Na Větřáku – 3. část

Šedesátčtyřikrát.

Max si večer nad tímhle číslem povzdychl a protáhl si unavené nohy. Schválně to ten den počítal a zjistil, že přesně šedesátčtyřikrát vyběhl schody mezi přízemím, prvním patrem a půdou. Netečně se díval před sebe a konečně pochopil, proč Anna nebydlí ve mlýně, ale v malém domku dole v městečku. Tohle by utahalo i osla!

Na druhou stranu si musel připustit, že od té doby, co si vzal z hotelu kufry, vysmýkal je na kopec a zabydlel se v prvním patře svého netypicky situovaného příbytku, nemá čas na nudu. Vlastně nemá čas na nic jiného, než je soustavné běhání kolem tohodle pozoruhodnýho baráku. Atmosféra toho domu ho pohltila hned, jakmile do něj vstoupil. Celé přízemí vůbec nepřipomínalo, že se v něm kdysi mlelo obilí. V jedné části kruhu se nacházela vyvýšená dřevěná podesta, zamýšlená zjevně jako pódium, podél části stěny pak zase stál obloukový barový pult, u kterého zůstaly poskládané zaprášené stolky a židle. Ale Maxe stejně nejvíc fascinoval strop – žádné podhledy, žádné příkrasy, jen přiznané trámy, mohutné, krásné, podtrhující majestátní atmosféru celého prostoru. Bylo jasný, že tady to mělo potenciál žít.

A tak se pustil do práce – vynesl harampádí, ze dvou pokojíků v prvním patře si udělal zázemí, vystoupal na půdu, začal s větráním, umyl okna a intenzivně přemýšlel, co by tak mohl podnikat se starým mlýnem. Jasně, bydlet v něm je jedna věc, ale bude třeba, aby tomuhle baráku i sobě našel nějaký rozumný uplatnění. Uplatnění, uplatnění, to se hezky řekne – a přitom jeho aktuální smysluplná činnost spočívala v tom, že ve starým oblečení, se šátkem na hlavě a opelichaným kartáčem drhnul parkety od zažrané špíny.

Jeho vnitřní monology se vlivem soustavného rytmického pohybu přetavily do intenzivní hlasité samomluvy:

"Mám já tohle zapotřebí? Tak já, jemný, humanitně vzdělaný člověk s intelektuálním přístupem k životu trčím na pošahaným konci světa ve starým mlýně a pígluju tu podlahu. Rejžákem. Mám já tohle zapotřebí? No nemám. A dělám to. A to jsem se dostal do tolika galerií, mám za sebou zkušenosti na pódiu..."

"No vidíš, co máš za sebou – tak tohle taky zvládneš!"

Max se v kleče otočil přes rameno. Za ním stála Anna, opírala se o hůlku a pobaveně se smála. Odfrknul si, vrátil se zpátky k drhnutí prken a ucedil:

"Ale, to jste bystrá. Na to, že jste se narodila chvíli po vynálezu elektřiny..."

"No, od tebe to sedí. Kdybys měl ještě o jednu vrásku navíc, tak můžeš hrát sušenou švestku."

"A to pozor, stopku mám ještě dobrou!"

Max se rozesmál, postavil se, utřel si mokré ruce do kalhot, pomohl Anně usadit se k jednomu kulatému stolku u okna, který už byl umytý a vyleštěný. Zaběhl za bar, našel pixlu s kávou a zavolal: 

"Dáte si se mnou kafe?"

"A máš nějaký schopný?"

"Co já vím?! Píše se tu, že je to lokální, nefiltrované, surové..."

"Mluvíš o té kávě, anebo o svým profilu na seznamce?"

"Vaše schopnost mít na všechno odpověď, která mě odzbrojí, mě nutí být ve střehu, i když nechci."

"Drahoušku, já se v mým věku musím udržovat ve formě. Jen si to vezmi, většina mých kamarádek už je mrtvých. Můj denní program se skládá z luštění křížovek a návštěv pohřbů."

"No to snad ne!"

"Ale jo, co bys čekal. Pořád je to o tom samým. Minule, když pochovávali moji kamarádku Helenu, tak kněz tak pateticky říkal, že už je na lepším místě, a já si pomyslela, jaký je to blbec – vždyť ta čubka měla krásný domek dole u moře a teď bude ležet pod drnem na place, kde bych nechtěla ani pást krávy, natož mít hřbitov. To děkuju pěkně za takový vyhlídky na lepší místa!"

"Anni, znám vás pár dní, ale asi vás miluju..."

"Jo, Maxi, na mně aspoň názorně vidíš tu krásnou výhodu stáří, kdy můžeš lidem beztrestně říkat pravdu."

Max se zasmál, a protože slyšel cvaknutí konvice, zvedl se od baru, o který se opíral, a šel horkou vodou zalít kávu. Sotva oba malované hrnky s voňavým nápojem postavil zpět na stolek, vrzly dveře a do místnosti vstoupil postarší muž v černém kabátu a s kloboukem, který nacvičeným gestem sundal z hlavy. Očima přejel celou místnost, až se jeho pohled zastavil na Anně s Maxem. Nadechl se a vydal se k nim.

"Dobrý den. Jménem celé obce bych vás tu rád přivítal. Jako starosta..."

"A už je to tady. Tak co, ty jeden suchej páprdo bez smyslu pro humor, došel sis odbýt svůj uvítací monolog plný tvojí epické blbosti a trapných keců?"

Max se zakuckal, oči mu vyletěly z důlků a upřeně se zadíval na člověka, který se představil jako starosta a který jen marně zalapal po dechu. Na jednu stranu se Anninou reakcí pobavil, na druhou mu přišlo nově příchozího líto a nechtěl ho nechat příliš dlouho koupat ve vlastní šťávě. Proto vstal a podal mu ruku.

"Děkuji vám za milé uvítání. Já jsem Max."

"Max. Hezké jméno."

Starosta přijal nabízenou dlaň a krátce ji stiskl na pozdrav. Poté poodstoupil o krok vzad, rozhlédl se po místnosti a do prostoru pravil:

"Je zvláštní vybrat si k bydlení zrovna starý mlýn, když je zde spousta zajímavějších možností."

"To ano, ale žádná mi nebyla nabídnuta. Tak jsem si našel tuhle a zatím jsem spokojený."

"Ach tak. A hodláte zde zůstat natrvalo?"

"To ještě netuším. Líbí se mi tady."

"Jistě. Slyšel jsem, že malujete. To se nám hodí. Malíř ve městě, třeba moje pracovna by potřebovala nový odstín."

"To je fajn, ale já maluju obrazy, ne pokoje."

"Takže hodláte mít z mlýna ateliér?"

"To ne. Tenhle prostor by chtěl trochu živější využití, aspoň podle mě."

"Živější? Víte, tady jste na ostrově, lidi tu mají rádi svůj poklid a..."

"Ano, to můžou mít. A nikdo jim ho nebere. Ale já holt působím rozruch. Jsem už takový, zvyknete si."

"Zvykneme si?"

Starostovo pozdvižené obočí, nevěřícný pohled a uštěpačný tón byly atributy, které se Maxovi po dvou minutách rozhovoru přejedly. Úvodní lítost byla ta tam, zbyl jenom údiv a jízlivý nadhled. Ostatně, čemu se ten chlap diví! Když běhal týden po městečku a hledal si práci, nikdo tu pro něj neměl rozumnýho slova, a najednou se bude někdo starat o to, co hodlá podnikat ve mlýně?! No tak to teda ne.

"Omluvíte nás? Nezlobte se, nechci vaši přítomnost tady nějak utnout, ale máme ještě dost práce. A stydne nám káva. Díky za vaši návštěvu."

S přehnaně sladkým úsměvem pokynul starostovi ke dveřím a ten, s tichým zamumláním pod nos, opustil místnost. A teprve, až se za ním zavřely dveře, otočil se Max zpátky k Anně:

"Co to mělo znamenat?"

"Milý chlapíček, že."

"Sympaťák od pohledu. Ale hned na úvod jste do něj taky tak rýpat nemusela."

"Ale musela, věř tomu. Vím, co dělám. Jenom hezky nechej sarkasmus na těch, co mu rozumí."

Starosta mezitím vylezl s kyselým obličejem ven a zamumlal si pro sebe: "Měli jsme ho upíchnout na poště a byl by klid. Tohle mi byl čert dlužen." Narazil si klobouk zpátky na hlavu a vydal se po cestě směrem k domkům pod kopcem.

***

Bylo před východem slunce, nad kopci začalo šírat. Max otevřel oči a rozhlédl se. Bíle vymalované stěny jej teď ráno co ráno vítaly a on v nich postupně zažíval pocit domácké blízkosti. Posadil se na posteli, protáhl se a podíval se z okna. Na obloze se naháněly bohatě načechrané bílé mraky, podbarvené sluneční září do tónů oranžové a žluté, a jeho napadlo, že nechce dneska zůstávat ve mlýně. Vzpomněl si na včerejší rozhovor se starostou a oklepal se. Chtělo by to dobít baterky. A rozhodně by to chtělo pauzu od úklidu. Opuštěné zelené kopce za oknem jej lákaly a zvaly k návštěvě. Pousmál se a natáhl se pro oblečení vedle postele, aby se dal trochu do kupy.

O půl hodiny později už klopýtal po travnatých stráních, které se rozkládaly na sever od mlýna. Mokrá tráva mu klouzala pod nohama, chtěl se vždycky po pahorku rozběhnout, ale strach, že upadne, jej brzdil. Slyšel svištění větru, ve kterém vlála jeho šála, vnímal, jak se stébla vlní v čerstvém vzduchu, který byl cítit vůní moře a stromů v dálce. Šel pomalu, každou chvíli se musel zastavovat, protože mezi vršky nebyla žádná vyšlapaná pěšina a jemu se lepilo mazlavé bahno na podrážky bot. Vždycky, když se při zastavení ohlédl za sebe, připadal mu zmenšující se mlýn jen jako hračka, kterou dítě postavilo na úhledně navršený kopeček trávy, jako jediný bod, který se vzpírá nadvládě všudypřítomné zelené a modré barvy. A teprve až se mu podařilo dostat k lesu, oddychl si a pokračoval pod větvemi.

Tuhle cestu přes kopce do lesa pak absolvoval ještě mnohokrát, ale vždycky měl v hlavě ten první pocit, který ho zaplavil, když poprvé stanul pod klenbou ostrovních stromů. Vzdáleně to připomínalo lesopark z jeho přístavního domova, a přesto to bylo o tolik jiné. Měl pocit neuvěřitelného klidu, pokory, a zároveň cítil, jak všude kolem něj pulsuje život, jako kdyby se sama Matka Země snažila každou svojí větví natahovat blíže k obloze a brát si pro sebe všechny sluneční paprsky. Zdálo se mu, že je to jako vzpomínka na budoucí život, vjem, kterému plně nerozumí, který neumí rozklíčovat a vlastně ani nechce. Větévky mu praskaly pod nohama a on se při chůzi občas dotknul kůry stromů – některé pohladil celou dlaní, po jiných jen přejel zlehka prsty. V korunách slyšel zpěv ptáků a napadlo jej, že by se mohl porozhlédnout, jestli by někde nenašel keříčky malin či borůvek, které by si při jejich sezóně mohl přijít nasbírat. Šlo se mu lehce, lehčeji než po měkké půdě zelených kopečků, přesto si v bocích přidržoval kalhoty rukama o něco výš tak, aby se mu zbytečně neurousaly. Měl z chůze pod ochranou stromového moře radost, takže sám sebe občas při chůzi nevědomky podtočil.

Teprve po chvíli chůze lesem si všiml, že na jednom místě měkké světlo ustupuje plné záři, a vydal se tím směrem. Následně stanul na holé trávě a obdivně vzdychnul. Stromy se rozestoupily, zmenšily se a před ním se otevřel výhled na nevysoký skalnatý ostroh, z jehož travnatých ploch a zpoza nízkých křovin se proti nebi tyčila zřícenina mohutného hradu, obepnutá prstencem opracovaného zdiva.

Pokud si předtím o mlýnu myslel, že je to mohutná stavba, tak na zbytky věže, pozvolna se rozpadající hradby a tratící se valy neměl slov. Měl pocit, že zabloudil do zakázané země, do zaniklého království, na místo, kam lidská noha nemá vstoupit, a přistihl se, že téměř ani nedýchá. Temné kamenné zdi se před ním černaly, on si dodal odvahu, vydal se k nim a po chvíli výstupu k hradbám a trpělivém hledání našel ve zdivu lomený oblouk, který otevíral cestu dovnitř. Travnatá místa se střídala s plochami, na kterých ještě byla patrná kamenná dlažba či obnažená skála, široké schody byly rozpukané, zakryté místy nízkými keři a on záhy stanul mezi vysokými stěnami, které místo mohutných žulových oblouků nyní kryla jen nebeská klenba. Podle vysokých oken a půlkruhového chóru v zadní části usoudil, že musí být v něčem, co kdysi bylo katedrálou. Jeho oči těkaly z místa na místo, dokud nepřišel k vyvýšené podestě, na které kdysi stál hlavní oltář. Vystoupil na ni a podíval se před sebe. Měl v tu chvíli pocit, že už se nikdy nedokáže pohnout. Že zkameněl a stal se součástí tohoto místa, jako nehybná socha, jako netečný bod uprostřed opuštěné říše nikoho. Musela uplynout jen krátká chvíle, ale jemu přišlo, že pruhy světla, dopadající s různou intenzitou skrze prázdná okna na plochu před ním, pozoruje celou věčnost.

Padla na něj uctivá bázeň a pomyslel na ty, kteří zde žili a odešli neznámo kam. Nepřál si budit ozvěnu v prázdnotě bývalého chrámu, proto se pohnul a tiše zamířil k východu, aby nalezl zaniklou cestu. Jeho kroky rušily klid místa a on proto zrychlil chůzi, aby nevědomky vyběhl západním obloukem na vysoké větrné nádvoří za chrámem, které stálo na samotné hraně útesu. Zbytek hradu na této straně už stihlo pohltit moře.

Díval se před sebe, připravený o schopnost přemýšlet. Jako kdyby všechno racionální chování z hlavy odletělo někam daleko a zbyly jen aktuální vjemy. Před ním nebylo nic, jen oceán. Nekonečná bezbřehá modrá plocha, obepínající celou šíři světa. Snažil se dohlédnout až za ni, někam daleko, ke ztraceným zemím na západě. Tam někde daleko je jiný svět. Tam někde daleko je Michal.

Tam někde daleko je Míša.

Zavřel oči a mimoděk zvedl pravou ruku do vzduchu. Hrál si s dlaní ve větru, vnímal tanec vánku na svojí kůži a představoval si, že bříšky prstů místo vzduchoprázdna hladí Míšovu bradu, postupně stoupá ke tvářím a naopak, klesá níž ke krku a ke zvedajícímu se hrudníku. Moře pod ním lomozilo při nárazu na skaliska, ale on sám měl pocit, že jeho nádechy a výdechy v tu chvíli nedokáže nic přehlušit. Jako kdyby se ocitnul znova v letištní hale, přidržující se Michala a odmítající jej pustit na cesty...

"Nezapomněl sis nic?"

"Kufry jsi mi kontroloval třikrát a vůbec, co nemám, to nepotřebuju."

"Peněženka, mobil, klíče, pas..."

"Ano, mami."

"Muži jsou jako děti."

"V tom případě musíš jet se mnou, protože se mi nechce pryč od mojí oblíbený hračky."

"No, dovol, kdo ti je tu hračka?!"

"Ty. Akorát se nemůžu rozhodnout, jestli seš plyšák, anebo panenka na klíček. Zvažuju, která z těch variant by šla líp reklamovat…"

"Ou, no jistě. Tak já to vyřeším za tebe, napochoduju do nejbližšího hračkářství a poprosím, aby mi vyměnili prasklý perko, hmm?!"

"Zaprvý, týhle závady jsem si nikdy nevšiml, a zadruhý, pokud tohle uděláš a já u toho nebudu, vrazím ti klíček do – "

"Let číslo tři sta devadesát dva je připraven k odletu, opakujeme, let tři sta devadesát dva…"

Max otevřel oči. Letištní hala z jeho představ zmizela, do ztracena se rozplynul Michal, jeho kufry i všichni lidé, kteří kolem nich procházeli. Zůstal jen výhled na oceán, který soustavně hnal své vody proti černým skaliskům, na kterých stál. Zahleděl se do dálky a sám pro sebe si začal zprvu tiše, potom hlasitě zpívat první věc, která ho napadla:

"Gave you all that you needed
You cut but I'm bleeding
And all of my strength that I gave to you
I loved completely
You lose then you leave me
And all of my hope
I left with you too

But I gave my heart whole I did
I gave my heart
And although it's lost
It is still beating
And I gave my whole soul I did
I gave my soul
And although I'm broken
I am still breathing..."

***

Na zelené kopečky nad mlýnem pomalu padal večer. Vál západní vítr a nesl s sebou těžké, ocelově šedé mraky, které se zespoda leskly jako rozpálená plotna a slibovaly déšť. Max se zahleděl z okna směrem k lesu. Představil si, jak teď haluze stromů musí hrozivě viset nad ztichlými ptačími hnízdy a jak se během lijáku bude voda valit po kamenech opuštěného hradu. Z myšlenek na severní pustiny ho vytrhlo bouchnutí okenice, polekaně zamžoural před sebe a šel zkontrolovat všechna okna do prvního patra.

Scházel zpět dolů, když ještě na schodech uslyšel bušení do dveří. Přidal do kroku, prošel kolem baru a otevřel. Za dveřmi stála jeho matka. Značkové botičky, drahý kabát a povýšený obličej. Jo, všechno při starém.

Nemohl říct, že by chtěl skákat nadšením. Svoji matku viděl asi zhruba stejně rád jako kontrolu z finančního úřadu. Dokázal si spočítat, že jí muselo zabrat celý den plahočit se po ostrově, aby se na něj doptala a našla ho tady, proto mu bylo jasné, že nepřijela kvůli přání dobrého dne. Falešně se na ni usmál, vycenil zuby a pozdravil:

"Ahoj, máti. Přivádí tě ke mně nezištná láska, anebo zase něco potřebuješ?"

"Sladký, skutečně. Slyšela jsem, že jsi zdrhnul z přístavu, a jak vidím, skončil jsi v týhle kúči, to ti gratuluju."

"Já jsem zase slyšel, že už jsi po smrti, ale jak vidím, tak zlo snadno neumírá. Koukám, že sis opět nechala upravit fasádu – i pneumatiky na dodávce jsou míň natlakovaný než tvoje podprsenka."

"Nepozveš mě dál?"

Mlčky pokynul dovnitř a uhnul bokem. Jeho máti vešla a on za ní unaveně zavřel vchodové dveře.

Postavila se k jednomu ze stolků, přejela po něm rukou, promnula prsty a zatvářila se, jako by čichala k něčemu nahnilému. Tenhle pohled znal. Dělala ho vždycky, když začal mluvit o něčem, co ji rozčilovalo nebo znechucovalo. Takže všechny jeho úspěchy byly odsouzeny k hodnocení tímhle ksichtem. Neměl na to náladu, proto se rozhodl celou situaci rázně utnout.

"Tak, k věci. Proč jsi tady?"

"Zjistila jsem, že fotrův byt je prodaný, tak jsem si řekla, že bys mě mohl založit."

"Co? To je vtip?"

"Ne. Prostě chci prachy, co je na tom?!"

"Ano, tátův byt je prodaný, ano, peníze mám já, ale snad je tím pádem na mně, jak s nimi naložím."

"No, snad je nehodláš vrazit do týhle ratejny?!"

"A i kdyby, tak co? Máti, nezlob se, ale ty musíš mít takt řeznickýho čokla. Celý život mi dáváš najevo, že pro tebe mám význam jako stěrače na ponorce, a najednou ti není zatěžko nasednout na parník, vydat se pomalu na konec světa a chtít po mně prachy?"

"Já ty peníze potřebuju. Mám přece nějakou životní úroveň, je přece potřeba, abych si ji udržela."

"Ale prosím tě! Ty a úroveň? Kde jsi na tom byla? Schopnost vyplodit něco, co má hlavu i patu, jsi v sobě našla pouze tehdy, když jsi mě přivedla na svět, a protože sis řekla, že jedna rozumná věc za život je málo, tak sis to zopakovala i s Markem. Jinak, i když zapojím veškerou fantazii, tak skutečně nenacházím nic, co bys dala světu a mělo to nějakou užitnou hodnotu."

"Byla jsem v rámci možností dobrá matka."

"Jistě. Všechny špatné matky tuhle větu říkají."

"Jak to se mnou mluvíš, ty spratku!"

"Tak jak si zasloužíš. Víš co, existovat ve tvojí blízkosti je něco, co se dá srovnat s živoucím peklem. Je to, jako kdybys měla misi držet všem ve svým okolí hlavu pod vodou, aby se nemohli nadechnout. Zprvu jsem si myslel, že to tak má být a že mě tvůj přístup zocelí a posune dál, protože mě připraví na setkání s lidma, jako seš ty, ale tak to není a rozhodně si nemyslím, že jsi to tak chtěla. Kdyby totiž všichni ve tvým okolí, kterým dáváš neustále najevo svoje pohrdání, zjistili, že jsou ve skutečnosti úžasní, skvělí a milovaní, tak by věděli od začátku, že jsi jenom malá, odporná čúza, která si libuje v tom, aby se lidi kolem ní cítili mizerně. Víš co, já už vím, jaký to je, když se člověku splní sny a když je obklopený lidma, kteří ho mají rádi, a cítí se šťastný, a měl bych se možná cítit špatně, že ty sama něco takovýho nejsi schopná pochopit, ale ne, já se necítím kvůli tobě ani trochu špatně, vůbec, a jediný co chci, je, aby ses hodně rychle sebrala, vypadla odsud do prdele a už nikdy jsi mě nebo Marka neobtěžovala. Nejsi v našich životech vítaná."

"Jsem tvoje matka, takže musíš..."

"Ne, moje drahá máti. Já nic nemusím. Celý život, při každý příležitosti jsi mi neopomněla zdůraznit, že jsem omyl, chyba, která se neměla narodit, a já si kladl otázku, co dělám špatně, proč mě vlastní máma nemá ráda. Ale já nic špatně nedělal a nedělám. To ty jsi ve svojí zahleděnosti do sebe neschopná milovat kohokoli dalšího. I kdybys nakrásně chtěla, tak to nedokážeš."

"Samozřejmě! Co bych z toho měla? To jsi čekal, že snad budu lepit náplasti na tvoje boule a číst ti pohádky? Já tě nechtěla, to tvůj debilní fotr si myslel, že si můžem hrát na šťastnou famílii, mně to bylo od začátku jedno. Naštěstí jsem hned po porodu zhubla, jinak by to bylo horší."

"Ty jsi tak odporná. Hnusíš se mi. Chápu, proč měl Marek takový mindráky. Pokud musel osmnáct let poslouchat takový kecy, tak se mu vůbec nedivím. Jeho sis pořídila proč, znova tě někdo ukecal ke hraní šťastný rodiny?"

"Ale, toho kluka mi byl čert dlužen. Všechny moje kamarádky začaly najednou chodit s kočárky po kavárnách, nechtěla jsem být pozadu."

"Můj bratr pro tebe byl módní doplněk ke kafíčku? To vážně?!"

"No taky co jinýho, k ničemu dalšímu se ten křupan stejně nehodí..."

Max při posledních slovech sevřel rty a kousl se do jazyka. Měl ohromnou chuť se v tu chvíli ohnat a střelit svojí matce facku. Místo toho jen sevřel obě ruce v pěst, až mu zapraskaly klouby, a přes zuby ucedil:

"Vypadni."

"Ale já jsem..."

"Vypadni. Čemu na tom nerozumíš? Tady nemáš co dělat."

Max popadl šokovanou matku za loket, energicky ji dotáhnul ke dveřím a rázně ji vystrčil ven. Zabouchl za sebou, až panty zapraštěly, a odevzdaně se svezl na podlahu jako uzlíček nervů. Venku zazněl hrom a první kapky deště začaly bušit na okenní tabulky.

***

Max seděl při světle jedné svíčky na podlaze, opíral se o bar a přímo z lahve pil víno, které našel v jedné z beden ve skladu. Jeho matka by to zcela jistě odsoudila jako jednání bez úrovně, ale jemu to bylo úplně fuk. Na okenní tabulky bubnovaly drobné kapky deště a on měl pocit, že prší i v něm samotném. Rozhlížel se po velkém a pustém prostoru, pozoroval stíny, které na stěny vrhalo skromné světlo, a měl strašnou chuť do všeho kopnout.

Pokud je pravda, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, tak na něj muselo spadnout snad Kilimandžáro průšvihů. Takže když se displej telefonu vedle něj rozsvítil a začalo na něm blikat Týnino jméno, intenzivně přemýšlel, jestli ten přístroj vůbec vzít do ruky. Myšlenka na to, že uslyší někoho normálního, byla nakonec silnější, než touha s nikým nemluvit a on nakonec stiskl zelené tlačítko a unaveně pozdravil:

"Haló?"

"Nech mě hádat!"

"Co tě mám nechat hádat?"

"Že počasí je báječný, atmosféra jiskřivá, lidi milí..."

"Týno..."

"Zníš unaveně."

"Protože jsem unavený."

"Tak co se děje?"

"Lhal jsem. Je to tu strašný. Dřepím na podlaze, venku většinu času soustavně leje, lidi jsou tu příšerní, stýská se mi a ještě za mnou dneska dorazila moje matka a chtěla prachy."

"Jak se proboha tvoje matka dostala na ostrov?!"

"Přiletěla vesmírnou lodí z Uranu! Lodí, jak jinak, ty máš taky otázky..."

"Co jsi udělal?"

"Vyhodil jsem ji. Vytáhl jsem ji za loket ven, nechal ji stát na dešti a zabouchl dveře. Asi za to skončím v pekle."

"V případě tvojí matky, drobná masáž ruky nikdy neškodí. Ale jinak nejsem blbá. Proto jsem ti zařídila překvapení."

"Týno, já překvapení nesnáším od zhruba osmi let, proboha, já už další šoky nesnesu."

"Věř mi, tohle se ti – "

"Moment, někdo buší na dveře." Max se vyklonil a zařval směrem ke vchodu: "Nikdo není doma!" Pak se vrátil k hovoru: "No, co jsi mi to chtěla říct o tom překvapení? Já ti říkám, fakt ne–"

Bušení neustávalo.

Max si povzdechl, odložil telefon bokem, vstal, došel ke vchodu, zabral za kliku a strnul. Chvíli na příchozího beze slova hleděl, poté ustoupil bokem a překvapeně si povzdychl:

"Tak ty jsi ten poslední, koho bych tu čekal."