Na Větřáku – 7. část

Robin zamyšleně rovnal talíře k pultu a hypnotizoval dveře. Na Větřáku zůstal sám – Anna mu společnost nedělala, Max běhal bůhvíkde a nikdo z kapely se neukázal, dokonce ani Andy výjimečně neseděla na baru a netlachala o tom, co kde vyvedla. Na jednu stranu mu samota vyhovovala. Větřák měl specifickou atmosféru, která dokázala lidi vtáhnout a úplně je pohltit. Na druhou misku vah ale musel položit svoje přesvědčení o tom, že by byl radši, kdyby celý mlýn občas představoval rušné místo, které by minimálně ekonomicky asi mělo větší potenciál než oáza klidu. Vlastně byl zvědavý, kdy to celé Max hodlá spustit. Celá stavba rozkvetla do krásy, i její okolí působilo najednou čistě a upraveně, dokonce mu připadalo, že i květiny kolem mlýna zvědavě natáčely svoje listy k přístupové cestě, aby vítaly očekávané návštěvníky.

Jeho pozornost se od dveří obrátila ke vstupu do kuchyně a řekl si, že srovnané nádobí odnese z pultu pryč. Zrovna když se k tomu chystal, ozvalo se typické vrznutí a dovnitř vběhl německý ovčák, následovaný vysokou postavou v černém saku. Robin automaticky počkal, až se Sean posadí, vytáhne blok s tužkou, pes se mu stočí k nohám, a když tohle všechno proběhlo, popadl tác s nabídkovým lístkem a vydal se ke stolu, ačkoli očekával, co by mohlo následovat. Přesto se postavil před Seana, usmál se a nabídl mu něco k pití. Následovalo odmítavé zakroucení hlavou, takže nabídl aspoň misku s vodou pro pejska. Otočil se, vydal se zpět k pultu, když mu náhle do zad zaznělo:

"Pořád na mě koukáš."

Překvapením sebou škubnul a obrátil se. Žádná změna – Sean, sedící u stolku a píšící do bloku. Ticho. Nulová reakce.

Zatvářil se nedůvěřivě a ve chvíli, kdy se chtěl znovu vydat původně zamýšleným směrem, se opět ozvalo:

"No, ano, ty. Pořád na mě koukáš."

Robin se poplašeně ohlédl po úplně prázdné místnosti a pronesl zcela zbytečnou otázku:

"Já?"

Sean unaveně zvedl oči od svého bloku a s tázavým pohledem se na kluka před sebou podíval. Měl na jazyku aspoň tři ironické odpovědi, ale když viděl, jak ho jednoduchou větou vyvedl z míry, všechny polkl a zmohl se na prosté:

"Jo, ty."

"Nekoukám, teda, koukám, ale koukám na všechny, jestli něco nepotřebují a tak."

"Všichni jsou většinou já. Takže koukáš."

"Dobře, tak pokud ti to vadí, už koukat nebudu."

"Neřekl jsem, že mi to vadí, řekl jsem, že koukáš."

"Asi ti nějak nerozumím…"

"To je fuk. Sedni si ke mně."

"Já?"

Sean se do Robina zabodl pohledem. V první chvíli si pomyslel, že ten kluk musí svoji nedovtipnost jenom předstírat, protože jinak jeho reakce nemůžou mít reálný základ. Pak ho ale napadlo, že Robin, působící vedle věčně rozjetého Maxe a koketní Andy jako opelichané kuře, má prostě tyhle nesmělé obranné reakce asi v základní výbavě. Proto místo odpovědi jenom poodsunul židli a počkal, až se na ni Robin ostýchavě posadí.

Robin si celý nesvůj kecnul na židli vedle Seana a čekal. Tohle nebyl Pavel, kluk jeho snů a vzpomínek, který se k němu hrnul, měl snahu hned mít humor a navazoval konverzaci. Tohle byl zamyšlený týpek, celý v černém, který měl u nohou velkého psa, tvářícího se jen o malý fous míň ostražitě než jeho páníček. Dneska to byl se svým týdenním strništěm Unavený Sean. Přistihl se, že má vlastně udělanou celou typologii jeho nálad. Zamyšlený Sean byl nejčastějším Seanem, kterého viděl – poklepávající tužkou do svého bloku, píšící a koukající kolem sebe. Smutný Sean se ukázal jen jednou, když ani nevytáhl svůj blok z tašky a po chvíli beze slova odešel. Temný Sean, ponuře sledující kapelu a ponořený ve vlastních myšlenkách Robina děsil. A Veselého Seana ještě neviděl a upřímně pochyboval, že existuje. Takže na otázku: "Tobě říkají Robin, co?" jen nejistě přikývnul, krátce se na Seana podíval a znova svůj pohled zabořil radši do země.

Ticho mezi oběma kluky se dalo krájet. Sean zaklapl notes a položil ruce mimoděk na stůl.

"Ty se mě bojíš?" opáčil směrem ke ztuhlému klukovi na druhé straně stolu, který při téhle otázce poskočil a zrudnul jako rajče.

"Já? No. Ne. Teda nevím. Měl bych?"

"Měl bys?! Co je tohle za dotaz? To vzbuzuju takovou hrůzu?"

"No, já nevím. Možná."

"Hergot, kluku, to je rozhovor jak s hluchoněmým!"

"Promiň, já nějak… Prostě, ty nemluvíš a teď najednou, takhle, z ničeho nic, víš, já jenom, to, no…"

"Koktáš, vidím. Nemluvím, to je pravda. Není moc o čem. Nebo s kým."

"Aha. No. Já zapomněl na tu vodu pro psa, tak…"

"Lunasa."

"Prosím?"

"Jmenuje se Lunasa, je to fenka. Ale říkám jí Luno, na to slyší víc."

Robin se usmál a sehnul se pod stůl.

"Ahoj, Luno," oslovil fenku vlčáka, která na oslovení zvedla uši a se zájmem zavrtěla ocasem.

"Asi se jí líbíš."

"Asi. Radši dojdu pro tu vodu."

Záminka s miskou představovala v tu chvíli pro Robina vysvobození. Když za barem plnil nádobku studenou vodou, mimoděk si radši taky opláchl obličej, protože měl pocit, že mu tváře musí hořet. Snažil se při cestě zpět překonat třes rukou, aby nebyla znát jeho nervozita. U stolku se rovnou shýbnul dolů, přisunul misku k pejskovi a podrbal Lunu za ušima. Odměnou mu bylo zamručení, zívnutí a protažení se. Zasmál se všem těm psím grimasám a narovnal se zpět k Seanovi. Ten se na něj upřeně podíval a jakoby mimochodem se zeptal:

"Proč jsi vlastně tady?"

"No, kvůli pomoci. Přijel jsem kvůli pomoci."

"To by si ten rozlítaný ušoplesk tady sám neporadil?"

"Max? Ten si poradí se vším, jak ho znám."

"A ty?"

"Já? Já nevím."

"Hmm. Umíš zpívat?"

"Co? Ne, vůbec, na tohle nemám vlohy, věř mi."

"To ten za barem tvrdil minule taky, a jak mu to šlo. Jsi v hudebním klubu na konci světa, tady si ostudu neuděláš. Nechceš to třeba někdy aspoň zkusit?"

"Stejně bych nevěděl co, nic známýho neumím."

"Tak schválně. No tak, nahoď něco, cokoliv. Ukaž, že máš v žilách krev."

Robin po téhle větě překvapeně zamrkal a povzdychl si. Krev v žilách, no dobře. Jenže, on toho fakt moc nezná. Rozhodně nic, co by se tady na cokoli dalo zahrát a z čeho by nemusel mít pocit, že je netalentované nemehlo. Marně očima bloudil po stěnách a hledal nějaký záchytný bod, když se mu rozsvítilo a on si vzpomněl na jednu písničku, kterou si pravidelně broukali s mámou, když se spolu oba ocitli v kuchyni. Tak se zvedl, nechal Seana u stolku, posadil se na pódium, zadíval se do prázdného prostoru před sebe a začal si spíš pro sebe zpívat:

„The other night dear, as I lay sleeping
I dreamed I held you in my arms
When I awoke, dear, I was mistaken
So I lowered my head and I cried.

You are my sunshine, my only sunshine
You make me happy when skies are gray
You'll never know dear, how much I love you
Please don't take my sunshine away.“

Když se nadechoval na začátek druhé sloky, zaskočil ho zvuk kytary vedle něj. Sean se totiž mezitím natáhl pro jeden z odložených nástrojů a začal vybrnkávat melodii písničky, kterou Robin zpíval. Ten se chvíli snažil zaposlouchat do rytmu, a když se mu podkres dostal pod kůži, spustil nanovo:

„I'll always love you and make you happy
If you will only say the same
But if you leave me to love another
You'll regret it all some day

You are my sunshine, my only sunshine
You make me happy when skies are grey
You'll never know, dear, how much I love you
Please don't take my sunshine away

You told me once, dear, you really loved me
And no one else could come between
But now you've left me and love another
You have shattered all my dreams

You are my sunshine, my only sunshine
You make me happy when skies are grey
You'll never know, dear, how much I love you
Please don't take my sunshine away.“

Robin dozpíval, počkal, až Sean dohraje, ale odvahu se na něj podívat neměl. V místnosti se opět rozhostilo ticho, které narušilo až klepnutí kytary odložené bokem. Sean, sedící se založenýma rukama vedle Robina, to nakonec nevydržel, drcnul do něj a vzdychnul:

"Tenhle barák je postavenej na hlavu. Že umí zpívat ten ušoplesk, to jsem zjistil z jeho návštěv v katedrále na útesech. Ale že se v tomhle ohledu bude dát něco vykřesat nakonec i z tebe, to jsem tak úplně nečekal. Ty asi nebudeš takový nemastný neslaný poleno, jak jsem si myslel."

V Robinovi po tom konstatování hrklo, podíval se na Seana, ale jeho tvář byla stejně netečná jako ve chvílích, kdy tvrdošíjně odmítal jeho snahy nabídnout mu něco k pití.

***

Klid odpolední siesty dole ve městečku narušovalo rytmické klapání po dlažbě. V uličkách se proháněl pouze letní vánek a Maxovy kroky představovaly jediný rušivý element, který ve všudypřítomném poklidu působil až nepatřičně.

Annin domek šlo na první pohled snadno přehlédnout. Drobná stavba na konci uličky se krčila za hradbou květin a všudypřítomné zeleně. Pro vstup bylo navíc vždycky třeba přeběhnout koleje, překonat několik schůdků a přes věčně vrzající branku se dostat do zahrady. Do té zahrady, ve které nebylo těžké se mezi květinami, okrasnými keříky a bylinkovými záhony ztratit. Max tentokrát vábení flóry odolal, vyhnul se pískové cestičce vedoucí mezi rostlinstvo a zaplul přes verandu do domku.

"Anni, nespíte? Mám tu pro vás nákup."

Tašky s nákupem dosedly na kuchyňskou linku a Max svým voláním mezitím zjišťoval, jestli je majitelka domku vzhůru. Postupně skládal nakoupené věci na svá místa a jako vždy se rozhlížel po stěnách na výzdobu. Když ho Anna poprosila o pomoc s donáškou nákupu poprvé, přišlo mu to trapné – ne že by jí odmítl pomoct, ale nechtěl se jen tak potloukat po cizím domě. Navíc, když sem přišel poprvé a viděl množství keramických ozdob, váziček, nejrůznějších obrázků na stěnách, hromadu fotografií a svazky sušených květin, měl upřímný strach, že něco rozbije. Až po několikáté návštěvě v domku zjistil, že každá z těch věcí tu má svoje místo, je za ní nějaká vzpomínka nebo příběh. Mezitím, co se věnoval třídění věcí, všiml si, že na linku vyskočila další obyvatelka domu, Annina zrzavá kočka. Max položil lahev s mlékem bokem a pohladil zvířátko po hřbetě:

"Ahoj číčo, tak co, co máš novýho? Panička ještě spí, že?"

"Ale houby spí, ten kravál by probudil mrtvýho."

"Číčo, ty mluvíš?! To jsou mi věci…"

Max stále mluvil ke kočce, i když mu bylo jasné, že hlas, doprovázený šouravými kroky, patří Anně, pomalu se šourající do kuchyně. Nechal šelmičku spokojeně příst, přiskočil ke stolku, odsunul jednu z židlí a obyvatelka domu se tak po chvíli měla kam posadit. Tenhle rituál už bral za běžný kolorit této domácnosti, stejně jako fakt, že teď má jít a uvařit kafe. Sesypal černý prášek do hrnku, postavil konvici na sporák a mimoděk při každém pohybu pohladil rozvalující se číču, která proti tomu neprotestovala. Anna se při pohledu na ten výjev pousmála:

"Tobě se ta kočka zamlouvá, viď?"

"To víte, že jo. Já mám rád kočky. I psy. Mám rád zvířata obecně. Když jsem se teprve oťukával se svým chlapcem, tak mi dokonce doporučil kocoura, abych nebyl sám. Nakonec jsem si zvíře nikdy nepořídil, on mi jako domácí mazlíček stačil."

"To vyžadoval neustále pozornost? Česat srst, vybírat klíšťata…?"

"No, něco na ten způsob by ho jistě potěšilo."

Nákup z tašek byl téměř uklizený na místě, horká voda z konvice naplnila hrnek až po okraj, vůně kávy zaplnila kuchyni a Anna si nemohla nevšimnout, že se Max při zmínce o svém milém začal mimoděk usmívat. S nadhledem svého věku usoudila, že by byla škoda v tomhle tématu nepokračovat. Proto se na Maxe usmála a povzbudila ho:

"Nechceš mi něco povědět o svém chlapci?"

Max se na tuhle výzvu znovu pousmál. Sedl si na židli ke stolu k Anně a zadíval se na obrázky, které zdobily stěnu naproti, zasnil se a povzdychl si:

"Michal je světoběžník, teda, byl. Pan rozlítaný. Pan neřízená střela. Nikdy jsem ho neviděl úplně v klidu, i když i tuhle stránku v sobě měl. Byl fotograf, nejlepší, jakého znám. Uměl zachytit všechno – barvy, nálady, počasí, zhmotnit vzpomínky – člověk se na fotku od něj podíval a hned věděl, kde je a jak se tam cítí. Přes tu všechnu zcestovalost se ke mně vracel, měli jsme mezi sebou nastavené, že já jsem ten pevný bod, jako maják na pobřeží, a on ta kometa, která krouží a září. Věděl jsem, že se k němu můžu kdykoli obrátit, i když jen v myšlenkách, ať už byl kdekoli. A byl vysoký. Až do nebes, možná ještě víc."

"Vážně? Jako můj syn, to je hezké."

"Fakt? Jaký vlastně byl? Promiňte, nechci vyzvídat, o něm nikdy nemluvíte, jen o dceři."

"Něco ti ukážu, počkej."

Anna se s námahou zvedla, odmítla Maxovu pomoc, došla ke skříni v rohu a z police v horní části vytáhla menší, omšelou papírovou krabici s víkem, kterou donesla zpět ke stolu a znovu se posadila. Odklopila víko a prohrábla se listy papíru uvnitř:

"Tohle jsou jeho dopisy. Mám je všechny schované, podívej. Opatruju je jako poklad. Ty si nechám k sobě do hrobu."

"To všechno vám poslal?"

"Ó ano. David byl nesmírně živé dítě. Nebyl týden, abych mu nezašívala kalhoty, nevyspravovala svetry a kdy bych nemusela dokupovat náplast na rozbitá kolena a odřené lokty. Ostrov mu pak začal být malý, nikde neměl stání, tak vyrazil do světa. Nebránila jsem mu a on, abych se nebála, mi pravidelně psal o tom, co dělá, koho potkal, kam se chystá, kde se mu líbilo… Třeba tuhle fotku mi poslal z Port Shepstone, nebudu tě napínat, to je v Africe, tam dole, na jihu."

Anna podala Maxovi z krabice zažloutlou fotografii. Byl na ní mladý muž, spíš ještě kluk, se širokým úsměvem, krátkými tmavými vlasy, v neforemných kalhotách a v košili s vyhrnutými rukávy. Max přejel neznámému na fotografii prstem přes obličej, jako kdyby ho chtěl pohladit, a podíval se zpátky na Annu:

"Co se s ním vlastně stalo? Teda, pokud se na to můžu ptát."

"To víš, že můžeš. Co by, napadlo ho, že jeho rozlítaný život potřebuje nějaký řád, pevnou strukturu. A tak mi jednou napsal, že vstoupil do armády. Neschvalovala jsem to, ale zkus na dálku poručit dospělému synovi. No, z dopisů z cest se staly za nějakou dobu dopisy z války. Pak jich chodilo stále méně a méně a jednou přišel ten poslední, který už nebyl psán jeho rukou. Bylo to strohé vyjádření, že hrdinně padl v boji a že ho pohřbili někde daleko do hromadného hrobu. Tak už jsem ho nikdy neviděla, už se mi nikdy domů nevrátil. Byl to můj malý chlapec, a najednou byl pryč. Víš, srdce může puknout žalem, a přesto tluče pořád stejně. Nevěřila bych tomu, ale je to tak. Ale když vidím, jak nabíráš, tak tohle jsem ti vyprávět neměla!"

"Jenom je to smutný. Musí vám chybět, ne?"

"To víš, že mi chybí, komu by nechyběl? Není den, abych si na něj nevzpomněla. Ale určitě už je teď někde jinde, kde všechny svými kousky vyvádí z míry, a já jsem si jistá, že se s ním zase jednou setkám."

"Já se jenom bojím smrti. Dřív jsem se nebál, ale teď mě tak děsí."

"Ale drahoušku, na smrti nemáš nic děsivýho! Podívej se na mě, bude mi skoro osmdesát, jsem jednou nohou v rakvi a nebojím se ani trochu. To už bych měla větší strach jet autem v dopravní špičce."

"Anni, vy jste tak odvážná."

"Ale kdepak. To David byl odvážný. A tvůj Michal určitě taky. Ostatně, když se podívám před sebe, tak sbalit si kufry, opustit bezpečí domovského přístavu a zakotvit někde, kde člověk není úplně vítán, to chce taky slušnou porci odvahy, nemyslíš? Máš jí v sobě víc, než by sis uměl představit."

"Možná na tom něco bude. Ale je to od vás tak hezký. Moc by se mi líbilo, kdyby o mně takhle mluvila i moje máma."

"A nemluví?"

"No, silně pochybuju. Ta spíš mluví sama o sobě. Nemyslím si, že v jejím životě hraju já nebo Marek nějakou roli."

"Marek?"

"Můj nevlastní bratr, ale beru ho jako vlastního. Vpadl mi do života jako velká voda, ale na rozdíl ode mě on tuhle povodňovou náturu v sobě nemá. Teď pracuje pro jeden banánový parník, má kapelu, je zamilovaný až po uši do jednoho dvoumetrovýho Irčana a já se o něj nemusím bát."

"A stejně se bojíš."

"Bojím, to víte, že bojím. Pořád mám v sobě strach, že za každou zatracenou věc, co mám nebo budu mít, budu muset šeredně zaplatit. A to mě fakt děsí. Mám strach, že zůstanu sám, jako vždycky, že nějak nosím lidem smůlu. Nějak to neumím vysvětlit."

"Co tím myslíš, jako vždycky? Teď přeci nejsi sám, máš tu Větřák a Robina, kupu práce…"

Max se na Annu pousmál, ale oči měl zvláštně zamyšlené a smutné. Upil pomalu chladnoucí kávy a přikývnul:

"Ano, mám tu Větřák, Robina, vás, tohle zvláštní místo. Mám tyhle naše rozhovory, kupu starostí navíc, hromadu věcí k zamyšlení. A někdy si připadám, jako by mi byly znova čtyři roky. Tehdy byla venku bouřka. Šíleně pršelo. Já jsem měl strach, ležel jsem v posteli přikrytý až po bradu a třásl jsem se. Volal jsem na mámu, aby přišla, chtěl jsem, aby mě vzala do náručí. A ona v tu chvíli stála dole v přízemí i s kufry a byla na odchodu. Tolik let jsem si myslel, že chyba byla ve mně, tolik let jsem se za to neměl rád, než mi došlo, že ona už je prostě taková a že jednoduše nechce, abych byl v jejím zorném úhlu. Byl jsem dítě, chtěl jsem svoji mámu, všechny děti ji chtějí, ale ani tehdy jí na mně nezáleželo. A já jí to nikdy neodpustil. Stejně jako jsem neodpustil sobě to, že už tu Michal není."

"Maxi, to přece není tvoje vina!"

"No, to se lehce řekne. Kdybych aspoň před tím odjezdem dupnul, udělal scénu, seřval ho, prostě cokoli, jenom abych ho zadržel…"

"Tak byste se pohádali, do odjezdu by byla tichá domácnost, on by stejně odjel a ty by sis vyčítal, že poslední, co jsi mu kdy řekl, byla nějaká urážka. A to snad nechceš, ne?"

"Asi máte pravdu. Ale stejně… Občas, když jsem sám, na Větřáku nikdo není, tak sedím uvnitř, u baru a koukám ke dveřím. Mám vždycky pocit, že se rozrazí, dovnitř jako první přiletí velká, vybledlá taška s hromadou harampádí, ozve se zvuk krosny, která se sveze na zem, Michal po tomhle entré vpadne dovnitř, rozhlédne se na všechny strany, a i když mě uvidí, tak pronese: ‚Hej, je tu někdo, už jsem doma. A chci kafe a koláč!‘ A já bych se k němu chtěl rozběhnout a místo kafe a koláče mu padnout do náručí, držet ho, nikdy ho už nepustit, zabořit hlavu do jeho hrudníku a zapomenout na všechno, co mě kdy trápilo. Jenže ty dveře se nikdy neotevřou a on už nikdy nepřijde. A já mám pocit, že to na mně visí jako závaží, co mě drží na jednom místě. Jako něco, co nikdy nepřebolí."

"Víš, to máš těžký. Vem si, jaký to bylo, když odešel můj muž, myslela jsem, že přijde konec světa. Že už nikdy nic nebude stejný. A měla jsem pravdu. Pořád mi chybí. Byla to moje velká láska."

"Láska, to je taky věc. Já vlastně ani nevím, jestli jsem se ještě schopný znova vůbec zamilovat. Připadá mi to najednou tak komplikovaný…"

"Zlatíčko, kolikrát ti to mám opakovat, jsem stará, ne senilní, to bych si jako nejstarší puberťák na světě navíc nemohla dovolit. Vím moc dobře, že láska je jako tahle naše lokálka, jen se na ni podívej – nasedneš do ní v neuvěřitelný piheli, kodrcáš se ze strany na stranu, párkrát se praštíš do hlavy a celý ten cirkus tě vyhodí v ještě větší díře, než z jaký jsi vyjel!"

"No a já v ní hledám něco složitýho. Je fakt, že si připadám jako v čekárně. Dřepím na jednom místě s pocitem, že mi ujel vlak."

"Ale, houby vlak. Prostě jenom čekáš na čerstvý vítr, nějaký nový impuls."

"Myslíte takový vítr, který roztočí lopatky i u Větřáku?"

"Takže nejsi slepý, no vida."

"Anni, byl bych úplný idiot, kdybych nepostřehl, že mlýn je zaseklý na jednom místě všemu navzdory. Ať se děje, co se děje, nevšiml jsem si, že by se pohnul byť i jen o píď. Všechna kola jsem prohlédl, všechno je odbržděné a namazané a furt nic. Prvních pár dní jsem myslel, že se z toho asi zblázním, protože jsem nemohl přijít na to, v čem je chyba, ale nakonec mi došlo, že s tím asi nic neudělám."

"Prostě asi holt čeká na ten čerstvý vítr. Jako ty. Věř mi, oba se dočkáte, cítím to v kostech. Možná v nich mám revma, ale taky tušení, že tohle zvládneš."

"Vlastně nevím, jestli se mám těšit, anebo bát."

"Obojí!"

Na ostrov pomalu padal večer. Zlatavé tóny zapadajícího slunce postupně opět měnily barvu fasád zdejších domů, kolem kterých Max klidně a rozvážně stoupal vzhůru k mlýnu na kopci. Dlažba mu jen zlehka klapala pod nohama, když došel na náměstí, pohlédl skrz jednu z uliček na Větřák, povzdychl si a upravil si neposedný pramen vlasů tím, že si jej zastrčil za ucho.

Tak obojí, řekla Anna.

Dobře, tak obojí. Tak se bude těšit i bát.

***

Větřák při pátečním večeru připomínal včelí úl. Všechna okna byla otevřená dokořán, na celý kopec se rozléhalo hlasité volání, všude se komíhalo plno rukou a nohou a zejména Max měl pocit, že neví, kde mu hlava stojí. Pořád měl pocit, že mlýn ani on ještě nejsou úplně připravení na nějaké velké akce, ale otevřít Větřák pro veřejnost už jednoduše chtěl. A tak bouchl do stolu a všichni z kapely, Robin i Andy naklusali na plac a pustili se do práce. Do všeobecného cvrkotu pak navíc došla ještě Anna, která se usadila ke stolku a všetečně se zajímala o vše okolo. Robin, nosící přepravky s proviantem do kuchyně, tak každou chvíli komentoval, co vlastně odnáší a proč. U páté bedny už Anna jen nevěřícně kroutila hlavou:

"Tolik jídla… K čemu mu to bude?"

"Já nevím. Prý chce vařit, z vlastní zkušenosti vím, že to umí, ale i tak z toho mám strach. Podle toho, jaký informace mám od jeho kamarádky z přístavu, tak nevím, jestli být zvědavý, anebo se bát…"

"Kdybys nekecal!" Maxova rozčepýřená hlava vykoukla zpoza rohu a její majitel cítil potřebu se ohradit. "Týna o mně šíří účelové nesmysly a nejhorší je, že tomu všichni věří!"

Robin se rezignovaně podíval na Annu a pokrčil rameny: "No, když myslíš. Ale já jsem kvůli jídlu nemusel tahat sebe a svého partnera do nemocnice."

"Ta potvora! Zrovna tohle ti říkat nemusela!"

"Stejně by to na tebe prasklo…"

"A o co vlastně jde?" zeptala se Anna s nepředstíraným zájmem. Max si povzdychl, vylezl ze skladu a začal vyprávět…

Léto v přístavu představovalo pro všechny čas plný různorodých aktivit. Někdo vyrážel do přírody, někdo na výstavy, někdo za kulturou a Max vyrážel za Michalem. Nemohl se svého fotografa nabažit! Fakt spolu oficiálně chodí, tenhle nádherný kus chlapa je jenom jeho. V duchu se zastyděl za svoje pubertální myšlenky, začínající u jeho vypracovaného hrudníku a končící bůhvíkde, ale pak si řekl, že má na trochu hormonální bouře právo. Problém byl v tom, že přes tyhle výkyvy emocí měl trochu potíž s praktickými životními potřebami, jako byl nákup nebo úklid. Pořád si prostě říkal, že člověk může být jenom z lásky živ a že čínská polívka na sto způsobů k večeři mu šetří čas. Ale všeho do času…

"Chci jíst!" zahalekal Michal, vzápětí se rozesmál a škytnul. Max si jenom odevzdaně povzdychl, pousmál se a usadil Míšu na gauč. Hodiny v obýváku ukazovaly, že čas se přiblížil k půlnoci a jejich noční návštěva Soul Mary se protáhla. Nebylo to tak, že by to oběma klukům vadilo, protože soulové muziky, dobrýho pití a kamarádů není nikdy dost. Jenom Max si při pozdním návratu k Michalovi do bytu uvědomil, že potřeba jídla půjde splnit jen za předpokladu, že někde tady budou nějaké potraviny. A to se najednou ukázalo jako problém…

S velkou nadějí se vrhnul k ledničce, protože čekal, že v ní snad něco najde. Chyba lávky. Na dně se krčila oschlá mrkev a ve dveřích si všiml nedopité lahve bílého vína. Povzdychl si, zavřel prázdnou lednici a podíval se do špajzky. Police byly vymetené, pouze na dně se krčila krabice s cibulí. Vida, to půjde, pořád lepší než nic. Vrátil se do obýváku a podrbal Michala na hlavě:

"Co bys řekl půlnoční cibulačce?"

"Mňéééhééé."

"Beru to jako souhlas."

Neváhal a pustil se do práce. Cibulky mu sice na první pohled přišly poměrně drobné a mírně odlišné od těch, které používal v kuchyni běžně, ale vzhledem k tomu, že sám v sobě neměl zrovna nízké množství alkoholu, nevěnoval tomu zvláštní pozornost. Za pár chvil, vyplněných intenzivní kulinářskou činností, se bytem nesla vůně polévky a dva hluboké talíře s cibulačkou brzo přistály na stole. Po první lžíci se Maxovi zkřivila pusa. Divně se zatvářil i Michal, ale cpal do sebe polévku dál, takže i on pokračoval v jídle.

"Chutná ti?" zeptal se opatrně.

"No, je to takový…"

"Kreativní?!"

"Tak nějak bych to asi popsal."

"To jsem rád. V kuchyni mi to prý jde."

S přemáháním se na Michala usmál a pokračoval v jídle. Pusa se mu kroutila čím dál tím víc, až si říkal, že by mohl diplomaticky naznačit, že to dojídat nemusí. Furiantské přesvědčení o dokonalosti jeho kuchařského úsilí nicméně zvítězilo a on – stejně jako Míša – do sebe nakonec talíř polévky zvládl nacpat. Pocit hladu sice ustoupil, ale bylo mu všelijak, jen ne dobře. Zahnal Michala do postele, vyčistil si zuby a ve chvíli, kdy se chystal opustit koupelnu, projela jeho břichem palčivá bolest a v neúprosných křečích se mu podařilo dostat na záchod. Prvotní pocit úlevy záhy vystřídalo předpeklí v podobě stažených vnitřností a obrovských krůpějí potu, které mu z té hrůzy vyrašily na čele. A jak záhy podle bušení na dveře záchodu zjistil, nebyl v tom sám…

"Pohni si, já taky musím!" lomcoval zoufale Michal s klikou.

"Nemůžu, já prostě pořád to…"

"Ale já už to nevydržím!"

"Musíš… koupelna…" vypravil ze sebe Max zoufale při dalším návalu bolestí v břiše a zoufale se opřel o jednu ze stěn na toaletě. Vrznutí vedlejších dveří pak prozradilo, že Michal teda nakonec vzdal čekání a musel se svými zažívacími problémy do koupelny…

Zbytek noci měl pak už v mlze. S pomocí boží a sanitky, kterou si zvládli zavolat, se oba dostali na pohotovost, kde jim vypláchli žaludek a odkud je ráno unavené a vysílené vyzvedla Týna. A byla to také ona, kdo si celou záležitost nenechala pro sebe, takže když se oba kluci po týdnu ukázali spolu v klubu, všichni už věděli, že Max chtěl Michala otrávit tím, že uvařil cibulky tulipánů z Holandska, které si ve špajzu schovala Michalova sestra. Když se navíc přišlo na to, že ony cibulky stály skoro pět set euro, rázem byl z Maxe autor nejdražší polévky ve městě…

Anna si utírala slzy, které jí smíchy vyhrkly, zatímco se Robin stěží držel jednoho ze stolků a v pase objímal Andy, která se zalomená jak kliková hřídel při představě vývaru z tulipánů řehtala na celé kolo.

"Teda, myslela jsem, že mám s chlapy zkušeností víc jak dost, ale otrávit objekt svýho zájmu cibulačkou, to se mi fakt nikdy nepovedlo!"

"Sklapni, fakt to bylo omylem."

"Bože, kde mám kabelku, myslím, že můj pečlivě nalíčený ksicht mi z obličeje už stekl někam ke kolenům. Pánové, omluvte mě, musím se jít upravit. Slibuju, že budu hned zpátky. A Maxi, neboj, v kuchyni se určitě ničeho nedotknu!"

"Kozo!"

Do všeobecného smíchu, veselí a práce se ozval zvuk vrznutí dveří, následovaný dusotem rázných kroků, který si vyžádal pozornost všech v místnosti. K baru napochodoval starosta, viditelně ne tak dobře naladěný jako zbytek osazenstva, a prstem ukázal na Maxe:

"Vy! O co vám jde tentokrát?!"

Všichni se podívali na osloveného, který duchapřítomně nasadil falešně sladký výraz a začal si jako nevinnost sama hrát s vlasy a odpovídal tak, že by mu člověk věřil neschopnost napočítat do pěti:

"Mně? O nic. Ostatně, do půl roku přece zkrachuju, tak o co by mi tak mělo jít?"

"A co má znamenat ten víkendový program, který lidi tahá do tohoto doupěte?"

"Budeme slavnostně otevírat, já už se móóóc těším. Vy ne?"

"Slavnostní otevření? Tuhle sobotu? Den před tradiční letní mší, víte, jak to narušuje naše tradice a způsoby…"

"Nevím," skočil Max starostovi do řeči, zatvářil se pro změnu útrpně jak krtek u betonového parkoviště a zamrkal: "Ale můžete mi o tom další půlhodinu vyprávět a já si mezitím vydrhnu schody."

"Vy… Vy… Vy… Já už toho mám dost. Přivandrujete si sem bůhví odkud, je mi jedno, kde vás kdo vyhrabal, pak si jenom tak, jakoby nic, vezmete do parády tuhle ruinu a její ještě zchátralejší majitelku, dotáhnete sem tuhle bandu šašků, hrající si na hudební těleso, a aby toho nebylo málo, ještě tu s vámi tráví čas můj jediný syn! Prostě je vás nějak moc, rozumíte? Co bude příště, budete kandidovat na starostu?"

"Ony budou volby? Jů, já a starosta? Jinak vám srdečně gratuluju, tím, že jste urazil všechny lidi v týhle místnosti pomocí jedné věty, mám ohromnou motivaci dělat pro vás libovolný ústupek. Větřák otevírá tuhle sobotu. Ať se vám to líbí, nebo ne."

Jemné pokynutí hlavou naznačovalo, že z Maxovy strany je rozhovor u konce. Starosta nevěděl, jestli má vzteky zblednout nebo zrudnout, přejel očima vysmáté obličeje všech v místnosti, něco nesrozumitelně zavrčel a rychlým krokem opustil místnost. Anna se spokojeně uvelebila na židli, drcla do vedle stojícího Robina a pobaveně ucedila:

"Dobrý, viď? Když už nic, tak tu máte aspoň srandu!"

***

Oba kluci stáli spokojeně ve dveřích, dívali se na výsledek svojí práce, pak se otočili na sebe a plácli si. Větřák rozkvetl do krásy. Od toho jarního pošmourného dopoledne, kdy k němu Max vystoupal poprvé, se na něm řada věcí změnila. Okna i dveře zářila novou barvou, na stěnách visely staré fotky i některé z Maxových obrázků, podlahy se leskly, sklenice byly vyrovnané v řadách, drobné stolky i vyrovnané barové židle natěšeně čekaly na svoje první hosty.

I osazenstvo mlýna se hodilo do gala. Max vytáhl slavnostní tmavě zelenou vestu, kterou si oblíknul na čistě bílé triko, Robin pro změnu provětral jedno ze svých sak. I kapela na sebe nahodila slušný ohozy, Sean jako obvykle seděl u stolku celý v černém a jediný, kdo chyběl, byly obě dámy. Nikoho nicméně nemohlo překvapit, že jako první dorazila na kopec Anna. Robin jí pomohl po příchodu s usazením a zalichotil jí:

"Moc vám to sluší. Vypadáte najednou taková hezčí, mladší."

"A to jsem předtím mladě nevypadala?!"

Anna se rozesmála tomu, jak rychle dokázala Robina přivést do rozpaků. Přátelsky do něj šťouchla a pokynula směrem k baru. Rob to pochopil jako pobídku k vyřešení žízně a obratem donesl Anně skleničku s ovocným vínem. Slastně upila, mlaskla a spokojeně si povzdechla:

"Dobře jsem vás, chlapci, vycvičila…"

"No, dovolte! Já přece nejsem pes!"

"To máš pravdu, čumáčku. Až začneš místo pozdravu podávat pac, tak budu vědět, že jsem výcvik přepískla."

Robin se s bezradným výrazem podíval k Maxovi, který se potutelně culil za barem a nechával svého kamaráda napospas uštěpačné postarší dámě. Zrovna když se chystal jít svého kumpána vysvobodit, otevřely se znovu dveře a dovnitř vstoupilo zjevení. I Sean, udivený všeobecným tichem, zvedl hlavu od bloku a podíval se ke vchodu. Ve dveřích stála Andrea, oblečená ve dlouhé splývavé róbě s vysokým pasem a sukní až na zem. Modrou barvu šatů narušovala pouze stříbrná stuha, sepnutá umně vyrobenou sponou ve tvaru listu. Max na tváři vykouzlil úsměv a Robin se zmohl jen na větu:

"Páni, ty – vypadáš krásně."

"Děkuji. Pomůžeš mi? Mám strach, abych nezakopla."

Andy si nadzdvihla sukni a zavěšená o Robinovo rameno pomalu sešla k ostatním. I Anna uznale pokývala hlavou, přesto si neodpustila mírné uchechtnutí, šťouchla Andreu do obnaženého ramene a zvědavě se přeptala:

"A ty šaty mají být fakt takhle? Nechybí jim něco?"

"O, ne, to je v pořádku, já nikdy nenosím spodní prádlo."

"Já spíš myslela, jestli jim nechybí vkus."

"No dovolte! Náhodou, stejný styl šatů jsem teď viděla u první dámy Spojených států!"

"Vážně? A u které, paní Lincolnové nebo u manželky George Washingtona?"

"Hlavně že vy jste šatník zdědila ještě po Evě, když ji vyhnali z ráje…"

"Nechte toho vy dvě!" naoko je okřikl Max. "Přijdou lidi a vy před nima budete kejhat jak husy na trhu."

"No, zatím tu moc velkou návštěvnost nemáš, tak si pár poznámek vyměnit můžem," odvětila mu Anna. Měla pravdu, kromě stabilního ansáblu zatím nic nenasvědčovalo, že by se Větřák měl brzy naplnit zákazníky a že by kapela měla publikum, pro které by mohla hrát. Zatímco Robinovi dělala takřka nulová účast vrásky na čele, Max to bral sportovně, protože podobný výsledek vzhledem ke starostově snažení a povaze obyvatel městečka očekával. Chlácholivě svého ustaraného parťáka poplácal po rameni a vydal se za bar. Po chvíli postavil na pult tác se skleničkami a hvízdnul:

"Hej, děcka! Tak si připijem. Zvládli jsme dát Větřák dokupy a to si zaslouží oslavu!"

Kluci z kapely seskočili z pódia a pro přípitek se vydal dokonce i Sean, který se postavil vedle Robina. Všichni si vzali nabízené sklenice, ozvalo se několikanásobné ťuknutí a potom se místnost zaplnila pochvalným mručením. Robin po ochutnávce překvapivě zvedl obočí a podíval se na Maxe:

"Poslouchej, to je dobrý, to se dá pít. Co to je?"

"Whiskey z Walesu."

"Jak jsi k tomu prosím tě přišel?"

"Já ti to řeknu a ty to budeš vědět," uzemnil Robina dotazovaný a rovnou se otočil na kapelu i Andreu: "Hele, nestůjte tu tak naprázdno a běžte něco zahrát, ať tu máme veselo a všichni ti páprdové dole slyší, že se umíme bavit."

"A co by sis představoval?"

"No, já jsem vždycky u nás v přístavu měl za svoje ikonický sólo ‚Sugar Pie, Honey Bunch‘, ale…"

"To zvládnem taky!"

"Ne, ne, ne, díky, ale ne. To už patří někam jinam. Navíc, nic ve zlým, ale nepůsobíte jako jazzový orchestr, ale jako folková garážovka, byť hezky oblečená. Zkuste něco jinýho."

"Fajn, asi víme, co máš na mysli!"

Kluci se zasmáli, odložili skleničky, pomohli Andree dostat se na pódium, domluvili se a za chvíli se do prostoru ozvala svižně odsýpající skladba:

„Though the night be dark as a dungeon
not a star to be seen above
I will be guided without a stumble
into the arms of my only love

I went up to her bedroom window
kneeling gently upon a stone
I whispered through her bedroom window
“Darling dear, do you lie alone?”

I'm a rover, seldom sober
I'm a rover of high degree
It’s when I'm drinking, I'm always thinking
how to gain my love's company…“

Anna seděla u stolku, popíjela spokojeně svoje víno, ale neušlo jí, jak se Max vedle ní vrtí do rytmu. Drcla mu do ramene, kývla směrem k pódiu a do ucha mu rázně řekla: "Hele, když tu nikdo není, běž si taky zazpívat."

"Anni, nepokoušejte mě. Víte, že nezpívám."

"Ale notak, nemusím tě přece přemlouvat. Vidím, jak ten mikrofon hypnotizuješ, tak to běž zkusit. Minule jsme neutekli, neutečem ani teď. Pokud teda nepůjdeš hned potom dělat do kuchyně cibulačku…"

"Tohle tady budu poslouchat hodně dlouho," povzdychl si Max, a aby se vyhnul dalším narážkám na svoji kuchyni, radši vstal a šel ke klukům, aby se s nimi domluvil, co by si spolu mohli zahrát a zazpívat.

Andy mezitím opatrně sešla z pódia a rozhlédla se po místnosti. Napadlo ji, že by si mohla sednout k Seanovi, ale myšlenka v hlavě ji upozornila na fakt, že se vůči ní chová s taktem dubového pařezu a ona si chce dnešní večer užít. Proto zamířila k baru a posadila se na jednu z vysokých židlí vedle Robina, na kterého se povzbudivě usmála:

"Tak co, dobrý?"

"Ale jo. Jen jsem čekal, že se přece jen někdo z městečka ukáže…"

"Hele, v klidu. Lidi přijdou, na to já mám čuch. Společenská blokáda Větřáku nemůže trvat věčně a zvědavost je silná motivace."

"Myslíš?"

"Myslím. A hele, vypadá to, že Max nakonec našel něco schopnýho ke zpěvu."

Pohledy obou dvou sklouzly k pódiu, na kterém se Max postavil k mikrofonu, obhlédl prostor a po krátké kytarové předehře, udávající rytmus, začal zpívat:

„Sticks and stones are flying
Clouds above are crying
And you're just tryin' to find a little peace
You playing truth or dare now
I know you're feeling scared now
The darkness makes it hard for you to see

The other side
The other side
The other side of breaking
Something that is waiting
On the other side…“

Sean v první chvíli nevěnoval výměně zpěváka pozornost, teprve po prvních slovech se zarazil. Nezvedl hlavu, Maxův hlas poznal, spíš byl překvapený vzpomínkami, které mu samovolně vytanuly na mysl. Před sebou měl najednou obraz veselýho kluka, sebe sama před řadou let, který koukal na vysokou zeď obepínající zahradu jejich domu a přemýšlel, co tak bude na druhé straně, jestli je tam jiný svět… Zamrkal, rozhlédl se kolem sebe a očima se zaměřil na Andy, rozesmátě sedící vedle plaše, ale spokojeně se usmívajícího Robina. Povzdychl, vstal, oprášil se a vydal se k baru. Postavil se před oba dva a do vzduchu vypálil otázku:

"Smím prosit?"

Andy nadšeně zavýskla, ale než se stačila vecpat do Seanova náručí, tak její objekt zájmu popadl Robina, který se v šoku nezmohl na slovo, a táhl ho na parket. Tam si ho nechal zavěsit se o jeho rameno a začal s ním tančit. Max si přes světla reflektorů napřed ničeho nevšiml, ale teprve když se v mezihře sehnul, aby urovnal kabel u mikrofonu, tak si obou kluků všiml na parketu.

"No vida. A pak že se historie neopakuje…" pousmál se pro sebe při vzpomínce na první přístavní tanec s Míšou, zavřel oči a opřel se znovu do bránice:

„Nothing lasts forever
This trouble's like a feather
The wind will come and blow it all away
When it's getting hard to carry on
They're tied around you so strong
Hold tight and just drive away

To the other side
The other side
The other side of breaking
Something that is waiting
On the other side…“