Na Větřáku – 5. část

Ostrý hvizd píšťalky a táhlé zahoukání narušily klid náměstí dole v městečku. Max udělal krok zpět od vlakové soupravy, od lokomotivy v čele se vyvalil oblak horké páry a celý vláček se vydal zpět na cestu do přístavu. Průvodčí stihl Maxovi ještě zamávat na pozdrav, než všechny vozy zmizely mezi domy v jedné z uliček, která klesala směrem k moři. Všude se rozhostil obvyklý poklid.

Max stoupal po kameny vydlážděné cestě mezi domy vzhůru k Větřáku a říkal si, jak by bylo hezký, kdyby mezi těmi oprýskanými štíty a vybledlými fasádami visely šňůry s lampiony a dalšími barevnými ozdobami. Ono vůbec by bylo lepší, kdyby se ty fasády podařilo nějak schopně hodit do pořádku, hned by to vypadalo víc k světu. Přitom by ve výsledku stačilo tak málo…

Povzdychl si, přehodil si košík do druhé ruky, zkontroloval, jestli má opravdu všechno, co chtěl v městečku nakoupit, a pokračoval ve výstupu nahoru směrem k mlýnu, který už na něj čekal.

***

Odpolední siesta se na Větřáku přehoupla přes druhou hodinu. Všude pod kopcem bylo ticho, narušované jen cvrkotem přírody, která se zvolna zbavovala jarních barev a oblékala se do letní sytě zelené. Ve mlýně však bylo rušno. Max se rozhodl, že vyklidí police ve spodní části baru a taky že se pustí do pořádného vydrhnutí pódia. Z otevřených oken se tak na všechny strany rozléhalo bouchání, řinčení, dupot a lomoz. Nádobí se vršilo na baru, police se začínaly lesknout a hadr se v rukách nezastavil.

A do téhle atmosféry, plné čisticích prostředků a leštidla, vstoupil Robin. Na rozdíl od Maxe nepověsil svoji zálibu v malování na hřebík a s chutí proto vyrážel do městečka, aby si nakreslil do bloku nejrůznější zákoutí, detaily a ozdobné prvky. Měl z toho až nefalšovanou dětskou radost, o kterou se chtěl s Maxem podělit, ale když vešel dovnitř, nemohlo mu uniknout, s jakým zaujetím jeho kamarád uklízí. V podstatě hned věděl, kolik uhodilo, v tomhle ohledu znal svého kamaráda dobře – kdykoli Rob zjistil, že Max cídí hrnky a talíře, případně pucuje podlahu, byl si jistý, že opět řeší nějakou věc, na kterou nechce myslet, ale která ho vnitřně žere. Chvíli ho pozoroval, potom položil svoje věci na jeden ze stolků, opřel se o bar a do prostoru opáčil:

"Na co zas myslíš?"

"Na nic konkrétního."

"Hele, Maxáči, tenhle pohled už znám. Máš ho vždycky, když řešíš důležitý záležitosti a tváříš se, že se nic neděje a jediný, co tě zajímá, je nějaká banální věc v popředí."

"Neříkej mi Maxáči! A to je na mně všechno tak poznat?!"

"Ne. Ale já už vím, po čem se mám dívat."

Robin se zasmál a nechal Maxe, ať se kaboní. Ten mezitím položil kusy látky, které měl v náručí, bokem a sedl si k baru, u kterého si hluboce povzdechl:

"Čekal jsem, že to bude snazší. Teda, nečekal. Není mi osmnáct, na pohádky nevěřím. Ale chtěl jsem to snazší, ostatně, kdo by nechtěl."

"Myslel jsem, že máš rád výzvy. Že je potřebuješ k životu."

"Jo, to jo. V globále jasně, potřebuju nějaký hnací motor, něco, co mě bude nutit pořád se překonávat, jinak bych zakrněl a ukousal se nudou. Ale někdy, někdy bych fakt s chutí vysadil a jen se tak vezl na volnoběh. Jen se vezl a nic neřešil."

"Maxi…"

"Ne, víš, někdy je to únavný, držet všechno i sebe nad vodou a dělat, že je to lehký, samozřejmý, automatický, prostě normální. Čím jsem starší, tím mám menší odvahu. Teda, ne že bych se bál, ale na věci, na který jsem si troufl ve dvaceti, bych teď po třicítce ani nepomyslel."

"To zní na Maxe, kterýho znám, podezřele unaveně. Mám to brát jako konstatování, anebo jako varování před tím, co mě čeká?"

"Zkus obojí."

"Fajn, to si někam zapíšu."

"Víš, prostě si jenom říkám, že opravdu musím jet naplno. Bez nádechu, bez přestávky. Když jedu na maximální výkon, mám pocit, že je všechno pořád při starým, že se nic nezměnilo. Je to jen pocit, realita je jinde. Protože když se na chvíli zastavím a budu stát, tak se bojím, že všechno to, před čím jsem utekl, mě o to rychleji dohoní. A to mě fakt děsí."

"Jednou to ale budeš muset řešit, nemůžeš takhle utíkat donekonečna, ať už si myslíš, že to funguje. Jednoho krásnýho dne budeš mít tenhle barák uklizenej a budeš si muset nad to všechno sednout."

"No, právě. Jenže zatím jsem na lepší řešení, jak se s tím vším marasem, co mě potkal v přístavu, vyrovnat, nepřišel. Zatím, možná mě ještě něco napadne. Ale to nic, to přejde. To nemusíš řešit, tím se netrap. A furt si myslím, že je lepší nacpat prachy do hospody než do terapeuta."

"Kolik toho na provoz vůbec máš?"

"Nejsem včerejší, neboj. Rozhodně jsem na ostrov nepřijel jako chudák. Ale věčně to taky nevydrží. Bylo by fajn, aby se do roka podařilo tenhle klub rozhýbat."

"Co když to nevyjde?"

"Nesnáším slova co a když, vlez mi s nima na záda. Prostě to vyjde. Hotovo."

"Fajn, na tohle argument nemám."

Robin se zpoza baru na Maxe zašklebil a vyplázl na něj jazyk. Max se po něm ohnal předtím odloženou utěrkou a naoko se naštval. Přesto Robinovi neušlo, že pod maskou toho nasupeného obličeje probleskuje náznak úsměvu. Proto se rozhodl v pošťuchování pokračovat. Všiml si na zemi koše s nákupem a udiveně opáčil:

"Ty jsi byl pro proviant?"

"No a ne? Samozřejmě, byl jsem dole ve městě a stavil jsem se i pro zeleninu na trhu… No co je, proč tak koukáš?"

"Ne že bych se bál, ale ty opravdu hodláš vařit?"

"Samozřejmě, že to s tím vařením myslím vážně. Co tě na tom furt překvapuje?"

"No, slyšel jsem, že jsi jednou při přípravě míchaných vajíček vyvolal omylem Satana a byly tak hnusný, že je ani nechtěl ochutnat…"

"Cóóó? No to je sprostý, kdo ti tohle řekl?!"

"No Týna se mě snažila připravit na dlouhodobý pobyt s tebou…"

"O né, tak to né, s tímhle na mě nechoď! Týna má o vaření nejmíň co mluvit, ta ať se drží zpátky. Moc dobře si pamatuju, když mě poprvé pozvala k sobě, že mi něco uvaří. Proboha, vždyť my jsme museli napřed ještě šlapat do obchodu, ona neměla na to vaření ani základní suroviny. Když jsem otevřel dveře do špajzu, tak jsem tam našel akorát dvě ze zoufalství oběšený hladový myši!"

"Vy dva si nezůstáváte nic dlužní, co…"

"To si piš. To jí ještě vytmavím, potvoře. Tak ona bude šířit drby o mojí kuchyni, ona! Ona, která kdyby měla zásobovat vojáky na frontě, tak se do dvou dnů radši uzavře příměří, protože polovina vojska vyhladoví a druhá bude mít otravu z jídla. Ta ať mlčí!"

Max rozčileně popadl koš s jídlem a zalezl do kuchyně. Pff, on přece umí vařit! I Michal to říkal. Když nad tím tak uvažoval, byly chvíle, kdy ho štvalo, že se v kuchyni umí otáčet…

"A nebudeš to furt žrát, to je na zítra!"

To, že se blížily Vánoce, mohl každý rok poznat Michal podle několika signálů. Jakmile totiž začal Max sundávat obrazy ze stěn, aby vyleštil háčky, pochopil, že kouzlo nejhezčích svátků v roce dorazilo i k nim. Neměl moc důvodů protestovat, protože když už nic jiného, lákala ho představa, jak se opět přežere a praskne. Bohužel, musel si přiznat, že Max už mu v tomhle ohledu nejde naproti jako dřív, protože prohlédl jeho fígle, jak se dostat ke kalorickým pochutinám, a tak musí být stále vynalézavější. A větu o "nežraní" už si sám pro sebe zařadil do svátečního folklóru, bez kterého by těšení se na dárky nebylo kompletní.

Max dobře věděl, proč svého milého od svátečního jídla odhání. Moc dobře si pamatoval, kdy po příchodu z ateliéru zjistil, že za jedno odpoledne v Michalovi zmizelo zhruba šedesát lineckých hvězdiček, se kterýma se den předtím trápil. Po tomhle náběhu na infarkt už se zařekl, že bude všechny potraviny před svátky dávat pod zámek, anebo je bude hlídat zrakem ostřížím. Uvědomoval si, že se jedná o úkol nesnadný, dokonce snad až nemožný, přesto v něm nemínil polevit. Takže když si po celodenním kuchyňském maratonu lehal vedle Michala do postele, nezapomněl mu zdůraznit, že jestli se dotkne svátečně nachystaného jídla, na kterém nechal ruce, tak z něj bude mrtvý fotograf. Zívnul, spokojeně se otočil na bok a po chvíli už pravidelně oddychoval, což signalizovalo jeho hluboký spánek.

Na druhé straně postele tomu bylo jinak. Ručička hodin se přehoupla přes půlnoc a Michal pořád nemohl usnout. Jeho partner se vedle něj jako špalek věnoval snění a to ho víc rozčilovalo. Neklidně se zavrtěl, odfrknul si, vstal a došel si napustit do kuchyně sklenici vody. Jeho pohled zabloudil k lednici. K té lednici, ve které Max uložil tu ohromnou mísu bramborovýho salátu, ze které jemu, ubohému fotografovi na dietě, zakázal jíst. Hmpf, to není fér! I když, zakázal jíst, ale ochutnat, to by ho snad nechal… Rozhlédl se kolem sebe, opatrně, jako zahradník, který se chystá majznout krtka po hlavě, z odkapávače s nejvyšší opatrností popadl lžičku, otevřel dveře, rychle si nabral a spokojeně mlasknul. Lžíci po sobě umyl, aby zahladil stopy, a vrátil se zpět do postele. Jenže tím nevědomky vypustil džina z láhve…

Koukal do stropu a pořád nemohl usnout. Na patře měl stále chuť bramborového salátu, která ho hladila a jitřila jeho smysly. Podíval se, jestli Max stále spí, v duchu zaklel, znovu se potichu zvednul z postele a vplížil se do kuchyně.

Následující hodiny byly ve znamení potravinových orgií. Michal v nich sám sobě marně sliboval, že další lžíce, kterou si z mísy, uložené v lednici, nabere, už bude určitě ta poslední. Přesto labužnicky seděl v kuchyni, prohlížel si stará fotoalba a s neochvějnou pravidelností dlabal salát, který mu Max zakázal jíst. Už to dávno nebylo ochutnávání, už to byla regulérní žranice, při které ztratil pojem o množství, místu i čase, pouze pendloval po kuchyni tam a zpátky, aby ukojil svoji závislost, které se zbytečně snažil vzdorovat. Spokojeně mlaskal na celé kolo, olizoval lžíci od majolky a říkal si, že nic lepšího na světě snad nemůže být. A říkal si to do chvíle, kdy uslyšel šramot z ložnice. Podíval se kolem sebe, zdřevěněly mu nohy a očima se zabodnul do místa, kde očekával příchod svého partnera. Toho partnera, který mu zakázal jíst ten zpropadený bramborový salát a teď ho zabije!

Max se rozespale protáhl, udiveně zamžoural do světla, ale hned po příchodu do kuchyně ztuhnul a oněměl. V první chvíli si myslel, že se ocitl v nějakém strašně hnusném snu, že pořád ještě hluboce spí, ale ve snech to nevoní a tady ho hned do nosu praštil intenzivní odér směsi brambor, zeleniny a majonézy. Michalovo nenápadné ochutnávání způsobilo, že polovina mísy během noci jednoduše zmizela a větší část druhé poloviny byla díky cestování se lžičkou rozpatlaná na podlaze, dveřích od lednice, jídelním stole, dokonce snad i na stropě a celá kuchyně spíše připomínala vylodění na Gallipoli. Michal stál zaraženě s nástrojem zkázy v ruce, hubu zapatlanou od brambor a omluvně koukal na Maxe, který jen stěží zakrýval šok nad tím, co viděl. Ve snaze zachránit situaci se tak na svého milého usmál a omluvně špitnul:

"No, ale letos se ti ten salát opravdu povedl."

No.

Max napočítal do deseti a musel přiznat, že na informacích ohledně faktu, že nejvíc vražd se stane v kuchyni, něco skutečně bude. Popadl svého fotografa za límec a dostrkal ho do koupelny, aby ze sebe smyl stopy potravin a snad i pocit viny z toho, co jemu, nešťastnému malíři, vyvedl. A pak si vzdychl, šel a salát udělal znovu. Jen pro příštích několik dní zdobila dvířka od lednice výstražná cedulka s neumělecky pojatým Michalovým ksichtem, který byl přeškrtnut červenou čárou, a pod ním bylo napsáno:

“Poleju tě benzínem,
připravím si sirky,
při škrtu tě prokleju,
shoříš během chvilky!”

***

Kuchyňské okno v přízemí se otevřelo a vůně pečeného kuřete se vyvalila ven. Max větral po vaření, zbytek jídla i s pekáčem šoupl zpět do trouby a vrátil se zpátky za Robinem. Ten mezitím vytíral z talíře sos kouskem bílého chleba a oblizoval se až za ušima. Jeho pochybnosti o Maxově kuchyni se rozplynuly, takže když dojedl, spokojeně odsunul talíř od sebe, odfouknul si, poplácal se po přecpaném břiše a hlesnul:

"Promiň, že jsem kdy pochyboval o tvojí kuchyni. Zjevně jsi pro mě jako formu trestu zvolil přežrání se."

"Nemusel jsi to sníst celé najednou, mohl jsem ti to odložit."

"Když ono to bylo tak dobrý…"

"Obžerství je hřích, mysli na to."

"Do pekla půjdu za kupu jiných věcí než za vyjedený talíř."

"No, to je tvoje štěstí. Já tam skončím stejně taky. Takže sice nevíme, co nás tam čeká, ale víme, s kým tam budem."

Max nechal Robina oddechovat, vzal prázdný talíř a chystal se ho odnést, když se ozvalo vrznutí dveří a s typickým klepáním hůlky vstoupila dovnitř Anna:

"Co vy dva, zase nic neděláte?"

Robin nebyl schopný odpovědět, ale Max s pobaveným výrazem položil talíř na bar, založil si ruce a opáčil:

"To je zajímavý, vzpomněli jsme si na peklo a přijdete vy. O čem to svědčí?"

"O tom, že známý budeš už prostě mít holt všude."

Anna se rozesmála a Maxe v tu chvíli napadlo, jak je Anna vlastně hezká, jak jí její stáří vlastně sluší. Vějířky vrásek ji zdobí, vlasy vždycky pečlivě sčesané do toho typického drdůlku, šátky s jemnými vzory uvázané kolem krku, někdy letní šaty, jindy hezká halenka. A vždycky pohotový a přesný smysl pro humor. Tuhle babču prostě nejde nemilovat. Pomohl jí se usadit, pohladil ji po ramenou a s nepředstíraným zájmem se jí zeptal:

"Už jsme sice po jídle, ale ještě zbylo. Můžu vám taky nabídnout?"

"Tak záleží na tom, jestli k tomu dostanu i něco k pití, jinak sním všechno."

"Jak jinak… Dělal jsem citrónový kuře, tak vám donesu."

Max vstal, odběhl do kuchyně a za chvilku se vrátil s ještě vlažnou porcí jídla a skleničkou vína k němu. Anna se spokojeně uvelebila na židli, poplácala Maxe po lokti, sjela porci i nápoj detailním pohledem, podívala se na oba kluky a opáčila:

"A vy kde máte nalité?"

Kluci se po sobě podívali, tentokrát vstal od stolu Robin a donesl víno pro sebe i pro Maxe. Ten protočil oči v sloup, rezignovaně se napil, počkal, až Anna polkne sousto, a vyčítavě se na ni podíval:

"Kolikátá sklenička?"

"Dneska teprve třetí. Ale když se na to podíváš racionálně, tak je to vlastně první láhev."

"Já vám rozhodně nebudu mluvit do životosprávy, protože by to bylo naprosto zbytečný, ale přece jenom, neměla byste zařadit do svýho denního režimu i trochu zdravý a vyvážený stravy?"

"Za koho mě máš, já žiju zdravě. Třeba dneska jsem si dala místo kávy ráno čaj."

"Jenom tak?"

"No, tak potom jsem si dala tři šálky espressa, protože každý salát potřebuje slaninu…"

"Anni, bude vám osmdesát…"

"Tsk! Ticho, říkala jsem ti, že nemáš o mém věku na veřejnosti mluvit!"

"Vážně? Ve vašem věku si budeme hrát na cenzuru?"

"Drahoušku, já jsem nejstarší možný puberťák, kterýho znáš!"

"No, to jsem si všiml, jenom mě zajímá, v čem je tenhle přístup dobrej?"

"Protože stáří je na houby. Vykašli se na všechny ty kecy o moudrosti, to by musel být dubový pařez největším mudrcem. Klidně buď starý, ale hlavně nezačni být nudný, to by byl děs."

"Fajn, to nezní úplně blbě. A čím se teda udržujete v kondici?"

"Ale to je jednoduchý, stačí tři dobrý věci – těstoviny, kofein a dost vína!"

***

Pokud něco Maxovi přišlo na městečku dole sympatické, tak to byla jeho odpolední atmosféra. Všechny květiny jako by se domluvily a snažily se užít si co nejvíc slunečních paprsků, které dopadaly na rozpálené kamenné stěny domů a zídek. Bylo krásné procházet kolem barevných zahrádek i plotů, na kterých se roztahovalo psí víno. Jen ti místní lidi, to byla kapitola sama pro sebe.

Na úvodní otrávené pohledy si zvykl, koulení očima dokázal přejít, ale čím déle to trvalo, tím víc mu vrtalo hlavou, jestli jsou obyvatelé městečka opravdu tak nedůvěřiví, anebo se za tím skrývá něco víc. Zamyšleně došel až k jedné ze zastávek, která v městečku sloužila místní železnici, a ze zvědavosti se začetl do reklamní plochy, umístěné bokem. Hmm, prodej zeleniny, nabídka truhlářské práce, upozornění na přesun mše v kostele, varování před Větřákem… Cože?

Šokovaně koukal na černobílý leták, na kterém se skvěla podobizna větrného mlýna, přeškrtnutá tlustou červenou čárou. A samozřejmě, kupa keců o tom, jak je třeba bránit tradice, potírat pokleslou morálku a dbát na čistotu a pořádek.

Čekal by všechno. Pomluvy, drby, koulení očima, takový ten typický maloměšťácký přístup. Ale na takovou ofenzivu nebyl připravený! Nevěřícně zíral na plakát, vykreslující Větřák jako semeniště všeho zla a neřesti a jeho jako persónu non gratinovanou. Každým dalším slovem, které přečetl, v něm kypěl vztek. Se vší silou popadl kus toho papíru, strhnul ho z plochy, na které se nacházel, a vydal se rázným krokem směrem k radnici. Tentokrát byl snad i rád, že lidi mu sami od sebe uhýbají z cesty, protože by je při svém aktuálním rozpoložení smetl. A neuklidnil se ani při příchodu na náměstíčko, na kterém se nacházelo správní centrum městečka. Přesně do něj měl totiž namířeno.

"Kde je?" vyštěkl při tom, když vtrhnul jako velká voda do haly radnice, na nic netušící recepční, ale ta ani nestihla otevřít pusu a odpovědět, protože Max už se mezitím rozběhl po schodech, bral je po dvou a nezastavil se dřív, dokud nevrazil do starostovy kanceláře v prvním patře. Ten sice zvedl hlavu od papírů, které měl položené na stole, ale když viděl, kdo přišel, nenuceně se vrátil k jejich vyplňování. Až po chvíli mlčení položil příjemným a klidným tónem otázku:

"Potřeboval jste něco?"

"Co má tohle znamenat?"

Max naštvaně mrštil kusem papíru, který strhnul z poutače dole ve městě, a čekal na odpověď. Starosta se při tom jen spokojeně usmál, opřel se o opěradlo a vzal papír do ruky:

"Vy máte svoje plakáty, já zase svoje. Jednoduché, ne?"

"Proč? Vysvětlíte mi, proč tohle všechno děláte? Nic jsem vám neudělal, nedává mi to žádný smysl. Kdybych byl aspoň vrah, zločinec, podvodník, ale já jsem prostě jenom člověk, co chce oživit starý mlýn."

"Podívejte, jako jediný člověk zodpovědný za obyvatele v tomto malebném koutu světa prostě ze svojí pozice nepřipustím, aby se tu někdo roztahoval se svými nezodpovědnými sklony a lehkovážným přístupem k životu. Tohle městečko si žije svým poklidným životem už řadu let a tak tomu i zůstane. Víte vy vůbec něco o skutečné hodnotě práce?"

"Vy mě tu budete poučovat o práci, vy? Vidíte tyhle mozoly? Vidíte moje upracované ruce? Já nesedím celý den na zadku a nepředstírám, že jsem vosková figurína, která vyznává nějaký pseudohodnoty z minulýho století!"

"A já zase nevydávám patlání nějakých mazanic a hopsání na bůhvíjaký tralalá za práci."

"Vy si myslíte, že se odsud nechám vyhnat? Že mě tímhle vyřídíte? Tak to jste na omylu a já vám to dokážu."

"Když myslíte… Jak bych to jen zkusil popsat, že je vaše práce zbytečná… Říká vám něco rčení o boji s větrnými mlýny?!"

"A víte, že říká? Akorát jsem netušil, že jedna stará zaseklá vrtule bude sedět v týhle kanceláři!"

Max se otočil na patě, protože se na samolibě usmívajícího se starostu nemohl už dívat ani o chvíli déle. Měl strašnou chuť tomu chlapovi okřápat o hlavu veškerý porcelán, který kolem viděl, ale nakonec jenom vzteky třískl dveřmi a s naštvaným dupáním vyběhl z radnice zpět ven na náměstí.

Nešel na Větřák, i když to bylo první, co ho napadlo. Ale vzápětí si uvědomil, že by okamžitě upustil páru na Robina, a on si z něj nechtěl dělat hromosvod. Ne, na to je tenhle kluk až moc hodnej. Nahoru půjde, až se uklidní. Energickou chůzí se vydal dolů podél kolejí, propletl se úzkými uličkami, minul ploty a zídky obrostlé břečťanem a psím vínem, opustil kamennou dlažbu, a ani nevěděl jak, vyšel z města ven a mířil dál do volné krajiny. Netušil, jak dlouho pochodoval, nerozhlížel se nalevo ani napravo, prostě jen potřeboval vstřebat vztek, který s ním lomcoval. A teprve, když špatně šlápnul na kámen, kterého si nevšiml, zaklel, kopl do něj a odevzdaně si sedl do trávy.

Uvědomil si, že nemá ponětí, kde zrovna je. Musel být někde na severozápadních svazích, nahoře nad městem, v pustině, jak se domníval. Na chvíli zavřel oči a položil se mezi luční kvítí. Snažil se pravidelně dýchat, aby se uklidnil, ale moc mu to nešlo. Blbec jeden pitomý, zastydlý, takhle ho vytočit! Znovu se posadil a rozhlédnul se kolem sebe. Kolejnice, které před ním ležely a protínaly louku, pokračovaly někam vzhůru a ztrácely se za ohybem, jako kdyby vedly odnikud nikam. Připadaly mu zrezlé a opotřebované. On sám je zrezlý a opotřebovaný. On sám se teď potácí odnikud nikam.

Možná by měl schovat svá pruhovaná trička do skříně, obout černý boty, splynout s davem. Možná by měl připustit, že si ukousl moc velký sousto. Celý tohle místo se už od začátku staví na zadní, přitom on přece nic špatnýho nedělá. Možná by fakt bylo lepší do toho kopnout. Měl pocit, že se znova točí v tom samém kruhu, ze kterého chtěl vypadnout, a proto přece skončil v tomhle zapadákově. Co když…

A just ne, tohle on neudělá, žádný co a žádný když. Ne, teď nesmí povolit. Vzpomněl si na svého tátu, který mu před nástupem do školy řekl, že se nesmí vzdát ničeho, po čem opravdu touží, jinak by toho mohl věčně litovat. A on teď opravdu touží po tom vdechnout znova život tomuhle místu, a udělá pro to všechno.

Zvedl se z trávy, přejel očima ještě jednou zelené kopce, které se pod vlivem slunečních paprsků barvily do odstínů žluté a oranžové, a vydal se na cestu zpět. Tentokrát už beze spěchu prošel městečkem, minul kostel, odbočil do jedné z bočních uliček, pomalu stoupal k Větřáku a přemýšlel, co bude dělat. Co řekne Robinovi, co mu k tomu řekne on, pokud vůbec něco řekne… Hlavou mu vířila hromada myšlenek, ale ani jedna mu nepřipadala povzbudivá nebo aspoň racionální.

Kamínky na cestě mu šustily pod nohama a on se zamyšleně díval na mlýn, který byl blíž a blíž. Náhle se jedno z oken v přízemí otevřelo, vykoukla z něj Robinova střapatá hlava a on uslyšel zvolání:

"Hej, kde se flákáš?! Honem, pohni si, mám novinky, ze kterých si sedneš na prdel!"

Překvapeně pozdvihnul obočí, ale zvědavost byla silnější, tak přidal do kroku, aby se dozvěděl, co se teda zase děje. Na odpověď nemusel čekat dlouho.

Vzal za kliku, otevřel dveře a strnul. V místnosti, která obvykle zela prázdnotou, bylo hned několik lidí, kteří se mezi sebou bavili a po jeho vstupu se okamžitě otočili jeho směrem. Robin se k němu rozběhl a radostně se zajíkal:

"Maxi, ty vole, podívej se! Kapela, přišla sem kapela a živá, to je, co, že by si tu rádi zahráli. Dobrý, ne?!"

Max lehce ironicky protočil panenky, ale když viděl Robinovo nadšení, tak se trochu unaveně usmál a odpověděl:

"Jo, dobrý. Teď ještě aby uměli hrát – a aby měli pro koho hrát…"

Kupa kluků se k němu nahrnula a začala mu podávat ruce, představovat se a vysvětlovat, kdo je kdo. Aha, David hraje na kytaru, ten, no, ten další za ním byl klavírista, jeden z nich umí na housle, oukej, uff, moc informací za malý časový úsek. S výmluvou na žízeň se otočil k baru, když mu cestu zastoupil zlatý hřeb kapely – jejich zpěvačka.

Marně přemýšlel, jestli před sebou vidí femme fatale anebo Xantypu. Jasně, Týna a její kamarádky, to bylo něco, z čeho mohl čerpat při svojí představě, jak asi uvažuje něžnější pohlaví, ale temperamentní variaci na Carmen mezi ostrovními uťápnutými maminami, které tu zatím potkal, absolutně nečekal. Než vůbec stihl otevřít pusu, tak se mu zvládla představit sama:

"Áááhoj, já jsem Andrea, ale kluci mi říkají Andy."

Dívčina na nic nečekala, přitiskla se poprsím na šokovaného Maxe a svojí růžově zmalovanou papulí mu vtiskla na tvář takovýho hubana, až to mlasklo. Max mezitím pohledem hledal záchranu u zbytku osazenstva, ale jediné, čeho si všiml, byl Robinův vyvalený obličej a Annin zlomyslný úsměv. Zcela konsternovaný odstoupil o krok dozadu, natáhl ruku a zmohl se jenom na:

"Max. Moc vás těším…"

***

"Mikrofon zapojíme sem, bicí přijdou dozadu a kytaru postav támhle."

Oprýskaná dodávka před Větřákem a všudypřítomné pobíhání většího množství lidí než obvykle prozrazovaly, že kapela se snaží ve svém novém působišti zabydlet. Max to kvitoval s povděkem, i když mu z toho šla trochu hlava kolem. Všechny ty bedny, kabely, nástroje a propriety mu připomínaly jeho milovanou domovskou Soul Mary a všechny možné i nemožné zážitky, které v ní zažil.

Měl trochu obavy, co se z kapely, která se mu do baráku nastěhovala, vyklube, ale všichni ho svatosvatě ujistili, že to bude v pohodě. Metal jim zakázal, ale ani to nebylo potřeba, kluci logicky usoudili, že podobná muzika se do prostředí, jako je starý větrný mlýn, prostě nehodí. Když se jich ptal na honorář, obratem se zase oni ptali na pivo, takže urychleně zaúkoloval svoje kamarády na pevnině, aby kapela měla přísun tekutin, protože hladový a žíznivý muzikant je nefunkční muzikant. Takže k jeho spokojenosti měl pod střechou kupu lidí, které bavila muzika a kteří byli rádi, že se posunou dál z garážové fáze. Všichni byli z ostrovního přístavu, až na jejich textaře, ale jak řekl kytarista:

"Jeho moc neřeš. On má trochu vlastní svět, ale je v pohodě, uvidíš."

Fajn. No, co už, tak mají textaře s vlastním světem, asi to přežije, už tak je kolem práce až dost. Teprve když byla poslední bedna nastěhovaná pod pódiem a kluci se pustili do zapojování aparatury, s úlevou si sednul a napil se minerálky. Podal ji Robinovi, který si kecnul na židli vedle něj a úplně splavený z toho všeho nošení se spokojeně osvěžil.

"Haló? Drahouškové, slyšíte mě? Můžem něco zkusit?"

Andrea mávala na oba kluky z pódia, laškovně si pohrávala s mikrofonem a čekala na reakci. Robin s Maxem se na sebe podívali, ale po celodenním nošení věcí se oba zmohli jen na kývnutí hlavy a mávnutí rukama. Kapela usoudila, že se jedná o souhlas, takže se vzápětí do prostoru ozval zvuk kytary, bicí začaly udávat rytmus a Andy mohla začít zpívat:

„It's knowing that your door is always open
And your path is free to walk
That makes me tend to leave my sleeping bag
Rolled up and stashed behind your couch

And it's knowing I'm not shackled
By forgotten words and bonds
And the ink stains that are dried upon some line
That keeps you on the back roads
By the rivers of my memory
That keeps you ever gentle on my mind“

Max se zamyšleně koukal před sebe, ale nebyl sám. Robin hypnotizoval kapelu, snažil se vnímat slova i rytmus, ale myšlenkami byl někde úplně jinde než na Větřáku. Před ním se v jeho mysli znova odehrávalo jedno podzimní setkání…

„Vážení cestující, omlouvám se vám, ale vlak před námi srazil na přejezdu auto. V následující stanici vás budou čekat autobusy náhradní dopravy, které vás dopraví do cíle.“

„Absolutní paráda,“ blesklo mu okamžitě hlavou. Venku bylo hnusné podzimní počasí a Robina představa, jak čeká cestou do školy v nevytápěné hale nádražíčka s bandou cizích lidí na rozhrkaný autobus, vůbec nepotěšila. Ale nedalo se nic dělat, tak si s nechutí přehodil přes rameno kabát, popadl tašku a šel na chodbičku ke dveřím. A jen tak mimoděk přes rameno zaregistroval pobavený pohled. „Už zase?! Co ten tu furt dělá?“ Ale než stihl myšlenku výrazněji rozvést, vlak už brzdil a on se soukal ven.

Měl pravdu, v hale byla při čekání na autobus docela kosa. Litoval, že jeho zateplené zimní boty zůstaly v botníku a on do otravného podzimního počasí vyrazil jen v polobotkách. Zašátral v batohu a vyndal termosku s kávou. Vařil si ji sotva před hodinou, takže byla ještě dost horká na to, aby jej zahřála. Po prvním hltu se mu v těle rozlilo příjemné teplo a on se začal opatrně rozhlížet kolem sebe.

Všichni kolem byli zachumlaní do šálů a bund, seděli na lavičkách uprostřed i podél haly a tiše odpočítávali minuty do příjezdu autobusu. Jen jeden člověk stál ledabyle v rohu místnosti, měl rozepnutou koženou bundu s límečkem a zubil se na něj. Panebože, to snad ne! Málem mu zaskočilo a horké kafe si vyprskl na kabát. On se toho prvoplánového frajírka, který ho už několik týdnů ve vlaku pobaveně pozoruje při čtení knížek, snad nezbaví. Kluk se začal pochechtávat a vydal se směrem k němu. To se mu snad jen zdá.

„Co tak zašitý v rohu? I když je v něm devadesát stupňů, tepleji ti v něm nebude.“

Fajn, a ještě se baví na jeho účet. Tenhle den už nemůže být blbější! Odřeknutý vlak, vymrzlá hala, všude vybryndaný kafe a před ním suverénní frajer, který z něj má zdroj zábavy! Kluk naštěstí vycítil, že na druhé straně nastal trochu zásek, a tak ubral z kadence:

„Neboj, ty fleky pustí, dnešní pračky zvládnou spoustu věcí.“

„Díky, to mě uklidnilo. Nechceš taky napít? Je tu celkem chladno, tak by tě to mohlo zahřát…“

„Co v tom máš?“

„Kafe.“

„Kafe nepiju. Nemáš čaj s rumem?“

Zvedl k němu s naprostým údivem hlavu. Ten kluk snad naprosto bezelstně čeká, že z batohu vytáhne další termosku, a ještě k tomu s chlastem? Za co ho má, za minibar?

„No, vidím, že asi nemáš. Škoda. Čaj s rumem mám rád. Hele, tak až přijedem do města, mohl bys mě na něj třeba pozvat.“

Konsternovaně přikývl, nezmohl se na ani malý náznak odporu. Pozvat. Rum. Jen tak. Kluka. Cizího. Úplná idyla.

„Super, tak to bude fajn zahřátí pro tenhle den. Mimochodem, já jsem Pavel,“ a podal mu svou velkou, vyhřátou dlaň.

A tak se seznámili a šli na čaj s rumem…

Rob se oklepal, aby zaplašil vzpomínky, které se mu proti jeho vůli draly na mysl, povzdychl si a pohledem zabloudil do prostoru pod pódiem. Až teprve v tuhle chvíli si všiml kluka, který seděl u jednoho z kulatých stolků. Ten upřeně pozoroval kapelu na pódiu, dělal si poznámky do malého notesu, který měl před sebou, a vypadalo to, že ho nic jiného nezajímá. Působil přísně, s těmi kratšími černými vlasy, které seděly k jeho ostře řezaným rysům tváře, v tmavém svetru a s odpočívajícím německým ovčákem u nohou. Ideální materiál na portrét pro Maxe, blesklo mu hlavou. Robin se znovu rozhlédl, vzal desky s nápojovým lístkem a došel až k němu. Cizinec se na něj podíval tak upřeně, až v něm hrklo, přesto si dodal odvahu a špitnul:

"Mohu vám nabídnout něco z naší nabídky?"

Odpovědí mu bylo zakroucení hlavou, naznačující, že si nic nedá. Robin sklouznul zrakem na ovčáka ležícího pod stolem a dodal:

"Tak aspoň donesu něco k pití pro pejska."

Na odpověď tentokrát nečekal, odběhl k umyvadlu za pultem a vrátil se s miskou studené vody, kterou položil dolů. Znovu se na kluka podíval a usmál se, ten mu však úsměv neopětoval a znovu se věnoval zápiskům do svých poznámek. Rob se otočil, došel zpět k baru a zamyšleně mlčel. Teprve po chvíli se přitočil k Anně, sedící na jedné z židlí na druhé straně pultu, a jen tak mimoděk, aby nebyl příliš poznat jeho zájem, se zeptal:

"Anni, kdo je ten dlouhán, tam v rohu, co přišel s kapelou?"

"Myslíš Seana?"

"No, asi jo."

"Hezkej kluk, že? Po svým otci to rozhodně nezdědil."

"A copak já vím, kdo je jeho otec?"

"Ty to nevíš? Přece náš pan starosta."