohodil jeden z neposedných pramenů přes oči a on si při úpravě vlasů pomyslel, že by se mohl taky nějak podívat po vlaku, co ho odveze zpět vzhůru do kopců. Budova zdejšího půvabného nádraží stála hned vedle vykládkové plochy, ale když k ní Max došel a vzal za kliku čekárny, už bylo zamčeno.

Líně se rozvalující staniční kočka mu odpověď na otázku ohledně odjezdu vlaku nedala, tak ho nenapadlo nic lepšího, než dojít k nákladní soupravě, v jejímž čele stála mohutná červená lokomotiva. Obešel ji, zaklepal na budku, ze které vykoukla rozčepýřená hlava strojvedoucího, a zeptal se: „Dobrý. Poslední vlak nahoru už odjel?“

„Dobrý, jestli myslíte motorák s poštou, tak jo, další vlak pro lidi jede až ráno.“

„Sakra. Nějak jsem se tu zapomněl...“

„To se stane. Nejste ten malíř z mlýna ve městě?“

Max si povzdychl a smutně se pousmál: „Malíř jsem kdysi byl, a pokud myslíte ten všemi směry nefunkční barák na kopci, tak jo, jsem odtamtud.“

„No a nechcete hodit nahoru do města? Za chvíli máme odjezd.“

„No skvělý. A to se může?“

„Když mi slíbíte, že se budete cestou držet a nespadnete, tak vás vezmem. Tahle kráska ani nepozná, že má o nějakou zátěž navíc.“

„Hezky jste mě definoval, jen co je pravda. Ale máte pravdu, tenhle stroj vypadá bytelně. To si železnice na ostrově pořídily novou hračku?“

„Jojo, máme ji až z Afriky.“

„Napadlo mě to podle toho jména Drakensberg vepředu. No, aspoň že vám dobře slouží, ne jako mně ten pitomý mlýn.“

„No nemyslete si, taky má svoje vrtochy, už má svůj věk. Ale když se jí nechce, tak holt počkám pod kopcem, udělám páru a zkusím to znova. Tady na ostrově není kam spěchat.“

„Jo, to zní rozumně. Zastavit pod kopcem, odpočinout si...“

„Jsem strojvedoucí, ne filozof, mladej. A když se jí fakt nechce, vezmu kladivo, poklepu spojnice a holka jede jak zamlada!“

„Skvělý“ zasmál se Max. „Kam si teda můžu sednout?“

„Můžete dozadu, jak jsou vozy se dřevem.“

„Tak ještě jednou díky.“

Strojvedoucí jen kývl, jako že rozumí, a věnoval se dál svojí práci. Max prošel kolem rudě natřené lokomotivy, minul zavřené vozy a po chvíli porovnávání, která z plošinek má na sobě nejmíň špíny, si na jednu sednul. Během krátké chvíle se ozval mohutný hlas píšťaly, vlak sebou škubnul a dal se do pohybu. Max seděl, opíral se o čelník, poslouchal klapot kol po tenkých kolejnicích a přemýšlel o tom, že strojvedoucí má pravdu. Že se musí nadechnout, nabrat páru a znova se rozjet. Zatím to bylo celé jen takové paběrkování, teď zabere pořádně a překoná všechny hory problémů, které se na něj nakupily.

Takže když dorazil do městečka, spěšně se rozloučil s vlakovou četou, poděkoval za odvoz a tryskem vyrazil na Větřák. Stihl tam před odchodem kluky z kapely i Seana.

„Hej všichni. Koukejte mi věnovat pozornost!“

Oči celého ansáblu se k němu po tomto zvolání zvědavě otočily.

Max se nadechl, dodal si odvahu a pokračoval: „Zítra se vidíme na zkoušce. Místo Andy s vámi budu zpívat já.“